ludek.n
komentáře u knih
Přísaha orků
Michael Peinkofer
Po úspěšné výpravě do Shakary čeká na bratry Balboka s Rammarem další dobrodružství. Tentokrát je v sázce osud celého Zeměsvěta, neboť na východě se probudilo prastaré zlo, které se chce zmocnit vlády. Michael Peinkofer se vrací ke svým hrdinům z předchozí knihy a vysílá je na další, ještě temnější a nebezpečnější výpravu. Překvapivě se mu daří použít staré schéma daleko sofistikovanějším a atraktivnějším způsobem, kterému nechybí drive, tajemno a napětí. Jestliže v Návratu orků vypadaly jednotlivé postavy jako šachové figurky, posunované po šachovnici, jak se autorovi zrovna hodilo, v Přísaze působí daleko opravdověji a příčetněji, dokonce se vyvíjejí společně s dějem. Příběh tak má najednou hloubku a přes klasická fantasy klišé se dostává s obdivuhodnou bravurou a lehkostí sobě vlastní. Dokonce ani Rammarovo neustálé škarohlídství už nepůsobí tak šablonovitě a otravně jako dříve, neboť namísto toho, aby trčelo z textu jako svítící pochodeň, ubralo na intenzitě a krásně se začlenilo do celkového schématu. Přísaha orků mě prostě bavila a je věčná škoda, že další díly ságy už u nás nevyšly.
Návrat orků
Michael Peinkofer
Bratři Balbok a Rammar se (tak trochu proti své vůli a aby napravili jednu hloupou chybu) vydávají napříč Zeměsvětem za největším dobrodružstvím svých divokých životů. Michael Peinkofer zaplnil Zeměsvět celou plejádou stvoření, která pochopitelně nemají nic jiného na práci, než bojovat všichni proti všem. Máme tu trpaslíky, troly, gnómy, ghúly, elfy, lidi a v popředí samozřejmě nejkrutější a nejbezohlednější z nich - orky. Přestože je příběh vystavěn na pevných základech, napínavě a vtipně, nenabízí v podstatě nic nového pod sluncem a autorovi jakoby chyběly nějaké výrazné a originální nápady. Neustálé pošťuchování bratrů působí atraktivně jen zpočátku, s přibývajícími stránkami objevíte šablonu, která se zase a znovu opakuje, načež se pomalu a jistě stává očekávanou a otravnou. Díky určitému stupni zabedněnosti orků se navíc nemůže ani příliš rozvinout v inteligentní sarkastické přestřelky a zůstává po celou dobu neandrtálsky tupým kolovrátkem stále stejných šlehů. Návrat orků holt zůstal poněkud za očekáváním, přestože to není žádná marnost nad marnost. Chtělo to prostě jen něco víc…
Zuřící bouře
Markus Heitz
Nad národem alfů se stahují černé mraky. Vláda trojčat Dsòn Aklán je u konce a poslední zbytky jejich stoupenců jsou pronásledovány a bez slitování likvidovány. V tomto světle je vzájemné soupeření dvou posledních alfských měst Dsôn Dâkiònu a Dsôn Elhàtoru nesmyslným plýtváním silami a životy. Tím spíše, že nedaleko už čeká nový nepřítel. Legendy alfů končí čtvrtým svazkem, který se svým dějem podobně jako předchůdce vklínil mezi knihy trpasličí ságy (konkrétně mezi Osud a Triumf trpaslíků). A ještě jedna podobnost pojí Zuřící bouři s Temnými stezkami: znovu ten pocit výplně, která si hraje na písečku, jenž už není pro stavbu hradu nezbytně nutný. Navíc je tvrdý a špatně se zpracovává. Skákat na místě, natahovat ruce a doufat, že z oslíka se ještě nějaké ty mince vytřesou, je prostě špatný nápad a nezachrání ho ani mimořádná erudice autora. Mně například bylo úplně jedno, jak všechna ta Aiphatònova či Carâhniosova dobrodružství skončí (kdyby tedy vůbec nějak skončila…). Zuřící bouře je bohužel už jen labutí písní série, která byla od samého začátku tak trochu zbytečná.
