Kozel přečtené 806

Poslední bitva 2023, C. S. Lewis (p)

To tedy byl velkolepý závěr! Zanechalo to ve mně hotovou bouři pocitů. A Lewis, ač nakonec dal prostor jednorožcům (dokonce dinosaurům) a navrátil do Narnie oblíbené hrdiny, zároveň se projevil jako naprostý ukrutník. Ještě teď mě mrazí z toho, co provedl hlavním postavám. Ani jejich radost z Aslanovy země to nezachrání. Bratři Grimmové by se pozastavili nad silou úderu. Jestli jsem Lewisovi nechtěl odpustit, že zakázal návrat do Narnie Petrovi nebo Lucii, pak tímhle mi vyrazil dech. Bez ohledu na to, je Poslední bitva epickou rozlučkou s pohádkovým světem Narnie. Ačkoli se o pohádku už tak úplně nejedná. Jde o regulerně temný příběh. Radost se smutkem se tu snoubí, stejně jako drama s vtípky. Společensko-nábožensko-filozofické pasáže, jejichž myšlenky jsou do současnosti platné, jsou velmi rafinovaně předložené. Počínaje nechutným opičákem Vytáčkou, zákeřně rebelujícími trpaslíky (ostatně při skutečnosti, že to je temný rod Nikabrikův, to tolik nepřekvapí) a sympatickým chudákem oslíkem Zmatlíkem, přes šlechetného krále Triniana s jednorožcem Klenotem a okouzlující Jill až k prvotřídním záporákům kocourovi Zázvorkovi a tarkánovi Rišdovi. Počínaje započatou zkázou Narnie, přes marnou snahu o její záchranu až po dokonaný rozklad přímo před očima čtenáře. Počínaje konfliktem různých vyznání, přes naprostou nevíru, až ke smíření. Najdeme tu odvahu, oddanost, zákeřnost, prvotřídní intriky. Epickou poslední bitvu. Trochu humoru, spousta vážnosti. Smutek a lítost pocukrované trochou radosti a naděje. Nejhorší - a zároveň nejlepší - je samotné finále a setkání všech dobrých známých - šmankote, i ten Rípčíp, tu je. Ovšem jen do chvíle, než dojde čtenář prozření. Kruté. Opravdu kruté. Jednoznačně jeden z nejlepších dílů, zároveň nejtemnější a se schopností zanechat ve čtenáři bouři pocitů. Když Poslední bitvu srovnáte s prvním dílem, je až šokující, jak naprosto odlišné příběhy to jsou. Vyprávěné ve stejném duchu, podobným stylem, nicméně obsahem jsou si na míle vzdálené. Zatímco první díl je ryzím, světlem zaplněným, pohádkovým příběhem vhodným i pro děti, ten poslední otřese i dospělým. Výborné.... celý text

Letopisy Narnie (komplet) 2024, Clive Staples Lewis

Už nějakou dobu mi rezonují v hlavě Lewisova slavná slova: "Jednoho dne budete dost staří na to, abyste znovu začali číst pohádky." I proto, že už nějakou dobu sem tam sáhnu po dětských příbězích nebo pohádkách. Dá se tedy říct, že už na mě došlo. A tak už jsem nějakou dobu zároveň pokukoval po Letopisech Narnie. Vyplatilo se po těch sedmi knihách sáhnout! Většina v současnosti vydávaných kompletů řadí knihy podle vnitřní chronologie děje. Já si je však seřadil tak, jak původně vycházely, což se mi jevilo jako ideální způsob, jakým poprvé vstoupit do světa Narnie. Nemusíme si nic namlouvat, Narnie je úchvatný svět plný kouzel, magie a dobrodružství. Bez ohledu na čtenářův věk, Narnie tu bude navždy. Je tedy trochu škoda, že na rozdíl od jiných, je tento svět dnes trochu upozaděný. Možná trošku tuším, čím to je. Dá-li se označit něco za "slabé" místo Lewisova světa, pak je to určitě právě ona náboženská část. To, jak je Aslan zcela průhledně samotným Bohem, v prvních dílech aktivně vstupuje do děje coby deus ex machina, zatímco v těch posledních vystupuje naopak okrajově. Ta morálka je tu znát, stejně jako inspirace v obrazech a sděleních biblických. Na druhou stranu to není nijak na tlak, Lewis pečlivě vybíral, a tak pouze "dospělácké" asociace a "vědění" dovede vyrušit z příběhu. Být člověku 9,10,11,12,13,14 jako je hlavním hrdinům, naskytne se mu naprosto čistý zážitek. Jak moc to je nebo není na škodu, to už záleží na tom kterém čtenáři. Já bych radil, pokuste se od dospělé mysli oprostit jak jen je možno. Je mi jasné, že při každém dalším čtení v budoucnu, zaujme mě něco jiného, stejně jako jsem při prvním čtení spoustu věcí nepochytil, přehlídnul, nepostřehl. Mohu však rovnou říct, že čtyři díly se mi na první dobrou vryly velmi hluboko. První, opravdu čistě pohádkový, mi v mysli doprovází obrazy z filmu. Plavba Jitřního poutníka mě uchvátila úvodními scénami a následně celou odyseou po neznámých mořích ve společnosti Kaspiana a hlavně nepřekonatelného myšáka Rípčípa. Plachetnice, neznámé břehy, bouřlivé živly a odvážný mluvící myšák. Co víc si přát. O moc pozadu není ani Kůň a jeho chlapec, pohádkový příběh s orientálním nádechem a povedeným příběhem. No a pak Poslední bitva. Pokud mě Lewis někdy až iritoval Aslanovým vyobrazením, pak to, co provádí s oblíbenými hrdiny, je něco až naprosto darebného. Říkám to s polovičatým úsměvem a skrytou bolestí. Protože Lewisova schopnost vykreslit hrdiny mi velmi sedla. Oblíbil jsem si je, sledoval jejich osudy i vývoj a těšil se z každé možnosti, kdy se na stránkách objevili. Je to darebák. Poslední věty tedy zní, že do Narnie stojí za to vstoupit a patří do kategorie těch příběhů, kam nevkročíte jednou, nýbrž opakovaně. Je to pohlcující a okouzlující. I kdybych měl být starý jako Digory, bláznivý jako Andrew, nic to nezmění na tom, že budu chtít znovu posedět v domě Tumnově, vyměnit si poklonu s Rípčípem, těšit se ze společnosti Lucie, Jill, Edmunda a Eustace, pozdravit se s Kaspianem, ošívat se nad trpaslíky, horšit se nad Jadis a nakukovat do skříní, jestli nejsou hlubší, než se na první pohled jeví.... celý text

Čarodějův synovec 2023, C. S. Lewis (p)

