Monology ve Vůdcově hlavním stanu 1941-1944 přehled

„Monology“ jsou záznamy Vůdcových neformálních rozprav, pořízené ex post, bez vědomí mluvčího a jeho úprav, bez kontextu, logických přechodů a obvykle i bez replik ostatních účastníků diskuse, což se všechno projevuje na jejich stravitelnosti. Zatímco v „Mém boji“ se dá poznat, kdy autor mluví ironicky nebo si dělá srandu (skoro pořád), tady ne. Je to heuristicky extrémně náročný pramen, nemluvě o tom, že 300 stran velkého myšlenkového svérázu (řekněme, že extremity) by dalo čtenáři zabrat i v knize zamýšlené jako kniha.

Nebudu se vyjadřovat k politickým rozpravám, protože ty se mi nezdály být tím nejzajímavějším. Mluví-li Führer ve svém vnitřním kruhu o politice, rozvíjí většinou myšlenky, které už známe z „Kampfu“ (obvzlášť o kolonizaci Východu), případně glosuje aktuální situaci let 41-42 a snaží se předvídat příští vývoj (hlavně chování Anglie). Mě oproti tomu těší, když hovoří o umění a o zvířátkách, sdílí nápady a postřehy ohledně běžného života a vzpomíná na své dospívání. (V „Kampfu“ se totiž věnuje spíš svému dětství a August Kubizek zase v memoárech řeší hlavně společné mládenectví, kdežto tady se kancléř v myšlenkách vrací k pubertě, jejíž průběh... mě upřímně překvapil :D chudáci profesoři.) Je tu hodně pasáží o využití obnovitelných zdrojů, o vegetariánství a o zvířatech obecně:
- „Miluju zvířata a psy mám obzvlášť rád. ... Když pes hledí před sebe s očima zahalenýma smutkem, oči plné slz, pak víte, že myslí na to, co bylo.“
- „Nejslušnějším účastníkem lovu je divoká, na druhém místě pytlák: ten alespoň nasazuje svůj život. ... Osobně naprosto nechápu, jak může někdo střílet pro potěšení. Zabít srnku, a k tomu ty fráze!“
- „Člověku je to opravdu líto, že žijeme v době, kdy ještě nevíme, jak bude nový svět vypadat. Ale jedno mohu masožroutům říct už teď: Nový svět bude vegetariánský!“

Fascinuje mě představa, jak mladý politik vtrhl na scénu Výmarské republiky – dekadentní, aristokraticko-buržoazní, frankofonní a extrémně obřadnou – a s plebejskou bezohledností postavil na hlavu veškerý protokol. Například zrušil tabuli o několika chodech, protože je to plýtvání a člověk se stejně nenají toho, co mu chutná. :D Nejcharakterističtější mi ale v tohle smyslu přijde vyprávění, jak ignoroval dvorský ceremoniál v Rumunsku a místo králi, který to zjevně nepotřeboval, šel nabídnout rámě jeho staré matce, jíž se špatně vystupovalo z auta.
Kancléř také přemýšlí o modernizaci německých domácností (zařízení, které bude ráno budit hospodyni, by automaticky mělo zapnout i vaření vody), jazyce (odmítá purismus a vyzdvihuje cizomluvy kvůli jejich zvukovým kvalitám, navrhuje však, aby se psaly foneticky) či významu automobilové dopravy (dálnice smaže hranice a spojí národy). Hodnotí rovněž různá hudební, výtvarná a architektonická díla (zajímavé třeba je, že poté, co získal Paříž, takže asi i po hlubší osobní zkušenoti s ní, mění názor na její architekturu výrazně k lepšímu).

Jeho názory na přírodu jsou povětšinou darwinovské, ale v jedné rozpravě kancléř zčista jasna začne rozvíjet Hörbigerovu ne-moc-vědeckou glaciální kosmogonii, podle níž je pralátkou led (u toho jsem trpěla). Obzvláštní prostor pak věnuje vztahu křesťanství k tomu, co on pokládá za autentické božství: „Myslím, že ten, kdo se dívá na Přírodu otevřenýma očima, se stane tím nejzbožnějším člověkem: ne ve smyslu církevní zbožnosti, nýbrž ve smyslu vnitřního sebepoznání.“ „Mohamedánství by snad ještě dokázalo nadchnout pro své nebe. Ale když si představím to nudné nebe křesťanské! Na zemi má člověk svého Richarda Wagnera, ale nahoře slyší jen aleluja a nevidí nic jiného než palmové ratolesti, batolata a starce.“

Stejně jako v Kampfu se i v Monolozích projevují typičnosti autorova vyjadřování – třeba velmi obrazivé metafory (na železnici na Východě navlékneme perly německých měst...), které svědčí tom, že Hitler přemýšlí výtvarně.
Bylo to... vyčerpávající. Erupce vášnivé, emotivní angažovanosti pro každé téma (včetně dusíku, bagrů nebo holínek). Silný koncentrát nebývale výrazné osobnosti s ostrými hranami. Každopádně jsem ráda, že díky Bormannovi Monology máme.

01.05.2024

Za historické přiblížení kladné hodnocení, ale jinak nuda.