Nailo komentáře u knih

V Odumírání lidskosti se autor věnuje úpadku morálních hodnot a lidskosti v moderním světě. Kniha je rozdělena do čtyř částí, v nichž Lorenz postupně identifikuje klíčové faktory přispívající k tomuto jevu a připomíná čtenáři, že naše budoucnost není předem dána, ale leží výhradně v našich rukou. Nechybí ani bezpočet příkladů z různých odvětví, jako je technologický pokrok, narušení sociálních struktur či ničení životního prostředí.

Kniha je silnou a provokativní kritikou moderní společnosti, která není postavena na populistických výkřicích, ale na srozumitelných příkladech a odkazech na práce jiných filozofů a vysoce inteligentních lidí. Na druhou stranu je z knihy patrné, že byla napsána v kontextu své doby, kdy neexistovaly další nebezpečné faktory ohrožující mladou generaci, jako je kontakt s technologiemi od kolébky v podobě chytrých telefonů a sociálních sítí.

Přesto toto dílo nutí k zamyšlení a připomíná, jak důležité je udržovat spojení s přírodou a nepodléhat manipulačním technikám ve stylu chléb a hry. Doporučuji tuto knihu každému, kdo se zajímá o etiku, společenské vědy a budoucnost lidstva.

2 21.06.2024

(SPOILER) Příběhově i po stránce překladu o hvězdičku lepší než Zloděj životů, avšak pořád to nedosahuje kvalit autorského debutu, kterým je první díl série. Začátek se četl vcelku příjemně, leč od chvíle, co poklidné putování narušila první "akční" scéna, se to jalo ubírat pod kytky. Hodně scén působilo zbytečně překombinovaně a dějství z pohledu Magieřiny matky občas až hraničilo s červenou knihovnou, takže žánrové označení "pro ženy" je více než odpovídající. (V době, kdy jsem sérii pořizoval a četl poprvé, nebyla takto označena.) Vývoj charakterů jednotlivých postav mě upřímně zklamal, neb přestože v knize máme dohromady šest představitelů (Magiera, Leesil, Chap, Win, Westiel a Chane), je to jako číst stále dokola o dvou totožných charakterech jen navlečených do jiných kostýmů. A závěrečný souboj s nekromantem mě upřímně vůbec nebavil pro svou roztahanost a byl jsem proto rád, že kniha už končí. Takže takový hodně průměrný díl, který však i přesto zůstává vysoko nad tvorbou současných českých autorů.

1 20.02.2023

Růže pro Algernon mají jednoznačně velmi zajímavý námět, který se v jádru dotýká každého lidského jedince, neboť téma osamění, šikany a pocitů méněcennosti není žádnému člověku úplně cizí. Charlieho příběh tudíž ve čtenářích vyvolává nejenom silné emoce, ale především pocit hlubokého souznění, který většině lidí stačí k tomu, aby je kniha oslovila a zanechala v nich vzpomínky. Pokud si je ovšem jedinec schopný tento princip uvědomit a nepodlehnout mu, pak ve svých rukou náhle nedrží nic jiného, než značně populistické čtivo, které cílí na širokou veřejnost, nikoli úzkou skupinu čtenářů.

Takto pozorný čtenář si po chvíli začne též všímat i hluchých míst v příběhu a zejména pak velmi zmatené identifikace Charlieho postavy, jeho myšlení a názorů, jimiž jako by se nejen svému okolí, ale i čtenáři snažil akorát zalíbit. Drzoun by toto mohl shrnout slovy, že autor při vylepšování původní povídky, ztratil postupně nit a dočista se do toho zamotal. Danielu Keyesovi zůstává nicméně ke cti, že se z Charlieho postavy nesnažil vytvořit Supermana, jak je naopak častým nešvarem dnešní spisovatelů.

6 19.02.2023

Fantasy, které se tváří jako určené pro dospělejší publikum (neb obsahuje sexuální scény), leč ve skutečnosti připomíná spíš mizerně napsanou pohádku. Souboje jsou popsány citoslovci (bum, prásk, třísk) jako tomu bývá u dětských knížek a tento dojem ještě umocňují infantilní verše a "humorné" rozhovory hrdinů, které jsou na úrovni mateřské školy. :( :( Mnohokrát oceňovaná autorka bohužel ani tentokrát nepřináší ucelený text, nýbrž pouhou sbírku povídek, které jsou navíc i plné faktických chyb a špatně zvolených slovních spojení. Postavy připomínají karnevalové kostýmy, které autorka střídavě převléká, leč nedokáže jim vdechnout duši, díky čemuž pak mnoho rozhovorů působí až schizofrenicky. A hlavní představitel Minangard má myšlení ženy. Velmi smutný počin na poli české fantastiky. :(

(SPOILER) Na téhle knížce je zcela evidentní, že byla psána v daleko kratším časovém úseku než díl první, a to s velkou pravděpodobností na popud nakladatele. Taktéž se zde zjevně počítalo s tím, že většina čtenářů, kteří se k sérii dostanou, ji začne číst až od druhého dílu. Protože úvodní kapitola silně připomíná seriálové "v minulých dílech jste viděli". Snaha přiblížit sérii novým čtenářům je samozřejmě pochopitelná, avšak šlo to pojmout daleko zajímavěji, než jen suchým shrnutím a flashbackem, který je akorát zkopírovaným textem z prvního dílu.

