• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nové komentáře u knih John Clarke Bowman

Rubín je krví mého srdce

„Slavná a stále znovu a znovu zpracovávaná legenda o indiánské princezně Pokahontas ožívá v románě John Clarke Bowmana. Autor nám nicméně nepodává ucelený životopis této divoce krásné dcery náčelníka Pauhatanů, nýbrž si vybral jen dvě, vpravdě osudová, dějinná období: setkání Pokahontas s anglickými kolonisty mezi lety 1607 až 1610 a její účinkování na anglickém královském dvoře na přelomu let 1617 a 1618. V obou případech podává emocemi silně zabarvený obraz doby, soustřeďujíce se především na milostný vztah Pokahontas a kapitána Johna Smitha, ať už se odehrává na domovské půdě jednoho nebo druhého. Kdo by očekával dobrodružný román z počátku osídlování amerického kontinentu nebo snad historický epos, plný intrik a dobových reálií, bude nejspíš malinko zklamán. Ne, že by si Bowman z každého ze zmíněných směrů neukrojil pro sebe kousek, nicméně celkové vyznění jeho díla je čistě romantickou záležitostí. Naneštěstí není to romantika cukrkandlová, ale pořádně nabroušená a vypjatá, proto snad i dobrodruzi a historici vezmou Rubín mého srdce na milost a nebudou se ušklíbat. Tím spíše, že Bowman nepíše špatně ani nudně, ale docela úspěšně se mu daří vyhýbat se zavedeným klišé. Jeho styl je pestrý a barevný, takže přestože nikde netlačí příliš na pilu, jste stále spolu s ním na stejné vlně.“... celý text
— ludek.n

