• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 43 knih

Nové komentáře u knih Henry Rider Haggard

Merapi královna otroků

„Haggard se mi začíná jevit jako v současnosti trestuhodně přehlížený autor. Není divu, že se jeho příběhy těšily takové oblibě a měly nemalý podíl na zájmu o Afriku a především na projev egyptománie, který se opakovaně objevuje - v tomto případě se jedná o vlnu přelomu 19. a 20. století. Ta vlna má přesah dodnes, protože román Merapi, královna otroků, správně jmenována Luna Israele, byl naprosto uchvacujícím zážitkem. Zasazeným do doby před 3500 lety. Příběh vypravovaný písařem Anou začíná velmi nevinně, kdy se seznámí s princem Setchim, s nímž sdílí nejenom den zrození. Postupně, jak se zápletka rozvíjí, je čtenář vtažen do fascinujícího příběhu, od nějž se dá velmi těžko odtrhnout. Je tu kouzlo dávno pískem zavátého Egypta v největší slávě, jsou tu kouzla, zloduchové, napětí, trochu humoru a samozřejmě láska. Alchymická formule, kterou by měl obsahovat každý dobrý příběh. A jako správný alchymista, i Haggard měl svou tajnou přísadu. V tomto případě bych se nezdráhal knihu titulovanou Merapi přejmenovat na Válku Bohů. Haggard naprosto skvostně - ve druhé polovině - zpracoval biblických deset egyptských ran předznamenávajících odchod Izraelitů a soumrak nadvlády egyptského pantheonu. Příznačně, v únoru 2025, ožívá hrozba poslední "sady" egyptských strastí - vědci biblický popis identifikovali v souvislosti s výbuchem sopky Santorini. A na tyhle pohromy (ač patrně neoprávněně) si vzpomněly některé hlasy na nynějším ostrově Santorini, který se v současnosti otřásá zemětřeseními v základech. Znovuobjevený starý strach z věcí těžko pochopitelných. Ale to jen taková náhodná vedlejší myšlenka mimoděk související s náhodným obdobím, kdy jsem knihu četl. Haggard v "nejakčnější" části mluví o tajemných hebrejských prorocích, ale jistě je mohl rovnou jmenovat coby Mojžíše a Árona. Šibal jeden. Teď zpět ke knize. Ana a jeho styl vyprávění ich formou je ideálním způsobem, jak čtenáře vtáhnout, ještě pokud připočteme mnohdy způsob vyprávění starých kronikářů. A že Ana má ku pomoci mnoho zajímavých postav. Nejsmutnější je patrně sama Merapi, ač stojí svým způsobem v pozadí, přece se kolem ní utváří jádro, pod jehož tíhou vyloženě trpí. A jakkoli se zdá rozvláčnou postavou, je to dáno její hlubokou symbolikou, kterou zpětně čtenář pocítí. Ďábelský kouzelník Ki, z něhož dovedou vstávat vlasy hrůzou, mi připomněl podobného démona, tentokrát Abracese z Posledních dní Pompejí. Čertví, proč jsou oba Egypťani a oba ze stránek vyvolávají hrůzu a nepříjemný pocit v žilách. Sympatickým mágem je naopak Bakenkhonsu, rozverný stařec, který je bílou verzí temného mága a bavil mě každým okamžikem, kdy se objevil na scéně. Moudrý, usměvavý a tak trochu vyhýbavý Setchi je tahounem celého dění. Ať už chce nebo nechce. Abych to příliš nenatahoval rozvláčností. Starověký Egypt je nadále jednou z nejvíce fascinujících civilizací dějin. Haggard vzdal Africe ohromný hold a svými knihami to kouzlo dovede vyvolat i po víc než sto letech. Užil jsem si tuhle výbornou vyprávěnku a rovnou se těším, až sáhnu zas po jednom z Haggardových dobrodružství. Plné magie, kouzel, zapomenutých světů, intrik, strhujícího příběhu napsaného nanejvýš sympatickým stylem.“... celý text
— Kozel

