Kozel přečtené 766

Děsy mrazu a temnoty 2019, Christoph Ransmayr

Když jsem na tuto knihu narazil nedávno na knižním veletrhu, byl jsem jí okouzlen a musel jsem si ji odnést. Očarován nejen obálkou a celkovým grafickým pojetím, nýbrž i tématem - dobývání severních končin, česko-moravská stopa, rakousko-uherská monarchie na poli expedičním. Po zkušenostech s cestami Jamese Cooka nebo Charlese Darwina jsem zatoužil pocítit kousek příběhu dobývání opačné polokoule. Vrhl jsem se na četbu. Výsledné pocity jsou...inu, nechci říct přímo trpké, při nejmenším jsou velmi rozporuplné. Jako čtenář obvykle sahám po "staré" literatuře a přiznávám, že mi moderní literatura činí mnohdy celkem potíže. Trojí linka Christopha Ransmayra byl tvrdým oříškem. Fiktivní putování Josefa Mazziniho bylo snad autorovou berličkou pro lepší pojetí skutečné Payer-Weyprechtovy výpravy do Země Františka Josefa. Pro mě to bylo něčím zhola zbytečným a Ransmayrův autorský styl mi byl vzdálen jako Nová Země, přičemž v úvodu zmíněna teorie zpětné fikce narazila na tvrdou skálu. Roztržité přeskakování mezi jednotlivými linkami kazilo plynulost příběhu a mou snahu nechat se vtáhnout do atmosféry jinak skutečně mrazivé. Členění textu připomínající rozsypaný čaj, kdy se styl písma i řádkování mnohdy vyloženě zbláznilo, čtenářskému zážitku taky věru nevycházelo vstříc. Jenomže pak je tu ona záležitost skutečnosti - Payer-Weyprechtova výprava za dobýváním severního pólu a objevení Země Františka Josefa. Je až překvapující, jak bezvýznamnou roli hrálo Rakousko-Uhersko v dobách objevitelských a kolonizátorských proti jiným monarchiím. Kousek neobjeveného zemského povrchu na Františka Josefa přece jenom zbyl. Téměř nedobytný. Bez života. V sevření mrazu a ledu. Za hranicí lidských možností. Tam se vydala expedice pod velením Payera a Weyprechta, přičemž toho prvního zmíněného lze považovat za obzvlášť důležitou postavu Ransmayrovy knihy. Teplický rodák, fenomenální horolezec, velkolepý umělec, dobyvatel severního pólu, jímž pohrdala soudobá akademická půda a zcela nepochopitelně zapomenut v mateřské zemi. Naprosto nechápu, že ani Payer ani moravský Ota Kříž nejsou u nás zmiňováni jako hrdinové, jako inspirativní osobnosti, na něž by naše kotlina mohla být hrdá. Jako vrchol naprostého bizáru považuji, že v Rakousku jsou dostání zápisy, deníky a knihy obou. Náznakem, proč je to tu tak zlé, může být naprosto stupidní doslov Otto Duška. U nás vyšla pouze jedna z knih Payera. A ta se rázem stala jednou z položek mého wishlistu. Ostatně výňatky z deníků účastníků, lodních deníků a zpráv jsou bohatou součástí Ransmayrovy knihy. A ty jsou tím zásadním jádrem Ransmayrovy knih. Ty vyvolávají ty nejmrazivější pocity a představy o tom, co tahle výprava zažívala a prožívala v honbě za mamonem dobytí nedobytného. Skvostné jsou i odbočky ke konkurentům, třeba Amundsenovi, o němž jsem nevěděl, že lítal vzducholodí. Ano, musím si přiznat, že z knihy u mě převládají nejspíš předně pocity zklamání a rozhořčení. Chaos. Tak na mě působí kniha Děsy mrazu a temnoty. Možná jen nejsem správným cílem. Naprosté ohromení ve mně vyvolala faktografická část zaměřující se na Payer-Weyprechtovo putování. Tam je kniha nejsilnější. Plná odkazů, citací a brutálnosti skutečnosti za hranicí jakékoli představivosti. K tomu se milerád vrátím i podle myšlenky "kdo by považoval plavby peklem za bezcenné cesty?" Stejně tak souhlasím s myšlenkou, že "mýtus nelze zničit bez oběti". Mýtus severního pólu je i dnes přítomný a dodnes přináší svoje oběti. I kdyby v podobě fiktivní postavy Josefa Mazziniho nebo Julia Payera a Carla Weyprechta, jejichž práce téměř propadla v zapomnění jako oběť nejvyšší.... celý text

