ludek.n přečtené 3088

Přísaha orků 2009, Michael Peinkofer

Po úspěšné výpravě do Shakary čeká na bratry Balboka s Rammarem další dobrodružství. Tentokrát je v sázce osud celého Zeměsvěta, neboť na východě se probudilo prastaré zlo, které se chce zmocnit vlády. Michael Peinkofer se vrací ke svým hrdinům z předchozí knihy a vysílá je na další, ještě temnější a nebezpečnější výpravu. Překvapivě se mu daří použít staré schéma daleko sofistikovanějším a atraktivnějším způsobem, kterému nechybí drive, tajemno a napětí. Jestliže v Návratu orků vypadaly jednotlivé postavy jako šachové figurky, posunované po šachovnici, jak se autorovi zrovna hodilo, v Přísaze působí daleko opravdověji a příčetněji, dokonce se vyvíjejí společně s dějem. Příběh tak má najednou hloubku a přes klasická fantasy klišé se dostává s obdivuhodnou bravurou a lehkostí sobě vlastní. Dokonce ani Rammarovo neustálé škarohlídství už nepůsobí tak šablonovitě a otravně jako dříve, neboť namísto toho, aby trčelo z textu jako svítící pochodeň, ubralo na intenzitě a krásně se začlenilo do celkového schématu. Přísaha orků mě prostě bavila a je věčná škoda, že další díly ságy už u nás nevyšly.... celý text

Návrat orků 2008, Michael Peinkofer

Bratři Balbok a Rammar se (tak trochu proti své vůli a aby napravili jednu hloupou chybu) vydávají napříč Zeměsvětem za největším dobrodružstvím svých divokých životů. Michael Peinkofer zaplnil Zeměsvět celou plejádou stvoření, která pochopitelně nemají nic jiného na práci, než bojovat všichni proti všem. Máme tu trpaslíky, troly, gnómy, ghúly, elfy, lidi a v popředí samozřejmě nejkrutější a nejbezohlednější z nich - orky. Přestože je příběh vystavěn na pevných základech, napínavě a vtipně, nenabízí v podstatě nic nového pod sluncem a autorovi jakoby chyběly nějaké výrazné a originální nápady. Neustálé pošťuchování bratrů působí atraktivně jen zpočátku, s přibývajícími stránkami objevíte šablonu, která se zase a znovu opakuje, načež se pomalu a jistě stává očekávanou a otravnou. Díky určitému stupni zabedněnosti orků se navíc nemůže ani příliš rozvinout v inteligentní sarkastické přestřelky a zůstává po celou dobu neandrtálsky tupým kolovrátkem stále stejných šlehů. Návrat orků holt zůstal poněkud za očekáváním, přestože to není žádná marnost nad marnost. Chtělo to prostě jen něco víc…... celý text

Zuřící bouře 2014, Markus Heitz

Nad národem alfů se stahují černé mraky. Vláda trojčat Dsòn Aklán je u konce a poslední zbytky jejich stoupenců jsou pronásledovány a bez slitování likvidovány. V tomto světle je vzájemné soupeření dvou posledních alfských měst Dsôn Dâkiònu a Dsôn Elhàtoru nesmyslným plýtváním silami a životy. Tím spíše, že nedaleko už čeká nový nepřítel. Legendy alfů končí čtvrtým svazkem, který se svým dějem podobně jako předchůdce vklínil mezi knihy trpasličí ságy (konkrétně mezi Osud a Triumf trpaslíků). A ještě jedna podobnost pojí Zuřící bouři s Temnými stezkami: znovu ten pocit výplně, která si hraje na písečku, jenž už není pro stavbu hradu nezbytně nutný. Navíc je tvrdý a špatně se zpracovává. Skákat na místě, natahovat ruce a doufat, že z oslíka se ještě nějaké ty mince vytřesou, je prostě špatný nápad a nezachrání ho ani mimořádná erudice autora. Mně například bylo úplně jedno, jak všechna ta Aiphatònova či Carâhniosova dobrodružství skončí (kdyby tedy vůbec nějak skončila…). Zuřící bouře je bohužel už jen labutí písní série, která byla od samého začátku tak trochu zbytečná.... celý text