Opakující se motiv upírské rodiny, kterou musí hlavní duo porazit, na mě nepůsobil nijak negativně, ačkoli rozhodně nepopírám, že se jedná o klišé. Z psychologického hlediska vampýrských postav a fungování jejich rasy, je nicméně tato část v knize zcela v pořádku. Osobně bych však ocenil, kdyby tak byl detailně popsán Krysaříkův příchod do města a postupné vytvoření nové rodiny.

Doplnění tohoto úseku textu by totiž příjemně uhladilo schod mezi dlouhým vyprávěním o hlavní dvojici lovců a krátkým představením jejich zubatých nepřátel. Nová postava učenky Wyn se mi moc líbila a její zakomponování do příběhu na mě působilo opravdu příjemně. Co se mi naopak nelíbilo, byl elfí zabiják Sgäle, který mi v knize přišel nějak navíc a úseky s ním na mě působily hrozně šroubovitě. Poměrně velkým zklamáním byl pro mě tentokrát i Westiel, který se od poloviny knihy začal najednou chovat naprosto zmateně a jeho "temné plány" díky tomu přestaly dávat jakýkoli smysl.

Chvílemi mi to až připomínalo hodně špatnou herní seanci Dračáku, v níž polovina hráčů vůbec netuší, co má dělat, ale současně mají pocit, že jsou nepřemožitelní a super uber-cool jako upoutávka na nový update online videohry. Jinými slovy závěr knihy mě vůbec nepotěšil a hlavní záporák, jenž mi byl v prvním díle sympatický, zde klesl na úroveň Rakeťáků z anime sériálu Pokémon.

Korunu všemu pak nasadil příšerný překlad, u něhož se mi nechtělo věřit, že ho spáchala tatáž osoba, která měla na starosti první díl série. V textu se totiž vyskytuje nespočet blbostí jako např. "zalidněná místnost" nebo "uliční směs psa". V případě zbraní je např. původní výraz "crossguard" (záštita) přeložen jako "chránič meče". "Stiletto" bez ohledu na synonyma použitá v originálním vydání je vždycky jen "dýka". A půlelfova nová zbraň, která není ničím jiným než indickým katarem s prodlouženou rukojetí, se v překladu Kateřiny Niklové proměnila v jakýsi zmutovaný rýč, jenž se "rozšiřuje do oblouků" (v originále je to ovšem "tapering" = zužovat se) a mezi těmi pak cituji: "běží napříč jílec".

Posledním hřebíčkem do rakve je překlad barvy šatů upířích obětí. Všechny zavražděné měly v originálním znění úbor v barvě "lavender" (levandulová, odstín fialové). Překladatelka to ale jednou překládá jako fialovou, podruhé jako růžovou a nakonec jako žlutou! Hlavní hrdinové si nicméně i v českém překladu svorně notují, že útržky ze všech šatů jsou v totožné barvě. :D

3 12.08.2022

Mluví Černý jelen je příběh svatého muže z kmene Oglalů, které stejně jako spoustu dalších Indiánů, připravili Wašíču (bílí lidé) o jejich svobodu, kulturu i budoucnost. Rasismus, netolerance a touha po nerostném bohatství, v němž indiánské kmeny neviděly větší hodnotu, způsobila genocidu většiny původních obyvatel Severní Ameriky. Přeživší byli zavřeni do rezervací, kde se museli vzdát svých zvyklostí, víry i jmen. Na nesvobodě, utrpení a ponížení těchto lidí poté vyrostly velkolepé Spojené Státy Americké (USA), které se s postupem let staly modlou nejednoho dnešního demokratického státu.

Příběh je napsán poměrně jednoduchým jazykem, přičemž se v odstavcích mnohdy opakují i celé věty. Rozhodně tedy nelze říct, že se jedná o vrcholně řemeslně zpracovanou beletrii a už vůbec to není plnohodnotná historicko-naučná literatura. Mluví Černý jelen je prostým vyprávěním starého lakotského muže, který na vlastní kůži zažil tragický konec éry svobodného života prérijních indiánů. Kapitoly jsou krátké, symbolika bohatá a indiánské zvyklosti vysvětlené s jakousi dětskou prostostí.

Černý jelen vyprávěl svůj příběh Neihardtovi osobně a za přispění svého syna Bena jakožto tlumočníka, jenž vyrostl podle křesťnaských tradic. Omezená slovní zásoba zvýrazněná poetickými obraty jako "žlutý kov" má tudíž základ v indiánském jazyce, který s ohledem k životnímu stylu jeho mluvčích nevyžadoval tisíce komplikovaných výrazů. V porovnání s holywoodskými filmy přistoupil Neihardt k této problematice velmi citlivě a nesnížil se zbytečně ke stereotypům.

V téměř 80 stránkovém doslovu českého překladatele Jan Ullricha (vydání Volvox Globator) jsou pak podrobně rozepsány chyby, jichž se Neihardt nevědomky dopustil, když místy špatně přetlumočená a těsnopisem zapsaná slova Černého jelena přetvářel do knižní podoby. Samosebou v doslovu nechybí ani obsáhlé pojednání o celém životě svatého muže, neb samotný příběh mapuje pouze jeho část.

