Richard Skolek
komentáře u knih
Bizarropolis
* antologie
Byl to nevšední zážitek a jsem rád, že se mi kniha dostala do rukou, po bizarru ale hned tak znovu nesáhnu. Většina povídek se buď drží dost při zdi, nebo se naopak vyžívá v podivnostech, ale zapomíná u toho na příběh. Čtenářsky mě tady neuspokojilo téměř nic. Vyzdvihl bych texty Půlnoční motorest splněných přání a K jádru věci, které jsou z mého pohledu o řád výš než zbytek, a pak také "bonusovou" Lízománii. Je vidět, že Mellick umí, na druhou stranu si říkám, že dát do této antologie povídku mistra žánru možná nebylo úplně fér k ostatním autorům, kteří si často bizarro teprve osahávají.
Dům na předměstí
Karel Poláček
Velmi vtipné, velmi přesné. K mnoha starším humoristickým knihám musí člověk přistupovat shovívavě, přece jen už jsme za těch sto let úplně jinde, u Poláčka to ale neplatí. Strážník Faktor, který se náhle stane panem domácím a začne se chovat jako despota, mi připomněl hned několik pronajímatelů, s nimiž jsem měl během let co do činění. Pro čtenáře, co si v nájmech zažili své, tak kniha možná bude mít i určitý terapeutický rozměr.
„Mám rodinu. Žena pilně šije a rozmnožuje můj majetek. Mám i děti, které dosud nevydělávají. Hocha nutno dát do takového místa, kde by hned zpočátku dostával plat, aby přinášel domů peníze. Mám otce, který mi pomohl vystavěti dům. Nyní třeba býti k němu opatrným, neboť by mohl od nás něco chtíti. Matka jest věčně hladová. Je kupodivu, kterak lety roste v ní žravost. Bude nám práti prádlo; ale jídlo nutno před ní zavírati. Ostatně musím domluviti švagrovi, aby přispíval na výživu své tchyně. Jest povinen míti úctu k matce své ženy.
Mám nájemníky, kteří jsou mně poddáni. Rozmnožil jsem svoji vládu, neboť povinnost nájemníků je, aby byli tiší, dbali mých pořádků a ustanovení a vzdávali mně počestnost. Nyní nejsem pouze strážník, ale i domácí pán; a sluší se, aby nájemníci, potkavše mne, nečekali na můj pozdrav, ale první vzdali počestnost. Nájemníci budou mi přinášeti činži, která bude stlačovati dluh v bance, a tak za několik let bude domek čistý a můj. Lidé budou říkati: ,Hle, obyčejný strážník, a jak to daleko přivedl…‘“
Průzkumníci na Hoře čarodějnic
Alex Bell
Další kouzelné dobrodružství Stelly a jejích přátel, tentokrát ještě o něco akčnější, velkolepější a napínavější. Autorka opět hýří fantazií a čtenář se ani chvíli nenudí. Na Hoře čarodějnic průzkumníci narazí na hádavé houby, nenasytné dýně nebo oživlé plyšové medvídky. Poznáváme další z průzkumnických klubů, tentokrát jde o Pralesní kočky, které si potrpí především na pikniky a s nimi související etiketu.
Chrany
Peter V. Brett
Čtivé odbočky, které mohly být klidně zařazeny do hlavních knih. Zvláště pozdější svazky působí dojmem, že autor v podstatě neškrtá, takže by to nebyl problém.
Povídky nicméně fungují i jako samostatné příběhy. Nejlepší je jednoznačně Messenger’s Legacy (Poselský odkaz).
Škoda, že Triton nikdy nevydal novelu Barren, která je z mého pohledu ještě mnohem zajímavější, ale vzhledem ke změně držitele práv se jí čeští čtenáři nejspíš nikdy nedočkají.