Temné stezky 2013, Markus Heitz

Vykázáni za vraždu z Dsôn Sòmranu, protloukají se trojčata Sisaroth, Tirîgon a Firûsha podsvětím plném hrůz a nebezpečí, aby objevili cestu zpátky a očistili svá jména od falešného obvinění. Ani jeden z nich netuší, že osud s nimi má docela jiné záměry. Potřetí nahlížíme do Legend alfů, které se svou časovou posloupností vklínily někam mezi třetí a čtvrtý díl trpasličí ságy a kromě Phondrasônské odysey alfských trojčat nás seznamují i s chybějící částí dobrodružství Tungdila Zlatorukého, poté co prošel Černou soutěskou do podzemního světa. Přestože se jedná o plnohodnotné vyprávění, po celou dobu jsem se nemohl zbavit dojmu, že čtu jen jakýsi apendix, dodatek, něco, co zbylo pod stolem a bylo v dobré víře vytaženo na světlo světa, aby se zhodnotilo. Přes všechny odpornosti a zvrácenosti (dekapitace a párání těl jsou evidentně tou nejoblíbenější disciplinou), které Markus Heitz chrlí jako na běžícím pásu, jsem v Temných stezkách necítil žádné pnutí, žádné napětí vyššího řádu. Dokonce se dá říct, že dokud se alfové nevydali na cestu do Skryté země, nudil jsem se nad očekávání.... celý text

Spalující nenávist 2012, Markus Heitz

Dsôn Faïmon mělo být věčným centrem nikdy nepokořené říše alfů, ale nyní se otřásá v základech pod útokem nepřítele, který měl být dávno mrtvý. Navíc ho sužuje nemoc, stejně strašlivá jako nelítostní Dorón Ashont. Druhý díl Legend alfů je stejně nemilosrdný, krutý a zvrácený jako jeho předchůdce. Celá kniha je vlastně jen o zabíjení, válčení, krvavých orgiích a mučení. Všechny ostatní motivy a témata skomírají pod kuratelou této obscénní krvavé posedlosti. Spalující nenávist se tak stává nanejvýš ponurou a monotónní ódou na smrt, a to i přesto, že nabízí tolik vrstev, že by vystačily hned na několik románů. Ta neskutečná prokomponovanost je vlastně to jediné, co drží Heitzovo dílko nad hladinou. Deprese začíná v podstatě hned na první stránce a neskončí dříve, než přijdou závěrečné titulky. Příběh tentokrát bohužel postrádá náboj a jiskru, přešlapuje na místě a beznadějně hledá východisko z bludného kruhu, do něhož se dostal.... celý text

Spravedlivý hněv 2010, Markus Heitz

Krutí a nelítostní alfové vyhlásili křížovou výpravu proti Skryté zemi a v ní se ukrývajícím elfům. Dva bojovníci, Sinthoras a Caphalor, jsou připraveni pro svůj národ obětovat i vlastní nesmrtelnost. Každý k tomu má však jiný důvod. Se Spravedlivým hněvem se Markus Heitz vydává znovu do světa Trpaslíků, z pohledu časové osy dokonce předchází první díl trpasličí ságy a představuje nám to, co předcházelo onomu krvavému masakru před Kamennou bránou, hájenou trpasličím kmenem Pátých. Legendy alfů rozhodně nejsou nějakou líbeznou „pohádkou pro dospělé“, ale drsnou, temnou a brutální četbou. Ze vší té zvrácené řezničiny, postrádající jakýkoli odlehčující moment, člověku až naskakuje husí kůže a návštěva psychiatrické pohotovosti je na spadnutí. Tady těžko najdete hrdinu, kterému byste mohli či chtěli držet palce nebo nějakou událost, k níž byste se chtěli vracet. Jistě negativní emoce, jsou také emoce, jen si nejsem jistý, zda té surovosti není na jednu knihu až příliš. Heitz je bezesporu výborný vyprávěč, ale tu čtvrtou hvězdu ode mne dostal až po dlouhém váhání.... celý text

