Kozel komentáře u knih

Otec Brown je takový zvláštní detektiv. On vlastně ani není detektiv. Jeho zajímá duše zločinu a duše zločince. Však je to farář. Malý až zakrslý, obyčejný až naprosto nezajímavý s ohromující schopností být "na nesprávném místě správnou osobou". Ke každému ze svých případů přichází prakticky jako slepý k houslím. Nutno však podotknout, že po několika prvotních skřípavých zvucích na ně hraje zcela bravurně. A moje prvotní seznámení s jednou ze slavných vyšetřovatelských kapacit se proměnila v čiré odpočinkové potěšení.

Chesterton se svojí zálibou v absurditě, humoru a paradoxech v tomto malém duchovním stvořil skutečně svéráznou detektivní grotesku. V současnosti, o sto let později, je pár faktorů, které ztrácí na síle - především autorovo zanícení pro a proti různým náboženským vyznáním, ale v jistém smyslu také ona grotesknost, která si bere na paškál tehdy stále nový (a od té doby téměř stále stejný) detektivní žánr. V povídkách totiž nechybí nic - je tu velmi často mrtvola, neznámý pachatel, snaha o vyřešení, tápající policie a vědoucí farář. A jeden velmi často zmatený až rozčilený Flambeau, Brownův přítel, napravený kriminálník a záhadným způsobem úspěšný detektiv (každá správná detektivka musí mít ústřední kontrastní dvojici).

Bude-li se snažit čtenář proniknout do pastorovy mysli a způsob jeho dedukce, velmi dobře ztroskotá a možná pocítí trochu toho rozčilení, kterým si prochází Flambeau. Jak to udělal a došel k závěru, to ví jen Chesterton. Jako čtenář se ale těším na každé další rozuzlení plné paradoxů, (často) nepředvídatelných zvratů, velmi zvláštní a přesto zcela logických souvislostí a neočekávaných pachatelů, jakkoli se to tu zahradníky jenom hemží. Nesmím zapomenout na sice v hrubých rysech, ale přesto barevně bohatý kolorit prostředí, v němž jsou povídky zasazené.

Z úvodních dvanácti příběhů (a odolám pokušení spekulace, zda to nesouvisí s 12 apoštoly) mě okouzlilo hned několik. Retrospektivní U Zlomené šavle, bratrovražedné Kladivo Boží, skotsky hrabivá a blátivá Čest Israela Gowa nebo zlovolné Hříchy knížete Saradina. Prvků, které mě zaujaly je však mnohem více, jakkoli jsou povídky krátké, někdy zkratkovité, a odlehčené.

Otec Brown je prostě vtipálek (ty sarkastické šlehy jsou brilantní) a podivín, který si povětšinou vystačí s pár slovy navrch pronesenými značně nevhod. Zdánlivě. Je však taky dosti moudrý, a tak čtenáři přinese i nejedno duchovní zamyšlení. O to mu přece v zásadě jde. Zkoumat lidské hříchy, snažit si je vysvětlit a hříšníka dovézt k tomu, aby se svou vinou naložil dle nejlepšího uvážení.

2 30.08.2024

Úchvatná kniha! Kdyby mi byl býval o umění přednášel někdo jako Simon Schama ve své knize, jsem přesvědčen, že by se mi vizuální (předně obrazové a portrétové) umění stalo mnohem bližším. Odborně srozumitelný a vypravěčsky naprosto poutavý autorův styl dělá z téhle knižní návštěvy obrazové galerie úchvatný zážitek. A je mnoho důvodů, proč toto místo navštívit opakovaně.

Simon Schama dokázal něco samo o sobě ohromujícího. Na základě výtvarného umění vyprávět britské dějiny. Nebo na základě britských dějin vyprávět o výtvarném umění? Kdo by to byl řek, že se za jediným obrazovým portrétem či fotografií může skrývat nejen předmět obrazu, ale celá dějinná éra. Skutečnost, jak se události odrážejí v historickém vývoji britského ostrova je velkolepá; stejně jako příběhy, které se za tím vším skrývají. A že to jsou příběhy!

Nutno podotknout, že autor se v historii omezuje na určitý časový výsek. Počínaje Tudorovci, tedy 16. století, až současnost. Všechno starší bere jen okrajově. Vysvětlit se to dá, že Tudorovci britské umění začíná vystupovat z anonymity knižních rukopisů a sakrálních výjevů, kdy autoři byli povětšinou neznámí. Troufám si říct, že 16. stoletím se umění z nádenictví mění na skutečné umění, jak je obecně chápáno.

Mě osobně nejvíce bavilo období Stuartovců, kdy na dvoře zavládla jistá uvolněnost až frivolní svoboda. Viz Samuel Cooper nebo Peter Lely a jeho portrétování královských milenek. Vrcholem je však pro mě 18. století, které je v mnoha směrech průlomovým stoletím, co se britské společnosti týče. Vznik karikatur, které neznají mezí a Gillray coby zástupce těch nejvlivnějších; klub Kit-Catů; Wootonův obraz koně, který obstojí i v současném malířství;
Mimochodem i grafické zpracování z nakladatelství Academia (ač vychází nepochybně z originálu) je samo o sobě skutečně nádherné. Stejně tak se musím přiznat, že moderní umění je mi nadále naprosto vzdálené, cizí a vulgární, což dosvědčil i Schama představením některých aktů 20. a 21. století, přičemž Lucian Freud je pro mě zajímavý snad pouze jménem.

Kniha je skutečně plná příběhů. Mnohé překvapí (právě zmíněný Gillray například). Spousta z nich dojme (Velká válka, první fotografie) i rozesměje (Winston Churchill ať malován na svou počest a nebo hlavně fotografován Yousufem Karshem). Některé ovšem dovedou i naprosto šokovat. A věřte, že asi úplně nechcete vědět, jaký příběh se skrývá za vznikem slavné Alenky v říši divů. Pestrá je paleta, kterou maloval Scham svou knihu, a pestrá je paleta, kterou byly tvořeny umělecké dějiny Británie. Stále totiž platí, že za každým velkým dílem se skrývá spousta bolesti.

Můžete být barvoslepí či mít jinak zhoršené barevné spektrum. Můžete být naprostý patlal nebo neschopni držet štětec. Simon Schama svým vyprávěním dovede výtvarné umění okamžiku vysvětlit naprostým laikům, okouzlit vyprávěním, upozornit na zajímavosti a nadchnout příběhy, díky nimž se na malované umění dost možná začnete dívat jinak než dosud. A to platí obecně, v tomhle případě nijak nevadí geografické omezení knihy. Což mě jako britofilovi knihu naopak ještě více povznáší.

