Kozel komentáře u knih

Druhý díl této dračí série opět v mnoha směrech evokuje jistou inspiraci Harry Potterem. Čtenář by se tím neměl nechat odradit ani ovlivnit; ostatně "chyba" je ve velikosti fenoménu, jakým se HP stal a zůstal. To jen na okraj, neboť bezděčným asociacím se skutečně nelze vyhnout.

Pokračování prvního ročníku v tajné dračí škola nabídne v první půli především seznámení s oblíbeným školním sportem, drakobalem. Což ostřílené čtenáře sice nepřekvapí. Všechny kategorie ovšem pro kouzelný a sympatický sloh, jímž je kniha psaná, pocítí podráždění fantazie a vítr ve vlasech zatímco dělají akrobatické kousky nad Dračím polem, zatímco pevně sedí za třináctým ostnem svého draka. Dodatek knihy, v němž si pomocí testu můžete zjistit, do jakého rodu dračích jezdců patříte, považuji za rozkošnou záležtitost.

Druhá půle je ve společnosti Henryho a Timothyho násobně akčnější a dramatičtější. Objeví se nejen vzácný nefritový drak, ale především studenti (i svým mistrům) odhalí tajemství sedmého rodu, byť jde při tom opravdu o kejhák. A nově objevená Henryho schopnost se mu téměř stane osudnou. Skvělé drama a dobrodružství pro každou mladou a fantazijní mysl.

Nedá se svítit, už teď se velmi těším až se třetímu dílu dostane českého překladu. Tenhle příběh mě na první dobrou okouzlil.

1 22.12.2024

No to byla nádherná záležitost. Ačkoli jsem chtěl do knihy původně pouze nahlédnout, z jedné stránky se rázem stala polovina knihy a najednou konec. Malý nebo velký čtenář (v mém případě velký) se slabostí pro draky a tajné školy má velikou šanci si tuhle lahůdku zamilovat. Beze vší pochybnosti tu lze najít podobnosti třeba se sérií Harry Potter; o to spíš lákadlo pro jeho fanoušky. Šest dračích jezdců, tajná škola kdesi ve Skotsku, šest draků rozdílných osobností, vlastnostmi i vzhledem. Stejně tak osobití jsou studenti, a svérázní jsou i profesoři, neboli mistři.

Malý Henry je po fotbalovém zápase navštíven svým předchůdcem ze školy Sedmi ohňů, a začíná velké dobrodružství, které dokládá, že co dosud bral jen jako povídačky, je skutečností. A kdo by mu nezáviděl lítat na drakovi, ačkoli si s ním nedovedl vytvořit životně důležité pouto. Děj je plný barev a představivosti ve velkém, skutečně ve velkém rozměru. Jako každá správná dětská knížka, ani tahle není čistě o fantazii, ale nese s sebou nejedno výchovné ponaučení. Velmi rychle se z šestice nových studentů vyčlení zásadní trojice pro příběh - Henry, podivínka a svérázná Lucy, matematický génius Artur.

Vykreslení draci jsou brilantní. Ještě nevím, jestli bude pro mě favoritem Tvrdohlav, Hvězdotřpytný nebo jiný. Ač mě zarazilo, že jsou draci poněkud vegetariánští. Zkažený současným světem, kde z každého rohu číhá nebezpečná "osvěta" a "změna", jsem se trochu zarazil. Ale není se čeho bát, není tu vegetariánská agitace, za to jsou tu hromady a hromady zlata, jehož kouzlo na člověka je pomíjivé, za to pro draky má zlato mnohem důležitější smysl.

Úvodní kniha série čtenáře především seznámila s celý prostředím. Lákavým způsobem. Pořád mi vrtá hlavou, proč je z původních sedmi jezdců jenom šest a ten poslední nenastoupil. Mistr Duncan se o smutném příběhu šířit nechce. Mou zvědavost i tím dost podráždil. A jelikož seznámení s Tajnou dračí školou bylo tak okouzlující, doufám, že vyjde celá série a najde si oblíbence. Až se sám sobě divím, že se objevilo nové dětské dobrodružství, které by okouzlilo mou starou duši. Inu, draci=o)

1 18.12.2024

Tahle bezvýznamná figurka duchovního Browna je brilantní čertík z krabičky a číst ty jeho případy je povětšinou velká radost, už proto, že v žánru detektivky (v němž se vpravdě nevyznám) je zjevem velmi originálním. Stejně jako jsou originální strukturou samotné příběhy. Chesterton, známý pro své paradoxy, tu detektivní žánr velmi inteligentně a zcela bez skrupulí staví na hlavu. Ba co víc, i spousta dalších žánrů a ještě do toho dovede vměstnat spousta filozofování na nejrůznější témata - náboženství, pověry, politika, ekonomika... Často jsou ty úvahy pronášené oním duchovním, kterého byste jednoduše přehlédli, ale který se svým nebetyčným klidem (pokud zrovna vzteky neklepe holí nebo nebouchá do stolu či netahá někoho za kabát) překvapí nejen postavy povídky, ale i samotného čtenáře. S naprosto agnostickým a stoickým klidem pak přednáší všem zúčastněným, jak se který zločin udál. Protože žádná nevysvětlitelná záhada se v nich neděje, jak by si jeden mohl myslet.

Musím se doznat, že první sbírka se mi asi líbila o něco více svými příběhy. Tak to ale u sbírek bývá, že jejich (subjektivně nahlížená) kvalita má kolísavou tendenci. V tomto případě mě moc nebavily ty, které se odehrávaly v Americe. Za to ty na britských ostrovech byly jinou lahodou. Myslím, že mě tím Chesterton docela nachytal.

