Monology ve Vůdcově hlavním stanu 1941-1944

„Monology“ jsou záznamy Vůdcových neformálních rozprav, pořízené ex post, bez vědomí mluvčího a jeho úprav, bez kontextu, logických přechodů a obvykle i bez replik ostatních účastníků diskuse, což se všechno projevuje na jejich stravitelnosti. Zatímco v „Mém boji“ se dá poznat, kdy autor mluví ironicky nebo si dělá srandu (skoro pořád), tady ne. Je to heuristicky extrémně náročný pramen, nemluvě o tom, že 300 stran velkého myšlenkového svérázu (řekněme, že extremity) by dalo čtenáři zabrat i v knize zamýšlené jako kniha.

Nebudu se vyjadřovat k politickým rozpravám, protože ty se mi nezdály být tím nejzajímavějším. Mluví-li Führer ve svém vnitřním kruhu o politice, rozvíjí většinou myšlenky, které už známe z „Kampfu“ (obvzlášť o kolonizaci Východu), případně glosuje aktuální situaci let 41-42 a snaží se předvídat příští vývoj (hlavně chování Anglie). Mě oproti tomu těší, když hovoří o umění a o zvířátkách, sdílí nápady a postřehy ohledně běžného života a vzpomíná na své dospívání. (V „Kampfu“ se totiž věnuje spíš svému dětství a August Kubizek zase v memoárech řeší hlavně společné mládenectví, kdežto tady se kancléř v myšlenkách vrací k pubertě, jejíž průběh... mě upřímně překvapil :D chudáci profesoři.) Je tu hodně pasáží o využití obnovitelných zdrojů, o vegetariánství a o zvířatech obecně:
- „Miluju zvířata a psy mám obzvlášť rád. ... Když pes hledí před sebe s očima zahalenýma smutkem, oči plné slz, pak víte, že myslí na to, co bylo.“
- „Nejslušnějším účastníkem lovu je divoká, na druhém místě pytlák: ten alespoň nasazuje svůj život. ... Osobně naprosto nechápu, jak může někdo střílet pro potěšení. Zabít srnku, a k tomu ty fráze!“
- „Člověku je to opravdu líto, že žijeme v době, kdy ještě nevíme, jak bude nový svět vypadat. Ale jedno mohu masožroutům říct už teď: Nový svět bude vegetariánský!“

Fascinuje mě představa, jak mladý politik vtrhl na scénu Výmarské republiky – dekadentní, aristokraticko-buržoazní, frankofonní a extrémně obřadnou – a s plebejskou bezohledností postavil na hlavu veškerý protokol. Například zrušil tabuli o několika chodech, protože je to plýtvání a člověk se stejně nenají toho, co mu chutná. :D Nejcharakterističtější mi ale v tohle smyslu přijde vyprávění, jak ignoroval dvorský ceremoniál v Rumunsku a místo králi, který to zjevně nepotřeboval, šel nabídnout rámě jeho staré matce, jíž se špatně vystupovalo z auta.
Kancléř také přemýšlí o modernizaci německých domácností (zařízení, které bude ráno budit hospodyni, by automaticky mělo zapnout i vaření vody), jazyce (odmítá purismus a vyzdvihuje cizomluvy kvůli jejich zvukovým kvalitám, navrhuje však, aby se psaly foneticky) či významu automobilové dopravy (dálnice smaže hranice a spojí národy). Hodnotí rovněž různá hudební, výtvarná a architektonická díla (zajímavé třeba je, že poté, co získal Paříž, takže asi i po hlubší osobní zkušenoti s ní, mění názor na její architekturu výrazně k lepšímu).

Jeho názory na přírodu jsou povětšinou darwinovské, ale v jedné rozpravě kancléř zčista jasna začne rozvíjet Hörbigerovu ne-moc-vědeckou glaciální kosmogonii, podle níž je pralátkou led (u toho jsem trpěla). Obzvláštní prostor pak věnuje vztahu křesťanství k tomu, co on pokládá za autentické božství: „Myslím, že ten, kdo se dívá na Přírodu otevřenýma očima, se stane tím nejzbožnějším člověkem: ne ve smyslu církevní zbožnosti, nýbrž ve smyslu vnitřního sebepoznání.“ „Mohamedánství by snad ještě dokázalo nadchnout pro své nebe. Ale když si představím to nudné nebe křesťanské! Na zemi má člověk svého Richarda Wagnera, ale nahoře slyší jen aleluja a nevidí nic jiného než palmové ratolesti, batolata a starce.“

Stejně jako v Kampfu se i v Monolozích projevují typičnosti autorova vyjadřování – třeba velmi obrazivé metafory (na železnici na Východě navlékneme perly německých měst...), které svědčí tom, že Hitler přemýšlí výtvarně.
Bylo to... vyčerpávající. Erupce vášnivé, emotivní angažovanosti pro každé téma (včetně dusíku, bagrů nebo holínek). Silný koncentrát nebývale výrazné osobnosti s ostrými hranami. Každopádně jsem ráda, že díky Bormannovi Monology máme.

