ludek.n
komentáře u knih
Návrat trpaslíků, kniha I.
Markus Heitz
Skrytá země už dávno není, co bývala, ale pořád se najdou síly, které ji chtějí bezohledně ovládnout. Jediní, kdo se zlu mohou postavit, jsou trpaslíci… tedy, pokud se rozdrobené kmeny dokáží sjednotit pod jednou vlajkou. První část šestého pokračování trpasličí ságy přináší všechny ingredience, na které jsme si už v průběhu této Heitzovy série zvykli, snad jen s jedinou výjimkou: úlohu hlavní persóny poprvé netřímá v rukou „nesmrtelný“ Tongdil Zlatoruký, ale poněkud méně hrdinný Goïmron Rýtko z klanu Stříbrných vousů. Netalentovaný brusič drahokamů se do úlohy předního hybatele děje dostává tak trochu náhodou, nenápadně, opatrně a stydlivě přebírá otěže příběhu, aby byl ve finále zcela pochopitelně na vrcholu celého dlouhého řetězce klíčových událostí… a samozřejmě, aby čtenáře (tím, že neprozradí všechna tajemství) navnadil na druhou knihu Návratu trpaslíků. Vyprávění končí v nejlepším, a tak na patře zůstane, chtě nechtě, jistá hořká pachuť, protože vydávat román po kapitolách je možná skvělá věc pro internetové čtečky, ale u investice do tištěné knihy je to faux pas (a to i přesto, že takto vyšel i originál).
Triumf trpaslíků
Markus Heitz
Temní alfové byli zničeni, to ale neznamená, že by si obyvatelé Skryté země mohli oddechnout. Před branami trpasličích pevností totiž stojí nová armáda skřetů, silnější a bezohlednější než kdy dříve. Předchozí Osud trpaslíků měl být poslední knihou trpasličí ságy (proto je také hlavní postava, trpaslík Tungdil Zlatoruký, na jejím konci zabit). Jenže jak už to mnohdy bývá, autor míní, čas a hladoví fanoušci mění i ta nejčestnější předsevzetí. Máme tu proto knihu pátou (a zdaleka ne poslední). Smrt Tungdila Zlatorukého Markus Heitz vyřešil více než šalamounsky a nutno říct, že si s tím moc hlavu nelámal. Kromě několika starých známých pak jako obvykle přivádí na scénu celou plejádu nových tváří, aby jim dal vyniknout v dramatických momentech, nebo jen přihřívat polívčičku či tvrdit muziku. Dočkáme se dlouhých putování, zákulisních pletich, dynamických šarvátek, rozsáhlých bitev, krve, zrady i slz, odhalíme dokonce i nějaké to tajemství, ale především se parádně pobavíme krásně promyšleným a strukturovaným příběhem. I přes ten trapas s (ne)pokračováním, pořád zatraceně dobré čtení.
Osud trpaslíků
Markus Heitz
Od doby, kdy Tungdil s Boïndilem bojovali proti zlu, uplynulo už více jak dvě stě cyklů. Skrytá země se za tu dobu změnila k nepoznání. Elfové byli téměř do posledního vyhubeni, lidé živoří pod knutou temných alfů, zbloudilých mágů nebo ve spárech draků. Trpaslíci bojují o holé přežití a volají po návratu svých největších hrdinů. Markus Heitz nechal svého hlavního protagonistu na konci předchozího dílu zmizet v hlubinách Černé soutěsky, aby ho nyní přivedl zpátky. Nejedná se ovšem o oslavnou ódu na legendárního ochránce Skryté země, ale o návrat plný pochybností, nezodpověditelných otázek, krutosti a zabíjení. Čtvrté pokračování trapslíků je zatím nejpochmurnější a nejtemnější vyprávění z celé ságy. Hlubiny, do kterých Markus zavedl své hrdiny, nikdy nebyly bezcitnější a krvavější. V tomto díle na Skrytou zemi nesvítí slunce, milenci se neprocházejí pod nebem plným hvězd, spíše si navzájem obvazují sečná zranění nebo si napravují polámané kosti. Děj je bohatý, zvratů je spousta, staré dobré postavy dostaly nové tváře a všechno tady šlape jako dobře namazaný stroj, místy těžkopádný, ale neúnavně pracující na úspěchu.
