ludek.n
komentáře u knih
Hvězdný Lummox
Robert A. Heinlein
Přítulný domácí mazlíček nebo Její císařská výsost, infantka celé rasy, dvěstětřináctá dědička matriarchátu Sedmi sluncí, budoucí vládkyně devíti biliónů svých vlastních dětí? Jak je u Roberta A. Heinleina dobrým zvykem míchá dohromady klasické sci-fi propriety s politickou satirou, přičemž to celé zabalí do dobrodružného rámce, u něhož si nikdy nemůžete být jistí, co se stane za příští zatáčkou. Na rozdíl od mnohdy komplikovaných filozoficko-politických úvah jeho „velkých“ románů je Hvězdný Lummox odlehčené čtení, které hýří delikátním humorem a ostře řezaným sarkasmem. V umění trefovat se do fungování vládních struktur je Heinlein mistrem nad mistry, přičemž jednotlivá ministerstva mohou řešit stejně snadno problémy komunálního odpadu jako i vesmírných společenství, a je úplně jedno zda jsou na Zemi, Marsu nebo kdekoli jinde ve vesmíru. Tvůrci britského televizního sitcomu "Jistě, pane ministře" dost možná hledali inspiraci právě u Heinleina a je děsivé, jak málo věci se za těch několik desetiletí změnilo.
Pomsta a vykoupení
Alejandro Jodorowsky
„Poslyšte o králi Alvaru přesmutný zpěv…
jenž dobro od zla nepoznal, co živ byl…
a jemuž prokletím ztrpknula královská krev.“
Byť je Pomsta a vykoupení především o královských dětech Vaalovi, Maře a Aramovi, Alvar v jejich příběhu má pořád nepřehlédnutelnou roli. Scénárista Alejandro Jodorowsky si sem z první knihy přinesl celou tu hrubou a drsnou slupku, plnou násilí a krve, úkladů a bezpáteřní zrady, přihodil pár krvelačných bestií, špetku mysticismu a protože se blíží závěr i pár velkých rozhodnutí. Dějovou linku napřímil a srovnal, aniž by současně očesal hrany, takže je to pořád pěkně brutální jízda bez úhybných manévrů. Když je potřeba zabíjet a pokropit zemi krví, nějaký meč se vždycky najde (a když není meč, jsou tu zuby a drápy). Stejně tak se můžeme spolehnout na přítomnost nikdy nekončícího šílenství a nenávisti, které Královskou krví procházejí jako červená nit. Dongzi Liu z nastavené laťky nic neslevil a jeho kresba je stále na takové úrovni, že jsem občas zapomínal i číst doprovodné texty. Kolik emocí dokáže vtisknout do tváří schých postav je až neskutečné. Připočteme-li k tomu jeho práci s barvami, patří mu můj obdiv a úklona až k zemi.
Svatokrádežná svatba
Alejandro Jodorowsky
„Nic nevím, nic nejsem, nic nemohu. Bože, jenž jsi mým životem, ukaž mi cestu!“ Temné, drsné, krvavé, nelítostné… Příběh krále Alvara, který se vzepřel všemu a všem, dokonce i Bohu. Scénárista Alejandro Jodorowsky si rozhodně nebere žádné servítky a žádná tabu pro něho nic neznamenají (snad jen pobídku je porušit, demýtizovat, vysmát se jim). Některé scény jsou natolik kruté a syrové, že si je určitě do památníčku nezapíšete. Na druhou stranu má tahle středověká výpověď sílu těžkotonážního bucharu, před jehož kladivem neobstojí žádná výmluva. Trochu mi vadily ony dějové veletoče, díky nimž vyprávění skákalo nahoru a dolů jako umanutá koza. Jako by žádná z postav nebyla tak docela normální. Kresba Dongzi Liu mě oproti tomu uchvátila na první podívání. Je jednoduše nezapomenutelná. Precizní v detailech i mohutných davových scénách. Tak propracovaná a nádherná dynamika obrazu se hned tak nevidí a například v zachycení pohybu se mu opravdu málokdo vyrovná. Každopádně klobouk dolů před oběma umělci.
