Kozel přečtené 766

Drobné ironie života 1946, Thomas Hardy

Přestože povětšinou ironii chápeme jako styl humoru, existuje taktéž ironie poněkud vážnějšího druhu. Taková se obvykle týká životních zvratů. A tímhle názvem ironie mě Thomas Hardy nejprve poněkud zmátl. Protože jeho povídky, v knize obsažené, jsou právě toho vážnějšího druhu. Mnohdy až drsného. Bylo pro mě novotou, podívat se na povídkovou práci autora, jehož romány mám rád. Oblíbil jsem si jeho rozkošné opisy přírody i života v napolo fiktivním hrabství Wessex, ať už je to slavná kniha Daleko od hlučícího davu nebo méně známý Starosta casterbridgský či osudem zkoušený Neblahý Juda. Nečekal jsem, že se povídky budou od románových zářezů natolik lišit. Hned v úvodních třech příbězích - Synovo veto, Pro upokojení svědomí a Tragedie dvou ctižádostí - mě Thomas Hardy přesvědčil, že svou ironii myslí smrtelně vážně. Velmi se mi "nelíbilo", jak hluboce se v nich trefoval do mých vlastních pocitů, zkušeností, podvědomí. Povídky na zcela vážnou notu okolo morálních dilemat a možných důsledků. Vystřídány byly propracovanější trojicí - Na soudní objížďce, Ženě k vůli a Melancholický husar. Ty se vyznačovaly už větší malebností prostředí i postav, jak znám z autorových románů. Soudní objížďka byla krásnou hrou milostného trojúhelníku a nedorozumění. Povídka Ženě k vůli si pohrávala se závistí a žárlivostí, které dovedou sebe samy sežrat až k šílenství. Melancholický husar pak krásnou ukázkou toho, jak málo stačí, abychom propadli nebo uhnuli zkáze. Závěr sbírky je pak na "veselejší" notu. Šumař je jednoznačně nejpovedenějším dílkem, které by si nepochybně zasluhovalo rozvést do celého románu. Touto povídkou jsem už poznával živý kolorit Wessexu se všemi jeho figurkami, prostředím přírodním i lidským, stejně jako živoucími osudy jednotlivých postav. Na konec pak takový bonbonek v podobě Tradice z roku 1804, v níž se s Hardym čtenář vydá do polí povídek "what if" před 130 lety. Tahle povídka už se nese v rysech skutečné venkovské zkazky a folklorního mýtu, což z ní dělá odlehčené zakončení jinak na vážnou notu hrané sbírky. Suma sumárum je však na místě přiznat, že Drobné ironie života jsou spíše kouskem pro "fajnšmekry". Povídky jako takové nejsou nijak zvlášť speciální, šokující či jinak pamětihodné. Je to skvělý doplněk k dílu autora Thomase Hardyho pro každého jeho fanouška. Hardy tu ukazuje svůj spisovatelský rozlet, schopnost vymalovat anglický venkov skutečně živými barvami a postavami, které působí velmi reálně. Samostatně a bez autorova kontextu by tyto povídky těžko obstály.... celý text

Causa Mayerling - Život a smrt Mary Vetserové 2012, Georg Markus

Ačkoliv se nejedná o historiografickou práci, Georg Markus jako zkušený novinář napsal skutečně výbornou zprávu o tragédii v Mayerlingu. Respektive o dvou příběhových liniích, které se točí okolo nešťastného završení života korunního prince Rudolfa a jeho milenky. Nutno podotknout, že novinářská práce opravdu skvělá. Kniha je čtivá, příběhové linky se příjemně prolínají a čtenář otáčí stránky s chtivostí dozvědět se pokračování. Ony dvě linky, o nichž mluvím, se týkají jednak samotné tragédie na zámku Mayerlingu, událostí k tomu vedoucích a také nedozírné následky z toho plynoucí. I když se jedná o historickou událost, je to jedna z těch, kdy se člověk neubrání myšlenkám na ona "kdyby". Předně jedno zásadní "kdyby". Nabyl jsem ještě silnějšího přesvědčení, že pokud by se korunnímu princi Rudolfu dostalo více prostoru pro seberealizaci místo "prokletí korunního prince", jenž vedlo k tragickému konci, považuji za velmi pravděpodobné, že by dvacáté století bylo ušetřeno minimálně jednoho světového konfliktu. A tak bez větší nadsázky lze jeho sebevraždu považovat za stěžejní začátek cesty k Velké válce. Jak ale řečeno, je to pouze hravé "kdyby". Na Mayerlingu však neskoncoval svůj život sám, nýbrž ve společnosti Mary Vetserové, nešťastné sotva dospělé dívenky. Jejich vzájemný krátký vztah je dramatický, dojemný, tragický a fascinující. A to natolik, že je takový příběh hoden shakespearovského vesmíru. O to víc, když se k tomu přidruží tolik chyb a maličkostí v rámci habsburského rodu, který spěl ke svému vnitřnímu rozkladu způsobený nejen konfliktem mezi ultrakonzervativní a liberálnější větví. Poznat ten příběh je v mnoha ohledech více než zajímavé. Není totiž bez zajímavosti, že v rámci příběhu Rudolfa a Mary se poměrně často zmiňují české reálie. Ať už v podobě zámků, pobytů, Maryiny slovenských kořenů, její komorné Agnes Jahodové či klášterního převora Gerharda Hradila. Ať už na to má člověk názor jaký chce, nelze popřít, že naše provázanost s Rakousko-Uherskem je užší, než by jeden čekal. Druhou linku tvoří "současnost". Konkrétně počátek 90. let, kdy se jeden amatér rozhodl záhadu této tragédie svépomocí rozseknout. A tak znesvětil Maryin hrob a rozpohyboval kolotoč, který by se standardní oficiální cestou nikdy nepodařilo dát do pohybu. Co si budeme povídat, někdy je potřeba neotesanosti amatérů, aby se pohnuly ledy. Jako podobné příklady mě napadají z Británie, ať je to objevení hrobu v Sutton Hoo, poslední místo odpočinku Richarda III. nebo i objevení Tutanchamonovy hrobky. Se současností je v knize ovšem menší potíž. Jelikož, jak řečeno, Georg Markus psal knihu novinářským reportérským stylem, je trochu poplatná své době jako to u novinových článků bývá. Není to myšleno zle. Leč autor se třeba odkazuje na poslední hlavu habsburského rodu, Otto von Habsburga, který odmítl před svou smrtí zveřejnit obsah kazety, v níž se měly nacházet důležité dokumenty k případu sebevraždy korunního prince. Takové typicky konzervativní habsburské zamlčování. Otto zemřel v roce 2011. Nepodařilo se mi však najít, zda po jeho smrti k zveřejnění došlo a nebo se pokračuje v mlčení. Bylo by totiž zajímavé dovědět se o pokračování vyšetřování záhady, která měla tak kardinální vliv na směřování 20. století. Tím jsem se dostal trochu dál. Ale takový vliv kniha Georga Markuse má. Nejen, že čtenářsky pobaví svým stylem. Donutí se nad příběhem a jeho detaily pozastavit, navnadí k větší zvědavosti. A to si myslím, že je naprosto skvělý výsledek.... celý text

