Zlá doba pro draky přehled

17.07.2022

Příběhů inspirovaných Tolkienovou Středozemí, podobně jako zápletek o vyvoleném princi či princezně zachraňující svět byly napsány mraky brakových knih. Zpracovat originálním a čtivým způsobem tisíckrát ohrané elementy fantasy žánru dokáže ze soudobých spisovatelů opravdu jen málokterý. Sergeji Lukjaněnkovi a Niku Perumovi se to v této knize povedlo doslova mistrně, a proto Zlou dobu pro draky bez výhrad považuji za jedno z nejlepších děl tohoto žánru.

Hlavní představitel Viktor je vlákán náctiletou dívkou do magického světa elfů a trpasličích lokomotiv, aniž by tušil, že mu namísto role hrdiny bude přiděleno hrát spíše záporáka. Z útěku od ubíjející reality se tak stává boj o holé přežití, během kterého Viktor pochopí, že ptát se je zbytečné a litovat ještě víc. Středosvět čekají krušné časy a otázkou zůstává pouze to, kdo bude schopný porazit uměle vytvořeného draka. Bude to mýtický zabiják? Nebo skutečný drak? Nebo si s ním zvládnout poradit sami mágové?

Hlavní hrdina je původem z Mosky a v knize se vyskytuje mnoho odkazů na ruskou zemi, jimž nejspíše nejeden západní čtenář nebude schopný úplně porozumět. Jednou z takových věcí je mj. i scéna s lupiči na vlakovém nádraží, ve které je patrná ruská mentalita, tolik nepodobná chování západních spojenců, kteří jsou schopni pro záchranu jedince obětovat desítku dalších životů.

Pohádkový Středosvět je totiž ve skutečnosti něčím úplně jiným, než se zpočátku tváří a draci zde nejsou roztomilými okřídlenými ještěrkami, na kterých by spousta knihomolů chtěla v pondělí odlétat do práce. Postav je v knize víc a nejedna má jasnou představu o tom, jak vyřešit nahnutou budoucnost svého světa. A to vůbec nemluvě o tom, že si autoři v textu utahují z jiných známých děl i své vlastní práce.

Zlá doba pro draky rozhodně není zábavnou brakovou literaturou, nýbrž satirickým příběhem, ve kterém se autoři umně spojují psychologii s prvky mytologie. Nechybí zde princip zrcadlení ani odkaz předků, avšak to nejdůležitější je poslání, které Lukjaněnko s Perumovem předávají čtenářům v závěru svého díla. Ten, kdo si volí svobodu nebo otroctví jsme pouze my sami a slabým hlupákům s volbou nepomůže ani drak, jednorožec nebo prsten moci.

14.03.2022

Knihu jsem začal číst a bylo to fajn. Viktorova linka mi přišla vtipná, svěží a záhadná. Jenže pak přišel střih na Rétora a s ním šeď, nuda a zmatek. Tak se to střídalo. Pak se do děje vložila flundra Loi, zábavná, vzrušující a smilná, a k Rétorovu zmatku se přidala Sandra, smilná a vtipně obhroublá. Bohužel obě nezvládly pokrýt ta Rétorova negativa. Navíc se pak přidala snová linka a sní Obžera a to tomu taky moc nepomohlo.
Kniha mě celkem bavila, ale když přišla kapitola na Rétora, tak jsme ji odložil a klidně se k ní týden nevrátil. Došlo to tak daleko že jsem, asi ve třetině, čtečce nakázal ať mi ji přečte do sluchátek. A tehdy jsem objevil hlavní charakteristiku autorů: pomlčka je rozhodně nejpoužívanější znak v knize.
Příběh jsem nedokázal uchopit a ač jsem tušil minulost postav, ani po konci knihy jsem to všechno nepochopil. Navíc ten Rétor mně opravdu sral. A několikrát se v jednom odstavci o Rétorovi mluvilo jako o Viktorovi a obráceně (nevím jestli to byl zmatek v překladu nebo u autora).
Kdyby se s děje vyškrtla postava Rétora a celkově se ubralo na důležitosti klanů živlů hodnotil bych určitě líp. Myšlenka je dobrá, Viktorova zápletka zajímavá. Počínání Tael záhadné a člověk pomalu zjišťuje důvody konání všech postav, jen u Tael je to až skoro do konce dobře skryté.
Podle překladatele je toto Perumovova nejlepší kniha. Stejně ji vychvaluje i v případě Lukjaněnka. Vždycky mně zajímalo jak tyto spolupráce autorů probíhají (a v některých případech si je jen s těží dokážu představit), ale myslím, že v tomto případě byla nějaká spolupráce spíš na škodu. Od Lukjaněnka toho mám v plánu víc, ale nevím jestli se k tomu odhodlám. Od Perumova toho pro mně už moc nezbývá a asi to oželím.
A medailonek na závěr byl opravdu výživný. Marně přemýšlím jestli jsem se s tak obsáhlým už někdy setkal.