Na knihu popisující vznik Narnie byl jsem velmi zvědav. A dostal jsem vskutku pohádkový příběh. Má to jistou nevýhodu. Být čtenáři raných "náct", věřím, že by byl naprosto uchvácen. Digory a Polly jsou, zvlášť Polly, jsou sympatická dvojice. Toho jsem si tedy už u Lewise všiml, že dívčí hrdinky jsou lepší než hoši, což jednoznačně není nic špatného. Pomatený strýček Andrew je víc komickou postavou a zároveň zloduchem. Je to přece jenom popletený nevěřící dospělý, a ti mají tendenci všechno pěkné kazit. Jen se sami přiznejte. Po zkušenosti s předchozími díly bylo navýsost hezké sledovat některé spojitosti z minulých příběhů, včetně objevení se Bílé královny Jadis. Jenže mně není "náct", a tak mám dospělácké konotace, díky nimž vidím v knize konotace, které dětská mysl nemůže postřehnout. Některé jsou fajn, jiné zarážející, některé trochu kazí zážitek, až si připadám jako strýček Andrew, který se vlastní sugescí ochudil o možnost rozumět řeči Narnijských obyvatel. Více než u předchozích dílů je tu znát Lewisova filozofie i zrcadlení se současností. Nijak na škodu, ale přesto. Při sledování vzniku Narnie autor nabízí docela zajímavou verzi stvoření světa podle Genesis. Zlovolná čarodějnice Jadis se svými přímo diktátorskými sklony může jasně odkazovat na to, co se ve světě dělo ještě deset let před vydáním knihy. Její přenesení do našeho světa, zběsilá jízda po Londýně a vznik Planiny lucerny v Narnii jsou zároveň jedněmi z obrazů, které mě těšily nejvíc. Digoryho cesta za jablkem a lehké morální poučení může působit trochu otravně, zároveň nabízí dojemné vyprávění o odvaze, sebezapření a snaze pomoci nejbližším. Ohromným sympaťákem knížky je první král Narnie, drožkář. Toho si musíte oblíbit. A nakonec zaskvěl se kůň Jahoda, tedy Peruť. Hotový Pegas. Krásné. I když nerozumím tomu, jak mohl Lewis přes všechny fauny a kentaury vynechat jednorožce. Takže jsou moje pocity z Čarodějova synovce mírně rozporuplné. Dáno je to právě tím, že mám za sebou víc jak dvacet let, při nichž jsem nevyhnutelně nasbíral vjemy, které mi brání ponořit se do příběhu zcela. I tak je to okouzlující příběh o vzniku jednoho magického místa. Je moc dobře, že máme možnost - a že je nám to potřeba - vstoupit do Lesa mezi světy, ať už s prsteny na ruce nebo bez. Ať už jsme dospělí nebo ještě ne. Ať už je to Narnie nebo Harry Potter. Tyhle světy potřebujeme. Stejně jako se potřebujeme vyvarovat Charnu.... celý text

Pět životů: Neznámé příběhy obětí Jacka Rozparovače 2023, Hallie Rubenhold

Polly Nichols. Annie Chapman. Elizabeth Stride. Catherine Eddowes. Mary Jane Kelly. Pět jmen pěti kanonických obětí Jacka Rozparovače je spolu s jejich smrtí (zvlášť v případě Mary Jane) to jediné, co po jejich smrti v dějinách zbylo. Hallie Rubenhold jim svou knihou složila památník, jímž představila čtenářům životní osudy a lidskou tvář. Vlastně tak učinila víc, než kdokoli od roku 1888. Že je to kniha hodná přečtení, potvrzuje i Lucy Worsley svými slovy: "Fantastická práce. Kniha, při které budete slzet soucitem a vzteky". Bylo mrazivě příznačné otevřít tuhle knihu při MDŽ. Popravdě, ačkoli mám hlavu plnou vodopádu myšlenek, nedostává se mi slov, jimiž bych tuhle zcela nepochopitelně přehlíženou knihu dovedl popsat. Jedna z nejsilnějších myšlenek autorčiny práce, která bije jako kladivo do čtenářova vnímání příběhu Jacka Rozparovače, je, že vyjma Mary Jane oběti NEBYLY prostitutky. Ať už řádění Jacka Rozparovače znáte a vnímáte jakkoli, tahle kniha má sílu zatřást jakýmkoli čtenářovým závěrem, který do té doby měl. S Hallie Rubenholdovou se podíváme do londýnského podsvětí 19. století, přičemž sugestivní popisy a kontexty dávají promluvit jednomu nesouvisejícímu komentáři, který jsem před časem četl, že "Londýn je krásným místem pro život pouze v případě, že si to můžete dovolit". Podíváme se na život chudých vrstev, který se rovnal pasti, z něhož nejen mnohdy nebylo úniku, ale naopak spustil spirálu přímo do pekel. Ženou se slzy do oka při čtení okolností, které vedly Polly nebo Annie do zkázy. Polly reprezentuje přesně tu kategorii chudiny, kterou Dickens popisuje ve svých knihách; navrch jej mohl její manžel opakovaně zahlédnout. Annie vyrůstala v o něco lepších podmínkách s výhledem na Windsor. Oběma se dostalo určité formy vzdělání a příslibu lepší budoucnosti. Než přišel chlast, což je záležitost vedoucí k mnohému hlubokému zamyšlení. Elizabeth u mě po lidské stránce, přiznávám, tolik sympatií nezískala. Její příběh však ano. I pro českou stopu - její zaměstnavatel byl rodák od nás. Katherine a její poněkud svobodomyslnější vnímání života zase odhalilo její divadelní nadání a přineslo pozoruhodný příběh vzdáleného příbuzného Robinsona. O nic méně tragický příběh než ten její. A zamrazilo mě, když si při propuštění z vězení osudné noci vymyslela jméno nápadně podobné oběti ze všech nejslavnější. Mary Jane, nejmladší z obětí a jediná prostitutka, je nejznámější obětí a největší záhadou ze všech pěti žen. Každý vyprávěný příběh se stane mrazivým a velmi potemnělým, když autorka přejde k rekonstrukci posledního dne, večera a hodin před nálezem těla. Pečlivá vědecká práce skládá dohromady jednotlivé střípky, zasazuje je do kontextu, kritizuje soudobý tisk, práci Metropolitní policie. Avšak nijak odsouzeníhodně. Při zmínění mnoha faktů, skutečností a souvislostí a zajímavostí vyvstává před čtenářem Londýn konce 19. století v živý obraz. Možná dokonce živější, než jsem dosud "viděl". Především však před čtenáře z knihy Hallie Rubenholdové vystoupí nikoli bezejmenné oběti, ale živé lidské bytosti. Matky, dcery, sestry, manželky, milenky. Ženy s vlastními trápeními, konkrétními životními drahami, snahami, touhami, neštěstím, občas snad i radostmi. Znepokojivé, dojemné, skutečně působivé a spravedlivé. Tohle je jednoznačně kniha, která se čtenářem zacloumá.... celý text

Kůň a jeho chlapec 2023, C. S. Lewis (p)

Na sever do Narnie! Lewis příběh Koně a jeho chlapce zmínil už v předchozím díle Stříbrná židle. Jelikož tam neměl čas příběh vyprávět, napsal rovnou celou knížku. A ta se rázem stala jedním z mých nejoblíbenějších dílů série. Ačkoli se Lewis nechá slyšet, že "příběhy lidé chtějí poslouchat, ale neznám nikoho, kdo by toužil číst slohové práce" a dá se s tou myšlenkou hodně souhlasit, přece jsem si tuto orientálně laděnou pohádku nanejvýš užil. Přestože do samotné Narnie se znovu téměř nepodíváme. V mnohém je Kůň a jeho chlapec velmi povedenou kompilací různých pohádkových příběhů, leitmotivů a schémat. Pobavil mě Brí jemně strkající kopytem i hlavou do Šasty a jejich vzájemné rozhovory. Musím se přiznat, že při čtení jejich prvního útěku (a že se tu hrdinové "nautíkají") jsem si mimoděk vybavil jinou dvojici chlapec-kůň, na níž má generace rozhodně vyrůstala. Mám na mysli samozřejmě Átreje s Artexem. Lewisův příběh má ovšem veselejší konec i průbě. Nejen díky rozmilým hovorům těch dvou. Zvlášť, když se pak k ústřední dvojici přidá Aravis s Hwin, čtveřice hrdinů je kompletní a není nouze o nádherná prostředí, napínavé okamžiky a dlouhou řadu dobrodružství. Výborně vystavěný dobrodružný příběh víc než kouzla zaměřuje pozornost na dvorské intrik a morální rozdíly. V čele s Rabadašem; osel jeden. Vtipné a přitom dramatické setkání Avaris a její, řekněme, přítelkyně v Tašbánu patří mezi nejzajímavější části. Ty ovšem vrcholí velikou bitvou o Anvard. A tak se setkáme i s hrdiny první knihy. Tedy kromě Petra, který se vydal na sever, a Zuzany, která jako dospělá dáma do bitev nechodí. Je tu ale Edmund a Lucie, což bylo radostné opětovné setkání. Vůbec se mi zdá, že oproti předchozím dílům je tato knížka vyprávěna s větší lehkostí a odlehčením. Ať už ve smyslu vyobrazených událostí (v případě Korina zvlášť), autorova překračování čtvrté stěny nebo některých hlášek, kdy mou nejoblíbenější je ta, kdy Hwin tvrdí, že "začíná být tlustá jako dětský poník, protože celý den jí a vůbec se nehýbe". Kůň a jeho chlapec je opravdu spíš vedlejším příběhem z vesmíru Narnie. Je skvěle sepsaný, čtivý a hravý. Obstojí zcela samostatně bez závislosti na zbytku série. Je to, jak říká obálka, divoký cval za svobodou. Živý, zábavný, pohádkový, myšlenkově hluboký a kouzelný. Je to cesta s jasným cílem, jak by řekl Brí: "Na sever do Narnie!"... celý text