Obrovskou pochvalu musím zmínit ještě nejen překladatelce Evě Poskočilové (obraty jako "pouhá chaloupka malované paměti" jsou pecka), ale celému nakladatelství Academia, které svým grafickým pojetím knihy - ačkoli vychází z originálu - stvořila umělecké dílo samo o sobě. Jednak se čtenářsky skvěle čte a kvalita tisku obrazového doprovodu je naprosto fenomenální. Díky za další skvost do sbírky.

2 26.08.2024

Pozoruhodná zpráva o druhé Cookově cestě kolem světa psaná německým přírodovědcem Johannem Georgem Forsterem. Má-li čtenář k dispozici i Cookovy deníky z cest, je tahle kniha naprosto bravurním doplňkem, který ovšem obstojí i sám o sobě. Forster měl nejen skvělý pozorovací talent, ale taktéž výborný spisovatelský cit, kterým dovede okouzlit a obohatit četbu o světě Jižního oceánu; o světě, který už prakticky neexistuje.

Na rozdíl třeba od Darwina, Forster se neomezuje na přírodovědecké pozorování. A na rozdíl od samotného Jamese Cooka netrpí strohostí námořníka. Témat, kterými se zabývá je dlouhá řada - od přírodních scenérií a přírodovědeckých poznatků, přesahuje do etnografie, filozofie, pozorování národních i civilizačních rozdílů. Nechybí mnoho postřehů námořnického života na lodích 18. století. Forster taktéž prokládá vyprávění mnohými událostmi, které na tři roky trvající plavbě námořníci pod velením Jamese Cooka zažily. Ony události a vhledy na palubu jsou dle mého názoru těmi nejzajímavějšími částmi knihy.

Autor se nebojí ani kontroverzí nebo otevřených soudů, ač jsou spravedlivě opatrné. Staví se trochu do pozice morálně vyšší, což je znát třeba u otevřeném komentování svolnosti až prostopášnosti ostrovanek i vlastních námořníků. Zatímco on sám pudovosti nepodlehl ani po 103 dnech strávených na otevřeném moři a zůstal věren své cudnosti a zdrženlivosti. Ale také při stescích, kdy varuje, že návštěvy evropských mořeplavců mohou ostrovanům přinést spíš škody než užitek.

Až beletristická popisnost přírodních krás ostrovů Jižních moří má za následek jistý repetitivní styl mnoha stránek, čímž je pak četba někdy až nudná, nicméně rozhodně pomalejší. Neodvratitelná "nudnost", která je nedílnou součástí cestopisů, je bohatě nahrazena právě těmi zkazkami a vyprávěním o interakcích s bezpočtem Ostrovanů, úvahami o náboženství národů, jednotlivých rozdílech. Největší část vyprávění zabírá Tahiti. Což by nestálo za zmínku, kdyby nebylo fascinující, že tato "královna tropických ostrovů" je tak oblíbenou destinací starých mořeplavců; destinací proslavenou mnoha událostmi, např. osudy lodi Bounty.

Vydání z roku 1964 otevírá úvodní slovo Rio Preisnera, které za sebe musím poněkud odsoudit jako holou zbytečnost. O autorovi Georgu Forsterovi se čtenář příliš nedozví. Text je příliš hustou omáčkou, z níž je celkem náročné vycedit pár zajímavých faktů. K samotnému obsahu knihy je to za mě článek zcela zbytečný. Naopak závěrečný doslov Vladimíra Kadlece je ve vztahu k autoru a jeho cestě kolem světa mnohem přínosnějším komentářem.

Tak nebo tak, vrátím-li se zpět, je Cesta kolem světa George Forstera velmi zajímavou zprávou o odyseji Jamese Cooka a jeho posádky. Není bez zajímavosti, že postřehy, které Georg Forster sepsal a vydal, měly na poznávání ostrovních národů nemalý vliv i ve druhé polovině 20. století. Dost možná do současnosti. Vstoupit na palubu a nechat se vézt pod dohledem těchto mořeplaveckých veličin je i dnes velmi zajímavým dobrodružstvím.

18.08.2024

Přestože povětšinou ironii chápeme jako styl humoru, existuje taktéž ironie poněkud vážnějšího druhu. Taková se obvykle týká životních zvratů. A tímhle názvem ironie mě Thomas Hardy nejprve poněkud zmátl. Protože jeho povídky, v knize obsažené, jsou právě toho vážnějšího druhu. Mnohdy až drsného. Bylo pro mě novotou, podívat se na povídkovou práci autora, jehož romány mám rád. Oblíbil jsem si jeho rozkošné opisy přírody i života v napolo fiktivním hrabství Wessex, ať už je to slavná kniha Daleko od hlučícího davu nebo méně známý Starosta casterbridgský či osudem zkoušený Neblahý Juda. Nečekal jsem, že se povídky budou od románových zářezů natolik lišit.

Hned v úvodních třech příbězích - Synovo veto, Pro upokojení svědomí a Tragedie dvou ctižádostí - mě Thomas Hardy přesvědčil, že svou ironii myslí smrtelně vážně. Velmi se mi "nelíbilo", jak hluboce se v nich trefoval do mých vlastních pocitů, zkušeností, podvědomí. Povídky na zcela vážnou notu okolo morálních dilemat a možných důsledků.

Vystřídány byly propracovanější trojicí - Na soudní objížďce, Ženě k vůli a Melancholický husar. Ty se vyznačovaly už větší malebností prostředí i postav, jak znám z autorových románů. Soudní objížďka byla krásnou hrou milostného trojúhelníku a nedorozumění. Povídka Ženě k vůli si pohrávala se závistí a žárlivostí, které dovedou sebe samy sežrat až k šílenství. Melancholický husar pak krásnou ukázkou toho, jak málo stačí, abychom propadli nebo uhnuli zkáze.

Závěr sbírky je pak na "veselejší" notu. Šumař je jednoznačně nejpovedenějším dílkem, které by si nepochybně zasluhovalo rozvést do celého románu. Touto povídkou jsem už poznával živý kolorit Wessexu se všemi jeho figurkami, prostředím přírodním i lidským, stejně jako živoucími osudy jednotlivých postav. Na konec pak takový bonbonek v podobě Tradice z roku 1804, v níž se s Hardym čtenář vydá do polí povídek "what if" před 130 lety. Tahle povídka už se nese v rysech skutečné venkovské zkazky a folklorního mýtu, což z ní dělá odlehčené zakončení jinak na vážnou notu hrané sbírky.