Tess z d'Urbervillů 1956, Thomas Hardy

Mám rád Thomase Hardyho, který se proslavil především jako básník skutečného anglického venkova z fiktivního hrabství Wessex. Jeho poetická vyprávění o venkovském životě jsou plné nádherných obrazů a silných příběhů. Chtěl jsem si některou z jeho knih po čase, v řádu několika let, znovu připomenout, a tak jsem tentokrát sáhl po Tess z d´Urbevillů. Rovnou mohu říct, že moje pocity jsou rozporuplné na škále od mírného zklamání po mrazivé ohromení. Začnu mírným zklamáním. Hardy je v této knize velmi upovídaný a stylově až rozvláčný. Což do jisté míry škodí příběhu i prostředí. Především pro vnímání netrpělivého dnešního čtenáře. Do charakterů, jejich myslí, krajinomalby i celkové dění se popisem noří, natolik hluboko, že pro čtenářskou fantazii mnoho prostoru nezbývá. Povídavost autorova může jeho dílu touto vatou uškodit tak, že na čtenáře nedolehnou plnou silou všechny ty petardy, jimiž je příběh Tess z d´Urbevillů plný. Čímž se dostávám k tomu, že právem je tento román považován za autorův kritický realismus. A co je na tom možná ještě děsivější, myšlenkou stále přesahuje do dnešní doby. Všichni do jednoho jsme více nebo méně svazování společenskými konvencemi. A ty mohou mít kardinální a fatální následky pro jedince. Konvence mohou být brutální a brutální je příběh Tess. Ta je sice prostá, až submisivní venkovská dívka, jejíž charakter může působit méně zajímavě výrazně a propracovaně než taková Batsheba z Daleko od hlučícího davu. Tess v této knize figuruje spíš jako symbol, kolem něhož se soustřeďuje neštěstí, které by v reálu snad ani nešlo vydržet. Pod jhem konvencí však úpí a trpí také ostatní postavy, ať se jedná o Aleka, Angela nebo rodiče Tess (ti tu působí jako komický, při nejmenším úsměvný, faktor příběhu, aniž by ztráceli vliv na jeho dění). Obrazy, které Hardy v krajině maluje, jsou dvojího druhu. Ty pozitivní a povzbudivé jsou samozřejmě zemědělského rázu venkovského života. Především v mlékárně v Talbothays, což je snad jediná část románu, která působí utěšeně a romanticky. Do detailu popsané fungování mlékárny oživuje venkov konce devatenáctého století do pohyblivé pohlednice. Stejně tak Hardy implementuje postupné zavádění nových technologií v oblasti zemědělství, což je třeba krásně vidět na parní mlátičce při sklizni. Nezapomíná ani na změnu "politiky", kdy venkov už není statickým místem žijícím svým klidným pomalým způsobem, ale prostorem, kde se lidé rychle mění a s nimi jejich jistoty, či spíše nejistoty. Tolik k příběhově pozitivní stránce, která je "pouhým" kontrastem a opakem brutality. Největším zlem a zloduchem, z něhož mi bylo až fyzicky zle, byl Alek d´Urbeville. Hejsek a zlý duch Tess, kterou zničil, naprosto zdecimoval, odsoudil k zániku. Ta se, s jistým stoicismem, snaží smířit s osudem skutečně krutým a vyobrazeným. Už první cesta kočárem ve společnosti Aleka je skutečně děsivá i pro čtenáře. Později to vygraduje scéna se znásilněním, brutální především tím, že je pouze naznačena. Tess, aby toho nebylo pro ni málo, ztratí své dítě. Když už si čtenář myslí, že se všechno zlé v dobré obrátí a Tess najde oporu v náručí Angela, dojde k tvrdému vystřízlivění. To už by jeden nad Tess ronil slzy. U románu by jeden očekával alespoň happy end. Ale kdež, tragédie se nejen sčítají, nýbrž vyvrcholí něčím na výsost neočekávaným. Po ubíjejících stránkách plných popisů, padla mi čelist pro naprostou nepřipravenost. Jistě je tímto lépe srozumitelné, proč jsou mé pocity poněkud rozporuplné. Když už jsem se prokousal onou zmíněnou vatou, padl na mě plnou vahou brutální a silný příběh. Který ani nevím, jak pořádně vstřebat. Jedna myšlenka je autorem opakovaně jmenována v knize: "Neměl bys posuzovat člověka podle jeho minulosti, ale podle toho, co je jeho cílem/zájmem/účelem/myšlenkou" A tuhle lekci Hardy uštědřil tvrdým způsobem nejen Tess, nýbrž i svým čtenářům.... celý text

Dějiny anglické literatury I. 1963, Hardin Craig

Výborný průvodce a příručka k vývoji anglické literatury. I přesto, že originál vyšel v roce 1950 a tento český překlad v roce 1963, stále je to relevantní syntéza dějin literatury. Nevím, zda od té doby vyšla česky jiná podobná kniha, která by byla krom jiného poněkud aktuálnější nebo adekvátnější. Mimochodem, Zdeněk Stříbrný, zde vystupující jako překladatel, vydal tu samou a pochopitelně upravenou dvoudílnou knihu po roce 1968, kde vystupuje jako autor. Knihy jsou to patrně dosti podobné a tato poznámka je spíše informativní. Přestože je nutno ke knize přistupovat s tím vědomím, že vyšla před víc jak šedesáti lety, pro přehled a poučení (a to opakované) v rámci vývoje anglické literatury stále dobře poslouží. I kdyby jen jako odrazový můstek. Rozhodně není nutno číst od první do poslední stránky, přestože zpracování je příjemně čtivé, na informace bohaté a přitom se nejedná o suchopárný literární rozbor jednotlivých knih. Skutečně přínosné. V prvním díle (českého vydání) jsou čtenáři představeny nejstarší literární památky anglické, včetně autorů a rozborů, stejně jako kontextů. Překvapilo mě, že středověká část nekončí nikým jiným než Thomasem Malorym a jeho knihou Artušova smrt. Velmi symbolické zakončení středověku a ještě zajímavější kniha, která vskutku lze považovat za takovou literární tečku za časem rytířství i středověku jako takového. Druhá část se pak věnuje čistě anglické renesanci, což je záležitost vskutku labužnická - ostatně alžbětinská doba s rozmachem divadla, završená Shakespearem, podtržená Sidneyem přejde k vrcholnému básnictví 17. věku, které nemohlo skončit jinak než naprosto epickou osobností v podobě Miltona. Kromě toho pro mě byla naprosto vynikající stať pojednávající o Artušovských legendách či přímo literárním kánonu. Při zmínce o Sidneym - je škoda, že dosud nejsou české překlady (nejen) jeho děl, neb z textu jasně vyplívá, že osobností byl nemálo důležitou, a to nejen na poli básnickém. Přímo ikonická postava novověkého kavalírství a tak trochu rebelantství. Dostupná je pouze před prakticky pár lety vydaná kniha o jeho životě a filozofickém okruhu od Marie Kastnerové, u níž mám trochu podezření, zda tak trochu nevyužila/nezneužila diplomovou práci, jejíž vedoucí byla o rok dříve. Ale to je jen bulvárně zavádějící perlička. Za samotnou knihu o Sidneyem jsem jednoznačně rád. V překladu je zcela vynechán bibliografický doprovod amerických autorů. Což je na jednu stranu sice pochopitelné, na druhou stranu je český ekvivalent prakticky nepoužitelný nejen s ohledem na rok vydání 1963. Pořád ovšem platí, že vezme-li kdokoli do ruky tuto knihu a přihlédne k roku vydání, stále mu nabízí opravdu informativně nabušenou, čtenářsky přívětivou a uživatelsky přátelskou syntézu prvních zhruba 1000 let anglické literatury.... celý text

Svědkyně zítřka 2015, Mike Ashley

Výsostně zdařilá antologie představující autorky sci-fi žánru a jejich děl z přelomu 19. a 20. století. Povídky představují nejrůznější směry a zákoutí daného žánru a především, že sci-fi nebylo a není ryze mužskou doménou. Vpravdě některé náměty připomenou díla Wellsova či Verneova, aniž by kvalitou zvlášť zaostávaly. Jelikož se jedná o povídky, neodbytně jsou některé čtenářovi milejší a jiné horší. Já, jako nikoli zrovna fanoušek žánru nebo americké literatury mohl jsem se nechat unést poměrně nezaujatě. Říkám poměrně, protože pro mě byl základním kamenem příběh Smrtelný nesmrtelný od Mary Shelley, pro níž mám jednoznačnou slabost. A nezklamala. Dalším vrcholem byl Monsier Nepolapitelný, skvělá dobrodružná jízda Muriel Pollexfen, jejíž nadšení pro letectví mě vede k touze dostat se k příběhům Grey Ghost. Skvělou, opravdu ryze sci-fi záležitostí, byl Zázrak s lilií a Sultanin sen. V prvém případě lidstvo na vrcholu "dokonalosti" a vítěz války s hmyzem i nad planetou, což je danajský dar. V druhém výborný utopisticko-feministický náhled na společenské urovnání s jistým nádechem ironie. Nejdůležitější přísada přispěla thrillerovým napětím o šíleném vědci hledajícím elixír neviditelnosti, podobně jako Dítě lady Clanbevanové nebezpečnou touhu po dlouhověkosti. Jak vděčná témata lidského pachtění. V konci ještě zmíním Hodnou lady Ducaynovou, nádhernou viktoriánskou novelkou taktéž o dlouhověkosti, tentokrát poněkud upírsky laděnou. Mike Ashley odvedl výbornou práci a čtenářům nabídl vhled do žánru, který se od poloviny dvacátého století těší ohromnému zájmu a zároveň si udržuje specifičnost "vyvržence". Ba co víc, témata zpracovaná v povídkách nijak z lidských tužeb a strachů dosud nevymizela. Pochybuju, že vymizí. Tato antologie je výborným vhledem do starého světa, který se dívá na svět budoucí. Do podivných a podivuhodných příběhů a povídek vybočujících z obvyklých literárních žánrů a cestiček.... celý text

