ludek.n
komentáře u knih
Světlo elfů II
Bernhard Hennen
Trolové pokračují ve svém tažení zeměmi Albenu a rozsévají zmar a zkázu. A zatímco jedny spaluje neukojitelná touha po pomstě, jiní hledají naději a východiska pro sebe, své blízké nebo dokonce celé národy. Druhá polovina Světla elfů na jedné straně ukazuje, jak neohraničenou fantazii Bernhard Hennen má, na druhé straně, jak s ní plýtvá a jak trestuhodně mrhá jejím potenciálem. Spoustu dějových linií, které v příběhu nastartuje, se mu při nejlepší vůli nedaří ukočírovat. Některé utne laciným brejkem, jiné nechá potichoučku vyšumět a v některých se ztratí dokonce sám sobě. S postavami je to podobné. Některé se objeví, zahrají svůj part a navždy zmizí, jiné se po dvou stech stranách z propadliště dějin vrátí, ale nemají už často co říct. Jestliže Zima elfů ve své druhé polovině krásně gradovala, u Světla elfů se to už tolik nepovedlo. Na vině je dost možná ono roztřepení do tolika směrů, do kolika se vůbec dá jít a ještě pár vedlejších navrch. Hašení všech požárů, které z toho vznikají, vezme autorovi všechnu energii, takže mu už nezbude žádná na pořádné finále.
Světlo elfů I
Bernhard Hennen
Aby ochránila Srdce Albenu před přicházejícími troly, přeruší královna Emerelle jednu z albských stezek a vpustí tak do svého světa stíny krvelačných Yingizů. Dokáže královnin šermíř Ollowain najít lék na zlo, které sužuje Alben? V Česku se Světlo elfů tváří jako třetí kniha cyklu, ve skutečnosti se ale jedná o přímé pokračování Zimy elfů. A stejně jako u ní, je i v tomto případě první polovina rozděleného románu vágní, rozvleklá a škobrtající přes kameny tak těžkopádně, až vás z toho bolí v duši. Jakoby měl Bernhard Hennen k dispozici všechen čas světa a patuje proto velkohubými, marnými dialogy a podrobnostmi, které děj nikam neposunují, ale zabírají spoustu místa. Autor je evidentně placen od slova, ale napínání čtenářovy trpělivosti má své hranice. Pokud jsou překročeny, stane se četba otravnou a unavující. S přibývajícími stránkami klesá zájem o osudy hrdinů a je stále obtížnější přesvědčit sebe sama, že ke zdárnému dokončení zápletky bude potřeba přečíst ještě jednu další knihu. Tím spíš, že tu není nikdo, komu by se dalo z plna srdce fandit.
Zima elfů II
Bernhard Hennen
Poté co v Albenu rozpoutali válku, vydává se trolí soldateska i do země lidí, aby potrestala účast fjordlandských bojovníků při obraně Phylanganu. Najednou není ani v jednom ze světů bezpečno. Druhá část Hennenovy Zimy elfů pozvedla prapor heroické fantasy do výše a zuřivě s ním mává navzdory všemu protivenství. Přestože se tempo nijak výrazně nezrychlilo, dokázal se Bernhard Hennen poučit z chyb a rozhodně zapracoval na dynamice. Jednotlivé události pořád navléká jako korálky na šňůrku, už se mu ale nerozpadají, neztrácejí, ani se nezaplétají do sebe navzájem. Navíc s citem a v pravou chvíli přidal dojímavé dětské a milostné elementy, takže se zdá, jako by jeho postavy povyrostly a ztratily onen nevýrazný a šablonovitý charakter. Mají minulost, emoce i vztahy k ostatním ve své blízkosti. Na rozdíl od Elfů se nepohybujeme skrz staletí, ale zůstáváme pěkně nohama na zemi v rozmezí jediného lidského života. Celkové atmosféře a vyznění to hodně pomohlo, a tak z finále „druhé“ elfí knihy může mít čtenář jen a jen radost.