Legendy: Prokleté knihovny 2013, Michael Bronec

Mamutí sborník českých fantastických povídek Prokleté knihovny je přehlídkou nápadů, v nichž jsou kniha, knihovna nebo knihovník tou nejdůležitější a nejskloňovanější položkou, okolo níž se všechno točí. Monotematičnost sbírky nicméně neznamená, že by všechny práce byly na jedno kopyto. Naopak. Ta záplava pohledů a přístupů jak námět uchopit je až dechberoucí. Můžete trnout hrůzou, jaká monstra se z knih vyvalí, pátrat po ztracených foliantech, po tajemstvích v nich ukrytých, nebo se prostě jen bavit společně s hrdiny, kteří se neberou až tak moc vážně. Těch posledních je však v Prokletých knihovnách méně, než byste čekali. Většina povídek má charakter spíše temných vizí, hlubokých úvah či tragických zpodobnění. Zdá se, že satira a nadsázka se mezi zaprášené regály knihoven prostě nehodí, a tak je tu nějaká ta veselá hříčka či průpovídka spíše výjimka, potvrzující pravidlo. Nicméně sbírka sestavená Michalem Broncem je úžasná, inspirativní a dokáže přinutit k zamyšlení nad sebou samým (a to nejen při čtení knihovnické faktografie Františky Vrbenské). Nejvíce mě zaujala Hex Libris Daniela Tučka, největší zklamání jsem zažil s Leonardem Medkem a jeho Svazkem číslo 25 a poněkud neuchopitelnou Stanislavou Kučovou a povídkou Jak to s ní je?... celý text

Strážci Země 2019, Tomáš Crlík

Rovnováha přírody Země je narušena, přesto její strážci spí ve svých úkrytech spánkem spravedlivých. Až na Olawa, kterého v nouzi nejvyšší probudily živly ohně, vody a větru. Dokáže Olaw zabránit nejhoršímu? Strážci Země Tomáše Crlíka jsou cejchovány jako literatura pro mladé čtenáře, u knihkupců a v knihovnách jsou pak zařazeni v sekci „pro děti a mládež“. Nedá mi to nevzpomenout s velkou nostalgií na vlastní dětská léta, plná princů, princezen a draků. Měli jsme Popelku, Červenou Karkulku nebo Sněhurku a jejich sedm trpaslíků, zatímco dnešní školáci se orientují spíše na souboje Pokemonů, Transformerů a superhrdinů z Avengers. Možná proto je pro mě Crlíkova „přírodní“ young fantasy tak přitažlivá. Princezny se tu sice nezachraňují polibkem ani si neobouvají zlaté střevíčky, nýbrž se o jejich přízeň tvrdě a nelítostně bojuje ohněm a mečem (lidé tu ostatně nejsou líčení právě v nejpříznivějším světle), přesto je Olaw (i přes svou obří hrůzostrašnost) postavou, která vzbuzuje sympatie. V syrovém a drsném světě je jeho charakter (pokud zrovna nezuří) tou jedinou povznášející hodnotou. Pro mladého čtenáře bych však očekával poněkud více světla a optimismu.... celý text

