ludek.n
komentáře u knih

Země hoří. Temní bohové, kteří se zjevili na tajně vyřčené přání Wonder Woman, rozsévají strach, hrůza a šílenství. Jejich běsnění nezastaví ani Liga spravedlnosti. Potřetí máme co do činění se scénáristou Jamesem Robinsonem, a za sebe mohu říct, že ani tentokrát mě o svých kvalitách nepřesvědčil. Jeho příběh o temných bozích je skládankou všech klišé, které si člověk vůbec může představit, vyčpělý, prázdný a bezduchý. Na začátku to přitom vypadalo docela slibně. Pár nahozených témat měly docela slibný potenciál, ale Robinson je utnul hned v zárodku a v žádném z nich nepokračoval. Po výletu na Zamaron se zakuklil sám do sebe a následná nekompromisní a svým osobitým způsobem i nelidská řežba si už nevyžadovala žádnou aktivitu šedých mozkových plen. Celé to nakonec tahají z bryndy skvělí výtvarníci (budeme-li jmenovat alespoň staré známé Jesuse Merina, Stephena Segoviu nebo Emanuelu Lupacchinovou). Dávají totiž Temným bohům obrovskou dávku energie, magie a velkoleposti, a to vše v pěkném moderním pojetí. Škoda, že dějová linka zůstává za tou výtvarnou o tolik pozadu.


Dva příběhy - „Labutí píseň“ a titulní „Útok na Amazonky“ - mají jednoho společného jmenovatele: po dlouhé době jsou zase plné akce a bojových operací. James Robinson jako bych chtěl vzkřísit další z charakteristických rysů příběhů s Wonder Woman, totiž vrátit nám ji takovou, jaká byla. Jenže tohle jeho snažení je dvojsečnou zbraní. Na jedné straně křičím hurá, jen houšť a větší kapky, na straně druhé je patrné ustrnutí postavy ve stále dokola se opakující šabloně bez jakéhokoli progresivního vývoje. Navíc tam, kde dříve stačilo jen pár slov a hned bylo jasné, kdo je padouch a kdo hrdina, jsou dnes sáhodlouhé monology, předříkávající abecedu zprava doleva a zase zpátky. Další hrdina, Dianin bratr Iásón, ani ziskem zlatého brnění a sebevědomí nepřekročil svůj stín a nadále zůstává problémovou postavou. Útok na Amazonky tak kuriózně zachraňuje zloduch Darkseid, jehož vstupy do děje s sebou vždy nesou energetickou třídu velmi vysokého napětí. Výtvarníci v čele s Emanuelou Lupacchinovou (která toho tady nakreslila nejvíce) odvádějí skvělou práci. Pokud nebudete soustředění a pozorní vlastně ani nepoznáte, kde jeden začal a druhý skončil. Budeme-li konkrétní, pak naladěni na stejnou vlnu s již jmenovanou Lupacchinovou jsou Carmen Carnerová, Stephen Segovia, Jesus Merino a Marco Santucci.


Děti boha Dia jeden po druhém umírají rukou Darkseidovy dcery Grail, která sbírá jejich božskou sílu pro svého otce. Dokonce i bájný Hérakles podlehne jejímu šílenství. A právě Héraklovo dědictví přivede princeznu Dianu za jejím bratrem Iásónem. Sheu Fontanovou na scénáristické stoličce vystřídal James Robinson, aby zase na chvíli oživil staré řecké báje a především olympské bohy, na které jsme už začínali pomalu zapomínat. Společně s výtvarníkem Carlo Pagulayanem se do toho hned na začátku pěkně opře, až jiskry létají. Pak však přijde vzpomínková mezihra (napřed s Grail, poté s Iásónem), kdy dějová linka zpomalí téměř až k utahanosti, aby pak v závěru znovu nabrala sil a vzepjala se v mohutné a oslňující crescendo. Megalomanské finále, kde se do akce zapojil i kreslíř Stephen Segovia, dává zapomenout na vláčnost sourozeneckého seznamování Diany a Iásóna. Asi uhádnu důvod, proč Robinson přivedl Dianino dvojče na scénu, ale králík v kouzelníkově klobouku by byl asi zajímavější, než tahle „bůhsámvíproč“ variace. Neměl bych zapomenout ani na spolupracující výtvarníky Sergio Davila a Emanuelu Lupacchinovou, na které bohužel padla ona nevděčná úloha průvodců po vzpomínkách. Byť se jistě snažili, seč mohli, málem jsem nad jejich panely usnul. Tak snad příště…