Proroctví psa s nádherným vyprávěním zločinu, který Brown vyřeší sedíc u sebe doma a hladíc psa; Kletba rodu Darnawayů s polorozpadlým sídlem a rodovou kletbou; Okřídlená dýka, která byla nejen mysteriozní, ale v mé představivosti byla až thrillerová a mrazilo mě v zátylku. To byly ty, které se mi vryly do čtenářské oblíbenosti nejvíce.

16.12.2024

Název úvodní studie "Netradiční král v netradiční hře od netradičního autora" je skutečně povedený. Edvard II. proslul jako naprosto neschopný panovník. Christopher Marlowe zas jako zlobivé dítě anglického divadla 16. století. A hra jako taková má v sobě nejeden prvek, kterým se odchyluje od tehdy nastaveného úzu. Proto mohu děkovat za to, že touto prací vznikla po sto letech možnost českých čtenářů seznámit se s hrou Shakespearova současníka. Přináší to s sebou mnoho benefitů, přičemž se svým komentářem pokusím nepřejít do rozsahu amatérské recenze. Možná se tomu nevyhnu...

Marlowe není jazykově, dialogem či psychologií postav tolik zajímavý (a jímavý) jako slovutný Shakespeare (potažmo hlubokomyslný), čímž je většina replik dosti strohých a na první dobrou nijak zásadních. Zároveň to přináší výhodu ve smyslu divadelní akčnosti děje, který stojí na rychlém sledu obrazů, aniž by ztrácel dějovou linii. Velmi dobře je tu znát vývoj historické látky, kterou chce autor sdělit i některé vnitřní rozbroje i změny rolí; především v případě Edvarda II., Mortimera mladšího, Isabely a Edvarda III.

Skvělé jsou výstupy rebelujících lordů, přičemž vrcholem jsou výtky, které na Edvarda II. sypou Mortimer s Lancasterem. Edvard brilantně popisuje na jednom místě jednotlivé lordy, kdy "znám zlovolnost mladého Mortimera / vím, že Warwick je surový a Lancaster / neúprosný..." Nutno podotknout, že Marlowe jednotlivé rysy nádherně zpracoval v replikách charakterů.

Zrada, liknavost a pomsta je vůbec silným faktorem hry. Stačí se podívat na jednotlivá vystoupení Isabely, která zhrzena odmítnutím lásky ze strany Edvarda, stane se z plačtivé ženy nemilosrdnou fůrií. Mortimer se ze služebníka chránícího zemi promění v podlého ctižádostivce, jehož vlastní hrabivost po koruně dovede ke stejnému (či podobnému) konci, který přichystal pro svého krále. Naprosto bravurní "vedlejší" rolí je princ Edvard III. Z loutky se stane mstícím andělem, z malého princátka nechápajícího dění králem velikosti svého dědečka a příslibem pro zemi, kterou rozvrátil jeho otec. Proměny Edvarda Druhého a jeho výstupy coby slabého, ba naprosto neschopného krále, by stály za samostatnou stať. Marlowe jej ztvárnil velmi zdařile.

Velmi zajímavá hra a zpracování historické látky, jen co je pravda. Byť nedosahuje velikosti historických her Shakespeara. Přesto si zasluhuje větší pozornost a místo vedle barda ze Stratfordu, čímž mimo jiné krásně doplňuje historické hry o anglických králích. Rozhodně stojí za přečtení i (adekvátnější) jevištní, potažmo filmové, zpracování.

S určitou lítostí se musím vypovědět ze zhnusení a jisté rozčarovanosti, které mi způsobily doprovodné studie (mimoděk). Jde o moderní současné pojetí divadelního ztvárnění hry, přičemž jedno dalo naštěstí vznik i tomuto knižnímu vydání a překladu. Postavit Marlowovu hru na homosexualitě Eduarda II. a Gavestona mi přijde brutálním znásilněním, které je horší než zavraždění Eduarda II., jak je známo ze hry i dobové kroniky. Při nejmenším se jedná o naprosto pomýlené chápání Marlowa. Marlowe chtěl sice šokovat a nebál se toho, jak ukazoval svými hrami i životem, jeho účel byl však komplexnější.

I při mé nevzdělanosti vím, že homosexualita Eduarda II. je sice možná, ale nikoli jistá a celá problematika daleko složitější, než zcela nesmyslná prvoplánová explicita. Králův vztah s milcem a oblíbencem Gavestonem stejně tak. Dokonce je z mého pohledu srovnatelný s příběhem George Villierse a Jakuba I. Jako taková malá zajímavůstka může posloužit, že George Villiers se narodil v době uvedení originální hry.

Ale to jen taková neplánovaná negativita. Kniha jako taková svým pojetím a překlad Edvarda Druhého je jednoznačně přínosnou věcí obohacující, jak se píše i v popisu, "nejen pro studenty středních a vysokých škol, ale i milovníky literatury a divadla i divadelní praktiky." Pro mě tomu tak je. A tak přeju edici, jejíž redaktorkou je Anna Hrdinová, dlouhý rejstřík a budoucnost. Věřím, že poskytne skvělou knižní platformu pro nové překlady klasické literatury i pro ukázky umění začínajících ilustrátorů.

