Nové komentáře u knih Maria Niemojowska
Poslední Stuartovci
„O Stuartovcích, patrně nejvíce tragikomického královského rodu v Británii (ne-li Evropě), v češtině není mnoho knih k dispozici. Natož o těch, kteří následovali po úvodní čtveřici Jakubů a Karlů. O tom, jací "matlalové" Stuartovci byli, vypráví tahle v nejednom směru zajímavá kniha Marie Niemojowské, která slovy jakou "hloupost" a "hloupý" skutečně nešetří. A po jejím přečtení, krom jiného, možná nebude tolik divu, že se Alžběta I. zdráhala předat korunu Jakubu I.
Autorčin styl vyprávění je něco, s čím jsem se dosud snad v historiografické knize nesetkal. Rozhodně ne v takové míře. Deklasující tón hraničí až s pohrdáním látkou. Respektive ono otevřené pohrdání je adresováno výlučně proti snad všem osobnostem, které mají co do činění se Stuartovci. Do značné míry je to zábavné, chvílemi dosti zarážející. Někdy se Maria natolik rozvášní, že spousta prostoru zabere dehonestace jakékoli politické emigrace obecně. A nebojí se konfrontovat jakékoli dosavadní vědecké soudy, někdy spíše emotivní než vědecké (například whigovskou historiografii). Těžko říct, kde se to v ní vzalo.
Zároveň tento naprosto cynický odstup není od věci. Niemojowská skutečně pohrdá jakoukoli romantikou, kterou jste v tématu Stuartovců dosud slyšeli, až na jednu, kterou zmíním později. Svoje postoje jasně odděluje od předkládaných faktů, a tak čtenáře nijak neovlivňuje svými názory. Na čtenáře má toto pojetí v ještě kritičtějším pohledu na předkládanou látku. Nabízí mnoho nových úhlů pohledu a rozšiřujících souvislostí, stejně jako vlastních čtenářových úvah. Například je tu krásně vysvětlen rozdíl mezi "jakobitským povstáním" a samotnými Stuartovci při pohledu na tu samou záležitost, tedy "stuartovskou věc".
Autorka se zaměřuje na život tří posledních Stuartovců (a servítky si nebere) - Jakub František Stuart, spíše poutník a pisatel dopisů; Karel Eduard Stuart, první rytíř; Jindřich Benedikt Stuart, ironickým způsobem nejúspěšnější Stuartovec ze všech.
Životní dráha Karla Eduarda je patrně nejzajímavější - snoubí v sobě veškerou tragikomiku Stuartovců, jejich osobnostní povahy a vrtochy, i příčinu legendy, v níž se proměnili. Jeho poslední snaha o návrat na trůn, neschopnost boj dovézt ke zdárnému konci, katastrofa u Cullodenu, neuvěřitelné utíkání před vládními honci a smutný konec. Putování Karla Eduarda je ona romantika, kterou autorka přece jenom přednese bez větší jízlivosti. Karlův bratr bratr Jindřich je pak oním úspěšným Stuartovcem. Vzdal se snahy o návrat na trůn a stal se významným kardinálem (navrch byl jednu chvíli nejvyšším představitelem církve vůbec) své doby i členem svého rodu. A snadno k němu pojmete sympatie.
Vytknout přesto musím jistou hustotu textu a náročnost. Číst je třeba pomalu, není zrovna snadná na pochopení ani orientaci. Za což nepochybně částečně může i moje omezená znalost 18. století, které je přece jen spíše orientováno na dění na ostrovech. A tou dobou, kdy poslední Stuartovci stále všemožně polykaly nezdar, už ostrovní království celkem zapomnělo a měnilo se v osvícenou zemi s náznaky přerodu v demokracii. I to bude možná jedna z příčin, proč se Stuartovcům nedařil návrat. Že těch důvodů byla celá řada, o tom vypráví kniha Poslední Stuartovci, která přes svou složitost jednoznačně stojí za pozornost.“... celý text
— Kozel