Pomsta trpaslíků
Markus Heitz
Zdá se, že klid a mír není Skryté zemi souzen a Tungdil Zlatoruký bude mít stále plné ruce práce, aby od ní odvrátil zkázu. Jenže tentokrát má před sebou nejen problémy říše, ale přenést se musí i přes své osobní tragédie. Markus Heitz je i ve třetím pokračování Trpaslíků stále vysoce výkonný a plný nápadů, jen mám poprvé pocit, že se mu příběh malinko rozběhl do stran a jednotlivé linie nedrží pospolu. Je to pořád mimořádně bohatá zábava s úžasnými dějovými vrcholy, ale jsou tu také party, kde se nudím a pozornost udržuji jen s největším úsilím. Možná za to může překombinovanost. Markus totiž některé epizody uplete z takového množství pramenů, že mu na konci nezbude, než si vypomoct nějakou zoufalou berličkou. Ta často popře i vlastní zásady a působí v rámci celého vyprávění jako nevynucená, falešná zkratka. Pocit potácení si pak uzurpuje takové množství energie, že ani ty nejvypjatější momenty nepůsobí přesvědčivě. Dehonestace hrdinů je bezpochyby záslužná práce, ale pokud nezůstane nikdo, komu držet palce, dostaví se frustrace. I přesto se těším na další trpasličí knihu.
Válka trpaslíků
Markus Heitz
Jen co se trpaslík Tungdil Zlatoruký vypořádal s hrozbou temného maguse Nôd´onna, už musí čelit dalšímu nebezpečí, přicházejícímu tentokrát zpoza hranic Skryté země. Tím strašlivějšímu, že podivné ultimátum Lorimbase Ocelového srdce vyhání trpaslíky z jejich pevností. Válka trpaslíků pokračuje přesně tam, kde skončili předchozí Trpaslíci a přestože Markus Heitz v poděkování píše, že chce, aby kniha mělo co říct i čtenářům, kteří první díl nečetli, dost dobře si neumím představit jejich vstup do Skryté země bez znalostí všeho toho, co už se stalo. Tím spíše, že román žádné shrnutí předchozího děje neobsahuje. Pro Tungdilovy fanoušky se pak jedná další, stejně bohatý, pestrý a široce strukturovaný příběh s jakým se už setkali v Trpaslících. Člověk už na jednu stranu ví, co ho čeká, na druhou stranu se těší, jakými zákruty ho Markus Heitz povodí. Válka trpaslíků je každopádně o něco rozevlátější než její předchůdce, rozrůstá se a košatí, proto jí už nestačí jen jedno ústřední nosné téma, ale kombinuje a separuje jich hned několik dohromady. Je to stejně dobré, a přesto úplně jiné čtení.
Trpaslíci
Markus Heitz
Skrytou zemi ohrožuje temná hrozba. Trpaslík Tungdil Zlatoruký je vyvolen osudem, aby této hrozbě čelil a spojil rozvaděné kmeny trpaslíků, lidí a elfů pod jeden prapor. První díl nejznámějšího a pravděpodobně i nejambicióznějšího projektu německého spisovatele Markuse Heitze je pořádná čtenářská nálož (zvláště při představě, že cyklus má k dnešnímu dni devět knih). Ale přestože je toho taková porce, nejsou na místě obavy z natahování děje nebo prázdných nezáživných ploch. Markus prostě ví, jak vybudovat solidní a pevnou základnu, a na ní pak naroubovat interesantní, do všech detailů promyšlený, bohatý a pestrý příběh. Když pak do tohoto panoramatu zasadí ještě zajímavé postavy s propracovaným charakterem, je zaděláno na hodiny a hodiny zábavného čtení, u něhož se člověk ani na okamžik nenudí. Ať už s Tungdilem a jeho partou putujeme podzemními tunely, válkou zdevastovanou zemí, nebo procházíme městy a vesnicemi, vždy tu najdeme spoustu podnětů, které stojí za prozkoumání. Objevování Skryté země a jejích tajemství je prostě okouzlující a nezapomenutelný zážitek.
