ludek.n
komentáře u knih
Divotvůrcova koncovka
David Eddings
V Kthol Mišraku, městě Nekonečné noci, se rozhoduje o osudu světa, lidí i bohů. Garion, třímající v rukou Aldurův Orb, se musí postavit probuzenému Torakovi, který se chce stát králem králů, jediným pánem a Bohem nad světem. Série Belgariad David Eddingse dospěla do svého závěru. Všechny cesty jsou skončeny, tajemství odhalena, milostné rošády uzavřeny… zbývá vybojovat poslední bitvu. Jednak tu mezi armádami Západu a Torakovými stoupenci, i tu osudovou mezi Garionem a Torakem, která vyjeví, které ze dvou proroctví dojde svého naplnění. V první půli knihy si Eddings pečlivě připravuje šachovnici a umisťuje do ní své figury, aby se následně pustil do hry a rozpoutal armageddon. Poprvé za celou dobu strávenou s Belgariadem čtu jedním dechem bez touhy se odtrhnout. V Thull Mardu je to o mohutných taktických manévrech a nelítostném soupeření tří armád, v Kthol Mišraku je to o božské velkoleposti a boji muže proti muži (respektive bohu, chcete-li). Obě partie jsou ohromující a klidně by to jimi mohlo skončit, protože závěrečný svatební ocásek je oproti nim už jen slabým odvárkem bez chuti i zápachu. Divotvůrcova koncovka mi každopádně připravila vpravdě divotvorný zážitek a za to jí patří skromné díky.
Věž černé magie
David Eddings
Dle proroctví usedl na rivanský trůn nový král. Současně s tím se však ze svého dlouhého spánku probouzí i zlý bůh Throrak. Belgarat s Garionem se tak znovu vydávají na cestu, aby zažehnali hrozbu války a zkázy světa. Čtvrtá kniha Belgariad je tak trochu cestou tam a zase zpátky. Jen co jedno putování skončí, druhé začíná. Mezitím si užijeme vpravdě dechberoucí korunovaci rivanského krále, která je možná velkým překvapením pro většinu zúčastněných postav, ale ukažte mi čtenáře, který by netušil, co se chystá. Na druhou stranu je to po oné dlouhé a vyčerpávající road-movie, konečně pořádná, emočně vypjatá, show v nejlepších tradicích žánru. Škoda, že se v tomto okamžiku příběh zase hned zastaví, začne plandat okolo ničeho, točit se, přemýšlet, aby se posléze dal znovu škobrtavě a těžkopádně do pohybu směrem odkud přišel. Kromě Polgařina běsnění už bohužel mnoho dalšího nenabídne, proto jsem zamáčkl slzu a dal si ještě jednou slavný útěk před Taur Urgasovou armádou a onu velkolepou královskou korunovaci v Rivě.
Kouzelníkův gambit
David Eddings
Aby získal zpět ukradený Orb a naplnil starodávné proroctví, musí se Belgarat se svými společníky vydat až do nepřátelského Kthol Murgosu, který se připravuje na válku. Třetí kniha Belgariad je přesně tím, čeho jsem se obával na konci předchozí knihy: poměrně únavným putováním, které kdesi cestou ztratilo směr a cíl. Dramatických momentů je poskrovnu, vlastně jen sbíráme figurky na šachovnici, abychom si snad někdy v budoucnu mohli zahrát partii této královské hry. Některé nevýznamné pěšáky při tomto sbírání pochopitelně vyřadíme, abychom se s nimi nemuseli vláčet napříč hrací deskou, ale je to takové opatrné a na věci to nic nemění. Hlavní hrdinové pak jakoby nám zamrzli v čase a nikam se nevyvíjejí. Pokud někdo očekával, že alespoň vedlejší postavy zaujmou vyhraněné stanovisko a projeví se přinejmenším hozením rukavice do ringu, bude nejspíš také zklamán. Celý příběh je postaven na detailech a drobných epizodkách, v celkovém pohledu však ztrácí vypovídací schopnost a pomalu, ale jistě, se do něho vkrádá nuda. Tu nevykompenzuje ani Eddingsův velice příjemný vyprávěčský styl.