Návrat trpaslíků. Kniha II. 2024, Markus Heitz

Původně měli být hrází proti vpádu temných alfů, nakonec ale spojené armády elfů, trpaslíků a lidí bojují s Brigantinci, jejichž záměry nejsou o nic méně hrozivé a kteří neváhají sáhnout ani po těch nejstrašlivějších stvůrách, aby je použili k vítězství. Pokračování Návratu trpaslíků se nese ve stejném duchu, jakým oplývala už první kniha. Máme tu rozehraných hned několik partií (které nijak nechvátají k završení) a pár dalších Markus Heitz ještě přidává, takže se z příběhu stane obrovská koule, valící se dolů svahem a bohužel to vypadá, že se vymkla kontrole i jakémukoli řízení. Nápadů má autor stále více než dost, ale vrství je na sebe do takové masy, že jí ani při nejlepší vůli nestihne do konce knihy dát formu a tvar, natož ji zdárně rozložit na prvočinitele a smysluplně ukončit. První knihy trpasličí ságy byly vrcholně promyšlené a organizované, Návrat trpaslíků však píše už zcela jinou a novou kapitolu a já musím chtě nechtě přiznat, že mi už tolik nezalézá pod kůži, neohromuje mě ani mi nezvedá hladinu adrenalinu v krvi.... celý text

Návrat trpaslíků, kniha I. 2024, Markus Heitz

Skrytá země už dávno není, co bývala, ale pořád se najdou síly, které ji chtějí bezohledně ovládnout. Jediní, kdo se zlu mohou postavit, jsou trpaslíci… tedy, pokud se rozdrobené kmeny dokáží sjednotit pod jednou vlajkou. První část šestého pokračování trpasličí ságy přináší všechny ingredience, na které jsme si už v průběhu této Heitzovy série zvykli, snad jen s jedinou výjimkou: úlohu hlavní persóny poprvé netřímá v rukou „nesmrtelný“ Tongdil Zlatoruký, ale poněkud méně hrdinný Goïmron Rýtko z klanu Stříbrných vousů. Netalentovaný brusič drahokamů se do úlohy předního hybatele děje dostává tak trochu náhodou, nenápadně, opatrně a stydlivě přebírá otěže příběhu, aby byl ve finále zcela pochopitelně na vrcholu celého dlouhého řetězce klíčových událostí… a samozřejmě, aby čtenáře (tím, že neprozradí všechna tajemství) navnadil na druhou knihu Návratu trpaslíků. Vyprávění končí v nejlepším, a tak na patře zůstane, chtě nechtě, jistá hořká pachuť, protože vydávat román po kapitolách je možná skvělá věc pro internetové čtečky, ale u investice do tištěné knihy je to faux pas (a to i přesto, že takto vyšel i originál).... celý text

Triumf trpaslíků 2016, Markus Heitz

Temní alfové byli zničeni, to ale neznamená, že by si obyvatelé Skryté země mohli oddechnout. Před branami trpasličích pevností totiž stojí nová armáda skřetů, silnější a bezohlednější než kdy dříve. Předchozí Osud trpaslíků měl být poslední knihou trpasličí ságy (proto je také hlavní postava, trpaslík Tungdil Zlatoruký, na jejím konci zabit). Jenže jak už to mnohdy bývá, autor míní, čas a hladoví fanoušci mění i ta nejčestnější předsevzetí. Máme tu proto knihu pátou (a zdaleka ne poslední). Smrt Tungdila Zlatorukého Markus Heitz vyřešil více než šalamounsky a nutno říct, že si s tím moc hlavu nelámal. Kromě několika starých známých pak jako obvykle přivádí na scénu celou plejádu nových tváří, aby jim dal vyniknout v dramatických momentech, nebo jen přihřívat polívčičku či tvrdit muziku. Dočkáme se dlouhých putování, zákulisních pletich, dynamických šarvátek, rozsáhlých bitev, krve, zrady i slz, odhalíme dokonce i nějaké to tajemství, ale především se parádně pobavíme krásně promyšleným a strukturovaným příběhem. I přes ten trapas s (ne)pokračováním, pořád zatraceně dobré čtení.... celý text