---

Kleopatra

„Tedy, ať už jsem čekal cokoli, rozhodně to předčilo veškeré očekávání. Ačkoli obálka nakladatelství Omega poněkud velmi zkresleně slibuje "život" Kleopatry, Haggard svým čtenářům nabídl jinou verzi tragédie Kleopatry a Antonia. Zmíněné nakladatelství se z mého pohledu dopustilo ještě jednoho bolestivého přehmatu, který může mnoho současných čtenářů odradit od jinak výborného příběhu. Jde totiž o překlad. Ten není původní, ale jedná se o upravenou verzi překladu z roku 1899. Nešťastná volba. Snaha o vznosný jazyk v kombinaci mixu moderní češtiny a archaické verze dává vzniku jistému paskvilu, který se novodobému čtenáři může velmi špatně číst. Což je znát především v první úvodní knize, u níž, doznávám, jsem sám celkem zápasil. Lepší by bylo buď vytvořit opravdu moderní překlad a nebo, ačkoliv jsem je v ruce neměl, verze z let 1899 nebo 1920. Což je jen technická vsuvka. Pokud se podaří čtenáři začíst, bude odměněn opravdu nádherným příběhem! Hrdinou, či spíše antihrdinou, Haggardova historického románu je Harmachis. A antihrdinou tak trochu nešťastným, neboť je spíš loutkou než čímkoli jiným. A loutkou v rukách ženských postav, které knize skutečně kralují. Zatímco zprvu je zachráněn chůvou Atonou, je posléze připravován jako želízko v ohni velkého spiknutí na svržení Kleopatry a stane se knězem a milcem bohyně Isis. Následně se dostane do moci Kleopatry, která je skutečně "tygří ženou", kterou čtenář bude střídavě obdivovat a nenávidět pro její oportunismus a celkem hadí povahu. Tou nejvýraznější osobností je tu ovšem žárlivostí šílená Charmiona, která je, vzdor všem vládcům a bohům, tím faktorem, který je motorem celého příběhu. Ženský element je tudíž leitmotivem Haggardova příběhu zcela jednoznačně a nepopiratelně; a taky se na něj často naráží v dialozích mnoha zajímavými postřehy. Zvolený jazyk vyprávění je složitější a projevuje se spíš divadelní přepjatostí, jistým patosem, vznosným jazykem a hyperbolou. Je-li to špatně nebo ne, budiž otázkou vkusu. Jako divadelní kus by tato Kleopatra rozhodně obstála. Především díky mystickým scénám a vrcholícímu dramatickému závěru, který si nic nezadá s divadelní tragédií. Dokonce natolik, že na mnoha místech jsem si vzpomněl na Shakespearovu verzi. Za sebe tak mohu říci, že jsem byl mile překvapen a příběhem pohlcen v každé jeho části. Především od počínajícího Harmachisova pádu a následné cestě k pomstě. A taky kvůli Charmioně, jejíž postava byla velmi pozoruhodným jevem. Přestože mou obrazotvornost trochu potrápilo egyptské prostředí vzdálené mé fantazii a ono nikoli zcela zdařilé "přeložení" starého překladu do nové verze, tato Haggardova kniha byla velmi příjemným čtením a zážitkem.“... celý text
— Kozel

---

Touha světa

„Moderní báje o putování ovdovělého Odyssea do Egypta za krásnou Helenou Trojskou. Knihu napsal Haggard spolu s Andrew Langem, antropologem, básníkem a překladatelem Homéra. Výsledkem této spolupráce je pokračování Homérovi Odyssei, první kniha od Haggarda, kterou jsem nedočetl. A to přitom tento autor patří k mým nejoblíbenějším. S literárními postavami jsem se nedokázal ztotožnit, chyběl mi haggardovský humor a obyčejného hrdinu nahradil polobůh. Kniha vyšla i v moderní úpravě pod názvem Odysseus - Poslední boj.“... celý text
— braunerova

---

---

Děti mlhy

„Tahle knížka je taková oddechovka, přesto dobrodrůžo, čte se moc pěkně. Už jsem četl 2×, můžu doporučit každému, kdo se chce v představách vydat na putování Afrikou a nalézt štěstí tam, kde ho nikdo nečeká.“... celý text
— vaclav5809

---

Dcera bouře

„Skvělé Quatermainské dobrodružství s historickým přesahem, který autor vysvětluje v předmluvě. Doplnil bych, že zulský král Mfolozi Mpande alias Panda měl 23 synů. Princ Mbulazi v roce 1856 odvedl své přívržence k řece Tugelo, celkem asi 30 000 lidí, z čehož bylo 7 000 bojovníků. Než je stačil přes řeku odvést do Natalu napadl ho jeho bratr Cečvajo. Ten po vyhrané bitvě nechal všechny zajatce, ženy i děti povraždit. Bojiště se od té doby nazývá Místo kostí. Zatímco náčelník Seduka, čarodějka Mamína a trpaslík Zikali jsou postavy fiktivní, John Dunn je historická osobnost. Román je plný lásky, zrady, žárlivosti, nenávisti a báječného humoru, který by si dnes už žádný autor nedovolil napsat: "Je ztracen ten, jenž byl nejlepším bělochem v celé Jižní Africe, kterého jsem miloval více než svého otce a veškeré své příbuzné. To můžeš snadno říct ty bastarde, odpověděl Saduko, když nevíš, kdo jest tvým otcem a tvými příbuznými."“... celý text
— braunerova