Kozel
komentáře u knih
![David Copperfield (zkrácené vydání) David Copperfield (zkrácené vydání)](https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/44696/david-copperfield-44696.jpg?v=1299621767)
Konkrétně k tomuto vydání mám zvláštní vztah. Způsobilo v mém čtenářském životě dva zásadní obraty. Přičemž ten druhý, pozitivní, je bezkonkurenčním životním přelomem. Ten první, negativní, vězí v onom pro mě naprosto nepochopitelném a zcela rozčilujícím sklonu - při nejmenším v češtině - ke zkráceným verzím v podstatě jakéhokoliv díla. Ať už se jedná o vynechání kapitol (Americké poznámky), naprosté přepsání originálu (Robinson Crusoe) nebo vydání pouze nějaké části (tento David Copperfield nebo Sirotek lowoodský od Charlotte Brontë). Trochu se rozohňuji, leč nemohu si pomoct a patrně nikdy nebudu schopen se s něčím takovým vyrovnat=o)
Teď ale k tomu pozitivnějšímu. Ač se jedná jen o Davidovo dětství, které je pochopitelně velmi dojemné, navíc inspirované vlastní zkušeností Dickensovou, zůstalo ono kouzlo autora. To na mě v té době zapůsobilo životním způsobem. Jako kouzlem propadl jsem Dickensovi a sehnal i přečet, co se v češtině dalo. Mimo to jsem se neomezil pouze na Charlieho, leč rovnou oživil svou britskou duši, o čemž svědčí moje knižní sbírka.
Takže jakkoli vyloženě nesnáším onen paskvil v podobě zkracování nebo - chraň ďábel - převypravování, v tomto případě přineslo pozitivní výsledek a odstartovalo mou neutuchající vášeň pro britskou literaturu.
![4 z 5 4 z 5](img/content/ratings/4.png)
![Kronika Templáře z Tyru: Soumrak křižáckých států ve Svaté zem Kronika Templáře z Tyru: Soumrak křižáckých států ve Svaté zem](https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/548261/kronika-templare-z-tyru.jpg?v=1729715778)
Tato kniha je výjimečná záležitost. Nejen pro to, že český překlad je na světě v pořadí třetí po italštině a angličtině. Sama o sobě je to výjimečný historický pramen zpracovávající soumrak křižáctví ve Středomoří. Autor historiky přezdívaný Templář z Tyru, ačkoli s největší pravděpodobností nebyl templářem a nejspíš ani z Tyru, popisuje poměrně dlouhé období zhruba 80 let. Navíc způsobem, který není tak zcela typickou kronikou třináctého století.
Vzhledem k anonymitě autora i jeho pohnutek je těžko soudit, jaký byl účel sepsání díla, kteréžto je součástí větší kompilace, než se nám dodnes dochovala (studie Mikuláše Netíka otevírající knihu je příjemným úvodem). Na rozdíl od některých středověkých kronikářů, "náš" Templář z Tyru nemá sklon k obvyklým fabulacím, osobním komentářům, tendenčnosti nebo vyloženým lžím a vyprávěnkám. Alespoň se mi tak zdá. Ač, na druhou stranu, celkem hojně a nevědomky chybuje, ať se jedná o datace nebo jména a místa či přímo faktickým omylům. Jeden z faktorů, který na pravou míru uvádí výborný poznámkový aparát na konci knihy.
O čem tedy kniha je? Sám za sebe jsem se do ní pustil především kvůli zmínkám o Šimonu z Montfortu a Eduardu I. zvaném Dlouhán. A nebyl jsem zklamán, ba naopak jsem vyzískal mnoho navíc. V případě prvního jména se jedná o skvělé doplňující zpracování, v případě Eduarda jsou to skvělé zkazky. Krom toho je v knize jediné dobové vylíčení pádu Akkonu, což zmiňuje sama anotace knihy. Templář z Tyru, loajální ke všem svým pánům, jimž sloužil, se zabývá hojně roztržkami italských měst (mám tak trochu podezření, že měly nemalou roli na celém debaklu křižáckých tažení na Východ) mezi Janovem, Benátkami a Pisou. Vzhledem k tomu, jak otevřeně straní Janovu a jaký důraz v celé knize klade vůči loďstvu, mám trochu podezření, zda autorova vazba na Janov nebyla mnohem bližší, až rodová, aniž by sám byl tamním rodákem.
Jinak si autor témata vyprávění vybírá zdánlivě náhodně. Podle jakého úzu si vybral svoje mantinely těžko tušit. Hojně mezi nimi přeskakuje a hojně užívané "teď už o tom mluvit nebudu a řeknu vám něco jiného" se stalo mým oblíbeným autorovým stylem. Nahrnul do čtenáře nespočet příběhů, odkazů a zajímavých vyprávění. Občas skočil do Francie, Anglie, k Italským břehům, povyprávěl o Tatarech, Saracénech a završil to nádhernou amatérskou básní, která v mnohém neodrážela jenom věk přelomu 13. a 14. století, nýbrž v mnohém směru rezonuje se světem dnešním. A nesmím opomenout zmínku o skonu templářského řádu. Ta je fascinující především tím, že jakkoli byl autor řádu blízko, shrnul to snad jediným fantaskním bludem, kterého jsem si byl v knize otevřeně vědom. Skoro by jeden řekl, že to tak učinil buď naschvál nebo z důvodu, že o tom mluvit nechtěl.
Tak nebo tak, je tahle "něco jako" kronika jednoznačně nutností pro kohokoli, koho zajímají křižácké výpravy, středověk druhé poloviny a konce 13. století. Vedle dalších podobných záležitostí vydaných Argem vzniká v češtině naprosto prvotřídní a rozsáhlá řada historických pramenů této tématiky.
Jedinou či spíš dvě, snad ani ne výtky, nýbrž poznámky bych měl k české edici Kroniky Templáře z Tyru. V ediční a překladatelské poznámce by se bývalo hodilo uvézt strukturování textu. Pro nás nevzdělance jsou sekce velkou neznámou. Zda je to odraz moderního překladu, odkaz na originální pramen či co vlastně. Druhá poznámka se týká chronologie překládaného textu. Templář z Tyru nakládá s datací celkem prazvláštně, a tak by nebylo od věci zmínit proč tomu tak je, podle jakého úzu datuje. Už proto, že se tehdejší počítání značně odlišuje od našeho, data jsou tak značně posunuta (odhadem o půl roku), což pro nevzdělanou veřejnost může udělat zbytečnou paseku, chronologické tabulky nejsou vždy po ruce a poznámky v tomto směru nejsou příliš pohodlné. Jsem si vědom, že obojí jsou pouze kosmetické záležitosti. To jádro, zpřístupnění tohoto pramenu v češtině, zůstává a za něj patří upřímný dík.