Další případy Sherlocka Holmese (9 povídek) 1983, Arthur Conan Doyle

Nejsem fanoušek výběrů z výběru výběru. Tyhle preparace děl mi jsou šíleně proti srsti. V případě Sherlocka je to mrzutější o velkou náročnost sehnat komplet v jedné edici. A tak jsem odkázán na občasné drobky. Na druhou stranu, tento průlet povídkami o Sherlockovi, vydaný v roce 1983, je docela vkusnou a příjemnou odpočinkovou záležitostí. Devět povídek, každá něčím specifická a zajímavá. Ať jsou to "nevražedná" Osamělá cyklistka, brutální Barvíř na penzi, naprosto skvostných Šest napoleonů, ohromující Ďáblovo kopyto, nemohu říct, že by mě jakákoli z nich nebavila. Naopak, ponořit se do světa Sherlocka Holmese je vždycky potěšením. A tak tedy zase někdy.... celý text

Odložený zrod Leviatana 2006, Jaroslav Miller

Výborná kniha doplňující pohled na krizi raně stuartovské monarchie. Záměrně říkám doplňující, protože Jaroslav Miller svou útlou, avšak informativně naplněnou, studií (komentářem?) nenabízí čtenářům teze, hypotézy ani závěry. Pečlivým odborným okem se dívá na jednotlivé faktory krize, která zprvu nástupem Jakubem I. na trůn nepostřehnutelně rostla a vyvrcholila vládou Karla I., jeho popravou a jediným obdobím, kdy v Británii vznikla republika. Autor analyzuje (analýza je vskutku adekvátním popisem knihy) řadu aspektů rostoucího rozkolu v oblasti politickém, ekonomickém, náboženském, ale také kulturním. Zasazuje události do kontextu a odrazu dění ve středoevropském prostoru, a to především s přihlédnutím k české královně Anně Falcké, dceři Jakuba I. a sestry Karla I. Kromě toho poukazuje na všemožná úskalí různých výkladů a interpretací od soudobých pramenů, přes whigovskou historiografii k výkladům historiků marxistických i moderních revizionistů. Skvělé a velmi přínosné bylo porovnání s tudorovským státem a alžbětinským kultem, což mělo nemalý vliv na pozdější události. Stejně tak jsem si mohl (mírně) poupravit pohled na vládu prvních stuartovských panovníků. Text je přehledně rozdělen a je tak skvělou pomůckou pro opakované nahlédnutí. Jak řečeno, je kniha Jaroslava Millera opravdu výborným doplňkem k literatuře o stuartovském období. Především o obdobím raném, které vedlo k občanské válce a zavedení republiky. Jediné, co mě trochu zamrzelo, bylo v rámci použitých pramenů a literatury, aniž bych to používal jako výtku. O fundovanosti autorově není nejmenších pochyb, pouze by pro nás laiky bylo celkem přínosné, kdyby se v seznamu objevily tituly dostupné v češtině.... celý text

Láska a lež 1912, Dorothea Gerard

Dorothea Gerard byla považována za autorku nebojící se psát o kontroverzních tématech. A její román Láska a lež (nepodařilo se mi najít, z kterého originálu vychází) je rozhodně příběhem balancujícím na tenké hranici morálky. Je to román melodramatický, dorážející na otázky morální síly, zbabělosti, důsledků a následků lží, jakkoli myšlených. Autorka k tomu nepotřebovala příliš rozsáhlý prostor. Stačila k tomu nevinná, ač následky postižená Daria, jejíž hnědé oči okouzlí svou tklivostí, hloubkou i ryzí čistotou. Naopak Bohdan Lepinski, strůjce veškerého neštěstí, je jádrem autorčiných myšlenek a velkou otázkou pro čtenáře. Morální zbabělec, ubohý slaboch nebo jedinec zahnán do úzkých a podle toho jednající? Člověk, který zasluhuje odsouzení či jisté pochopení? Nedovedl jsem se jednoznačně rozhodnout a po téhle stránce mě dílo Gerardové hluboce oslovilo a považuji to za nejlepší část díla. Oproti zmíněné dvojici stojí opačný obraz sourozenců Kannburgů. Agata se svou rozmařilostí, paličatostí, podezřívavou žárlivostí a hloupostí stala trestem Bohdanovi. Vzájemně si udělali ze života peklo. Autorka tu duševní trýzeň a vzájemné tyranství popisuje velmi otevřeným způsobem. Na přelom 19. a 20. století vpravdě nevídaným. A co je na tom nejhorší, vskutku realistickým a platným. Její bratr Hugo, přísný německý důstojník, jehož ostré hrany morálních zásad vzhledem k událostem začnou dostávat obroušení oblázku omývaného vodou, se stane odměnou pro Darii. Čímž se taky završí příběh plný vnitřních bojů, tvrdých následků lží i dobrých úmyslů. Nakonec se dá těžko posuzovat tento román, který jako jediný od Dorothy Gerard u nás vyšel. V mém svazku navíc chybí pět stran textu, což je jen kosmetická vada, kterou však už nevyřeším pomocí Administrace "Národní politiky", jak uvádí skvostná reklama starých časů. Ač autorka přelomu století měla mnoho co říci svými romány a morálku zjevně dovedla skvěle rozhodit v základech, do současnosti snad žádné její dílo nepřežilo. Určitě ne v českých vodách. I přesto, že Láska a lež se částečně odehrává v bojích u Hradce Králové.... celý text

Já, Viktorie 1998, Cynthia Harrod-Eagles

Tahle kniha o královně Viktorii nutně musí vézt k reakcím dvojího typu - řeknu nadšení a rozpačitost; k čemuž titul fiktivních memoárů přímo vybízí. Zásadním činitelem je druh čtenáře, který knihu otevře. Podle mě budou ty druhy především dva, jak si troufám soudit podle vlastních pocitů. Milovníci historických románů na základě skutečných událostí jaké píše třeba Alison Weir nebo i autorka této knihy, mohou být velmi dobře nadšeni. Je k tomu mnoho důvodů. Celkem originální koncept, kdy se Viktorie na sklonku života retrospektivně vrací ke svému životu, je psán velmi čtivým, jímavým způsobem a skvěle napomáhá k fikci, že hovoří sama královna. Autorka si dala olbřímí práci se studií života a originálních zápisků. Všechny zásadní milníky jsou tu popsány, mnohdy velmi dopodrobna, s četnými odkazy. Každý zápis uvádí shrnutí aktuálního dění na přelomu století a dál už Viktorie pokračuje zpět v čase. V cestě časem se věnuje naprosto všemu - svému dětství (což je fenomenální část), manželství s Albertem, jeho činnosti (na což je kladen zvláštní důraz), rodinným peripetiím, vládě, emocím. Skutečně všemu. Fikce se v knize fantasticky prolíná se skutečností. Milovníci historie a faktografie pocítí určitou rozpačitost. Skutečných Viktoriiných zápisů se dochovalo minimum (děkujeme Bertie), a tak je náročné hledat skutečnou Viktorii a královnu stvořenou Cynthií Harrod-Eagles. Často mi hlavě vznikal boj, co vlastně čtu. Faktograficky knize není co vytknout a dokonce i některým soudům, které Viktorie nad sebou vede, lze považovat za autentické. Byť třeba nejsou. Leč, těžko se takový čtenář bude ke knize Já, Viktorie opakovaně vracet. Troufám si říct, že raději sáhne třeba po životopise od Edith Sitwell nebo famózní knize Lucy Worsley. Je v nich méně balastu, sentimentu, přesto neztrácejí na síle vyprávění o osobnosti královny Viktorie. A tak skutečně záleží, kdo si tuto knihu čte. Jako snaha o vcítění do citů malé velké královny, která se stala ikonou celého věku, a přísun poněkud sentimentálně (nikoli špatně myšleno) laděného vyprávění dobře poslouží, aniž by se musel zabývat zatěžujícími fakty. Chtěl-li by čtenář knihu o královně Viktorii, pak je doporučující se díle, ač dobrém, Cynthie raději vyhnout. Sám mám pocit, že jsem knihu četl kdysi na střední škole. Tehdy jsem tím byl okouzlen. Předně díky tomu, že jsem nebyl "pokažen" porcí vědečtějších, ač mnohdy populárně naučných, knih. Proto na mě kouzlo knihy už dnes nemůže tolik zapůsobit, ač na některé aspekty Viktoriina života přinesla zajímavé nové pohledy.... celý text