Pád Thanů
Brian Ruckley
Svět zachvátilo šílenství, zloba a nenávist. Pokud se nepodaří zničit původce všeho zla, mocného na´kyrima Aeglysse, nebude už pro nikoho naděje. Brian Ruckley uzavírá svou trilogii Svět bez bohů stejně temným a nemilosrdným vyprávěním, jaké nám představil už v předchozích dílech. Ponurá atmosféra se ani s blížícím se koncem nijak neprojasnila a krvežíznivost si i nadále podává ruku s krutostí a brutalitou. Bohužel se zdá, že co se týče nápadů, vystřílel už Brian všechny ostré náboje a pro finále si ponechal jen prázdné patrony. Příběh se točí v kruhu a namísto nadupané zápletky nabídne jen vyčichlé prázdno. Možná to měla být jiskřivá cesta za duhou, jenže naši hrdinové evidentně někde sešli z cesty a vydali se zablácenou, smrdutou stezkou, která jakoby ani neměla konce. Asi jediné, co se Brianovi v Pádu thanů povedlo je samotné tragické finále. Bez něho by celá kniha byla jen smutnou labutí písní, která nenaplnila očekávání do ní vkládané.
Dědic klanu
Brian Ruckley
„…každý svět v sobě musí mít nejen laskavost, ale i hrůzu a divy.“ S příchodem mocného a zvráceného na´kyrima Aeglysse se však zdá, že pro laskavost už na tomto světě nezbylo místo. Vyznavači Černé stezky okolo sebe rozsévají jen zlobu a nenávist. Brian Ruckley překonal úvodní ostýchavost a s plnou vervou se podruhé vydal mezi Pravé klany, jež už dávno ztratily veškerou víru v Bohy. Oproti předchůdci je vyprávění daleko jednoznačnější a přímočařejší, přičemž k posunu došlo i na úrovni samotných hybatelů děje. Už to ani zdaleka nejsou takové loutky, jako v prvním díle, jejich charaktery se prohloubily a jednotlivé výstupy konečně i dávají smysl. Co naopak zůstalo beze změn, je syrovost a bezútěšnost vlastního příběhu. Tak zlou a depresivní náladu celého opusu aby jeden pohledal. Dokonce i pojmy jako čest, přátelství a oddanost v tomhle černotou prolezlém dramatu úplně ztrácejí na významu a krčí se kdesi v koutě. Na druhou stranu má Brian celou strukturu děje a výrazovou stránku natolik promyšlenou, že jistou přitažlivost a uhrančivost dílku prostě nelze upřít.
Zrození zimy
Brian Ruckley
Před stovkami let byli vyznavači Černé stezky zatlačeni do vyhnanství za Údolí kamenů. Teď se vracejí, aby získali zpátky zemi, kterou v minulosti ztratili a obrátili všechny národy na svou víru. Jen, když budou jednotní, vrátí se bohové, kteří tento svět kdysi dávno opustili. Brian Ruckley v prvním díle Světa bez bohů přináší drsnou, temnou a násilnickou fantasy ze světa, v němž sice existuje magie, ale meč a síla paží přece jen hrají prim. Zpočátku je příběh poměrně hodně nepřehledný, a jistá těžkopádnost ho pak provází po celou dobu rozvíjení zápletky. Navíc je už od začátku jasné, že Zrození zimy rozhodně nemíří k happy endu, takže se v této knize žádných rozhřešení nedočkáme a budeme muset sáhnout po dalších dílech. Jak těžce jsem postupoval dějovými liniemi, tak problematicky jsem si vytvářel vztah k jednotlivým hrdinům. Jejich názory, vnímání i postoje jsou dostatečně různorodé, aby zaujali, přesto se to daří jen napůl. Možná až s nimi člověk stráví víc času, nebudou mu tolik připomínat figurky na šachovnici vyřezané ze dřeva, ale opravdové postavy. Pocity tedy zatím rozporuplné.