![4.5 z 5 4.5 z 5](img/content/ratings/45.png)
![Merapi královna otroků Merapi královna otroků](https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/294980/merapi-kralovna-otroku-L4V-294980.jpg?v=1570687013)
Haggard se mi začíná jevit jako v současnosti trestuhodně přehlížený autor. Není divu, že se jeho příběhy těšily takové oblibě a měly nemalý podíl na zájmu o Afriku a především na projev egyptománie, který se opakovaně objevuje - v tomto případě se jedná o vlnu přelomu 19. a 20. století. Ta vlna má přesah dodnes, protože román Merapi, královna otroků, správně jmenována Luna Israele, byl naprosto uchvacujícím zážitkem. Zasazeným do doby před 3500 lety.
Příběh vypravovaný písařem Anou začíná velmi nevinně, kdy se seznámí s princem Setchim, s nímž sdílí nejenom den zrození. Postupně, jak se zápletka rozvíjí, je čtenář vtažen do fascinujícího příběhu, od nějž se dá velmi těžko odtrhnout. Je tu kouzlo dávno pískem zavátého Egypta v největší slávě, jsou tu kouzla, zloduchové, napětí, trochu humoru a samozřejmě láska. Alchymická formule, kterou by měl obsahovat každý dobrý příběh. A jako správný alchymista, i Haggard měl svou tajnou přísadu.
V tomto případě bych se nezdráhal knihu titulovanou Merapi přejmenovat na Válku Bohů. Haggard naprosto skvostně - ve druhé polovině - zpracoval biblických deset egyptských ran předznamenávajících odchod Izraelitů a soumrak nadvlády egyptského pantheonu. Příznačně, v únoru 2025, ožívá hrozba poslední "sady" egyptských strastí - vědci biblický popis identifikovali v souvislosti s výbuchem sopky Santorini. A na tyhle pohromy (ač patrně neoprávněně) si vzpomněly některé hlasy na nynějším ostrově Santorini, který se v současnosti otřásá zemětřeseními v základech. Znovuobjevený starý strach z věcí těžko pochopitelných. Ale to jen taková náhodná vedlejší myšlenka mimoděk související s náhodným obdobím, kdy jsem knihu četl. Haggard v "nejakčnější" části mluví o tajemných hebrejských prorocích, ale jistě je mohl rovnou jmenovat coby Mojžíše a Árona. Šibal jeden. Teď zpět ke knize.
Ana a jeho styl vyprávění ich formou je ideálním způsobem, jak čtenáře vtáhnout, ještě pokud připočteme mnohdy způsob vyprávění starých kronikářů. A že Ana má ku pomoci mnoho zajímavých postav. Nejsmutnější je patrně sama Merapi, ač stojí svým způsobem v pozadí, přece se kolem ní utváří jádro, pod jehož tíhou vyloženě trpí. A jakkoli se zdá rozvláčnou postavou, je to dáno její hlubokou symbolikou, kterou zpětně čtenář pocítí. Ďábelský kouzelník Ki, z něhož dovedou vstávat vlasy hrůzou, mi připomněl podobného démona, tentokrát Abracese z Posledních dní Pompejí. Čertví, proč jsou oba Egypťani a oba ze stránek vyvolávají hrůzu a nepříjemný pocit v žilách. Sympatickým mágem je naopak Bakenkhonsu, rozverný stařec, který je bílou verzí temného mága a bavil mě každým okamžikem, kdy se objevil na scéně. Moudrý, usměvavý a tak trochu vyhýbavý Setchi je tahounem celého dění. Ať už chce nebo nechce.
Abych to příliš nenatahoval rozvláčností. Starověký Egypt je nadále jednou z nejvíce fascinujících civilizací dějin. Haggard vzdal Africe ohromný hold a svými knihami to kouzlo dovede vyvolat i po víc než sto letech. Užil jsem si tuhle výbornou vyprávěnku a rovnou se těším, až sáhnu zas po jednom z Haggardových dobrodružství. Plné magie, kouzel, zapomenutých světů, intrik, strhujícího příběhu napsaného nanejvýš sympatickým stylem.
![4.5 z 5 4.5 z 5](img/content/ratings/45.png)
![Dějiny mučení Dějiny mučení](https://www.databazeknih.cz/img/books/83_/83400/dejiny-muceni-83400.jpg?v=1310984966)
Občas se dá narazit na různé debaty na téma, co člověka odlišuje od zvířat. Troufám si tvrdit, že jedním z těch rozdílů je sklon k mučení. Nevím, že by se objevoval mezi zvířaty, navíc v takovém rozsahu a navrch vůči vlastnímu druhu. Tortura je, chtě nechtě, výraznou součástí lidských dějin a nelze ji přehlížet. Kniha Briana Innese se pokouší představit nejzásadnější momenty - a aspekty - toho, jak si navzájem dovedeme ubližovat. Když jsem ji teď četl, matně jsem si uvědomil, že už jsem knihu držel kdysi na střední škole.
Autor se od obecného představení, co mučení je, dostává k časové linii počínaje Egyptem a řeckořímským obdobím a končí v závěru devadesátých let minulého století (tudíž dvacátého). Geograficky se snaží pojmout celý svět. Text prokládá mnoha citacemi pamětí, kronik, oficiálních dokumentů. Nechybí tu veleslavná katolická (potažmo španělská) inkvizice, hon na čarodějnice, ani ještě chmurněji proslavené gestapo.
Obsahem nejde kniha nijak zvlášť do hloubky. Není to vyčerpávající studie, spíš populárně-naučné přednesení problematiky. Provází ji hromada nádherného obrazového doprovodu. Na necelých dvou stech stranách je toho dost, aby ve spoustě čtenářů vyvolala značně neklidný žaludek. Ptáte-li se, proč zním poněkud cynicky - po řadě let, kdy se (spíš pro potěšení) vrtám v dějinách nejrůznějšího charakteru, horko těžko mě něco z obsahu překvapí. Občas přesto - dosud nevycházím s letitého údivu, že schopnost krutosti východních (případně primitivních) národů je daleko, skutečně daleko za tím, čeho kdy byla schopná Evropa. Tedy aniž by to Evropu omlouvalo nebo snižovalo utrpení. Stejně tak je naprosto neuvěřitelné, co všechno je schopno lidské tělo (a mysl) vydržet, přežít, zvládnout.