Lucrezia Borgia: Její život a její doba 1968, Maria Bellonci

Snažil jsem se nebýt příliš přísný vůči opravdu velkolepé a mravenčí práci Marie Bellonci. Leč, byl to boj příliš vysilující a tvrdšímu soudu nemohu se vyhnout ani s přihlédnutím k tomu, že autorka knihu vydala na konci 30. let minulého století. Kniha je totiž plná těžko stravitelné omáčky, v níž je výzvou hledat nějakou strukturu. Už skutečnost, že Lucrezia, na níž se má kniha soustředit, vystupuje v celém dění pouze minoritně. A to ještě způsobem, kdy velmi pečlivý důraz věnuje autorka šatům a výzdobě při nejrůznějších událostech, dárkům přijatým i odevzdaným, dopisům a spíše takovým maloměšťáckým drbům než životopisu Lucrezie, která z vyprávění je spíš stínem sebe sama než aktivní osobností v čemkoli. Troufám si říct, že popisy svateb, bálů, večírků a průvodů zabírají několik set stran. Některé konkrétní zabírají i několik desítek. Což je ohromná škoda, neboť mám za to, že tím Maria Bellonci své hrdince moc dobrou službu neudělala. Většina textu se točí především okolo rodiny Borgiů, kdy nejaktivnějšími aktéry je samozřejmě Rodrigo a Cesare. Což je věc dostatečně známá a určující. Mimo ně se tu objevuje spousta dalších jmen lidí, o nichž se v příběhu Borgiů až tak často nevypravuje. Snažila-li se autorka především nabídnout beletristicky laděné vyprávění plné obrazů doby, potenciální čtenáře bych odkázal spíše na Carolly Erickson, jejíž knihy jsou v tomto směru působivější, aniž by co ztratily na historiografické adekvátnosti. Největší potíži této knihy je skutečně struktura. Pro jakoukoli práci s ní je prakticky nepoužitelná. Kapitoly zabírají několik desítek stran (třeba ta o platonické lásce Lucrezie k básníkovi Bembovi celých padesát, dvůr rodiny d´Estů čtyřicet) bez toho, aby je provázelo nějaké členění a možnost vyhledávat ty které skutečnosti. Protože, je-li v něčem Maria Bellonci skutečně pozoruhodná, je ta mravenčí práce. Nejen, že kniha shrnuje známé skutečnosti, nýbrž autorka přihodila mnoho vlastní práce s dokumenty, archiváliemi, analýzami a taky výsledky (což se nezdráhá často zmiňovat). Už tak hutnému textu naložil i Zdeněk Kalista, ve vší úctě, svým překladem. Mám i podezření, zda si některé slovní tvary a útvary přímo nevymyslel. Je to škoda. Lucrezia Borgia je zajímavou historickou osobností, kterou obepínají mnohé mýty a legendy, v nichž se skutečná Lucrezia ztrácí. Pokus Marie Bellonci proniknout balastem je žel poznamenán spoustou dalšího balastu, ačkoli jako historická práce svou adekvátnost, věřím, neztrácí ani po těch osmdesáti letech od vydání. Na druhou stranu, lze tuto knihu použít možná jen jako východisko. Za to necelé století vzniklo spoustu další literatury, která je pro současné čtenáře přínosnější co do čtivosti, tak faktografického zpracování.... celý text

Benedikt Roezl 1949, Vojtěch Lev

Znáte Benedikta Roezla? Přiznávám, že jeho jméno u mě rezonuje jen velice slabě. A přitom! A přitom Benedikt Roezl dosáhl celosvětového významu, prošel prakticky celé obě Ameriky, nesmazatelně se zapsal v botanické vědě a zahradnictví, "zazelenil" hlavní město Mexika, svět obohatil o znalost orchidejí, víc jak 100 rostlin nese jeho jméno. A to je jen část, toho, čím se tento velmi nenápadný skromný pán bez regulérního akademického vzdělání trvale zapsal. Byť, jak to tak bývá - aniž by mě to více překvapovalo - na domácí půdě je zcela neznám. Dokonce i jeho úmrtí v Praze zprvu přešlo bez většího zájmu. Moc se dodnes nezměnilo. Bez větší nadsázky by se dal Benedikt Roezl významem přirovnat k české verzi Alexandera von Humboldta. Tímto malým sešitkem Vojtěch Lev "krále orchidejí" představuje velmi čtivým, skutečně zanícením vyprávěním, při kterém čtenář pocítí hrdost a nadšení. Takto nějak si představuju, jak by se mělo upozorňovat na naše významné osobnosti. A to i aktuálně. Česká televize (jak hovoří) wikipedie se naposledy věnovala Roezlovi v dokumentu před dvaceti lety. A to je málo, protože tohle jsou osobnosti, na které by se mělo poukazovat.... celý text

Vítězslav Hálek 1949, Adolf Chaloupka

"Hvězda zhasla, slavík dopěl." Judr. Jan Strakatý Tento dvojsešitek věnovaný významné osobnosti Vítězslava Hálka je opravdu povedeným čtením. I pro ty, mezi něž se sám řadím, jimž může být Hálkova poezie neznámá nebo dokonce cizí. Za svůj krátký život pro českou literaturu Hálek udělal olbřímí kus práce a v dějinách (řeknu) vlastenecké literatury (a kultury) má nesmazatelné místo, jakkoli snad dodnes není zcela zřejmé, jaký jeho otisk ve skutečnosti je. Za sebe se kloním možná k tomu, že víc než jeho básnická a dramatická stopa, výrazná stopa zůstala na poli redaktorském, kritickém. O nic méně důležitá, ba možná dokonce naopak. Romantik inspirovaný Byronem a Shakespearem, navštíviv velkou část Evropy, nejsilnější byl v domácích luzích.... celý text