Smrtonoš
Mitch Iverson
V každém z pekelných království vládne osm pekelníků, kteří touží probudit Bohyni a navrátit se k velké nicotě. Jediné, co jim stojí v cestě je jedno dítě a jeden bojovník, jehož tvář skrývá rohatá přilba. Obraz Franka Frazetty z roku 1973 se stal o padesát let později předlohou 15dílné komiksové série, nad níž ochrannou ruku vztáhl scénárista Mitch Iverson a ke spolupráci si přizval celou řadu tvůrců v čele s výtvarníkem Stefanem Martinem, Axelem Medellinem a bratry Escorzovými. Se scénářem pomáhali Michael Morecki, Torunn Grønbekk, Rob Bou-Saab a Mark McCann, kolorování se ujal Luis Antonio Delgado, a kromě už zmíněných výtvarníků se na obrazové podobě Smrtonošových dobrodružství podíleli ještě Leonardo Manco, Diego Yapur a Diego Galindo. Kniha vyšla u Comics Centra v edici kolosálních knih a očekávání byla vysoká. Možná až příliš, protože wow efekt se nedostavil. Příběh je poměrně spletitý a nabízí spoustu námětů k přemýšlení. Už proto, že postava dvojjediného Smrtonoše není zase až tak jasně definovaná a v některých kapitolách zůstává dokonce v ústraní. Snaha vtisknout opusu kromě přímočarého akčního dobrodružství i intelektuální nadstavbu nefunguje a působí kontraproduktivně. Výtvarná stránka i přes plejádu výtvarníků je homogenní (snad s výjimkou Diega Galinda), úchvatná, působivá a přesně odpovídá naturelu vyprávění. Výsledným dojmem jsou lehké rozpaky: na jednu stranu silné poselství, jehož intenzita se však postupně vytrácí, momenty, za něž by dal člověk život a jiné, které dojí kozu na samou hranici vyčerpání, kapitoly, které vtáhnou, ale i takové, které neví do kterého rohu se postavit… jedno s druhým, na hvězdné absolutorium to prostě není.
Muž z hvězd
Sara Douglass
Král je mrtev, ať žije Muž z hvězd. K obnovení svobodného Tencendoru je však ještě dlouhá cesta a hrůzy, bolesti a zklamání je na ní více než dost. Axis, Azure ani Faraday se však nevzdávají a naplňují slova prastarého proroctví. Potřetí a naposledy zavítáme mezi tři národy Avar, Ikarii a Achařany, abychom sledovali jejich cestu za svobodou. Sara Douglass ani tentokráte nezůstala nic dlužna své pověsti velké vyprávěčky a její Muž z hvězd je stejně kouzelný, barevný a plný emocí jako oba jeho předchůdci. Přestože je potřeba dostát všem závazkům, které se v minulých dílech objevily, nezmizelo napětí, tajemství ani hravost. Narůstající tlak není urputný ani křečovitý, nýbrž krásně a plynule nachází souvislosti, odkrývá řešení hádanek, spojuje zápletky a bohatýrsky se posunuje ke konečnému rozuzlení. Samotné finále je pak vznešené a osvobozující, doslova korunuje veškeré autorčino snažení a s grácií dává na vědomí, že jsme v hledání pravdy došli na konec. Jedinečný a nezapomenutelný příběh…
Ikarijský zaklínač
Sara Douglass
V Gorkenské pevnosti stáli z donucení bok po boku a bojovali za odražení nepřítele, který ohrožoval jejich zemi. Nyní je však prastaré proroctví a činy, které už nejdou vzít zpátky, postavily proti sobě, aby rozhodly o bytí a nebytí tří národů. Sara Douglass pokračuje ve svém cyklu Poutníkův návrat a bez jediného zaváhání servíruje stejně ohromující lahůdku, jakou byla už předchozí Válečná sekera. Dynamika, prokomponovanost a neustálé napětí jsou ty nejzákladnější charakteristiky Ikarijského zaklínače. Je až neuvěřitelné, jak krásně přehledná je celá osnova, do níž Sara Douglass vplétá jednotlivé osudy svých hrdinů. Ti ostatně neztratili nic z charismatu, kterým mě tak uhranuli už v prvním díle téhle velkolepé ságy. Přitom je stále na co se těšit, co objevovat, po čem se pídit. A to i přesto, že některá tajemství už byla odhalena. Jenže další už čekají v řadě a já se strašně těším, kam se celý příběh posune a co dalšího si na mě autorka ještě připravila. Takže vzhůru za dobrodružství Muže z hvězd.
