Nevinné bestie
Hugo van Lawick , Jane Goodall
Hyeny, šakalové a divocí psi nepatří mezi oblíbená zvířata, že však jejich život je velmi zajímavý, dokazuje knížka, která vznikla jako výsledek dvouletého studia chování hyeny skvrnité, šakala asijského a psa hyenovitého. Je psána velmi svěže a vypráví o obdivuhodné organizaci společenského života těchto inteligentních zvířat, o jejich lovecké technice, hrách, péči o mláďata aj. Vyprávění je doprovázeno desítkami fotografií, které zachycují studovaná zvířata při různých akcích.... celý text
Literatura naučná Příroda, zvířata
Vydáno: 1974 , Mladá frontaOriginální název:
Innocent Killers, 1971
více info...
Přidat komentář
Jedna z nejvýznamnějších knih, které započaly proces přehodnocování našeho vztahu k šelmám. Obdivujeme lvy, levharty a gepardy, ale zatracujeme psy hyenovité, hyeny a šakaly. Říkáme, že ten je silný jako lev, a na straně druhé říkáme, že je zbabělý jako hyena. Je to nevhodné a zavádějící, protože hyena rozhodně není zbabělec. Stejně tak je naprostým nesmyslem až moc používaný hyenismus. Srovnávat prospěšnou činnost hyen s odpornou činností lidí je volovina. Někdo by mohl namítnout, že hyeny přece kradou jiným zvířatům kořist. To je jistě pravda, ovšem kradou všichni, lvi, hyeny, levharti, gepardi, šakali, psi. Mnohem lepší je někoho nazvat člověkem než hyenou, hyena si nezaslouží nadávky a je to výstižnější.
Do napsání této knihy toho bylo o životě těchto šelem známo velice málo. Musíme proto děkovat autorům, že svůj čas a veškeré své úsilí věnovali studii těchto nádherných a neprávem opomíjených a ještě větším neprávem zatracovaných šelem. Právě díky nim jsme mohli nahlédnout do životů nevinných bestií, poznali jsme, že kromě nemilostných vrahů a lupičů jsou také starostlivými rodiči, jejichž mateřská láska je obdivuhodná. Každá mince má dvě strany, i člověk má dvě strany, proto je naprostým nesmyslem odsuzovat jenom na základě prvního dojmu, jak se bohužel dělo. Pohled na psy hyenovité, kteří rvou vnitřnosti z břicha živé antilopy, není pro každého. Je potřeba si uvědomit, že přes tu všechnu krev a žaludky, je práce nevinných bestií jednak potřebná pro zachování rovnováhy v ekosystému, jednak zajišťují eliminaci nemocných zvířat, jednak potřebují živit svá mláďata. V neposlední řadě jsou uklízeči savan, bez nich by byly pláně Serengeti a všude jinde po celé Africe posety zapáchajícími zbytky lvích, gepardích a levhartích hostin a to by nebyl hezký pohled.
Nádherná kniha, nádherné fotografie, nádherné vyprávění o radostech i smutcích nevinných bestií a mnoho zajímavých informací. Každý, kdo má rád přírodu, by tuto knihu měl číst.
Poznámka : Kapitola o šakalech obecných - z dnešního hlediska se již nejedná o druh šakala obecného, který se vyskytuje v Asii a Evropě, protože od roku 2015 se šest v Africe žijících poddruhů šakala obecného považuje za zcela nový druh - vlka afrického.
Občas těžké se začíst, je to úplně jiný žánr, než normálně čtu. Jinak je to krásný pohled na chování šelem.
Vynikající kniha o etologii především afrických psů hyenovitých(také šakalů a hyen), které patří k nejůžasnějším a nejohroženějším zvířatům dnešní africké přírody.
Kniha vás donutí přemýšlet o tom,jestli jste těmto fascinujícím zvířatům náhodou trochu nekřivdily.
Jane Goodallová s manželem Hugo Lawickem se na dva roky přesunuli z Gombe, aby v kráteru Ngorongoro a na planinách Serengeti studovali život démonizovaných šelem: psů hyenových, šakalů obecných a hyen skvrnitých.