Přízraky, zázraky & spol. 2007, * antologie

Přiznávám, že povídkové antologie a další druhy sbírek jsou mými slabými čtenářskými místy. Málokdy mě zaujmou a ve sbírce je mám předně kvůli některým překladům, jako v tomto případě Komnatu a gobelíny od Waltera Scotta. Načež nutno dodat, že Přízraky, zázraky & spol. bohužel patří mezi ty horší knihy, stejně jako - ve vší úctě k Scottovy - Komnata a gobelíny mezi slabší díla. Předně jsem tak úplně nepochopil dle jakého úzu Ondřej Müller volil jednotlivé příběhy. Ať si hlavu lámu jak chci, nějak nepřicházím na logiku, která jednotlivé střípky spojuje. Nápovědou ani neposloužily medailonky autorů na konci knihy, jakkoli informativně přínosné samy o sobě jsou. Přitom překladově rozhodně stojí kniha za pozornost, neboť pod redakcí se objevují jména jako Jan Čermák nebo Pavel Medek, které je bez nadsázky v anglofonním rybníčku českého překladu nutno považovat za kapacity slibující kvalitu. Takže chyba je v daném případě na straně čtenáře a možná trochu ve výběru jednotlivých povídek. Na druhou stranu, antologie jsou obvykle rizikem právě kvůli těmto dvěma faktorům. Abych přece jen zakončil pozitivněji, pár skvostů jsem si v knize našel. Znovu mě odstřelila Margaret Oliphantová svými povídkami Otevřené dveře a Okno. Obdivuhodná autorka, která pod tak nenápadné, zrádně nevinné názvy dovede vsunout naprosto struhující, atmosférou nasáklé příběhy. Výborný byl Příběh ze školy Montague R. Jamese - prostory anglické soukromého vzdělávacího institutu jsou výborným prostředím folkloru. Evelinin návštěvník od Mary Elzabeth Braddonové zahrál romantismem víc než zmíněný Walter Scott (ve vší úctě). Skutečnou hrůzu s detektivní zápletkou nabídl Hvízdavý pokoj od W. H. Hodgsona. A nakonec trochu humoru pro odlehčení přivezla Přízračná loď Richarda Middletona. To byly všechny povídky, které mě zaujaly více a které si rád časem zopakuji. Jako celek přesto musím říct, že Přízraky, zázraky & spol. úplně neobstojí. Příliš lehce zapomenutelná sbírka. Vhodná spíš právě pro jednotlivé kousky, kterým se jinak českého překladu nedostalo. Ať už je Ondřej Müller zvolil z jakéhokoli důvodu, jsem nakonec rád, pár perel z písku přece jenom vytáhl.... celý text

Deník Anny Frankové 2017, Anne Frank

Není skutečně žádný div, že Deník Anny Frankové je jednou z nejvlivnějších, hojně diskutovaných a zlomových knih nejen dvacátého století. Pravda, není to jediný obdobný dětský deník té doby, stejně jako osud Anny není jedinečný. To, proč zrovna se zrovna ona stala tím symbolem dětských obětí nacistického režimu, je po přečtení velmi snadné pochopit. Knížka, která je plná emocí a která ve čtenáři spustí bouři citů. A než se zmíním o vlastním deníku je tu jedna z myšlenek, které mi celou dobu opakovaně kolovaly hlavou. Jde o obdiv Otty Franka. Jednak skláním poklonu, že deník uveřejnil a splnil tak Annino vyslovený (vypsaný) cíl: "Rozhodně chci po válce vydat knihu "Zadní dům"." Naprosto si nedovedu představit, jak se Otto musel cítit, když mu po návratu z koncentračního tábora předali Annin deník a jak se musel cítit, když skrze jeho stránky teprve poznával svou ztracenou dceru... Přitom zbývalo sotva pár dní, stačilo aby pár dní se Annina silná osobnost držela touhy žít... Protože Anna dobře ví, že "papír snese všechno" z plna se otevře její vnitřní já. Zatímco navenek, uzavřená v zadním domě, je přehlížená, nepochopená, dopovaná antidepresivy(!), osamocená a rychle dospívá. Za daných podmínek je rychlé dospívání prakticky nevyhnutelné. Od pubertální dívky rychle dospívá v dospělou ženu, bijí se v ní vnitřní konflikty, kdy její dosud dětská fantazie naráží na pragmatickou mysl již dospělého člověka a návaly emocí ještě nedovede zcela ovládat. Pozorujeme vnitřní peklo všech zúčastněných. Jakkoli na jednu stranu na tom byly obě rodiny oproti jiným relativně dobře, to vnitřní rozpolcení, tlak na psychiku, uzavřenost od světa venku muselo být každým dalším týdnem naprosto nesnesitelné. Anna nepozoruje jen sebe sama - poslední zápis a rozbor sebe sama je famózní, kritika vlastních činů, snaha vysvětlit si je, píle se něco naučit je obdivuhodná - pozoruje i ostatní, stejně jako dění venku. A tak je to nejen zpověď jednotlivce, ale skutečný dokument. Vžíval jsem se do situací, nadšení ze zpráv BBC. Dokonce jsem rodině fandil, že to dají, přestože znám konec. Je snadné Annině osobnosti podlehnout. Chytrá, vzdělaná, pilná, trochu rozverná, možná chvílemi těžko pochopitelná, ale cílevědomá. Svět přišel o potenciální autorku a historičku, zatímco její sestra inklinovala spíš k poezii. Přesto se patnáctileté Anně podařilo po sobě zanechat ohromující odkaz a svým způsobem svět změnit. Jak ovšem řečeno, není to knížka pouze o dospívající dívce, která dospět nestačila, je to dokument skupiny osmi lidí, kteří se dlouho ukrývaly před nejbrutálnějším režimem. A téměř, prakticky v cílové rovince, dosáhli osvobození. Silná kniha.... celý text