Temné stezky
Markus Heitz
Vykázáni za vraždu z Dsôn Sòmranu, protloukají se trojčata Sisaroth, Tirîgon a Firûsha podsvětím plném hrůz a nebezpečí, aby objevili cestu zpátky a očistili svá jména od falešného obvinění. Ani jeden z nich netuší, že osud s nimi má docela jiné záměry. Potřetí nahlížíme do Legend alfů, které se svou časovou posloupností vklínily někam mezi třetí a čtvrtý díl trpasličí ságy a kromě Phondrasônské odysey alfských trojčat nás seznamují i s chybějící částí dobrodružství Tungdila Zlatorukého, poté co prošel Černou soutěskou do podzemního světa. Přestože se jedná o plnohodnotné vyprávění, po celou dobu jsem se nemohl zbavit dojmu, že čtu jen jakýsi apendix, dodatek, něco, co zbylo pod stolem a bylo v dobré víře vytaženo na světlo světa, aby se zhodnotilo. Přes všechny odpornosti a zvrácenosti (dekapitace a párání těl jsou evidentně tou nejoblíbenější disciplinou), které Markus Heitz chrlí jako na běžícím pásu, jsem v Temných stezkách necítil žádné pnutí, žádné napětí vyššího řádu. Dokonce se dá říct, že dokud se alfové nevydali na cestu do Skryté země, nudil jsem se nad očekávání.
Spalující nenávist
Markus Heitz
Dsôn Faïmon mělo být věčným centrem nikdy nepokořené říše alfů, ale nyní se otřásá v základech pod útokem nepřítele, který měl být dávno mrtvý. Navíc ho sužuje nemoc, stejně strašlivá jako nelítostní Dorón Ashont. Druhý díl Legend alfů je stejně nemilosrdný, krutý a zvrácený jako jeho předchůdce. Celá kniha je vlastně jen o zabíjení, válčení, krvavých orgiích a mučení. Všechny ostatní motivy a témata skomírají pod kuratelou této obscénní krvavé posedlosti. Spalující nenávist se tak stává nanejvýš ponurou a monotónní ódou na smrt, a to i přesto, že nabízí tolik vrstev, že by vystačily hned na několik románů. Ta neskutečná prokomponovanost je vlastně to jediné, co drží Heitzovo dílko nad hladinou. Deprese začíná v podstatě hned na první stránce a neskončí dříve, než přijdou závěrečné titulky. Příběh tentokrát bohužel postrádá náboj a jiskru, přešlapuje na místě a beznadějně hledá východisko z bludného kruhu, do něhož se dostal.
Spravedlivý hněv
Markus Heitz
Krutí a nelítostní alfové vyhlásili křížovou výpravu proti Skryté zemi a v ní se ukrývajícím elfům. Dva bojovníci, Sinthoras a Caphalor, jsou připraveni pro svůj národ obětovat i vlastní nesmrtelnost. Každý k tomu má však jiný důvod. Se Spravedlivým hněvem se Markus Heitz vydává znovu do světa Trpaslíků, z pohledu časové osy dokonce předchází první díl trpasličí ságy a představuje nám to, co předcházelo onomu krvavému masakru před Kamennou bránou, hájenou trpasličím kmenem Pátých. Legendy alfů rozhodně nejsou nějakou líbeznou „pohádkou pro dospělé“, ale drsnou, temnou a brutální četbou. Ze vší té zvrácené řezničiny, postrádající jakýkoli odlehčující moment, člověku až naskakuje husí kůže a návštěva psychiatrické pohotovosti je na spadnutí. Tady těžko najdete hrdinu, kterému byste mohli či chtěli držet palce nebo nějakou událost, k níž byste se chtěli vracet. Jistě negativní emoce, jsou také emoce, jen si nejsem jistý, zda té surovosti není na jednu knihu až příliš. Heitz je bezesporu výborný vyprávěč, ale tu čtvrtou hvězdu ode mne dostal až po dlouhém váhání.
