Lin Carter

Přidat do oblíbených Koupit knihy

americká, 1930 - 1988

Populární knihy

/ všech 10 knih
Conan a kletba monolitu
Conan a kletba monolitu
Conan
Conan
Conan a plamenný nůž
Conan a plamenný nůž
Tolkien: Zákulisí Pána Prstenů
Tolkien: Zákulisí Pána Prstenů

Nové komentáře u knih Lin Carter

Conan z ostrovů Conan z ostrovů

„Skvělé dobrodružství, ale zbytečně moc vzpomínkových pasáží. Cením úvod, který zasazuje sérii o Conanovi do literárního kontextu.“
— Sklenička

Conan z Aquilonie Conan z Aquilonie

„Taková stará fantasy klasika, klišé kde dostanete co od ní očekáváte a co se dobře čte. Jen ten Conan je v ní už týpek s prošedivělým knírkem a rodinou.“
— adevr

Conan z ostrovů Conan z ostrovů

„Tady nevím, co se vlastně stalo. Tyto autory beru jako jedny z nejlepších pokračovatelů Howardova stylu vypravování. Jenže Conan z ostrovů mě vyloženě nebavil. Conan připlul do Ameriky, máme tu scény obětování na vrcholku pyramidy jako z Apocalypta. Ale zároveň s tím neskutečné množství překlepů. Co stránka, to chyby. A překladatel si o jednom ze spisovatelů myslí, že je žena. To asi stačí za příklad.“... celý text
— lampernaqui

Conan a kletba monolitu Conan a kletba monolitu

„Je vidět, že základ těchto povídek pochází od samotného tvůrce Conana. Ale zpracování a jejich dokončení bylo provedeno s citem a člověk by měl pocit, že jsou celé Howardovým dílem. Jednoduché příběhy mají tu správnou atmosféru, nedělají z Conana něco jiného, jak je tomu u novějších pokračovatelů.“... celý text
— lampernaqui

Tolkien: Zákulisí Pána Prstenů Tolkien: Zákulisí Pána Prstenů

„„A není nic nezáživnějšího než nezáživný hrdinský epos!“ (Carter, 2002, s. 103). Není nic nezáživnějšího než text, u něhož člověk neustále odevzdaně kontempluje jeho relevanci a nenaplněný potenciál. Úvod a první tři kapitoly knihy by mohly aspirovat na povinnou četbu pro všechny příznivce světa Ardy a s přibývajícími roky se budou ještě dále zhodnocovat. Jsou to ty kapitoly, jež se věnují dobovému přijetí Pána prstenů a Tolkienovu životu. Jedná se o vpravdě unikátní sondu z doby, kdy Tolkien ještě žil. Horší je to s tou analytickou a syntetickou částí – s tím zákulisím Pána prstenů. Samotná adresná diskuze inspirační zdrojů Pána prstenů začíná až ve 14. (!) ze 16 kapitol. Té předchází 4 (!) samostatné kapitoly, jež pouze sumarizují děj Hobita a Pána prstenů, 2 kapitoly, jež diskutují stylistický útvar Tolkienova díla a Tolkienovu teorii pohádky, a 4 (!) dlouhé kapitoly, jež se zaobírají historií fantastické literatury od antiky až po polovinu 20. století. Je to právě těchto 8 kapitol, jež knihu potápí. Nabízí se logický postulát, zdali by člověk neznalý světa Pána prstenů chtěl číst o jeho zákulisí – tzn. o jeho názvosloví, o jeho inspiračních zdrojích atd. Opodstatněnost čtyřkapitolové sumarizace je tedy sporná. Dalším problémem je samotná historická rešerše děl fantastické literatury. Ta by vůbec nevadila, ba co více, byla by i zajímavá a hodnotná, kdyby ji ovšem Carter nepsal stylem aspirujícího bakalanta píšícího svou první závěrečnou práci bez dohledu vedoucího. Carter zde zabředá do úmorných detailů jako jsou letopočty, politické reálie, životopisy autorů apod. a zjištěné poznatky navíc ani zevrubněji nevyužívá v pozdějších částech knihy. Ironické je, že si je těchto třecích ploch nejspíše i sám vědom, jelikož se na pár místech uchyluje k alibismům typu: „A chce-li se některý čtenář přít…“ (Carter, 2002, s. 110) nebo se neubrání jednovětým přílepkům na koncích podkapitol, jenž mají nějakým způsob napojit jím uvedený text na Tolkienovo dílo, a to například skrze podobnost v počtu slov (srov. Carter, 2002, s. 123). Ideální to není ani v té méně popisné části. Carter je schopen na jedné straně dojít k ultimativnímu závěru, že Pán prstenů v žádném případě není ani satira, ani alegorie, ale už na další straně si neodpustí citovat Tolkienovu poznámku: „… ve stejném období (1938–39), kdy se začal odvíjet příběh Pána prstenů a kdy začínalo být jasné, že v dosud neznámé zemi, jež naháněla strach mně jako hobitům, čeká námaha a hledání,“ (Carter, 2002, s. 81). Některé závěry o původu slov je možno označit též za docela optimistické (srov. Carter, 2002, s. 156). Z celé „zákulisní“ části mi přišla zdaleka nejzajímavější 14. kapitola, jež se věnovala Tolkienovým základním pramenů. Bylo docela překvapující zjistit, kolik jmen nevymyslel sám Tolkien, ale kolik jich pouze přejal ze severské mytologie (Durin, Dvalin, Gandalf…). Začátek a konec knihy je zásadní, prostřední kapitoly jsou ale spíše s otazníkem.“... celý text
— Raymond

Přejít na knížky autora