Suma sumárum je však na místě přiznat, že Drobné ironie života jsou spíše kouskem pro "fajnšmekry". Povídky jako takové nejsou nijak zvlášť speciální, šokující či jinak pamětihodné. Je to skvělý doplněk k dílu autora Thomase Hardyho pro každého jeho fanouška. Hardy tu ukazuje svůj spisovatelský rozlet, schopnost vymalovat anglický venkov skutečně živými barvami a postavami, které působí velmi reálně. Samostatně a bez autorova kontextu by tyto povídky těžko obstály.

31.07.2024

Ačkoliv se nejedná o historiografickou práci, Georg Markus jako zkušený novinář napsal skutečně výbornou zprávu o tragédii v Mayerlingu. Respektive o dvou příběhových liniích, které se točí okolo nešťastného završení života korunního prince Rudolfa a jeho milenky. Nutno podotknout, že novinářská práce opravdu skvělá. Kniha je čtivá, příběhové linky se příjemně prolínají a čtenář otáčí stránky s chtivostí dozvědět se pokračování.

Ony dvě linky, o nichž mluvím, se týkají jednak samotné tragédie na zámku Mayerlingu, událostí k tomu vedoucích a také nedozírné následky z toho plynoucí. I když se jedná o historickou událost, je to jedna z těch, kdy se člověk neubrání myšlenkám na ona "kdyby". Předně jedno zásadní "kdyby". Nabyl jsem ještě silnějšího přesvědčení, že pokud by se korunnímu princi Rudolfu dostalo více prostoru pro seberealizaci místo "prokletí korunního prince", jenž vedlo k tragickému konci, považuji za velmi pravděpodobné, že by dvacáté století bylo ušetřeno minimálně jednoho světového konfliktu. A tak bez větší nadsázky lze jeho sebevraždu považovat za stěžejní začátek cesty k Velké válce. Jak ale řečeno, je to pouze hravé "kdyby". Na Mayerlingu však neskoncoval svůj život sám, nýbrž ve společnosti Mary Vetserové, nešťastné sotva dospělé dívenky. Jejich vzájemný krátký vztah je dramatický, dojemný, tragický a fascinující. A to natolik, že je takový příběh hoden shakespearovského vesmíru. O to víc, když se k tomu přidruží tolik chyb a maličkostí v rámci habsburského rodu, který spěl ke svému vnitřnímu rozkladu způsobený nejen konfliktem mezi ultrakonzervativní a liberálnější větví.

Poznat ten příběh je v mnoha ohledech více než zajímavé. Není totiž bez zajímavosti, že v rámci příběhu Rudolfa a Mary se poměrně často zmiňují české reálie. Ať už v podobě zámků, pobytů, Maryiny slovenských kořenů, její komorné Agnes Jahodové či klášterního převora Gerharda Hradila. Ať už na to má člověk názor jaký chce, nelze popřít, že naše provázanost s Rakousko-Uherskem je užší, než by jeden čekal.

Druhou linku tvoří "současnost". Konkrétně počátek 90. let, kdy se jeden amatér rozhodl záhadu této tragédie svépomocí rozseknout. A tak znesvětil Maryin hrob a rozpohyboval kolotoč, který by se standardní oficiální cestou nikdy nepodařilo dát do pohybu. Co si budeme povídat, někdy je potřeba neotesanosti amatérů, aby se pohnuly ledy. Jako podobné příklady mě napadají z Británie, ať je to objevení hrobu v Sutton Hoo, poslední místo odpočinku Richarda III. nebo i objevení Tutanchamonovy hrobky.

Se současností je v knize ovšem menší potíž. Jelikož, jak řečeno, Georg Markus psal knihu novinářským reportérským stylem, je trochu poplatná své době jako to u novinových článků bývá. Není to myšleno zle. Leč autor se třeba odkazuje na poslední hlavu habsburského rodu, Otto von Habsburga, který odmítl před svou smrtí zveřejnit obsah kazety, v níž se měly nacházet důležité dokumenty k případu sebevraždy korunního prince. Takové typicky konzervativní habsburské zamlčování. Otto zemřel v roce 2011. Nepodařilo se mi však najít, zda po jeho smrti k zveřejnění došlo a nebo se pokračuje v mlčení. Bylo by totiž zajímavé dovědět se o pokračování vyšetřování záhady, která měla tak kardinální vliv na směřování 20. století.

Tím jsem se dostal trochu dál. Ale takový vliv kniha Georga Markuse má. Nejen, že čtenářsky pobaví svým stylem. Donutí se nad příběhem a jeho detaily pozastavit, navnadí k větší zvědavosti. A to si myslím, že je naprosto skvělý výsledek.

1 30.07.2024

Nejsem fanoušek výběrů z výběru výběru. Tyhle preparace děl mi jsou šíleně proti srsti. V případě Sherlocka je to mrzutější o velkou náročnost sehnat komplet v jedné edici. A tak jsem odkázán na občasné drobky. Na druhou stranu, tento průlet povídkami o Sherlockovi, vydaný v roce 1983, je docela vkusnou a příjemnou odpočinkovou záležitostí. Devět povídek, každá něčím specifická a zajímavá.

Ať jsou to "nevražedná" Osamělá cyklistka, brutální Barvíř na penzi, naprosto skvostných Šest napoleonů, ohromující Ďáblovo kopyto, nemohu říct, že by mě jakákoli z nich nebavila. Naopak, ponořit se do světa Sherlocka Holmese je vždycky potěšením. A tak tedy zase někdy.

1 24.07.2024

Výborná kniha doplňující pohled na krizi raně stuartovské monarchie. Záměrně říkám doplňující, protože Jaroslav Miller svou útlou, avšak informativně naplněnou, studií (komentářem?) nenabízí čtenářům teze, hypotézy ani závěry. Pečlivým odborným okem se dívá na jednotlivé faktory krize, která zprvu nástupem Jakubem I. na trůn nepostřehnutelně rostla a vyvrcholila vládou Karla I., jeho popravou a jediným obdobím, kdy v Británii vznikla republika.