Zima elfů I
Bernhard Hennen
V Albenu se rozhořela válka. Trolové se cítí dost silní na to, aby vybojovali zpátky zemi, z níž byli před věky vyhnáni. Těžce zraněná královna Emerelle se ukryje ve světě lidí, odkud se vydávají fjordlandští bojovníci na pomoc elfům. Bernhard Hennen (nyní už bez pomoci Jamese Sullivana) se vrací do světa dětí Albů, aby vyplnil prázdná místa v příběhu, který známe z románu Elfové. Zima elfů tedy není pokračováním série, nýbrž jejím doplněním o doposud neznámé úseky historie. Vracíme se do doby, kdy syn Mandreda Torgridsona Alfadas, vychovaný mezi elfy, byl jako jeho otec zvolen jarlem Firnstaynu a události spojené s návratem znovuzrozeného Devanthara jsou ještě nekonečně vzdálenou budoucností. Styl vyprávění zůstal stejně rozvláčný, místy vyzdvihující nepodstatné události, namísto těch zásadních, a s postavami, které jsou stále tak trochu ken-barbieovské. Na druhou stranu nutno k dobru dílka přičíst přece jen zhuštěnější linii dramatických momentů, jejichž potenciál však zůstává ve většině případů nevyužit. Stejně jako u předchozích Elfů se jedná o první část rozděleného románu, takže rozuzlení se dočkáme až příště…
Elfové II
Bernhard Hennen
Elfí válečníci Nuramon a Farodin už celé věky pátrají po vypovězené Noroelle, ale ta nejtěžší zkouška na ně čeká v podobě znovuzrozeného Devanthara, který ohrožuje celou říši elfů. Druhá polovina rozděleného románu Bernharda Hennena a Jamese Sullivana je o poznání emotivnější a zajímavější než předchůdce, byť mnohé nešvary z dřívějška zůstaly i tady a devalvují celkové vyznění díla. V prvé řadě zůstala rozvláčnost, která dokonce i z dynamických bojových scén udělá takticko-operační příručku pro vojenské zálohy, zevrubně popisující vše, včetně sklonu paží při seku mečem nebo nejefektivnější postavení sekery při eliminaci protivníka. Druhým zádrhelem je práce s postavami, a to nejen s těmi, které se objeví neznámo odkud a hned vzápětí mizí neznámo kam, ale i s těmi, které utvářejí hlavní dějový proud. Snad všichni kromě Mandreda Torgridsona postrádají osobitost a něco, co zajistí, že s nimi budete i dýchat (v případě Nuramona a Farodina je to opomenutí až trestuhodné). Přiznávám, že s blížícím se koncem se ledy přece jen trochu pohnuly a naznačily potenciál, který se v příběhu ukrýval, i tak to ale na víc než tři a půl hvězdy nevidím.
Elfové I
Bernhard Hennen
Jarl Mandred Torgridson si přišel do království elfů pro podporu proti kančímu muži, z něhož se posléze vyklubal jeden z démonů ze starých časů - Devanthar. Lovecká skupina bestii sice zabije, ale cena, kterou účastníci lovu (a nejen oni) zaplatí je převysoká. Bernhard Hennen se společně s Jamesem Sullivanem pustili do ságy, která představuje elfy, ony podivuhodné bytosti, ve svém osobitém ztvárnění. Německý boom fantasy literatury je v posledních letech nepřehlédnutelný a němečtí autoři se rozhodně nehodlají smířit s nějakým okresním přeborem, nýbrž jednoznačně pokukují po lize nejvyšší. Hennenův elfí projekt má bezpochyby ambice i nápřah, ale z úvodní knihy mám spíš pocit neujasněnosti cílů a rozpačitost v jejich naplňování. Jakoby si pánové ukrojili příliš velké sousto, a tak místo bohatého, strukturovaného děje, nám nabízejí pouze plytké a rozvleklé hledání „svatého grálu“, přičemž překážky, které se stavějí hrdinům do cesty, jsou natolik fádní a nedramatické, že by se musel stát zázrak, aby z toho vzniklo něco velkého, podnětného a zajímavého.