Osud trpaslíků 2024, Markus Heitz

Od doby, kdy Tungdil s Boïndilem bojovali proti zlu, uplynulo už více jak dvě stě cyklů. Skrytá země se za tu dobu změnila k nepoznání. Elfové byli téměř do posledního vyhubeni, lidé živoří pod knutou temných alfů, zbloudilých mágů nebo ve spárech draků. Trpaslíci bojují o holé přežití a volají po návratu svých největších hrdinů. Markus Heitz nechal svého hlavního protagonistu na konci předchozího dílu zmizet v hlubinách Černé soutěsky, aby ho nyní přivedl zpátky. Nejedná se ovšem o oslavnou ódu na legendárního ochránce Skryté země, ale o návrat plný pochybností, nezodpověditelných otázek, krutosti a zabíjení. Čtvrté pokračování trapslíků je zatím nejpochmurnější a nejtemnější vyprávění z celé ságy. Hlubiny, do kterých Markus zavedl své hrdiny, nikdy nebyly bezcitnější a krvavější. V tomto díle na Skrytou zemi nesvítí slunce, milenci se neprocházejí pod nebem plným hvězd, spíše si navzájem obvazují sečná zranění nebo si napravují polámané kosti. Děj je bohatý, zvratů je spousta, staré dobré postavy dostaly nové tváře a všechno tady šlape jako dobře namazaný stroj, místy těžkopádný, ale neúnavně pracující na úspěchu.... celý text

Pomsta trpaslíků 2024, Markus Heitz

Zdá se, že klid a mír není Skryté zemi souzen a Tungdil Zlatoruký bude mít stále plné ruce práce, aby od ní odvrátil zkázu. Jenže tentokrát má před sebou nejen problémy říše, ale přenést se musí i přes své osobní tragédie. Markus Heitz je i ve třetím pokračování Trpaslíků stále vysoce výkonný a plný nápadů, jen mám poprvé pocit, že se mu příběh malinko rozběhl do stran a jednotlivé linie nedrží pospolu. Je to pořád mimořádně bohatá zábava s úžasnými dějovými vrcholy, ale jsou tu také party, kde se nudím a pozornost udržuji jen s největším úsilím. Možná za to může překombinovanost. Markus totiž některé epizody uplete z takového množství pramenů, že mu na konci nezbude, než si vypomoct nějakou zoufalou berličkou. Ta často popře i vlastní zásady a působí v rámci celého vyprávění jako nevynucená, falešná zkratka. Pocit potácení si pak uzurpuje takové množství energie, že ani ty nejvypjatější momenty nepůsobí přesvědčivě. Dehonestace hrdinů je bezpochyby záslužná práce, ale pokud nezůstane nikdo, komu držet palce, dostaví se frustrace. I přesto se těším na další trpasličí knihu.... celý text

Válka trpaslíků 2024, Markus Heitz

Jen co se trpaslík Tungdil Zlatoruký vypořádal s hrozbou temného maguse Nôd´onna, už musí čelit dalšímu nebezpečí, přicházejícímu tentokrát zpoza hranic Skryté země. Tím strašlivějšímu, že podivné ultimátum Lorimbase Ocelového srdce vyhání trpaslíky z jejich pevností. Válka trpaslíků pokračuje přesně tam, kde skončili předchozí Trpaslíci a přestože Markus Heitz v poděkování píše, že chce, aby kniha mělo co říct i čtenářům, kteří první díl nečetli, dost dobře si neumím představit jejich vstup do Skryté země bez znalostí všeho toho, co už se stalo. Tím spíše, že román žádné shrnutí předchozího děje neobsahuje. Pro Tungdilovy fanoušky se pak jedná další, stejně bohatý, pestrý a široce strukturovaný příběh s jakým se už setkali v Trpaslících. Člověk už na jednu stranu ví, co ho čeká, na druhou stranu se těší, jakými zákruty ho Markus Heitz povodí. Válka trpaslíků je každopádně o něco rozevlátější než její předchůdce, rozrůstá se a košatí, proto jí už nestačí jen jedno ústřední nosné téma, ale kombinuje a separuje jich hned několik dohromady. Je to stejně dobré, a přesto úplně jiné čtení.... celý text