15.12.2024

Eh bien, je nutno uznat, ačkoli je zatím pouze náhodně ochutnávání, že příběhy Hercule Poirota jsou vynikající záležitost. Seriálové zpracování s Davidem Suchetem nepočítám. Legendární a nesmrtelné je stejně jako knižní předloha. A tak jsem se při sobotě nechal v tomto případě uhranout Domem na úskalí, kdy Hercule tak trochu je, ale spíš není na odpočinku. Jedinečné šedé buňky mozkové.

Náramně vydařené dialogy, jednotlivé postavy a Poirot pobíhající mezi důkazy v doprovodu Hastingse, který opět příběh vypráví. Věřil jsem si, že celkem solidně sleduju stopy. Dokud mě Christie nevyvedla z omylu, neboť divadlo odehrávající se v chátrajícím domě bylo zápletkou mnohem komplikovanější, než bych se nadál. Ba co víc, ve svém důsledku bylo rozřešení přímo šokující. I po sto letech.

Nechyběl ani vstřícný anglický humor. Ať už se jednalo o závěrečné naplnění Poirotovi (i čtenářovi) zvědavosti, spočívající v touze vědět důvod nadhodnocené ceny za obraz. A nebo následující, opravdu bravurní, pošťuchování chudáka Hastingse, kterým je prakticky každý čtenář:

"Poirote," řekl jsem, "přemýšlel jsem."
"To je cvičení hodné obdivu, příteli. Pokračujte v něm."

"Mon cher, vy vždycky správně reagujete na nesprávném místě."

Přemýšlel jsem, pokračoval a správně reagoval na nesprávném místě, stejně jako byly mé instinkty (téměř) pokaždé mylné=o)

3 14.12.2024

Čtveřice sester, které se na dobré půl století staly nejvýznamnějšími ženami Evropy, a jejich příběh, jenž uhranul autorce natolik, že napsala knihu vypravující celý spletitý příběh. Vyprávět dějiny na sledování života čtyř osobností zároveň je velká výzva, s níž jsem se setkal dosud jen v případě Čtyři vladařů Johna Norwiche. Nancy Bazelon Goldstone zvolila styl vyprávění poněkud odlišný a čtenářsky - alespoň za mě - poněkud složitější.

Je bez pochyb, že informace autorka na čtenáře hrne silou laviny. U něčeho se zastaví blíž nebo až do detailu (jako Ludvíkovi kruciáty), většinu však proletí a bez odkazů na zdroje (nejčastějším jsou kroniky Matthew Parise). Protože se autorka bojí souvětí, v krátkých větách je snadné se ztratit díky nastolenému tempu a následně se orientovat v textu. To samé platí o jménech, protože Francouzi fantazií zrovna moc neoplývají. Mimochodem, pobavil mě český překlad, kdy občasné (je jich opravdu poskrovnu) překlepy a chyby vyvrcholily termínem "potencionální zájemce". Ale to jen tak mimoděk.

Co se týče samotného příběhu čtyř sester z hrabství Provence, je to rozhodně famózní příběh. Kupodivu se o této Markétě, Eleanor, Sanchii a Beatrice nemluví tolik, jako o jiných jejich středověkých jmenovkyních. A to přesto, že se dvě staly královnami ve věku, kdy současná děvčata teprve dodělávají základní školu. Všechny čtyři pak stanuly v popředí nejdůležitějších zemí tehdejší Evropy. Přitom rozhodně nestály nečinně v koutku. Rodinné nesváry, nevraživost, žárlivost, občas i hamižnost,, ale i oddanost, houževnatost a bojovnost. To vše rozpoutalo významné hýbání politikou Evropy 13. století. Nechybí ani mužští protagonisté - jejich manželé, synové, příbuzní. Mě patrně nejvíce potěšila zmínka o Eduardu Dlouhánovi a jeho naprosto legendárním (a možná nepřekonatelném) útěku z vězení.

Těžko knihu Nancy Goldstone zařadit do nějaké konkrétní škatulky. Populárně naučná bude asi nejlepší. Je to kniha čtivá, plná mnoha malých epizod i velkých dějinných zlomů. Horší je orientace a určitě to není jednoduše stravitelná jednohubka. Přesto platí jedna zásadní věc. Nevím o jiné knize, v níž by byl zahrnut život čtyř významných královen pocházejících z provoněné Provence. Čtyř významných žen, které znovu tak trochu bortí stereotypy o bezvýznamnosti žen a silných osobností ve středověku.

1 14.12.2024

Skvělá přednáška zaměřující se na rytířství a hledání ideálu. Co je na ni skvělé, je autoři pojmy rytířství a hledání ideálů dovedně a nenásilně překlenuly na současný svět. Středověká filozofie stále živá i dnes. Několik příkladů nejslavnějších rytířských postav a zmínky o českých a moravských rytířích. Kraťoučké, poučné a rychle po ruce. Samozřejmě nemůže krátká přednáška dosahovat kvality celých publikací a monografií, pro rychlý přehled je tohle vydařený spisek.

2 04.12.2024

Jako bych četl přednášku (v současnosti) nejslavnějšího symbologa, Roberta Langdona! Až na to, že Slavko Kroča nebyl fiktivní postavou. Jeho krátká úvodní přednáška na téma mýtů, symbolů a rozdílů mezi nimi, je velmi zdařila a vtahující. Na pár stránkách se čtenář nejednou pozastaví, rád se k napsaným myšlenkám vrátí a poupraví si vnímání mýtů a symbolů, které provází lidské dějiny od počátků. Kroča se nezabývá výkladem jednotlivých symbolů nebo mýtů (vyjma několika málo příkladů potřebných pro podtržení myšlenky), dívá se na problematiku jako celek. Velice vydařený kousek do kapsy.