Na práci je bohužel znát tlak nakladatele a asi i donátorů, kvůli kterému manželé věnovali třem živočišným druhům mnohem méně času, než by si zasloužily. Noční zvířata, která se pohybují na obrovských rozlohách (psi hyenoví skoro 4 000 km²), také kladou jiné nároky na pozorovatele než Janini gombští šimpanzi. Tím spíš, že badatelé neměli k dispozici letadlo ani vysílačku (kterou v té době na Serengeti už používal George Schaller při výzkumu lvů a v Maňaře Douglas-Hamilton při výzkumu slonů) a svá zvířata hledali prostě tak, že pročesávali savanu – nezřídka ovšem marně.
A přesto knížka přináší úžasná pozorování ze sociálního života tvorů obecně oblíbených a pochopených asi tak jako náš vlk, čili vůbec. O divokých psech Hugo Lawick vypráví – pomocí textu i svělých fotografií –, jak dospělí vítají štěňata, vyvrhují jim potravu (třeba i po smrti matky) a poté, co skolí kořist, jim dávají při krmení přednost. Líčí také soudržnost smečky a rituální zdravení lovců, jež starší pozorovatele vedlo k nesprávnému závěru, že tito psovití vůbec nemají hierarchii.
Také šakaly obecné Hugo sleduje při péči o mláďata, s nimiž se rodiče před jednou ze starých nor stýkají i poté, co potomci dospějí. Z této části je nezapomenutelný okamžik, kdy se orel, odnášející ve spárech šakalí štěně Cindu, sedm metrů nad zemí srazí se supem...
Jane pak líčí „večerní návštěvy“ mezi hyeními doupaty, osobitý hyení přístup k hygieně, války klanů nebo srážky se lvy. Všechny tři druhy šelem byly donedávna pokládány za striktní mrchožrouty, manželé je však (ve stopách Hanse Kruuka, jenž hyeny studoval před nimi) ukazují jako aktivní lovce. Rozvinutý společenský život chlupáčů, v něčem tak připomínajících psy (u hyen je to celkem s podivem), má jistě potenciál naklonit jim veřejnost – čehož si jejich ochrana naléhavě žádá.
Jane i Hugo jsou brilantní pozorovatelé a vypravěči, konkrétní čin zvířat dovedou interpretovat v širokém kontextu jejich individuálního i druhového chování. Množství zajímavostí se čtenář dozví o i stvořeních, která nebyla přímo objektem výzkumu: manželům se podařilo zdokumentovat supa používajícího kámen při rozbíjení pštrosího vejce, což byl tak jedinečný objev, že nám fotku od Huga Lawicka tento týden ukazoval vyučující na ornitologii. ;) Jane je navíc, stejně jako v knížce o šimpanzích, úžasně vtipná a zvysoka kašle na nesmyslné zásady vědeckého výzkumu, jako že by zvířatům neměla dávat jména nebo s nimi soucítit. A na okraj: studium hyen s batoletem Grublinem u ruky je nesporně husarský kousek.
Pardon, ale já tohle prostě musím citovat:
„Je škoda, že si Grublin nebude pamatovat ty noci, které strávil u doupěte Zlaté trávy. Často usnul, když se díval na vycházející měsíc nebo na hvězdy, a jestliže se probudil, slyšel kolem sebe bučivé, hýkavé hlasy pakoní nebo podivné volání vyjících šakalů nebo třeba „úúúú-hap“ nějaké hyeny běžící kolem. Dělala jsem ovšem, co jsem mohla, aby se neprobudil, protože to rušilo moje pozorování. Jestliže se tedy začal vrtět, snažila jsem ho ukolébat znovu k spánku písničkou. Když se přitom někdy mezi hyenami něco dělo, prostě jsem své pozorování na magnetofon nazpívala. Když jsem si pak druhý den pásek přehrávala, bylo to někdy k popukání. Představte si například něžnou melodii Brahmsovy Ukolébavky: „Bloody Mary jde, obličej a krk rudý od krve, v tlamě nese nohu“, nebo nápěv písně „Rock-a-bye Baby“ s textem: „Nelson se hystericky hihňá, dvojčata mu olizují penis.“