Ačkoli při výběru knih dávám přednost silně poetickým a náročným textům, nebylo pro mě čtení Mluví Černý jelen žádným utrpením, ale pohlazením po duši. Nepříjemnou pachuť mi přinesl pouze překladatelův obsáhlý doslov, který mi s ohledem na fakt, že mi indiánské téma není naprosto neznámé, přišel s výjimkou jazykovědných poznámek zbytečný.

Samotný příběh nebo spíše poselství, jež v sobě nese, jsem si nicméně vychutnal jako pohled na zapadající slunce nad panenskou krajinou. Vyprávění na mě díky prostému jazyku působilo velmi uvěřitelně a lidsky, a nejednou jsem si při něm vzpomněl na svůj pobyt v Japonsku, kde mě s podobným stoicismem a současně dětskou hravostí učili tamním zvyklostem.

Opomenu-li při hodnocení překladatelův doslov, jenž není součástí původního textu, mohu knize vytknout pouze jedinou věc. A to podtitul, který se původně objevil až s vydáním z roku 1988 a který obsahuje výraz Sioux. Tento, i přes jeho zlidovění nelze považovat za zcela politicky korektní označení Lakotů a to proto, že vznikl z francouzského přepisu slova Nadouessioux pocházejícího z jazyka kmenů Ojibwa, kteří byli lakotskými nepřáteli. V doslovném překladu se tudíž jedná o nadávku "Zmije".

4 08.08.2022

Kniha nabízí přes 400 stran celoživotní práce uznávaného psychologa včetně odkazů na bezpočet odborných i prozaických děl autorů, jejichž jména pozvolna upadají v zapomnění. Podobně jako u prvního svazku se ani tentokrát nejedná o formát do kabelky. Kniha má pevnou vazbu, papírový přebal, černou lacetku a je vytištěna na papíru vyšší gramáže.

Čtení vyžaduje velké soustřední, klidnou mysl a znalost nejenom běžných principů psychologie, ale i všeobecný rozhled. Autor hojně užívá latinských a odborných výrazů a mnohdy se vyjadřuje v dlouhých souvětích a barvitých přirovnáních. Kniha je rozdělena na 9 kapitol – Teoretické úvahy o podstatě duševna, O archetypech kolektivního nevědomí, O pojmu kolektivního nevědomí, O archetypu se zvláštním zřetelem k pojmu animy, Psychologické aspekty archetypu matky, Psychologie archetypu dítěte, O fenomenologii ducha v pohádkách, Transcendentní funkce a O synchronicitě, jejichž provázanost musí čtenář pochopit sám.

Úvahy, přednášky a psychologické studie, jež daly vzniknout výborům z Jungova díla, jsou pro mě vždy vzrušujícím čtením, které probouzí nejenom inspiraci, ale pomáhá mi i překonat různé životní etapy. Jsou to knihy, k nimž se rád vracím a pokaždé v nich dokážu najít něco nového.

Z druhé svazku z výboru musím přednostně vypíchnout archetypy kolektivního nevědomí, jejichž znalost mi nejednou pomohla pochopit konání druhých osob, a dále fenomenologii ducha v pohádkách, která mě přiměla překonat můj odpor k literatuře pro děti, jenž jsem pociťoval již od útlého věku.

Kniha mě opakovaně dostala do stavu hlubokého zamyšlení se nad fungováním světa a částečně zodpověděla dotěrnou otázku o smyslu lidského bytí, a proto jí jen těžko mohu něco vytknout. Našel jsem v ní opět to, co mi v jiných knihách tolik chybí, a přestože jsem ji četl výhradně před spaním, nepůsobila na mě nijak únavně, ale spíš mě příjemně nabíjela a uspokojovala jako určitý druh psychické masturbace.

Nepochybuji, že pro spoustu čtenářů, zajímajících se o psychologii, bude velmi inspirující i kapitola o pojednávající o rodičovských komplexech a zevrubné vysvětlení pojmů anima a animus. Na své si nepochybně přijdou taktéž nadšenci do symbolismu, který Jung nejenom rozebírá, ale sám hojně používá ve svých přirovnáních a příkladech.

2 17.07.2022

Příběhů inspirovaných Tolkienovou Středozemí, podobně jako zápletek o vyvoleném princi či princezně zachraňující svět byly napsány mraky brakových knih. Zpracovat originálním a čtivým způsobem tisíckrát ohrané elementy fantasy žánru dokáže ze soudobých spisovatelů opravdu jen málokterý. Sergeji Lukjaněnkovi a Niku Perumovi se to v této knize povedlo doslova mistrně, a proto Zlou dobu pro draky bez výhrad považuji za jedno z nejlepších děl tohoto žánru.

Hlavní představitel Viktor je vlákán náctiletou dívkou do magického světa elfů a trpasličích lokomotiv, aniž by tušil, že mu namísto role hrdiny bude přiděleno hrát spíše záporáka. Z útěku od ubíjející reality se tak stává boj o holé přežití, během kterého Viktor pochopí, že ptát se je zbytečné a litovat ještě víc. Středosvět čekají krušné časy a otázkou zůstává pouze to, kdo bude schopný porazit uměle vytvořeného draka. Bude to mýtický zabiják? Nebo skutečný drak? Nebo si s ním zvládnout poradit sami mágové?