Záhadný ostrov
J. M. Troska (p)
V souostroví Fidži úspěšně hospodaří český farmář Karel Falta se svou dcerou. Nad jejich tropickým rájem se však stahují mraky domorodého povstání. A právě tuto dobu si vybral Karlův bratr Jan k návštěvě farmy. J. M. Troska napsal klasický dobrodružný román, vonící exotikou tropických ostrovů, do jejichž lůna zasadil zcela neexotické ozbrojené povstání domorodých kmenů, ohánějících se zbraněmi a lačnících po svobodě a nezávislosti na koloniální vládě. Je hodně vidět, že se jedná o román pro mládež, neboť naivita vojenské taktiky a strategického vedení boje odpovídá spíše klukům od Bobří řeky, než vyškoleným důstojníkům britské armády. Koneckonců i zkratkovitost některých scén a témat, které Troska v románu naťukne a okamžitě opustí (takže se ptáte, proč tu vlastně jsou), ukazuje stejným směrem. A totéž se dá říct i o oné titulní velké ZÁHADĚ, která vlastně žádnou záhadou není a není proto radno očekávat nějaké ohromující rozuzlení. Lehké, nezávadné čtení k odpolední kávě.
Legendy: Prokleté knihovny
Michael Bronec
Mamutí sborník českých fantastických povídek Prokleté knihovny je přehlídkou nápadů, v nichž jsou kniha, knihovna nebo knihovník tou nejdůležitější a nejskloňovanější položkou, okolo níž se všechno točí. Monotematičnost sbírky nicméně neznamená, že by všechny práce byly na jedno kopyto. Naopak. Ta záplava pohledů a přístupů jak námět uchopit je až dechberoucí. Můžete trnout hrůzou, jaká monstra se z knih vyvalí, pátrat po ztracených foliantech, po tajemstvích v nich ukrytých, nebo se prostě jen bavit společně s hrdiny, kteří se neberou až tak moc vážně. Těch posledních je však v Prokletých knihovnách méně, než byste čekali. Většina povídek má charakter spíše temných vizí, hlubokých úvah či tragických zpodobnění. Zdá se, že satira a nadsázka se mezi zaprášené regály knihoven prostě nehodí, a tak je tu nějaká ta veselá hříčka či průpovídka spíše výjimka, potvrzující pravidlo. Nicméně sbírka sestavená Michalem Broncem je úžasná, inspirativní a dokáže přinutit k zamyšlení nad sebou samým (a to nejen při čtení knihovnické faktografie Františky Vrbenské). Nejvíce mě zaujala Hex Libris Daniela Tučka, největší zklamání jsem zažil s Leonardem Medkem a jeho Svazkem číslo 25 a poněkud neuchopitelnou Stanislavou Kučovou a povídkou Jak to s ní je?
Strážci Země
Tomáš Crlík
Rovnováha přírody Země je narušena, přesto její strážci spí ve svých úkrytech spánkem spravedlivých. Až na Olawa, kterého v nouzi nejvyšší probudily živly ohně, vody a větru. Dokáže Olaw zabránit nejhoršímu? Strážci Země Tomáše Crlíka jsou cejchovány jako literatura pro mladé čtenáře, u knihkupců a v knihovnách jsou pak zařazeni v sekci „pro děti a mládež“. Nedá mi to nevzpomenout s velkou nostalgií na vlastní dětská léta, plná princů, princezen a draků. Měli jsme Popelku, Červenou Karkulku nebo Sněhurku a jejich sedm trpaslíků, zatímco dnešní školáci se orientují spíše na souboje Pokemonů, Transformerů a superhrdinů z Avengers. Možná proto je pro mě Crlíkova „přírodní“ young fantasy tak přitažlivá. Princezny se tu sice nezachraňují polibkem ani si neobouvají zlaté střevíčky, nýbrž se o jejich přízeň tvrdě a nelítostně bojuje ohněm a mečem (lidé tu ostatně nejsou líčení právě v nejpříznivějším světle), přesto je Olaw (i přes svou obří hrůzostrašnost) postavou, která vzbuzuje sympatie. V syrovém a drsném světě je jeho charakter (pokud zrovna nezuří) tou jedinou povznášející hodnotou. Pro mladého čtenáře bych však očekával poněkud více světla a optimismu.