Autor analyzuje (analýza je vskutku adekvátním popisem knihy) řadu aspektů rostoucího rozkolu v oblasti politickém, ekonomickém, náboženském, ale také kulturním. Zasazuje události do kontextu a odrazu dění ve středoevropském prostoru, a to především s přihlédnutím k české královně Anně Falcké, dceři Jakuba I. a sestry Karla I. Kromě toho poukazuje na všemožná úskalí různých výkladů a interpretací od soudobých pramenů, přes whigovskou historiografii k výkladům historiků marxistických i moderních revizionistů.

Skvělé a velmi přínosné bylo porovnání s tudorovským státem a alžbětinským kultem, což mělo nemalý vliv na pozdější události. Stejně tak jsem si mohl (mírně) poupravit pohled na vládu prvních stuartovských panovníků. Text je přehledně rozdělen a je tak skvělou pomůckou pro opakované nahlédnutí. Jak řečeno, je kniha Jaroslava Millera opravdu výborným doplňkem k literatuře o stuartovském období. Především o obdobím raném, které vedlo k občanské válce a zavedení republiky.

Jediné, co mě trochu zamrzelo, bylo v rámci použitých pramenů a literatury, aniž bych to používal jako výtku. O fundovanosti autorově není nejmenších pochyb, pouze by pro nás laiky bylo celkem přínosné, kdyby se v seznamu objevily tituly dostupné v češtině.

21.07.2024

Dorothea Gerard byla považována za autorku nebojící se psát o kontroverzních tématech. A její román Láska a lež (nepodařilo se mi najít, z kterého originálu vychází) je rozhodně příběhem balancujícím na tenké hranici morálky. Je to román melodramatický, dorážející na otázky morální síly, zbabělosti, důsledků a následků lží, jakkoli myšlených.

Autorka k tomu nepotřebovala příliš rozsáhlý prostor. Stačila k tomu nevinná, ač následky postižená Daria, jejíž hnědé oči okouzlí svou tklivostí, hloubkou i ryzí čistotou. Naopak Bohdan Lepinski, strůjce veškerého neštěstí, je jádrem autorčiných myšlenek a velkou otázkou pro čtenáře. Morální zbabělec, ubohý slaboch nebo jedinec zahnán do úzkých a podle toho jednající? Člověk, který zasluhuje odsouzení či jisté pochopení? Nedovedl jsem se jednoznačně rozhodnout a po téhle stránce mě dílo Gerardové hluboce oslovilo a považuji to za nejlepší část díla.

Oproti zmíněné dvojici stojí opačný obraz sourozenců Kannburgů. Agata se svou rozmařilostí, paličatostí, podezřívavou žárlivostí a hloupostí stala trestem Bohdanovi. Vzájemně si udělali ze života peklo. Autorka tu duševní trýzeň a vzájemné tyranství popisuje velmi otevřeným způsobem. Na přelom 19. a 20. století vpravdě nevídaným. A co je na tom nejhorší, vskutku realistickým a platným. Její bratr Hugo, přísný německý důstojník, jehož ostré hrany morálních zásad vzhledem k událostem začnou dostávat obroušení oblázku omývaného vodou, se stane odměnou pro Darii. Čímž se taky završí příběh plný vnitřních bojů, tvrdých následků lží i dobrých úmyslů.

Nakonec se dá těžko posuzovat tento román, který jako jediný od Dorothy Gerard u nás vyšel. V mém svazku navíc chybí pět stran textu, což je jen kosmetická vada, kterou však už nevyřeším pomocí Administrace "Národní politiky", jak uvádí skvostná reklama starých časů. Ač autorka přelomu století měla mnoho co říci svými romány a morálku zjevně dovedla skvěle rozhodit v základech, do současnosti snad žádné její dílo nepřežilo. Určitě ne v českých vodách. I přesto, že Láska a lež se částečně odehrává v bojích u Hradce Králové.

1 20.07.2024

Tahle kniha o královně Viktorii nutně musí vézt k reakcím dvojího typu - řeknu nadšení a rozpačitost; k čemuž titul fiktivních memoárů přímo vybízí. Zásadním činitelem je druh čtenáře, který knihu otevře. Podle mě budou ty druhy především dva, jak si troufám soudit podle vlastních pocitů.

Milovníci historických románů na základě skutečných událostí jaké píše třeba Alison Weir nebo i autorka této knihy, mohou být velmi dobře nadšeni. Je k tomu mnoho důvodů. Celkem originální koncept, kdy se Viktorie na sklonku života retrospektivně vrací ke svému životu, je psán velmi čtivým, jímavým způsobem a skvěle napomáhá k fikci, že hovoří sama královna. Autorka si dala olbřímí práci se studií života a originálních zápisků. Všechny zásadní milníky jsou tu popsány, mnohdy velmi dopodrobna, s četnými odkazy. Každý zápis uvádí shrnutí aktuálního dění na přelomu století a dál už Viktorie pokračuje zpět v čase. V cestě časem se věnuje naprosto všemu - svému dětství (což je fenomenální část), manželství s Albertem, jeho činnosti (na což je kladen zvláštní důraz), rodinným peripetiím, vládě, emocím. Skutečně všemu. Fikce se v knize fantasticky prolíná se skutečností.

Milovníci historie a faktografie pocítí určitou rozpačitost. Skutečných Viktoriiných zápisů se dochovalo minimum (děkujeme Bertie), a tak je náročné hledat skutečnou Viktorii a královnu stvořenou Cynthií Harrod-Eagles. Často mi hlavě vznikal boj, co vlastně čtu. Faktograficky knize není co vytknout a dokonce i některým soudům, které Viktorie nad sebou vede, lze považovat za autentické. Byť třeba nejsou. Leč, těžko se takový čtenář bude ke knize Já, Viktorie opakovaně vracet. Troufám si říct, že raději sáhne třeba po životopise od Edith Sitwell nebo famózní knize Lucy Worsley. Je v nich méně balastu, sentimentu, přesto neztrácejí na síle vyprávění o osobnosti královny Viktorie.

A tak skutečně záleží, kdo si tuto knihu čte. Jako snaha o vcítění do citů malé velké královny, která se stala ikonou celého věku, a přísun poněkud sentimentálně (nikoli špatně myšleno) laděného vyprávění dobře poslouží, aniž by se musel zabývat zatěžujícími fakty. Chtěl-li by čtenář knihu o královně Viktorii, pak je doporučující se díle, ač dobrém, Cynthie raději vyhnout.

