Cesta na konec noci přehled
Louis Ferdinand Céline (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/394375/bmid_cesta-na-konec-noci-mZx-394375.jpg
4
138
138
Po 85 letech nový český překlad slavné a přelomové prózy moderní světové literatury Voyage au bout de la nuit. Román z roku 1932 je prvotinou francouzského spisovatele Louise Ferdinanda Célina. Okamžitě byl překládán ve světě. Český překlad Jaroslava Zaorálka (spolu s ním Richarda Weinera a Jindřicha Hořejšího) z roku 1933 byl vůbec první vydaný převod románu do cizího jazyka a stal se inspirací a literární senzací české literatury. Když Jaroslav Zaorálek v roce 1933 Célinův román překládal, byl jím uhranut jako knihou neznámého spisovatele, která ho nadchla, a takto k překladu přistupoval: inspirován předlohou ji rozvíjel a umocňoval její bezprostřední expresivnost. A s tím vším, díky té inspiraci a své obraznosti, vytvořil (včetně názvu Cesta do hlubin noci) jedinečnou českou knihu, která je a zůstane historickou kometou naší literární paměti. Nový český překlad vznikal s odstupem 86 let od prvního vydání knihy a se znalostí toho, jak se Célinovo dílo dále vyvíjelo a co je pro ně příznačné. S tímto vědomím souvislostí převádí Anna Kareninová do češtiny tuto nejlidštější ze Célinových knih jako první úchvatný román, který v sobě už ale ty další zahrnuje. V tomto smyslu najdeme v novém překladu Cesty postupy pro příští Célinovo dílo typické a jedinečné. Jedním z nich je kázeň. A ta dovedla překladatelku i k jinému českému názvu: Cesta na konec noci. Ten odpovídá francouzskému originálu tak, jak na něm Louis Ferdinand Céline v korespondenci trval: po takové cestě doslova „na konec noci“ sám v knize jde. Tehdejší převratnost Célinovy prózy tkvěla v hudbě jazyka, který vytvořil, v kompozici motivů a melodií vybraného vyjadřování, řeči městské periferie (nikoli venkova) a samozřejmě mluvy rozhněvaného intelektuála. Od Cesty na konec noci budou mít další Célinovy romány stále rozvolněnější stavbu a knihu od knihy budou čím dál víc připomínat sled nedořečených vět, emoci jednotlivých podobenství a epizod životaběhu, a ne „řádně“ vedený příběh. O to mistrnější bude jejich styl, ta jeho hudba, „ma musique“, jak říkal, v níž používá možností jazyka jako moderní hudební skladatel možností nástrojů. Cesta na konec noci stojí na začátku: je to onen převratný a „nesmírný demoliční podnik“ (podle Richarda Weinera), který otevřel nové cesty pro dílo svého autora i pro světové písemnictví.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2018 , AtlantisOriginální název:
Voyage au bout de la nuit, 1932
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Cesta na konec noci. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (25)
Sama sebe jsem se ptala, čím je kniha tak výjimečná? Zřejmě se ve své době vymykala svojí výsměšností a cynismem, stejně jako hovorovým jazykem. Žádní kladní hrdinové, žádný happy end, žádná velká láska, žádný sentiment. Hlavní hrdina se dostává z jedné mizérie do druhé a plive jedovaté poznámky k tomu i onomu. Nic mu není svaté, na nikoho se neváže, občas si dopřeje nezávazné tělesné rozkoše, ale většinu času se nachází v marasmu obklopen většími či menšími mizery. Více mě bavil začátek, období 1. světové války. Celkově mě ale toto dílo příliš nenadchlo, asi bylo až příliš ponuré a bezvýchodné i na mě. Ale i tak je doporučuji, přece jen je to klasika a velmi kvalitní text, jen je asi potřeba mít to správné rozpoložení nebo dávkovat postupně.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Cesta na konec noci v seznamech
| v Právě čtených | 5x |
| v Přečtených | 188x |
| ve Čtenářské výzvě | 9x |
| v Doporučených | 33x |
| v Knihotéce | 78x |
| v Chystám se číst | 248x |
| v Chci si koupit | 74x |
| v dalších seznamech | 10x |
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) prvotina francouzská literatura sarkasmus ironie pikareskní romány
Autorovy další knížky
| 1995 |  Cesta do hlubin noci |
| 1996 | Od zámku k zámku |
| 1939 | Škola mrtvol |
| 1999 | Smrt na úvěr |
| 1998 | Skočná |
"Člověk se musí těmi sny honem nacpat, aby prošel životem, který čeká venku, aby přestál ještě několik dní v krutostí věcí a lidí. Vybírá si z těch snů takový, co nejlíp zahřívaj duši."
