Třetí šimpanz: Vzestup a pád lidského rodu přehled

13.12.2024

Diamondova kniha se ptá, co je člověk. A odpovídá, že druh šimpanze, který v míře větší než ostatní zvířata (nikoliv však jedinečně) provozuje zemědělství, genocidu, řeč, drogovou závislost, umění a ničení životního prostředí. K takto komplexnímu a přitažlivému tématu autor přistupuje na základě svých polyhistorických znalostí, inspirován hlavně zájmem o ornitologii, Novou Guineu a jazyky.

Oceňuji darwinovský přístup, podle kterého se člověk od ostatních zvířat liší pouze kvantitativně (mírou vlastností), nikoli kvalitativně (jejich přítomností). Po staletích, kdy humanitní učenci bombardovali čtenáře výroky o jedinečnosti člověka, vyvozenými z prosté neznalosti ostatních živočichů, Diamond nabízí vzrušující sondy do jazyka u kočkodanů, malby u slonů či genocidy u šimpanzů. Úžasný je také tam, kde vychází z osobních zkušeností s jazyky, lovem, válkou či genocidou na Nové Guineji.

A teď k vadám na kráse. Mnozí čtenáři už tu zmiňovali zastaralost biologických údajů – to je pravda (alespoň jedna aktualizace: menopauza není lidský unikát, sdílejí ji s námi minimálně ještě kosatky a někteří kulohlavci ;)), ale za to autor nemůže. Může však za ukvapené závěry, jež vyvozuje z nejistých dat. Prakticky všechno, co píše o neandertálcích, je o čtvrt století později překonáno – přitom jim Diamond na základě mylně upíraných vlastností (šití, vzájemné kulturní odlišnosti, inovace, ...) připisuje jen jakési deficitní, neautentické lidství. Děláme-li soudy tak kardinálního významu, měli bychom se opírat o jiné důkazy než negativní.

S přístupem k neandertálcům kontrastuje Diamondův odpor k rasismu vůči jednotlivým variantám Homo sapiens. A já zcela chápu, že se na Nové Guineji naučil hlubokému respektu ke svým domorodým přátelům – respektive ke všem obměnám lidství. Ale to neospravedlňuje ignorování genetiky.
Když třeba vyvozuje, že zemědělci se stravují hůře než sběrači a lovci, dokládá to mimo jiné poklesem tělesné výšky antických Řeků oproti jejich pravěkým „předkům“ – jenže Řekové byli Indoevropané, kdežto Pelasgové patřili k jiné rase, tudíž rozdíl ve výšce nelze automaticky připisovat stravě. K Indoárijcům autor počítá také Turky (kteří mají evropskou DNA z 36 či, podle jiné studie, 45 %) a Židy (navzdory mísení s Afričany a Evropany jsou to původem Semité). Jasně, detail – kdyby z něj Diamond nevyvozoval dalekosáhlé závěry o etice a civilizaci.
Veselé přehlížení genetického substrátu ho zavede až k mínění, že prostředí ovlivňuje kulturu, ale skoro vůbec rasu; že plemenné rozdíly spadají z větší části na vrub sexuálního výběru (opět darwinovský názor, aniž by autor Darwina zmínil); a že dobytí světa Evropany byla náhoda. Měli jsme totiž k dispozici domestikovatelná zvířata a plodiny, kdežto ostatní ne (má vůbec cenu upozorňovat, že to není pravda?).

„Šimpanz“ se mimořádně dobře čte, inspiruje k zamyšlení a ukazuje obdivuhodný rozhled autora. Díky tomu, že tématem není o nic méně než člověk, si většina čtenářů jistě najde oblasti úplně nové a fascinující: vyhlazení Tasmánců a smrt poslední Tasmánky, zemědělství u mravenců, principy, podle nichž si vybíráme partnery, či třeba objev novoguinejského údolí, jehož 50 000 obyvatel si až do roku 1938 myslelo, že jsou jedinými lidmi na světě. Na druhou stranu je to silně zastaralé a zavádějící, takže si dovoluji mírně skeptičtější postoj než všichni, kdo knihu komentovali přede mnou. 3,5*.

30.07.2024

Šíří záběru i komplexností zpracování učebnicová ukázka, jak má vypadat čtivá a inspirativní pop-věda. Moc doporučuju.

Podrobnou recenzi jsem publikoval už dříve, odkaz na ni jsem vložil do sekce Recenze.