Královna magie
David Eddings
Pátrání po ukradeném Orbu pokračuje. Belgaratova družina se rozrostla o další společníky a pokračuje ve stíhání zloděje. David Eddings v podstatě navazuje přesně tam, kde skončil Pěšec proroctví a posílá své staré dobré hrdiny (a pár nových) na pouť napříč královstvími. Trochu se mu přitom ovšem vytratil smysl celého toho náročného a nebezpečného putování, a tak to malinko vypadá jako cesta pro cestu samotnou, nebo chcete-li, dokud se jde odněkud někam, je velká šance, že se narazí na nějaké to dobrodružství, zlovolného nepřítele, hordu nestvůr, v lepším případě pak princeznu nebo poklad. Ukradený Orb se vlastně připomene až na samém konci knihy, a to ještě jen tak mimochodem, protože naše hrdiny čeká hned za rohem další nebezpečný střet. Jednotlivé epizodní zápletky podél cesty jsou sice zajímavé, ale pokud budeme takto pokračovat i v dalších knihách, abychom se teprve v té poslední podívali zlému Torakovi na zoubek, bude to rutina a nuda. Přestože jsme v Královně magie přešli tři království, dá se skoro říct, že jsme se z výchozí pozice nikam nedostali. A pokud, tak jen o maličký krůček…
Pěšec proroctví
David Eddings
Mocný drahokam Orb, vytvořený samotářským bohem Aldurem, byl ukraden. Nebude-li nalezen a vrácen, hrozí světu smrt a zkáza. Výprava, která se vydává po zlodějových stopách, bude plná dobrodružství a nebezpečí. David Eddings otevírá svou Belgariad ságu historickým prologem o válce lidí a bohů, z něhož se mezi řádky dovídáme, o čem to celé bude a kdo budou naši hlavní hrdinové (opravdu netuším, kde vzal Jan Patrik Krásný onoho draka, kterého dal na obálku AndClassického vydání). Čerstvě poznamenán četbou famózní Feistovy ságy o Impériu mi Eddingsův Pěšec proroctví přišel mnohem méně dospělý a i v těch nejdramatičtějších momentech až příliš „hodný“. Možná za to mohou všichni ti strýčkové, tety, bratranci, nebo fakt, že v tomhle příběhu téměř nikdo nedojde újmy, a když už, tak je to jen takové klukovské pošťuchování, případně se to děje někde za rohem. Celé vyprávění má tak domáckou atmosféru, až jsem si chtěl nazout babičkovské papuče a jít si sednout ke krbu (myšleno v dobrém a samozřejmě jen za předpokladu, že by venku nepanovaly tropy). První kniha Belgariadu je prostě milé, klidné, příjemné a líbivé čtení, u něhož člověk nemusí moc přemýšlet.
Píseň Kálí
Dan Simmons
Cesta do Indie za objevením nového básnického díla před lety zmizelého umělce M. Dase se pro rodinu Luczakových promění v noční můru, které vládne přízrak bohyně Kálí. Prvotina Dana Simmonse má k fantastickému žánru, ve kterém proslul, nebetyčně daleko. Nanejvýš bych si dovolil označit Píseň Kálí přívlastkem mysteriózní, a to ještě jen v povznesené náladě, protože tohle dílko je především o strachu, bídě a sračkách. Někde hluboko uvnitř jsou bezpochyby ukryty i velké myšlenky o jediné, neměnné a vše zahrnující životní pravdě, ale se vší úctou k autorovi, bavit mě to začalo až ve chvíli, kdy dal vale filozofii a začal psát příběh o utrpení ze ztráty dítěte. Všechno to básnické rozplývání, hledání jsoucna a přemýšlení o božské podstatě dostalo formu, tvar a smysl až v samotném, tak trochu detektivním, závěru Simmonsova díla. Nebýt tohoto dramatického konce, pohřbil bych knihu v hlubinách zapomnění a nikdy bych ji už nechtěl vzít do ruky. Takto si vysloužila alespoň hluboké zamyšlení a prozkoumání vlastních pocitů.
Kim (komiks)
Rudyard Kipling
Cesta chudého nevzdělaného sirotka za poznáním tajů vysoké špionáže britské tajné služby, podbarvená exotickým prostředím Indie z přelomu století. Neznaje Kiplingův originální román, byl pro mě Kim vstupem na neprobádané území. Na druhou stranu s Lewisem Helfandem, který Kiplingův příběh zpracoval do podoby komiksového scénáře pro mladé čtenáře, se nesetkávám poprvé. Zatímco Carrollovu Alenku převyprávěl bravurně, jeho adaptace Vernovy Cesty do středu Země byla bída s nouzí. Kiplingův Kim má bohužel blíže k Vernově adaptaci. Je plytký, nevýrazný a absolutně nevzrušivý. V příběhové rovině nemá co nabídnout a své si k tomu přidal i výtvarník Rakesh Kumar, který až trestuhodným způsobem promarnil potenciál, jenž se mu tady nabízel v podobě atraktivního prostředí daleké Indie. Kim v jejich podání vychází nemastně, neslaně a nejspíš nezaujme ani malé, ani velké čtenáře.