Hlavní hrdina je původem z Mosky a v knize se vyskytuje mnoho odkazů na ruskou zemi, jimž nejspíše nejeden západní čtenář nebude schopný úplně porozumět. Jednou z takových věcí je mj. i scéna s lupiči na vlakovém nádraží, ve které je patrná ruská mentalita, tolik nepodobná chování západních spojenců, kteří jsou schopni pro záchranu jedince obětovat desítku dalších životů.

Pohádkový Středosvět je totiž ve skutečnosti něčím úplně jiným, než se zpočátku tváří a draci zde nejsou roztomilými okřídlenými ještěrkami, na kterých by spousta knihomolů chtěla v pondělí odlétat do práce. Postav je v knize víc a nejedna má jasnou představu o tom, jak vyřešit nahnutou budoucnost svého světa. A to vůbec nemluvě o tom, že si autoři v textu utahují z jiných známých děl i své vlastní práce.

Zlá doba pro draky rozhodně není zábavnou brakovou literaturou, nýbrž satirickým příběhem, ve kterém se autoři umně spojují psychologii s prvky mytologie. Nechybí zde princip zrcadlení ani odkaz předků, avšak to nejdůležitější je poslání, které Lukjaněnko s Perumovem předávají čtenářům v závěru svého díla. Ten, kdo si volí svobodu nebo otroctví jsme pouze my sami a slabým hlupákům s volbou nepomůže ani drak, jednorožec nebo prsten moci.

4 17.07.2022

(SPOILER) Souvětí klidně na celý odstavec. Zdlouhavé popisy argentinské přírody, zejména pak jejích neobydlených stepí. Naprosto nulová akce a pomalé vypravěčské tempo. A k tomu neustálá konfrontace s názory a myšlenkovými pochody autora, který nejen, že je mužského pohlaví, konzumuje maso a holduje tabáku i alkoholu, ale ještě ke všemu chytá a skupuje zvířata pro svou soukromou zoologickou zahradu!

Jinými slovy kniha, která svým stylem i obsahem dnes již osloví málokterého z mladých čtenářů a v brzké době se s velkou pravděpodobností zařadí na index krajně pohoršující literatury vhodné nanejvýš k ekologické recyklaci. :D :D

Autor velmi osobitým způsobem popisuje veškeré útrapy i objevy, jež zažila jeho soukromá expedice tvořená jím a průběžně ubývajícími i přibývajícími členy. Tato dokumentární cesta, která začíná v poměrně nezajímavém Buenos Aires, čtenáře postupně provede skrze rozsáhlé stepi Patagonie, sousedící s věhlasnou Ohňovou zemí, aby jej v druhé polovině knihy odnesla na sever do provincie Jujuy.

Na necelých dvě stě stránkách nás tak Durrell seznámí nejen s běžnou stepní zvířenou, mezi níž patří např. lama Guanako, pes Azarův či pštros Darwinův, ale též s tučňáky, lachtany či rypouši sloními. A ve druhé části knihy pak rovněž i s papoušky, hady, hlodavci, kočkovitými šelmami a samozřejmě dojde i na lov vampýrů.

Bez mučení se přiznávám, že ač jsem k cestopisům nikdy nepociťoval averzi, rozhodně se nejedná o žánr, který bych aktivně vyhledával. Což byl také jeden z důvodů, proč jsem tak dlouho odolával manželčiným chvalozpěvům na Durrellovu tvorbu.

Každopádně po přečtení první kapitoly, která je oproti zbytku knihy, velmi strohá a protkaná suchým anglickým humorem, jsem se musel opravdu přemlouvat, abych Šeptající zemi neodložil. Protože mi jsou však nedokončené úkony všeobecně silně proti srsti, pokračoval jsem tvrdošíjně ve čtení a s každou další kapitolou si knihu víc a víc užíval. Zejména pak použití španělského jazyka v přímé řeči mě příjemně potěšilo a dovoluji si tvrdit, že díky němu text působil velmi autenticky.

Přestože zvířata i příroda celkově mají v mém srdci zvláštní místo, text, který se mi ze Šeptající země vryl nejvíce pod kůži se netýkal ani jednoho z nich, nýbrž nálezu indiánské lebky, jež doprovází Durrellův vnitřní monolog podbarvený hlubokou melancholií. Typografická stránka knihy mě příliš nenadchla, avšak protože se nejedná o chybu autora, nesnižuji za ni knize hodnocení. Každopádně jako náročný čtenář bych ocenil méně humoru a více informací o jednotlivých zvířecích druzích.