Jádro
Peter V. Brett
V podstatě můžu jen zopakovat, co jsem napsal k minulému dílu – kvalita neustále klesá, je to šíleně přebujelé a jednotvárné a autorův úsudek ohledně toho, čemu věnovat prostor a co vynechat, je s každým dalším objemným svazkem horší. Obsesivně sledujeme spoustu vedlejších postav, velké finále se přitom "sfoukne" během chvilky. Takhle odfláknutý závěr se hned tak nevidí, navíc na konci série čítající několik tisíc stran!
Upřímně, jsem moc rád, že to mám konečně za sebou. A tu bizarní posedlost znásilněním a eunuchy bych už opravdu řešil s odborníkem...
Trůn lebek
Peter V. Brett
Než jsem se do tohoto cyklu pustil, několikrát jsem někde četl názor, že kvalita jde s každým dalším dílem dolů. U prvních dvou jsem ten pocit určitě neměl, u třetího už trochu ano, po tomhle s tím bohužel musím jednoznačně souhlasit.
Zůstávají problémy z předchozích knih, především nudnost Krasijců a všeho kolem nich. Jazyk, kultura, politické machinace – nic z toho není dost propracované, aby to „uneslo“ takto objemný text. Spousta věcí se opakuje pořád dokola, Krasijci jsou věčně vzteklí a bojovní a jejich kapitoly jsou extrémně únavné.
Kritickým nedostatkem začíná být i autorova těžko pochopitelná práce s tempem vyprávění. Dosud se projevovala jen tím, že jsme se neustále obsesivně vraceli do něčího dětství a mládí, což bylo nepříjemné, ale dalo se to překousnout. Nad tímto dílem jsem ale zmateně kroutil hlavou – většinu času věnujeme banalitám, linka s Arlenem je zjevně odsunuta na vedlejší kolej, ačkoliv nás logicky zajímá nejvíc, a ještě k tomu autorovi na konci úplně přeskočí. Vážně, jinak se to nazvat nedá. Jako by Bretta někdo upozornil, že v posledních dvou bichlích nebylo tolik děje, kolik by si čtenáři představovali, a on se to na závěrečných osmdesáti stranách pokusil zachránit a mocně pohnout všemi dějovými linkami naráz. Místo „zaslouženého“ a poctivě připraveného velkého finále to ovšem působí jako hodně křečovitý až zoufalý pokus o vyřešení dějové bezradnosti.
Teorie podivnosti
Pavla Horáková
V jednotlivostech výborné, jako celek ale úmorné a nezajímavé. Ústřední myšlenka je skvělá, ve finále mi ale přišla dost "nevytěžená", přišlo mi to jako střípky mozaiky, které moc nedrží pohromadě.
Zdaleka nejzajímavějším zážitkem pro mě nakonec byla rozhlasová diskuze kritiků, kteří se nad knihou vydatně poškorpili.
Velká dobrodružství myšáka Stuarta Littlea
Elwyn Brooks White
U Šarlotiny pavučiny jsem ještě dovedl pochopit, proč je kniha tak populární, v tomto případě tomu ale nerozumím vůbec. Místo souvislého děje jde spíš o řetězec různých náhodných scén jdoucích odnikud nikam, text navíc nepochopitelně končí uprostřed a spousta věcí zůstane nevyřešená. Dočetl jsem se, že to White takto bizarně utnul proto, že se bál, že brzo zemře, nakonec ale žil dalších čtyřicet let, takže jistě mohl napsat pokračování a nějak ten příběh dokončit.
Dost mi vadila i neujasněná míra "pohádkovosti". Prostředí je podivně rozkročeno mezi kouzly a realismem – lidské ženě se narodí myš a nikomu to nepřijde zvláštní, miniaturní modely aut a lodí jsou zcela funkční, jeden muž si stěžuje, že nemůže sehnat fundovaného učitele, ale klidně nechá učit myš, Stuart potkává dívku, která je stejně prťavá jako on, ale jinak je normální apod. Jako by sám autor nevěděl, jak jeho svět funguje a jak moc chce popustit uzdu fantazii.