Jane Austenová: Životopis 2009, Elsemarie Maletzke

Pěkný a čtivý životopis Jane Austenové, jejíž díla jsou opakovaně objevována a opomíjena. Jelikož v současnosti žijeme v dobách, které si Jane Austenové váží, narostly do počtu i její životopisy. Zatímco Jane Austenová, která se nikdy nepotkala s jiným spisovatelem, stvořila velké příběhy, sama prožila nenápadný život "chudý na události". Kontrast stojící za pozornost a příčina dávající do značné míry volný prostor autorům její biografie, jako tomu je i v případě knihy Elsemarie Maletzke. Austenovi by jako rodina s přehledem mohli figurovat jako obsah jednoho austenovského románu. Členové gentry na přelomu 18. a 19. století, které by Thackeray posměšně zařadil mezi "vznešené bídáky" a kteří sami byli velmi kontrastními osobnostmi. Zatímco Henry ublížil "mediálnímu" obrazu Jane Austenové a jako bankéř přispěl k finančnímu pádu rodiny, Francis s Charlesem dosáhli vysokých pozic v námořnictvu za působení Nelsonova a Cassandra s Jane byly těmi "tetičkami". Jakkoli byli Austenovi v podstatě společensky nevýznamnou rodinou, jako celek působili docela příjemným způsobem. Byť na nich z mého pohledu ulpěly dvě velké skvrny. Jednou je osud George. Tou druhou je chování vůči Jane. Byť se za jejího života nedal rozeznat budoucí úspěch jejích děl, snaha o likvidaci korespondence a rukopisů, přehlížení její činnosti i osobnosti je těžko pochopitelné a docela neuctivé. Vzniklo mnoho mezer, které budoucím generacím dávají zvláštní prostor k osobitému oceňování veliké autorky. Elsemarie Maletzke se tak snaží s docela pěkným úspěchem předložit čtenářům komplexní profil Jane Austenové. Ve vyprávění dynamicky a čtivě míchá Janinu osobnost s životními událostmi, spisovatelskou tvorbou. Na jednu stranu se může četba jevit poněkud nejasně rozdělená, ale není tomu tak. Bez aureoly slávy nebo snivé melancholie vyvstane před čtenářem Jane Austenová jako její portrét na obálce. S jasnými a ostrými obrysy, avšak nejasná v detailu a výrazu jako jemný úsměv. Vtipná, jako inventář stojící v rohu místnosti, pozorující okolí, přívětivá s osobitými vrtochy, nikoli krásná, ale docela hezká. A přesně takové jsou i austenovské romány. K jejímuž ještě většímu pochopení takhle kraťoučká biografie může být dobrým průvodcem.... celý text

Poslední člověk 2024, Mary Wollstonecraft Shelley

Fantastická záležitost! Pro Mary Shelley mám jakousi vnitřní slabost, a tak mi překlad jejího románu Poslední člověk udělal velikou radost. Přesto jsem skrze svou zkušenost s autorkou netušil, jak moc mě tento mnohovrstevnatý příběh pohltí a uchvátí. Příběh Lionela Verneye se vine a rozvíjí v několika etapách. A tak čtenář velmi plynulým vyprávěním okusí decentní náznaky sci-fi (dálkové vzdušné balóny a lodě s opeřenými křídly, Británie coby republika), které ve mně vyvolávaly představy spíše steampunkové, což se dá vysvětlit 200 lety od prvního vydání a předně to vnitřnímu promítání rozhodně nijak neubližovalo. Od společensky laděného románu, kdy Lionel od osiřelého pasáčka, jemuž na světě zbyla jen sestra Perdita, postupuje do vyšších společenských sfér, přechází kniha popisem válečných konfliktů (Raymond) do katastrofického příběhu v podobě morové epidemie (Adrian) a končí zkrušujícím postapokalyptickým závěrem (Lionel). Nechybí ani výborná romantická linka hlavních (především ženských) postav; Lionel s Idris, Raymond s Perditou. Ačkoli některá setkání mohou vyznít poněkud "lámané přes koleno", psychologické popisy vztahů i duševních procesů jsou skvělé. Trochu samostatně stojí Adrian s Evadné; v jejich případě se jedná o velmi důležité vstupy do vývoje příběhu na poli symboliky. Jedna z věcí, kterými mě Mary Shelley opakovaně dostává, je její básnický cit. Ač v mnohém ovlivněna (či probuzena) díky osudovému spojení s Shelleyem a Byronem, měla fenomenální básnický cit použitý v próze. Navíc v temnějším zabarvení, které je mi natolik blízké. Její tendence do scén zakomponovat přírodní živly dělají její díla velmi atmosférickými. V daném případě mohu zmínit zkázu městečka Doveru nebo Lionelovo putování opuštěným světem. Vtíravá melancholie, zdrcující samota, řezavé pocity, společenská zamyšlení, hluboký zmar i dojetí. Oproti Frankensteinovi je Poslední člověk knihou o mnoho vyspělejší, složitější. Také je to kniha mnohem citovější. A dokonce také děsivější a depresivnější. Lionel si ve svém životě moc dobrých časů neužil, Mary Shelley popravdě taky ne. Oba trochu toho zmaru a žalu přenesou i na čtenáře. Soudobou kritikou nebyla kniha přijata, patrně hlavně kvůli tehdejšímu kontextu. Já si těch pět set stran opravdu užil, prožil a procítil. Závěrem se sluší v tomto případě i pochválit překlad Ladislava Nagy, který knihu navíc doplnil o vkusné poznámky pod čarou, které krom jiného ukazují, jak sofistikovaně autorka do knihy implementovala nejrůznější inspiraci a odkazy. A protože Mary Shelley je fascinující temnou básnířkou, doufám, že tento skvost nebude jediným, kterému se konečně dostalo českého překladu. Po dvou staletích bylo skutečně na čase.... celý text

Pod pirátskou vlajkou 1983, Igor Vsevolodovič Možejko

Možejko sepsal skvělou cestu Indickým oceánem, který byl po půl tisíciletí plný dobrodružství, pirátských příběhů, legend a dynamických i pomalých změn. Kniha črtů není vyčerpávající historiografickou syntézou. Je velmi příjemným, dobře plynoucím vyprávěním. Ačkoliv je knize 40 let, na kvalitě obsahu - čtenářsky i faktograficky - nijak neztratila. Autor v úvodu zmiňuje, že pirátství v knize vnímá v širším významu, což mu nepochybně dobře posloužilo pro plynulost vyprávění i vlastní vymezení. Jednoduše řečeno - pirátem je každý, kdo na lodi provádí jakoukoli zlou činnost, bez ohledu na pohnutky. Od konce 15. století do konce 2. světové války čtenář pluje ve vlnách Indického oceánu, setkává se s veleznámými jmény, ale i téměř neznámými příběhy. Od pozadí slavné vlajky Jolly Roger a klasických loupeživých nájezdů, přes objevování nového světa, politicky vedené útoky a obchodu s otroky až po námořní bitvy obou světových válek. Přes malý rozsah je kniha plná velkých dobrodružství i zajímavých poznatků. A tak třeba Vasco de Gama či Cornelis a vůbec Portugalci či Španělé jsou značně kontroverzními námořníky. Ačkoliv pro mě je obecně nejzajímavější pojednávající o zlatém věku pirátství během 17.-18. století, Možejko mě velmi zaujal i tím pirátstvím válečným. Je zajímavé, že Němci do Indického oceánu zasáhli právě při největších válkách. Především příběh lodi Königsberg. Jak řečeno, Pod pirátskou vlajkou není vyčerpávající vědeckou knihou. Je skvělou doplňkovou četbou k problematice. Nabízí velká i malé pirátská dobrodružství v Indickém oceánu napříč dějinami. Povětšinou se jedná o ty méně známé příběhy. Kdo je do problematiky hluboce ponořen, pro něj Možejko patrně nepřinese mnoho nového. Kdo se chce s piráty jižních moří teprve potkat, pak pro něj Možejko nabízí velmi příjemnou okružní jízdu.... celý text