Pán Světla
Roger Zelazny
Zelaznyho Hugem oceněný román s panteonem hinduistických bohů v čele s Mahasamatmanem, který si říkal Sam, ale byl znám také jako Siddharta, Tathaga, Buddha, Kalkin, Lovec démonů nebo Pán světla. Postavil se proti nejvyšším Bohům a chtěl svrhnout Nebesa. Měl být zabit, ale dokázal se vrátit a vést tažení proti pánu smrti Nirritimu. Roger Zelazny je sci-fi a fantasy autor, který nikdy nepřekročil hranice žánru razantněji, než právě v tomto díle. Pána světla bezesporu více ocení ti čtenáři, kteří mají o hinduistické kultuře a buddhistickém nazírání světa alespoň základní představu, protože pro „nepolíbené“ bude tento Zelaznyho nábožensko-militantní spektákl těžké, ne-li neskousnutelné, čtení. Nelineární děj, převtělování, desítky jmen (na jediné stránce je postava oslovována klidně i pěti různými přízvisky a aplikujeme-li tuto skutečnost i na ostatní protagonisty, dovedete si představit tu davovou scénu při dialogu několika málo osob), to všechno ztěžuje orientaci a snižuje potěšení z tohoto ambiciózního opusu. V tvrdých deskách, velkém formátu a v krásné typografické úpravě bych si dovedl představit přece jen o dost zajímavější (a pro sci-fi možná i zásadnější) díla, než je zrovna Pán světla.
Valentin Pontifex
Robert Silverberg
Majipoor se zmítá v tenatech války. Tisíce let utlačovaná rasa metamorfů povstala, aby si vzala zpátky všechno to, co jí kdysi patřilo. A někteří jdou ve své pomstě ještě dál a chtějí vyhladit celé lidské společenství. Silverberg zakončuje svou Majipoorskou trilogii (v originále nicméně existují ještě další romány ze světa Majipooru) v opravdu velkém stylu. Vzal to nejlepší z obou předchozích dílů a vetkal to do impozantní osnovy dílu závěrečného. Máme tak před sebou pevnou a precizní strukturu dějové linky z Hradu lorda Valentina a emocemi nabité pozadí z Majipoorských kronik. K tomu trochu té (ne)hrdinské velkoleposti, která rozechvívá srdce a vhání slzy do očí, zajímavou a dobrodružnou zápletku a konečně i okamžiky ve kterých člověku běhá mráz po zádech, nebo se mu naopak chce výskat radostí a skákat až do stropu. Valentin Pontifex už prostě sahá na špičku ledovce a od vrcholu ho dělí jen krůček. Bylo to podmanivé, vzrušující, zábavné a napínavé čtení s vpravdě úchvatnou koncovkou.
Majipoorské kroniky
Robert Silverberg
Nismil, Sinnabor Lavon, Thesma, Dekkeret, Calintan, ubohý, trýzněný Haligom, Eremoil, podvedená Innyana Forlana, Vismaan, Sarisa a s nimi všemi pospolu mladičký Hissun, zkoumající jejich životy. Deset podivuhodných příběhů z Majipooru, deset osudových střípků, které ukazují hloubku Silverbergovy imaginace. Na rozdíl od románové podoby majipoorského světa, jsou Kroniky osobitější a opravdovější. Už tolik nejde o příběh jako takový, ale o lidi, kteří na Majipooru žijí. V tomto ohledu učinil Silverberg obrátku o sto osmdesát stupňů a do svých postav vdechl duši. Emociometr poskočil někam mimo stupnici a je jasné, že něco muselo být obětováno. Jestliže se tedy Hrad lorda Valentina pyšnil vysoce promyšlenou a strukturovanou dějovou linkou, v Majipoorských kronikách si Silverberg dovolil bezuzdné a nespoutané hrátky s nápady a motivy, které spolu na první pohled nijak nesouvisejí a pohříchu se ani nemusejí držet nějakého společného konceptu. V některých příspěvcích je to k prospěchu věci, u jiných je to však spíše jedno velké trápení. Příjemné, ale nijak ohromující čtení.
Hrad lorda Valentina
Robert Silverberg
Na majipoorském trůnu na Hradní hoře sedí uzurpátora právoplatný vládce Majipooru se pohybuje kdesi v bezejmenném davu jako kejklíř bez paměti. Najde své vzpomínky a cestu k moci, slávě, hrdosti a cti, která mu náležela? Silverbergův výlet do hájemství fantasy se vyznačuje jednou základní (a zásadní) nectností: je jako kostičky Lega, přesný a precizní, kde jeden dílek zapadá do druhého s nulovou tolerancí. Díky té strukturální dokonalosti se však vytratila všechny živost, všechny emoce. Je to jako řízený pochod mrtvým světem, v němž se pohybují na papíře nakreslené dvojrozměrné postavy. Strach i radost mají na obličejích vymalovány barevnými pastelkami a stačí malý kousek gumy, aby byly ve chvíli beze zbytku vymazány. Silverberg sešněroval děj tak přísnými bezpečnostními opatřeními (a lpí na nich s urputností sobě vlastní), že si nikdo nedovolí ani chvilku váhání, ohlédnutí nebo jakékoli úkroky stranou. Vše ve jménu dosažení cíle. Hrad lorda Valentina je bezpochyby ambiciózní dílko, bohužel se trochu pere samo se sebou.