![3.5 z 5 3.5 z 5](img/content/ratings/35.png)
![Pavilon na písčinách (11 povídek) Pavilon na písčinách (11 povídek)](https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/161198/pavilon-na-piscinach-dpL-161198.jpg?v=1569099040)
V češtině vyšlo několik sbírek s povídkami Roberta Louis Stevensona, který se po době útlaku začal znovu (právem) řadit mezi velikány skotské literatury. Jedenáctka příběhů zahrnutá do Pavilonu na písčinách byla vyváženou směsí a příjemným dobrodružným počtením.
Nemá příliš smysl, abych se tu nějak zvlášť (a opakovaně) věnoval stále ohromujícímu (a velmi známému) Podivuhodnému případu dr. Jekylla a pana Hyda. Stejně jako tuto, znovu jsem si užil Markheima pyšnícího se brilantním rozhovorem s ďáblem. Pociťoval jsem pobavení i lehké mrazení v zádech u Lupičů mrtvol. Není ani moc důvodů, abych se blíže pozastavil nad lehce zapomenutelnými povídkami Osudné dveře, za nimiž je vždy nebezpečné tajemství, a příjemně pohádkovým Skřítkem v lahvi, jejichž hlavní motiv je znám v mnoha obměnách.
Chci se pozastavit nad překvapeními, tvořícími další čtvrtinu obsahu. Předně Olalla. Naprosto famózní záležitost s náznakem upírské tématiky a oním kouzlem "nevyřčeného", což je vynikající ingrediencí příběhů 19. století. Dobrodružství okolo Pavilonu na písčinách už patřilo do jiné kategorie, kdy čtenář z mysteriózních povídek první poloviny přejde do akčnějších a Stevensonovi přece bližších vod. Skvostem pak je novela Odliv. Jestli je někde autor jako ryba ve vodě, pak je to na moři. Příběh tří životních tragédů snažících se vyprostit z bídy pirátstvím nabízí nádherné popisy Jižních moří, námořnického života, živé postavy nejrůznějších charakterů i historie. Tady bylo nakrásně vidět, proč je Stevenson mistrem námořnických příběhů a autorem veleslavného Ostrova pokladů.
Ve zkratce řečeno, sbírka Pavilon na písčinách je příjemným čtivem. Odlehčeným, tematicky pestrým, literárně vytříbeným souborem. Ač jako u každé sbírky platí, že není od začátku do konce vrcholem, nabízí nejeden styčný bod od nějž se dá odrazit k plavbě velmi zážitkové.
![3.5 z 5 3.5 z 5](img/content/ratings/35.png)
![Hold Still: A Portrait of Our Nation in 2020 Hold Still: A Portrait of Our Nation in 2020](https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/556441/hold-still-a-portrait-of-our-nation-in-2020.jpg?v=1738854102)
Skvostná, nádherná a silná publikace sledující covidové období v Británii. Takový monument a připomínka doby zmatku a silných emocí, vyčerpání a lidskosti. Kniha vznikla pod patronací Catherine, princezny z Walesu. Byť je to kniha týkající se Británie, velmi snadno se dá zahrnout celosvětové. Řada silných dokumentárních fotografií velkého formátu je doprovázena o nic málo silným textem vypravujícím několik příběhů na jejich pozadí. Nebudu lhát, byla to síla a nejedna slza vpadla mi do oka.
![5 z 5 5 z 5](img/content/ratings/5.png)
![Belzebubs Belzebubs](https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/556743/belzebubs.jpg?v=1739005583)
Projekt Belzebubs vzniklý v předvečer covidového období je naprostá radost pro všechny fanoušky metalové muziky. Ahonenovi ilustrace představující kapelu zpěváka Sløtha v sobě zahrnuje všemožné narážky a humor týkající se kapelního života black metalové kapely. Kdo má o věci povědomost, ten se bude za břicho popadat. Přesto se nejedná o náhodný derivát vtípků, nýbrž o propracovaný příběh. Navíc je Sløth otcem od rodiny a jeho žena Lilith snadno se stane "crush" kdejakého čtenáře. Příjemný humor, který ve své době vyvrcholil skvělým hudebním albem a byl následován druhým komiksovým pokračováním.
Ať už nalistujete jakoukoli stránku, je téměř bez pochyby, že se pobavíte.
![5 z 5 5 z 5](img/content/ratings/5.png)
![F. A. Šubert F. A. Šubert](https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/222202/f-a-subert-222202.jpg?v=1411460881)
Znáte Františka Adolfa Šuberta? Ne? Měli byste. Nejsem v tom ovšem jiný. Krátký sešitek z edice Kdo je kdo představuje slovy Vladimíra Müllera tuto významnou osobnost pozdního národního obrození. Skutečně významnou - prvního ředitele dvou největších českých divadelních scén pražských; redaktora mnoha časopisů; iniciátora památníku Husova rodného domu, stejně jako mnoha spolků; člověka, které národní divadlo představil za hranicemi; člověka, který udržoval přátelský vztah s Verdim a jinými zahraničními hvězdami své doby; plodného publicisty co do článků, divadelních kronik, historických dramat. A to je jen namátkou.
Má tento sešitek přeci jen menší "háček". Müller se zcela záměrně straní profilu soukromé osoby F. A. Šuberta, která byla podle všeho značně komplikovaná. Na druhou stranu, která taková osobnost vykonavší olbřímí práci není komplikovaná. Je vlastně dobře, že se Müller vyhnul tématům řekněme kontroverzním a čtenářům představuje Šuberta tak, jak by měl být v povědomosti znám. Jako významná osobnost přelomu 19. a 20. století pro národní divadelnictví i obrozenectví jako takové. Je faktem, že Šubert zůstává skryt ve stínu jmen mnohem častěji zmiňovaných. A je to škoda. Protože jeho činnost byla neméně významná, ba v mnoha směrech hybatelem věcí dalších.
A tak se Vladimír Müller pokusil v této datumově sice staré, dodnes však stále zajímavé edici představit osobnost, jejíž iniciativnost, vůle, práce a výsledky mohou být stále inspirativní. Nutno dodat, že onen autorův pokus skončil výsledkem velice umným.
![3 z 5 3 z 5](img/content/ratings/3.png)
![Jak skončila Dolores? Jak skončila Dolores?](https://www.databazeknih.cz/img/books/62_/62938/jak-skoncila-dolores-62938.jpg?v=1297080378)
Typický meziválečný společenský román každodennosti a partnerských vztahů. Tak by se knížka o Dolores dala velmi zjednodušeně shrnout. Jenže se jedná o Wellse. A s ním to v tomto ohledu není tak snadné, aby se spokojil s onou zjednodušující větou.