N. J. Marr 1949, Alfred Lubojacký

Tento sešitkový profil N. J. Marra je svým podáním sám dokumentem a důkazem o jisté pomíjivosti práce tohoto vědce. Dnes tak sešitek vyznívá především komicky, což je riziko přítomné u každého díla poznamenané sovětským duchem. Což se stalo bohužel i samotnému Marrovi. Nejsem lingvista, a tak nedovedu posoudit skutečné Marrovy zásluhy na poli jazykovědném. Aktivní ovšem rozhodně byl, a to už za svých studií. Troufám si říct, že jeho jafetská teorie nemusí být nutně špatná nebo vyloženě pomýlená. Pomýleným se stal její autor v okamžiku, kdy uvěřil v sílu marxismu a Sovětského svazu. Od té chvíle lze sledovat už spíš ideologický a osobní spor mezi západní a sovětskou lingvistikou, což z marrismu i z jejího zakladatele dělá vskutku pouze figurku sovětské (a tam o pomýlenosti nelze pochybovat) vědecké školy. Škoda. Podle pracovitosti Marrovy, zdá se, že pro východní a orientální jazyky byl a mohl být skutečně významným vědcem. Leč, samotný Stalin jasně vyhodil Marra a jeho potenciální odkaz do koše. Tím však odbíhám od samotného sešitku Alfreda Lubojackého. Jako medailonek pro seznámení s osobností a prací N. J. Marra snad dobře poslouží, leč je nutno mít se na pozoru před tou ostrou bolševickou rétorikou, která na pár místech přechází až k pamfletovému blábolení.... celý text

Létající tygři 1992, John Toland

Po mnoha letech jsem sáhnul po této knížce, která mě kdysi uchvátila. Nejen pro letoun P-40, který si mi vždycky líbil nejen pro ikonické malby čelistí. Hlavně pro příběh Létajících tygrů. Druhá světová válka, přes všechnu svou brutalitu, je bezednou studnicí ohromujících - a mnohdy neskutečných - příběhů. V tomto případě o odvaze, houževnatosti, neústupnosti, síle improvizace. A taky trochu tomu americkému sklonu k ležérnosti a překračování doktríny. Co si budeme povídat, boje v Tichomoří a s Japonci byly vždy daleko za hranicí jakýchkoli pravidel. A tohle akcí nabušené vyprávění Johna Tolanda dává jistou ochutnávku. Ochutnávku příběhu jednoho svérázného pilota, jménem Chennaulta, který s pouhou hrstkou personálu i materiálu několik let dával tvrdě pokouřit japonskému letectvu i pozemní armádě, aby jim zabránil v postupu do Číny. A zdařilo se. Na zastaralých letounech v bídném technickém stavu, bez dostatku materiálu, podpory z nadřízených míst (snad vyjma v místě usazené RAF), zcela vyčerpáni počasím a nekončící bojovou pohotovostí. Létající tygři na malém prostoru vybojovali velikou bitvu. A je docela příjemným zpestřením si občas podobný příběh přečíst, sklonit aktérům poklonu a nechat se unášet - jako v tomto případě - představou leteckých soubojů a trampot ve východní Číně party dobrovolníků, kteří oficiálně nepatřili do americké armády.... celý text

Sherlock Holmes pod lupou 2018, Ransom Riggs

Moc hezký doplněk k příběhům Sherlocka Holmese. O nejslavnějším detektivu bylo napsáno mnoho knih, a toto je vpravdě pouze jedna z nich. Je psána v odlehčenějším tónu, a tak je lehce stravitelná i pro mladší čtenáře. Ransom Riggs ukazuje na nejrůznější jevy, detaily a pozoruhodnosti Holmesových detektivních technik, prokládá to s dobovým srovnáním skutečnosti i tím, kterak Doylův fiktivní detektiv ovlivnil nejen celý literární žánr, nýbrž i skutečnou vyšetřovací práci kriminalistiky. Představení viktoriánské doby, využití technik, naznačení dobové kriminality a kriminalistiky, inspiraci Sherlocka Holmese i vyčerpání Doyla, to vše dává četbě Holmesových příběhů další rozšiřující rozměr a požitek. Pro fanoušky Sherlocka Holmesa je tahle malá "příručka" doporučeníhodným doplňkem. I pro skvostné grafické provedení. Prakticky kapesní velikost zdobí grafika replikující - či simulující - knižní vydání z počátku 20. století, kdy i výtisky knih zdobil punc řemeslné práce. Ať je řeč o deskách, vazbě, ilustracích a dalších detailech. S mírnou nadsázkou se dá říct, že čtenář obdivující dedukci a pozorovatelské schopnosti svého hrdiny může si své vlastní vyzkoušet i na zpracování této knihy.... celý text

Kleopatra 2014, Henry Rider Haggard

Tedy, ať už jsem čekal cokoli, rozhodně to předčilo veškeré očekávání. Ačkoli obálka nakladatelství Omega poněkud velmi zkresleně slibuje "život" Kleopatry, Haggard svým čtenářům nabídl jinou verzi tragédie Kleopatry a Antonia. Zmíněné nakladatelství se z mého pohledu dopustilo ještě jednoho bolestivého přehmatu, který může mnoho současných čtenářů odradit od jinak výborného příběhu. Jde totiž o překlad. Ten není původní, ale jedná se o upravenou verzi překladu z roku 1899. Nešťastná volba. Snaha o vznosný jazyk v kombinaci mixu moderní češtiny a archaické verze dává vzniku jistému paskvilu, který se novodobému čtenáři může velmi špatně číst. Což je znát především v první úvodní knize, u níž, doznávám, jsem sám celkem zápasil. Lepší by bylo buď vytvořit opravdu moderní překlad a nebo, ačkoliv jsem je v ruce neměl, verze z let 1899 nebo 1920. Což je jen technická vsuvka. Pokud se podaří čtenáři začíst, bude odměněn opravdu nádherným příběhem! Hrdinou, či spíše antihrdinou, Haggardova historického románu je Harmachis. A antihrdinou tak trochu nešťastným, neboť je spíš loutkou než čímkoli jiným. A loutkou v rukách ženských postav, které knize skutečně kralují. Zatímco zprvu je zachráněn chůvou Atonou, je posléze připravován jako želízko v ohni velkého spiknutí na svržení Kleopatry a stane se knězem a milcem bohyně Isis. Následně se dostane do moci Kleopatry, která je skutečně "tygří ženou", kterou čtenář bude střídavě obdivovat a nenávidět pro její oportunismus a celkem hadí povahu. Tou nejvýraznější osobností je tu ovšem žárlivostí šílená Charmiona, která je, vzdor všem vládcům a bohům, tím faktorem, který je motorem celého příběhu. Ženský element je tudíž leitmotivem Haggardova příběhu zcela jednoznačně a nepopiratelně; a taky se na něj často naráží v dialozích mnoha zajímavými postřehy. Zvolený jazyk vyprávění je složitější a projevuje se spíš divadelní přepjatostí, jistým patosem, vznosným jazykem a hyperbolou. Je-li to špatně nebo ne, budiž otázkou vkusu. Jako divadelní kus by tato Kleopatra rozhodně obstála. Především díky mystickým scénám a vrcholícímu dramatickému závěru, který si nic nezadá s divadelní tragédií. Dokonce natolik, že na mnoha místech jsem si vzpomněl na Shakespearovu verzi. Za sebe tak mohu říci, že jsem byl mile překvapen a příběhem pohlcen v každé jeho části. Především od počínajícího Harmachisova pádu a následné cestě k pomstě. A taky kvůli Charmioně, jejíž postava byla velmi pozoruhodným jevem. Přestože mou obrazotvornost trochu potrápilo egyptské prostředí vzdálené mé fantazii a ono nikoli zcela zdařilé "přeložení" starého překladu do nové verze, tato Haggardova kniha byla velmi příjemným čtením a zážitkem.... celý text