Dianina DNA by mohla zachránit miliony lidí. Oni se ale rozhodli, že ji použijí jako zbraň. Dianu by nikdy předtím nenapadlo, že jednoho dne bude muset chránit lidstvo ne před zlem, ale před svými schopnostmi. Na pozici scénáristky nastupuje Shea Fontanová a servíruje nám příběh plný boje i morálních dilemat. K ruce má hned tři výtvarníky: Mirku Andolfovou (která se objevila už v předchozí Boží hlídce), Davida Messinu a Inaki Mirandu. Komplexní příběh s několika krátkými reminiscencemi působí sevřeně a majestátně. Vzrušení, které chybělo dvěma jeho předchůdcům, je zpátky a dokáže si okamžitě podmanit čtenářovy receptory. Kresba osciluje od dětské líbeznosti a hravosti až k drsné akci s pěkně ostrými hranami. Nejvíc se mi líbil dynamický styl Inaki Mirandy. Kniha v přídavcích obsahuje samostatný příběh Steva Trevora z pera Tima Seeleyho a s kresbou Christiana Duceho, a pak sadu krátkých jednoaktovek různé kvality i provedení, z nichž asi nejlepší je „Kletba a čest“ Michaela Moreciho a Stephanie Hansové. Srdce Amazonky každopádně potěšilo…


Božská dvojčata Phobos a Deimos ukradli duši mladé Isadore. Její matka Veronika Caleová se proto vydává na cestu za její záchranou, i kdyby to mělo znamenat zánik bohů nebo i celého světa. Greg Rucka naposledy odvíjí nit osudů princezny Diany ve světě, jemuž vládnou muži (byť to tak na první pohled nevypadá). Je to tak trochu návrat zpátky v čase před události z Pravdy a poprvé mám také pocit, že rozdělení sešitů, uveřejněných v konkrétní knize Znovuzrození hrdinů, na sudá a lichá čísla, nebylo zrovna nejšťastnějším nápadem. Přechody mezi kapitolami v závěru Boží hlídky jsou jedním slovem šílené. Když ještě navíc dojde ke změně za kreslící podložkou a tužku převezme po poměrně precizní a nohama pevně na zemi stojící Bilquis Evelyové mangou posedlá Mirka Andolfová, je zaděláno na proměny, které mi v několika následujících dnech rušily spaní. Zakletý kruh stagnujícího příběhu se bohužel nepodařilo prolomit, a tak Boží hlídka je více, než co jiného, labutí písní Ruckova působení u Wonder Woman. Tajně doufám, že se změnou týmu, se do vyprávění vrátí něco ze staré princezny-bojovnice, třímající laso pravdy, štít a meč.


Zjištění, že jste většinu života prožili ve lži, zdecimuje i takové kádry jako je Wonder Woman. Latergie a smutné šílenství se pak může zdát jako to nejsnadnější východisko. Jenže zbytek světa nespí, a tak nezbývá než povolat záložní síly, protože pravda a spravedlnost přece musejí v konečném účtování zvítězit. Nikdy bych si nepomyslel, že Greg Rucka bude zkoumat duše svých hrdinů až do takové hloubky, jako to dělá právě v této knize. Blázen, maniak, bestie, přítel, bojovnice, ochránci a uvězněný bůh… co ještě si na nás tenhle pán nevymyslí? I přes ty propasti lidského bytí a božího zahrávání si s osudy smrtelníků byl můj prvotní a základní pocit stagnace. Jednotlivé segmenty Ruckova příběhu fungují docela dobře, ale jakmile se poskládají za sebe, ztrácejí tlak a gradaci. Potenciál na povrchu je sice udrží ve hře, ale spojení se nevytváří a psychologie šílenství rozhodně není vhodným překlenovacím článkem. Kresba v podání Liama Sharpa, Renata Guedese a Bilquis Evelyové je solidní, dokáže být stejnou měrou konejšivá jako překvapivá, do uhranutí má ale daleko.


