Drobné ironie života

31.07.2024

Přestože povětšinou ironii chápeme jako styl humoru, existuje taktéž ironie poněkud vážnějšího druhu. Taková se obvykle týká životních zvratů. A tímhle názvem ironie mě Thomas Hardy nejprve poněkud zmátl. Protože jeho povídky, v knize obsažené, jsou právě toho vážnějšího druhu. Mnohdy až drsného. Bylo pro mě novotou, podívat se na povídkovou práci autora, jehož romány mám rád. Oblíbil jsem si jeho rozkošné opisy přírody i života v napolo fiktivním hrabství Wessex, ať už je to slavná kniha Daleko od hlučícího davu nebo méně známý Starosta casterbridgský či osudem zkoušený Neblahý Juda. Nečekal jsem, že se povídky budou od románových zářezů natolik lišit.

Hned v úvodních třech příbězích - Synovo veto, Pro upokojení svědomí a Tragedie dvou ctižádostí - mě Thomas Hardy přesvědčil, že svou ironii myslí smrtelně vážně. Velmi se mi "nelíbilo", jak hluboce se v nich trefoval do mých vlastních pocitů, zkušeností, podvědomí. Povídky na zcela vážnou notu okolo morálních dilemat a možných důsledků.

Vystřídány byly propracovanější trojicí - Na soudní objížďce, Ženě k vůli a Melancholický husar. Ty se vyznačovaly už větší malebností prostředí i postav, jak znám z autorových románů. Soudní objížďka byla krásnou hrou milostného trojúhelníku a nedorozumění. Povídka Ženě k vůli si pohrávala se závistí a žárlivostí, které dovedou sebe samy sežrat až k šílenství. Melancholický husar pak krásnou ukázkou toho, jak málo stačí, abychom propadli nebo uhnuli zkáze.

Závěr sbírky je pak na "veselejší" notu. Šumař je jednoznačně nejpovedenějším dílkem, které by si nepochybně zasluhovalo rozvést do celého románu. Touto povídkou jsem už poznával živý kolorit Wessexu se všemi jeho figurkami, prostředím přírodním i lidským, stejně jako živoucími osudy jednotlivých postav. Na konec pak takový bonbonek v podobě Tradice z roku 1804, v níž se s Hardym čtenář vydá do polí povídek "what if" před 130 lety. Tahle povídka už se nese v rysech skutečné venkovské zkazky a folklorního mýtu, což z ní dělá odlehčené zakončení jinak na vážnou notu hrané sbírky.

Suma sumárum je však na místě přiznat, že Drobné ironie života jsou spíše kouskem pro "fajnšmekry". Povídky jako takové nejsou nijak zvlášť speciální, šokující či jinak pamětihodné. Je to skvělý doplněk k dílu autora Thomase Hardyho pro každého jeho fanouška. Hardy tu ukazuje svůj spisovatelský rozlet, schopnost vymalovat anglický venkov skutečně živými barvami a postavami, které působí velmi reálně. Samostatně a bez autorova kontextu by tyto povídky těžko obstály.