Válečná sekera
Sara Douglass
Země Acharu ohrožuje armáda odporných přízraků Gorgaela Ničitele. Podle prastarého proroctví je může zastavit jen jediný muž, Muž z hvězd, ale jen tehdy když odvrhne víru, v níž byl vychován, a nejde pravdu za hromadou lží, která ho obklopuje. Sara Douglass se pustila do velkolepé fantasy epopeje, jejíž je Válečná sekera prvním dílem. A nutno podotknout, že s lepším začátkem snad ani nemohla přijít. Její vyprávění je živé a barvité. Skvěle pracuje s atmosférou a náladami, dávkuje napětí a tajemství takovým způsobem, že po celou dobu máte všechny receptory v pozoru. Co se jí povedlo ale vůbec nejlépe, je galerie postav. Ani jedna není pouze černobílá, ani jedna vám nezůstane lhostejná. Ať už ji budete litovat, milovat nebo nenávidět, prožijete s ní její dobrodružství naplno a všemi smysly. To rozechvění, které jsem s Axisem, Faraday, Borneheldem, Rivkou, Belialem, Hvězdným poutníkem a všemi ostatními protagonisty téhle úžasné jízdy zažil, bylo jedinečné a já jen doufám, že v dalším pokračování se s ním setkám znovu ještě jednou.
Hrdinové z Ivory
Doris Egan
Měli jen získat nějaké informace v Tuvinské provincii. Nemohli tušit, že se zapletou se zbojnickou bandou a budou se účastnit přípravy ozbrojeného povstání. Doris Egan pokračuje ve vyprávění dalších dobrodružství svých hrdinů z planety Ivory. Jestliže v prvním díle šlo o bratrovražedný boj uvnitř rodiny Cormallonových, v Hrdinech z Ivory se vydáváme do hor mezi psance a sledujeme jejich každodenní zápas o přežití. Příběhu oproti předchůdci ubylo kýčovitosti a teatrálnosti, na druhou stranu však pozbyl i hodně z komediálního nadhledu, lehkosti a napínavosti. Celé to trápení Rana Cormallona a Theodory z Pyrene mezi zbojníky je neohrabané, recyklované a bezpohlavní. O nějaký vzrušující moment tady nezavadíte a i hašteření hlavních protagonistů ztratilo na síle. Není to ani velké dobrodružství, ani velká love story, ale jen taková malá domů, u níž jsem postrádal i nějaký zdařilý happy end. Třetí díl ivorského cyklu už v Česku nevyšel a dokážu si představit proč asi…
Branou z Ivory
Doris Egan
Dva bratři soupeří o moc a postavení v čele rodinného klanu na světě, kde magie je běžnou součástí společenského života, přestože její používání je oficiálně zakázáno. Branou z Ivory Doris Eganové představuje poměrně svižnou, nekomplikovanou fantasy s výrazným ženským elementem. Byť se v anotaci na obálce nešetří vysoce expresivními přívlastky (z nichž by čtenář snadno mohl nabýt dojmu, že má před sebou nelítostnou akční hard story), román se už od samého začátku prezentuje malinko poťouchlým, maňáskovským stylem. Nejmocnější kouzelník na Ivory vypadá více jako kejklíř z pouti, než jako zkušený mág, a studentka antropologie spíše než o přežití bojuje s vlastními city. Ostatně všechny postavy tohoto rádoby dramatu působí poněkud vykolejeně a mimo komfortní zónu. Čte se to nicméně dobře a odmyslíme-li si lehce papundeklové kulisy, je to i hravý a napínavý příběh s veselou pointou.