Jak už sám název knihy napovídá, vracíme se zpátky na začátek do doby, kdy Diana jako šampionka Themysciry opouští své sestry a společně se zachráněným Stevem Trevorem se vydává do světa mužů, aby ho pomáhala chránit a strážit. Už poněkolikáté tak máme možnost sledovat zrození superhrdinky Wonder Woman. Musím se přiznat, že je to poprvé, co se mi návrat ke kořenům, opravdu líbil. Greg Rucka totiž pracuje se známými fakty s nebývale dramatickým akcentem. Současně je jeho vyprávění civilně uhlazené a skrz naskrz lidské. Ve skutečném světě by vojenská paranoia při objevení někoho takového, jako je Diana měla pravděpodobně úplně jiné rozměry (o vstřícnosti a spolupráci na půdě OSN ani nemluvě), ale proč se bránit pohádkám? Rucka vypráví VELKÝ příběh a jde mu to jedna radost. Za zády mu stojí Nicola Scottová a Romulo Fajardo jr., jejichž výtvarný rukopis je přehledný, dobře čitelný a svým charakterem posazen více k mladším ročníkům, takže se člověk netopí v krvi a násilí. Příjemné a objevné, a to včetně závěrečných „Vzpomínek“.


Když Diana zjistí, že nemůže najít cestu domů na Themysciru, požádá o pomoc svou bývalou přítelkyni dr. Barbaru Ann Minervovou alias divokou zvířecí ženu Cheetah. Na světě ale nic není zadarmo… Greg Rucka se vrátil k Wonder Woman při jejím, v pořadí už pátém, „znovuzrození“, přičemž do týmu k sobě pozval kreslíře Liama Sharpa a Matthewa Clarka, obtahy dělá Sean Parsons a o barvy se stará Laura Martinová s Jeremy Colwellem. Pro Dianu vymysleli nový kostým a v původně lichých sešitech, které obsahuje tato kniha, nabídli poměrně komplexní, ucelený a sevřený příběh z pralesů v Bwundě, v němž je jen nezbytné minimum odkazů na minulost. Nový čtenář, pro něhož je série „Znovuzrození hrdinů“ určena, se tak velmi rychle chytne a nejspíš nebude moc trpět, pokud o Dianiných dobrodružstvích doposud neslyšel nebo slyšel velmi málo. Výtvarník Liam Sharp odvádí skvělou práci především tam, kde má prostor k vyjádření. Velké a celostránkové panely jsou precizní a oplývají detaily, u menších už to taková hitparáda není. Jako bonus jsou přidány alternativní obálky a genealogie vzniku kreseb.


Bohyně míru Eiréné obviňuje Dianu z neplnění povinností, které zdědila po Arésovi. Je jen otázkou, jak daleko až je ochotná zajít. Scénáristka Meredith Finchová se rozhodně netají ambicemi přidat do - povětšinou přímočarých - dobrodružství Wonder Woman psychologickou hloubku a ukázat Dianu jako ženu, bojující nejen s všemožným zlem, padouchy a zlosyny, co jich svět zná, ale i se svými vnitřními démony, pochybnostmi o sobě samé a nejistotě, zdá je schopná dostát všem svým závazkům. Proto ji do cesty staví protihráče, kteří si žádají odpovědi stejně naléhavě jako ti, kdo stojí Dianě bok po boku. Vždy, když už se zdá, že toho mudrování a přemýšlení bylo až dost, vloží se do toho David Finch a pošle Wonder Woman do boje, jenž je jí vlastní. Ta erupce energie vám doslova vybuchne do obličeje. Srší blesky, burácí a ohromuje. Najednou si připadáte jako děti před vánočním stromkem obklopeným dárky. Nadílka je bohatá a nešetří jedinou čárkou. Kromě Davida Finche se na ní podílejí ještě Ian Churchill a Miguel Mendonça, plejáda inkerů a úžasná Beth Sotelová, která se postarala o to, aby komiks, co se týče barev, vypadal tak, jak vypadá. Úžasně se to čte a ještě lépe se na to kouká.