---

Rubín je krví mého srdce

„Velmi čtivé.“
— Kabuky

---

Rubín je krví mého srdce

„Knihu jsem vzala do rukou v obrovském očekávání, které bylo nakonec hojně překonáno. Tolik slz, které jsem nad ní prolila, tolik citu, kterým mě zaplavila, a tolik lítosti nad tím, že, a jak skončila... Tolik večerů, kdy mi vnikala do mysli a nutila mě její děj znovu celý prožít. Ač jsem se zpočátku obávala zpracování tohoto tajemstvím opředeného příběhu o náčelníkově dceři, nakonec jsem jím i všemi dílčími byla uchvácena. Historické věrohodnosti v základu zásadněji odporoval pouze milostný vztah mezi Pocahontas a Smithem, který je spíše předmětem legendy, o nějž se však kniha ostatně opírá, a ačkoliv zpravidla nejsem zrovna zastáncem romantizování jejich vztahu (přestože už se nikdy nedozvíme, jak to bylo, jisté je, že ona byla dítětem a on dospělým mužem), i jejich milostný příběh mě tu nakonec pohltil. ZDE JIŽ UPOZORŇUJI NA SPOILERY: V prvních kapitolách jsem však doufala, že jejich vztah bude líčen pouze jako platonický, obzvlášť proto, že mezi nimi vznikala láska, ale ta jeho na mě působila jako láska k nevinnému dítěti. Chápu, že ta její vedla i k tělesným touhám, vzhledem k tomu, že v jejím prostředí byla dívka jejího věku již považována za ženu a Smith byl pro ni v podstatě od jejich setkání jako muž přitažlivý, nicméně z jeho strany mě ten vývoj směrem k mileneckému vztahu zarážel. Ano, rozumím jeho citu k ní, ale to, jak o ní v jedné kapitole hovořil jako o dítěti a po několika dalších už s ní měl sexuální vztah, na mě z jeho hlediska působilo divně. A to, jak to v pozdějších kapitolách z Anglie vysvětloval tím, že byl i tělesně přitahován její nevinností pro mě už bylo dosti zarážející. Jeho lásku k ní chápu spíše jako druh hlubokého obdivu, něhy, ochranitelského citu a srozumění, které však podle mě mohl daleko více znázorňovat právě ten platonický vztah, zejména i proto, jak byl vůči ní od počátku ochranářský, a to, že ji k sobě tím milostným vztahem připoutal ještě pevněji, navzdory tomu, že věděl, že se pro ni nikdy nebude moci vzdát svého původu, postu i toho, kým je, a že ji tím pádem bude muset jednou zranit a opustit, mi příliš nesedělo ani k jeho charakteru. Přesto jsem si však jejich milostný příběh oblíbila. Ač se kniha soustřeďuje zejména na ně, velmi silně mě uchvátil i bratrský vztah mezi Smithem a Pocahontiným starším bratrem (jehož jméno bych však asi nenapsala správně). Celá kniha, byť jsem se u ní místy prala s chaotičností vyprávění a uspěchaností mnoha pro mě dosti podstatných zápletek, byla skvěle napsaná. Zrcadlila mnoho podstatných myšlenek a hodnot vše přesahující lásky, která spojuje i rozdělené ,,kmeny", o tom, jak tato láska může lidi spojovat, i přestože je každou kulturou projevována jiným, specifickým způsobem, o rozpolcení mezi povinností a touhou, o schopnosti odpustit, především sobě samému, o porozumění tomu, kým člověk sám v sobě je, o úctě k domovu, a pak také o skutečnosti, že ať jsme jakkoliv daleko, vždy se navrátíme k sobě samým, tam, kde leží naše srdce... Pocahontas pro mě vždy byla velmi tragickou postavou historie a četba Rubínu mi mnohdy trhala srdce nad její bezmocí vůči osudu. Ani všemi kritizovaná část v Anglii, byť jsem v ní postrádala spanilost lesů panenské Virginie, atmosféru vznikající kolonie a záhadnost indiánských kmenů, příběhu nevzala dech, ačkoliv jsem se v ní spíš většinu času chvěla vztekem nad činy většiny Angličanů. Konec, ač byl emotivní, byl však z mého pohledu příliš uspěchaný. Vím, že tak zřejmě působit měl, vzhledem k tomu, že byl už dovyprávěn z pohledu Pocahontas, jež v jeho průběhu již blouznila horečkou a žalem po domově a otci, ale ten spád jeho směrem byl hrozně zrychlený. Ani to však nezabránilo tomu, že po odložení knihy jsem cítila jakýsi prázdný pocit nad tím vším. Nicméně si myslím, že i kdyby neonemocněla a vrátila se k otci, Smith věděl, že přes své sliby se pro ni nikdy nedokáže vzdát svého původu, stejně jako i ona nakonec věděla, že by to nedokázala udělat pro něj, a i když už kvůli tomu, co prožil, nemohl být prostě jen Angličanem, nemohl se toho jím být ani vzdát. Takže bohužel si myslím, že by spolu stejně nebyli, i kdyby se oba vrátili, a že by se museli znovu rozdělit. Ale alespoň by se vrátila domů k otci a Smith by věděl, že je v bezpečí a chráněná. K čemu se ještě ke konci svého hodnocení krátce vyjádřím, je název knihy a to, jak mi k její povaze sedí originální i český název. Zprvu jsem český považovala za daleko vhodnější, ale ten původní pro mě právě ke konci knihy nesl význam toho, že navzdory všemu, co prožila, i navzdory citu ke Smithovi Pocahontas navždy zůstala sama pro sebe především Pouhatanovou dcerou.“... celý text
— LeilaNurun

---

---

Rubín je krví mého srdce

„Je to krásná kniha, ale příliš mne zneklidňovala a rozesmutňovala. Mám radši, když ve mě knihy zanechají radostný pocit :)“
— Karnager

---

Rubín je krví mého srdce

„Musela jsem si zvyknout na styl vyjadřování autora i Pokahontas, stejně ale tomu něco chybělo. První část knihy byla lepší než druhá a celkově vzato se to honilo pořád dokola. Ale dá se to, jen některé části a dialogy byly zmatečné. Na druhou stranu lepší než Větrná hůrka.“... celý text
— Petrasuvicka