Kniha je napsána odborným jazykem, autor používá latinské výrazy, cituje jiná díla a byť své myšlenky zevrubně vysvětluje a nebojí se použít bohatých příkladů, očekává současně od čtenáře víc než elementární znalosti oboru psychologie a zejména pak obrovský životní nadhled. V porovnání např. s díly Heinze-Petera Röhra, psychoterapeuta a soudobého autora populárně naučné literatury, který píše veskrze pro laickou veřejnost, působí první svazek Výboru z díla C. G. Junga nesmírně komplikovaně a vysoce filozoficky. V každém případě se nejedná o knihu určenou pro mládež nebo masy. (Zvídavým čtenářům, kteří jsou tvorbou C. G. Junga dosud nepolíbeni, bych doporučil začít spíše knihou Člověk a jeho symboly, jež byla vytvořena právě za účelem seznámení laické veřejnosti s celoživotní prací autora).

Za nejvíce zajímavou kapitolu z prvního svazku Výboru z díla C. G. Junga považuji tu, která se zaobírá osobnostními typy, tj. extraverzí a introverzí. Jelikož to, jak nám zmíněné téma vysvětluje sám autor, který ony termíny v podstatě zavedl, je dost odlišné od toho, co se dnes učí na školách či všeobecně prezentuje v časopisech a na internetu.

Výbor z díla C. G. Junga považuji za velmi kvalitní a nesmírně zajímavou četbu, již bych rád doporučil každému, kdo umí číst. Bohužel tato naučená schopnost, která je současným západním světem považována již za naprostou samozřejmost, není sama o sobě dostačujícím předpokladem pro pochopení a zejména pak prožitek z této odborné knihy. Pro jedince, kteří literaturu nepoužívají jako náhražku televizních kanálů, by však tento druh čtiva mohl být příjemnou výzvou, která je může pouze obohatit.

6 13.11.2021

(SPOILER) Kriminálka Brno s inspektorem Clouseau v čele pátrá po obětech, jež "sežralo" židovské metro. Policii aktivně pomáhá "odborník" patolog Slavíček, jehož slova jsou hotové perly. Ústřední postavou příběhu je silná a výjimečná žena, která chlastá první ligu a láduje se psychofarmatiky. Samozřejmě nechybí ani romantická dějová linka, obohacená o milostný mnohoúhelník, v němž na plné čáře vyhrává sexuální idol z ulice, který je sice bez finančních prostředků a nemá ani vyřešenou minulost, ale nebojí se obtáhnout hlavní rebelku na pánských záchodcích. XD

Kniha je svým vlastním zvráceným způsobem jednou velkou parodií už třeba jen tím, jak se nás autorka hned v úvodní kapitole pokouší ohromit svými přírodovědnými znalostmi - Kaštan je pouze plod, avšak stromu, na kterém roste se říká Jírovec maďal. O pár řádků později narazí do Sáry v plné rychlosti letící vrána a spadne mrtvá na zem. Děvčeti to nijak neublíží, jen mu to trochu vyrazí dech. S ohledem na váhu dospělé vrány, která se průměrně pohybuje okolo půl kila, rychlosti letu až 50 km/h, a především faktu, že vrány létají se zobákem dopředu, je tato těžce "atmosférická" scéna, která se v knize ještě mnohokrát opakuje a to s neustále se zvyšujícím počtem opeřenců, neuvěřitelně k smíchu.

Mezi další vybrané lahůdky patří např. scéna s jezdícími schody v metru, do kterých se chytí tkaničky dítěte. (Tkaničky jsou zjevně z padákové šnůry, neboť se nepřetrhnou.) Dětská noha se pak kvůli tomu dostane do jakési mezery mezi bočnicí a schodem, čímž dojde k roztříštění dětského chodidla. Inspirace nehodou romského chlapce v pražském metru je zcela očividná, avšak autorka si jaksi popletla skutečnosti, jež by jí dokázal osvětlit téměř každý lékař. (S výjimkou těch brněnských, pakliže máme vycházet z karikatury patologa.)

To, co lidem a zejména nenechavým dětem seká na eskalátorech prsty (ať již na nohou či rukou, podle toho, které tam zrovna strčí), je přechodový hřeben dole u výstupu. Jinak tříštivé zlomeniny vznikají po úderu, zatímco silný tlak kosti netříští, nýbrž drtí. ;)

"Klíčovou informací" pro bleskové pátrání po Sáře se stává udání ohledně konzumace "tabletek na předpis". (Zkušený major se pro jistotu ještě zeptá mladších kolegů, zda by to třeba nemohly být jen analgetika na bolest hlavy či anabolika na výkon = Sára chodila rekreačně plavat, takže by bylo logické, že by se před kamarády na plavečáku chtěla blýsknout výkonem.) Později v knize na to ovšem již nikdo nebere zřetel a to ani když se Sára najde. Přesněji se sama od sebe objeví na nádraží. Polonahá, špinavá a blábolící stále dokola - Já nejsem Sára. V nemocnici jí poté za pouhých 24 hodin zvládnou udělat veškerá vyšetření včetně psychologického a šupem ji ženou domů, protože je úplně zdravá.

Opakované popírání vlastní identity je vysvětleno diagnózou - disociální porucha. Za tuto jedinou uvěřitelnou věc dáváme knize hvězdičku. Čemu se nám ale věřit už nechce je, že ji neodvezli do psychiatrické léčebny. Zvlášť pokud ji policie hledala na základě mentální nestability a tudíž i možnosti, že by si mohla sama sáhnout na život. Nemluvě o tom, že její dvojče má od raného dětství diagnostikovanou schizofrenii! Takže je poněkud divné, že X dnů nezvěstná údajně labilní Sára, která po svém návratu vykřikuje: "Já nejsem já!" dostane místo jízdenky do "cvokhausu" propustku domů.