Gil Blas 1936, Alain-René Le Sage

Gil Blas (tápu, jak jeho jméno vyslovit správně) je zlomovou knihou v žánru pikareskních románů. A jelikož z něj inspiraci těžily takové kapacity jako Dickens, Smollett, Swift nebo Fielding, neváhal jsem, když jsem knihu viděl v polici svého oblíbeného antikvariátu. Směle mohu říct, že je to velkolepý román rozsahem i obsahem. Uznávám, že rozsáhlost může netrpělivého moderního čtenáře odradit. Ačkoli je dobré mít na vědomí, že Le Sage jej vydával dvacet let. O 290 let později je to pak solidní "bichle", která ovšem čtenáře dovede uhranout podivuhodnými životními cestami Gila Blase. Rozesmát, dojmout a taky zavařit mozkové závity. Vyprávění není tak povrchní, jak by se mohlo na první pohled zdát. O groteskní události (hlavně v první stovce stran) rozhodně není nouze. Posléze je vyprávění zdánlivě poněkud repetitivní, pouze se odehrává v mírně odlišných kulisách a je celkem snadno minout tu hlavní linku, která po dočtení teprve zanechá ten "wow" moment. Příběh je obohacen o nejednu vsunutou novelu v podobě vyprávění některých postav o vlastních osudech. Skvostná je minulost hraběnčiny rodiny, velmi dobrodružné je vyprávění dona Rafaela a navýsost zajímavé jsou životní cesty Scipia. Scipio stojí vůbec za pozornost. Objevivše se zhruba v poslední třetině, stane se oddaným Gilovým služebníkem a přítelem tak, jak se na pikareskní román sluší a patří. Služebník k pohledání. Stačí vzpomenout Dickensův Pickwickův klub coby příklad vlivu Le Sagových postupů. Povrchnější je Le Sage snad možná ve vykreslení jednotlivých postav, které nejsou až tolik plastické nebo zapamatovatelné a kterým snad ani moc pozornosti nevěnuje. Troufám si tvrdit, že to byl důsledek autorova zaměření na hloubku společenskou. Gil Blas je psán Francouzem, zasazen do soudobého Španělska 18. století. A protože je to román o lidech, geografie je pouze kulisou vycházející z trendu 18. století než že by vypovídala o Španělsku 18. století jako takovém. Mimochodem, malá zajímavost, Le Sage zasazuje Mexiko nadále do Indie. Hlavní jádro románu spočívá v Blasově cestě společenským žebříčkem nahoru dolů, tam i zpět. A mnohdy do strany. Dvorské intriky, morální dilemata, šedavé postavy, romance, vývoj hlavní postavy, marnivost...a marnost. Též je to román o službě či služebnících. Znovu nahoru dolů, do stran. Od nejvyšších příček prvních ministrů království až po nejposlednějšího poslíčka tajných zpráv. I třídně je Le Sage ve svém románu lehce omezen oproti jiným autorům. Což ničemu samozřejmě nevadí, pouze to specifikuje jeho knihu. Velký prostor se dostává divadlu a herecké společnosti. Za to pisálky rozhodně nešetří. Královský dvůr s jeho pozlátkem a nejistou půdou je od pradávna vděčným prostorem. Tady je státní služba rozebrána velmi originálním způsobem. Osobně mám pikareskní romány docela rád. Byť přiznávám, že jsou mi bližší ty mírně pozdější od autorů zmíněných výše. Přesto jsem rád, že mám Gila Blase ve sbírce, protože stálo za to vtáhnout se do příběhu s tak skvělou výstavbou, která se stala inspirací oněm dalším. Sledovat nehody, náhody a příběhy hlavní postavy, změny v jeho chování. Šibalství je holt vděčná látka bez ohledu na čas nebo prostor. Však dodnes je mnoho pikarů oblíbených - ať už Tom Jones, Enšpígl nebo Švejk.... celý text

Údolí strachu 1974, Arthur Conan Doyle

Jelikož Pes Baskervillský je patrně nejznámější příběh Sherlocka Holmese, dovolím si jej v komentáři opomenout. I proto, že toto vydání mám právě kvůli titulnímu Údolí strachu. Poslední ze čtyř románů s Sherlockem Holmesem a příběh, který je nějak opomíjen a méně znám. Zcela nespravedlivě, neboť je to příběh naprosto brilantní! Popravdě jsou to příběhy ve skutečnosti dva. Holmes na dobrou polovinu obsahu zcela zmizí ze scény. Tedy až poté, co čtenáře oblaží naprosto skvělým úvodním rozhovorem s Watsonem. A poté, co se přesunou do Birlstonu, kde ve společnosti venkovských policistů řeší brutální vraždu. Zločin, který možná není tak docela zločinem. Kde nic není, jak se na první pohled zdá. A klíče jsou v detailech. Doyle si tu čtenáře skvěle okatě vede a dokonce začátečník je schopen hledat, vidět a dedukovat k vlastnímu potěšení. Byť bude jistě nutně překvapen rozuzlením. Doyle v Údolí strachu, nemohu se zbavit toho dojmu, předestře čtenářům Sherlocka Holmese v celém jeho šarmu, genialitě a zábavnosti, která po sto letech neztrácí nic na kouzlu. A mě navíc vede k myšlence, že není lepší ukázky, odkud čerpala Christie pro svého Poirota. Když dáte vedle sebe poslední případy Sherlocka s prvními Poirota, ta asociace je přímo nabíledni. Ničemu to nevadí, nejde o kopii, jde jen o krásnou ukázku výměnu generací. Jak řečeno, Údolí strachu skrývá prakticky dva příběhy. Ten druhý příběh je retrospektivou, která vedla k hlavnímu činu. K tomu, kdo byl John Douglas. A nutno říct, že jsem byl touto částí skutečně potěšen. Rozhodně se nejedná o kritiku kapitalismu, jak by nás chtěla tradičně přesvědčit ediční poznámka ze 70. let minulého století. Doyle čtenáře zavede do divokých Spojených států na konci 19. století, kdy se divoký západ hemžil brutálními gangy. Nejde o nic menšího než regulérní gangsterku. Provinční městečko terorizované skupinou mafiánů, kterým nemůže nikdo přijít na kobylku. Až na jednoho ze členů slavných Pinkertonů. Příběh je to brutální, plný násilí, akce, intrik. A navíc volně inspirovaný skutečností. Amerika byla vždycky poněkud divoká. Slavné příběhy mafiánů, ať už italských nebo irských, o tom vypráví dost. V tomto případě to byla z větší části fikce. Poslední románové/novelové (v českém prostředí mi vždy dělá potíž to správně dělit) loučení s Sherlockem Holmesem bylo skvělou jízdou. Dva příběhy v jednom. Detektivka v plné síle. Možná proto, že Doyle dal nejen touto knihou návod svým úspěšným následovatelům, Údolí strachu v paměti zapadlo. Přesto, vezme-li jej člověk do rukou, odmění se mu skvělým čtenářským zážitkem.... celý text