Život našeho Pána 1935, Charles Dickens

Jakkoli jsem velký fanoušek Dickense, s touto knihou budu mít patrně vždycky tak trochu "problém". Literárně je to pochopitelně pouze převyprávěný příběh života ústřední křesťanské postavy, který známe všichni, ať už věřící nebo bezvěrci. Jelikož sám patřím do té kategorie bezvěrců kacířů, nemohu z Života našeho Pána nějak zvlášť těžit. A věděl to i Dickens, proto knihu nechtěl publikovat. Ono totiž, tahle knížka je vskutku spíš takovou sběratelskou specialitkou, než čímkoli jiným. Protože vyprávěno je to typicky hřejivým dickensovským stylem. Domáčtějším než v jinak známých autorových dílech. Život našeho Pána sloužil pro domácí rodinné čtení a vyprávění při oslavě Vánoc. A to je Dickens, jakého si představuju - jak stojí v obývacím pokoji a tento morální příběh svým dětem vypráví a především divadelně pronáší. Kdo je Dickensovým fanouškem, pak snadno pozná ty jeho "vsuvky" a "komentáře". O tom, že u nás je spousta bezvěrců, může svědčit i skutečnost, že českého překladu se knížka dočkala v roce 1935. Tedy hned(!) rok po vydání originálu (který naopak vyšel 63 let po Dickensově smrti). I to může svědčit o změně náboženského vnímání v naší společnosti a o tom, že v současnosti by nové vydání tak trochu ztrácelo jakýkoli smysl. Ono české vydání je ovšem graficky krásným kouskem. Už proto, že jej doprovází obrazy Gustava Dorého. Dva velikáni společnými silami vypráví základní křesťanský příběh dětem. Shrnuto podtrženo. Život našeho Pána zůstane z několika důvodů mým nejméně oblíbenějším dílem Charlese Dickense. Objektivně však má svoje kouzlo a dovedu si představit, že nábožensky laděné rodiny mohou tuto knížku využít pro domácí výuku. Ba dokonce bych i kvitoval, kdyby si jako průvodce vybrali právě Dickense.... celý text

Encyklopedie středověku 2014, Jacques Le Goff

Velkolepý encyklopedický slovník, který by měl mít po ruce (nebo alespoň v povědomosti) opravdu každý, kdo se zajímá o středověké dějiny. Koncentrovaný průvodce středověkem a vhled do středověkého myšlení. S knihou je tak záhodno pracovat jako s výkladovým slovníkem, maticí, příručkou. Jistě je pro odvážlivce možno číst od první do poslední stránky. Většina čtenářů však, jak věřím, k Encyklopedii středověku přistoupí tak, jak je uvedeno v názvu knihy. Jednotlivá hesla, zpracovaná velmi hutně, je možno vyhledávat podle jednotlivých témat (náboženství, politika, každodennost, umění) nebo oblastí zájmu (opět náboženství či hereze, ale také rytířství, šlechta nebo hospodářství). Namátkou a za sebe mohu zmínit, že mně velice zajímalo zpracování o Symbolech, barvách, kacířství, ďáblovi nebo životních období, vnímání přírody nebo vesmíru. Je toho opravdu hodně. Naprosto výborným podtržením je výběrová bibliografie u každého hesla, ještě doplněna o česká vydání dostupná v roce 2014 (pochopitelně se bibliografie v mnoha směrech za tu dekádu rozšířila). Nicméně jakkoli vyčerpávající do faktů a oblastí tato kniha může být, přece jenom má svá určitá "ale", o nichž je dobré vědět. Le Goff je vrcholným zástupcem francouzské historiografické školy Annales. Tím pádem je většina obsahu, chtě nechtě a dost možná mimoděk, zaměřena na středověk Západní Evropy. Ještě konkrétněji na oblast Francie a "blízké" okolí ve smyslu Itálie a Německa. A filozoficky na křesťanství římského ritu. V tomto je Encyklopedie středověku, troufám si říct, celkem omezující. Byť je tu zaneseno heslo Islám, občasná zmínka o Byzanci, případně britských ostrovech nebo Indii, naprosto opomíjí Skandinávii nebo Východní svět (ale i Ameriku), pokud není řeč o vzájemných válkách. Tak nebo tak, Encyklopedie středověku je jedinečná publikace, která v současnosti - pokud mě povědomí neklame - nemá konkurenci ve snaze o sjednocení a shrnutí současného vědění o středověku a jeho myšlení.... celý text