Sám mám pocit, že jsem knihu četl kdysi na střední škole. Tehdy jsem tím byl okouzlen. Předně díky tomu, že jsem nebyl "pokažen" porcí vědečtějších, ač mnohdy populárně naučných, knih. Proto na mě kouzlo knihy už dnes nemůže tolik zapůsobit, ač na některé aspekty Viktoriina života přinesla zajímavé nové pohledy.

1 17.07.2024

Přiznávám, že povídkové antologie a další druhy sbírek jsou mými slabými čtenářskými místy. Málokdy mě zaujmou a ve sbírce je mám předně kvůli některým překladům, jako v tomto případě Komnatu a gobelíny od Waltera Scotta. Načež nutno dodat, že Přízraky, zázraky & spol. bohužel patří mezi ty horší knihy, stejně jako - ve vší úctě k Scottovy - Komnata a gobelíny mezi slabší díla.

Předně jsem tak úplně nepochopil dle jakého úzu Ondřej Müller volil jednotlivé příběhy. Ať si hlavu lámu jak chci, nějak nepřicházím na logiku, která jednotlivé střípky spojuje. Nápovědou ani neposloužily medailonky autorů na konci knihy, jakkoli informativně přínosné samy o sobě jsou. Přitom překladově rozhodně stojí kniha za pozornost, neboť pod redakcí se objevují jména jako Jan Čermák nebo Pavel Medek, které je bez nadsázky v anglofonním rybníčku českého překladu nutno považovat za kapacity slibující kvalitu. Takže chyba je v daném případě na straně čtenáře a možná trochu ve výběru jednotlivých povídek. Na druhou stranu, antologie jsou obvykle rizikem právě kvůli těmto dvěma faktorům.

Abych přece jen zakončil pozitivněji, pár skvostů jsem si v knize našel. Znovu mě odstřelila Margaret Oliphantová svými povídkami Otevřené dveře a Okno. Obdivuhodná autorka, která pod tak nenápadné, zrádně nevinné názvy dovede vsunout naprosto struhující, atmosférou nasáklé příběhy. Výborný byl Příběh ze školy Montague R. Jamese - prostory anglické soukromého vzdělávacího institutu jsou výborným prostředím folkloru. Evelinin návštěvník od Mary Elzabeth Braddonové zahrál romantismem víc než zmíněný Walter Scott (ve vší úctě). Skutečnou hrůzu s detektivní zápletkou nabídl Hvízdavý pokoj od W. H. Hodgsona. A nakonec trochu humoru pro odlehčení přivezla Přízračná loď Richarda Middletona.

To byly všechny povídky, které mě zaujaly více a které si rád časem zopakuji. Jako celek přesto musím říct, že Přízraky, zázraky & spol. úplně neobstojí. Příliš lehce zapomenutelná sbírka. Vhodná spíš právě pro jednotlivé kousky, kterým se jinak českého překladu nedostalo. Ať už je Ondřej Müller zvolil z jakéhokoli důvodu, jsem nakonec rád, pár perel z písku přece jenom vytáhl.

1 26.06.2024

Není skutečně žádný div, že Deník Anny Frankové je jednou z nejvlivnějších, hojně diskutovaných a zlomových knih nejen dvacátého století. Pravda, není to jediný obdobný dětský deník té doby, stejně jako osud Anny není jedinečný. To, proč zrovna se zrovna ona stala tím symbolem dětských obětí nacistického režimu, je po přečtení velmi snadné pochopit. Knížka, která je plná emocí a která ve čtenáři spustí bouři citů.

A než se zmíním o vlastním deníku je tu jedna z myšlenek, které mi celou dobu opakovaně kolovaly hlavou. Jde o obdiv Otty Franka. Jednak skláním poklonu, že deník uveřejnil a splnil tak Annino vyslovený (vypsaný) cíl: "Rozhodně chci po válce vydat knihu "Zadní dům"." Naprosto si nedovedu představit, jak se Otto musel cítit, když mu po návratu z koncentračního tábora předali Annin deník a jak se musel cítit, když skrze jeho stránky teprve poznával svou ztracenou dceru... Přitom zbývalo sotva pár dní, stačilo aby pár dní se Annina silná osobnost držela touhy žít...

Protože Anna dobře ví, že "papír snese všechno" z plna se otevře její vnitřní já. Zatímco navenek, uzavřená v zadním domě, je přehlížená, nepochopená, dopovaná antidepresivy(!), osamocená a rychle dospívá. Za daných podmínek je rychlé dospívání prakticky nevyhnutelné. Od pubertální dívky rychle dospívá v dospělou ženu, bijí se v ní vnitřní konflikty, kdy její dosud dětská fantazie naráží na pragmatickou mysl již dospělého člověka a návaly emocí ještě nedovede zcela ovládat.

Pozorujeme vnitřní peklo všech zúčastněných. Jakkoli na jednu stranu na tom byly obě rodiny oproti jiným relativně dobře, to vnitřní rozpolcení, tlak na psychiku, uzavřenost od světa venku muselo být každým dalším týdnem naprosto nesnesitelné.

Anna nepozoruje jen sebe sama - poslední zápis a rozbor sebe sama je famózní, kritika vlastních činů, snaha vysvětlit si je, píle se něco naučit je obdivuhodná - pozoruje i ostatní, stejně jako dění venku. A tak je to nejen zpověď jednotlivce, ale skutečný dokument. Vžíval jsem se do situací, nadšení ze zpráv BBC. Dokonce jsem rodině fandil, že to dají, přestože znám konec. Je snadné Annině osobnosti podlehnout. Chytrá, vzdělaná, pilná, trochu rozverná, možná chvílemi těžko pochopitelná, ale cílevědomá. Svět přišel o potenciální autorku a historičku, zatímco její sestra inklinovala spíš k poezii. Přesto se patnáctileté Anně podařilo po sobě zanechat ohromující odkaz a svým způsobem svět změnit.

Jak ovšem řečeno, není to knížka pouze o dospívající dívce, která dospět nestačila, je to dokument skupiny osmi lidí, kteří se dlouho ukrývaly před nejbrutálnějším režimem. A téměř, prakticky v cílové rovince, dosáhli osvobození. Silná kniha.

10 17.06.2024

Pěkný a čtivý životopis Jane Austenové, jejíž díla jsou opakovaně objevována a opomíjena. Jelikož v současnosti žijeme v dobách, které si Jane Austenové váží, narostly do počtu i její životopisy. Zatímco Jane Austenová, která se nikdy nepotkala s jiným spisovatelem, stvořila velké příběhy, sama prožila nenápadný život "chudý na události". Kontrast stojící za pozornost a příčina dávající do značné míry volný prostor autorům její biografie, jako tomu je i v případě knihy Elsemarie Maletzke.