Co se autora týče, mám jeho příběhy velmi rád. Vždyť je to tvůrce záležitostí jako Válka světů, Válka ve vzduchu, Stroj času a mnoha vědeckofantastických povídek. Když se ovšem Herbert odkloní své typické tvorbě odkloní a vrhne se na mezilidské vztahy nebo společenské romány, povětšinou je to s mojí zálibou horší (čestná výjimka pro Tono-Bungay). Jak skončila Dolores se snadno četla, vyvolala bouři pocitů. A přesto patrně právem patří mezi méně známá, až zapomenutá, díla autorova, pokud se nedostane dostane do rukou fanouška. A přesto stojí za to si knížku přečíst...
Štěpán Willbeck vypráví svůj životní příběh pomocí určité formy deníkových záznamů. Jsou nahodilé, občas se vrací k dávným příhodám, přechází do současnosti atd., což je jedna z věcí vyžadujících čtenářovu pozornost. Ačkoli forma na plynulost četby nemá negativní vliv. Přitom negativ je tu spousta. Jednou z negativ je samotná Dolores. To vám je saň, to bych vám nepřál. Kdykoli se objevila na scéně, přišlo rozhořčení až vztek míchaný s obdivem k vypravěči Štěpánovi. Ten ovšem, jak jsem se nejednou načapal, sám je mnohdy velmi otravný, tentokrát z opačných důvodů. Pro svoje stížnosti (na druhou stranu je to osobní deník, že ano...), až nezúčastněnost. Třináct let se s Dolores navzájem trápili. A bylo to....strašné. Ale to, jak skončila Dolores, vrhá velmi podivné světlo na vypravěče. Velmi podivné. A přitom jej není snadné (od)soudit.
Fascinující (jak u Wellse bývá dobrým zvykem) je ohromující přesnost. Jeden by řekl, že si zápletku vyloženě vymyslel. Jenže, po světě chodí mnoho lidí zažívajících velice obdobné strázně. A ač to nerad přiznávám, v děsivém množství ohledů a událostí jsem našel i sám sebe. Nechat na sebe promlouvat sto let starou knihu tímto způsobem je, při nejmenším, dost strašidelné.
Román není jen o neveselém bytí Willbeckově. Jeho perem a deníkem Wells dává na odiv hluboké filozofické a sociologické pohledy na život. A znovu, jak je jeho dobrým zvykem, v mnoha směrech rezonují i při dnešním světě. Hledání místa v životě, boj s okolnostmi, pohled na budoucnost, měnící se svět nejen po válce, nástup technologií a další generace, moudrost životní. To jsou typické přísady Wellsových děl, které nechybí ani zde.
Těžko se mi tato knížka posuzuje. Pro pocity, které jsem při ní zažil jako bych se díval do pokřiveného zrcadla; veselost rétoriky moderních románů, ježto mi ne vždy sedne; trochu upjaté autorovo škarohlídství, jakkoli nebezpečně trefné a odlehčené ironií; mrazivě nevyřešená otázka jak dopadla Dolores. Nebude tento román patřit k mým oblíbeným Wellsovým dílům. A přesto, nějakým zvláštním, těžko uchopitelným, strašidelným způsobem je mi její obsah až nepříjemně blízký. Zvláštní věc.
![2.5 z 5 2.5 z 5](img/content/ratings/25.png)
![Tajuplné příběhy Tajuplné příběhy](https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/24891/tajuplne-pribehy-656a7150d06c4.jpg?v=1701474641)
Výborná sbírka tajuplných povídek. Každá trochu jiného druhu. Zatímco některé jsou morbidní, jiné jsou duchařské, další nanejvýš přirozené, některé detektivní, jiné téměř žánru thrillerového. Všechny spojuje naprosto výborný Doylův styl vyprávění (podtržený vydařeným překladem), který vyvolává onu atmosféru schopnou stáhnout čtenáře zpět v čase do Anglie konce 19. století. Skvělé popisy budov a celkového prostředí. Zajímavé charaktery gentlemanů (povětšinou) vyšší střední třídy, přesto dostatečně odlišné jeden od druhého. Všechny povídky spojuje nějaké to morální sdělení.
Na rozdíl od většiny sbírek si troufám říct, že v tomto případě se kolísavost "líbí-nelíbí" mezi jednotlivými povídkami nevyskytuje v takovém kontrastu a všechny si drží víceméně podobnou kvalitu, chytlavost i atmosféru, přestože vypravují různá schémata. Doyle jako výborný vypravěč nabízí čtenáři příjemnou procházku mezi příběhy. A to natolik, že není vůbec od věci po knížce k občasnému rozptýlení sáhnout opakovaně.
Favority u mě jsou skutečně thrillerová Brazilská kočka, mírně okultní Kožená nálevka, učebnicově duchařská Hnědá ruka, zápletkou zajímavá Urim a Thummim nebo mozkové závity provokující Vězeň číslo B24
![3.5 z 5 3.5 z 5](img/content/ratings/35.png)
![Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky](https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/29761/hobit-aneb-cesta-tam-a-zase-zpatky-meN-29761.png?v=1635255960)
Představuji si Tolkiena sedícího ve své pracovně v domě na Northmoor Road. Zády se opírá do opěradla své židle či křesla. Dívá se z velkého okna do zahrady. Užívá si přestávku, při níž ledabyle pokuřuje svou dýmku a vypouští kouřové kroužky. Uvolní mysl. V ní se začne tvořit příběh, který je směsí 40 let zkušeností, vzpomínek na krajiny dětství, vzdělání, stejně jako odborné práce, a fantazie. Výsledkem bude krásná pohádka, která svým úspěchem překvapí i představivost autorovu a z níž se stane legenda žijící vlastním životem. A upřímně, kdo by neměl rád pohádky?
Tahle knížka ovšem není o Sněhurce a sedmi trpaslících. Tohle je tak trochu školkový (vzrůstem) putování hned třinácti trpaslíků (12+1) a jednoho hobita, které doprovází jeden čaroděj, který občas zmizí, aby se vrátil. Řekněme si na rovinu, že žít klidným životem v hobití díře by bylo pohádkou samo o sobě. Jenže Gandalf je tak trochu šibal a chudákovi Bilbovi připraví rok zběsilý na události. Kdo by se mu pak divil, že vytržen ze svého poklidu, neustále přemýšlí a vzpomíná nad snídaní. A kdo by se mu zároveň divil, že je tím velikým dobrodružstvím tak okouzlen. Jako čtenáři.