3 04.12.2024

1,5 hvězdičky nedávám pro případnou "nekvalitu" obsahu. Jde skutečně o kapesní vydání pro ty, kteří by si s sebou chtěli vzít kousek geniálního Leonarda na cesty. Jorge Livraga ve svém článku, který vyšel v roce 1986, pouze shrnuje tehdy dosavadní znalost Leonarda mechanika. Je to soupis toho, co za sebou italský velikán zanechal, aniž by autor zacházel do větších podrobností. Dalo by se to nazvat velmi zdařilým referátem (téměř školní), výcucem a odrazovým můstkem. Samostatně spisek tak úplně neobstojí. Je trochu škoda, že Nová Akropolis nevydala tematicky obdobné spisky, které by da Vinciho představila v dalších rolích. Pak by to byla skvělá příručka. Pokud totiž chce čtenář něco nového o da Vincim, něco hlubšího nebo nepříliš známého, pak může být pochopitelně zklamán. Pokud je někdo da Vinciho fanouškem, pak tento článeček v jeho sbírce literatury o Leonardovi jednoznačně škodu nenadělá, ba naopak.

2 04.12.2024

Po pár letech jsem si Josefa Andrewse musel znovu přečíst a potěšit se dobrodružstvím z anglického venkova. Už z poličky na mě Fielding čtverácky pokukoval a nabízel ten svůj koncentrát žoviální bodrosti, který ani po letech od poslední četby, ani po třech stoletích originálu neztratil na svém kouzlu. Byla to jízda.

Navíc, v této knize, ačkoli je pojmenována po Josefovi Andrewsovi, tím nejzásadnějším charakterem pomilováníhodný farář Adams. Těžko hledat lidovější a lidštější postavičku, která svou pádnou pěstí (velikosti volského kotníku), ještě pádnější sukovicí, neochvějnou dobrotivostí, ručně opsaným a vždy připraveným Aischylem a varovným lusknutím prstů padá od maléru do maléru, zatímco kdesi doma má manželku s šesti ratolestmi a často spokojeně pokuřuje dýmku při rozhovorech, které mají pokaždé zábavnou stupnici počínající přátelským klábosením a končící neurvalou bouří.

Příběh Josefa Andrewse je regulérní lidskou groteskou, kdy Fielding - i dle vlastních slov - špičkuje lidské typy. Nadčasově. I vy znáte služebnou Treperendovou, která si plete pojmy a je kam vítr, tam plášť. Stejně tak znáte paní Boobyovou, plnou třídních předsudků a ženské vrtošivosti. Nepochybně jste potkali hospodského Taháka a jeho ženu, stejně jako faráře Trulanta, který má o lidskosti více povídání než činů. A to nezmiňuju všechny.

Tahle kniha je na Fieldingovi poměry kratšího střihu, stejně tak se může jevit v jeho genialitě trochu "slabší", přesto je zábavným putováním po anglickém venkově a kraji lidského druhu. I když nedosahuje velikosti Toma Jonese, je to potěcha pro pár odpolední, při nichž si autor nejen z lidské povahy střílí, ale zároveň docela tvrdě dovede zaútočit na stále trvající neduhy společnosti. Že mé nadšení z knihy přetrvalo několik let, je možno vidět v mém předchozím komentáři.

2 04.12.2024

Naprosto vynikající práce o Shakespearovi. O "Willdovi" každoročně vychází několik prací nejrůznější kvality. Je tomu tak už od 18. století. Kniha Parka Honana je sice stará téměř 30 let, přesto si dovolím tvrdit, že ji lze považovat mezi ty nejlepší, které jsou v současnosti k dispozici. Autor totiž shrnuje vše, co se Shakespeare týká. Nezaměřuje se pouze na lidskou osobnost Shakespeara (což je za mě ta nejlepší část, přičemž naprosto skvostný je popis Londýna, do něhož dramatik mohl vstoupit), ale i literárně dramatický rozbor jeho díla i divadelního světa (což jsou za mě spíš ty nudnější části), historiografický kontext a kriticky se dívá na mýty i omyly okolo Williama Shakespeara. Nechybí ani bohatá paleta lidí, s nimiž Shakespeare za svůj život přišel do styku. Je zajímavé, že jejich osobnosti i životy jsou jasněji popsané než samotný Shakespeare. Dávám to za vinu dochovaným archiváliím a zmiňuji jen jako zajímavý postřeh.

Je na místě si přiznat, že to není zcela jednoduché čtení, natož knihou ženoucí se za senzací. Zároveň to není zdrcující a vyčerpávající syntéza drtící čtenáře suchopárnou faktografií. V textu se dobře orientuje a vyhledává, čímž se stává skvělou příručkou a téměř učebnicí pro kohokoli, kdo má zájem blíže poznat anglického dramatika ze Stratfordu. Skvělá je poslední kapitola, kde Honan komentuje dosavadní práce na téma Shakespeara, upozorňuje na jejich úskalí a oceňuje jejich přínos, který v některých případech neupadá ani po několika stoletích. Ostatně sympaticky kritický je i k samotnému objektu, Williamu Shakespearovi, kdy ho slepě neadoruje (což je osvěžující), zároveň ho očišťuje od různých klepů a mýtů (což je navýsost příjemné) a především předkládá profil člověka, který mi byl po lidské stránce skutečně sympatický.

Skvělý doplněk k souhrnnému Dílu Williama Shakespeara od Martina Hilského.

