• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 9 knih

Nové komentáře u knih Konrad Lorenz

Základy etologie – Srovnávací výzkum chování

„Tato učebnice měla parametry výletu do druhohor už v době, kdy vyšla v originále... A český překlad zrovna nekvapil... Cenu má pouze jako historický dokument. Moderní vědu o chování musíte hledat úplně jinde.“... celý text
— TGC

---

Hovořil se zvěří, ptáky a rybami

„„Šťastná věda, při níž podstatná část výzkumu spočívá v tom, že člověk, nahý a divoký, prolézá ve společnosti hejna hus lužní krajinu kolem Dunaje a plave s nimi.“ Je to z velké části Konrad Lorenz, díky komu se ze zoologie stala „fröhliche Wissenschaft“, šťastná věda – pro člověka i pro zvíře. Jestliže máme poznat tvora takového, jaký je – míní autorita –, musí být duševně zdravý, tudíž musí mít volnost k pohybu a přirozenému chování. K tomu nejhezčímu, co můžou dějiny etologie nabídnout, patří obraz jejího zakladatele, kterak spí s inkubátorem přistavěným u postele, a jakmile housátko hodinu co hodinu zaštěbetá své „Vívívíví?“, velký vědec ze sna přispěje svou částí responsoria: „Gangangang“. Vůbec první z Lorenzových knížek je trochu rozvratnou směsicí žánrů. Obsahuje obecnější „vyprávění o zvířatech“, která na rozdíl od jiných popularizačních příběhů nemají laika mást a zavádět: autor mluví třeba o antagonistickém chování některých akvarijních ryb nebo o komunikaci se zvířaty a mezi nimi. K tomu přispívá vlastními pozorováními, třeba jak sledoval rybu (perlovku červenou) řešící dilema nebo přihlížel neobvyklému rozpadu kavčího páru. Do třetice pak mluví o soužití s vlastními zvířaty a udílí chovatelské rady. V souvislosti s tím mě zaujalo, jak se od jeho časů změnila skladba chovaných zvířat: kolik dnes potkáme v zoo lišek obecných nebo labutí stěhovavých, kolik se v domácnostech najde hýlů a červenek? Dílko se snaží podněcovat současného člověka, aby opět navázal spojení s přírodou, alespoň prostřednictvím domácího psa nebo čížka. Zajímavé je ale i proto, že se v něm objevují předzvěsti budoucích Lorenzových odbornějších monografií; například kapitola věnovaná vnitrodruhové agresi už anticipuje autorovo magnum opus „Takzvané zlo“. Pozornost si zasluhují také jednotlivé autorovy postřehy a pozorování („Jestli jsem někdy viděl rybu, která přemýšlí, pak to bylo tehdy!“) a metody studia a chovu živých tvorů. Mimochodem jen s krajními obtížemi se při čtení dusí smích, aby člověk příliš neobtěžoval své bližní v dopravních prostředcích. 5/5 pro autora. *** Posledně jsem chválila překlad „Života se psem“, který Lorenzovi vyšel u stejného nakladatele, a proto jsem se znovu poohlédla po vydání od Arga. Tentokrát chválit nemůžu. Že překladatelé vytrvale zaměňují promyku (der Mungo) za cibetku – budiž. Že uvádějí pouze latinská nebo nenejvýš doslovně přeložená německá jména ryb, které mají ustálené názvy v češtině (kančík texaský a perlovka červená) – budiž. V poslední kapitole ale najdeme formulaci „chameleon, ryba kostnatá nebo mravenečník“ (s. 228), která mě zarazila a donutila mě shánět originál; stojí v něm Kugelfisch, tedy čtverzubec. Od té doby lituji, že jsem si stáhla německé pdfko až u poslední kapitoly, a ne u první.“... celý text
— JulianaH.