Tolkienův styl vyprávění může působit celkem zvláštně. Dlouhé popisy krajiny jasně svědčí o hlubokém Tolkienově zasnění, zatímco při větách typu "o tom si povíme později" jasně vidím jak příběh vypráví s šibalským úsměvem směrem k dětským posluchačům. Únavně může působit nekonečné pěší putování. A to vezměte v úvahu, že Bilbo nenosí boty. Trpaslíci charakterem - vyjma jmen - příliš neoplývají. Za to jasně poznáte jejich funkce - hlídací (a věrný) pes Balin, fyzická přítěž Bombur, holky/kluci pro všechno Kili a Fili, Bilbova chůva Dori. Jediný rozvinutý charakter mezi nimi je Thorin, a to natolik dobře, že jeden neví, zda je to zmetek nebo kladná postava.
Při čtení se mi zdálo, že se v příběhu ve skutečnosti nic moc neděje, kroěm nekonečné chůze. Až ke konci a s poslední stránkou mi teprve došlo, že se toho dělo mnoho. A že Tolkien opravdu stvořil pamětihodné scény a obrazy, které se čtenářem zůstanou po dočtení. Což je velkolepá magie. Snad ani není třeba zmiňovat záležitosti jako Gluma se svými hádankami, skřetí tunely, Bilbův rozhovor se Šmakem, Bitvu pěti armád nebo "menší" záležitosti jako Medděda či Orly.
Jako někdo, kdo nepatří zcela mezi fanoušky žánru fantasy, nechci uhnout ze snahy o jistou střízlivost komentáře, což se mi vidím nedaří. Hobit není dokonalým příběhem a mnohé v knize zmíněno a použito, dostává prý svoje rozvinutí až v trilogii Pána Prstenů. Nemohu posoudit, k ní jsem se ještě nedostal. Hobit je ale docela hezkým pohádkovým příběhem plným fantazie a dlouhých procházek. Odpočinková potěšující záležitost. Je tu ještě jedna věc, která podle mě může silně ovlivnit čtenářské vnímání. V tomto případě jsou ve veliké výhodě ti, kteří neviděli filmové zpracování. Byť jsem viděl pár scén, a tak mám v hlavě nějaký obraz, nemohl jsem dostat pokřivený (nemyšleno zle) pohled na originální knihu.
Ve zkratce - rozmilý, radostný, veselý i napínavý pohádkový příběh. Takové je dobrodružství Bilba Pytlíka. Sám o sobě je to hezká pohádka, byť třeba ne tak zásadní, jak by se mohlo zdát. To vyplyne až v celém kontextu Středozemě postupem času. Bez ohledu na věk čtenářů. Vždyť i Tolkienův souputník C. S. Lewis řekl, "že jednoho dne budete dost staří na to, abyste znovu začali číst pohádky..." Trojici otců moderní fantasy pak dotváří William Morris, "učitel" obou zmíněných.
![3 z 5 3 z 5](img/content/ratings/3.png)
![Tohle bude bolet Tohle bude bolet](https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/182678/tohle-bude-bolet-182678.jpg?v=1385115462)
Volný následovník Heroinových deníků je stejně upřímným, přímým vyprávěním. Jen téma a vypravěč jsou něčím a někým zcela jiným. Nikki Sixx je ve svých padesáti letech vyrovnanějším, střízlivějším (haha) člověkem, ač je v něm neustále přítomen smutek, urputnost a především autentičnost. Chtěl představit lidem svou zálibu ve fotografii, místo toho nabízí záběry života fotografované svou myslí a svým výkladem. A já musím říct, že stojí za to si to album prohlédnout. Opakovaně.
Znovu se tu setkáváme s Lisou, jejíž příběh (a vliv na Nikkiho) mě oddělal už v první knize. Nikki se svou nepokojnou myslí sice přeskakuje mezi nejrůznějšími tématy, ale moudrost která z toho čiší, je jednoznačně inspirativním. Stojí za to nakouknout do toho alba opakovaně. Sixx byl vždycky neposedný divočák, který měl zálibu ve starožitnostech i zapalování dveří. A tak je jisté, že ne se vším bude čtenář souhlasit. V současnosti, jak se zdá, došel klidu a odpuštění, čímž hloubka těch myšlenek mnohdy překvapí a čtenáře osloví. Nikki Sixx pojal knihu Tohle bude bolet jako samoterapii psaním. A já nepochybuju, že její výsledek může být formou terapie i pro některé ze čtenářů.
"Život je plný mnoha špatných začátků, neočekávaných konců i nenadálých oklik."
"Tápat ve tmě trvá dvakrát déle, než najít světlo."
"Životu nemůžete vnutit svou vůli."
"Nic není ztraceno, pokud jste ochotni připustit svou bezmoc."
![4 z 5 4 z 5](img/content/ratings/4.png)
![Heroinové deníky Heroinové deníky](https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/19450/heroinove-deniky-VOC-19450.jpg?v=1470829783)
Nemusíte být fanouškem Mötley Crüe ani přímo Nikkiho či Sikkiho, aby na vás Heroinové deníky udělaly silný dojem. Nikki Sixx vždycky žil na plno, v dobrém i zlém smyslu. Je zcela nabíledni proč je tohle dílo považovánu za jednu z nejlepších, a rozhodně nejexpresivnějších, hudebních autobiografických knih. Krom jiného je vcelku s podivem, že v Městě Andělů dovede někdo přežít a dožít se vysokého věku; a to bez ohledu na pole působnosti.
Rovnou mohu přiznat, že z kokainových kopců a hromady jehel se mi dělalo fyzicky i duševně opravdu zle. Mezi nimi se ovšem dějí velké věci. Přičemž skvostná grafická úprava a celkový formát je pouze jednou z nich. Z Nikkiho záznamů přímo čiší změny nálad, naprosté vnitřní peklo a deprese, s nimiž si nedovede poradit. Hvězda světového formátu sjetá drogovým koktejlem v obrovském baráku, schoulená v šatně s bouchačkou v ruce bojující s hlubokým vnitřním smutkem. Nejhorší na tom je, že spousta čtenářů sdílí podobný vnitřní zmatek (naštěstí bez těch extrémů). Což je jeden z důvodů, proč jsou rock/metalový hvězdy svým fanouškům bližší než jakékoli jiné. A mě samotného překvapilo, jak moc pocitů s Nikkim sdílím. Je pro mě například snadné pochopit, že "bez muziky bych umřel" a "vždycky jsem sám dokonce i v místnosti plný lidí"
Heroinové deníky ovšem nejsou jen suchopárné zápisky jedné rozervané mysli. Jeden z faktorů, který dělá Heroinové deníky tak silnou knihou, jsou Nikkiho komentáře, ale taky další vystupující postavy, které dokreslují celý příběh. Přičemž, alespoň za sebe, mohu říct, že Vanity je komická pokrytecká pobožnůtkářka, která jednomu silně leze na nervy, zatímco Nikkiho matkou lze velmi snadno pohrdat. Naprosto brutální pro mě bylo Nikkiho zjištění osudu sestry Lisy... Ale protože nic není černobílé, nechybí spousta vtipných momentů, vzpomínek a komentářů. Vůbec asi nejzábavnější - či nejzajímavější? - pro mě začala být kniha v momentě, kdy se Nikki poprvé vzdal (částečně) drog a vydal se s kapelou na turné. Zápisky dostaly úplně jiný nádech, stejně jako jejich obsah a z Nikkiho se stal odlišný pozorovatel i vypravěč.