Elektra: Atentát
Frank Miller
Vražedkyně Elektra, postava vytvořená pro komiksy o Daredevilovi, se vrací z říše mrtvých v samostatném příběhu. První zběžné prolistování knihou mě malinko vyděsilo: ty dětské omalovánky a čmáranice… to jako vážně? Vždyť pod tímhle dílkem jsou podepsaní takoví velikáni jako Frank Miller a Bill Sienkiewicz? S pronikáním do příběhu se prvotní zděšení proměnilo ve frustraci. Cítím, že Frank Miller napsal silný, prokomponovaný příběh, ale nedokážu jím prohlédnout, dotknout se ho a pochopit všechny jeho zákruty. Téměř dokumentární styl s řadou zámlk, náznaků, smyček a pokřivených skutečností působí sice opravdově a věrohodně, ale já se v něm až příliš často ztrácím. A podobně jsem na tom s kresbou Billa Sienkiewicze. Oceňuji výrazovou variabilitu, střídmé, ale o to působivější efekty, různorodost… jenže v konečném účtování mám z jeho pojetí vyrážku. A co hůř, nebyl tu jediný moment, kdy bych měl pocit spojení… o nadšení ani nemluvě. Elektřin atentát mě tak zanechal chladným, nezúčastněným a rozpačitým.
Frost
Oskar Fuchs (p)
Organizace je v boji proti samozvaným čarodějům, běsům a všemožným dalším potvorám vysoce výkonná, precizní a nanejvýš profesionální. Vždyť také zaměstnává ty nejlepší z nejlepších. A válečný mág Zikmund Frost je jedním z nich. Prvotina Oskara Fuchse je jedna velká, zběsilá jízda od samého začátku až do úplného konce. Mrtvol je nepočítaně a absurdních situací není o nic méně. Když připočítáte hromadu zbraní, spoustu šukání, pichlavé dialogy, magii a historické výlevy, máte tak zhruba v kostce obsah Fuchsovy knihy, která si rozhodně nedělá ambice stanout na poličce vedle Zvoníka od Matky Boží v Paříži. Každopádně tempo Fuchsova dílka je vražedné, styl lidově rozevlátý, mluva jadrná (na nějaké ty vulgární výrazy se rozhodně nebere ohled), zápletka přímočará… tedy alespoň do té doby, dokud se autor pohybuje v současnosti. Jakmile zabrousí do minulosti, celé se to kazí a nabývá podoby vychloubačného nesmyslu, kde snad ani samotní hrdinové nevědí, jakou hloupost by ještě přihodili na misku vah a jak se z té jámy, do níž zabředli, dostat ven.
Dcera Lilith
Jana Slaninová
Nell Umbrellová bývala policistkou, stačil ale jediný výstřel, aby se všechno v jejím životě změnilo. To a Elvisovo kopí, které jí předurčilo k dráze likvidátora všemožných astrálních bytostí, chtějících ovládnout lidstvo. Jana Slaninová se pustila do moderní urban fantasy, prošpikovanou černým humorem, jen se obávám, že se jí malinko vymkla zpod kontroly. Nebo ještě lépe - nějak si zapomněla stanovit pravidla, jakými se bude řídit, a cíle, kterých chce dosáhnout. Její počin působí roztříštěně, nikam v podstatě nesměřuje a co je asi nejhorší - jednou plive pro štěstí přes pravé rameno a hned vzápětí přes levé. Nechte Čechům, co je české, aneb jak Amerika objevuje Česko. Samozřejmě platí, že co je americké, je nejen dobré, ale je absolutně nejlepší. Po průměrné Američance rozhodně nemůžete chtít, aby věděla, co je to například suchý záchod, o vysvětlování ustálených slovních obratů ani nemluvě. Kniha je psána pouliční mluvou, spíše než souvislou dějovou linii obsahuje řadu jednotlivých, vágně propojených, epizod a vedle spousty sexu je tu i hromada „tiskových“ chyb (někdy je pro pochopení potřeba přečíst si větu i několikrát). Dcera Lilith je prostě jen okresní přebor, byť obálka láká na první ligu
Mistr Stínu
Jon Sprunk