Správce Impéria: Císař
Raymond E. Feist
Zatímco lady Mara z Acomy odhaluje v Thurilu tajemství minulosti říše, v Tsurannuani je zavražděn císař Ičindar a všechno, oč Mara usilovala, se ocitá v ohrožení. Poslední část Empire ságy Raymonda Feista a Janny Wurtsové je bez přehánění velkolepá. Od Mařina zajetí v Thurilské konfederaci až po její výstup před Shromážděním mágů v trůnním sále v Kentosani se jedná o příběh plný barev a dobrodružství. Nedá se od něj odejít, nechat ho být, zůstat mimo. Kataklyzmatické vyvrcholení? Na jasně… ale krásně čisté, čtivé, citlivé a taky překvapivě střízlivé. Přes všechen ten lesk a slávu velkých gest, přes tu ohromující imperiální pompu je Správce Impéria především lidsky opravdový, přesvědčivý a s emocemi kouzlí jako mistr mezi učedníky. Těžko hledat přívlastky k tomuto vyprávění, protože když se něco povede, je to prostě dokonalé a hotovo, není co dodat. Závěrečná část Empire ságy taková je a mně bylo ctí se jí pročíst až k závěrečným titulkům. Čestné místo na mé poličce slávy ji rozhodně náleží právem, protože jsem se královsky bavil.
Správce Impéria: Vrah
Raymond E. Feist
Císař Ičindar tituloval lady Maru z Acomy ochránkyní Impéria, to však nebrání zákeřným vrahům, aby neusilovali o její život. Do velké Hry moci navíc vstupuje i Shromáždění mágů, jež chce uhájit své, dosud neotřesitelné, pozice. Raymond Feist společně s Janny Wurtsovou přidávají do skládačky své Empire ságy další dílek. A začínají pěkně zostra. Ještě se ani nestačíte nadechnout a už se na vás události řítí nemilosrdně jako lavina. A není to žádné opatrné přemýšlení o budoucnosti Impéria, ale zásah přímo do středu terče. Emocemi se nešetří, naopak vzývají se ty nejvypjatější polohy až na samou dřeň. Láska, něha, nenávist, zlost a zloba v odzbrojujícím koktejlu, který těžko někdo dokáže přejít bez povšimnutí. Tahle úvodní smršť možná může za to, že se zbytek knihy, který už přece jen plyne daleko poklidnějším tempem, zdá málo atraktivní a jako by usínal po vystřílení veškeré munice. Nic to ale nemění na faktu, že prvního Správce Impéria čtete se zatajeným dechem až do posledního písmenka a ani vás nenapadne, že byste si nechali ujít jeho druhou část.
Ochránce Impéria: Milenec
Raymond E. Feist
Tsuranské císařství se otřásá v základech. Mara z rodu Acoma je ochotna vzdát se své cti, aby ochránila Impérium. Ve druhé polovině rozděleného druhého dílu Empire Sagy se dějová linka zpomalí snad ještě výrazněji než v předchozích knihách a poprvé mám pocit, že se i trochu točí v kruhu. Jen vyprávěčské mistrovství autorů udržuje v nádržce hladinu vody nad ryskou a popřává nám obrovskou porci politiky, intrikaření, nenávisti a lásky. Vyvážení jednotlivých položek je důležité tím více, že kniha hodně šetří dramatickými momenty. Jakmile však zavelí, je to strhující četba, od které se nedá odtrhnout. Když pak v závěru autoři přisypou na misku vah ještě trochu toho silnými emocemi zabarveného heroického „patosu“, odpustíte jim úplně všechno a vynesete je do nebes. Milenec ochránkyně Impéria nabízí nádherně strukturovanou, promyšlenou a do všech detailů dotaženou zábavu, která se neomrzí. Dávám ji na čestné místo na poličce a doufám, že pokračování udrží laťku stejně vysoko, neposune-li ji ještě výš.
