Války růží: Střet Lancasterů a Yorků (1455–1485) přehled

08.12.2024

Až když jsem tuto knihu přečetl podruhé a mezitím ještě další 4 knihy o Válce růží, tak se začínám orientovat ve složitých příbuzenských vztazích Yorků, Lancasterů, Beaufortů, Tudorovců a dalších rodů. Ono přes všechnu snahu autorů v knihách vylíčit vše správně ve shodě s fakty a přitom jednoznačně, srozumitelně a pokud možno ještě čtivě, je docela oříšek (mj. i kvůli hodně častým výskytům stejných křestních jmen Richard, Jindřich, Eduard, John a kvůli tomu, jak tituly vévodů a hrabat přecházely mezi jednotlivými rody). Pavlu Vodičkovi se to docela povedlo, i když pak je ještě omezení na straně čtenářovy schopnosti porozumět a jeho paměti :-). Kniha se věnuje líčeným dějům chronologicky a komplexně se snahou dopídit se důvodům jednání jednotlivých postav. Co si nejen z této knihy o Válce růží "odnáším", že Richard III byl podle všeho skutečné osoba jdoucí přes mrtvoly a to v daleko větší míře než bylo obvyklé v násilnickém pozdním středověku. Nechápu tvrzení a snahy některých autorů a Richard III Society o rehabilitaci Richarda III. Přitom fakta, pokud pro něco svědčí, tak pro to, že Richard III byl skutečně bezskrupulózní jedinec a Shakespeare se v případě líčení jeho charakteru blíží pravdě. Dokonce i to, že byl Richard III do určité míry znetvořený, odpovídá pravdě, neboť měl skoliózu (samozřejmě toto není vada charakteru a samo o sobě to nemůže zhoršovat náhled na osobu Richarda III.). Na závažnější chyby jsem v knize nenarazil, několikrát se vyskytlo, že autor při líčení dějů "nepřetočil" kalendář, takže čas postupoval např. září 1456, listopad 1456, prosinec 1456 a pokročovalo to únor 1456 místo správného 1457. Ale naštěstí se vždy záhy vyjasnilo, jak to má být. Celkově za 4,5 hvěydičky, vzhledem k tomu, že Válka růží je moje "srdcovka", zaokrouhluji nahoru.

09.04.2024

Kromě toho, že Války růží jsou fascinující kapitolou anglických dějin, dávno jsem si je pro sebe překřtil na živou formu přísloví "když se dva perou (Yorkové s Lancastery), třetí se směje (Tudorovci)". Rozvedení celého konfliktu a epizody se zhostil Pavel Vodička, přičemž musím rovnou říct, že naprosto skvěle. Nebojím se tvrdit, že spolu s Neillandsovou knihou tvoří patrně nejlepší česky dostupnou dvojici prací o Válkách růží. Pokud o další dobré nevím, milerád si ji přidám. Teď však k samotné Vodičkově knize.

Autor čtenáře uvede souvislostí výborným úvodem událostí okolo Richarda II., Eduarda III. a taky Jindřicha IV. Následně se věnuje těm nejvýznamnějším osobnostem - a nejvýraznějším - kterými jsou Jindřich VI., Eduard IV. a Richard III. Pak už zbývají vítězové Jindřich VII. a VIII. Tolik o hlavách korunovaných. Nechybí ani "vedlejší" role Nevillů, Buckinghamů, králotvůrce Warwick a Woodvillové nebo bratrů Stanleyů. Na poměrně malém stránkovém rozsahu se autorovi povedlo představit a rozepsat ty nejzásadnější události, ať na polích bitevních nebo dvorských. Přehledně, čtivě, dostatečně informativně a podložené odkazy na prameny či literaturu.

Jedna z věcí, co je pro mě na válkách růží zajímavá, je, že přes veškerou snahu, snad žádný autor nedovede být mimoděk nestranný. Všude se o aktérech dočtete jiné profily. Tak je to propletené a strhující. Shakespeare se dění věnoval ve svých hrách a značně ovlivnil vnímání tohoto období. Vodička pak přede mne v epilogu rozprostřel dosud neviděnou skutečnost, že onen Shakespeare nenapsal hry o jednotlivých aktérech, ale že ty jednotlivé hry jsou vzájemně velmi provázané a souvisle vypráví celé období. Pravda, spíše divadelně a ovlivněn alžbětinským dvorem, nicméně přesto dost zasvěceně. Bod pro Shakespeara.

A tak se ani Vodička nevyhnul jistému a nevyhnutelnému zaujetí. Velmi se mi líbilo vykreslení Jindřicha VI. a takové určité - velmi zasloužené - ospravedlnění jeho osobnosti, pohnutek i činů. Horší je to s Richardem III. - tam ať se kdokoli snaží jak chce, ten kluk z toho vždycky vyjde špatně. Co bych autorovi vytknul, byť chápu jeho zaměření spíš na "bojovou" stránku, je až podivné přehlížení důležitosti žen na pozadí. Snad vyjma Markéty z Anjou se mi zdálo, že ostatní odsunul do pozadí a poněkud podcenil - ať už je řeč o Alžbětě Woodville nebo Margaret Beaufortové. Možná jim měl věnovat více prostoru než se rozepisovat o nástupu a vládě Jindřicha VIII.

Tahle kniha má v sobě hodně, proč si ji opakovaně přečíst. Ať už po stránce odborné nebo čtenářské přívětivosti. Jako u každé historiografické knihy i tady platí, že vyvolává otázky či jistou skepsi v některých místech. Což je ovšem jedině dobře. A jak řečeno, troufám si tvrdit, že v češtině a českým autorem napsanou knihu o Válkách růží v tuto chvíli asi těžko hledat.