Návrat trpaslíků. Kniha II.
Markus Heitz
Původně měli být hrází proti vpádu temných alfů, nakonec ale spojené armády elfů, trpaslíků a lidí bojují s Brigantinci, jejichž záměry nejsou o nic méně hrozivé a kteří neváhají sáhnout ani po těch nejstrašlivějších stvůrách, aby je použili k vítězství. Pokračování Návratu trpaslíků se nese ve stejném duchu, jakým oplývala už první kniha. Máme tu rozehraných hned několik partií (které nijak nechvátají k završení) a pár dalších Markus Heitz ještě přidává, takže se z příběhu stane obrovská koule, valící se dolů svahem a bohužel to vypadá, že se vymkla kontrole i jakémukoli řízení. Nápadů má autor stále více než dost, ale vrství je na sebe do takové masy, že jí ani při nejlepší vůli nestihne do konce knihy dát formu a tvar, natož ji zdárně rozložit na prvočinitele a smysluplně ukončit. První knihy trpasličí ságy byly vrcholně promyšlené a organizované, Návrat trpaslíků však píše už zcela jinou a novou kapitolu a já musím chtě nechtě přiznat, že mi už tolik nezalézá pod kůži, neohromuje mě ani mi nezvedá hladinu adrenalinu v krvi.
Návrat trpaslíků, kniha I.
Markus Heitz
Skrytá země už dávno není, co bývala, ale pořád se najdou síly, které ji chtějí bezohledně ovládnout. Jediní, kdo se zlu mohou postavit, jsou trpaslíci… tedy, pokud se rozdrobené kmeny dokáží sjednotit pod jednou vlajkou. První část šestého pokračování trpasličí ságy přináší všechny ingredience, na které jsme si už v průběhu této Heitzovy série zvykli, snad jen s jedinou výjimkou: úlohu hlavní persóny poprvé netřímá v rukou „nesmrtelný“ Tongdil Zlatoruký, ale poněkud méně hrdinný Goïmron Rýtko z klanu Stříbrných vousů. Netalentovaný brusič drahokamů se do úlohy předního hybatele děje dostává tak trochu náhodou, nenápadně, opatrně a stydlivě přebírá otěže příběhu, aby byl ve finále zcela pochopitelně na vrcholu celého dlouhého řetězce klíčových událostí… a samozřejmě, aby čtenáře (tím, že neprozradí všechna tajemství) navnadil na druhou knihu Návratu trpaslíků. Vyprávění končí v nejlepším, a tak na patře zůstane, chtě nechtě, jistá hořká pachuť, protože vydávat román po kapitolách je možná skvělá věc pro internetové čtečky, ale u investice do tištěné knihy je to faux pas (a to i přesto, že takto vyšel i originál).