Stříbrná židle 2023, C. S. Lewis (p)

Druhá knížka série o Narnii, kde Narnie hraje okrajovou roli. Příběh Stříbrné židle v sobě nese mnoho překvapivých změn ve stylu vyprávění. V knížce se toho na první pohled neděje tolik jako v předchozích. Událostí, postav i obrazů je výrazně méně, zato je to vyprávění dospělejší a více se schématem podobá třeba Tolkienově putování po Středozemi. Tohle dobrodružství je skutečně více "hrou na hrdiny" než barevnou pohádkou. Eustace už není tím otravným spratkem, ale téměř dospělým hrdinou. Doznal podobného vývoje jako Edmund, byť mu není tak roven. Stejné platí o Jill. U ní jsou ty změny markantnější a zvlášť ke konci nabírá na mých sympatiích. Ale nic naplat, přes veškerou autorovu snahu, Lucinkou není. Největším sympaťákem je tu hrdina škarohlíd - bludička Čvachetka. Průvodce našich malých hrdinů. Aslan, a to jsem rád, ustupuje silně do pozadí a už je opravdu jen Vyšší mocí, která však nijak zvlášť nezasahuje do samotného děje, jehož vývoj je zcela v rukou hlavních postav. Není na pozadí sám, protože kdo si zamiloval Dýnila, ten pocítí lítost nad starým přítelem. A kdo se těšil na vládnutí Kaspianovo, ten bude překvapen. A tak se ve společnosti ústřední trojice podíváme do země obrů za hranicemi Narnie. Přímo do sídla jménem Harfang. Tento vcelku klasický pohádkový motiv, včetně tamní zápletky a rozuzlení. Jenže útěk je tak trochu z bláta do louže, respektive z povrchu pod něj. A v podzemí, mezi gnómy, se rozjede opravdu krásně vykreslené dobrodružství. Tady se Lewis vyřádil na popisech, představivosti a dramatičnosti. Tady dojde na rozuzlení toho základního úkolu určeného Aslanem. Tady malí hrdinové (no, Čvachetka tak malý není) dojde na nalezení Riliana, dospění hrdinů (zvlášť Jill se promění ve skvělou postavu, která Narnii začala propadat už na Harfangu) a vrchol příběhu končící...no...zdráhal bych se tvrdit, že ryzím happy endem. A protože vždy je potřeba i zloducha, tady jím byla znovu čarodějnice. Stejného, ne-li horšího vrhu, než Bílá čarodějnice. Bylo krásné sledovat, jak Lewis po malých náznacích rozplétá stopy vedoucí do jejího sídla už od začátku. Pro sečtělého dospělého čtenáře jsou velmi průhledné. Přesto si dovedu velmi dobře představit, že mnohem úžasněji zapůsobí na čtenáře malé. Natož pak konec této zmije. Jinými slovy, Stříbrná židle už není dětsky pohádkovým příběhem jako začátek série. Příběh je složitější, sofistikovanější, jedná se o ryzí hrdinské fantasy putování. Svým způsobem v několika směrech porovnatelné s Hobitem (o dvacet let starším). Akorát se tu tolik nesnídá. A je tu hodně z narnijské morálky Lewisovy. Včetně toho, že mluvící zvířata nepatří na stůl. Taky dobře platí, že "čím jste očarovanější, tím jste si jistější, že nejste očarovaní vůbec". Já očarován byl. Přesto ne tolik jako v předchozích knížkách. Ta nejsilnější myšlenka, která mě hluboce oslovila, je přitom nabíledni: "čtyři děti, které hrají hru, dokážou vymyslet svět, který ten váš skutečný strčí do kapsy." A to je ta správná magie.... celý text

Příběh Amleta, prince jutského, jak jej ve své dánské kronice zapsal Saxo Grammaticus 1996, Saxo Grammaticus

Znáte Hamleta? Nepochybně. Znáte však Amleta? Dost možná ne. Helena Kadečková nabídla českým čtenářům možnost nahlédnout do příběhu, který sepsal dánský kronikář Saxo Grammaticus a jehož vyprávění se nepřímo stalo inspirací Shakespearovi pro jeho slavné drama. Tento ani ne šedesát stránek krátký spisek malého formátu je unikátní záležitostí hned z několika příčin. Tento po fyzické stránce malý počin je veliký svým obsahem. Helena Kadečková samotný text rozšířila o skvělý výklad zmiňovaného historického textu, zasazení do kontextu historického i literárního a na konci spisku přidává několik pozoruhodných vysvětlujících poznámek. Je skvělé pozorovat nitky, několikrát zmiňované autorkou. Vedou k Shakespearovi a především nazpět. Vedou ke sledování inspirace renesančního génia; překvapují Shakespearovou schopností vytáhnout látku a zpracovat ji v královské roucho (pravděpodobně) věčné trvanlivosti; zaráží přetrvávají spojitost mezi Skandinávií a Anglií; udivují jak jsou dávné příběhy sobě podobné, navzájem propojené, stále fungující. Jenže jaký je tedy samotný příběh Amletův? Drsný, přímočarý, pravda místy mírně pokulhávající. Severský hrdinský příběh v plné nádheře. Amlet, předstírající blázna, jde nekompromisně za svou pomstou. Scéna z paláce, kde jeho šílenství už ani snad není příliš hrané, patří mezi ty nejsilnější. Amletova promluva vůči poddaným je mírně patetická, ale v souladu s dobovými příběhy, kdy změna vlády skutečně neprobíhala demokratickým způsobem. Nicméně jedná se v první části o příběh, který je v nejrůznějších obdobách velmi dobře znám. V detailech, ani nedovedu povědět přesně proč, připomínal mi Beowulfa. Pro mě snad ještě zajímavější byla druhá, nepříliš známá část. Tu Shakespeare v podstatě zcela pominul, přestože by zasluhovala nejedno dramatické ztvárnění. Totiž Amletova cesta do Skotska, ženitba s Hermtrudou a následná, prakticky nájezdnická, cesta zpět přes Anglii do Dánska. Amletova smrt je pak vyznívá nejen jako zrcadlo jemu samému ve srovnání s Fengem, ale je jasně patrná Saxova inspirace latinskými příběhy, načež pobaví i kronikářovo, coby církevního zástupce, jasně dogmatické vnímání ženských postav. Tento kraťoučký vhled do knihy Dánských kronik je malým šperkem českého překladu. Nejen, co se týče vnímání Shakespearova díla, nýbrž v širším měřítku středověkých děl, legend, příběhů a ság.... celý text

Plavba Jitřního poutníka 2023, C. S. Lewis (p)