Ochránce Impéria: Otrok
Raymond E. Feist
Jen se Mara z rodu Acoma zbaví jednoho ze svých nepřátel, hned se objeví další, ještě zákeřnější. Empire Saga dvojice Raymond E. Feist a Janny Wurtsová pokračuje ve stejně monumentálním duchu, v jakém se odehrával předchozí díl. Tohle není čtení, které by se rychle hnalo za svým cílem, ale dílo, kde každý detail, každá jednotlivost, každá nálada mají své opodstatnění a pevné místo v tkanivu příběhu. Není třeba se obávat, že by kvalita zážitku byla horší než u předchozí knihy, nebo že by čtenář nebyl vyprávěním uchvácen, a poté nezadržitelnou silou tažen od jedné epizody ke druhé v dokonalé harmonii s osnovateli jednotlivých dějů. Je úžasné, jak se autorům poměrně klidným a nenátlakovým způsobem, daří budovat doslova elektrizující atmosféru. Příchodem midkemijského otroka Kevina se navíc otevřela možnost podívat se na tsuranskou společnost z druhé strany a vypíchnout některé její méně zjevné zvláštnosti. Obohacení, která se tak příběhu dostává, je inspirativní a hodně zajímavé. První část Ochránce Impéria si nijak nezadala a je důstojným pokračováním Ságy o Impériu.
Dcera Impéria
Raymond E. Feist
Lady Mara, postavena před povinnost zachovat čest rodu a pomstít smrt svého otce a bratra, se pouští do nebezpečné hry moci a intrik. Empire Saga popisuje Kelewan, svět na druhé straně Trhliny, známý z Feistovy slavné Riftwar Sagy, přičemž znalost této epopeje není nutnou podmínkou pro orientaci v dějinných souvislostech Impéria. Pár zmínek tu sice padne, ale jsou to odkazy spíše povšechného charakteru bez dopadu na vlastní rozvíjení zápletky. Ta se rozvíjí pomalu, decentně, promyšleně v detailech i impozantně v celku. Je to přitom tak dobře napsané, že vám to vůbec nevadí, spíše naopak. Můžete vychutnávat jednotlivé epizody jak starý dobrý ročník ušlechtilého vína a těšit se, až se celá ta mohutná mozaika myšlenek a činů obloukem vrátí ke své výchozí premise a výsostně logicky a vytříbeně se uzavře. Výborné postavy, výborné dialogy, zajímavé prostředí, spousta živých a dramatických momentů, dělají z téhle knihy čtenářský zážitek, který baví po celou dobu a rozhodně se na něj hned tak nezapomíná.
Lyonesse
Jack Vance
Odysea prince Aillase, kterého jeho proradný bratr zrádně srazil s paluby lodi, aby tak odstranil právoplatného dědice troicinetského trůnu a který se zázračně zachránil v království Lyonesse rukou krásné a duchaplné princezny Suldrun. Jack Vance píše tak trochu fantasy a tak trochu pohádku o krátkém štěstí a dlouhém strádání a odříkání. Námět výborný, tragický i sladkobolný, živý i lapající po dechu. Se zpracováním je to už horší. Jakoby se Vance po celou dobu co tvořil příběh Lyonesse nudil. Sem tam si odběhne, a když se znaveně vrátí, pokračuje někde úplně jinde. Občas do děje vláme historickou vsuvku, která nejspíš nikomu nic neřekne, protože operuje jmény a událostmi, o kterých není nikde jinde ani zmínka a k ději knihy se vážou jen velmi vágně. Výsledkem je poněkud mdlé vyprávění, které sice má velký potenciál, ale zůstává neustále za horizontem a ne a ne rozdmýchat oheň zájmu a vášní. Vlastně jsem se probudil, až když se začalo bojovat o Tintzin Fyral a Aillas, toho času už král Troicinetu, začal splácet účty svým nepřátelům. Přihoďte k tomu opravdu podivný epilog, a máte knihu, která mohla být dílem století, ale bohužel se jím nestala.