Zatímco Caim pátrá na severu po osudu své unesené matky, na hranicích Nimeje se královna Josefina staví do čela armády, aby zastavila utenorské nájezdníky, přicházející drancovat, loupit a zabíjet. Jon Sprunk uzavírá svou trilogii Stínů ve velkém stylu a s pompou, která nemá daleko k nejlepším dílům žánru fantasy vůbec. Nic neslevil z napínavosti a čtivosti předchozích dílů a vypravil Mistra Stínu do světa s ohromující dávkou epičnosti, osudovosti a hrdinství. Obě dějové linie, vzniklé v předešlé knize, se bohatě rozvíjejí každá vlastním směrem a s postupujícím časem je čím dál víc zřejmé, že už pominuly všechny důvody k jejich opětovnému spojení. Nic jim to však neubírá na atraktivnosti. Přestože je Caimova linka výraznější a autor jí věnuje víc prostoru, nejsou kapitoly s královnou Josi o nic méně chytlavé a zábavné. Mohutné a fascinující vyvrcholení pak nechybí ani jedné z linií a Jon Sprunk je obě zvládl na jedničku s hvězdičkou. Přiznávám, že jsem zatlačil i nějakou tu slzu a v hrudi se mi při čtení finálových duelů všechno svíralo. Závěrečný díl Stínu tedy obstál se ctí a celou trilogii hodnotím jako vysoce povedenou dobrodružnou fantasy v tom nejlepším smyslu slova.
Vábení Stínu
Jon Sprunk
Caim opustil život nájemného zabijáka a vydal se na sever pátrat po pravdě o vraždě svých rodičů. Některá tajemství však mohou být ukryta hlouběji, než kdokoli tušil. Jestliže v prvním díle o světech Stínů vsadil Jon Sprunk do rukou svého hrdiny osud princezny Josefiny Corinadové, v druhém pokračování ho nechá bojovat za utlačovaný lid Eregotu, jemuž krvavou rukou vládne čarodějka Sibyla z rodu Tenebrae. Caim, který doposud přijímal odpovědnost jen sám za sebe, má nyní na povel celé zástupy, bojující za svobodu a vkládajícího do něho svou poslední naději. Mohlo to být velkohubé a nabubřelé vyprávění, ale Jon Sprunk se těmto nástrahám vyhnul a pracuje s motivy války a pomsty civilně a s neokázalou prostotou. Jeho příběh má přesto tolik dramatického náboje a napínavosti, že by mu mohly závidět kdejaké akční thrillery a ultra drsné bojové opusy. Jeho honba za tajemstvím je přímočará, přehledná a jasná, to ale neznamená, že by rezignoval na doplňování obrazu dílčími podrobnostmi. Tím spíše, že jsme svědky nejen Caimova hledání pravdy, ale v druhé linii i boje o nimejský trůn. Předchozí Syn Stínu nastavil laťku pořádně vysoko a je ke cti jeho pokračování, že ji neshodilo ani nepodlezlo.
Syn Stínu
Jon Sprunk
Caimovi před jeho očima vyvraždili rodinu, a to ho jednou provždy změnilo. Stal se z něho nemilosrdný nájemný zabiják, jehož smrtícím nožům se málokdo dokáže postavit a přežít. Teď je ale proti své vůli zatažen do hry, v níž jde o bytí a nebytí celých království. Jon Sprunk je z těch spisovatelů, o nichž jsem nikdy neslyšel, dokud jsem v rukách nedržel první díl jeho trilogie o Stínech. Z četby naslepo se nicméně vyklubalo více než příjemné překvapení, které nemělo zase až tak daleko od absolutního nadšení. Je to drsná, intrikánská a tajemná fantasy, která zaujme hned od první stránky. Nechybějí nabroušené akční scény ani promyšlený svět záhad, pletky s krásnou dámou ani hledání sebe sama. Jon Sprunk vede dějovou linku širokými rovnými cestami i lesními pěšinami plnými zákrut, a v obou polohách je maximálně přesvědčivý a uhrančivý. Daří se mu i s postavami, které jsou barevné a živoucí. Když se k tomu všemu ještě přidá povedené finále, je zaděláno na spokojenost ve všech myslitelných směrech a úrovních. Těším se na pokračování.
