• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih Josef Ženka

Granadské elity v 15. století

„Hezké představení granadského emirátu, něčeho, co se ve škole neučí. V jménech jsem se občas ztrácela.“
— aley

---

Alois Richard Nykl: poznámky k revoluční akci v Chicagu (1914-1918)

„Knihu vřele doporučuji, zejména pro náhled na to, jak se z Čechů (Bohemian) a Slováků stali Čechoslováci, jak se z váhajícího intelektuála Masaryka stal geniální neomylný vůdce Čechoslováků, jak se vyběhlo s Němci, Maďary, Slováky, obyvateli Moravy, Poláky a řadou dalších, a jak si funkcionáři kteří vedli odboj z bezpečné vzdálenosti hezky rozdělovali trafiky v nové ČSR. Kniha také ukazuje dobrý vhled do americké presidenské volební kampaně a jejích praktik. Mnohé věci jsou stále stejné. Více jsem vzhledem k osahu popsal v recenzi.“... celý text
— Y2T

---

Alois Richard Nykl: padesát let cest jazykozpytce a filosofa

„Nejprve bych podotkl, že jsem ani nedoufal, že by mohly vyjít v češtině nějaké nové práce R.A. Nykla. Pan Ženka učinil skvělý počin tím, že nejen vyhledal, ale také kriticky zpracoval a vydal tyto vzpomínky Nykla. Je třeba uznat, že práci editora pojal opravdu důkladně, takže pečlivě porovnával znění Nyklových pamětí s jeho dochovanými večlivě vedenými deníky a korespondencí, což knize také výrazně přidává na informační hodnotě. Nykl mě zaujal od chvíle, kdy jsem přečetl jeho knihu Věčné japonsko, která veškerou soudobou českojazyčnou literaturu o japonsku převyšuje o několik tříd. Přiznávám, že to byla jedna z nejnáročnějších knih, které jsem kdy přečetl. Nejen svám velkým rozsahem, ale zejména použitým jazykem. Ten nejenže odpovídá době, kdy Nykl opustil po středí škole Čechy, tedy cca roku 1905, ale oproti jiným (i starším) dobovým textům je výrazně složitější. Možná za to může Nyklova znalost řady jazyků a dlouhý pobyt v zahraničí. Běžně používá řadu archaismů (např. peň), obecně používá velmi bohatou slovní zásobu, obsahující nejen archaismy, ale řadu řídce používaných českých slov, kdy velmi podrobně rozlišuje drobné odstíny v jejich významu a používá i řadu cizích slov z jiných jazyků. Musím ale podotknout, že některá česká slova používá v dosti atypických, a někdy až zcela mylných smyslech. Ač se psaní pamětí v 50 letech může zdát poněkud předčasné, je dobře, že tu udělal, protože ačkoliv žil ještě 20 let, vzhledem ke zhoršení zdraví je již nikdy nedopsal. Kniha vás provede prvními 30 lety života tohoto podivuhodného člověka a v kombinaci s poctivě zpracovanou dochovanou korespondencí a deníky vám umožní i výrazně lépe poznat osobnost Nykla. Musím říct, že jsem si poněkud upravil svůj názor na něj. Rozhodně netrpěl skromností, když se v jedné zamýšlené publikaci hodlal v názvu označit za génia. Značná smělost je zřejmá i ve způsobu, jakým se dopočítával svých uváděných cca 50 jazyků, které ovládal. Reálně to bylo cca 10 jazyků, s tím, že k ostatním si dopomáhal třeba i započítáním pasivní znalosti Slovenštiny, a řady dalších jazyků podobných některým, které ovládal, případně naopak samostatným počítáním různých dialektů. I tak byly jeho jazykové znalosti na velmi slušné úrovni. Neze ovšem přehlédnout, že měl velmi silný pocit své výjímečnosti a v jistém smyslu sebestřednosti. Ve vzpomínkách nás zavede postupně na středočeský venkov, kde chodil do obecné a měšťanské školy, do Prahy kde chodil na obchodní akademii, a pak již po světě do Švýcarska, Německa, USA, Mexika, Egypta a