Austenovi by jako rodina s přehledem mohli figurovat jako obsah jednoho austenovského románu. Členové gentry na přelomu 18. a 19. století, které by Thackeray posměšně zařadil mezi "vznešené bídáky" a kteří sami byli velmi kontrastními osobnostmi. Zatímco Henry ublížil "mediálnímu" obrazu Jane Austenové a jako bankéř přispěl k finančnímu pádu rodiny, Francis s Charlesem dosáhli vysokých pozic v námořnictvu za působení Nelsonova a Cassandra s Jane byly těmi "tetičkami". Jakkoli byli Austenovi v podstatě společensky nevýznamnou rodinou, jako celek působili docela příjemným způsobem. Byť na nich z mého pohledu ulpěly dvě velké skvrny. Jednou je osud George. Tou druhou je chování vůči Jane. Byť se za jejího života nedal rozeznat budoucí úspěch jejích děl, snaha o likvidaci korespondence a rukopisů, přehlížení její činnosti i osobnosti je těžko pochopitelné a docela neuctivé. Vzniklo mnoho mezer, které budoucím generacím dávají zvláštní prostor k osobitému oceňování veliké autorky.

Elsemarie Maletzke se tak snaží s docela pěkným úspěchem předložit čtenářům komplexní profil Jane Austenové. Ve vyprávění dynamicky a čtivě míchá Janinu osobnost s životními událostmi, spisovatelskou tvorbou. Na jednu stranu se může četba jevit poněkud nejasně rozdělená, ale není tomu tak. Bez aureoly slávy nebo snivé melancholie vyvstane před čtenářem Jane Austenová jako její portrét na obálce. S jasnými a ostrými obrysy, avšak nejasná v detailu a výrazu jako jemný úsměv. Vtipná, jako inventář stojící v rohu místnosti, pozorující okolí, přívětivá s osobitými vrtochy, nikoli krásná, ale docela hezká. A přesně takové jsou i austenovské romány. K jejímuž ještě většímu pochopení takhle kraťoučká biografie může být dobrým průvodcem.

2 15.06.2024

Fantastická záležitost! Pro Mary Shelley mám jakousi vnitřní slabost, a tak mi překlad jejího románu Poslední člověk udělal velikou radost. Přesto jsem skrze svou zkušenost s autorkou netušil, jak moc mě tento mnohovrstevnatý příběh pohltí a uchvátí.

Příběh Lionela Verneye se vine a rozvíjí v několika etapách. A tak čtenář velmi plynulým vyprávěním okusí decentní náznaky sci-fi (dálkové vzdušné balóny a lodě s opeřenými křídly, Británie coby republika), které ve mně vyvolávaly představy spíše steampunkové, což se dá vysvětlit 200 lety od prvního vydání a předně to vnitřnímu promítání rozhodně nijak neubližovalo. Od společensky laděného románu, kdy Lionel od osiřelého pasáčka, jemuž na světě zbyla jen sestra Perdita, postupuje do vyšších společenských sfér, přechází kniha popisem válečných konfliktů (Raymond) do katastrofického příběhu v podobě morové epidemie (Adrian) a končí zkrušujícím postapokalyptickým závěrem (Lionel). Nechybí ani výborná romantická linka hlavních (především ženských) postav; Lionel s Idris, Raymond s Perditou. Ačkoli některá setkání mohou vyznít poněkud "lámané přes koleno", psychologické popisy vztahů i duševních procesů jsou skvělé. Trochu samostatně stojí Adrian s Evadné; v jejich případě se jedná o velmi důležité vstupy do vývoje příběhu na poli symboliky.

Jedna z věcí, kterými mě Mary Shelley opakovaně dostává, je její básnický cit. Ač v mnohém ovlivněna (či probuzena) díky osudovému spojení s Shelleyem a Byronem, měla fenomenální básnický cit použitý v próze. Navíc v temnějším zabarvení, které je mi natolik blízké. Její tendence do scén zakomponovat přírodní živly dělají její díla velmi atmosférickými. V daném případě mohu zmínit zkázu městečka Doveru nebo Lionelovo putování opuštěným světem.

Vtíravá melancholie, zdrcující samota, řezavé pocity, společenská zamyšlení, hluboký zmar i dojetí. Oproti Frankensteinovi je Poslední člověk knihou o mnoho vyspělejší, složitější. Také je to kniha mnohem citovější. A dokonce také děsivější a depresivnější. Lionel si ve svém životě moc dobrých časů neužil, Mary Shelley popravdě taky ne. Oba trochu toho zmaru a žalu přenesou i na čtenáře. Soudobou kritikou nebyla kniha přijata, patrně hlavně kvůli tehdejšímu kontextu. Já si těch pět set stran opravdu užil, prožil a procítil.

Závěrem se sluší v tomto případě i pochválit překlad Ladislava Nagy, který knihu navíc doplnil o vkusné poznámky pod čarou, které krom jiného ukazují, jak sofistikovaně autorka do knihy implementovala nejrůznější inspiraci a odkazy. A protože Mary Shelley je fascinující temnou básnířkou, doufám, že tento skvost nebude jediným, kterému se konečně dostalo českého překladu. Po dvou staletích bylo skutečně na čase.

3 14.06.2024

Možejko sepsal skvělou cestu Indickým oceánem, který byl po půl tisíciletí plný dobrodružství, pirátských příběhů, legend a dynamických i pomalých změn. Kniha črtů není vyčerpávající historiografickou syntézou. Je velmi příjemným, dobře plynoucím vyprávěním. Ačkoliv je knize 40 let, na kvalitě obsahu - čtenářsky i faktograficky - nijak neztratila.

Autor v úvodu zmiňuje, že pirátství v knize vnímá v širším významu, což mu nepochybně dobře posloužilo pro plynulost vyprávění i vlastní vymezení. Jednoduše řečeno - pirátem je každý, kdo na lodi provádí jakoukoli zlou činnost, bez ohledu na pohnutky. Od konce 15. století do konce 2. světové války čtenář pluje ve vlnách Indického oceánu, setkává se s veleznámými jmény, ale i téměř neznámými příběhy. Od pozadí slavné vlajky Jolly Roger a klasických loupeživých nájezdů, přes objevování nového světa, politicky vedené útoky a obchodu s otroky až po námořní bitvy obou světových válek.