Knihu doporučujeme zejména náruživým fanynkám série Stmívání, které si touží stříknout do prádla z představy nevázaného sexu s bezďákem.

6 05.02.2021

S ohledem, že se nejedná o první Gemmellovku, jež se nám dostala do spárů a ani o autorovu prvotinu, byla naše očekávání a nároky na knihu přece jen o něco vyšší než u jiných děl. Půlnoční sokol však dokázal čelit našim požadavkům vskutku bravurně a nadchl nás víc, než jsme si zpočátku mysleli. Rigantská sága pro nás rozhodně není neznámým světem, do této série jsme již před lety vstoupili třetím dílem Havran, leč první díl Meč v bouři jsme dosud nečetli. Dovolujeme si však tvrdit, že ani touto knihou nepřekročil autor svůj legendární stín.

Je to procítěné a strhující vyprávění o přátelství i zradě, o lásce, nenávisti, obětavosti, lhostejnosti, odvaze, ale i neuvěřitelné zbabělosti. Na stránkách Půlnočního sokola víří tolik živých emocí, že jsme nikoli jednou, leč opakovaně prožívali příběh očima jednotlivých postav či měli pocit, že stojíme po jejich boku.

Na knize nás již v samém začátku doslova učarovalo autorovo věnování. Je až obdivuhodné, že takový velikán, jako právě David Gemmell, dokázal na vrcholku své kariéry myslet na víc než jen na slávu a peníze. Již od první stránky se nám tudíž otevírá pohled do autorovi duše, v níž se ukrývá hluboká pokora a smysl pro čest - hodnoty, pro které v dnešní uspěchané době není již místo. Současně můžeme v knize nalézt i charaktery skutečných lidí, s nimiž se Gemmell během svého života setkal a jimž daroval nesmrtelnost v podobě hrdinů i padouchů. Psyché samotného autora lze pak identifikovat ve dvou hlavních hrdinech.

Autor v knize překládá zajímavé podněty k zamyšlení, jež se týkají smyslu a ceny lidského života a také nám ukazuje stinné stránky vyspělé civilizace, náboženské víry a pochybností o vlastních schopnostech. Jeho hrdinové jsou živí, magické předměty pouze posilují sílu svých majitelů nikoli je přeměňují z hloupoučkých slabochů na polobohy schopné zachránit svět.

Knihu vřele doporučujeme každému, kdo od fantasy žánru čeká trochu víc než krvavou řežbu či princezny v plechových bikinách a současně neusíná u lehce rozvláčných textů popisujících nástrahy každodenního bytí.

Námět sám o sobě sice není špatný, avšak jeho zpracování je značně tragické. Příběh se nikam výrazně neubírá, spíše se opile potácí a bloudí pražskými uličkami, drže vzhůru nohama turistickou mapu. Souboje a akční scény postrádají jakoukoli nápaditost a díky své repetitivnosti čtenáře brzy omrzí. Dějová linka je snadno předvídatelná a kniha již ve třetině začíná ztrácet tempo.

Autorův styl psaní je prostý až podprůměrný a na textu rozhodně není patrná bohatá slovní zásoba, kterou by čtenář nepochybně očekával od absolventa literární akademie. Na druhou stranu autorův přehled v rámci filmové a hudební tvorby je vskutku úctyhodný a je více než zřejmé, že v posledních letech strávil spoustu času před televizní obrazovkou. V tomto směru má pan Urban náš obdiv, protože čelit tomu, co se na člověka hrne z televizních kanálů, chce opravdu odvahu.

Kniha je podle nás přesným obrazem dnešní doby a konzumního způsobu života. Je plná pozlátky, jednoduchosti, drahých obchodních značek, neonových světel a zcela bezduchých postav. Její přečtení připomíná jídlo z fastfoodu, jež u citlivějších jedinců může vyvolat průjem. Jde o značně populistické čtení, které se snaží cílit zejména na mladší publikum, pro které běžná literatura představuje ekvivalent kravského hnoje.

Pragokalypsa v tomto ohledu plní svou funkci bezpochyby na výbornou, leč zůstává otázkou, zda při stále se zrychlujícím tempu, kterým se vyvíjí naše společnost, nebude již v příští dekádě zcela zapomenuta, neboť budoucí generace budou asi jen těžko rozumět Vyvyanovým narážkám, které jsou stavebním kamenem tohoto díla.