2 26.11.2024

Když jsem na tuto knihu narazil nedávno na knižním veletrhu, byl jsem jí okouzlen a musel jsem si ji odnést. Očarován nejen obálkou a celkovým grafickým pojetím, nýbrž i tématem - dobývání severních končin, česko-moravská stopa, rakousko-uherská monarchie na poli expedičním. Po zkušenostech s cestami Jamese Cooka nebo Charlese Darwina jsem zatoužil pocítit kousek příběhu dobývání opačné polokoule. Vrhl jsem se na četbu. Výsledné pocity jsou...inu, nechci říct přímo trpké, při nejmenším jsou velmi rozporuplné.

Jako čtenář obvykle sahám po "staré" literatuře a přiznávám, že mi moderní literatura činí mnohdy celkem potíže. Trojí linka Christopha Ransmayra byl tvrdým oříškem. Fiktivní putování Josefa Mazziniho bylo snad autorovou berličkou pro lepší pojetí skutečné Payer-Weyprechtovy výpravy do Země Františka Josefa. Pro mě to bylo něčím zhola zbytečným a Ransmayrův autorský styl mi byl vzdálen jako Nová Země, přičemž v úvodu zmíněna teorie zpětné fikce narazila na tvrdou skálu. Roztržité přeskakování mezi jednotlivými linkami kazilo plynulost příběhu a mou snahu nechat se vtáhnout do atmosféry jinak skutečně mrazivé. Členění textu připomínající rozsypaný čaj, kdy se styl písma i řádkování mnohdy vyloženě zbláznilo, čtenářskému zážitku taky věru nevycházelo vstříc.

Jenomže pak je tu ona záležitost skutečnosti - Payer-Weyprechtova výprava za dobýváním severního pólu a objevení Země Františka Josefa. Je až překvapující, jak bezvýznamnou roli hrálo Rakousko-Uhersko v dobách objevitelských a kolonizátorských proti jiným monarchiím. Kousek neobjeveného zemského povrchu na Františka Josefa přece jenom zbyl. Téměř nedobytný. Bez života. V sevření mrazu a ledu. Za hranicí lidských možností. Tam se vydala expedice pod velením Payera a Weyprechta, přičemž toho prvního zmíněného lze považovat za obzvlášť důležitou postavu Ransmayrovy knihy. Teplický rodák, fenomenální horolezec, velkolepý umělec, dobyvatel severního pólu, jímž pohrdala soudobá akademická půda a zcela nepochopitelně zapomenut v mateřské zemi.

Naprosto nechápu, že ani Payer ani moravský Ota Kříž nejsou u nás zmiňováni jako hrdinové, jako inspirativní osobnosti, na něž by naše kotlina mohla být hrdá. Jako vrchol naprostého bizáru považuji, že v Rakousku jsou dostání zápisy, deníky a knihy obou. Náznakem, proč je to tu tak zlé, může být naprosto stupidní doslov Otto Duška. U nás vyšla pouze jedna z knih Payera. A ta se rázem stala jednou z položek mého wishlistu. Ostatně výňatky z deníků účastníků, lodních deníků a zpráv jsou bohatou součástí Ransmayrovy knihy. A ty jsou tím zásadním jádrem Ransmayrovy knih. Ty vyvolávají ty nejmrazivější pocity a představy o tom, co tahle výprava zažívala a prožívala v honbě za mamonem dobytí nedobytného. Skvostné jsou i odbočky ke konkurentům, třeba Amundsenovi, o němž jsem nevěděl, že lítal vzducholodí.

Ano, musím si přiznat, že z knihy u mě převládají nejspíš předně pocity zklamání a rozhořčení. Chaos. Tak na mě působí kniha Děsy mrazu a temnoty. Možná jen nejsem správným cílem. Naprosté ohromení ve mně vyvolala faktografická část zaměřující se na Payer-Weyprechtovo putování. Tam je kniha nejsilnější. Plná odkazů, citací a brutálnosti skutečnosti za hranicí jakékoli představivosti. K tomu se milerád vrátím i podle myšlenky "kdo by považoval plavby peklem za bezcenné cesty?" Stejně tak souhlasím s myšlenkou, že "mýtus nelze zničit bez oběti". Mýtus severního pólu je i dnes přítomný a dodnes přináší svoje oběti. I kdyby v podobě fiktivní postavy Josefa Mazziniho nebo Julia Payera a Carla Weyprechta, jejichž práce téměř propadla v zapomnění jako oběť nejvyšší.

1 16.11.2024

Mám rád Thomase Hardyho, který se proslavil především jako básník skutečného anglického venkova z fiktivního hrabství Wessex. Jeho poetická vyprávění o venkovském životě jsou plné nádherných obrazů a silných příběhů. Chtěl jsem si některou z jeho knih po čase, v řádu několika let, znovu připomenout, a tak jsem tentokrát sáhl po Tess z d´Urbevillů. Rovnou mohu říct, že moje pocity jsou rozporuplné na škále od mírného zklamání po mrazivé ohromení.

Začnu mírným zklamáním. Hardy je v této knize velmi upovídaný a stylově až rozvláčný. Což do jisté míry škodí příběhu i prostředí. Především pro vnímání netrpělivého dnešního čtenáře. Do charakterů, jejich myslí, krajinomalby i celkové dění se popisem noří, natolik hluboko, že pro čtenářskou fantazii mnoho prostoru nezbývá. Povídavost autorova může jeho dílu touto vatou uškodit tak, že na čtenáře nedolehnou plnou silou všechny ty petardy, jimiž je příběh Tess z d´Urbevillů plný. Čímž se dostávám k tomu, že právem je tento román považován za autorův kritický realismus. A co je na tom možná ještě děsivější, myšlenkou stále přesahuje do dnešní doby.