Je čas otevřeně si přiznat vlastní slabost pro námořnictví z dob plachetnic; ono šimrání na duši se začalo probouzet hned při vstupu do Narnie z pokoje v Cambridgi. Skvostné. Lewis čtenáři naservíroval ohromující odyseu po mořích obklopující svět za hranicemi Narnie, do níž se tentokrát přímo nepodíváme. Lewis je ovšem dareba, a tak do onoho putování narval spoustu pozoruhodných dobrodružství a naprosto magických míst. Počítaje v to několik mých dalších slabostí. Jako třeba draky! Tedy přesněji řečeno jednoho. S jeho nástupem se Eustace promění v mnohem snesitelnějšího jedince. Mimochodem, Lewis má talent zpodobnit neuvěřitelně otravné spratky. Stačí si vzpomenout, jaký byl Edmund po většinu prvního dílu. Zároveň Lewis umí i naopak postavy, které si člověk zamiluje. V tuto chvíli mám na mysli Lucinku a šlechetného myšáka Ripčípa. Akorát si nejsem jistý, jestli někdy Lewisovi odpustím, co s oběma (a Edmundem) provedl na konci plavby. Vnímám to jako hlubokou zradu. O moc pozadu však nestojí ani Drinian, kapitán lodi, v mnohém a často převyšující samotného Kaspiana, který v příběhu hraje spíš třetí housle někde na pozadí. S takovým kapitánem se rozhodně chcete vydat na plavbu. A s Ripčípem po boku. Při plavbě na palubě Jitřního poutníka (kterážto loď je mimochodem nádherně vykreslená, že je přímo slyšet zvuk jejího dřeva, namáhaného lanoví, prorážení mořské hladiny, vítr v plachtách) zažije čtenář opravdu mnoho. Dobrého, děsivého, vždycky kouzelného. Přímo realisticky tvrdé - na dětskou knížku obzvlášť - bylo vyobrazení otrokářství v Úzkém přístavu. Za to naprosto magická byla scéna, kdy Lucinka četla v čarodějné knize. A navrch rozkošní Ňoumové, tedy učeněji řečeno Monopodi, kdy při jejich pozorování se nelze ubránit úsměvu a pobavení. A tak bych mohl pokračovat dále, přeskočím však na konec, a zmíním jen podmořský lid, který Lucinka pozorovala přes zábradlí Jitřního poutníka. Nejslabším článkem celé knihy, dle mého názoru, je nedostižný Aslan. On totiž není pouhou Deus ex machina (a že Lewis tuhle funkci používá chvílemi opravdu násilím), on je samotný Deus. Zcela otevřeně. Což může být jistou překážkou, bude-li knihu číst dospělý čtenář. Nemluvě, když se objeví hvězda na odpočinku, Rámadú. Té myšlence jisté tendenčnosti či neohrabanosti autorově se nelze vyhnout a pak zaleží na každém, jak to dovede zpracovat. Vyloženou překážkou pro zážitek to není, byť snadnější to mají věkově mladší, kteří se mohou na tuto plavbu vydat zcela bez obav a dát průchod zcela ohromující imaginaci. I já si na ni sáhnul. A mám pocit, že ač dávám plný počet hvězd s výhradou, Plavba Jitřního poutníka jasně aspiruje na můj nejoblíbenější díl série. I přes tu těžko odpustitelnou zradu zmíněnou dříve.... celý text

Princ Kaspian 2023, C. S. Lewis (p)

Skupina dětí z prvního dílu je starší o rok, zatímco Narnie evidentně o několik staletí. Kouzlo ovšem neztratila. Příběh prince Kaspiana - včetně vyprávění o jeho životě skvělým Dýnilem - je o poznání složitější, než první díl. V mnoha scénách i drsnější; Lewis se drsnosti evidentně neleká, o čemž mimo jiné může hovořit scéna s rady, kdy Nikabrikova snaha o rebelství skončí definitivní porážkou. Rebelie, vzdor a nevíra jsou vůbec v nejrůznějších obdobách průvodními jevy celého dílu. Stejně jako morální vzkazy. I když se vůči Lewisovi často hovoří jako o nepokrytém kazateli křesťanství, přijde mi to trochu úzkoprsé a příliš tvrdé "obvinění", byť Aslan evidentně supluje Boha. Na druhou stranu má Aslan mnoho společného s Gandalfem. Stejně tak jako celý příběh vykazuje mnohé, co by se dalo neodkladně porovnávat s "dospělejším" světem Pána prstenů. O to v tuto chvíli rozhodně nejde. Narnie je určena přece jen mladším čtenářům. A v tomto směru nezklame. Svět mluvicích zvířat, kde největšími favority byl jezevec Lanýžník a Řípčíp se svojí skupinou nebojácných rytířských myší. Oživená příroda v čele s Backchem a stromovými národy; ty jsou podány naprosto skvostnými popisy. Trpasličí národy a druhy reprezentované zmíněnou dvojicí Dýnil a Nikabrik. Vždy vznešení, astronomií se zabývající kentauři, kterým se "nikdo nikdy nesmál". Putování hrdinů po fantazijním světě, kde jen pochybovač zaváhá, zatímco otevřené (především dětské) mysli věří všemu, jako by to bylo dáno a nezpochybnitelné. A vskutku, dovedli byste někomu říct, že chodící stromy, tancující víly nebo mluvící veverky neexistují? Bylo by to hrozné jako pro Lucii, když musela "vzbudit čtyři lidi, kteří jsou všichni starší než vy a velice unavení, navíc proto, abyste jim řekli něco, čemu nejspíš nebudou věřit, a nutili je udělat něco, do čeho se jim určitě nebude chtít." Lidé v knize nedopadají dobře, ba naopak, interpretováni Mirázem jsou těmi škarohlídy, kteří svým přístupem a chováním devastují jindy nádhernou zemi Narnii a snaží se paměť její slávy zcela vymýtit. "Nic se nikdy nestane dvakrát stejně". Dokonce ani v Narnii. A tak každý z dílů je jiný. Týž díl bude jiný při druhém čtení. O Narnii prostě platí, jak každý ví, zvlášť jezevci, neboť mají dlouhou paměť a nikdy se nemění, že "tohle není země lidí, ale je to země, kde má být člověk králem". Pak bude Narnie prosperovat. Možná nejen ona. V příběhu prince Kaspiana bylo tolik napůl řečeného, že nezbývá než se pustit dále a hlouběji do Letopisů této země a nechat se jejím vesmírem okouzlit.... celý text

Lev, čarodějnice a skříň 2023, C. S. Lewis (p)