Přes malý rozsah je kniha plná velkých dobrodružství i zajímavých poznatků. A tak třeba Vasco de Gama či Cornelis a vůbec Portugalci či Španělé jsou značně kontroverzními námořníky. Ačkoliv pro mě je obecně nejzajímavější pojednávající o zlatém věku pirátství během 17.-18. století, Možejko mě velmi zaujal i tím pirátstvím válečným. Je zajímavé, že Němci do Indického oceánu zasáhli právě při největších válkách. Především příběh lodi Königsberg.

Jak řečeno, Pod pirátskou vlajkou není vyčerpávající vědeckou knihou. Je skvělou doplňkovou četbou k problematice. Nabízí velká i malé pirátská dobrodružství v Indickém oceánu napříč dějinami. Povětšinou se jedná o ty méně známé příběhy. Kdo je do problematiky hluboce ponořen, pro něj Možejko patrně nepřinese mnoho nového. Kdo se chce s piráty jižních moří teprve potkat, pak pro něj Možejko nabízí velmi příjemnou okružní jízdu.

2 09.06.2024

Mikeš je národní šperk co do dětské knižní literatury. Bajky o dobrodružstvích rozkošného černého kocourka s prostředím z Ladovských ilustrací. Předčítali mi ji. Pro mě jedna z prvních, ne-li první kniha, kterou jsem četl sám. Opakovaně. A že je to na šestileté dítě docela dávka stran. Večerníčky jsem sledoval. Kam se hrabe Dášeňka nebo Honzíkova cesta.

11 27.05.2024

Honzíkova cesta je taková místní tradice. I já, ročník 89, patřím k těm, kteří ji četli. A patřil jsem k těm, které knížka bavila. Za ty dlouhé roky však zbyl jen název. Nemohu se trochu zbavit dojmu, že je to spíš čtenářský odrazový můstek, než že by zanechala hlubší dojmy. Honzíkova cesta za dědou a babičkou na venkov a tam strávené prázdniny, to je něco, co jsme zažívali a moc dobře znali. Víc nebo míň podle mustru knížky. Dnes to úplně neplatí, řekl bych. A s tím i tahle knížka postupně, pokud už neupadla, upadne do historie české dětské literatury a zmínky v učebnicích. A není to nic špatného; stalo se tak mnohým knihám, na nichž mnoho generací vyrostlo. Myslím, že nebudu daleko od pravdy, domnívám-li se, že co dělá Honzíkovu cestu v paměti natolik živou, jsou ilustrace Heleny Zmatlíkové. Ty dozajista přežijí obsah.

5 27.05.2024

Teď trochu s nostalgií a přiznáním. Dumbo byl...a vlastně stále je...můj hrdina dětství, k němuž jsem se upínal. Jako ušoplesk, který neměl k Dumbovi do svých jedenácti let daleko, jsem se do stránek krásně malované knihy schovával, když bylo ouvej. Líbil se mi ten příběh s velikým poselstvím. Byl jsem ohromen nádhernou grafikou, postavou Dumba, který pomocí pírka dovedl lítat a z "defektu" udělal přednost. Učaroval mi myšák Timothy strašící cirkusové slonice, co se Dumbovi posmívaly. Dnes je ten příběh pro mě spíš jen milovanou vzpomínkou, neboť můj výtisk byl před lety úspěšně zdevastován někým z mladší generace. Tudíž je můj komentář spíš zvoláním nostalgie. Pro tu budoucí generaci, bude-li příležitost, další výtisk určitě seženu.

1 27.05.2024

Gil Blas (tápu, jak jeho jméno vyslovit správně) je zlomovou knihou v žánru pikareskních románů. A jelikož z něj inspiraci těžily takové kapacity jako Dickens, Smollett, Swift nebo Fielding, neváhal jsem, když jsem knihu viděl v polici svého oblíbeného antikvariátu. Směle mohu říct, že je to velkolepý román rozsahem i obsahem.

Uznávám, že rozsáhlost může netrpělivého moderního čtenáře odradit. Ačkoli je dobré mít na vědomí, že Le Sage jej vydával dvacet let. O 290 let později je to pak solidní "bichle", která ovšem čtenáře dovede uhranout podivuhodnými životními cestami Gila Blase. Rozesmát, dojmout a taky zavařit mozkové závity.

Vyprávění není tak povrchní, jak by se mohlo na první pohled zdát. O groteskní události (hlavně v první stovce stran) rozhodně není nouze. Posléze je vyprávění zdánlivě poněkud repetitivní, pouze se odehrává v mírně odlišných kulisách a je celkem snadno minout tu hlavní linku, která po dočtení teprve zanechá ten "wow" moment. Příběh je obohacen o nejednu vsunutou novelu v podobě vyprávění některých postav o vlastních osudech. Skvostná je minulost hraběnčiny rodiny, velmi dobrodružné je vyprávění dona Rafaela a navýsost zajímavé jsou životní cesty Scipia. Scipio stojí vůbec za pozornost. Objevivše se zhruba v poslední třetině, stane se oddaným Gilovým služebníkem a přítelem tak, jak se na pikareskní román sluší a patří. Služebník k pohledání. Stačí vzpomenout Dickensův Pickwickův klub coby příklad vlivu Le Sagových postupů. Povrchnější je Le Sage snad možná ve vykreslení jednotlivých postav, které nejsou až tolik plastické nebo zapamatovatelné a kterým snad ani moc pozornosti nevěnuje. Troufám si tvrdit, že to byl důsledek autorova zaměření na hloubku společenskou.

Gil Blas je psán Francouzem, zasazen do soudobého Španělska 18. století. A protože je to román o lidech, geografie je pouze kulisou vycházející z trendu 18. století než že by vypovídala o Španělsku 18. století jako takovém. Mimochodem, malá zajímavost, Le Sage zasazuje Mexiko nadále do Indie. Hlavní jádro románu spočívá v Blasově cestě společenským žebříčkem nahoru dolů, tam i zpět. A mnohdy do strany. Dvorské intriky, morální dilemata, šedavé postavy, romance, vývoj hlavní postavy, marnivost...a marnost. Též je to román o službě či služebnících. Znovu nahoru dolů, do stran. Od nejvyšších příček prvních ministrů království až po nejposlednějšího poslíčka tajných zpráv.