Moderní básníci angličtí 1898, * antologie

Jednoznačně pozoruhodná sbírka představující díla významných britských básníků 18. a 19. století. Navrch vypracovaná Jaroslavem Vrchlickým, což lze u nás nepochybně považovat za záruku kvalit překladových i redaktorských. Byť jsem se přesvědčil o určité pravdivosti tvrzení, že překlad poezie je patrně ten nejrizikovější možný obor v rámci překladu. Nejen, že se do výsledku promítne osobnost konkrétního překladatele, zároveň je text poznamenán dobou vzniku. V tomto případě rokem 1898. Jakkoli je to jazyk krásný, přece jen působí pro současného čtenáře dosti zastarale. Zajímavé, že u beletrie není stará forma jazyka tolik znát, ba naopak ještě mnohé překlady naopak zdobí. Vrchlický českým čtenářům představil 150 let britské poezie ve 176 básních (pravda, v různé délce) od padesátky autorů. Přičemž pochopitelně neopomene velikány typu Walter Scott a Tobiase Smolleta, představitele jezerních básníků v čele s Wordsworthem a Coleridgem a samozřejmě nechybí ani největší romantici Byron a Shelley. Doplněno je to pak dalšími méně známými, polozapomenutými nebo dokonce překvapivými jmény. Sbírku naprosto skvěle otevírá Thomsonova "Vládni, Británie!". Každého autora doplňuje představení v několika větách - stojí za zmínku, jak moc jich živořilo, zbláznilo se či k smrti vyčerpalo. Pro mě osobně byl největším překvapením Robert Southey, jeho básně mě skutečně zaujaly. Ba pohltily. Obecně jsem co do poezie dosti barbar, kdy mám raději tu, která vypráví příběh (Macaulayův Horatius) než popisující statické záležitosti a hluboké city (jezerní básníci a plačící Shelley). Vrchlického antologie je vskutku povedenou prací, která jednak představuje ono stoleté období britského básnictví, obsahuje v některých případech dosud jediné české překlady a poodhrnuje specifičnost ostrovní poezie. Zatímco angličtí básníci jsou cituplní ve smyslu jemnosti, ti skotští (tak jako jejich předchůdci) jsou mnohem tesknější, temnější a přece povzbuzující, tematicky víc zaměření na svou domovinu a provázanost s ní. Irové stojí zase na svých vlastních nohách.... celý text

Guy Mannering čili Hvězdopravec 1929, Walter Scott

Duši povznášející román! Tak jako to vpravdě platí o většině Scottových děl. Ačkoliv je Waverley autorovým prvním románem a dodnes slavnějším, troufám si tvrdit, že Guy Mannering svého předchůdce v mnohém převyšuje a je neprávem opomíjeným, neřku-li zapomenutým, příběhem. Alespoň v mém pohledu, protože povídkou (tak krásně o svém díle Scott hovoří v překladu z roku 1929 - jako o pouhé povídce) vyprávějící události okolo Ellangowanského zámku jsem se nechal skutečně strhnout. 600 stran za 24 hodin četby mohlo by být podporujícím důkazem. K tomu, abych byl naprosto uchvácen, přispělo nespočet aspektů Walterova mistrovství, z nichž některé se pokusím nadále zmínit. Na předním místě jednoznačně stojí popis skotského prostředí se všemi hvozdy, horami, údolími, nebezpečnými lesy, ještě hrozivějšími pobřežími. Přičemž každé zákoutí má svůj odraz a vliv na samotný děj. Procházet se takovým prostorem pomocí Scottových popisů čtenáře nejenom vtáhne a probudí představivost, nýbrž vyvolá i touhu spatřit to na vlastní oči, pocítit onu sílu a dějiny Skotska. Vskutku není divu, že Walter Scott prokázal své rodné zemi naprosto neocenitelnou službu. Guy Mannering samozřejmě není přírodopisným dílem, nýbrž příběhem lidským. A velmi povedeným. Byť autor svým čtenářům nahodí tolik vodítek, že přímo s šokem "prokouknou" jednotlivé zásadní kameny zápletky, nemohou se odtrhnout od toho, jak příběh Scott povede, rozvede. Na jedné straně se příběh odehrává na docela malém prostoru s malým počtem postav. Zároveň to znamená, že se v malém prostředí velkého světa odehrává velkolepý příběh. Čemuž dopomohou ony postavy z barevné palety. Ačkoliv příběh rozehraje Guy Mannering svým horoskopem, předním hybatelem osudů je tajemná, pohádková, ďábelská, trochu šílená a přesto mocná cikánka Meg Merrilies. Originální svým cikánským původem je jakýmsi divadelním prvkem konceptu příběhu. Vždy svým objevením určuje zlomové okamžiky a červená nit jejích předzvěstí se vine příběhem jako je ohromující její vysoká postava v červených šatech, vlasy barvy havraních per a respekt po sousedstvu. Její role je přesto vedlejší. Příběh se točí okolo Ellangowanu a pohnutý osud rodiny Bertramů vepsaný do snahy vyřešit tragické zmizení posledního dědice. Walter Scott příběh rozvine do několika vyprávění, které se postupně blíží ke společnému rozuzlení. Naprosto fantasticky je vrcholí setkáním a poznáním v hale zámku Woodburne. Bravo! Mohu zmínit samotného Manneringa, který se z hvězdopravce stal velitelem vojska a po návratu se snaží pomoci již zesnulému příteli a jeho rodině. A jak už to bývá u románů tohoto období, jeho jméno v titulu není tak zcela určující. Kolorit doplňuje naprosto svérázného a rázný farmář Dandie Dinmont, kterýžto typ nesmí ve Scottových příbězích chybět podobně jako podivínský, dobrosrdečný a věrný Sampson. Pašerák Hattaraick a právník Glossin jsou pak z opačné strany, z ranku zlosynů, přičemž jejich konec není pro citlivé povahy. Nakonec si musím nechat právníka Pleydella. Protože právníci ve světě Waltera Scotta pochopitelně zaujímají specifickou pozici. A není tomu tady jinak. Až si říkám, že by stálo za studii, jaká byla skutečná role právníků v anglofonním světě 18. a 19. století. Protože to oni jsou těmi, kdo případy aktivně řeší, vyšetřují a přebírají roli pozdějších kriminalistů a detektivů. Pleydell vyšetřuje místo vraždy. To on vede zásadní výslechy. A je to on, kdo uvede vskutku brilantně vystavěný příběh do finále. Byla radost tento příběh číst, ba dokonce prožít. Ať už se jednalo o popisy, akční stránky, překvapivé zvraty či jednotlivé dialogy. Ba i přepisy dopisů Julie Manneringové měly svoje místo.... celý text