Malacijská tapisérie
Brian Wilson Aldiss
„Myslím, že jednoho dne, zrovna jako je ten dnešní, se věci zastaví a nikdy už se znovu nepohnou, takže my a všechno ostatní zůstane navěky věkoucí viset ve vzduchu, přesně jako tapisérie,“ říká dívka Bedalar svým přátelům v Aldissově románu. Lascivní variace na shakespearovské téma o nenaplněné lásce, zákulisních pletichách, společenském uplatnění a nakonec i bolestném prozření je z jedné poloviny veselou fraškou a z druhé sociální kritikou zkostnatělosti a bezpáteřního chování. Je to příběh o ztrátě ideálů, o přehodnocování životních postojů a touze změnit svět (a pokud ne svět, alespoň sám sebe). Aldiss nikde netlačí na pilu a drží si uvolněné tempo (snad kromě závěrečné části, kdy už sklouzne k poněkud otravnému rétorickému cvičení). Malacijskou tapisérii bych asi nezařadil mezi autorovy bestsellery, ale číst se to dá i bez velkého násilí.
Žena jeho snů
William Mark Simmons
Může být shluk elektronů v paměti počítače, tvořících lidského avatara, stejně živý jako člověk v reálném světě? A je programátor odpovědný za svět, který stvořil? William Simmons završuje svou trilogii z Dreamlandu finální knihou, v níž hledá odpovědi na výše položené otázky. Jestliže předchozí díly byly bláznivě pestrou (místy až ztřeštěnou) směsicí všech možných subžánrů s fantasy a sci-fi v čele, s řadou výstředních bonmotů a satirických šlehů, Žena jeho snů výrazně ubrala na expresivitě, zahleděla se sama do sebe a pustila se do rozsáhlého mlácení prázdným pantem. Hédonistická rétorická cvičení jako by neměla konce a jednotlivé akce Roberta Ripleye v celkovém náhledu postrádají smysl. Je to unavené, zmatené, bez nápadů, jako by sám Simmons nevěděl, co si počít, jaký cíl si vybrat a kam své postavy nasměrovat. Rve tam proto témata a zápletky hlava nehlava, povolává armády lidí, konstruktů i bohů, aby vyplnil prázdnotu, a vrství slova do takových kaskád, že na konci odstavce nevíte, o čem se to vlastně bavíte. Nejslabší kniha série (ta třetí hvězda je snad jen za odvahu dovést tento zamotaný příběh do konce).
Když se sny střetnou
William Mark Simmons
Co se stane, když duch stroje posedne člověka? Dokáže Robert Ripley najít v Dreamlandu řešení, které obnoví stabilitu světa, nebo podlehne vlastnímu alter egu z paralelního vesmíru? Jestli si někdo myslel, že William Simmons už vystřílel všechnu munici bizarností a nemůže přijít s ničím šílenějším, než co předvedl V síti stínů, asi bude tímto druhým dílem překvapen. Když se sny střetnou jsou totiž stejně bláznivou jízdou (ne-li ještě ztřeštěnější), než byl jejich předchůdce. Slovní hříčky, divadelní citace, odkazy do nejrůznějších spřízněných subžánrů, postavy z pohádek, morbidní alegorie, kybernetika křížená z psychologií, to a mnoha dalšího se tu střetává a sublimuje do vpravdě monstrózního a opulentního chaosu, který rozpletou jen ti nejodvážnější. Je to šílený let střemhlav a já si nejsem vůbec jistý, zda jsem byl po dobu, kterou jsem strávil v Dreamlandu, vůbec při smyslech a střízlivý. Tím ovšem také vzniká otázka, zda jsem urputnou snahu trojjediného Roberta Remingtona Ripleye III o nápravu věcí pochopil a mohl se z ní těšit tak, jak ji autor zamýšlel, či zda to byl jen zoufalý boj o přežití a dočtení knihy do konce…
V síti snů
William Mark Simmons
Může virtuální realita překročit hranice a zasahovat do reálného světa? Může trojjediné vtělení ducha stroje usilovat o zachování své existence? A může počítač, sestrojený z lidských buněk, milovat člověka? Americký spisovatel William Simmons nás ve svém románě z roku 1992 vezme do Dremlandu, světa počítačových snových her, v nichž každý hráč může být, kýmkoli si vzpomene. Pokud si přečtete autorovu předmluvu se všemi těmi vtipnými poznámkami pod čarou, bude vám hned jasné, že Simmons se nebere příliš vážně a psaním se doslova a do písmene baví a chce bavit i své čtenáře. V síti snů jsou proto tak trochu jako dort od pejska a kočičky. Fantasy, sci-fi, kyberpunk, ozvěny Shakespeara, Freudovy teorie lidské duše, snové světy, nebe a peklo, Sněhurka, Alenka, ruští agenti, nájemní zabijáci, nahá těla, sex a láska… prostě co vás jen napadne (a na co jste se chtěli zeptat). Přes tenhle strašlivý galimatyáš je Simmonsovo dílko napsáno svižně a s nadhledem, takže to není marnost nad marnost a jsem zvědavý, s čím se autor vytasí příště.