4 26.12.2020

Jedenáct krátkých příběhů se zvířecími i lidskými hrdiny, kteří žijí svůj běžný život na farmě a snaží se vyrovnat s fungováním našeho světa, se kterým se není vždy snadné smířit. Zařazení těchto krátkých povídek do pohádkového žánru je tudíž velmi diskutabilní, neboť z hlediska tradičních motivů, jimiž jsou pohádky tak charakteristické, neobsahují krom personifikovaných zvířat vlastně nic jiného. Nenáročný vypravěčský styl však navozuje atmosféru odpovídající dílům určeným zejména dětskému publiku, leč současně se v knize často objevují odkazy na předměty jako je fyzika, chemie nebo medicína, což jsou obory všeobecně vnímané jako velmi náročné a určené jen pro ty nejnadanější. Autorčin styl psaní považujeme za velmi nadprůměrný a čtivý, leč pro náročného čtenáře přeci jen trochu věcný. Toto však může dosti zkreslovat zvolený žánr a dětská tématika. Posoudit knihu v oboru pohádkovém je pro nás velmi náročné, jelikož oba máme na pohádky jako takové svůj vlastní osobitý názor.

2 09.12.2020

Kniha, která dle autora vznikla již před šesti lety a doteď se čekalo až největší vydavatelství v České republice svolí k jejímu tisku. Sám autor se pyšní tím, že se jednou objevil v televizním pořadu a každý den tvrdě pracuje v archivu, tudíž má historii a fakta v malíčku. Bohužel obsah knihy má do odborné práce na míle daleko. Upřímně nechápu pro jaké publikum má být toto dílo určené. Autor totiž spoléhá na to, že čtenář již všechno dávno ví a zná, čili historií nepolíbený laik nebude ve spoustě případů chápat detaily, zatímco sečtělý historik bude naopak jen nechápavě kroutit hlavou nad ničím nepodloženými domněnkami autora. Pointou knihy pak není nic jiného než hon na komunistické čarodějnice. V podstatě to celé funguje podobně jako díla autorů pátrajících po mimozemšťanech - zlámaná stébla v poli jsou jasným důkazem toho, že tam přistál létající talíř, avšak skutečnost, že toutéž cestou jezdí denně traktor nebudeme brát v potaz, protože se nám to nehodí do krámu. Každopádně nyní konečně chápu, proč autor své dílo prezentoval veřejnosti v zapadlém pajzlu, kde to páchlo marihuanou.

Kniha je v mnoha ohledech poplatná době svého vzniku. Proto od Čaroděje Zeměmoří rozhodně nečekejte velkolepé epické bitvy, akci stíhající akci ani neuvěřitelně popletenou pavučinu dvorských intrik. Autorka nám předkládá pohádkový příběh o chlapci, který se má jednoho dne stát arcimágem ve světě ostrovních zemí.

Tato skutečnost nebo spíš Gedova zářná budoucnost, je čtenáři oznámena již na prvních stránkách, takže ti, kteří neholdují spoilerům, budou nejspíš velmi rozčarováni. Tempo vyprávění je pozvolné a text obsahuje obrovské množství popisů, detailů a přídavných jmen. Ten kdo je tedy navyklý na modernější fantasy, krátké strohé věty a nespočet stránek přímé řeči, bude z Čaroděje nespíš velmi zklamán a znuděn.

Násilí, souboje a prolévání krve všeobecně, je v knize popsáno velmi minimalisticky. Autorka se zaměřuje především na popis světa, jeho historii a národy, které v něm žijí. Za mě osobně je v knize zajímavě zpracovaný systém magie, který je založený na znalosti pravých jmen věcí a osob. Čarodějnictví je v Zeměmoří běžným jevem, avšak vysokým uměním se věnuje pouze hrstka nadaných, kteří se naučili trpělivosti a nepodlehli vlastní domýšlivosti.

Kniha je plná úvah o rovnováze, hodnotě lidského života a významu každé, byť na první pohled nepodstatné věci. Dnešní děti budou v Čaroději Zeměmoří vidět asi jen starou nudnou pohádku, zatímco náctiletí z něj budou naprosto zklamaní a otrávení. A generace čtyřicátníků a výš bude naopak nostalgicky vzpomínat, že tuhle knihu četli jako malí špunti.

Pro mě osobně, jakožto pro fanouška Carla Junga, má příběh o hledání a souboji s vlastním stínem trochu jiný a hlubší význam. Autorka sice popřela, že by se při tvorbě nechala inspirovat Jungovými pracemi, ale rozhodně není pochyb o tom, že sama někde, možná ve starých pohádkách, narazila na věci, které Jung nevymyslel, ale pouze jim dal pravá jména. Z tohoto hlediska tedy mohu Čaroděje Zeměmoří vřele doporučit, ale jinak asi moc ne.

2 27.07.2020

Můj osobní názor je, že v případě Jestřába a Rybářky se kombinace fantasy a detektivky velmi povedla. Samozřejmě, stejně jako u většiny Greenových děl, nejde o žádný hlubokomyslný příběh, jenž by mohl konkurovat myšlenkám Orwella nebo strčil do kapsy Junga. Každopádně nemyslím si, že by šlo o čtivo určené pouze dětem do dvanácti let. To bychom potom museli dát tutéž nálepku i dílům Agathy Christie nebo celé sérii Sherlocka Holmese. ;-) Co na díle oceňuji nejvíce jsou jednotlivé postavy a jejich propracovanost. Autor nás totiž po temným událostech v domě, nechává nahlédnout i do mysli jednotlivých hostů, a čtenář díky tomu nemusí bezcílně tápat a čekat na závěrečný mindfuck přechytralého detektiva. :) Hlavní hrdinové mi byli neuvěřitelně sympatičtí. Za další velké plus považuji krásný popis prostředí města hned v úvodu knihy, který mě pokaždé vtáhne okamžitě do děje. Dále ztvárnění postav, jejich uvažování a jednání, jež mi přišlo logické a přiměřené situaci. Bez mučení se však přiznávám, že nejsem vášnivým čtenářem detektivek a tudíž jsem se ještě nestihl dopracovat do stavu, kdy mi stačí knihu jen otevřít a hned vím, že vrahem je zahradník!