Ďáblovy dcery
Jaroslav Mostecký
Dívky, zrozené už dospělé z dračích vajec, oplývající nadpozemskou krásou a chrlící oheň, se proplétají jako červená nit dějinami a zanechávají za sebou nesmazatelnou stopu v srdcích mužů, kteří se s nimi setkali. Ať už je to syn vikingského krále Brian Snorrison, jeho bratr Alvin, šlechtic Jimeno Arista, emír a chalífův zástupce Abdul Azíz ibn Músá nebo slepý historik Karne. Každý z nich je setkáním s dračí pannou tak či onak poznamenán. Jaroslav Mostecký v Ďáblových dcerách spojil dohromady několik příběhů z různých časových období, patřičně je okořenil a podbarvil, vtiskl jim punc historického eposu, načež je podává coby zkušený a ostřílený matador v souboru, jenž si zaslouží pozornost všech fanoušků fantasy, ať už mají rádi její drsnější či citlivější podobu. Nic tu není navíc a nic ani nechybí. Tajemství i akce, láska a nenávist, krev a slzy… Do mého vkusu a nálady se pan Mostecký trefil dokonale a já mu jeho koncept doslova sežral i s navijákem. Zase jednou jsem se bavil od prvního do posledního písmenka a odnesl jsem si pocit naplnění a uspokojení.
Více než člověk
Jakub Vít
Už tři sta let nikdo z lidí na Zemi neumřel na stáří nebo jakoukoli jinou chorobu či závažné poranění. Mysleli si, že svými výzkumy a vědomostmi překonali samotnou Smrt, jenže se krutě mýlili. Jakmile Smrt procitla ze spánku, okamžitě se pustila do práce. Udělat z tradiční Smrtky s kosou jednu z hlavních postav příběhu byl od Jakuba Víta mistrovský tah. Už méně šťastnou ruku měl při volbě dalších postav, jejichž mládí ho na začátku knihy svedly k poněkud školometskému stylu a dětsky naivnímu vedení dějové linky. První polovina knihy tak připomíná slohovou práci studenta posledního ročníku gymnázia, který se navíc až příliš poctivě snaží vyhovět liteře předepsaného počtu slov, ale nemá přitom úplně jasno, kam chce zatnout svůj spár. Nepomáhá ani poněkud zmatená a zbytečně komplikované typologie andělů a především jejich hierarchie moci a síly. Naštěstí se autor ve druhé polovině oklepal, vyměnil středoškolský penál za pořádnou klávesnici a pustil se do vyprávění hlava nehlava. Byť jeho závěrečný ohňostroj nemá potřebnou výšku a jas, přece jen vydupal ze země nějaké ty body a já bych jeho Anděla na bedrech úplně nezatracoval.
Taven Bachtale - Buďte šťastni!