Před dvaceti lety vznikla řada filmů, která tuhle knižní sérii vynesla opět na světlo. Stejný počet let mi trvalo, než jsem otevřel stránky plné Narnie. Podobně jako u "bratrského" Pána prstenů a Harryho Pottera. A stejně jako v Harryho případě, hned s prvním dílem přichází upřímné nadšení. Snad nepříliš ovlivněné oním filmovým zpracováním, které v paměti stále tak nějak zůstalo. Ostatně malou textovou úpravu knihy v tomto směru přiznává i vydavatelská poznámka na konci příběhu. Hned z kraje mě zaujalo - což jsem si dříve plně neuvědomil -, že Lewis zasadil čtveřici sourozenců do válečného programu, kdy byly londýnské děti posílány do bezpečí na venkov. V roce 1950, kdy kniha vyšla, záležitost v stále živé paměti, a to i v případě mnohých tehdejších čtenářů přímo z první ruky. A co si budeme povídat, pohádkový příběh dětské fantazie je to natolik ohromující a okouzlující, že mám tendenci věřit, že se podobných nenapsaných dobrodružství v té době odehrála slušná řádka. Ústřední čtveřice se Lewisovi hodně povedla. Přičemž největší favoritkou je Lucinka, zatímco naprostým zmetkem Edmund. Stojím na Petrově straně, a ještě bych Edmundovi možná ještě přisolil. O samotném příběhu snad ani netřeba víc hovořit. I v současnosti je to skupina starých dobrých známých v čele s Aslanem. Na protější straně stojí Bílá čarodějnice, přičemž mě odrovnala poznámka, že je dcerou první Adamovi ženy, čili Lilith, o níž se málokdy hovoří. Natož v dětské literatuře. Bylo skvělé vejít do skříně (i když každý dobře ví, že dveře za sebou nezavírat), prodrat se starými kabáty a najednou se objevit u pouliční lampy na západní straně lesa, který je plný podivuhodností. Včetně mluvících zvířat (kdo by se netěšil z návštěvy a dýchánku u pana a paní Bobrových?) a bytostí z pohádek, legend a folklóru. Skvěle přímočaře Lewis rozdělil dobré a zlé, včetně příslušníků obou stran. Má to skvělý efekt pro fantazii. Nakrásně si představíte nejrůznější šelmy, víly všech druhů, kentaury, fauny, obry, draky, vlkodlaky a to, na jakou stranu přísluší. Je teda trochu otázkou, že jsem vyjmenoval hlavně tu zlou, ale nevadí. Toho si nevšímejte. Mimochodem, věta "pořád zima a nikdy Vánoce" je děsivější, než by mě kdy napadlo. Všimnou je si třeba především toho, že je příběh sepsán tak nádherným způsobem, že je úplně jedno, zda se píše rok 1950 nebo 2025, protože Lev, čarodějnice a skříň je stále příběhem plným kouzel, magie, dobrodružství a fantazie. Je úplně jedno, kolik desítek let je čtenáři, protože projít tou skříní je lákavé pořád. A já jsem hodně zvědav, jaká kouzla jsou připravena v těch dalších šesti knihách.... celý text

Robin Hood 2018, Alexandre Dumas, st.

S úsměvem musím opět konstatovat věc, že Francouzům se nedá věřit. Alexandre Dumas byl Francouz. A já si dovolím počít tím, co je na knize Robin Hood od Dumase špatně - což navazuje na chybnost (mohu-li si takový termín troufat použít) vydání od Garamontu. On totiž Dumas dobrodružství Robina Hooda nenapsal. On je přeložil. Jedná se o překlad knihy anglického spisovatele Pierce Egana (1840), kterou Dumas rozdělil do dvou knih (1872-1873). S tím, že romantická spojitost Robina s Richardem Lví srdce pochází od Waltera Scotta z románu Ivanhoe (1819). Aby toho nebylo málo, Garamond použil překlad, možná jediný český, Viléma Opatrného z roku 1973; k dokonání zmatku překlad upravený a dost možná místy zkrácený. Navrch se jedná pouze o druhou Dumasovu knihu, "prequel" chybí. Anotace na obálce knihy tak působí poněkud úsměvně. Teď mohu opustit svoje vnitřní hnidopišské pobavení a pokud nebylo příliš odrazující, přidám pár vět k vlastnímu obsahu a proč přese všechno stojí za to jej otevřít. Předně, v češtině si o dobrodružstvích Robina Hooda nemáme příliš příležitostí přečíst. Dokonce ani ona kniha Pierce Egana není dostupná. Robin Hood a jeho tlupa veselých zbojníků je alternativou krále Artuše v mnoha směrech i detailech, kteréžto myšlence jsem se nedovedl ubránit. Navíc Dumas podal dobrodružství oním hrnoucím a nabalujícím se způsobem celkem obvyklým pro rytířské romány, který se zaměřuje spíš na rychlý děj než dlouhé popisy a opisy, což dodává knížce osobitý punc. Po francouzsku tu nechybí přepjaté "romantické" scény, kdy otec Tuck má plné ruce práce s oddáváním, zatímco Will Scarlett stihne během tří dní oženit/provdat celou rodinu. Jakýpak copak. Úspěch nezapomene oslavit svým osobitým úsměvem a vyhazováním čepice do vzduchu. Ženské postavy tu jsou opravdu jen květinky k utržení, snad vyjma Mariany, která dovede střílet z luku lépe než Robin. Pro mě byly zajímavější ty akčnější scény, které mnohdy přecházely hlavně ke konci do regulérních bitek a bitev, kdy se ani Robin nezdráhal prolévat krev. Někde mezi nimi se objevují humornější utěšené scény v podobě okrádání bohatých Normanů a pokřivených kleriků, což byly nejmilejší události - především v případě opata. Čtenář musí uznat, že tak přátelské okrádání, které provozuje Robin Hood, je opravdu skvostně podané. Krom oněch akčnějších scén, patrně nejmilejší bylo rozepsání setkání s Richardem Lví srdce a pak ikonický skon krále zbojníků. Ve skutečnosti je těžké hodnotit tuhle knížku. Dumas pro Francouze zpřístupnil dobrodružství nejslavnějšího zbojníka a svým způsobem mu prokázal podobnou službu, jakou Chrétien de Troyes prokázal Artušovi. Včetně těch francouzsky romantizujících vložek a pokusů. Učinil tak zábavnou formou, která se velmi dobře (a svižně) čte a potěší svým dobrodružstvím několik čtenářských odpolední. Zatímco Artuš chránil Brity proti Sasům, Robin je anglosaským hrdinou vzpírající se Normanům. Oba jsou nedílnou součástí britského folklóru, jejichž dobrodružství těší už několik staletí. A je v podstatě jedno, kdo jej napsal. Tyhle příběhy se neomrzí.... celý text

Modrý kříž 1968, Gilbert Keith Chesterton

Rozkošný výběr (ach, pouhý výběr) povídek se svérázným nenápadným farářem, který "vypadal vždy nejidiotštěji ve chvíli, kdy byl nejinteligentnější", jak čtenáře výslovně poučí povídka Herečka má alibi. Což je mimochodem jedna z těch nejvýraznějších povídek, které mě v knížce zaujaly a byly pro mě zatím neznámé. Skvělé prostředí divadla, záhadná vražda jeho ředitele, řada podezřelých, kdy každý byl příliš na očích. Mezi další šperky patřil Nejhorší zločin na světě, Rudý Měsíc z Meru a Neřešitelný problém. Což jsou všechno příběhy, k nimž se milerád opakovaně vrátím. Ať už pro jejich atmosféru, špetku humoru, podivuhodnou postavičku nenápadného faráře, zapeklitou zápletku či do paradoxů ukrytou filozofii, jež dovede vyrazit dech. Což je vůbec zásadní pro povídky s otcem Brownem. Ona to není detektivka standardní ani v pravém smyslu. Je to rámec, do něhož Chesterton zapsal pozoruhodná filozofická zamyšlení. Je to rozmilé, je to zábavné, moudré, tak trošku ploché v postavách, ale hluboké v myšlenkách, zarážející v zápletkách. Skvělá odpočinková zábavná záležitost. Jan Čulík dodal mnohá vysvětlení ve skvělém dodatku této knížky, kde rozebírá literární fenomén paradoxu a Chestertonovy filozofie úžasu, která se především opírá o pozoruhodnou myšlenku, že "dokud si totiž neuvědomíme, že věci by mohly nebýt, nemůžeme si řádně uvědomit, že jsou". A úžas, ten je patrný v každém kterém příběhu, v němž se objevuje otec Brown.... celý text