Je současně bohyní války, královnou Amazonek, členkou Ligy spravedlnosti a také Wonder Woman. Diana zjišťuje, že každá z úloh si nárokuje její pozornost a energii. Odpovědnost k lidem, sestrám Amazonkám i spolubojovníkům z Ligy ji pomalu přerůstá přes hlavu. Meredith Finchová navazuje na odkaz Briana Azzarella a dále rozvíjí zápletku ikonické Wonder Woman. Nezáviděníhodné role pokračovatelky se ujala se ctí a odvahou… a také s nepřehlédnutelnou podporou svého manžela Davida Finche, jenž si vzal na starost výtvarnou stránku díla. Jeho fenomenální kresba je to, co z téhle knihy dělá skutečně nezapomenutelný zážitek. Stačí jen porovnat hlavní příběh s výročním sešitem „Pro přízeň královny“, nakresleným Goranem Sedžukou, aby vynikl ten rozdíl. Vůbec nevadí, že Finch Dianu lehce omladil. Když totiž přijde na lámání chleba (na ty celostránkové a dvoustránkové panely, ale skvostné jsou všechny), zapomenete na sama sebe a necháte se pohltit jeho jedinečným mistrovstvím. Dynamika, energie, emoce, a ty úžasné detaily, které berou dech, člověka prostě nemohou minout a nechat chladným. Škoda jen, že scénář nešel s kresbou ruku v ruce a je tak trochu vlečen dědictvím po Brianu Azzarellovi, s nímž se (možná až příliš urputně) snaží vypořádat.


Boj o olympský trůn a zachování života bohů i lidí vrcholí. Kdo si zaslouží soucit, slitování, péči, pokoru a kdo bude zatracen na věky věků? Brian Azzarello a Cliff Chiang dovedli svůj pětatřicetidílný příběh do konce a uzavírají tak jednu kapitolu v životě Diany, princezny a bojovnice, dcery královny Amazonek, bohyně války, ale především Wonder Woman. Jejich finále je zvrhlé, brutální, krvavé a nesmlouvavé. Proměna Prvorozeného v běsnící bestii je dokonána a nejspíš měla směřovat k velkolepému zakončení, které by metalo hromy a blesky, přičemž by nenechalo jediný panel nepotřísněný krví, jenže se to povedlo jen z poloviny. Velkoleposti by bylo dost, i hromování a krvavých lázní, ale závěrečné poselství zase až tolik neohromilo a rozloučení se s celou ságou šlo tak trochu do ztracena. Přilepený „Tajný původ Wonder Woman“ už posté omílá jedno a to samé, jako by každý tvůrce, který s Wonder Woman pracuje, chtěl všem znovu připomenout to, co už všichni tak dobře známe. Tohle je opravdu už tak ohrané téma, že jehla v ošoupaných drážkách přeskakuje jako zběsilá a není si odtud co vzít.