Četl jsem Cestu na konec noci kdysi dávno, když to ještě byla Cesta do hlubin noci. :-) A četl jsem ji dříve, než jsem věděl, kdo je Céline a jakými postoji je nechvalně znám. A byl překvapen, protože jeho skoro-autobiografický hrdina se mi ani zpětně jako nějaký výrazný rasista a antisemita nejevil. Spíš jako misogyn nebo misantrop, soudě podle jeho poznámek, kterými častoval obě poloviny lidstva.
Bardamu mi tehdy sympatický příliš nebyl. Nezměnilo se to ani teď, když jsem si jeho cestu připomněl v rámci rozhlasové četby na pokračování (velmi povedené, mimochodem). Přestože mám obecně slabost pro lidi různě neobvyklé a vymykající se a spolucítím s těmi všelimožnými podivíny, kteří jsou nekompatibilní se světem a různě se v něm plácají, tak tenhle mrzout mi prostě k srdci nepřirostl. Ne, že bych neměl pochopení pro jeho smysl pro absolutno a neochotu ke kompromisům, pro jeho nechuť žít jen "tak nějak", šosácky, polovičatě, vlažně... Ale Bardamu se k nedokonalému světu staví zády, v okázale odmítavém gestu. Poloplnou sklenici svého života nezkouší doplnit z vlastních ani vnějších zdrojů, nezkouší ani v tom, co má k dispozici, najít to vzácné a krásné (a v každém životě něco krásného a vzácného je!). Je trochu jako vzdorovitý puberťák nebo trucující malé dítě, které rozbíjí hračku, jejímuž fungování nemůže přijít na kloub. Dobře mu tak, mohli bychom si říct, jenže v životě nikdy nežijeme sami a sami pro sebe a - přestože to náš milý Ferdinand nevidí nebo nechce vidět - tak svým přístupem slona v porcelánu ubližuje i druhým.
Předchozí kritický odstavec si bere na paškál Bardamua jako postavu, ale kritika se netýká příběhu o něm. Román je totiž dobře napsaný, s drajvem a neskutečně živým jazykem, s působivě vykresleným prostředím a věrohodnými postavami, kterým dokázal dát Céline vnitřní logiku a opravdovost a opravdu jim "vdechnout život". Sice jsem s postavami knihy málokdy souzněl a souhlasil, ale víceméně jsem rozuměl tomu, proč dělají, co dělají a proč se chovají, jak se chovají.
V době vydání to musela být bomba a senzace, dnes už jsme si v knižním provozu zvykli na ledasco a jen tak něco nás nešokuje... Ale i když Cesta na konec noci už nevyvolá literární skandál, stále ještě přináší dobrý, i když docela drsný, čtenářský zážitek.
"Takhle končí naše tajemství, jakmile je vyneseme na světlo a na veřejnost. Strašnýho v nás, a na zemi a na nebi, možná není nic než to, co ještě nebylo vyslovený. Klidný budeme, teprve až všecko bude jednou provždy řečený. To potom konečně zmlkneme a nebudeme se už mlčení bát. A bude to."