Válka za bílého dne
Peter V. Brett
Čte se to stále moc dobře, plynutí děje se ale začíná nepříjemně zpomalovat. Dění v obou hlavních "táborech" připomíná seriál Beverly Hills 90210, na můj vkus je toho přes míru. Velmi nepříjemné je i to, že od závěru minulého dílu víme, co musí přijít, ale čekáme na to opět stovky stran, během nichž se toho, alespoň subjektivně, moc nestane. Slabinou je pro mě i "devalvace" kouzel a magie – v tomto světě samozřejmě dává smysl, že spolu lidé podobné věci sdílí, přesto se nelze zbavit dojmu, že má každý druhý po kapsách nějaký magický artefakt nebo vládne nějakou superschopností.
Pouštní Kopí
Peter V. Brett
Zpočátku smíšené pocity, závěrečný dojem ovšem velmi pozitivní. Peter Brett na mě zatím působí jako autor, který je ve všech aspektech řemesla velmi dobrý, ale v žádném vysloveně nevyniká. Všechno je na slušné úrovni, zároveň by to ovšem chtělo trochu rozvinout a „dopéct“.
První třetina nás časově vrací zpět a opět procházíme něčím dětstvím a dospíváním, a to bez osvěžujícího „přeskakování“ k jiným postavám, což je problém. Jako kolega-vypravěč tomu rozhodnutí naprosto rozumím a oceňuji odvahu autora, jako čtenář jsem se nicméně docela nudil. A jsou tu i další potíže – prostředí není tak propracované, aby to „utáhlo“, fiktivní jazyk je také slabší a všechny ty dama, damaji, dama'ting a damaji'ting člověku docela brzo začnou lézt krkem.
Zbytek knihy je ale opět na velmi slušné úrovni – solidní vypravěčství, poutavý příběh, několik nečekaných, ale dobře připravených zvratů. Jsem upřímně zvědavý, s čím Brett přijde dál a jak to celé zvládne ukočírovat.
Šarlotina pavučinka
Elwyn Brooks White
Nápad dobrý, provedení slabší. Přátelství čuníka s pavoukem je pěkné, téměř veškerou práci ovšem odedře Charlotte. Wilbur je naprosto pasivní postava, která je nadto dost ukňouraná, a ke konci i docela sobecká. Místy mi vrtalo hlavou, proč někoho podobného pořád dokola zachraňujeme, a doufal jsem, že z něj třeba ještě uděláme tu slaninu.
Strukturně je to taky docela bída. Místo různorodých dobrodružství se vše pokaždé vyřeší stejně, jako by měl autor na začátku jeden dobrý nápad a na další čekal marně, tak prostě zopakoval čtyřikrát to samé. Únavné jsou i pasáže s holčičkou Fern, u níž se zdá, že bude v příběhu hrát významnou roli, což se ovšem nepotvrdí – její odbočky jsou zcela zbytečné a nikam nevedou. V první půli je tichou zoovoyeurkou, ve druhé pak fascinaci vepříkem vymění za o trochu zdravější fascinaci sousedovic chlapečkem, do děje ale kromě začátku nijak nezasáhne.
Tetovaný
Peter V. Brett
Prvních sto stran jsem hodně váhal, zda knihu nemám odložit, v textu totiž byla jedna začátečnická chyba za druhou. Všechny tři hlavní postavy jsou děti a všechny začínají ve velmi podobném prostředí, autor na čtenáře nemilosrdně hrne spoustu expozice, všechno působí nedotaženě. Démoni i magické symboly, jimiž se proti nim člověk může chránit, jsou v knize neustále, přesto se toho o nich dozvíme překvapivě málo.
Zhruba ve čtvrtině se to nicméně láme. Postavy začnou být výraznější a jejich dějové linky zajímavější, malé vesnice vystřídá poutavější prostředí. V závěru potom příběh vygradoval natolik, až zmizela pachuť z úvodu, takže jsem zvědavý, s čím autor přijde v dalším dílu.