Trpaslíci 2005, Markus Heitz

Skrytou zemi ohrožuje temná hrozba. Trpaslík Tungdil Zlatoruký je vyvolen osudem, aby této hrozbě čelil a spojil rozvaděné kmeny trpaslíků, lidí a elfů pod jeden prapor. První díl nejznámějšího a pravděpodobně i nejambicióznějšího projektu německého spisovatele Markuse Heitze je pořádná čtenářská nálož (zvláště při představě, že cyklus má k dnešnímu dni devět knih). Ale přestože je toho taková porce, nejsou na místě obavy z natahování děje nebo prázdných nezáživných ploch. Markus prostě ví, jak vybudovat solidní a pevnou základnu, a na ní pak naroubovat interesantní, do všech detailů promyšlený, bohatý a pestrý příběh. Když pak do tohoto panoramatu zasadí ještě zajímavé postavy s propracovaným charakterem, je zaděláno na hodiny a hodiny zábavného čtení, u něhož se člověk ani na okamžik nenudí. Ať už s Tungdilem a jeho partou putujeme podzemními tunely, válkou zdevastovanou zemí, nebo procházíme městy a vesnicemi, vždy tu najdeme spoustu podnětů, které stojí za prozkoumání. Objevování Skryté země a jejích tajemství je prostě okouzlující a nezapomenutelný zážitek.... celý text

Žena jeho snů 2006, William Mark Simmons

Může být shluk elektronů v paměti počítače, tvořících lidského avatara, stejně živý jako člověk v reálném světě? A je programátor odpovědný za svět, který stvořil? William Simmons završuje svou trilogii z Dreamlandu finální knihou, v níž hledá odpovědi na výše položené otázky. Jestliže předchozí díly byly bláznivě pestrou (místy až ztřeštěnou) směsicí všech možných subžánrů s fantasy a sci-fi v čele, s řadou výstředních bonmotů a satirických šlehů, Žena jeho snů výrazně ubrala na expresivitě, zahleděla se sama do sebe a pustila se do rozsáhlého mlácení prázdným pantem. Hédonistická rétorická cvičení jako by neměla konce a jednotlivé akce Roberta Ripleye v celkovém náhledu postrádají smysl. Je to unavené, zmatené, bez nápadů, jako by sám Simmons nevěděl, co si počít, jaký cíl si vybrat a kam své postavy nasměrovat. Rve tam proto témata a zápletky hlava nehlava, povolává armády lidí, konstruktů i bohů, aby vyplnil prázdnotu, a vrství slova do takových kaskád, že na konci odstavce nevíte, o čem se to vlastně bavíte. Nejslabší kniha série (ta třetí hvězda je snad jen za odvahu dovést tento zamotaný příběh do konce).... celý text

Když se sny střetnou 2005, William Mark Simmons

Co se stane, když duch stroje posedne člověka? Dokáže Robert Ripley najít v Dreamlandu řešení, které obnoví stabilitu světa, nebo podlehne vlastnímu alter egu z paralelního vesmíru? Jestli si někdo myslel, že William Simmons už vystřílel všechnu munici bizarností a nemůže přijít s ničím šílenějším, než co předvedl V síti stínů, asi bude tímto druhým dílem překvapen. Když se sny střetnou jsou totiž stejně bláznivou jízdou (ne-li ještě ztřeštěnější), než byl jejich předchůdce. Slovní hříčky, divadelní citace, odkazy do nejrůznějších spřízněných subžánrů, postavy z pohádek, morbidní alegorie, kybernetika křížená z psychologií, to a mnoha dalšího se tu střetává a sublimuje do vpravdě monstrózního a opulentního chaosu, který rozpletou jen ti nejodvážnější. Je to šílený let střemhlav a já si nejsem vůbec jistý, zda jsem byl po dobu, kterou jsem strávil v Dreamlandu, vůbec při smyslech a střízlivý. Tím ovšem také vzniká otázka, zda jsem urputnou snahu trojjediného Roberta Remingtona Ripleye III o nápravu věcí pochopil a mohl se z ní těšit tak, jak ji autor zamýšlel, či zda to byl jen zoufalý boj o přežití a dočtení knihy do konce…... celý text