Nadějné vyhlídky 1960, Charles Dickens

Jeden z posledních Dickensových románů v sobě snoubí všechna kouzla génia autorova, ačkoli je nutno podotknout, že je nevydá svým čtenářům zrovna lehce. U mě tak tomu je. Nadějné vyhlídky skrývají mnoho pokladů, byť jako celek vykazují i pár věcí, které - jakkoli jsem zaujat pro Dickense - dělají četbu celkem obtížnou a knihu tak řadí mezi "horší". Nicméně víte jak je to s termínem "horší" u osobně oblíbených autorů. Pip je prazvláštní osůbka. Nemohl jsem mu propadnout tolik jako třeba Davidovi nebo Oliverovi. Dáno to může být možná trochu tím, že Pip je o něco starší. A starší "děti" dělají Dickensovi jisté potíže - stačí vzpomenout Mikuláše i přesto, že pochází z jiné autorovy epochy. U Pipa je během celého příběhu probíhající vývoj, a to dost znatelný. Hlavně v druhé polovině knihy - především od seznámení s Magwitchem - stane se z něj vyloženě vyspělá respektu hodná postava a vypravěč. Nesmí se však na scéně objevit Estella - protože tím okamžikem, kdy o ní Pip začne mluvit, stává se z něj otravný zamilovaný adolescent. Nedáš si pokoj, "chlapče zlatá", a nedáš si pokoj. Jaký kontrast je mezi Estellou a Biddy, uměle podněcovanou krásou a přirozenou prostou duší. Na Biddy, až příliš snadno přehlédnutelný květ, je po přečtení knihy lehké zapomenout, jakmile knihu vezmete do ruky znovu, světlem přesvítí Estellu. Dobrých duší hodných paměti je v Nadějných vyhlídkách povícero. Herbert je dobrákem od kosti a živou energií. Zatímco Joe, dobrák Joe, je "mírný, dobrosrdečný, vlídný, bezstarostný, pošetilý, milý člověk - něco jako Herkules co do síly i co do slabosti" - sice není kdovíjakým intelektuálem, ale je mistrem kovářského kladiva, jemuž není rovno. A s kovářskou poctivostí buší do kovadliny i do života. V případě dobrotivých duší nesmím opomenout Wemmicka; dělal mi radost pokaždé, kdy se objevil, ať už v podobě walworthské nebo kancelářské. Jedno z nejkrásnějších míst, které Dickens kdy vytvořil, je Hrad walworthský - se všemi Wemmickovými hračičkami a , vymoženostmi, vynálezy, pohodou a v neposlední řadě Dědou. On i ten Jaggers je sympaťák, chápeme. Dickens umí skvěle pracovat se hrou světlem. A kde je světlo, tam nutně musí být stíny. Tady jich je celkem požehnaně. Slečna Havishamová (jejíž filmovou podobu za mě nejdokonaleji ztvárnila Helena Bonham Carter a hotovo) rozhodně nepatří mezi záporné postavy. Její dům Satis, stíny, pavučiny, dialogy, klepání holí do podlahy, to je síla sama o sobě, která vrcholí ohromující nehodou s plameny. Dobrá. Vidím, že upadám do rozvláčnosti. Jak řečeno na začátku, Nadějné vyhlídky nejsou tou nejjednodušší, čtenářsky nejsnadnější Dickensovou knihou. Navíc v době, kdy současná literatura vyžaduje spěch na děj, může být těžké se začíst. Když se to ale podaří a mysl zklidní, mistr promluví a čtenáře opět chytí vykreslením prostředí, volně plynoucího Pipova životního příběhu s morálním poučením, trochou napětí (o akční scény není nouze), hlubokými myšlenkami, o nic méně hlubokými emocemi a dramatem hodné Dickensovy velikosti doprovázené (vůči autoru) poměrně malým počtem postav, z nichž bezmála polovina zanechá dlouhodobou stopu.... celý text

Kronika Templáře z Tyru: Soumrak křižáckých států ve Svaté zem 2024, neznámý - neuveden

Tato kniha je výjimečná záležitost. Nejen pro to, že český překlad je na světě v pořadí třetí po italštině a angličtině. Sama o sobě je to výjimečný historický pramen zpracovávající soumrak křižáctví ve Středomoří. Autor historiky přezdívaný Templář z Tyru, ačkoli s největší pravděpodobností nebyl templářem a nejspíš ani z Tyru, popisuje poměrně dlouhé období zhruba 80 let. Navíc způsobem, který není tak zcela typickou kronikou třináctého století. Vzhledem k anonymitě autora i jeho pohnutek je těžko soudit, jaký byl účel sepsání díla, kteréžto je součástí větší kompilace, než se nám dodnes dochovala (studie Mikuláše Netíka otevírající knihu je příjemným úvodem). Na rozdíl od některých středověkých kronikářů, "náš" Templář z Tyru nemá sklon k obvyklým fabulacím, osobním komentářům, tendenčnosti nebo vyloženým lžím a vyprávěnkám. Alespoň se mi tak zdá. Ač, na druhou stranu, celkem hojně a nevědomky chybuje, ať se jedná o datace nebo jména a místa či přímo faktickým omylům. Jeden z faktorů, který na pravou míru uvádí výborný poznámkový aparát na konci knihy. O čem tedy kniha je? Sám za sebe jsem se do ní pustil především kvůli zmínkám o Šimonu z Montfortu a Eduardu I. zvaném Dlouhán. A nebyl jsem zklamán, ba naopak jsem vyzískal mnoho navíc. V případě prvního jména se jedná o skvělé doplňující zpracování, v případě Eduarda jsou to skvělé zkazky. Krom toho je v knize jediné dobové vylíčení pádu Akkonu, což zmiňuje sama anotace knihy. Templář z Tyru, loajální ke všem svým pánům, jimž sloužil, se zabývá hojně roztržkami italských měst (mám tak trochu podezření, že měly nemalou roli na celém debaklu křižáckých tažení na Východ) mezi Janovem, Benátkami a Pisou. Vzhledem k tomu, jak otevřeně straní Janovu a jaký důraz v celé knize klade vůči loďstvu, mám trochu podezření, zda autorova vazba na Janov nebyla mnohem bližší, až rodová, aniž by sám byl tamním rodákem. Jinak si autor témata vyprávění vybírá zdánlivě náhodně. Podle jakého úzu si vybral svoje mantinely těžko tušit. Hojně mezi nimi přeskakuje a hojně užívané "teď už o tom mluvit nebudu a řeknu vám něco jiného" se stalo mým oblíbeným autorovým stylem. Nahrnul do čtenáře nespočet příběhů, odkazů a zajímavých vyprávění. Občas skočil do Francie, Anglie, k Italským břehům, povyprávěl o Tatarech, Saracénech a završil to nádhernou amatérskou básní, která v mnohém neodrážela jenom věk přelomu 13. a 14. století, nýbrž v mnohém směru rezonuje se světem dnešním. A nesmím opomenout zmínku o skonu templářského řádu. Ta je fascinující především tím, že jakkoli byl autor řádu blízko, shrnul to snad jediným fantaskním bludem, kterého jsem si byl v knize otevřeně vědom. Skoro by jeden řekl, že to tak učinil buď naschvál nebo z důvodu, že o tom mluvit nechtěl. Tak nebo tak, je tahle "něco jako" kronika jednoznačně nutností pro kohokoli, koho zajímají křižácké výpravy, středověk druhé poloviny a konce 13. století. Vedle dalších podobných záležitostí vydaných Argem vzniká v češtině naprosto prvotřídní a rozsáhlá řada historických pramenů této tématiky. Jedinou či spíš dvě, snad ani ne výtky, nýbrž poznámky bych měl k české edici Kroniky Templáře z Tyru. V ediční a překladatelské poznámce by se bývalo hodilo uvézt strukturování textu. Pro nás nevzdělance jsou sekce velkou neznámou. Zda je to odraz moderního překladu, odkaz na originální pramen či co vlastně. Druhá poznámka se týká chronologie překládaného textu. Templář z Tyru nakládá s datací celkem prazvláštně, a tak by nebylo od věci zmínit proč tomu tak je, podle jakého úzu datuje. Už proto, že se tehdejší počítání značně odlišuje od našeho, data jsou tak značně posunuta (odhadem o půl roku), což pro nevzdělanou veřejnost může udělat zbytečnou paseku, chronologické tabulky nejsou vždy po ruce a poznámky v tomto směru nejsou příliš pohodlné. Jsem si vědom, že obojí jsou pouze kosmetické záležitosti. To jádro, zpřístupnění tohoto pramenu v češtině, zůstává a za něj patří upřímný dík.... celý text