Kmotr 1990, Mario Puzo

"Udělám mu nabídku, jakou nebude moci odmítnout." Miluju tenhle příběh - a díky němu celkově příběhy staré mafie - od střední školy. Bez nadsázky je Puzovo mistrovské dílo jednou z nejzásadnějších knih, co jsem kdy četl. A tak jsem si to rád zopakoval. Stanislav Červenka ve skvělém doslovu k vydání z roku 1991, v němž sumarizuje dějinný vývoj italsko-americké mafie, mimoděk užívá slovní spojení "ohyzdná romantika". Zasmál jsem se, neboť ságu o famiglii Corleone to skutečně vystihuje. Román antihrdinů jde tak skvěle do hloubky, že se po vydání za Puzem vydává s šibalským pomrkáváním parta mafiánů. Lepší recenzi autor dostat nemohl a vznikla tak jedna z pro mě nejzábavnějších historek pojících se k nějaké knize. Pohlcující atmosféra, dramatický děj, prolínající se linky, flashbacky (ty jsou skvostné - vzestup Vita Corleona, minulost Luka Brasiho), několik jevišť. A famózní vykreslení postav - loajální Tom Hagen, královský Don Vito Corleone (Velká rada mafiánských rodin je brilantním kouskem), horkokrevný Sonny (ah, ty mýtné brány), floutkovský Freddie, ďábelský Michael. U posledního zmíněného je obzvlášť nádherný vývoj, kdy se na stranu rodiny přidá po dvou významných událostech - odstranění Solozza a dramatické ztrátě Apollonie na Sicílii. Těch postav je v románu samozřejmě mnohem více a všechny jsou ikonické i díky zfilmování - Luka Brasi, Tessio a Clemenza, Connie. Zvrácené, chladnokrevné a vykalkulované taktiky italskoamerické mafie se vší pompézností, nedosažitelností, krutostí a přitom důrazem na věrnost, rodinu, vlastní pravidla. Děj plyne a těžko se od něj odtrhnout, příběhy do sebe zapadají a přesto, že občas se objeví slabší moment (Las Vegas mě ne vždy bavilo), je dle mého názoru Kmotr tou nejlepší gangsterkou, která byla dosud napsána.... celý text

Alenka v kraji divů a za zrcadlem 2010, Lewis Carroll (p)

Kdo by neznal v nějaké podobě zasněnou Alenku. Ať v říši divů, za zrcadlem nebo v obojím. Nutno podotknout, že knižní originál (dokonce v překladu Skoumalových není Kloboučník, nýbrž Švec a především tato postava hraje minoritní roli) je na míle vzdálen jakémukoli filmovému zpracování. S tím je dobré počítat. Oba Alenčiny příběhy totiž nejsou nic než sen, se všemi nesmyslnostmi, nelogičnostmi a pomateností, které k nim patří. Proto může být pro dospělého čtenáře docela náročná; dennímu snění si mnozí z nás odvykly. A je to škoda. Pro mě, stejně jako před lety, je zábavnějším příběhem ten Za zrcadlem. Je propracovanější, vtipnější, čarovnější, bohatší na události. Jakkoli krásným je čajový dýchanek a královnino kriketové hřiště v říši divů, těžko se může rovnat zápasu Lva a Jednorožce, putování s Bílým jezdcem či upovídanou Živou zahradou a opravdu prapodivnými Královnami v království za zrcadlem. Ono se tahle jednohubka k jednomu odpoledni těžko popisuje. Je to velmi odlehčené a popletené. Těžko srozumitelné až absurdní. Potěšující a přitom neuchopitelné. Můžete Alenčino dobrodružství číst opakovaně, ale do mysli Lewise Carrolla je nemožno proniknout. Každý totiž sníme zcela jinak. Jemu se ovšem podařilo sny proměnit v příběh, který přežívá už 160 let.... celý text

Netvoři a kritikové a jiné eseje 2024, J. R. R. Tolkien

Jsem velmi rád, že Argo znovu tuto sbírku esejí v roce 2024 vydalo. Tolkien, známý především jako autor světa Středozemně, ve svém jazykovědném - a vůbec vědeckém - oboru byl popudem, proč jsem si chtěl knihu dlouho zařadit do sbírky. Především kvůli esejím věnovaných Béowulfovi a Siru Gawainovi. Béowulfu se věnují dvě eseje a jsou skvělým doplňkem pro amatérské zájemce o tuto literaturu, jakým jsem já. Ve vším úctě k Tolkienovi a jeho doporučení, je málo pravděpodobné, že budu kdy tyto dvě básně číst v originálním staroanglickém znění. Obsah těchto přednášek je však dostatečně výpovědně nabitý i pro nás amatéry. V případě Béowulfa je to pak fantastickým doplňkem pro kritické české vydání Jana Čermáka. Jazykovědně, kulturně. Esej O překladu je pak platná v mnohé myšlence a postřehu pro překlady obecně. Ať už se jedná o překlady ze starých jazyků, angličtiny a nebo jakéhokoli jiného; včetně ze staré češtiny do moderní. Rozbor Sira Gawaina a Zeleného rytíře je taktéž skvělým doplňkem pro dosud mě dosud jedinou známou českou verzi od Anny Valentové. Ještě lepší to však bude, až vyjde český překlad založený na překladu Tolkiena. Což byla informace pod čarou, která mě velmi potěšila. Příběh Sira Gawaina je totiž naprosto fantastický a z artušovských příběhů jeden z nejpropracovanějších. A tak je Tolkienovo zaměření na třetí zpěv a pokušení obohacujícím počtením. Skvostnou esejí, a dost možná tou vůbec nejlepší, je v tomto sborníku esej O pohádkách! Cesta do země Faerie za odborného výkladu velikána Tolkiena, který svět podaroval Středozemí stejně jako jeho současník a kolega Lewis daroval světu Narnii. Úspěch obou je snad natolik dostačující, aby dosvědčil, že tito pánové o pohádkách sakra něco ví. Ostatně - jednou nadejde den, kdy člověk začne znovu číst pohádky. Ve třech posledních přednáškách se ukazuje Tolkien nejen jako vědecký "nerd", ale i jako člověk jedinec, kdy projevuje překvapivé vášně až rozčilení a zároveň pokoru a skromnost ohledně vlastního přínosu. Angličtina a velština je ještě zaměřená i kulturně a zajímavě i pro laiky. Tajná neřest je však pro mě téměř nečitelnou, protože ani náhodou nedosahuju myslí schopnou do jazyka proniknout tak hluboce. Řečí na rozloučenou pak Tolkien shrnuje svoje dekády strávené na Oxfordu s jistou kritikou směřování tamní univerzity, s čímž není úplně spokojený. Je to kritik ve více významech toho slova. Především je to jazykovědec, "amatér" a člověk, který čirou náhodou a spíš pro vlastní potěšení studoval jazyky, stvořil elfský jazyk a ve světě se proslavil jako tvůrce Středozemě. Což byla spíš náhoda jen tak pro osobní zábavu. Akorát, to už ne zcela náhodou, výrazně zastínila Tolkienovu vědeckou velikost.... celý text