V síti snů 2005, William Mark Simmons

Může virtuální realita překročit hranice a zasahovat do reálného světa? Může trojjediné vtělení ducha stroje usilovat o zachování své existence? A může počítač, sestrojený z lidských buněk, milovat člověka? Americký spisovatel William Simmons nás ve svém románě z roku 1992 vezme do Dremlandu, světa počítačových snových her, v nichž každý hráč může být, kýmkoli si vzpomene. Pokud si přečtete autorovu předmluvu se všemi těmi vtipnými poznámkami pod čarou, bude vám hned jasné, že Simmons se nebere příliš vážně a psaním se doslova a do písmene baví a chce bavit i své čtenáře. V síti snů jsou proto tak trochu jako dort od pejska a kočičky. Fantasy, sci-fi, kyberpunk, ozvěny Shakespeara, Freudovy teorie lidské duše, snové světy, nebe a peklo, Sněhurka, Alenka, ruští agenti, nájemní zabijáci, nahá těla, sex a láska… prostě co vás jen napadne (a na co jste se chtěli zeptat). Přes tenhle strašlivý galimatyáš je Simmonsovo dílko napsáno svižně a s nadhledem, takže to není marnost nad marnost a jsem zvědavý, s čím se autor vytasí příště.... celý text

Citadela chaosu 1994, Steve Jackson

Jako nejlepší žák Velkého mága z Yore jsem dostal za úkol zničit dobyvačného plány strašlivého čaroděje Balthuse Dira, sídlícího v Černé věži nad Vrbovým údolím. Na výpravu se vydávám jen s minimem vybavení, ozbrojen mečem a oděn do koženého brnění. Nesu si s sebou lucernu a batoh na poklady. K tomu mám navíc v rukávu pár kouzel. Smrtící nebezpečí tu na mě číhá doslova na každém kroku, stačí podcenit nepřítele, přecenit své schopnosti, nedávat pozor na cestu nebo vybrat z nabízených možností tu nejhorší z možných. Jak už to u gamebooků chodí, listuju knihou odpředu dozadu, z jedné strany na druhou, a hledám jedinou schůdnou cestu, kterou je však možno projít jen tehdy, pokud naleznu všechny pomůcky a předměty (nebo alespoň valnou většinu). Je jasné, že když šlapu schody z hodovní síně už popáté (umírá se tu velmi snadno a jinudy se do věže dostat nedá), začne to být nuda. Bohužel tu pak už není nic, co by ji vyvážilo…... celý text

Kingdom Come Deliverance 2023, kolektiv autorů

Komiks Kingdom Come: Deliverance je označován jako předehra ke stejnojmenné počítačové hře a jako taková bohužel nenabídne nějaký smysluplný příběh, který by směřoval k určitému a danému cíli, nýbrž je to jen poměrně syrová a brutální ochutnávka bezuzdného teroru a násilí v historických kulisách českého království za dob Václava IV a Zikmunda Lucemburského. Krveprolití začíná hned na druhé stránce a neskončí dříve, než se objeví nápis „konec“. Vyprávění samotné postrádá jakoukoli zápletku a jediné na co se Brett Murphy soustředí je zabíjení a zuřivé vraždění (pokud možno tím nejodpudivějším, nejbezohlednějším a nejotřesnějším způsobem). Krve je tu tolik, že najít stránku, kde by se žádná neobjevila, je málem zázrak. Wilson Gandolpho ve své kresbě naštěstí není fotorealistický, a tak se nemusíte bát obracení žaludku, místo toho si můžete zahrát hru na počítání mrtvol. Když k tomu přidám zmatené posuny na časové ose, vychází mi z toho záležitost jen pro znalé herní fanoušky.... celý text