Všichni do jednoho jsme více nebo méně svazování společenskými konvencemi. A ty mohou mít kardinální a fatální následky pro jedince. Konvence mohou být brutální a brutální je příběh Tess. Ta je sice prostá, až submisivní venkovská dívka, jejíž charakter může působit méně zajímavě výrazně a propracovaně než taková Batsheba z Daleko od hlučícího davu. Tess v této knize figuruje spíš jako symbol, kolem něhož se soustřeďuje neštěstí, které by v reálu snad ani nešlo vydržet. Pod jhem konvencí však úpí a trpí také ostatní postavy, ať se jedná o Aleka, Angela nebo rodiče Tess (ti tu působí jako komický, při nejmenším úsměvný, faktor příběhu, aniž by ztráceli vliv na jeho dění).

Obrazy, které Hardy v krajině maluje, jsou dvojího druhu. Ty pozitivní a povzbudivé jsou samozřejmě zemědělského rázu venkovského života. Především v mlékárně v Talbothays, což je snad jediná část románu, která působí utěšeně a romanticky. Do detailu popsané fungování mlékárny oživuje venkov konce devatenáctého století do pohyblivé pohlednice. Stejně tak Hardy implementuje postupné zavádění nových technologií v oblasti zemědělství, což je třeba krásně vidět na parní mlátičce při sklizni. Nezapomíná ani na změnu "politiky", kdy venkov už není statickým místem žijícím svým klidným pomalým způsobem, ale prostorem, kde se lidé rychle mění a s nimi jejich jistoty, či spíše nejistoty. Tolik k příběhově pozitivní stránce, která je "pouhým" kontrastem a opakem brutality.

Největším zlem a zloduchem, z něhož mi bylo až fyzicky zle, byl Alek d´Urbeville. Hejsek a zlý duch Tess, kterou zničil, naprosto zdecimoval, odsoudil k zániku. Ta se, s jistým stoicismem, snaží smířit s osudem skutečně krutým a vyobrazeným. Už první cesta kočárem ve společnosti Aleka je skutečně děsivá i pro čtenáře. Později to vygraduje scéna se znásilněním, brutální především tím, že je pouze naznačena. Tess, aby toho nebylo pro ni málo, ztratí své dítě. Když už si čtenář myslí, že se všechno zlé v dobré obrátí a Tess najde oporu v náručí Angela, dojde k tvrdému vystřízlivění. To už by jeden nad Tess ronil slzy. U románu by jeden očekával alespoň happy end. Ale kdež, tragédie se nejen sčítají, nýbrž vyvrcholí něčím na výsost neočekávaným. Po ubíjejících stránkách plných popisů, padla mi čelist pro naprostou nepřipravenost.

Jistě je tímto lépe srozumitelné, proč jsou mé pocity poněkud rozporuplné. Když už jsem se prokousal onou zmíněnou vatou, padl na mě plnou vahou brutální a silný příběh. Který ani nevím, jak pořádně vstřebat. Jedna myšlenka je autorem opakovaně jmenována v knize: "Neměl bys posuzovat člověka podle jeho minulosti, ale podle toho, co je jeho cílem/zájmem/účelem/myšlenkou" A tuhle lekci Hardy uštědřil tvrdým způsobem nejen Tess, nýbrž i svým čtenářům.

4 05.11.2024

Výborný průvodce a příručka k vývoji anglické literatury. I přesto, že originál vyšel v roce 1950 a tento český překlad v roce 1963, stále je to relevantní syntéza dějin literatury. Nevím, zda od té doby vyšla česky jiná podobná kniha, která by byla krom jiného poněkud aktuálnější nebo adekvátnější. Mimochodem, Zdeněk Stříbrný, zde vystupující jako překladatel, vydal tu samou a pochopitelně upravenou dvoudílnou knihu po roce 1968, kde vystupuje jako autor. Knihy jsou to patrně dosti podobné a tato poznámka je spíše informativní.

Přestože je nutno ke knize přistupovat s tím vědomím, že vyšla před víc jak šedesáti lety, pro přehled a poučení (a to opakované) v rámci vývoje anglické literatury stále dobře poslouží. I kdyby jen jako odrazový můstek. Rozhodně není nutno číst od první do poslední stránky, přestože zpracování je příjemně čtivé, na informace bohaté a přitom se nejedná o suchopárný literární rozbor jednotlivých knih. Skutečně přínosné.

V prvním díle (českého vydání) jsou čtenáři představeny nejstarší literární památky anglické, včetně autorů a rozborů, stejně jako kontextů. Překvapilo mě, že středověká část nekončí nikým jiným než Thomasem Malorym a jeho knihou Artušova smrt. Velmi symbolické zakončení středověku a ještě zajímavější kniha, která vskutku lze považovat za takovou literární tečku za časem rytířství i středověku jako takového. Druhá část se pak věnuje čistě anglické renesanci, což je záležitost vskutku labužnická - ostatně alžbětinská doba s rozmachem divadla, završená Shakespearem, podtržená Sidneyem přejde k vrcholnému básnictví 17. věku, které nemohlo skončit jinak než naprosto epickou osobností v podobě Miltona. Kromě toho pro mě byla naprosto vynikající stať pojednávající o Artušovských legendách či přímo literárním kánonu.

