• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 11 knih

Nové komentáře u knih Louis Ferdinand Destouches

Smrt na úvěr

„Četl jsem v lednu - únoru roku 2005. Toho času "na pracáku". Můj nejsilnější literární zážitek. Byl jsem naprosto pohlcen.“
— Jan_Kolovrat

---

Cesta na konec noci

„"Člověk se musí těmi sny honem nacpat, aby prošel životem, který čeká venku, aby přestál ještě několik dní v krutostí věcí a lidí. Vybírá si z těch snů takový, co nejlíp zahřívaj duši." Četl jsem Cestu na konec noci kdysi dávno, když to ještě byla Cesta do hlubin noci. :-) A četl jsem ji dříve, než jsem věděl, kdo je Céline a jakými postoji je nechvalně znám. A byl překvapen, protože jeho skoro-autobiografický hrdina se mi ani zpětně jako nějaký výrazný rasista a antisemita nejevil. Spíš jako misogyn nebo misantrop, soudě podle jeho poznámek, kterými častoval obě poloviny lidstva. Bardamu mi tehdy sympatický příliš nebyl. Nezměnilo se to ani teď, když jsem si jeho cestu připomněl v rámci rozhlasové četby na pokračování (velmi povedené, mimochodem). Přestože mám obecně slabost pro lidi různě neobvyklé a vymykající se a spolucítím s těmi všelimožnými podivíny, kteří jsou nekompatibilní se světem a různě se v něm plácají, tak tenhle mrzout mi prostě k srdci nepřirostl. Ne, že bych neměl pochopení pro jeho smysl pro absolutno a neochotu ke kompromisům, pro jeho nechuť žít jen "tak nějak", šosácky, polovičatě, vlažně... Ale Bardamu se k nedokonalému světu staví zády, v okázale odmítavém gestu. Poloplnou sklenici svého života nezkouší doplnit z vlastních ani vnějších zdrojů, nezkouší ani v tom, co má k dispozici, najít to vzácné a krásné (a v každém životě něco krásného a vzácného je!). Je trochu jako vzdorovitý puberťák nebo trucující malé dítě, které rozbíjí hračku, jejímuž fungování nemůže přijít na kloub. Dobře mu tak, mohli bychom si říct, jenže v životě nikdy nežijeme sami a sami pro sebe a - přestože to náš milý Ferdinand nevidí nebo nechce vidět - tak svým přístupem slona v porcelánu ubližuje i druhým. Předchozí kritický odstavec si bere na paškál Bardamua jako postavu, ale kritika se netýká příběhu o něm. Román je totiž dobře napsaný, s drajvem a neskutečně živým jazykem, s působivě vykresleným prostředím a věrohodnými postavami, kterým dokázal dát Céline vnitřní logiku a opravdovost a opravdu jim "vdechnout život". Sice jsem s postavami knihy málokdy souzněl a souhlasil, ale víceméně jsem rozuměl tomu, proč dělají, co dělají a proč se chovají, jak se chovají. V době vydání to musela být bomba a senzace, dnes už jsme si v knižním provozu zvykli na ledasco a jen tak něco nás nešokuje... Ale i když Cesta na konec noci už nevyvolá literární skandál, stále ještě přináší dobrý, i když docela drsný, čtenářský zážitek. "Takhle končí naše tajemství, jakmile je vyneseme na světlo a na veřejnost. Strašnýho v nás, a na zemi a na nebi, možná není nic než to, co ještě nebylo vyslovený. Klidný budeme, teprve až všecko bude jednou provždy řečený. To potom konečně zmlkneme a nebudeme se už mlčení bát. A bude to."“... celý text
— mirektrubak

---

Cesta na konec noci

„Posloucháno jako četba na pokračování. Nějak nezaujala.“
— Hanjimka

---

---

Cesta na konec noci

„Sama sebe jsem se ptala, čím je kniha tak výjimečná? Zřejmě se ve své době vymykala svojí výsměšností a cynismem, stejně jako hovorovým jazykem. Žádní kladní hrdinové, žádný happy end, žádná velká láska, žádný sentiment. Hlavní hrdina se dostává z jedné mizérie do druhé a plive jedovaté poznámky k tomu i onomu. Nic mu není svaté, na nikoho se neváže, občas si dopřeje nezávazné tělesné rozkoše, ale většinu času se nachází v marasmu obklopen většími či menšími mizery. Více mě bavil začátek, období 1. světové války. Celkově mě ale toto dílo příliš nenadchlo, asi bylo až příliš ponuré a bezvýchodné i na mě. Ale i tak je doporučuji, přece jen je to klasika a velmi kvalitní text, jen je asi potřeba mít to správné rozpoložení nebo dávkovat postupně.“... celý text
— bookfan

---

Od zámku k zámku

„Najlepšia na knihe je apokalyptická atmosféra, ktorá evokuje dojem temného bezčasia krajiny bez slnka. Tá Celinemu vyšla. Úprimne som čakal, že s jeho knihou budem mať problém politický a nakoniec som sa vlastne iba nudil. Poburujúce mi to až tak neprišlo, skôr im vadila repetitívnosť. Nadpolovičnou väčšinou knihy totiž zaberá svoju vyviňujúcu sa ukrivdenosť. Tá zvyšná časť sú nedôstojné historky zo Sigmaringenu, v ktorých ona bezútešná atmosféra funguje. A jedna krásna kapitola o tom, jak mu umrel pes. Na mňa trochu moc kriku, ale trilógiu dočítam.“... celý text
— dr.horrible