I třídně je Le Sage ve svém románu lehce omezen oproti jiným autorům. Což ničemu samozřejmě nevadí, pouze to specifikuje jeho knihu. Velký prostor se dostává divadlu a herecké společnosti. Za to pisálky rozhodně nešetří. Královský dvůr s jeho pozlátkem a nejistou půdou je od pradávna vděčným prostorem. Tady je státní služba rozebrána velmi originálním způsobem.

Osobně mám pikareskní romány docela rád. Byť přiznávám, že jsou mi bližší ty mírně pozdější od autorů zmíněných výše. Přesto jsem rád, že mám Gila Blase ve sbírce, protože stálo za to vtáhnout se do příběhu s tak skvělou výstavbou, která se stala inspirací oněm dalším. Sledovat nehody, náhody a příběhy hlavní postavy, změny v jeho chování. Šibalství je holt vděčná látka bez ohledu na čas nebo prostor. Však dodnes je mnoho pikarů oblíbených - ať už Tom Jones, Enšpígl nebo Švejk.

2 27.05.2024

Jelikož Pes Baskervillský je patrně nejznámější příběh Sherlocka Holmese, dovolím si jej v komentáři opomenout. I proto, že toto vydání mám právě kvůli titulnímu Údolí strachu. Poslední ze čtyř románů s Sherlockem Holmesem a příběh, který je nějak opomíjen a méně znám. Zcela nespravedlivě, neboť je to příběh naprosto brilantní!

Popravdě jsou to příběhy ve skutečnosti dva. Holmes na dobrou polovinu obsahu zcela zmizí ze scény. Tedy až poté, co čtenáře oblaží naprosto skvělým úvodním rozhovorem s Watsonem. A poté, co se přesunou do Birlstonu, kde ve společnosti venkovských policistů řeší brutální vraždu. Zločin, který možná není tak docela zločinem. Kde nic není, jak se na první pohled zdá. A klíče jsou v detailech. Doyle si tu čtenáře skvěle okatě vede a dokonce začátečník je schopen hledat, vidět a dedukovat k vlastnímu potěšení. Byť bude jistě nutně překvapen rozuzlením. Doyle v Údolí strachu, nemohu se zbavit toho dojmu, předestře čtenářům Sherlocka Holmese v celém jeho šarmu, genialitě a zábavnosti, která po sto letech neztrácí nic na kouzlu. A mě navíc vede k myšlence, že není lepší ukázky, odkud čerpala Christie pro svého Poirota. Když dáte vedle sebe poslední případy Sherlocka s prvními Poirota, ta asociace je přímo nabíledni. Ničemu to nevadí, nejde o kopii, jde jen o krásnou ukázku výměnu generací.

Jak řečeno, Údolí strachu skrývá prakticky dva příběhy. Ten druhý příběh je retrospektivou, která vedla k hlavnímu činu. K tomu, kdo byl John Douglas. A nutno říct, že jsem byl touto částí skutečně potěšen. Rozhodně se nejedná o kritiku kapitalismu, jak by nás chtěla tradičně přesvědčit ediční poznámka ze 70. let minulého století.

Doyle čtenáře zavede do divokých Spojených států na konci 19. století, kdy se divoký západ hemžil brutálními gangy. Nejde o nic menšího než regulérní gangsterku. Provinční městečko terorizované skupinou mafiánů, kterým nemůže nikdo přijít na kobylku. Až na jednoho ze členů slavných Pinkertonů. Příběh je to brutální, plný násilí, akce, intrik. A navíc volně inspirovaný skutečností. Amerika byla vždycky poněkud divoká. Slavné příběhy mafiánů, ať už italských nebo irských, o tom vypráví dost. V tomto případě to byla z větší části fikce.

Poslední románové/novelové (v českém prostředí mi vždy dělá potíž to správně dělit) loučení s Sherlockem Holmesem bylo skvělou jízdou. Dva příběhy v jednom. Detektivka v plné síle. Možná proto, že Doyle dal nejen touto knihou návod svým úspěšným následovatelům, Údolí strachu v paměti zapadlo. Přesto, vezme-li jej člověk do rukou, odmění se mu skvělým čtenářským zážitkem.

7 11.05.2024

Jednoznačně pozoruhodná sbírka představující díla významných britských básníků 18. a 19. století. Navrch vypracovaná Jaroslavem Vrchlickým, což lze u nás nepochybně považovat za záruku kvalit překladových i redaktorských. Byť jsem se přesvědčil o určité pravdivosti tvrzení, že překlad poezie je patrně ten nejrizikovější možný obor v rámci překladu. Nejen, že se do výsledku promítne osobnost konkrétního překladatele, zároveň je text poznamenán dobou vzniku. V tomto případě rokem 1898. Jakkoli je to jazyk krásný, přece jen působí pro současného čtenáře dosti zastarale. Zajímavé, že u beletrie není stará forma jazyka tolik znát, ba naopak ještě mnohé překlady naopak zdobí.

Vrchlický českým čtenářům představil 150 let britské poezie ve 176 básních (pravda, v různé délce) od padesátky autorů. Přičemž pochopitelně neopomene velikány typu Walter Scott a Tobiase Smolleta, představitele jezerních básníků v čele s Wordsworthem a Coleridgem a samozřejmě nechybí ani největší romantici Byron a Shelley. Doplněno je to pak dalšími méně známými, polozapomenutými nebo dokonce překvapivými jmény. Sbírku naprosto skvěle otevírá Thomsonova "Vládni, Británie!". Každého autora doplňuje představení v několika větách - stojí za zmínku, jak moc jich živořilo, zbláznilo se či k smrti vyčerpalo.

Pro mě osobně byl největším překvapením Robert Southey, jeho básně mě skutečně zaujaly. Ba pohltily. Obecně jsem co do poezie dosti barbar, kdy mám raději tu, která vypráví příběh (Macaulayův Horatius) než popisující statické záležitosti a hluboké city (jezerní básníci a plačící Shelley). Vrchlického antologie je vskutku povedenou prací, která jednak představuje ono stoleté období britského básnictví, obsahuje v některých případech dosud jediné české překlady a poodhrnuje specifičnost ostrovní poezie. Zatímco angličtí básníci jsou cituplní ve smyslu jemnosti, ti skotští (tak jako jejich předchůdci) jsou mnohem tesknější, temnější a přece povzbuzující, tematicky víc zaměření na svou domovinu a provázanost s ní. Irové stojí zase na svých vlastních nohách.

1 11.05.2024