Při zmínce o Sidneym - je škoda, že dosud nejsou české překlady (nejen) jeho děl, neb z textu jasně vyplívá, že osobností byl nemálo důležitou, a to nejen na poli básnickém. Přímo ikonická postava novověkého kavalírství a tak trochu rebelantství. Dostupná je pouze před prakticky pár lety vydaná kniha o jeho životě a filozofickém okruhu od Marie Kastnerové, u níž mám trochu podezření, zda tak trochu nevyužila/nezneužila diplomovou práci, jejíž vedoucí byla o rok dříve. Ale to je jen bulvárně zavádějící perlička. Za samotnou knihu o Sidneyem jsem jednoznačně rád.

V překladu je zcela vynechán bibliografický doprovod amerických autorů. Což je na jednu stranu sice pochopitelné, na druhou stranu je český ekvivalent prakticky nepoužitelný nejen s ohledem na rok vydání 1963.

Pořád ovšem platí, že vezme-li kdokoli do ruky tuto knihu a přihlédne k roku vydání, stále mu nabízí opravdu informativně nabušenou, čtenářsky přívětivou a uživatelsky přátelskou syntézu prvních zhruba 1000 let anglické literatury.

2 17.10.2024

Výsostně zdařilá antologie představující autorky sci-fi žánru a jejich děl z přelomu 19. a 20. století. Povídky představují nejrůznější směry a zákoutí daného žánru a především, že sci-fi nebylo a není ryze mužskou doménou. Vpravdě některé náměty připomenou díla Wellsova či Verneova, aniž by kvalitou zvlášť zaostávaly. Jelikož se jedná o povídky, neodbytně jsou některé čtenářovi milejší a jiné horší.

Já, jako nikoli zrovna fanoušek žánru nebo americké literatury mohl jsem se nechat unést poměrně nezaujatě. Říkám poměrně, protože pro mě byl základním kamenem příběh Smrtelný nesmrtelný od Mary Shelley, pro níž mám jednoznačnou slabost. A nezklamala. Dalším vrcholem byl Monsier Nepolapitelný, skvělá dobrodružná jízda Muriel Pollexfen, jejíž nadšení pro letectví mě vede k touze dostat se k příběhům Grey Ghost.

Skvělou, opravdu ryze sci-fi záležitostí, byl Zázrak s lilií a Sultanin sen. V prvém případě lidstvo na vrcholu "dokonalosti" a vítěz války s hmyzem i nad planetou, což je danajský dar. V druhém výborný utopisticko-feministický náhled na společenské urovnání s jistým nádechem ironie. Nejdůležitější přísada přispěla thrillerovým napětím o šíleném vědci hledajícím elixír neviditelnosti, podobně jako Dítě lady Clanbevanové nebezpečnou touhu po dlouhověkosti. Jak vděčná témata lidského pachtění. V konci ještě zmíním Hodnou lady Ducaynovou, nádhernou viktoriánskou novelkou taktéž o dlouhověkosti, tentokrát poněkud upírsky laděnou.

Mike Ashley odvedl výbornou práci a čtenářům nabídl vhled do žánru, který se od poloviny dvacátého století těší ohromnému zájmu a zároveň si udržuje specifičnost "vyvržence". Ba co víc, témata zpracovaná v povídkách nijak z lidských tužeb a strachů dosud nevymizela. Pochybuju, že vymizí. Tato antologie je výborným vhledem do starého světa, který se dívá na svět budoucí. Do podivných a podivuhodných příběhů a povídek vybočujících z obvyklých literárních žánrů a cestiček.

4 12.10.2024

V rámci literatury o drogách jednoznačně nejznámější literárně zpracovaný příběh. A troufám si říct, že patří nadále mezi to nejlepší, ať už se čtenář věnuje tématice jakýmkoli způsobem nebo vůbec. Knihu jsem četl na základce jako spousta z přítomných. I když si nevybavím detaily, byl to jeden z nejsilnějších příběhů, který má nadále výchovný přesah. A to skutečně bez ohledu, zda jej čte dvanáctiletý puberťák nebo rodičové téhož. Takových knih nejspíš mnoho nebude. Postačí však, když nebude příliš příběhů, které by se takto daly zpracovat.

13 09.10.2024

Dám za dva. Nucené čtení Babičky v teenagerovském věku proměnilo tuto knihu bez mála v symbol utrpení u nejedné generace. Přitom to nemusí a jistě není špatné idylické vyprávění. Kniha mající mnoho nejrůznějších vrstev však potřebuje čas k dozrání. Já, přiznávám, nebudu ten, který se k její četbě kdy vrátí. Je to zapříčeněno vícero faktory. Předně tím, že mně uchvátila britská literatura, takže po venkovské idyle raději sáhnu třeba po Thomasi Hardym.

19. století je na každý pád skvělým (nejen) literárním obdobím a Babička, v našich luzích i hájích rozhodně, patří ke klasice a knihám, které dovedou odnést skutečně daleko, ke klidu a nespěchání. V tomto druhu literatury by tomu tak mělo být. Proto to bude mít těžké u ratolestí plných energie, ale i dospělých ženoucích se neustále kamsi s dobou. Tudíž, ačkoli sám jsem si děj neužil a ne zcela chápu slávu této knihy, nejslavnější román - či novela - Boženy Němcové své místo v dějinách tuzemské literatury jednoznačně má.