Železné srdce
Martin Sládek
Měla to být rychlá a jednoduchá práce, jenže se to celé zkomplikovalo, když začali umírat ti, kdo se k celému případu dostali příliš blízko. Harald pátrá v uličkách Paříže po zmizelém maurském vyslanci, ale narazí na spiknutí větší, než kdokoli tuší. Martin Sládek už jednou vyslal Haralda za románovým dobrodružstvím, teď tedy máme čest po druhé. Paříž samozřejmě nejsou severské fjordy a hromotlucký Viking působí mezi franckou a německou šlechtou poněkud nepatřičným dojmem. Víc si ho dovedu představit v zaplivaných putykách a temných hvozdech, než v sálech Conciergerie či v opatství Saint Genevieve. Příběh je přesto výborný, napínavý, tajuplný s nádechem mystéria. Stejné je to s výběrem postav, které sekundují Haraldově buldočí houževnatosti, ať už mají významnou či vedlejší roli. Autorovi se daří dát jim právě tolik prostoru, kolik si zaslouží. Dějová linka je plynulá a bez zádrhelů, takže se kniha velmi dobře čte. Byť se v závěru velkého překvapení nedočkáme, je finále hodnotné a plnokrevné. Takže suma sumárum: spokojenost.
Fury: Mírotvůrce
Garth Ennis
S.H.I.E.L.D. a maskovaní superhrdinové jsou ještě vzdálená budoucnost, ale seržant Nick Fury už se nesmazatelně zapisuje do historie a do myslí svých nepřátel. Napřed v únoru 1943 bojuje proti Afrika Corps v Tunisku, aby se o dva roky později vydal s výsadkovou jednotkou královských mariňáků hluboko za německé linie do starého sídla rodu Rollwagů. Jejich úkolem je zabít polního maršála Stephena Barkhorna. Že to nepůjde podle plánu snad ani netřeba zmiňovat. Scénárista Garth Ennis společně s výtvarníkem Darickem Robertsonem dali dohromady klasické válečné drama v duchu „Tuctu špinavců“, které je postaveno na osobní statečnosti a nezlomnosti jednotlivců v zdánlivě bezvýchodné situaci. Jejich příběh je prost patosu a přehnaného velikášství. Hraje se při zemi, bez masivních efektů, s důrazem na autenticitu. Vždyť válečná mašinérie 2. světové války nabízí už sama o sobě dost syrový a hrubozrnný materiál ke zpracování, aby nebylo třeba ho ještě uměle přibarvovat. Myšlenka, s níž přišli autoři v Mírotvůrci má potenciál a je dostatečně šťavnatá, aby zaujala a bavila, jen mi přišlo, že ji pánové pojali poněkud vágně a stále znovu a dokola se opakující leitmotiv Valkýry začal tíhnout k fatálnímu selhání. Kresba solidní, i když místy poněkud hrbolatá. Koneckonců stejný je i můj celkový dojem z tohoto komiksu.
Společenstvo Pevnosti
Tomáš Němec
Antologie Společenstvo Pevnosti, kterou dali dohromady Martin Fajkus s Tomášem Němcem, je označena přívlastkem „reprezentativní“ a podtitulem „Nejlepší povídky z magazínu Pevnost z let 2002-20012“. Myslím si, že oba atributy nemohou vystihnout tento fantasy výběr lépe a trefněji. Samozřejmě není na světě ten, kdo by se zavděčil všem, a tak můžeme diskutovat o líbivosti a povznášejícím duchu jednotlivých kousků až do aleluja. Pravdou však je, že editorům se podařilo shromáždit v jedné knize výkvět české fantastiky a díky přidaným komentářům, medailonkům, ilustracím a v neposlední řadě i portrétům jednotlivých umělců jí vtisknout podobu, která skutečně reprezentuje. Odpovídá tomu koneckonců i rozsah sedmi set stran a provedení knihy v pevné vazbě s přebalem. Jednoduše řečeno, co víc už by si mohl fanoušek fantasy žánru přát, když ne něco takového, jako je Společenstvo Pevnosti. Každá z vybraných povídek si bezesporu najde své nadšené příznivce i odpůrce, já osobně bych dal ruku do ohně za Havranici Petry Neomillnerové a za Mosteckého vílí opus Sbohem, jezero, které se mi líbily nejvíce.