Triumf trpaslíků
Markus Heitz
Temní alfové byli zničeni, to ale neznamená, že by si obyvatelé Skryté země mohli oddechnout. Před branami trpasličích pevností totiž stojí nová armáda skřetů, silnější a bezohlednější než kdy dříve. Předchozí Osud trpaslíků měl být poslední knihou trpasličí ságy (proto je také hlavní postava, trpaslík Tungdil Zlatoruký, na jejím konci zabit). Jenže jak už to mnohdy bývá, autor míní, čas a hladoví fanoušci mění i ta nejčestnější předsevzetí. Máme tu proto knihu pátou (a zdaleka ne poslední). Smrt Tungdila Zlatorukého Markus Heitz vyřešil více než šalamounsky a nutno říct, že si s tím moc hlavu nelámal. Kromě několika starých známých pak jako obvykle přivádí na scénu celou plejádu nových tváří, aby jim dal vyniknout v dramatických momentech, nebo jen přihřívat polívčičku či tvrdit muziku. Dočkáme se dlouhých putování, zákulisních pletich, dynamických šarvátek, rozsáhlých bitev, krve, zrady i slz, odhalíme dokonce i nějaké to tajemství, ale především se parádně pobavíme krásně promyšleným a strukturovaným příběhem. I přes ten trapas s (ne)pokračováním, pořád zatraceně dobré čtení.
Osud trpaslíků
Markus Heitz
Od doby, kdy Tungdil s Boïndilem bojovali proti zlu, uplynulo už více jak dvě stě cyklů. Skrytá země se za tu dobu změnila k nepoznání. Elfové byli téměř do posledního vyhubeni, lidé živoří pod knutou temných alfů, zbloudilých mágů nebo ve spárech draků. Trpaslíci bojují o holé přežití a volají po návratu svých největších hrdinů. Markus Heitz nechal svého hlavního protagonistu na konci předchozího dílu zmizet v hlubinách Černé soutěsky, aby ho nyní přivedl zpátky. Nejedná se ovšem o oslavnou ódu na legendárního ochránce Skryté země, ale o návrat plný pochybností, nezodpověditelných otázek, krutosti a zabíjení. Čtvrté pokračování trapslíků je zatím nejpochmurnější a nejtemnější vyprávění z celé ságy. Hlubiny, do kterých Markus zavedl své hrdiny, nikdy nebyly bezcitnější a krvavější. V tomto díle na Skrytou zemi nesvítí slunce, milenci se neprocházejí pod nebem plným hvězd, spíše si navzájem obvazují sečná zranění nebo si napravují polámané kosti. Děj je bohatý, zvratů je spousta, staré dobré postavy dostaly nové tváře a všechno tady šlape jako dobře namazaný stroj, místy těžkopádný, ale neúnavně pracující na úspěchu.
Pomsta trpaslíků
Markus Heitz
Zdá se, že klid a mír není Skryté zemi souzen a Tungdil Zlatoruký bude mít stále plné ruce práce, aby od ní odvrátil zkázu. Jenže tentokrát má před sebou nejen problémy říše, ale přenést se musí i přes své osobní tragédie. Markus Heitz je i ve třetím pokračování Trpaslíků stále vysoce výkonný a plný nápadů, jen mám poprvé pocit, že se mu příběh malinko rozběhl do stran a jednotlivé linie nedrží pospolu. Je to pořád mimořádně bohatá zábava s úžasnými dějovými vrcholy, ale jsou tu také party, kde se nudím a pozornost udržuji jen s největším úsilím. Možná za to může překombinovanost. Markus totiž některé epizody uplete z takového množství pramenů, že mu na konci nezbude, než si vypomoct nějakou zoufalou berličkou. Ta často popře i vlastní zásady a působí v rámci celého vyprávění jako nevynucená, falešná zkratka. Pocit potácení si pak uzurpuje takové množství energie, že ani ty nejvypjatější momenty nepůsobí přesvědčivě. Dehonestace hrdinů je bezpochyby záslužná práce, ale pokud nezůstane nikdo, komu držet palce, dostaví se frustrace. I přesto se těším na další trpasličí knihu.