7 09.10.2024

Snažil jsem se nebýt příliš přísný vůči opravdu velkolepé a mravenčí práci Marie Bellonci. Leč, byl to boj příliš vysilující a tvrdšímu soudu nemohu se vyhnout ani s přihlédnutím k tomu, že autorka knihu vydala na konci 30. let minulého století.

Kniha je totiž plná těžko stravitelné omáčky, v níž je výzvou hledat nějakou strukturu. Už skutečnost, že Lucrezia, na níž se má kniha soustředit, vystupuje v celém dění pouze minoritně. A to ještě způsobem, kdy velmi pečlivý důraz věnuje autorka šatům a výzdobě při nejrůznějších událostech, dárkům přijatým i odevzdaným, dopisům a spíše takovým maloměšťáckým drbům než životopisu Lucrezie, která z vyprávění je spíš stínem sebe sama než aktivní osobností v čemkoli. Troufám si říct, že popisy svateb, bálů, večírků a průvodů zabírají několik set stran. Některé konkrétní zabírají i několik desítek. Což je ohromná škoda, neboť mám za to, že tím Maria Bellonci své hrdince moc dobrou službu neudělala.

Většina textu se točí především okolo rodiny Borgiů, kdy nejaktivnějšími aktéry je samozřejmě Rodrigo a Cesare. Což je věc dostatečně známá a určující. Mimo ně se tu objevuje spousta dalších jmen lidí, o nichž se v příběhu Borgiů až tak často nevypravuje. Snažila-li se autorka především nabídnout beletristicky laděné vyprávění plné obrazů doby, potenciální čtenáře bych odkázal spíše na Carolly Erickson, jejíž knihy jsou v tomto směru působivější, aniž by co ztratily na historiografické adekvátnosti.

Největší potíži této knihy je skutečně struktura. Pro jakoukoli práci s ní je prakticky nepoužitelná. Kapitoly zabírají několik desítek stran (třeba ta o platonické lásce Lucrezie k básníkovi Bembovi celých padesát, dvůr rodiny d´Estů čtyřicet) bez toho, aby je provázelo nějaké členění a možnost vyhledávat ty které skutečnosti. Protože, je-li v něčem Maria Bellonci skutečně pozoruhodná, je ta mravenčí práce. Nejen, že kniha shrnuje známé skutečnosti, nýbrž autorka přihodila mnoho vlastní práce s dokumenty, archiváliemi, analýzami a taky výsledky (což se nezdráhá často zmiňovat). Už tak hutnému textu naložil i Zdeněk Kalista, ve vší úctě, svým překladem. Mám i podezření, zda si některé slovní tvary a útvary přímo nevymyslel.

Je to škoda. Lucrezia Borgia je zajímavou historickou osobností, kterou obepínají mnohé mýty a legendy, v nichž se skutečná Lucrezia ztrácí. Pokus Marie Bellonci proniknout balastem je žel poznamenán spoustou dalšího balastu, ačkoli jako historická práce svou adekvátnost, věřím, neztrácí ani po těch osmdesáti letech od vydání. Na druhou stranu, lze tuto knihu použít možná jen jako východisko. Za to necelé století vzniklo spoustu další literatury, která je pro současné čtenáře přínosnější co do čtivosti, tak faktografického zpracování.

1 09.10.2024

Znáte Benedikta Roezla? Přiznávám, že jeho jméno u mě rezonuje jen velice slabě. A přitom! A přitom Benedikt Roezl dosáhl celosvětového významu, prošel prakticky celé obě Ameriky, nesmazatelně se zapsal v botanické vědě a zahradnictví, "zazelenil" hlavní město Mexika, svět obohatil o znalost orchidejí, víc jak 100 rostlin nese jeho jméno. A to je jen část, toho, čím se tento velmi nenápadný skromný pán bez regulérního akademického vzdělání trvale zapsal. Byť, jak to tak bývá - aniž by mě to více překvapovalo - na domácí půdě je zcela neznám. Dokonce i jeho úmrtí v Praze zprvu přešlo bez většího zájmu. Moc se dodnes nezměnilo.

Bez větší nadsázky by se dal Benedikt Roezl významem přirovnat k české verzi Alexandera von Humboldta.

Tímto malým sešitkem Vojtěch Lev "krále orchidejí" představuje velmi čtivým, skutečně zanícením vyprávěním, při kterém čtenář pocítí hrdost a nadšení. Takto nějak si představuju, jak by se mělo upozorňovat na naše významné osobnosti. A to i aktuálně. Česká televize (jak hovoří) wikipedie se naposledy věnovala Roezlovi v dokumentu před dvaceti lety. A to je málo, protože tohle jsou osobnosti, na které by se mělo poukazovat.

3 06.10.2024

"Hvězda zhasla, slavík dopěl." Judr. Jan Strakatý

Tento dvojsešitek věnovaný významné osobnosti Vítězslava Hálka je opravdu povedeným čtením. I pro ty, mezi něž se sám řadím, jimž může být Hálkova poezie neznámá nebo dokonce cizí.

Za svůj krátký život pro českou literaturu Hálek udělal olbřímí kus práce a v dějinách (řeknu) vlastenecké literatury (a kultury) má nesmazatelné místo, jakkoli snad dodnes není zcela zřejmé, jaký jeho otisk ve skutečnosti je. Za sebe se kloním možná k tomu, že víc než jeho básnická a dramatická stopa, výrazná stopa zůstala na poli redaktorském, kritickém. O nic méně důležitá, ba možná dokonce naopak. Romantik inspirovaný Byronem a Shakespearem, navštíviv velkou část Evropy, nejsilnější byl v domácích luzích.

2 05.10.2024