Strážce soumraku
Tom Lloyd
Jen co pominula jedna hrozba, už je tu nová a ještě strašnější. Zbídačenou Zemí obchází Stín a ztrápenému lidu nabízí falešnou naději na mír a spásu. Přitom jediné o co stojí je stát se Bohem. Strážce soumraku je završením epické pentalogie britského spisovatele Toma Lloyda a potvrzuje přesně to, co jsem zmínil už u jeho předchůdce: Tomovu sílu v bojových scénách. S tím jak se blížíme do finále a ubývá vedlejších linií, se právě ony dostávají do popředí a doslova opanují obsah téhle knihy. Bez velkého přehánění se dá dokonce říct, že Strážce soumraku je jedno velké bojové schéma, rozdělené krátkými pasážemi na přesun a oddech. Sem tam si Tom Lloyd ještě trochu zafilozofuje, přihodí hrst nějakého toho vysvětlení, případně něco doplní, ale takových vsuvek je jako šafránu. V porovnání s potoky krve a tělních tekutin, které touto knihou protečou, je to opravdu zanedbatelné procento. Je to drsná, syrová, místy až krutá hra, která nejednou připomene šachovou partii, v níž místo figurek vystupují armády lidí, démonů a Bohů. Rozhodně žádné čtení pro romantiky či snílky se srdcem na dlani. Tempo je vražedně pomalé, v mohutném finále se ale dokáže pořádně rozjet. Bere pak s sebou všechno, co není přibité nebo přišroubované. Epilog je naopak trochu odfláknutý, vzhledem k tomu, co dalo práce se k němu prokousat přes těch osmnáct set stránek.
Otrhanec
Tom Lloyd
Dokáže narkangský král Emin najít sílu, moc a spojence, aby se postavil neporazitelnému lordu Styraxovi, který se chce po smrti syna pomstít snad úplně celému světu, a to bez ohledu na to, kolik za to bude muset zaplatit? Tom Lloyd pokračuje ve své velkolepé sáze a zdá se, že Otrhanec se konečně našel. Možná je to tím, že čtvrtý díl Vlády soumraku konečně došel k tomu, co umí Tom Lloyd ze všeho nejlépe: mohutné bitvy muže proti muži, strategické rošády a hlavně a především píseň krve, slz a ohně, třeskotu mečů, uťatých údů a umírání. Jakmile totiž dojde na boj, probudí se v Tomovi múza a následuje jízda na tobogánu, kterou máloco předčí. Potíž je v tom, že ve všech ostatních aspektech - v popisu všednodenního života, vzájemných vztahů, interakcí a (nedej bože) emocí - úplně zdřevění a nabídne slohovou práci žáka střední školy, který má do génia daleko. Jak je dechberoucí v bojových scénách, tak nudný je ve všem ostatním. Některé linie, které otevírá (nebo v kterých pokračuje), do celkové mozaiky ničím nepřispívají a je otázkou do pranice, proč tu vůbec jsou. Každopádně především díky závěrečným kapitolám si Otrhanec vysloužil lepší hodnocení než jeho předchůdci, byť jen o pověstný chlup.