Poutník
Elaine Cunningham
Fjodor se ve společnosti temné elfky Liriel vrací domů do Rašemenu. Chce vládnoucím čarodějkám představit drowí princeznu jako tu mocnou sílu, která přináší zemi naději na uzdravení. Závěrečný díl trilogie Elaine Cunninghamové ze světa Forgotten Realms začíná hodně opatrně a tak trochu nemastně, neslaně. Jako by se autorka vydala z nápadů a nyní se už jen snaží poskládat zbytky do nějakého smysluplného a celistvého útvaru. Příběh tak ztrácí kontinuitu a více než co jiného připomíná náhodnou střelbu do terče, která navíc jde často úplně mimo namalované kruhy. Střípky se nicméně postupně skládají dohromady a černobílý obraz se nesměle, ale vytrvale vybarvuje. I úmrtnost začíná stoupat a je jasné, že finále bude pořadně smrtící a krvavé. Člověk se může sázet, které figury budou obětovány a které závěrečný masakr v Rašemenu přežijí. A že se dočkáme i vypjatých emocí, při nichž nezůstane jedno oko suché, je nabíledni. Pokud za nic jiného, tak za tyhle poslední kapitoly by si Elaine Cunninghamová zasloužila metál a uvedení do síně slávy. Škoda, že tak strhující nebyla kniha už od začátku…
Spletité sítě
Elaine Cunningham
Ostrov Seveřanů Ruathym je v ohrožení. Bojovní a rozpínaví vládcové Luskánu, nespokojení s úrovní svého stávajícího bohatství, si ho chtějí podmanit. Neváhají se dokonce spojit se strašlivými mořskými zlobry a jejich illithidí regentkou Vestress. Podcení však odhodlaní Ruathymců ubránit své domovy, zvláště když v jejich řadách bojuje berserker Fjodor z Rašemenu a drowí elfka Liriel Baenre. Elaine Cunnighamová pokračuje v dobrodružství, které začalo v Temném podzemním království, aby následně vyvřelo do světa na Povrchu. Tento předěl měl zásadní význam pro rozvinutí příběhu. Po stísňující, temné a zlé Drowově dceři jsou Spletité sítě daleko volnější, hravější a otevřenější. Pořád se zběsile intrikuje, zrazuje a nelítostně zabíjí, ale už to není tak ohavné a výhradně negativní. Vztah mezi Fjodorem a Liriel také přidal odlehčující elementy, a je tu i otcovská starostlivost Hrolfa Nezkrotného, jež vnáší do celého vyprávění trochu toho tepla a poctivosti. Závěrečné střetnutí má docela úctyhodné parametry, a tak se čtenář necítí tolik ošizen, jako u předchozí knihy.
Drowova dcera
Elaine Cunningham
Liriel Baenre se měla stát nejvyšší kněžkou bohyně Lloth, ona ale, věrna své nespoutané povaze, raději zvolila dobrodružný život bez pravidel. Elaine Cunninghamová vstupuje s Drowovou dcerou do světa série Forgotten Realms, v němž buduje svůj vlastní, samostatný příběh. Příběh temný, drsný a nelítostný, vyprávěný chladně a bez emocí. Tady čtenáře opravdu nezahřeje nějaké to laskavé slovo, či dobrý skutek. Vypočítává krutost a chladná nenávist mě vždycky děsily, a v této knize se mi obojího dostalo vrchovatě. Možná proto se mi pojetí fantasy podle Elaine Cunninghamové zase až tolik nelíbilo. Všechna ta nevraživost a pletichaření matriarchátu, magie, která slouží především k mučení a zabíjení, postavy, které žene touha po moci nebo po pomstě… vždyť tady se i sex provozuje jen a jen z vypočítavosti. Není tu nic, co by všechny ty negativní vibrace vyvážilo a posunulo je kladným směrem. Nakonec i finále knihy, které žádným finálním završením Lirieliných dobrodružství není, protože jen otevře cestu k pokračování, zůstalo tak trochu za očekáváním.
Elantris
Brandon Sanderson
Před deseti lety bylo Elantris krásné, mocné a zářící město, nyní jsou to jen chátrající trosky, plné bláta a zoufalství. Ti, kteří jsou postiženi prokletím Shaodu, nežijí ani neumírají. Arelonský princ Raoden je jedním z nich, ale na rozdíl od ostatních se nehodlá smířit se svým zatracením. Brandon Sanderson napsal pohádkový příběh, který nenechá nikoho na pochybách, že fantasy nemusí být rozsáhlý, několikasvazkový, utahaný opus s nepřehlednou armádou postav a světem tak rozlehlým, že za celou knihu se nedostaneme z jednoho konce na druhý, ale že to může být zábavné, záhadné a pořádně napínavé čtení, u něhož člověk občas zapomene i dýchat. Nejsou tu žádné čarovné bytosti, žádní draci či skřítci, obři či víly, zlaté rybky, plnící tři přání, přesto je to kouzelné vyprávění o dobru a zlu, o zklamání i naději. Hrdinové Sandersonova románu jsou živí, vyvíjejí se, proměňují, dokáží dokonce popřít i sebe sama. Nad očekávání mě bavilo s nimi pátrat po tajemství Elantris, bojovat s fanatismem derethské církve, politikařit, snít a hledat lásku, přátelství a porozumění. Za mě palec nahoru a potlesk ve stoje.