Obraz Doriana Graye
Oscar Wilde
Krásná studie hédonismu. Příběh funguje skvěle – ačkoliv je založen na jednoduché myšlence, zůstává až do konce poutavý, a navíc je stále velmi aktuální. Wilde si rovněž vyhrál s každou větou, text krásně jiskří. Navzdory tématu je kniha překvapivě vtipná, o což se stará především lord Henry, který představuje enormně odpudivou studnici sarkastických citátů. Je ale pravda, že ten všudypřítomný cynismus, perverznost a krutost vůči ostatním nakonec člověka přece jen trochu unaví. Takže jsem autorovi velice vděčný, že tu knihu napsal, ale vlastně se až tolik nedivím, že hned několik recenzentů navrhovalo, aby ho za ni zavřeli.
Obraz Doriana Graye stojí za pozornost i kvůli tomu, že existují tři verze – první je rukopis, který Wilde odevzdal, druhou text, který vyšel v časopise Lippincott's Monthly Magazine a kde byla bez jeho vědomí provedena řada změn, třetí pak opět zpracoval sám Wilde, ale kromě rozšíření text také po velmi nepřátelské reakci tisku mírně cenzuroval. Když se spisovatel později ocitl před soudem pro přečin proti mravopočestnosti, obžaloba všechny tři verze srovnávala a zaměřovala se právě na tyto úpravy, což autorovi nijak nepomohlo (ačkoliv těžiště procesu bylo samozřejmě jinde).
„My dear boy, no woman is a genius. Women are a decorative sex. They never have anything to say, but they say it charmingly. Women represent the triumph of matter over mind, just as men represent the triumph of mind over morals.“
Modlitba pro samorostlé
Becky Chambers (p)
Výrazně filozofičtější než první díl, ale stejně milé a uklidňující. Zásadním otázkám lidské existence se samozřejmě věnuje řada autorů, málokdo to ovšem dokáže podat tak stravitelně a "hřejivě" jako Chambersová. A přitom to není banální, nejsou tu žádné "rychlotipy" ani návody na štěstí. Oceňuji i to, že autorka v textu opět dodrží slib, který dá čtenáři ve věnování:
"For anybody who doesnt know where theyre going."
Rytíř Sedmi království
George R. R. Martin
Prequel k sérii A Song of Ice and Fire z doby, kdy Sedmi královstvím ještě vládl rod Targaryenů a lidé dosud pamatovali draky. Jak je u Martina zvykem, čte se to skvěle. Na rozdíl od hlavní série mají příběhy pouze dva protagonisty, a tak mají výrazně rychlejší tempo. Zvlášť bych ocenil dynamiku mezi hlavními postavy – ne zrovna nejbystřejším, ale o to čestnějším rytířem Dunkem a jeho panošem Eggem, který má prořízlou pusu a jedno velké tajemství. Stejně výborně funguje propojení nicotných „lokálních“ půtek s pletichami, které mohou změnit osud celé říše.
V této knize jsou první tři příběhy, Martin nám jich slíbil ještě šest, případně devět. Na tom čtvrtém ovšem pracuje od roku 2011 a později prohlásil, že vyjde až po The Winds of Winter, takže…
P. S.: A Knight of the Seven Kingdoms je jedním ze spin-offů Game of Thrones, na nichž HBO aktuálně pracuje. První řady bychom se měli dočkat za rok.
Ikarův pád
Caitlin Schneiderhan
Velmi průměrná kniha, na kterou po dočtení okamžitě zapomenete. Spojení s fenoménem Stranger Things jí pomáhá i škodí – kdyby kniha nebyla součástí této „značky“, hned by zapadla, většinu fanoušků ale nejspíš dost zklame. Z toho, co ze seriálu udělalo takový hit, je tu jen parta teenagerů, co hrají Dungeons and Dragons; hororová atmosféra i všechny ostatní prvky chybí. Příběh navíc nijak nerozvíjí existující svět, nemám pocit, že bych se dozvěděl cokoliv zajímavého nebo že by tahle kniha změnila můj pohled na děj seriálu, že by k němu něco přidala.