Vykradač hrobů
Tom Lloyd
Zkáza Scree rozzlobila samotné bohy, kteří si všechno to pohrdání a neúctu od lidí nehodlají nechat líbit. Náboženští fanatici křičí po krvi a po návratu k božím zákonům. V centru všeho dění se ocitá Kruhové město, v jehož zdech se ukrylo dítě Stínu, aby sledovalo zápas dvou nejmocnějších vládců. Potřetí se setkáváme s panteonem hrdinů z cyklu Vláda soumraku Toma Lloyda. Partie je rozehrána opravdu ve velkém stylu, což je současně devizou i slabinou románu. Autorovi prostě nestačí jedna šachovnice, nýbrž má vedle sebe rozehráno hned několik simultánních partií, což by bylo naprosto v pořádku, kdyby alespoň v jedné z nich byl natolik dobrý, aby ji dovedl do vítězného konce (nebo alespoň k čestné a zasloužené remíze). Namísto toho vždy, když už se zdá, že chytnul příležitost za pačesy a vyprávění začne jiskřit, zařadí zpátečku nebo uhne na vedlejší kolej a oblaží nás stostránkovým pindáním o nesmrtelnosti chrousta. Činům chybějí následky a následkům zase prvotní činy. Je to obrovská směsice nesouvisejících událostí, které jsou zapomenuty už ve chvíli, kdy se dějí. A pro zajímavost - seznam postav v této knize čítá už 238 položek.
Posel soumraku
Tom Lloyd
Malé město Scree se stalo centrem čar a kouzel, dohánějících místní obyvatele k šílenství. Někteří toho využívají, aby si vyřídili staré účty. Ale jak už to bývá, nic není zadarmo a věci se mohou rychle vymknout zpod kontroly. Druhá kniha Vlády soumraku Toma Lloyda je v mnohém podobná svému předchůdci, možná rozevírá nůžky nespočtu dějových linií ještě o něco více. Je to bohužel bez ladu a skladu, takže je lehké se v té mohutné mozaice, když ne přímo ztratit, tedy určitě pozbýt sebedůvěry v tom, že ještě vím, kam která linie míří, co má společného s ostatními a o co jejím protagonistům vlastně ve výsledku jde. Je to utahané, rozvláčné a unavující čtení, neboť se dozvíme takové ohromující množství detailů, že po dočtení Posla soumraku víme i to, jakou barvu spodního prádla nosí který z hlavních hrdinů a která dáma má na levé lopatce mateřské znaménko. Samozřejmě přeháním (ale ne zase tak moc). Tom Lloyd prostě zahlcuje receptory a k jeho škodě tuhle opulentnost ničím nevyvažuje. Občas se sáhodlouze (přes několik kapitol) připravuje na akci, kterou pak odbude jedinou větou. Drama se nekoná. Nicméně pokud se rádi brouzdáte odnikud nikam, připočtěte si k mému hodnocení jednu hvězdu.
Pán bouří
Tom Lloyd
Z bělookého vyděděnce Isaka se během jediné noci stane bohy Vyvolený Krann Farlanu a lenní pán z Anvee. Jeho cesta k naplnění osudu je však protkána množství temných nitek, krve, kouzel a protivenství. Pán bouří je první knihou pětidílného temného fantasy eposu Vláda soumraku a je tak mohutná, grandiózní a epická, až se v ní člověk místy úplně ztratí. Tom Lloyd si rozhodně nedělá starosti s množstvím postav, všemožných detailů, jednotlivostí a zvyků, až to vypadá, že má k dispozici všechen čas světa, papíru a tiskařské černi na rozdávání. Jeho dílo se valí vpřed jako buldozer, který nemilosrdně srovná každou nerovnost v cestě, aniž by, byť jen na vteřinu, zaváhal. Rychlost není oslňující, takže usnout za jízdy není vůbec žádný problém. Na druhou stranu tenhle kolos nic nezastaví, dokud nejste na konci. Spousta rozběhnutých linek v danou chvíli dokonce ani nedává smysl a vy jen tušíte, že snad někdy v budoucnu zapadnou do celkové mozaiky a vyjeví svůj význam. Proto závidím čtenářům, kterým se kniha četla lehce. Já jsem s ní totiž zápasil, seč mi síly stačily. Vlastně až finále v Narkangu mě zvedlo ze židle a rozproudilo mi krev v těle…