Merapi královna otroků 1988, Henry Rider Haggard

Haggard se mi začíná jevit jako v současnosti trestuhodně přehlížený autor. Není divu, že se jeho příběhy těšily takové oblibě a měly nemalý podíl na zájmu o Afriku a především na projev egyptománie, který se opakovaně objevuje - v tomto případě se jedná o vlnu přelomu 19. a 20. století. Ta vlna má přesah dodnes, protože román Merapi, královna otroků, správně jmenována Luna Israele, byl naprosto uchvacujícím zážitkem. Zasazeným do doby před 3500 lety. Příběh vypravovaný písařem Anou začíná velmi nevinně, kdy se seznámí s princem Setchim, s nímž sdílí nejenom den zrození. Postupně, jak se zápletka rozvíjí, je čtenář vtažen do fascinujícího příběhu, od nějž se dá velmi těžko odtrhnout. Je tu kouzlo dávno pískem zavátého Egypta v největší slávě, jsou tu kouzla, zloduchové, napětí, trochu humoru a samozřejmě láska. Alchymická formule, kterou by měl obsahovat každý dobrý příběh. A jako správný alchymista, i Haggard měl svou tajnou přísadu. V tomto případě bych se nezdráhal knihu titulovanou Merapi přejmenovat na Válku Bohů. Haggard naprosto skvostně - ve druhé polovině - zpracoval biblických deset egyptských ran předznamenávajících odchod Izraelitů a soumrak nadvlády egyptského pantheonu. Příznačně, v únoru 2025, ožívá hrozba poslední "sady" egyptských strastí - vědci biblický popis identifikovali v souvislosti s výbuchem sopky Santorini. A na tyhle pohromy (ač patrně neoprávněně) si vzpomněly některé hlasy na nynějším ostrově Santorini, který se v současnosti otřásá zemětřeseními v základech. Znovuobjevený starý strach z věcí těžko pochopitelných. Ale to jen taková náhodná vedlejší myšlenka mimoděk související s náhodným obdobím, kdy jsem knihu četl. Haggard v "nejakčnější" části mluví o tajemných hebrejských prorocích, ale jistě je mohl rovnou jmenovat coby Mojžíše a Árona. Šibal jeden. Teď zpět ke knize. Ana a jeho styl vyprávění ich formou je ideálním způsobem, jak čtenáře vtáhnout, ještě pokud připočteme mnohdy způsob vyprávění starých kronikářů. A že Ana má ku pomoci mnoho zajímavých postav. Nejsmutnější je patrně sama Merapi, ač stojí svým způsobem v pozadí, přece se kolem ní utváří jádro, pod jehož tíhou vyloženě trpí. A jakkoli se zdá rozvláčnou postavou, je to dáno její hlubokou symbolikou, kterou zpětně čtenář pocítí. Ďábelský kouzelník Ki, z něhož dovedou vstávat vlasy hrůzou, mi připomněl podobného démona, tentokrát Abracese z Posledních dní Pompejí. Čertví, proč jsou oba Egypťani a oba ze stránek vyvolávají hrůzu a nepříjemný pocit v žilách. Sympatickým mágem je naopak Bakenkhonsu, rozverný stařec, který je bílou verzí temného mága a bavil mě každým okamžikem, kdy se objevil na scéně. Moudrý, usměvavý a tak trochu vyhýbavý Setchi je tahounem celého dění. Ať už chce nebo nechce. Abych to příliš nenatahoval rozvláčností. Starověký Egypt je nadále jednou z nejvíce fascinujících civilizací dějin. Haggard vzdal Africe ohromný hold a svými knihami to kouzlo dovede vyvolat i po víc než sto letech. Užil jsem si tuhle výbornou vyprávěnku a rovnou se těším, až sáhnu zas po jednom z Haggardových dobrodružství. Plné magie, kouzel, zapomenutých světů, intrik, strhujícího příběhu napsaného nanejvýš sympatickým stylem.... celý text

Dějiny mučení 2003, Brian Innes

Občas se dá narazit na různé debaty na téma, co člověka odlišuje od zvířat. Troufám si tvrdit, že jedním z těch rozdílů je sklon k mučení. Nevím, že by se objevoval mezi zvířaty, navíc v takovém rozsahu a navrch vůči vlastnímu druhu. Tortura je, chtě nechtě, výraznou součástí lidských dějin a nelze ji přehlížet. Kniha Briana Innese se pokouší představit nejzásadnější momenty - a aspekty - toho, jak si navzájem dovedeme ubližovat. Když jsem ji teď četl, matně jsem si uvědomil, že už jsem knihu držel kdysi na střední škole. Autor se od obecného představení, co mučení je, dostává k časové linii počínaje Egyptem a řeckořímským obdobím a končí v závěru devadesátých let minulého století (tudíž dvacátého). Geograficky se snaží pojmout celý svět. Text prokládá mnoha citacemi pamětí, kronik, oficiálních dokumentů. Nechybí tu veleslavná katolická (potažmo španělská) inkvizice, hon na čarodějnice, ani ještě chmurněji proslavené gestapo. Obsahem nejde kniha nijak zvlášť do hloubky. Není to vyčerpávající studie, spíš populárně-naučné přednesení problematiky. Provází ji hromada nádherného obrazového doprovodu. Na necelých dvou stech stranách je toho dost, aby ve spoustě čtenářů vyvolala značně neklidný žaludek. Ptáte-li se, proč zním poněkud cynicky - po řadě let, kdy se (spíš pro potěšení) vrtám v dějinách nejrůznějšího charakteru, horko těžko mě něco z obsahu překvapí. Občas přesto - dosud nevycházím s letitého údivu, že schopnost krutosti východních (případně primitivních) národů je daleko, skutečně daleko za tím, čeho kdy byla schopná Evropa. Tedy aniž by to Evropu omlouvalo nebo snižovalo utrpení. Stejně tak je naprosto neuvěřitelné, co všechno je schopno lidské tělo (a mysl) vydržet, přežít, zvládnout.... celý text

Pavilon na písčinách (11 povídek) 1950, Robert Louis Stevenson

V češtině vyšlo několik sbírek s povídkami Roberta Louis Stevensona, který se po době útlaku začal znovu (právem) řadit mezi velikány skotské literatury. Jedenáctka příběhů zahrnutá do Pavilonu na písčinách byla vyváženou směsí a příjemným dobrodružným počtením. Nemá příliš smysl, abych se tu nějak zvlášť (a opakovaně) věnoval stále ohromujícímu (a velmi známému) Podivuhodnému případu dr. Jekylla a pana Hyda. Stejně jako tuto, znovu jsem si užil Markheima pyšnícího se brilantním rozhovorem s ďáblem. Pociťoval jsem pobavení i lehké mrazení v zádech u Lupičů mrtvol. Není ani moc důvodů, abych se blíže pozastavil nad lehce zapomenutelnými povídkami Osudné dveře, za nimiž je vždy nebezpečné tajemství, a příjemně pohádkovým Skřítkem v lahvi, jejichž hlavní motiv je znám v mnoha obměnách. Chci se pozastavit nad překvapeními, tvořícími další čtvrtinu obsahu. Předně Olalla. Naprosto famózní záležitost s náznakem upírské tématiky a oním kouzlem "nevyřčeného", což je vynikající ingrediencí příběhů 19. století. Dobrodružství okolo Pavilonu na písčinách už patřilo do jiné kategorie, kdy čtenář z mysteriózních povídek první poloviny přejde do akčnějších a Stevensonovi přece bližších vod. Skvostem pak je novela Odliv. Jestli je někde autor jako ryba ve vodě, pak je to na moři. Příběh tří životních tragédů snažících se vyprostit z bídy pirátstvím nabízí nádherné popisy Jižních moří, námořnického života, živé postavy nejrůznějších charakterů i historie. Tady bylo nakrásně vidět, proč je Stevenson mistrem námořnických příběhů a autorem veleslavného Ostrova pokladů. Ve zkratce řečeno, sbírka Pavilon na písčinách je příjemným čtivem. Odlehčeným, tematicky pestrým, literárně vytříbeným souborem. Ač jako u každé sbírky platí, že není od začátku do konce vrcholem, nabízí nejeden styčný bod od nějž se dá odrazit k plavbě velmi zážitkové.... celý text