01.05.2024

Za historické přiblížení kladné hodnocení, ale jinak nuda.

23.04.2019

Hodnotit takovéto knihy je vždy ošemetné. To proto, že jedna věc je její myšlenkový obsah, který je všeobecně považován za odpad a z hlediska dějin za odsouzeníhodný škvár, který se stal pozadím obrovského zla, které poznamenalo prakticky celý svět. Ale druhá věc je její faktografická hodnota jakožto historického artefaktu, na kterém můžeme toto zlo poznat, abychom jeho projevy a znaky mohli identifikovat a abychom pak byli schopni mu čelit i v dnešní době. Já se v tomto hodnocení zabývám pouze tou druhou stránkou. Za vznikem tohoto díla stojí osoba Martina Bormanna, vedoucího kanceláře Adolfa Hitlera. O pohnutkách, které ho vedly k tomu, aby bez vědomí svého představeného nechal zaznamenávat jeho myšlenkové sentence, můžeme jen spekulovat. Spíše nežli snaha předat odkaz A.H. budoucím pokolením, za tím stála vlastnit v písemné formě jakési kompendium Hilterových názorů na nejrůznější otázky, které pak mohl jako jeho hlásná trouba interpretovat ostatním funkcionářům nacistické strany, kteří nepatřili do kruhu vyvolených a neměli se možnost seznamovat s neoficiáními názory vůdce na nejrůznější témata. Tak mohl Bormann posílit tak svoji pozici a moc, která byla na Hitlerovi zcela závislá. Mohl se tak stát jakýmsi vykladačem; tím, který toho ví víc, než ti ostatní, v hierarchii níže postavení. Což pro Bormanna nabývalo na významu zvláště v době, kdy se Hilter pod vlivem vojenských neúspěchů stále více izoloval od zbytku národa. A právě proto, že témata o kterých Hitler často dosti uvolněně na seancích suity svých oblíbenců hovořil, byla mnohdy značně odtažitá od běžného života a týkala se širokého okruhu nejrůznějších oblastí, od ideologických postojů ke komentování aktuálních událostí, bylo pro Bormanna užitečné mít alespoň část těchto monologů zachycenu v podobě písemných záznamů. Četba je to z historiografického hlediska jistě zajímavá, která zájemcům o dějiny Německa první poloviny 20. století a okolností související s druhou světovou válkou rozšiřuje pohled na osobu A.H. a jeho myšlenkový svět. Na rozdíl od knihy Mein Kampf, která pro mě byla celkem těžko uchopitelná (snad zčásti i díky nedokonalému českému překladu a absenci podrobného vysvětlujícího komentáře), místy mě vysloveně nudila a místy jsem se v ní ztrácel, takže prokousat se jí až do konce se mi ani (přiznávám) nepodařilo, jsou Monology textem mnohem stravitelnějším (snad je to dáno i bezprostředním způsobem, jakým vznikla). Na druhou stranu je však nutno podotknout, že velká část Hitlerových úvah jsou neskutečné bláboly na intelektuální úrovni hospodského žvanění.

15.07.2017

Pět hvězdiček, a to čistě z historické hodnoty. Co se týká obsahu, tak ty slavné Hitlerovi monology jsou většinou solidní extrém. Naprostá výpověď doby a intelektu určité skupinky lidí kolem fuhrera. Protože ti, kdo tohle vydrželi roky poslouchat, aniž byť snad utekli a nebo mu aspoň trochu nezaodporovali, vypovídá určitě mnohé. Samozřejmě ze druhá věc je ta, a rozhodně nemalá, ze jedna z hlavních příčin toho byl prostý strach, kam by se svojí odvahou odporovat mohli dostat. Ovšem výjimky se našli, sice málo, ale přece. Například Henriette vonSchirach se jednou ozvala na adresu maďarských židů, jestli o tom Hitler ví, jak se s nimi v těchto chvílích zachází, jak trpí, a jestli on to dovolí? Odpověď byla krátká, že tomu nerozumí a nemá se do takových záležitostí plést. A pozvána na Hitlerovi dýchánky už nikdy nebyla. To byla ovšem jen jedna z výjimek, myslim ze nikdo další se o podobnou kritiku už moc nepokoušel. Já se tedy někdy skoro válel smíchy a někdy jen nevěřícně kroutil hlavou. V te době samozřejmě nebyla taková záplava informací jak dnes a spojení se světem, z toho hlediska bych taky měl být tolerantnější. Ale dost věřím, že po některých jeho mozkových výplodech se osazenstvo vlčího doupěte jen nevěřícně či hanbou po sobě stydlivě koukalo.