Japonska. Kniha je výborná v tom, že dokáže člověku přiblížit, jak vnímali svět tehdy lidé. Za zmínku rozhodně stojí Nyklova národnostní sebeidentifikace, kdy byl ve školních letech ovlivněn vypjatým českým nacionalismem, a dnes by se šlo nad přesvědčením o kvalitách svého národa jen pousmát, kdyby právě tento vypjatý nacionalismus (byť německý) nezatáhl evropu do dvou světových válek. Za pozornost rozhodně stojí, že důsledně uváděl svou národnost a jazyk jako Bohemian (obdobně to dělali i ostatní češi v Americe a i jejich časopis se tak jmenoval až do roku 1917, kdy se přejmenoval na Czechoslowak) a ostře se vyhrazuje proti Moravanům, které chápe jako cizince, a v Čechách nežádoucí přistěhovalce, kteří berou místním práci. Za povšimnutí rozhodně stojí i jeho vztah k německojazyčným lidem. Jako silně nacionalistický Čech zdůrazňující své slovanství opakovaně odmítá vše Germánské jako špatné. Zároveň ale sám měl tetu která se provdala do Karlových var, měl tedy německojazyčné bratrance, žil u tetiny rodiny kolem svých 15 let, chodil tam rok do školy a vracel se k ní celý život, i u ní psal tyto paměti. O cestách do německojazyčných regionů Čech referuje vždy jako o tom, že "je v němcích" s malým písmenem. Jinak se německy mluvícími obyvateli Předlitavska (tedy i Čech) nijak moc nezabývá. Naopak vždy důrazně rozlišuje "Říšské Němce", které nemá rád a přičítá jim různé negativní vlastnosti. jeho vypjatý nacionalismus celkem dobře ilustruje velmi chladný vztah k architektu Letzlovy, kterému hned na prvním setkání v Japonsku tvrdě vyčetl, jak může jako Čech zaměstnávat vídeňáka von Kratzera (nelze ovšem jednoznačně určit, jestli se mu nelíbilo, že je německojazyčný, nebo že není z území Čech a zda by nevnínal stejně i Moravany, do kterých se také opakovaně naváží). Letzla také tvrdě odsuzuje za postoj během první světové války, kdy Nykl už od roku 1915 propagoval v Japonsku rozbití monarchie, zatímco Letzel byl loajální rakouský občan. V tomto směru kritizuje i Masaryka, který minimálně ještě v roce 1916 počítal se zachováním Rakouska a přišel mu tedy spíše jako loajální sluha monarchie. Obecně by šlo rozdělit národy na ty jemu sympatické, jejichž jazyk se obvykle naučil a kulturou se zabýval a měl o ni zájem (Arabové, Japonci, Španělé). A pak na ty, které dosti zkratkovitě odsuzoval - Němci, Židé (a jidiš patrně nepovažoval za jazyk, ale za špatnou němčinu), Angličané, Moravané, některé národy z Kavkazu či Číňané. Jeho vztah k američanům také není moc vřelý, ačkoliv mu amerika poskytla nový domov, kde mohl beztrestně rozvracet Rakousko - Uhersko. Velmi zajimavé jsou jeho paměti i proto, že si zakládal na tom, že říká pravdu. Mohl být kvůli tomu poněkud hůře snesitelný společník, ale jako historický dokument jsou díky tomu neocenitelné. Přinášejí tak reálný a kritický obraz české komunity v USA, zcela unikátní obraz malé české komunity v Japonsku a také velmi detailně popisují sexuální průmysl/prostituci ve všech zemých, které navštívil. A jejichž služeb jako heterosexuální starý mládenec dosti užíval. V tomto smětu může hovořit o velkém štěstí, že byl pouze jako mladý dvacátník stižen dvakráte kapavkou, a vyhly se mu jiné nemoci. V rámci toho, že si nebere servítky popisuje, kdo z cizinecké komunity v Tokiu si uhnal Syphilidu a jak se léčila. Kupodivu v této souvislosti ale nezmiňuje Letzla. Za zmínku stojí i zřetelná zatrpklost kolem padesátky, kdy psal paměti.“... celý text
— Y2T

---