Nový život 1945, Dante Alighieri

Tak jako Milton nenapsal pouze Ztracený Ráj, nenapsal Dante pouze Božskou komedii. Byť se může taková zmínka zdát zvláštní na úvod, jejich vrcholné eposy v mých očích stojí pomyslně vedle sebe. A snad mě omlouvá, že jsem literární barbar bez vzdělání. Milton se zapsal především náboženskými texty, oproti němu Dante je Ital tělem duší, a tak toto malé dílko budiž oslavou lásky, zamilovanosti, hlubokého lidského citu. Dalo by se říct, že Nový život je tak trochu kronikou zamilovanosti. A navrch je to dílko opravdu zajímavé. Předně mě překvapila skladba díla, pročež jsem se dosud s podobnou nesetkal. Po desetiletí Dante pomocí veršů zapisoval svoje city k Beatrice a pomocí básní si pohrával s platonickou romancí. Finální celkem rozsáhlou báseň - či příběh - však obohatil jednak o komentáře k jednotlivým částem, jednak o naprosto skvostný prozaický text. Onen prozaický text je sám o sobě pokladem. Ať už Dante vypravuje skutečné události ze života Beatrice nebo vlastní zážitky s ní spojené. Nebo se zaměřuje na vlastní sny a vidiny; kdy naprosto fantastická je kapitola XXIII, kde popisuje blouznění v nemoci. Či si troufá na trochu filozofie nebo řemeslného komentáře jako v kapitole XXV, kde se rozepisuje o romantickém básnictví. Tím vším svému čtenáři nabízí požitek na několika úrovních. A zvlášť s přihlédnutím sedmi staletí, které uplynuly od prvního vydání. Dante tu totiž není čistokrevným básníkem, on tu vede rozhovor se čtenářem, vyznává se z vlastního bolu, poodkrývá osobnost, která se schovává za jménem Dante Alighieri. Nový život tak není jenom milostnou poezií vysoké úrovně, ale i pramenem k Danteho osobnosti.... celý text

Úpadek a pád římské říše 1983, Edward Gibbon

V roce 1776 Marie Terezie zrušila právo útrpné, v probíhající válce za nezávislost vznikly Spojené státy americké, James Cook se vydal na svou poslední plavbu, při níž objevil Havajské ostrovy a ztratil život, osvícenství měnilo pohled na svět a Edward Gibbon začal vydávat své epické dílo Úpadek a pád římské říše. Vskutku se není třeba obávat Gibbonovu práci stavět po boku oněch událostí. Ačkoliv od prvního vydání uběhlo 250 let, kniha příliš neztratila na svém kouzlu a čtivosti, jakkoli je z vědeckého hlediska pochopitelně v mnohém překonána. Gibbon oplývá naprosto ohromující dávkou vědomostí, která byla v jeho době zcela nevídaná a dovedla by obstát i dnes, kdyby neměl přístup k pozdějším objevům historiografie, archeologie, technologiím a způsobům analýzy. Kromě vzdělání a zápalu se Gibbon honosí také onou dávkou ironie a humoru, které byly typické pro britské autory ve století osmnáctém, a zůstávají pro ně typické i dnes. Bez ohledu na literární žánr. Nechybí ani vědecká kritičnost, kterou Gibbon míří především proti náboženství a jejím mučedníkům. Vpravdě že občas přechází až do osobní nevraživosti, kterou nijak zvlášť neskrývá. Sám autor se nebojí přiznat, že jeho dílo trpí nejedním nedostatkem. Je tomu skutečně tak, přestože si troufám tvrdit, že jeho dílo je přepychem, z něhož lze s jistou opatrností a zdravou skepsí čerpat dodnes. Ostatně při četbě prací britských autorů zaměřujících se na dané období je možno čas od času narazit na citaci nebo odkaz ke Gibbonovi i v současnosti. Ať už se jedná o fakt, úvahu, komentář nebo umělecký projev, Gibbonovo dílo je stále živou klasikou. Proto i dnes stojí za to si Gibbona a jeho vyprávění o úpadku patrně největší civilizace v dějinách přečíst. Pozorovat skvěle popsaný nástup křesťanství, ale i islámu. Obávat se nájezdu barbarských armád útočících na Itálii, vnitřní rozklad, zrady, šílené běsnění posledních císařů. A volně přejít do Byzance a euroasijskou oblast, kde poslední bašta v podobě Konstantinopole padla pod náporem nepřátel. A poslední pokusy o obnovu starých časů v době renesance. Edward Gibbon svou látku zpracoval opravdu ve velkém stylu. Na závěr se budu trochu opakovat, jenže mně osobně tento faktor opakovaně ohřívá krev na nebezpečnou teplotu. A to je český překlad. Adolf Felix odvedl skvělou práci, byť jeho snaha o vzletný styl rovnající se originálu má za následek občasnou těžkou formulaci, která láme jazyk. Což je v podstatě maličkost. Horší skutečnost, že znovu a opět se českému čtenáři dostává do ruky...výbor. Moje jazyková vybavenost, je-li nějaká, už nemá dost sil říct, jak moc mi barbarství české překladové literatury ubližuje na duši. A omluvou v daném případě není ani to, že originální Gibbonův počin má zhruba třikrát větší stránkový rozsah.... celý text

Zpověď poživače opia 2000, Thomas de Quincey

Thomas de Quincey, to je takový floutek britské literatury 19. století. Tedy, Petr Matoušek jej v úvodu popisuje naprosto skvostně: "malý, vychrtlý excentrik s hypnoticky klidným výrazem introvertní bytosti, která se prý tu a tam dokázala rozžhavit doběla." Quincey psal jinak, přemýšlel jinak; a taky podle toho žil. Znuděný filozof, který prokrastinuje svůj život a vytrvale hledá jakékoli hlubší impulsy. Díky tomu jsou jeho, většinou spíše esejovité, příspěvky o pozorování života takovou živou vodou, které v ledasčem dovedou oslovit i dnes. Ať už jde o určitou roztříštěnost myšlenek, posměšně ironizující tón či stále přítomný romantický nádech. V rámci té své prokrastinace, vrhnul se Quincey na užívání opia, natolik oblíbené kratochvíle 19. století, o níž se ve slušné společnosti nahlas nemluví. Jenže Quincey se mluvit nebál a nestyděl, a tak pro veřejnost sepsal toto malé dílko o vlastním "experimentování", čímž ve své době způsobil nemalý poprask a pro čtenářům o dvě stě let později nabídl malé nahlédnutí do jistého fenoménu. Přestože se nejedná o tak hluboký popis feťácké jízdy na opiu, malý svazeček nabízí mnoho zajímavých pasáží a myšlenek. Quincey zde popisuje ony povznášející euforické účinky z počátků, k nimž do kontrastu staví ony temné stránky. Při četbě jsem si nejednou vzpomněl na Dickense. Proč? Protože Quincey tu popisuje epizodu z svého života v chudobě, v níž se věnuje jisté ženské postavičce, která mi nápadně připomněla služtičku Markýzu ze Starožitníkova krámu. Stejně tak Quincey popisuje ona feťácké uličky špinavého Londýna, přičemž jsem si nemohl nevzpomenout na fantastickou úvodní scénu Edwina Drooda. To stejné platí o Quinceyho vyprávění o prostitutce Ann. A napadá mi myšlenka, do jaké míry tohle dílko Dickens znal, mohl se případně lehounce inspirovat a do jaké míry jsou Quinceyho epizodky všeobecným obrazem Londýna počátku 19. století. Temná romantika. Tím zacházím daleko od jádra věci jako sám autor v malé knížce velkých myšlenek. Tahle malá zpověď stojí za přečtení, stojí za tu malou čtenářskou cestu do opiových snů a jednoho zcela upřímného pohledu do temných zákoutí počátků 19. století. O kterých se tenkrát příliš nemluvilo. A o kterých se příliš nemluví dodnes.... celý text