Válka trpaslíků
Markus Heitz
Jen co se trpaslík Tungdil Zlatoruký vypořádal s hrozbou temného maguse Nôd´onna, už musí čelit dalšímu nebezpečí, přicházejícímu tentokrát zpoza hranic Skryté země. Tím strašlivějšímu, že podivné ultimátum Lorimbase Ocelového srdce vyhání trpaslíky z jejich pevností. Válka trpaslíků pokračuje přesně tam, kde skončili předchozí Trpaslíci a přestože Markus Heitz v poděkování píše, že chce, aby kniha mělo co říct i čtenářům, kteří první díl nečetli, dost dobře si neumím představit jejich vstup do Skryté země bez znalostí všeho toho, co už se stalo. Tím spíše, že román žádné shrnutí předchozího děje neobsahuje. Pro Tungdilovy fanoušky se pak jedná další, stejně bohatý, pestrý a široce strukturovaný příběh s jakým se už setkali v Trpaslících. Člověk už na jednu stranu ví, co ho čeká, na druhou stranu se těší, jakými zákruty ho Markus Heitz povodí. Válka trpaslíků je každopádně o něco rozevlátější než její předchůdce, rozrůstá se a košatí, proto jí už nestačí jen jedno ústřední nosné téma, ale kombinuje a separuje jich hned několik dohromady. Je to stejně dobré, a přesto úplně jiné čtení.
Trpaslíci
Markus Heitz
Skrytou zemi ohrožuje temná hrozba. Trpaslík Tungdil Zlatoruký je vyvolen osudem, aby této hrozbě čelil a spojil rozvaděné kmeny trpaslíků, lidí a elfů pod jeden prapor. První díl nejznámějšího a pravděpodobně i nejambicióznějšího projektu německého spisovatele Markuse Heitze je pořádná čtenářská nálož (zvláště při představě, že cyklus má k dnešnímu dni devět knih). Ale přestože je toho taková porce, nejsou na místě obavy z natahování děje nebo prázdných nezáživných ploch. Markus prostě ví, jak vybudovat solidní a pevnou základnu, a na ní pak naroubovat interesantní, do všech detailů promyšlený, bohatý a pestrý příběh. Když pak do tohoto panoramatu zasadí ještě zajímavé postavy s propracovaným charakterem, je zaděláno na hodiny a hodiny zábavného čtení, u něhož se člověk ani na okamžik nenudí. Ať už s Tungdilem a jeho partou putujeme podzemními tunely, válkou zdevastovanou zemí, nebo procházíme městy a vesnicemi, vždy tu najdeme spoustu podnětů, které stojí za prozkoumání. Objevování Skryté země a jejích tajemství je prostě okouzlující a nezapomenutelný zážitek.
Pán Světla
Roger Zelazny
Zelaznyho Hugem oceněný román s panteonem hinduistických bohů v čele s Mahasamatmanem, který si říkal Sam, ale byl znám také jako Siddharta, Tathaga, Buddha, Kalkin, Lovec démonů nebo Pán světla. Postavil se proti nejvyšším Bohům a chtěl svrhnout Nebesa. Měl být zabit, ale dokázal se vrátit a vést tažení proti pánu smrti Nirritimu. Roger Zelazny je sci-fi a fantasy autor, který nikdy nepřekročil hranice žánru razantněji, než právě v tomto díle. Pána světla bezesporu více ocení ti čtenáři, kteří mají o hinduistické kultuře a buddhistickém nazírání světa alespoň základní představu, protože pro „nepolíbené“ bude tento Zelaznyho nábožensko-militantní spektákl těžké, ne-li neskousnutelné, čtení. Nelineární děj, převtělování, desítky jmen (na jediné stránce je postava oslovována klidně i pěti různými přízvisky a aplikujeme-li tuto skutečnost i na ostatní protagonisty, dovedete si představit tu davovou scénu při dialogu několika málo osob), to všechno ztěžuje orientaci a snižuje potěšení z tohoto ambiciózního opusu. V tvrdých deskách, velkém formátu a v krásné typografické úpravě bych si dovedl představit přece jen o dost zajímavější (a pro sci-fi možná i zásadnější) díla, než je zrovna Pán světla.