1 11.07.2020

Jedno z prvních fantasy, které jsem měl možnost číst a k němuž se i po letech stále rád vracím. Příběh je sice trochu klišé, protože zde máme prince a princeznu zachraňující království, avšak lehký humor a propracované charaktery nejen hlavních aktérů, ale i krále, čaroděje, zrádců atd. dodávají knize na čtivosti. Nejvíc na Východu Modrého měsíce oceňuji lidskost postav.

09.07.2020

Jsou knihy, které rozesmutní, knihy, které pobaví i knihy, na které po přečtení ihned zapomenete. A pak jsou knihy, které vás zasáhnou a nezapomenutelně se vám vryjí do paměti. Za jednu takovou považuji Legendu od Davida Gemella. V téhle Gemmellovce totiž najdete odvahu, zbabělost, romantiku, nezlomnost, zahořklost, moudrost, slitování i obětavost.

Kniha oproti jiným fantasy nevypráví příběh pouze jednoho hrdiny (potácejícího se životem od kolébky do hrobu a zachraňujícího v mezičase vlastní království či rovnou celý svět), ale vystupuje v ní hned několik rozličných postav. Ty se od sebe vzájemně neliší pouze vzhledem či povoláním, nýbrž i povahou a zázemím, z něhož pocházejí. A právě díky tomu jsem si mezi nimi dokázal snadno najít tu svou, která mi svým vystupováním imponovala a dokázal jsem s ní snadno ztotožnit.

Jediné, co dle mého osobního názoru této knize ubírá maličko na čtivosti a originalitě, je trochu rozvláčný začátek a kapitoly bez názvů, avšak nic z toho není tak zásadní, abych jí kvůli tomu musel ubrat v celkovém hodnocení.

7 09.07.2020

(SPOILER) Při pořizování této knihy jsme se nechali nalákat, a především velmi zmýlit kategorií "fantasy". :( Realita je bohužel taková, že se jedná o dívčí román, ve kterém se mladá autorka zjevně snaží vypsat z "depresí", které u ní vyvolal rozvod rodičů. (Způsob vypravování, rodinné vztahy a zázemí hlavní hrdinky, její vnímání světa, a hlavně neustálá touha se citově vázat k postavě tajemného cizince, který ji na oplátku zahrnuje "otcovskou" péčí a láskou, tomu totiž silně napovídají. Ne nadarmo se říká, že po celý život rodiče buď hledáme nebo před nimi utíkáme.) ;-)

Od knihy jsme už od začátku příliš nečekali. Přesto nás překvapila. Bohužel tím negativním způsobem. Zhruba do třetí kapitoly se to dalo popsat ještě nějak takto: Post-apokalyptické fantasy s prvky ekoterorismu, feminismu a šestnáctiletou hlavní hrdinkou, která podle vlastních slov vypadá jako "bezdomovec ze středověku". (Autorka by asi měla přestat čerpat podklady pro svá díla z videoher typu Assassin's Creed a raději si přečíst nějakou naučnou literaturu a příručku psychologie. Protože její představy o chování lidí, kteří chcípají několik měsíců hlady v prostředí, kde už dávno přestaly platit zákony, jsou opravdu silně zkreslené.)

Každopádně od okamžiku, kdy hlavní hrdinku zachrání "tajemný cizinec" (feminismum jako obvykle fungoval jen do prvního technického problému :D) se kniha začne měnit v pohádku o princi na bílém koni a nebohé dívce. Ta se nemůže rozhodnout, zda se stát "silnou ženou", která vládne magií a mečem, anebo přijmout roli matky, která je jí podle všeho mnohem bližší.

Autorčin styl jako takový bych osobně příliš neřešil. Je zřejmé, že není ještě úplně vypsaná. Co mi ovšem vadí hodně jsou faktické chyby a neustálé si protiřečení v textech - Hlavní hrdinka chodí čvachtajícím bahnem jako tichá laňka. Slunce pořádně nesvítí, rostliny hynou, ale do domečku v Nuslích září sluníčko skrze okna. (Tohle je tam velmi často s tím sluncem.) Lidi nemají co huby, okrádají se a vraždí navzájem (autorka tomu říká, že jsou nájemní vrazi :D), ale mrtvoly se nechávají krysám u Vltavy. XD (No nevím, nevím... Kanibalismus by v takových podmínkách nebyl ničím neobvyklým, a hlavně krysy nemají rády vodu. Takže potkani, slečno.)

Dávám jednu hvězdičku za odvahu splnit si sen - vydat knihu a pevně doufám, že autorka na sobě hodně zapracuje. Protože jestli tohle má být budoucnost české literatury, tak potěš koště. :(

1 12.06.2020