Tou hromadou drog a nej(h)různějších příhod prosvítají mnohá moudra, díky nimž lze snadno pocítit kousek hudebníkova génia. A tak vězte, že "neexistuje zuřivější fanatik než kluk z malýho města, co má svůj sen". On moc dobře ví, že "zejtřek je za rohem a peklo jen o pár metrů dál". A taky si je vědom, jak nebezpečný je "pocit, že jste úplně podlehli svým démonům, je čirá beznaděj. Ale když nemůžete z té díry vylézt, máte tendenci se tam dole na dně schoulit a říkat mu domov."
![5 z 5 5 z 5](img/content/ratings/5.png)
![Thomas Reid: Malý průvodce Thomas Reid: Malý průvodce](https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/288059/thomas-reid-maly-pruvodce.png?v=1736955995)
O Thomasu Reidovi se v českých luzích a hájích příliš nedozvíme. Ba dokonce, jak je zmíněno v úvodu této útlé knížky, skotská filozofie je u nás dosti přehlížená. Přitom se jedná o dobu osvícenství, což byla doba velmi ohromující a vlivná pro budoucnost, o čemž svědčí i právě skotská filozofie.
Tahle knížka vznikla spíš náhodou a stala se sympatickým seznámením - a malým průvodcem - s filozofií Thomase Reida, který stojí trochu v pozadí toho, co silně ovlivnil. Petr Gomblíček čtenářům nabízí opravdu vydařeného průvodce, který je srozumitelností vhodný i pro filozofií nekované (a přiznejme si, že to je náročná disciplína). Čtenář snadno pochopí základní aspekty Reidových teorií i celkového vlivu na soudobou i následnou filozofickou scénu. Za mě jsou velmi zajímavé poznatky k estetice; obzvlášť hudebního vkusu/krásy. Knížka obohacená o nejednu citaci si nedělá nároky na vyčerpávající analýzu díla Thomase Reida. Přesto je doporučeníhodným průvodcem a malou učebnicí o díle jednoho z nejvýznamnějších, ač ne nejslavnějších, skotských filozofů 18. století.
![3 z 5 3 z 5](img/content/ratings/3.png)
![Na Větrné hůrce Na Větrné hůrce](https://www.databazeknih.cz/img/books/95_/95551/na-vetrne-hurce-wK6-95551.png?v=1633105677)
Ze tří sester Brontëových je Emily ta nejtišší, nejniternější a taky především nejtemnější. A když mluvím o temnotě, tak skutečně temné. Větrná hůrka je místo bouří nejbrutálněji projevovaných temných vášní a zlých vlastností. Jen tu a tam prosvětlovaných záblesky jemnějších potlačovaných citů. Místo, kde vládne naprostý zmar a rozklad lidských povah. Když jsem četl tuhle knihu prvně, naprosto mě odrovnala brutální a ohromující pomstychtivost Heathcliffova (a stále z mého pohledu nemá moc literárních konkurencí). Při druhém čtení jsem zahlídl i jemnější nuance, jakkoli stále tápu v "jednoduché" provázanosti rodů Lintonů a Earnshawů.
"Náhodný kolemjdoucí" Lockwood (jeho goticko-duchařská první noc na Hůrce stojí za pozornost) je stále spíš jen takovou vypravěčskou berličkou. Autorčiným vedením se v něj velmi rychle změní čtenář sám, a tak jeho očima sledujeme vyprávění služebné Nely, víc než přímé svědkyně toho, co se v obou domech za posledních třicet let dělo. A že toho nebylo málo!
Vedle Heatcliffa opovržení jednoznačně zasluhuje Hindley (Branwell Brontë jak malovaný). Čtenář docela rychle pochopí důvody, proč je jedním ze strůjců zla v díle rozvedeném. Jeho alkoholický výstup s Haretonem si moc nezadá s Heatcliffovým týráním Isabely. Přitom Hareton je jednou z nejpolitováníhodnějších postav celého příběhu. Zároveň nejsympatičtějších a taky jedna z mála, která to vše ustála bez větších následků. Stejně jako mladší Kateřina, která s každým dalším rokem nabírala mých sympatií. Podobně jako její matka, jádro všeho. Poslední sympatickou postavou byl Edgar, Heatcliffův nepřítel číslo jedna a sok. Snad jediný, který v sobě skrýval více dobrých vlastností než těch špatných. Za což je nutno poděkovat i služebné Nely a jejímu vyprávění.
Nemůžu si pomoct, je obrovská škoda, že Emily nestihla napsat více děl. I tak po ní zbyl ten patrně nejdrsnější a nejtemnější román 19. století, který jsem četl. Snad jen Poutník Melmoth by mohl stát vedle a Heathcliffa plácat po ramenou . Román, který dodnes dovede zatřást čtenářem a zcela pohltit, oslovit a podivně přitahovat jakousi zvráceností lidské psychiky. A to nesmíme opomenout, že to byla její prvotina.
![4 z 5 4 z 5](img/content/ratings/4.png)
![Poslední Stuartovci Poslední Stuartovci](https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/55693/posledni-stuartovci-pRm-55693.jpg?v=1549996171)
O Stuartovcích, patrně nejvíce tragikomického královského rodu v Británii (ne-li Evropě), v češtině není mnoho knih k dispozici. Natož o těch, kteří následovali po úvodní čtveřici Jakubů a Karlů. O tom, jací "matlalové" Stuartovci byli, vypráví tahle v nejednom směru zajímavá kniha Marie Niemojowské, která slovy jakou "hloupost" a "hloupý" skutečně nešetří. A po jejím přečtení, krom jiného, možná nebude tolik divu, že se Alžběta I. zdráhala předat korunu Jakubu I.