Valentin Pontifex
Robert Silverberg
Majipoor se zmítá v tenatech války. Tisíce let utlačovaná rasa metamorfů povstala, aby si vzala zpátky všechno to, co jí kdysi patřilo. A někteří jdou ve své pomstě ještě dál a chtějí vyhladit celé lidské společenství. Silverberg zakončuje svou Majipoorskou trilogii (v originále nicméně existují ještě další romány ze světa Majipooru) v opravdu velkém stylu. Vzal to nejlepší z obou předchozích dílů a vetkal to do impozantní osnovy dílu závěrečného. Máme tak před sebou pevnou a precizní strukturu dějové linky z Hradu lorda Valentina a emocemi nabité pozadí z Majipoorských kronik. K tomu trochu té (ne)hrdinské velkoleposti, která rozechvívá srdce a vhání slzy do očí, zajímavou a dobrodružnou zápletku a konečně i okamžiky ve kterých člověku běhá mráz po zádech, nebo se mu naopak chce výskat radostí a skákat až do stropu. Valentin Pontifex už prostě sahá na špičku ledovce a od vrcholu ho dělí jen krůček. Bylo to podmanivé, vzrušující, zábavné a napínavé čtení s vpravdě úchvatnou koncovkou.
Majipoorské kroniky
Robert Silverberg
Nismil, Sinnabor Lavon, Thesma, Dekkeret, Calintan, ubohý, trýzněný Haligom, Eremoil, podvedená Innyana Forlana, Vismaan, Sarisa a s nimi všemi pospolu mladičký Hissun, zkoumající jejich životy. Deset podivuhodných příběhů z Majipooru, deset osudových střípků, které ukazují hloubku Silverbergovy imaginace. Na rozdíl od románové podoby majipoorského světa, jsou Kroniky osobitější a opravdovější. Už tolik nejde o příběh jako takový, ale o lidi, kteří na Majipooru žijí. V tomto ohledu učinil Silverberg obrátku o sto osmdesát stupňů a do svých postav vdechl duši. Emociometr poskočil někam mimo stupnici a je jasné, že něco muselo být obětováno. Jestliže se tedy Hrad lorda Valentina pyšnil vysoce promyšlenou a strukturovanou dějovou linkou, v Majipoorských kronikách si Silverberg dovolil bezuzdné a nespoutané hrátky s nápady a motivy, které spolu na první pohled nijak nesouvisejí a pohříchu se ani nemusejí držet nějakého společného konceptu. V některých příspěvcích je to k prospěchu věci, u jiných je to však spíše jedno velké trápení. Příjemné, ale nijak ohromující čtení.
Hrad lorda Valentina
Robert Silverberg
Na majipoorském trůnu na Hradní hoře sedí uzurpátora právoplatný vládce Majipooru se pohybuje kdesi v bezejmenném davu jako kejklíř bez paměti. Najde své vzpomínky a cestu k moci, slávě, hrdosti a cti, která mu náležela? Silverbergův výlet do hájemství fantasy se vyznačuje jednou základní (a zásadní) nectností: je jako kostičky Lega, přesný a precizní, kde jeden dílek zapadá do druhého s nulovou tolerancí. Díky té strukturální dokonalosti se však vytratila všechny živost, všechny emoce. Je to jako řízený pochod mrtvým světem, v němž se pohybují na papíře nakreslené dvojrozměrné postavy. Strach i radost mají na obličejích vymalovány barevnými pastelkami a stačí malý kousek gumy, aby byly ve chvíli beze zbytku vymazány. Silverberg sešněroval děj tak přísnými bezpečnostními opatřeními (a lpí na nich s urputností sobě vlastní), že si nikdo nedovolí ani chvilku váhání, ohlédnutí nebo jakékoli úkroky stranou. Vše ve jménu dosažení cíle. Hrad lorda Valentina je bezpochyby ambiciózní dílko, bohužel se trochu pere samo se sebou.