---

Osm smrtelných hříchů civilizace

„„Je nespornou etickou pravdou, že všichni lidé mají právo na rovné šance vlastního vývoje. Tuto pravdu lze však až příliš snadno převrátit v nepravdu, že totiž všichni lidé jsou si ve svých možnostech rovnocenní.“ V době vydání bylo Konradu Lorenzovi semdesát. Měl za sebou osudovou prohru svojí vlasti v II. světové válce a režimní převrat. V bipolárním světě rozervaném mezi tím, co sám považoval za podobně masové, nivelizující ideologie ignorující genetiku – komunismus a kapitalismus –, psal kritiku současné společnosti z biologických pozic. Podle Lorenze vznikly smrtelné hříchy naší civilizace degenerací instinktů nebo jiných přirozených sklonů. Tak třeba genetický úpadek (hřích č. 5) podle něj vyvolává neochota přejemnělé „pseudodemokratické“ společnosti, šokované nacismem, vyřadit zločince z přirozeného výběru. Tím se však stává jediným selekčním faktorem, který působí ve prospěch „obyčejné dobroty a slušnosti“, výběr sexuální; čili nechceme amorálního partnera. Kromě toho v celé knížce Lorenz útočí proti behaviorismu (hříchu č. 7), tedy přeceňování získaných vlastností na úkor vrozených, které charakterizuje komunismus i demokratismus (a odlišuje je od nacismu akcentujícího dědičnost). A behaviorismus podle autora vyvolává právě i ochranu zločinců (v domnění, že to společnost jim ukřivdila, ne oni jí) a víru v jejich napravitelnost. Je to nepatrná knížečka (vznikla z rozhlasových proslovů), a přesto obsahuje množství myšlenek. Některé z nich jsou vynikající. Kromě těch dobře známých (autodomestikace člověka, neotenie, velkoměstský život jako zdroj frustrace a přetížení naší přirozené družnosti) jsem tu našla i skvělý postřeh, že fyzika vnucuje biologii experimenty i tam, kde by bylo namístě spíš pozorování a popis (a nejen biologii, dodávám – pokusy redukovat veškerou poznávací činnost na experiment se vyskytují i ve vědách, kde už vůbec nemají co dělat, třeba v historiografii). Celkově je Osm smrtelných hříchů směsí Lorenzovy podrážděnosti z 1. objektivních průšvihů (přelidnění, devastace přírody, degenerace vkusu), 2. toho, že ve válce světonázorů nakonec zvítězily americká a sovětská ideologie člověka bez osobnosti a s vykořisťovatelským vztahem k přírodě, 3. měnícího se světa a zániku starých hodnot, do nichž se narodil a které měl rád (studentské bouře v roce 1968 v něm na čas úplně zlomily víru v mládež). Občas je snadné mu dát za pravdu, jindy je to těžší. Navíc si asi nepomohl tím, že nejprve vstoupil do NSDAP a po válce dělal, jako by v ní nebyl; na levicového čtenáře bude příliš pravicový, na pravicového příliš pokrytecký. Na jednu stranu inspiroval rakouské Zelené, na druhou stranu po válce prohlašuje, že liberální demokratismus je právě tak nežádoucím výkyvem do extrému jako nacismus (přičemž stejně zní neskutečně kryptofašisticky :D). A pak je tu ještě styl: klopotný, krolomný a oplývající takovým tím německým druhem složitosti, který nevyváží ani slabikářově velké litery, jimiž je knížečka tištěna. I já jsem váhala s hodnocením, ale poslední kapitola o povaze přírodních věd u mě rozhodla, že to bylo podnětné čtení. A navíc mám pro Lorenze prostě slabost.“... celý text
— JulianaH.

---

---

Život se psem není pod psa

„Tak trochu „Měl jsem psa a kočku“ (včetně autorských ilustrací), jenže napsané zoologem, navíc s podstatně etičtějším vztahem ke psům, než měl K. Čapek. Konrad Lorenz kombinuje anekdoty s etologickým výkladem. Řeší například otázku, nakolik má pes morálku, nakolik dovede porozumět lidské řeči nebo navázat mezidruhové přátelství. Zároveň autor na základě odborného výzkumu i celoživotní praxe (nejen) se svými kříženci německých ovčáků a čau-čau radí, jak si správně vybrat psa, jak ho cvičit, jak se pes snese s dětmi a ostatními zvířaty atd. Obzvlášť mě zaujala úvaha, jestli by měl být člověk obecně – a zoolog zvlášť – sentimentální. Lorenz se do ní pouští v souvislosti s usmrcováním potkaňat pro hroznýše, jejž se musel dopustit v zoologickém institutu a které sám nazývá vraždou. Zakladatel etologie – pro někoho překvapivě – si odpovídá, že sentimentální být máme (ne ovšem ve smyslu prostomyslné antropomorfizace tam, kde být nemá, nýbrž ve smyslu naslouchání svému svědomí). Je to podivuhdodný kontrast s praxí přírodovědných fakult, kde se Lorenz na jednu stranu vzývá coby autorita biblických rozměrů (právem), na druhou stranu tam často platí „soucítíš-li s laboratorními zvířaty, nejsi zoolog“. Možná by bylo fajn ho nejen vzývat, ale i číst. Je to knížka plná laskavosti, humoru a intelektuální i všeobecně lidské velikosti (pes, který Lorenze omylem kousl, mu druhý den při náhodném setkání na ulici sklíčeně podává tlapku, jíž autor srdečně potřese... :D). Nutně jsem potřebovala právě tohle vydání s německým ovčákem na deskách a moje malicherná volba se skvěle osvědčila: překlad je výborný a vydání moc příjemné.“... celý text
— JulianaH.

---

Odumírání lidskosti

„V Odumírání lidskosti se autor věnuje úpadku morálních hodnot a lidskosti v moderním světě. Kniha je rozdělena do čtyř částí, v nichž Lorenz postupně identifikuje klíčové faktory přispívající k tomuto jevu a připomíná čtenáři, že naše budoucnost není předem dána, ale leží výhradně v našich rukou. Nechybí ani bezpočet příkladů z různých odvětví, jako je technologický pokrok, narušení sociálních struktur či ničení životního prostředí. Kniha je silnou a provokativní kritikou moderní společnosti, která není postavena na populistických výkřicích, ale na srozumitelných příkladech a odkazech na práce jiných filozofů a vysoce inteligentních lidí. Na druhou stranu je z knihy patrné, že byla napsána v kontextu své doby, kdy neexistovaly další nebezpečné faktory ohrožující mladou generaci, jako je kontakt s technologiemi od kolébky v podobě chytrých telefonů a sociálních sítí. Přesto toto dílo nutí k zamyšlení a připomíná, jak důležité je udržovat spojení s přírodou a nepodléhat manipulačním technikám ve stylu chléb a hry. Doporučuji tuto knihu každému, kdo se zajímá o etiku, společenské vědy a budoucnost lidstva.“... celý text
— Nailo