Autorčin styl vyprávění je něco, s čím jsem se dosud snad v historiografické knize nesetkal. Rozhodně ne v takové míře. Deklasující tón hraničí až s pohrdáním látkou. Respektive ono otevřené pohrdání je adresováno výlučně proti snad všem osobnostem, které mají co do činění se Stuartovci. Do značné míry je to zábavné, chvílemi dosti zarážející. Někdy se Maria natolik rozvášní, že spousta prostoru zabere dehonestace jakékoli politické emigrace obecně. A nebojí se konfrontovat jakékoli dosavadní vědecké soudy, někdy spíše emotivní než vědecké (například whigovskou historiografii). Těžko říct, kde se to v ní vzalo.
Zároveň tento naprosto cynický odstup není od věci. Niemojowská skutečně pohrdá jakoukoli romantikou, kterou jste v tématu Stuartovců dosud slyšeli, až na jednu, kterou zmíním později. Svoje postoje jasně odděluje od předkládaných faktů, a tak čtenáře nijak neovlivňuje svými názory. Na čtenáře má toto pojetí v ještě kritičtějším pohledu na předkládanou látku. Nabízí mnoho nových úhlů pohledu a rozšiřujících souvislostí, stejně jako vlastních čtenářových úvah. Například je tu krásně vysvětlen rozdíl mezi "jakobitským povstáním" a samotnými Stuartovci při pohledu na tu samou záležitost, tedy "stuartovskou věc".
Autorka se zaměřuje na život tří posledních Stuartovců (a servítky si nebere) - Jakub František Stuart, spíše poutník a pisatel dopisů; Karel Eduard Stuart, první rytíř; Jindřich Benedikt Stuart, ironickým způsobem nejúspěšnější Stuartovec ze všech.
Životní dráha Karla Eduarda je patrně nejzajímavější - snoubí v sobě veškerou tragikomiku Stuartovců, jejich osobnostní povahy a vrtochy, i příčinu legendy, v níž se proměnili. Jeho poslední snaha o návrat na trůn, neschopnost boj dovézt ke zdárnému konci, katastrofa u Cullodenu, neuvěřitelné utíkání před vládními honci a smutný konec. Putování Karla Eduarda je ona romantika, kterou autorka přece jenom přednese bez větší jízlivosti. Karlův bratr bratr Jindřich je pak oním úspěšným Stuartovcem. Vzdal se snahy o návrat na trůn a stal se významným kardinálem (navrch byl jednu chvíli nejvyšším představitelem církve vůbec) své doby i členem svého rodu. A snadno k němu pojmete sympatie.
Vytknout přesto musím jistou hustotu textu a náročnost. Číst je třeba pomalu, není zrovna snadná na pochopení ani orientaci. Za což nepochybně částečně může i moje omezená znalost 18. století, které je přece jen spíše orientováno na dění na ostrovech. A tou dobou, kdy poslední Stuartovci stále všemožně polykaly nezdar, už ostrovní království celkem zapomnělo a měnilo se v osvícenou zemi s náznaky přerodu v demokracii. I to bude možná jedna z příčin, proč se Stuartovcům nedařil návrat. Že těch důvodů byla celá řada, o tom vypráví kniha Poslední Stuartovci, která přes svou složitost jednoznačně stojí za pozornost.
![3 z 5 3 z 5](img/content/ratings/3.png)
![Dějiny anglické literatury II Dějiny anglické literatury II](https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/254274/dejiny-anglicke-literatury-i-wpO-254274.jpg?v=1444229302)
Tento druhý díl nabušené syntézy dějin anglické literatury bylo jako setkání se starými známými. Už otevření vyvolalo na tváři úsměv, když jsem spatřil vyobrazení Charlese Dickense. A vskutku, asi těžko hledat ikonu více definující anglickou, potažmo britskou, literaturu než velikána viktoriánské literatury.
Opět je to skvělý vhled do vývoje ostrovní literatury; tentokrát zahrnující období od restaurace po počátek 20. století. Omezení rokem vydání 1950 (v originále) je jedna z nevýhod, s knihou svázaných. Sami autoři v poslední kapitole vymezují mantinely, a tak se čtenář nic nedozví o poválečné literatuře. Zapomeňte tedy na velikány detektivky (kterýžto žánr je vůbec podceněn), dětských příběhů (když už zmíněné, tedy téměř s opovržením) nebo fantasy, na jehož moderní slávu ještě nedošlo. Shrnuto - žádná Christie, žádný Tolkien.
Když jsem začal nevýhodami, nemohu přejít jednu záležitost. Za velmi povážlivé považuji přehlížení významných autorek. Ačkoli je tu významný prostor (ještě aby ne) pro Austenovou a sestry Brontëovy (tak...a teď nevím, které i/y je správně), další jména jsou přehlížena. Nechci posuzovat, zda je to dáno dobovým stavem věcí, konceptem autorů či snad nějakým skrytým šovinismem. Faktem zůstává, že Mary Shelley je tu zmíněna ve dvou větách, a to pouze jako manželka Shelleyho, potažmo "ta", s níž opustil svou první ženu. Básnířce Browningové se snad autoři ani nedotkli. Ať je důvodem přehlížení autorek jakýkoli, nemohu si pomoct a považuji to za sprosté buranství.
Přejdu raději k veselejším záležitostem a důvodům, proč tahle práce stojí za pozornost i po těch letech. Naprosto fantasticky je zpracováno období 17. a 18. století. Opětovně jsou jednotlivé éry podrobně a přehledně rozebrány v oblastech poezie, dramatu i próze. Medailonky nejvýznamnějších spisovatelů jsou informačně nabité. Obrazový doprovod velmi zdařilý, přičemž rukopis Swiftův překvapil mě svým moderním a snadno čitelným vzhledem. Období století devatenáctého začíná kvalitativně trochu klesat tím, jak se čím dál víc blíží ke století dvacátému. Chápu jistou nevyhnutelnou omezenost jakýchkoli velkých syntéz, leč zdá se, že pojednávat o literatuře (možná nejen jí) je možno pouze s určitým časovým odstupem. Při současnosti je možná kritika, ale ne objektivní posuzování.
Abych to uzavřel, tyto Dějiny anglické literatury, ač téměř osmdesátileté, i dnes přináší mnohé benefity těm, kteří mají zájem o anglickou, tedy britskou, literaturu. Pro bližší pochopení, rozbor, znalost významných autorů a děl. Kniha je přehledná, s ohromujícím poznámkovým aparátem a seznamem českých překladů (opět, s přihlédnutím k době vydání v roce 1963). Vyplatí se ji prolistovat i opakovaně použít jako příručku.