Michal Kocián
„Každý člověk má temný stín,“ píše se na první stránce komiksu Taven Bachtale, a musím říct, že je to hledisko daleko trefnější než zařazení knihy do šuplíku „středověká detektivka“. Pravdou je, že středověkých reálií si v knize užijeme dosytosti, ale detektivní zápletka má charakter spíše temných tajemství, zahalených oparem téměř až hororové mystiky. Atmosféra je zde hustá tak, že by se dala krájet a já měl po celou dobu četby po těle husí kůži. Pátrání mladého pána Oldřicha z Libštejna po ztraceném synovi rozhodně není žádná pohodová selanka, zalitá slunečními paprsky. Je to naopak temná a hrůzostrašná odysea, odhalující ony temné stíny v lidských duších. Své k tomu přidává i výtečná (a v nejednom případě i pěkně děsivá) kresba Michala Kociána, kterému tenhle žánr opravdu sedí a odvedl tady skvělou práci. K plusům bych přidal ještě velký formát, který dá vyniknout každému detailu, každé vrásce a jizvě. Neměl jsem velká očekávání, o to příjemnější byl výsledek: bavilo mě to.
Cesta meče
Henry Lion Oldie
„Potlač svou dvojakost a nechť jediný meč stojí klidně sám proti nebesům…!“ Autorská dvojice píšící pod pseudonymem Henry Lion Oldie přišla v roce 1995 s prvním románem z tak zvaného Kabírského cyklu. Jedná se o mysteriózní, netradičně a originálně pojatou, fantasy z exotického prostředí asijského typu. Základní myšlenka, že zbraně v Kabírském emirátu jsou živé a inteligentní, přičemž lidi považují pouze za své „Nosiče“ a obráceně, je bezpochyby unikátní a k nezaplacení. Bohužel její rozvíjení zůstalo daleko za očekáváním. Už záhy po otevření zápletky se dostavuje stagnace. Celá střední část knihy přešlapuje na místě, filozofuje a namísto dramatu nabídne zoufalé hledání východiska z patu, do něhož neznámo proč zabředla. Oživení přichází znovu až v závěru, kdy jednotlivé odpovědi na dříve položené otázky definitivně zapadnou na své místo a konečně vyjeví pravou podobu celé složitě vybudované struktury. Nicméně spousta komplikovaných jmen a postav, které mnohdy ani netřeba znát nebo si pamatovat, úvahy na úrovni filozofické školy a nutnost odlišovat dva rozdílné světy, četbu rozhodně neusnadňují, a tak můj celkový pocit z Cesty meče je spíše lehké zklamání, než bezbřehé nadšení. Oceňují krásný styl, vysokou jazykovou vytříbenost a vlastní nápad, délka a zpracování už mě tolik neoslovily.
Čarodějnické runy
Jane Welch
Trojice mladých hrdinů z Torra Alty pokračuje ve svém hledání magického artefaktu, jehož moc je jedinou nadějí pro barbary ohroženou Belbidii. Jane Welch se bravurně popasovala s nástrahami žánru a v závěrečném díle Runové magie nám servíruje plnokrevný příběh, v němž nechybí třesk mečů, napětí, krev a slzy, ale ani romantika dlouhých pohledů do očí a hřejivých pohlazení. Vybalancované to má více než dobře, takže její hrdinové jsou po celou dobu pod tlakem, ani nápad, že by utonuli v sladkobolném rozjímání. Byť je řešení hádanek, s nimiž se Caspar, Hal a Brid musejí potýkat, spíše dílem náhody, než intelektuálního úsilí (i když oni by nejspíš tvrdili pravý opak), vede jejich cesta v podstatě přímo k cíli a nikde neškobrtá. Na druhou stranu jim autorka nastražila v kontrolních bodech tolik léček a záludností, aby bylo pořád co dělat a děj nikde nestál. Finále je sice očekávané (bylo by velkým překvapením a porušením tradic, kdyby se odehrálo jinak), ale vlastně to vůbec nevadí, protože „…a žili šťastně až do smrti“ má pořád sílu výpovědi a po dobře odvedené práci přináší pocit uspokojení všem zúčastněným.