F. A. Šubert 1949, Vladimír Müller

Znáte Františka Adolfa Šuberta? Ne? Měli byste. Nejsem v tom ovšem jiný. Krátký sešitek z edice Kdo je kdo představuje slovy Vladimíra Müllera tuto významnou osobnost pozdního národního obrození. Skutečně významnou - prvního ředitele dvou největších českých divadelních scén pražských; redaktora mnoha časopisů; iniciátora památníku Husova rodného domu, stejně jako mnoha spolků; člověka, které národní divadlo představil za hranicemi; člověka, který udržoval přátelský vztah s Verdim a jinými zahraničními hvězdami své doby; plodného publicisty co do článků, divadelních kronik, historických dramat. A to je jen namátkou. Má tento sešitek přeci jen menší "háček". Müller se zcela záměrně straní profilu soukromé osoby F. A. Šuberta, která byla podle všeho značně komplikovaná. Na druhou stranu, která taková osobnost vykonavší olbřímí práci není komplikovaná. Je vlastně dobře, že se Müller vyhnul tématům řekněme kontroverzním a čtenářům představuje Šuberta tak, jak by měl být v povědomosti znám. Jako významná osobnost přelomu 19. a 20. století pro národní divadelnictví i obrozenectví jako takové. Je faktem, že Šubert zůstává skryt ve stínu jmen mnohem častěji zmiňovaných. A je to škoda. Protože jeho činnost byla neméně významná, ba v mnoha směrech hybatelem věcí dalších. A tak se Vladimír Müller pokusil v této datumově sice staré, dodnes však stále zajímavé edici představit osobnost, jejíž iniciativnost, vůle, práce a výsledky mohou být stále inspirativní. Nutno dodat, že onen autorův pokus skončil výsledkem velice umným.... celý text

Jak skončila Dolores? 1948, Herbert George Wells

Typický meziválečný společenský román každodennosti a partnerských vztahů. Tak by se knížka o Dolores dala velmi zjednodušeně shrnout. Jenže se jedná o Wellse. A s ním to v tomto ohledu není tak snadné, aby se spokojil s onou zjednodušující větou. Co se autora týče, mám jeho příběhy velmi rád. Vždyť je to tvůrce záležitostí jako Válka světů, Válka ve vzduchu, Stroj času a mnoha vědeckofantastických povídek. Když se ovšem Herbert odkloní své typické tvorbě odkloní a vrhne se na mezilidské vztahy nebo společenské romány, povětšinou je to s mojí zálibou horší (čestná výjimka pro Tono-Bungay). Jak skončila Dolores se snadno četla, vyvolala bouři pocitů. A přesto patrně právem patří mezi méně známá, až zapomenutá, díla autorova, pokud se nedostane dostane do rukou fanouška. A přesto stojí za to si knížku přečíst... Štěpán Willbeck vypráví svůj životní příběh pomocí určité formy deníkových záznamů. Jsou nahodilé, občas se vrací k dávným příhodám, přechází do současnosti atd., což je jedna z věcí vyžadujících čtenářovu pozornost. Ačkoli forma na plynulost četby nemá negativní vliv. Přitom negativ je tu spousta. Jednou z negativ je samotná Dolores. To vám je saň, to bych vám nepřál. Kdykoli se objevila na scéně, přišlo rozhořčení až vztek míchaný s obdivem k vypravěči Štěpánovi. Ten ovšem, jak jsem se nejednou načapal, sám je mnohdy velmi otravný, tentokrát z opačných důvodů. Pro svoje stížnosti (na druhou stranu je to osobní deník, že ano...), až nezúčastněnost. Třináct let se s Dolores navzájem trápili. A bylo to....strašné. Ale to, jak skončila Dolores, vrhá velmi podivné světlo na vypravěče. Velmi podivné. A přitom jej není snadné (od)soudit. Fascinující (jak u Wellse bývá dobrým zvykem) je ohromující přesnost. Jeden by řekl, že si zápletku vyloženě vymyslel. Jenže, po světě chodí mnoho lidí zažívajících velice obdobné strázně. A ač to nerad přiznávám, v děsivém množství ohledů a událostí jsem našel i sám sebe. Nechat na sebe promlouvat sto let starou knihu tímto způsobem je, při nejmenším, dost strašidelné. Román není jen o neveselém bytí Willbeckově. Jeho perem a deníkem Wells dává na odiv hluboké filozofické a sociologické pohledy na život. A znovu, jak je jeho dobrým zvykem, v mnoha směrech rezonují i při dnešním světě. Hledání místa v životě, boj s okolnostmi, pohled na budoucnost, měnící se svět nejen po válce, nástup technologií a další generace, moudrost životní. To jsou typické přísady Wellsových děl, které nechybí ani zde. Těžko se mi tato knížka posuzuje. Pro pocity, které jsem při ní zažil jako bych se díval do pokřiveného zrcadla; veselost rétoriky moderních románů, ježto mi ne vždy sedne; trochu upjaté autorovo škarohlídství, jakkoli nebezpečně trefné a odlehčené ironií; mrazivě nevyřešená otázka jak dopadla Dolores. Nebude tento román patřit k mým oblíbeným Wellsovým dílům. A přesto, nějakým zvláštním, těžko uchopitelným, strašidelným způsobem je mi její obsah až nepříjemně blízký. Zvláštní věc.... celý text

Tajuplné příběhy 1993, Arthur Conan Doyle

Výborná sbírka tajuplných povídek. Každá trochu jiného druhu. Zatímco některé jsou morbidní, jiné jsou duchařské, další nanejvýš přirozené, některé detektivní, jiné téměř žánru thrillerového. Všechny spojuje naprosto výborný Doylův styl vyprávění (podtržený vydařeným překladem), který vyvolává onu atmosféru schopnou stáhnout čtenáře zpět v čase do Anglie konce 19. století. Skvělé popisy budov a celkového prostředí. Zajímavé charaktery gentlemanů (povětšinou) vyšší střední třídy, přesto dostatečně odlišné jeden od druhého. Všechny povídky spojuje nějaké to morální sdělení. Na rozdíl od většiny sbírek si troufám říct, že v tomto případě se kolísavost "líbí-nelíbí" mezi jednotlivými povídkami nevyskytuje v takovém kontrastu a všechny si drží víceméně podobnou kvalitu, chytlavost i atmosféru, přestože vypravují různá schémata. Doyle jako výborný vypravěč nabízí čtenáři příjemnou procházku mezi příběhy. A to natolik, že není vůbec od věci po knížce k občasnému rozptýlení sáhnout opakovaně. Favority u mě jsou skutečně thrillerová Brazilská kočka, mírně okultní Kožená nálevka, učebnicově duchařská Hnědá ruka, zápletkou zajímavá Urim a Thummim nebo mozkové závity provokující Vězeň číslo B24... celý text