![3.5 z 5 3.5 z 5](img/content/ratings/35.png)
![Tajná dračí škola: Drak se stříbrnými rohy Tajná dračí škola: Drak se stříbrnými rohy](https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/547112/tajna-draci-skola-drak-se-stribrnymi-rohy.jpg?v=1728291768)
Druhý díl této dračí série opět v mnoha směrech evokuje jistou inspiraci Harry Potterem. Čtenář by se tím neměl nechat odradit ani ovlivnit; ostatně "chyba" je ve velikosti fenoménu, jakým se HP stal a zůstal. To jen na okraj, neboť bezděčným asociacím se skutečně nelze vyhnout.
Pokračování prvního ročníku v tajné dračí škola nabídne v první půli především seznámení s oblíbeným školním sportem, drakobalem. Což ostřílené čtenáře sice nepřekvapí. Všechny kategorie ovšem pro kouzelný a sympatický sloh, jímž je kniha psaná, pocítí podráždění fantazie a vítr ve vlasech zatímco dělají akrobatické kousky nad Dračím polem, zatímco pevně sedí za třináctým ostnem svého draka. Dodatek knihy, v němž si pomocí testu můžete zjistit, do jakého rodu dračích jezdců patříte, považuji za rozkošnou záležtitost.
Druhá půle je ve společnosti Henryho a Timothyho násobně akčnější a dramatičtější. Objeví se nejen vzácný nefritový drak, ale především studenti (i svým mistrům) odhalí tajemství sedmého rodu, byť jde při tom opravdu o kejhák. A nově objevená Henryho schopnost se mu téměř stane osudnou. Skvělé drama a dobrodružství pro každou mladou a fantazijní mysl.
Nedá se svítit, už teď se velmi těším až se třetímu dílu dostane českého překladu. Tenhle příběh mě na první dobrou okouzlil.
![4.5 z 5 4.5 z 5](img/content/ratings/45.png)
![Tajná dračí škola Tajná dračí škola](https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/543740/tajna-draci-skola.png?v=1724746844)
No to byla nádherná záležitost. Ačkoli jsem chtěl do knihy původně pouze nahlédnout, z jedné stránky se rázem stala polovina knihy a najednou konec. Malý nebo velký čtenář (v mém případě velký) se slabostí pro draky a tajné školy má velikou šanci si tuhle lahůdku zamilovat. Beze vší pochybnosti tu lze najít podobnosti třeba se sérií Harry Potter; o to spíš lákadlo pro jeho fanoušky. Šest dračích jezdců, tajná škola kdesi ve Skotsku, šest draků rozdílných osobností, vlastnostmi i vzhledem. Stejně tak osobití jsou studenti, a svérázní jsou i profesoři, neboli mistři.
Malý Henry je po fotbalovém zápase navštíven svým předchůdcem ze školy Sedmi ohňů, a začíná velké dobrodružství, které dokládá, že co dosud bral jen jako povídačky, je skutečností. A kdo by mu nezáviděl lítat na drakovi, ačkoli si s ním nedovedl vytvořit životně důležité pouto. Děj je plný barev a představivosti ve velkém, skutečně ve velkém rozměru. Jako každá správná dětská knížka, ani tahle není čistě o fantazii, ale nese s sebou nejedno výchovné ponaučení. Velmi rychle se z šestice nových studentů vyčlení zásadní trojice pro příběh - Henry, podivínka a svérázná Lucy, matematický génius Artur.
Vykreslení draci jsou brilantní. Ještě nevím, jestli bude pro mě favoritem Tvrdohlav, Hvězdotřpytný nebo jiný. Ač mě zarazilo, že jsou draci poněkud vegetariánští. Zkažený současným světem, kde z každého rohu číhá nebezpečná "osvěta" a "změna", jsem se trochu zarazil. Ale není se čeho bát, není tu vegetariánská agitace, za to jsou tu hromady a hromady zlata, jehož kouzlo na člověka je pomíjivé, za to pro draky má zlato mnohem důležitější smysl.
Úvodní kniha série čtenáře především seznámila s celý prostředím. Lákavým způsobem. Pořád mi vrtá hlavou, proč je z původních sedmi jezdců jenom šest a ten poslední nenastoupil. Mistr Duncan se o smutném příběhu šířit nechce. Mou zvědavost i tím dost podráždil. A jelikož seznámení s Tajnou dračí školou bylo tak okouzlující, doufám, že vyjde celá série a najde si oblíbence. Až se sám sobě divím, že se objevilo nové dětské dobrodružství, které by okouzlilo mou starou duši. Inu, draci=o)
![4.5 z 5 4.5 z 5](img/content/ratings/45.png)
![Pochybnosti otce Browna (8 povídek) Pochybnosti otce Browna (8 povídek)](https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/140221/pochybnosti-otce-browna-140221.jpg?v=1353107582)
Tahle bezvýznamná figurka duchovního Browna je brilantní čertík z krabičky a číst ty jeho případy je povětšinou velká radost, už proto, že v žánru detektivky (v němž se vpravdě nevyznám) je zjevem velmi originálním. Stejně jako jsou originální strukturou samotné příběhy. Chesterton, známý pro své paradoxy, tu detektivní žánr velmi inteligentně a zcela bez skrupulí staví na hlavu. Ba co víc, i spousta dalších žánrů a ještě do toho dovede vměstnat spousta filozofování na nejrůznější témata - náboženství, pověry, politika, ekonomika... Často jsou ty úvahy pronášené oním duchovním, kterého byste jednoduše přehlédli, ale který se svým nebetyčným klidem (pokud zrovna vzteky neklepe holí nebo nebouchá do stolu či netahá někoho za kabát) překvapí nejen postavy povídky, ale i samotného čtenáře. S naprosto agnostickým a stoickým klidem pak přednáší všem zúčastněným, jak se který zločin udál. Protože žádná nevysvětlitelná záhada se v nich neděje, jak by si jeden mohl myslet.
Musím se doznat, že první sbírka se mi asi líbila o něco více svými příběhy. Tak to ale u sbírek bývá, že jejich (subjektivně nahlížená) kvalita má kolísavou tendenci. V tomto případě mě moc nebavily ty, které se odehrávaly v Americe. Za to ty na britských ostrovech byly jinou lahodou. Myslím, že mě tím Chesterton docela nachytal.
Proroctví psa s nádherným vyprávěním zločinu, který Brown vyřeší sedíc u sebe doma a hladíc psa; Kletba rodu Darnawayů s polorozpadlým sídlem a rodovou kletbou; Okřídlená dýka, která byla nejen mysteriozní, ale v mé představivosti byla až thrillerová a mrazilo mě v zátylku. To byly ty, které se mi vryly do čtenářské oblíbenosti nejvíce.
![3 z 5 3 z 5](img/content/ratings/3.png)