Citadela chaosu
Steve Jackson
Jako nejlepší žák Velkého mága z Yore jsem dostal za úkol zničit dobyvačného plány strašlivého čaroděje Balthuse Dira, sídlícího v Černé věži nad Vrbovým údolím. Na výpravu se vydávám jen s minimem vybavení, ozbrojen mečem a oděn do koženého brnění. Nesu si s sebou lucernu a batoh na poklady. K tomu mám navíc v rukávu pár kouzel. Smrtící nebezpečí tu na mě číhá doslova na každém kroku, stačí podcenit nepřítele, přecenit své schopnosti, nedávat pozor na cestu nebo vybrat z nabízených možností tu nejhorší z možných. Jak už to u gamebooků chodí, listuju knihou odpředu dozadu, z jedné strany na druhou, a hledám jedinou schůdnou cestu, kterou je však možno projít jen tehdy, pokud naleznu všechny pomůcky a předměty (nebo alespoň valnou většinu). Je jasné, že když šlapu schody z hodovní síně už popáté (umírá se tu velmi snadno a jinudy se do věže dostat nedá), začne to být nuda. Bohužel tu pak už není nic, co by ji vyvážilo…
Kingdom Come Deliverance
kolektiv autorů
Komiks Kingdom Come: Deliverance je označován jako předehra ke stejnojmenné počítačové hře a jako taková bohužel nenabídne nějaký smysluplný příběh, který by směřoval k určitému a danému cíli, nýbrž je to jen poměrně syrová a brutální ochutnávka bezuzdného teroru a násilí v historických kulisách českého království za dob Václava IV a Zikmunda Lucemburského. Krveprolití začíná hned na druhé stránce a neskončí dříve, než se objeví nápis „konec“. Vyprávění samotné postrádá jakoukoli zápletku a jediné na co se Brett Murphy soustředí je zabíjení a zuřivé vraždění (pokud možno tím nejodpudivějším, nejbezohlednějším a nejotřesnějším způsobem). Krve je tu tolik, že najít stránku, kde by se žádná neobjevila, je málem zázrak. Wilson Gandolpho ve své kresbě naštěstí není fotorealistický, a tak se nemusíte bát obracení žaludku, místo toho si můžete zahrát hru na počítání mrtvol. Když k tomu přidám zmatené posuny na časové ose, vychází mi z toho záležitost jen pro znalé herní fanoušky.
Armáda mrtvých
William King
Válka mezi Taloreou a východní říší je na spadnutí. Jenže se ukazuje, že horší než rozprášení talorejské armády hordami oživlých mrtvol, je otevření brány na Al´Terru, kterou by na svět mohlo vstoupit nejstrašlivější zlo. Závěr Kingovy tetralogie má opět atributy plnokrevného a napínavého dobrodružství. Své nechuti k zástupům živých mrtvých jsem se sice nezbavil, autor mě ale naštěstí ušetřil nechutných podrobností. Koneckonců finální dekapitace strážců temné brány je dostatečně brutální na to, aby mi dala zapomenout na jakékoli předchozí morbidity. King přece jen podává i ty nejohavnější scény s jistým nadhledem a noblesou, takže nepůsobí až tak děsivě a odpudivě, jak by nejspíš mohly. Díky tomu se dá Armáda mrtvých číst opět s oním podprahovým šimráním natlakovaného hrnce těsně před výbuchem. Tím spíše, že samotná zápletka je natolik silná, že jí neublíží ani rozdělení do dvou rozbíhajících se větví, z nichž každá si uzurpuje část hlavních protagonistů. Čtvrtý román s terrarchy prostě stvrdil dosažené pozice a dal světu jasně najevo, že s Williamem Kingem je třeba počítat.