Tragédie to není, jen z toho prostě dýchá to korporátní rozhodnutí „pojďme z téhle značky vydojit co nejvíc“, a naopak citelně chybí bytostná potřeba odvyprávět zajímavý příběh. A je to o to smutnější, že zrovna v tomto světě možnosti zcela jistě jsou, jen je využít.
Hvězdná pěchota
Robert A. Heinlein
K naprosté většině knih se nevracím, toto dílo mě ovšem nepřestává fascinovat. Zpočátku vypadá "jen" jako akční sci-fi s dobře promyšlením světem, brzy se však přeladí na překvapivě filozofickou notu. Všechno tu dává smysl, všechno má logické zdůvodnění a armáda je vylíčena tak, že by do ní člověk hned vstoupil. Autor také věnuje hodně prostoru různým vojenským a politickým úvahám, které jsou z mého pohledu nejzajímavější, neboť čtenáře opakovaně nutí k hlubšímu zamyšlení nad vlastními hodnotami.
P. S.: skvělý je i film, který se děje knihy drží relativně věrně, používá ho ovšem ke zcela opačnému poselství – místo oslavy vojenství jde o satiru. Traduje se dokonce, že režisér Paul Verhoeven tento aspekt podtrhnul tím, že si do hlavních rolí záměrně vybral nadpozemsky krásné, ale herecky neobratné aktéry.
Tanec s draky
George R. R. Martin
Potřetí jsem došel na konec této série a potřetí mě moc mrzí, že se dalších dílů téměř jistě nedočkám. Na druhé straně to nijak nesnižuje ten čtenářský zážitek. George Martin píše naprosto úžasně. Delší série si vždycky prokládám jinými knihami a právě tam si člověk uvědomí, o kolik je tento autor před jinými napřed.
Při každém čtení navíc najdu spoustu nového. Tentokrát mě nejvíc zaujala práce s detaily. Procházejí postavy rybím trhem? Je tam vyjmenováno osm druhů ryb, které jsou k dostání, ačkoliv jsou hrdinové během jednoho odstavce pryč. Mihne se v příběhu skupina žoldnéřů? Autor nám jich představí nejméně deset a každému vymyslí nápadité jméno, ačkoliv už je znovu neuvidíme. A takhle je to se vším – každé místo má nějaký příběh a historii, každý šlechtic má milion příbuzných. Martin zkrátka píše, jako by měl nekonečné zdroje, jako by disponoval neomezeným časem, energií i fantazií. Když to řeknu jinak – tam, kde by se jiní spisovatelé zbytečně nevyčerpávali, protože to není nutné, je Martin vždy nekompromisní a jde do toho na sto procent.
Zároveň je právě tato velkolepost nejspíš jednou z věcí, které ho na stará kolena doběhly a zablokovaly další díly…
Volyňská rapsodie
Anna Strnadová
Krásný a smutný román o těžkém životě Čechů na ukrajinské Volyni. Jakkoliv jsou houževnatí a prokazují neuvěřitelně silnou vůli, dějiny je nemilosrdně drtí a jedno neštěstí střídá druhé. Po hrůzách, které zažijí od Němců i banderovců, se po druhé světové válce většina rozhodne vrátit do vytoužených Čech. Naděje na lepší život se ovšem opět rozplynou, neboť přichází rok 1948…
Betelgeuse
Leo (p)
K předchozímu dílu jsem byl dost kritický, o to víc musím Betelgeuse pochválit – autor se zlepšil snad ve všem. Příběh je mnohem zajímavější a lépe podaný, tentokrát to bylo strhující a byl jsem zvědavý, jak to dopadne. Postavy jsou uvěřitelnější a chovají se logičtěji. Mimozemská fauna je tentokrát ještě o kus jedinečnější. I ta kresba je povedenější.
Posedlost sexem je tu stále, přesněji je ještě horší než posledně, ale začínám si zvykat, že v tomhle světě se prostě lidé vyspí se vším, co jde kolem, a po každém delším dialogu se automaticky svléknou.