Nesnáze s hraběnkou v nesnázích
Lyon Sprague de Camp
Když se Thorolf Zigramson pustil do zachraňování spanilé Yvette, hraběnky z Grintzu, netušil, kolik trablů na sebe právě přivolal. Z uliček Zurshnittu až do vesnice sharmattských trolů pak sledujeme seržantovu pouť, plnou lapálií, hrdinských dobrodružství i úsměvných chvilek. Nesnáze s hraběnkou v nesnázích jsou humornou fantasy se spoustou veselých gagů, rádoby zábavných historek a pohříchu i s množstvím nudné rétoriky, která mlátí prázdnou slámu takovým způsobem, až z toho jednoho bolí koule. Koneckonců nejspíš by to nebylo humorné, pokud by zde nebylo nějaké to sexuální harašení, čím beznadějnější, tím lépe pro další rozvíjení zápletky a další kvanta nadržených diskusí. Postava hraběnky Yvette vlastně nemá v tomto příběhu jiný důvod k existenci. Chudák Thorolf, který si tím vším musí projít, okomentovat to, a ještě se s tím vypořádat. Za mě kniha, po jejímž přečtení jsem si řekl: „Hmmm, tak fajn, pojďme dál k něčemu pořádnému.“
Královna elfů II
Bernhard Hennen
Dvacet osm let po trolím útoku na Slavnost světel ve Vahan Calydu se na tomtéž místě připravuje tradiční volba nového krále Albenu, která je tentokrát plná intrik a zrady. Zdá se, že je nejvyšší čas, aby se bývalá královna elfů Emerelle vrátila a znovu se ucházela o ztracený trůn. Závěr trolích válek je překvapivě nedramatický a dost možná mu už definitivně ujel vlak. Jednotlivé dějové linie namísto aby se k sobě blížily a propojovaly se do smysluplného celku, se naopak rozbíhají každá jiným směrem a žádná nechce mít s ostatními nic společného. Někdy je dokonce obtížné pochopit, čím má daná epizoda příběhu prospět a jak zapadá do výsledné osnovy vyprávění. Skoro by se chtělo říct, že druhá kniha Královny elfů už ničím zásadním nepřispívá a pokud snad někdo očekával nějakou bombu na závěr, bude nejspíš těžce zklamán. Finále je sice pěkně vymyšlené, ale až příliš umírněné, očekávané a hodňoučké, takže spíše brnká na psychologickou strunu, než aby do toho pořádně koplo a pustilo psy ze řetězu. Nezbývá proto než zatlačit slzu v oku a jít dál…
Královna elfů I.
Bernhard Hennen
Královna elfů se vzdala svého trůnu a teď putuje zemí v doprovodu svého milovaného šermíře jako obyčejná lovkyně. A zatímco se v Srdci říše snaží koboldové převzít moc od vládnoucích trolů, ve světě lidí královna Fjordlandu uzavírá s vévodou Orgrimem mírovou smlouvu. Potřetí tak máme co do činění s trolí válkou a jejími důsledky pro děti Albů v rámci rozsáhlého Hennenova cyklu Elfové. Stalo se už zvykem, že první polovina románu, rozděleného v Česku do dvou svazků, je hodně vláčná a v žádné z rozjetých linií se příliš netlačí na pilu. Královna elfů v tomto není výjimkou. Některé linie dokonce do celého vývoje ničím nepřispějí a minimálně v této fázi jsou jen mlácením prázdné slámy (například výcvik chlapce Adriena bratrem Julesem). Často se také stává, že slibně se rozvíjející epizoda najednou provede salto nebo úplně spadne pod stůl a dál po ní nevzdechne ani pes. V taktu neustále se střídajících dějových linií je u takto postižených zápletek těžké vysledovat autorův záměr a smysl konání jednajících postav. Suma sumárum, ani s touto knihou jsme se k epickým výšinám nepřiblížili…