Prvorozený byl zajat, ale ne pokořen. Na jeho nenávisti k bohům se nic nezměnilo a jeho odhodlání dosáhnout zkázy všeho je takové, že mu ani Olymp nemůže vzdorovat. Skoro to vypadá, že se Azzarello s Chiangem v předchozích knihách s Wonder Woman v čele teprve rozehřívali, protože to, co připravili teď je hotový masakr, při němž nezůstane kámen na kameni a jediné tělo bez šrámu. Ten hrubý smirkový papír příběhu svědčí, i když koukat panel za panelem na bestiální mučení je opravdu silná káva, ať si říká, kdo chce, co chce. Chvíli jsem sice oba tvůrce podezříval, že sklouzávají k laciné velkoleposti, oni ale drží opratě pevně v rukou a evidentně se nenechají svést šalebnými hlasy k podbízivosti. Všechnu tu monumentální práci proměnili ve strhující jízdu, která člověka chytne a nepustí. Jakmile Apollón vyzve své věštkyňky k dílu, jste ztraceni a pohlceni. Snad jen Svár působí poslední dobou poněkud dýchavičně a svými příspěvky vyhazuje jehlu z drážky. Ostatní ji ovšem bez problémů zastoupí a rozpoutají v nebi opravdové peklo.


Poslední Diův potomek už má své jméno a vzrušení, které se kolem jeho osoby rozpoutá, nezná mezí. Boj o jeho život má rozměry apokalypsy, v níž je dáno umírat i bohům. Azzarello s Chiangem znovu odbrzdili mašinu a řádí jako utržení ze řetězu. Při hromobití, které rozpoutali, jsem dokonce vzal na milost i Oriona, s nímž jsem měl v minulé knize problém. Jeho futuristické postoje v kontrastu s olympským panteonem (byť zmodernizovaným do takové míry, až to zavání pohrdáním) mi sice pořád nejdou pod nos, ale výhybka k Nové Genesis byla vcelku zajímavá. Možná mi tu nechuť k Orionovi překryl plyšák Poseidon, jehož zpodobnění je tak strašlivé, že i Večerníčkovi vhání slzy do očí. Příběh je sevřený a na rozdíl od svého předchůdce nabitý energií. S kresbou i nadále vypomáhají Goran Sedžuka, Tony Akins a Dan Green, barvy má pořád na starosti Matthew Wilson. Snad poprvé v sérii se dočkáme i velkého melodramatického finále, z něhož emoce prýští doslova na všechny strany. Jsem zvědavý, co to bude znamenat pro rozvíjení příběhu.


Zdá se, že boj o olympský trůn je u konce, zato přetahovaná o nového Diova potomka právě začíná. A zájemců je víc, než by bylo zdrávo. Třetí knihu dvojice Azzerello/Chiang s Wonder Woman v titulní roli otevírá retrospektiva „Do doupěte Mínotaura!“, v němž se mladá Diana snaží přesvědčit boha války Arése o svých schopnostech. Poté už pokračuje příběh, započatý v předchozích knihách, přičemž se rozštěpil do dvou linek. V jedné sledujeme návrat Prvorozeného, ve druhé pak záchranu Zoliina dítěte z rukou Herma, který je na konci druhé knihy unesl. V obou případech mám pocit stagnace, chození do kruhu a zaplnění stránek hromadou žabomyších slovních přestřelek. Vstup Prvorozeného do děje jsem ještě ustál, ale Orion mi do celkového schématu ne a ne zapadnout. Stejně hluchých mi připadá většina konfrontačních dialogů, které se nejspíš snaží být sžíravé a sarkastické, ale jsou jenom hloupé a míjejí cíl o metry a možná i víc. Přes plejádu pomocných kreslířů (starý známý Tony Akins, dále Dan Green, Goran Sudžuka, Amilcar Pinna a Rick Burchett) se mi výtvarné pojetí začíná víc a víc líbit. Když ale není co vzít, není ani co dát.