Války růží: Střet Lancasterů a Yorků (1455–1485) 2021, Pavel Vodička

Kromě toho, že Války růží jsou fascinující kapitolou anglických dějin, dávno jsem si je pro sebe překřtil na živou formu přísloví "když se dva perou (Yorkové s Lancastery), třetí se směje (Tudorovci)". Rozvedení celého konfliktu a epizody se zhostil Pavel Vodička, přičemž musím rovnou říct, že naprosto skvěle. Nebojím se tvrdit, že spolu s Neillandsovou knihou tvoří patrně nejlepší česky dostupnou dvojici prací o Válkách růží. Pokud o další dobré nevím, milerád si ji přidám. Teď však k samotné Vodičkově knize. Autor čtenáře uvede souvislostí výborným úvodem událostí okolo Richarda II., Eduarda III. a taky Jindřicha IV. Následně se věnuje těm nejvýznamnějším osobnostem - a nejvýraznějším - kterými jsou Jindřich VI., Eduard IV. a Richard III. Pak už zbývají vítězové Jindřich VII. a VIII. Tolik o hlavách korunovaných. Nechybí ani "vedlejší" role Nevillů, Buckinghamů, králotvůrce Warwick a Woodvillové nebo bratrů Stanleyů. Na poměrně malém stránkovém rozsahu se autorovi povedlo představit a rozepsat ty nejzásadnější události, ať na polích bitevních nebo dvorských. Přehledně, čtivě, dostatečně informativně a podložené odkazy na prameny či literaturu. Jedna z věcí, co je pro mě na válkách růží zajímavá, je, že přes veškerou snahu, snad žádný autor nedovede být mimoděk nestranný. Všude se o aktérech dočtete jiné profily. Tak je to propletené a strhující. Shakespeare se dění věnoval ve svých hrách a značně ovlivnil vnímání tohoto období. Vodička pak přede mne v epilogu rozprostřel dosud neviděnou skutečnost, že onen Shakespeare nenapsal hry o jednotlivých aktérech, ale že ty jednotlivé hry jsou vzájemně velmi provázané a souvisle vypráví celé období. Pravda, spíše divadelně a ovlivněn alžbětinským dvorem, nicméně přesto dost zasvěceně. Bod pro Shakespeara. A tak se ani Vodička nevyhnul jistému a nevyhnutelnému zaujetí. Velmi se mi líbilo vykreslení Jindřicha VI. a takové určité - velmi zasloužené - ospravedlnění jeho osobnosti, pohnutek i činů. Horší je to s Richardem III. - tam ať se kdokoli snaží jak chce, ten kluk z toho vždycky vyjde špatně. Co bych autorovi vytknul, byť chápu jeho zaměření spíš na "bojovou" stránku, je až podivné přehlížení důležitosti žen na pozadí. Snad vyjma Markéty z Anjou se mi zdálo, že ostatní odsunul do pozadí a poněkud podcenil - ať už je řeč o Alžbětě Woodville nebo Margaret Beaufortové. Možná jim měl věnovat více prostoru než se rozepisovat o nástupu a vládě Jindřicha VIII. Tahle kniha má v sobě hodně, proč si ji opakovaně přečíst. Ať už po stránce odborné nebo čtenářské přívětivosti. Jako u každé historiografické knihy i tady platí, že vyvolává otázky či jistou skepsi v některých místech. Což je ovšem jedině dobře. A jak řečeno, troufám si tvrdit, že v češtině a českým autorem napsanou knihu o Válkách růží v tuto chvíli asi těžko hledat.... celý text

Bruce Springsteen - Není to jen rock´n´roll 2015, Marc Dolan

Vyčerpávající kniha. V dobrém i špatném smyslu, byť musím doznat, že z mého pohledu spíš ve špatném. Což je chyba předně má, neb jsem obsahově přece jen čekal něco odlišného. Kniha je totiž naprosto grandiózní publikací pro srdcové fanoušky Bruce Springsteena, poněkud těžkým soustem pak bude těm, které se s muzikantovou kariérou chtějí teprve seznámit. Dovolím si to poněkud rozvést. Přes podezření při četbě, až v poděkování se autor přizná, že kniha je psána a vydána bez vydání Bruce Springsteena. V podstatě se jedná o fanouškovskou knihu. A v tomto směru je to odborně a novinářsky ohromující počin. Hluboká analýza kariéra věhlasného amerického písničkáře, který sice stojí tak trochu samostatně, ale přesto se dostává pod kůži mnoha generacím a mnoha miliónům posluchačů už dobrých padesát let. A to je rozhodně obdivuhodný umělecký zářez. Marc Dolan se tak pouští do detektivní, opravdu mikroskopické analýzy, kdy se nezdráhá popisovat vznik Springsteenových desek i samostatných singlů, detailních popisů jednotlivých show i celých turné, a to včetně setlistů. Někdy jde s kůži na trh a nebojí se ani určitých spekulací o významu těch kterých počinů na pozadí. Proto velmi vyčerpávající, a přiznávám místy až zdrcujícím způsobem nudné čtení. Marc Dolan ovšem přináší i mnohá pozitiva. Bruce Springsteen je totiž fenomén, v jehož tvorbě se odráží americká hudební popkultura. Vždyť ten kluk v džínách spolupracoval s Patti Smith na legendární Because The Night, je fenomenálním kapelníkem a v průběhu života se setkal a oťukal s naprostými legendami počínaje Frankem Sinatrou a Elvisem Presleym, konče Dropkick Murphys a Arcade Fire. Začínal v éře rádií a gramofonových desek, popasoval se s nástupem CD a nezapadl v současné digitální éře. A to kniha končí rokem 2012, tudíž další desetiletá jízda na stránkách chybí. Neutuchající Dolanova touha popisovat všechno do maličkostí přináší zároveň tu největší devízu jeho knihy. Byť je řečená mimoděk. Kromě Springsteena, který je tu středobodem, dozví se čtenář mnohé o americké hudební scéně a jejím vývoji, stejně jako vývoji společenském, politickém i ekonomickém. Springsteen je Born in the USA. Což znamená, že všechno řečené se odráží v jeho hudební tvorbě, všechno na něj mělo vliv. A kariéra tohoto samotářského sympaťáka vypráví dějiny Spojených států druhé poloviny dvacátého století. Proto stojí za tu dřinu si tu knihu přečíst. Byť bych ji nedoporučoval jako úvod do sprinsgteenovského světa. Na to s sebou nese příliš těžkých rizik. Vážně to není jen Rock´n´Roll.... celý text