Hrdinové: úcta k hrdinům a hrdinství v dějinách 1925, Thomas Carlyle

"Věk zázraků, že zapadl? Věk zázraků je tu věčně!" Soubor šestice přednášek na velmi zajímavé téma hrdinů v podání Thomase Carlyle je výborným čtením, které na zajímavosti nijak neztrácí ani dnes. Vpravdě je to filozofická kniha, tudíž její čtení může být pro leckoho náročnější. Hutné texty, kdy se Carlyle nejednou zamýšlí nad věcmi trochu stranou, přesto skvěle plynou a pročítat jeho myšlenky rozhodně stojí za to. Někde jsem četl výtku jeho směrem, že ve svém sborníku vynechal ženy, a tak by se měl pomalu zakázat. To se dá považovat za naprosto zcestné nepochopení autora. Přece stačí slovo "muž" nahradit "člověkem". I sám Carlyle říká, že "nikdo nevěří a nemůže ve všem věřiti tomu, v co věřil jeho děd". Proto dnes mohou v ledasčem čtenáři s Carlylem nesouhlasit, ačkoli se mu nedá upřít, co sám toliko opakuje - nedá se mu upřít jádro a pravdivost, jinými slovy autenticita a hloubka myšlenky. Přesto můžete nesouhlasit s jeho "vyškrtnutím" ženských postav, náboženským zanícením, které provází celou knihu, ačkoli sám se vzdal katolické víry a obecně na víru nahlíží s nadhledem. Já osobně s ním nemohu úplně souhlasit s odmítavým postojem k 18. století, kterým téměř pohrdá. Osvícenství bylo průlomovým stoletím a rozvernost té doby je velmi povznášející, ačkoli občas až nevázaná. Stejné platí o odmítavém postoji skepticismu - ten je naopak velmi přínosný (není-li radikální) už jenom pro to, že vede člověka k přemýšlení a polemizování, aniž by slepě přijímal nebo odmítal jakoukoli myšlenku. Šestice přednášek předkládá obecnou typografii hrdinů, nebo chcete-li společenských ikon, které ženou lidstvo vpřed. A jelikož tak Carlyle mluví obecně, dá se dobře s jeho myšlenkami a pointami často souhlasit. Každá doba měla své bohy, bohem osvícené, kazatele/hlasatele a revolucionáře. A je tomu tak (bohužel téměř) dodnes. Nádherně tu nastiňuje společenskou proměnu dějin, což je samo o sobě přínosem pro ty, kteří se snaží pochopit a pozorovat dynamiku dějin. Hned úvodní přednáška o Odinovi a pohanských, potažmo severských bozích, je výborná a zaujala mne nejednou myšlenkou. Skvostná kapitola je věnována spisovatelům, za jejichž zástupce si Carlyle zvolil Danteho a Shakespeara (a vlastně i Goetheho). Odbočka v podobě zamyšlení nad knihami, písmem, tiskem a univerzitami patří mezi ty nejlepší části celé sbírky a za mě je jejím vrcholem. Nehledě na rozbor Danteho a Shakespeara. Abych přestal zbytečně plácat, Carlylovy přednášky na téma hrdinů je opravdu skvělým čtením. Na filozofický spis se čte velmi příjemně díky jeho docela přívětivému a srozumitelnému stylu. Pravda, slyšet to jako přednášku by bylo násobně náročnější. Jako psaný text nabízí mnoho silných myšlenek a má tendenci rozproudit myšlenkový tok čtenáře pozitivním směrem. A to stále po téměř dvou stoletích.... celý text

Nevinnost otce Browna 2010, Gilbert Keith Chesterton

Otec Brown je takový zvláštní detektiv. On vlastně ani není detektiv. Jeho zajímá duše zločinu a duše zločince. Však je to farář. Malý až zakrslý, obyčejný až naprosto nezajímavý s ohromující schopností být "na nesprávném místě správnou osobou". Ke každému ze svých případů přichází prakticky jako slepý k houslím. Nutno však podotknout, že po několika prvotních skřípavých zvucích na ně hraje zcela bravurně. A moje prvotní seznámení s jednou ze slavných vyšetřovatelských kapacit se proměnila v čiré odpočinkové potěšení. Chesterton se svojí zálibou v absurditě, humoru a paradoxech v tomto malém duchovním stvořil skutečně svéráznou detektivní grotesku. V současnosti, o sto let později, je pár faktorů, které ztrácí na síle - především autorovo zanícení pro a proti různým náboženským vyznáním, ale v jistém smyslu také ona grotesknost, která si bere na paškál tehdy stále nový (a od té doby téměř stále stejný) detektivní žánr. V povídkách totiž nechybí nic - je tu velmi často mrtvola, neznámý pachatel, snaha o vyřešení, tápající policie a vědoucí farář. A jeden velmi často zmatený až rozčilený Flambeau, Brownův přítel, napravený kriminálník a záhadným způsobem úspěšný detektiv (každá správná detektivka musí mít ústřední kontrastní dvojici). Bude-li se snažit čtenář proniknout do pastorovy mysli a způsob jeho dedukce, velmi dobře ztroskotá a možná pocítí trochu toho rozčilení, kterým si prochází Flambeau. Jak to udělal a došel k závěru, to ví jen Chesterton. Jako čtenář se ale těším na každé další rozuzlení plné paradoxů, (často) nepředvídatelných zvratů, velmi zvláštní a přesto zcela logických souvislostí a neočekávaných pachatelů, jakkoli se to tu zahradníky jenom hemží. Nesmím zapomenout na sice v hrubých rysech, ale přesto barevně bohatý kolorit prostředí, v němž jsou povídky zasazené. Z úvodních dvanácti příběhů (a odolám pokušení spekulace, zda to nesouvisí s 12 apoštoly) mě okouzlilo hned několik. Retrospektivní U Zlomené šavle, bratrovražedné Kladivo Boží, skotsky hrabivá a blátivá Čest Israela Gowa nebo zlovolné Hříchy knížete Saradina. Prvků, které mě zaujaly je však mnohem více, jakkoli jsou povídky krátké, někdy zkratkovité, a odlehčené. Otec Brown je prostě vtipálek (ty sarkastické šlehy jsou brilantní) a podivín, který si povětšinou vystačí s pár slovy navrch pronesenými značně nevhod. Zdánlivě. Je však taky dosti moudrý, a tak čtenáři přinese i nejedno duchovní zamyšlení. O to mu přece v zásadě jde. Zkoumat lidské hříchy, snažit si je vysvětlit a hříšníka dovézt k tomu, aby se svou vinou naložil dle nejlepšího uvážení.... celý text