Ztracené runy
Jane Welch
Jedině moc bohyně Matky může zachránit obleženou pevnost Torra Altu a zbytek Belbidie. Aby ji získali, vydávají se Caspar, Hal a velekněžka Brid na cestu, na níž jim hrozí nejedno nebezpečí. Jane Welch pokračuje v rozvíjení zápletky okolo magických run, které se snoubí s prastarým pohanským náboženstvím a mají moc změnit osudy lidí i celých říší. Ani Ztracené runy nezůstaly nic dlužny pozitivním pocitům, které jsem měl z předchozího dílu této fantasy trilogie. Na rozdíl od něj se tentokráte příběh rozjíždí o něco pomaleji, což ovšem v druhé polovině vykompenzuje tak ohromujícím nasazením, až člověka přechází zrak. Najednou se nelze od knihy odtrhnout. Autorka toho dosahuje velmi jednoduchými metodami a vyprávění jí doslova rozkvétá pod rukama, aniž by na sebe nabalovalo nějaký zbytečný balast a ohánělo se lacinými triky. Krásně drží osu příběhu v jasné, čisté a přehledné rovině, hraje si s postavami a neokázalými (ale nesmírně zajímavými) pobídkami posunuje děj vstříc inteligentnímu, otevřenému finálnímu partu. Rozhodně se těším na poslední díl trilogie.
Válečné runy
Jane Welch
Belbidii krále Rewika ohrožují barbarské kmeny pochodující ze severských tunder a jediné, co jim dosud brání v ovládnutí úrodných nížin na jihu, je hrdá, nikdy nepokořená pevnost Torra Alta. Bohužel i tady už zapomněli na stará pohanská božstva a svou víru věnovali jedinému pravému Bohu, který však nevypadá, že by chtěl svým věřícím pomoci. Fantasy v provedení Jane Welch není přehnaně komplikovaná, ani bombastická, přesto nabízí zajímavou zápletku, sympatické postavy, spoustu dramatických momentů a také pár hřejivých chvil, plných lásky, přátelství a odpuštění. Když už je potřeba vzít do ruky meč nebo sekeru, je to bez zbytečné krutosti a zvrácených choutek, aniž by utrpěla napínavost boje. Ačkoli se autorka nevyhnula několika slepým, nikam nevedoucím, odbočkám, daří se jí udržet kontinuitu příběhu v jasné a přehledné linii. Některé části vyprávění bych dokonce označil za skvostné, a to jak po stránce emocí, tak pointy. Válečné runy jsou velice příjemnou pozvánkou do světa mladých hrdinů, krásných pohanských velekněžek, barbarů, draků a zapomenutých božstev.
Přísaha orků
Michael Peinkofer
Po úspěšné výpravě do Shakary čeká na bratry Balboka s Rammarem další dobrodružství. Tentokrát je v sázce osud celého Zeměsvěta, neboť na východě se probudilo prastaré zlo, které se chce zmocnit vlády. Michael Peinkofer se vrací ke svým hrdinům z předchozí knihy a vysílá je na další, ještě temnější a nebezpečnější výpravu. Překvapivě se mu daří použít staré schéma daleko sofistikovanějším a atraktivnějším způsobem, kterému nechybí drive, tajemno a napětí. Jestliže v Návratu orků vypadaly jednotlivé postavy jako šachové figurky, posunované po šachovnici, jak se autorovi zrovna hodilo, v Přísaze působí daleko opravdověji a příčetněji, dokonce se vyvíjejí společně s dějem. Příběh tak má najednou hloubku a přes klasická fantasy klišé se dostává s obdivuhodnou bravurou a lehkostí sobě vlastní. Dokonce ani Rammarovo neustálé škarohlídství už nepůsobí tak šablonovitě a otravně jako dříve, neboť namísto toho, aby trčelo z textu jako svítící pochodeň, ubralo na intenzitě a krásně se začlenilo do celkového schématu. Přísaha orků mě prostě bavila a je věčná škoda, že další díly ságy už u nás nevyšly.