Jednou jsi dole, jednou nahoře, zvláště když se bohové rozhodnout hrát o božský stolec. Wonder Woman aby ochránila „nevinnou“ dívku se musí postavit nebi i peklu. Brian Azzarello a Cliff Chiang (opět s výpomocí Tonyho Akinse) pokračují ve své jízdě. Jejich příběh je možná ještě o něco jednoznačnější a přímočařejší, než jak tomu bylo minule a hrne to vpřed horem, dolem bez jakéhokoliv zaváhání, odbočení nebo snad ohlédnutí se zpátky. Na scéně se nám objevují nové postavy a okamžitě se zapojují do dění, aniž by ostatním bránili v jejich řádění. Na poklidné rozjímání tady budete čekat marně. Diana také ještě nikdy neměnila tak často kostým, jako právě v rukou dvojice Azzarello/Chiang (a nutno podotknout, že jí to sluší i v případech, kdy má na sobě nějaké to oblečení navíc). Tony Akins si tentokráte přestal pohrávat s plyšovými hračkami, takže když usedne za kreslící podložku, drží styl i fazónu. Možná i proto je Odvaha dospělejší a odhodlanější dosáhnout těch nejvyšších met, byť mi pořád to boží hašteření připadá jako schizofrenní trip chovance zvláštního ústavu. Přesto se těším, kam to pánové posunou dále.


Bůh Zeus zmizel a na jeho uprázdněný trůn si činí nárok hned několik adeptů, kteří intrikují, jak jim jen síly stačí, zatímco božská manželka Héra vymítá manželovy pancharty. Nových dobrodružství Wonder Woman se ujal Brian Azzarello za vydatné podpory výtvarníka Cliffa Chianga, jemuž sekundoval Tony Akins a barvil Mathew Wilson. Čtvrtá řada začíná pěkně zostra, o nějaké diplomatické hrátky nebo mírová poselství (jak je známe z dřívějška) ani nezavadíme. Azzarello to prostě hrne před sebou jako buldozer a neohlíží se napravo ani nalevo (a za sebe už vůbec ne). Dělá-li to někomu vrásky, má prostě smůlu. Cliff Chiang to ostatně vidí úplně stejně, takže nečekejte žádné kresebné chuťovky, detaily nebo nedej bože panely vycizelované k dokonalosti. Tady vládne přímočarost a jednoduchost, na hrubý metr hrubá záplata, byť to v závěru trochu pokazil Tony Akins se svým „pohádkovým“ Poseidonem a „chlapeckým“ Hádem (jeho trojhlavý Cerberus je skutečně mazlík k pohledání - chce-li dítě štěně na hraní, tady jedno máte). Ne, že bych chtěl práci autorského dua Azzarello/Chiang hanět nebo zatracovat, ale na tak zkušené a ostřílené borce nabídli v téhle „krvavé“ šarvátce prostě příliš málo.


„…především žádám o vítězství, neboť jakýkoliv jiný konec znamená zánik všeho, co je mi drahé. Stvořili jste zemi, po níž kráčím. Poskytněte mi sílu, abych na ní mohla stát, dokud své poslání nesplním!“ To je jen část Dianiny modlitby k bohům, která předznamenává nejen její boj proti jednotkám kapitána Naziho, okupujících bezbranný Rajský ostrov, ale i proti bývalým osobním strážkyním své matky Hippolyty, považujících Dianu za démonickou saň. Skoro jsem si už zvykl, že příběhy Wonder Woman jsou poměrně zamotaná a nepřehledná dobrodružství bez větší hloubky, ale přitom velkohubě se ohánějící mírotvorectvím všude, kam se jen člověk podívá. Proto mě mile překvapila Gail Simone se svým Kruhem. Její vyprávění z roku 2008 má totiž nejen hlavu a patu, ale překvapivě i něco navíc. Dramatický moment má konečně náboj, tah na bránu i chvíli k přemýšlení. Výtvarníci Terry Dodson a Ron Randall ho navíc odívají do velmi slušivého, dynamického kabátku. Kruh vynikne o to více, oč slabší jsou tentokráte bonusové povídky Roberta Kanighera z let 1958-1959“Utajený počátek“ a „Cent za milión dolarů“.