Tvář Británie: Příběhy za národními portréty 2023, Simon Schama

Úchvatná kniha! Kdyby mi byl býval o umění přednášel někdo jako Simon Schama ve své knize, jsem přesvědčen, že by se mi vizuální (předně obrazové a portrétové) umění stalo mnohem bližším. Odborně srozumitelný a vypravěčsky naprosto poutavý autorův styl dělá z téhle knižní návštěvy obrazové galerie úchvatný zážitek. A je mnoho důvodů, proč toto místo navštívit opakovaně. Simon Schama dokázal něco samo o sobě ohromujícího. Na základě výtvarného umění vyprávět britské dějiny. Nebo na základě britských dějin vyprávět o výtvarném umění? Kdo by to byl řek, že se za jediným obrazovým portrétem či fotografií může skrývat nejen předmět obrazu, ale celá dějinná éra. Skutečnost, jak se události odrážejí v historickém vývoji britského ostrova je velkolepá; stejně jako příběhy, které se za tím vším skrývají. A že to jsou příběhy! Nutno podotknout, že autor se v historii omezuje na určitý časový výsek. Počínaje Tudorovci, tedy 16. století, až současnost. Všechno starší bere jen okrajově. Vysvětlit se to dá, že Tudorovci britské umění začíná vystupovat z anonymity knižních rukopisů a sakrálních výjevů, kdy autoři byli povětšinou neznámí. Troufám si říct, že 16. stoletím se umění z nádenictví mění na skutečné umění, jak je obecně chápáno. Mě osobně nejvíce bavilo období Stuartovců, kdy na dvoře zavládla jistá uvolněnost až frivolní svoboda. Viz Samuel Cooper nebo Peter Lely a jeho portrétování královských milenek. Vrcholem je však pro mě 18. století, které je v mnoha směrech průlomovým stoletím, co se britské společnosti týče. Vznik karikatur, které neznají mezí a Gillray coby zástupce těch nejvlivnějších; klub Kit-Catů; Wootonův obraz koně, který obstojí i v současném malířství; Mimochodem i grafické zpracování z nakladatelství Academia (ač vychází nepochybně z originálu) je samo o sobě skutečně nádherné. Stejně tak se musím přiznat, že moderní umění je mi nadále naprosto vzdálené, cizí a vulgární, což dosvědčil i Schama představením některých aktů 20. a 21. století, přičemž Lucian Freud je pro mě zajímavý snad pouze jménem. Kniha je skutečně plná příběhů. Mnohé překvapí (právě zmíněný Gillray například). Spousta z nich dojme (Velká válka, první fotografie) i rozesměje (Winston Churchill ať malován na svou počest a nebo hlavně fotografován Yousufem Karshem). Některé ovšem dovedou i naprosto šokovat. A věřte, že asi úplně nechcete vědět, jaký příběh se skrývá za vznikem slavné Alenky v říši divů. Pestrá je paleta, kterou maloval Scham svou knihu, a pestrá je paleta, kterou byly tvořeny umělecké dějiny Británie. Stále totiž platí, že za každým velkým dílem se skrývá spousta bolesti. Můžete být barvoslepí či mít jinak zhoršené barevné spektrum. Můžete být naprostý patlal nebo neschopni držet štětec. Simon Schama svým vyprávěním dovede výtvarné umění okamžiku vysvětlit naprostým laikům, okouzlit vyprávěním, upozornit na zajímavosti a nadchnout příběhy, díky nimž se na malované umění dost možná začnete dívat jinak než dosud. A to platí obecně, v tomhle případě nijak nevadí geografické omezení knihy. Což mě jako britofilovi knihu naopak ještě více povznáší. Obrovskou pochvalu musím zmínit ještě nejen překladatelce Evě Poskočilové (obraty jako "pouhá chaloupka malované paměti" jsou pecka), ale celému nakladatelství Academia, které svým grafickým pojetím knihy - ačkoli vychází z originálu - stvořila umělecké dílo samo o sobě. Jednak se čtenářsky skvěle čte a kvalita tisku obrazového doprovodu je naprosto fenomenální. Díky za další skvost do sbírky.... celý text

Cesta kolem světa 1964, Johann Georg Forster

Pozoruhodná zpráva o druhé Cookově cestě kolem světa psaná německým přírodovědcem Johannem Georgem Forsterem. Má-li čtenář k dispozici i Cookovy deníky z cest, je tahle kniha naprosto bravurním doplňkem, který ovšem obstojí i sám o sobě. Forster měl nejen skvělý pozorovací talent, ale taktéž výborný spisovatelský cit, kterým dovede okouzlit a obohatit četbu o světě Jižního oceánu; o světě, který už prakticky neexistuje. Na rozdíl třeba od Darwina, Forster se neomezuje na přírodovědecké pozorování. A na rozdíl od samotného Jamese Cooka netrpí strohostí námořníka. Témat, kterými se zabývá je dlouhá řada - od přírodních scenérií a přírodovědeckých poznatků, přesahuje do etnografie, filozofie, pozorování národních i civilizačních rozdílů. Nechybí mnoho postřehů námořnického života na lodích 18. století. Forster taktéž prokládá vyprávění mnohými událostmi, které na tři roky trvající plavbě námořníci pod velením Jamese Cooka zažily. Ony události a vhledy na palubu jsou dle mého názoru těmi nejzajímavějšími částmi knihy. Autor se nebojí ani kontroverzí nebo otevřených soudů, ač jsou spravedlivě opatrné. Staví se trochu do pozice morálně vyšší, což je znát třeba u otevřeném komentování svolnosti až prostopášnosti ostrovanek i vlastních námořníků. Zatímco on sám pudovosti nepodlehl ani po 103 dnech strávených na otevřeném moři a zůstal věren své cudnosti a zdrženlivosti. Ale také při stescích, kdy varuje, že návštěvy evropských mořeplavců mohou ostrovanům přinést spíš škody než užitek. Až beletristická popisnost přírodních krás ostrovů Jižních moří má za následek jistý repetitivní styl mnoha stránek, čímž je pak četba někdy až nudná, nicméně rozhodně pomalejší. Neodvratitelná "nudnost", která je nedílnou součástí cestopisů, je bohatě nahrazena právě těmi zkazkami a vyprávěním o interakcích s bezpočtem Ostrovanů, úvahami o náboženství národů, jednotlivých rozdílech. Největší část vyprávění zabírá Tahiti. Což by nestálo za zmínku, kdyby nebylo fascinující, že tato "královna tropických ostrovů" je tak oblíbenou destinací starých mořeplavců; destinací proslavenou mnoha událostmi, např. osudy lodi Bounty. Vydání z roku 1964 otevírá úvodní slovo Rio Preisnera, které za sebe musím poněkud odsoudit jako holou zbytečnost. O autorovi Georgu Forsterovi se čtenář příliš nedozví. Text je příliš hustou omáčkou, z níž je celkem náročné vycedit pár zajímavých faktů. K samotnému obsahu knihy je to za mě článek zcela zbytečný. Naopak závěrečný doslov Vladimíra Kadlece je ve vztahu k autoru a jeho cestě kolem světa mnohem přínosnějším komentářem. Tak nebo tak, vrátím-li se zpět, je Cesta kolem světa George Forstera velmi zajímavou zprávou o odyseji Jamese Cooka a jeho posádky. Není bez zajímavosti, že postřehy, které Georg Forster sepsal a vydal, měly na poznávání ostrovních národů nemalý vliv i ve druhé polovině 20. století. Dost možná do současnosti. Vstoupit na palubu a nechat se vézt pod dohledem těchto mořeplaveckých veličin je i dnes velmi zajímavým dobrodružstvím.... celý text