Královnin vrah
William King
Talorejská armáda dobyla pro právoplatnou dědičku trůnu Katheu její hlavní město a připravuje korunovaci. Ne všichni Kharadrejci jsou však se vstupem talorejských armád do země srozuměni. Třetí pokračování terraršského cyklu se nese v duchu lehké stagnace. Po předchozích dvou knihách nabitých dějem, se Královnin vrah obrací do sebe a zpytuje svědomí svých hrdinů až do těch nejhlubších zákoutí jejich myslí. Vysoká hra magie a politických intrik tentokráte převážila misku vah na úkor dobrodružné zápletky. Čas otevřeného boje ustoupil zákulisním pletichám a na čtivosti je to okamžitě znát. Andělé smrti a Hadí věž byly šikanzen, Královnin vrah je pouze místní lokálka, která se dýchavičně dere vpřed po zrezivělých kolejích. Nekromancie nikdy nebyla moje oblíbené téma, takže jestliže jsem se v předchozím díle jak takž srovnal s jedním ghůlem, těžko lze ode mne očekávat nadšení nad záplavou nemrtvých, vykukujících nyní téměř z každé stránky. Tím spíše, že jejich přispění k událostem v Kharadrey mi zůstalo utajeno a nepochopil jsem smysl jejich povolání na scénu.
Hadí věž
William King
Hadí lid patří mezi jednu z Prastarých ras, která obývala Gaeiu ještě před příchodem tetrarchů před tisíci lety. Jejich magie měla obrovskou moc. Pokud by se někomu dostala do rukou, mohl by změnit tvář světa. William King pokračuje v dobrodružstvích trojice pěšáků Míšence, Lasičky, Barbara a jejich nadřízeného poručíka Sardeka, kteří tentokráte doprovázejí lady Aseu do Kharadrey na vyjednávání s čarodějem Ilmarekem. V popředí dění je především Rik Míšenec, jehož původ a schopnosti nabízejí autorovi širokou paletu možností pro vytváření dějových zvratů. Tajemství věže jako zřídla magické moci Prastaré rasy umocňuje napětí a zahušťuje atmosféru. King má strukturu světa, v němž se jeho hrdinové pohybují, dobře promyšlenou, a může tak každou knihu naládovat spoustou nových nápadů. Daří se mu nejen udržet laťku čtivosti, ale možná i přitápět pod kotlem. Lehounký sarkasmus, vypadávající z úst jeho postav pak dodává textu na atraktivnosti. Hadí věž má prostě atributy dobré a inteligentní zábavy.
Andělé smrti
William King
Je to už tisíc let, co terrarchové přišli na Gaeiu a podmanili si veškeré lidstvo. Proti jejich magii nebylo obrany, ale časy se mění. Dokonce ani sami terrarchové už nejsou tak jednotní, jak byli kdysi. Autor Gotreka a Felixe ze světa Warhammeru, William King, si střihl cyklus, nezávislý na herních platformách s novými hrdiny a ve své vlastním prostředí. Míšenec, Lasička a Barbar jsou natolik svérázné postavy, že zaujmou od okamžiku, kdy se objeví na scéně (což je vlastně hned od první stránky). Jako protipól k jejich vyhraněným osobnostem je tu poručík Sardec, který je sice příslušníkem vládnoucí třídy terrarchů, ale o vyšších postech a privilegiích si může nechat jen zdát. Jejich účinkování v dramatu, k němuž se schyluje, je tím, co táhne Anděly smrti k vyšším metám. Poměrně jednoduchá dějová linka totiž těží především z jejich konfrontace s okolním světem i mezi sebou navzájem. Protože se jedná o první díl cyklu, nějaký čas strávíme snahou pochopit zákonitosti prostředí a fungování místní společnosti. Jakmile jsme ale uvnitř, už je to jízda bez brzd i airbagů.