Amazonky (a nejen ony) dále nemilosrdně útočí na Spojené státy v pokračování, které zkušenou rukou řídí Will Pfeifer a které doplnil dvoudílnou vsuvkou o pýše J. Torres. Kresbu si vzali na starost Pete Woods a Paco Diaz. A je tu v bonusech i dokončení Sekowského Návratu na Rajský ostrov. Jestliže první kniha nastavovala parametry a seznamovala nás s pozadím amazonského válečného běsnění, druhá kniha odhaluje celý ten propletený komplot, osnovaný čarodějkou Kirké a podporovaný neznámými silami, aby nám pak v závěru nabídl „oslnivé“ rozuzlení a odkrytí všech karet. Will Pfeifer do akce zapojil všechny hrdiny DC univerza, v čele s Batmanem a Supermanem. Sází se na velkolepost ve scénáři i v kresbě. Nepůsobí to vždy přesvědčivě (některé scény jsou až přehnaně afektované a podřízené jasnému kalkulu), ale i tak je člověk ohromen a zatlačen do sedačky množstvím vjemů, působících na první signální soustavu (jako příklad vezměme třeba objevení se Pallas Athény v plné zbroji nad Themiscirou). Sekowského bonusový historický příspěvek se koneckonců snaží o totéž poněkud jinými prostředky, přičemž se ve finále ohání stejnými mravokárnými prohlášeními jako jeho kolegové o nějakých 40 let později.


Dva příběhy z roku 2007 - Láska a vražda & Amazonky útočí! - spojené do jednoho megaopusu a představené ve dvou albech DC komiksového kompletu, doplněných jako obvykle bonusem v podobě dvoudílného Návratu na Rajský ostrov z roku 1969. O scénář se podělili Jodi Picoultová a Will Pfeifer, za kreslící podložku usedli Drew Johnson, Terry Dodson, Paco Diaz a Pete Woods. Kniha první se stará o úvodní instruktáž, seznámení s hrdiny, jejich statusy a názory, načež nás bez dlouhých cavyků uvádí do samotné války, v níž stojí Amazonky, vedené vzkříšenou královnou Hippolytou, proti Americe a její vládě. Jako u všech Wonder Woman příběhů se i do tohoto poměrně těžko proniká a než se člověk zorientuje, kdo je kdo a s kým kdo tahá pilku a proč, je konec. Wonder Woman v podání Jodi Picoultové je vnitřní nejistotou zmítaná hrdinka, která hledá sebe sama. Na rozdíl od ní je Hippolyta, její matka, prezentována jako harpyje, která zaslepena pomstou se neohlíží na nic a na nikoho. Střet názorů, k němuž se schyluje, je sice dramatem v nejlepším slova smyslu, ale klube se na světlo světa opravdu těžce a kostrbatě. Uvidíme, jak si s rozehranou partií poradí tvůrci v druhé části…


Od událostí Ztraceného ráje uplynuly zhruba tři roky (což představuje nějakých 37 sešitů) a máme tu nový tvůrčí tým, v jehož čele stojí scénárista Greg Rucka, sekundují mu kreslíři Drew Johnson, James Raiz a Sean Phillips, obtahy dělá Ray Snyder a o barvy se starají Richard a Tanya Horieovy. Wonder Woman Diana se tentokráte musí postavit zmrtvýchvstalé Meduse, která plane touhou po pomstě. Handicap téměř dvou stovek sešitů se citelně podepisuje na srozumitelnosti a hladkém vklouznutí do příběhu. Díky tomu nám například boj o záchranu Vanessy Kapatelisové alias Silver Swan může být úplně lhostejný, neboť neznáme příčiny ani následky. Stejné je to bohužel i se všemi ostatními vedlejšími postavami a liniemi (např. epizoda s Zolomonem Hunterem), jejichž údernost a smysluplnost se ztratila s neznalostí předchozích událostí. Nezbývá než vzít za vděk hlavní osu vyprávění a zbytek prostě nechat být jako šum na pozadí. Koneckonců Rucka dokáže být dostatečně přesvědčivý i s tím málem, co zůstalo. Kresba výborná, ale ne ohromující. Jako bonus je tentokráte k mání o deset let starší povídka „Prohrané klání“, kterou mají na svědomí William Messner-Loebs a fantastický Mike Deodato jr.
