Josef Hašek

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Roman Hašek · pseudonym

česká, 1883 - 1919

Nová kniha

Nebe a dudy

Nebe a dudy - Josef Hašek

V poslední autorově sbírce opatřené podtitulem Rozmarné verše, která zároveň uzavírá jeho poměrně krátkou životní kapitolu, básník zdařile obměňuje některé bala... detail knihy

Populární knihy

Svatební píseň
Svatební píseň
Nebe a dudy
Nebe a dudy
Historie Modrého velblouda
Historie Modrého velblouda
Umírající království
Umírající království

Nové komentáře u knih Josef Hašek

Nebe a dudy Nebe a dudy

„Milé, vtipné a někdy roztomile nadržené verše. V tom mimovolně tajím dech: pode mnou v lehoučké jole v rozmilých svůdných kostýmech dvě rusalky vypluly dole! Dívenky sličné jako květ — ty tváře, ta ňadra, ty vlasy! Kolem mne bylo plno hned ctitelů antické krásy. A pak ten úbor plovací, vyhlídka věru řídká! Kmet jeden se ke mně obrací s povzdechem: „Ach, to jsou lýtka!“ Vzdýchali mládenci opodál i starci v jednom dechu — — Palackého most mi připadal jak v Benátkách známý „most vzdechů“.“... celý text
— Richard Skolek

Nebe a dudy Nebe a dudy

„Úsměvné verše pro lepší náladu. Děkuji za možnost legálního stažení zdarma. Po prázdninách Zas tedy v Praze! Z vagací se všecko houfem navrací. Dny krátí se. Je září. Studenti chodí ulicí: prostřední, malí, velicí, a tloustnou antikváři. Je konec letní pohádce — na stolku psaní z redakce: „Ten rukopis! Čas kvapí!“ — Však těžko něco počíti, když do humoru není ti, duch v zpomínky se tratí. A člověk smutně vzdychne si po malém hnízdě za lesy, kam pošta jen se plazí, kde oddechl si na chvíli a v klidu krátké idyly zapomněl pražských sazí. Tam chodíval jsi na ryby — ach, kdyby chtěly, braly by! — a v prudkém slunce žáru jsi celé půldne proseděl — a k večeři zas s prázdnou šel, poštípán od komárů. Též na houby jsi chodil rád za ranní rosy kolikrát, leč marně boty smáčel: ač prohledal jsi celý les, přec nikdy nic jsi nenalez a bez hub domů kráčel. A všecko tě tam bavilo, ač pivo k pití nebylo a oběd slušný zřídka: ty však na krásek vesnických vzpomínáš rozpustilý smích a na jich pevná lýtka. Ten blahý pocit, kdykoli zřels vesničany na poli pracovat v potu tváře — a tys moh sedět ve stínu a obdivovat krajinu, již zlatí slunka záře! Leč úsměvy tvé pohasly, když napil jsi se podmáslí neprozíravě kdesi — — — Ne, končím raděj! — Z okna ven se dívám: Prší celý den… — Ach, venkove! Ach, lesy!“... celý text
— Awča

Přejít na knížky autora