• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih Pavel Vodička

Války růží: Střet Lancasterů a Yorků (1455–1485)

„Až když jsem tuto knihu přečetl podruhé a mezitím ještě další 4 knihy o Válce růží, tak se začínám orientovat ve složitých příbuzenských vztazích Yorků, Lancasterů, Beaufortů, Tudorovců a dalších rodů. Ono přes všechnu snahu autorů v knihách vylíčit vše správně ve shodě s fakty a přitom jednoznačně, srozumitelně a pokud možno ještě čtivě, je docela oříšek (mj. i kvůli hodně častým výskytům stejných křestních jmen Richard, Jindřich, Eduard, John a kvůli tomu, jak tituly vévodů a hrabat přecházely mezi jednotlivými rody). Pavlu Vodičkovi se to docela povedlo, i když pak je ještě omezení na straně čtenářovy schopnosti porozumět a jeho paměti :-). Kniha se věnuje líčeným dějům chronologicky a komplexně se snahou dopídit se důvodům jednání jednotlivých postav. Co si nejen z této knihy o Válce růží "odnáším", že Richard III byl podle všeho skutečné osoba jdoucí přes mrtvoly a to v daleko větší míře než bylo obvyklé v násilnickém pozdním středověku. Nechápu tvrzení a snahy některých autorů a Richard III Society o rehabilitaci Richarda III. Přitom fakta, pokud pro něco svědčí, tak pro to, že Richard III byl skutečně bezskrupulózní jedinec a Shakespeare se v případě líčení jeho charakteru blíží pravdě. Dokonce i to, že byl Richard III do určité míry znetvořený, odpovídá pravdě, neboť měl skoliózu (samozřejmě toto není vada charakteru a samo o sobě to nemůže zhoršovat náhled na osobu Richarda III.). Na závažnější chyby jsem v knize nenarazil, několikrát se vyskytlo, že autor při líčení dějů "nepřetočil" kalendář, takže čas postupoval např. září 1456, listopad 1456, prosinec 1456 a pokročovalo to únor 1456 místo správného 1457. Ale naštěstí se vždy záhy vyjasnilo, jak to má být. Celkově za 4,5 hvěydičky, vzhledem k tomu, že Válka růží je moje "srdcovka", zaokrouhluji nahoru.“... celý text
— sarkafarka1900

---

Dobytí říše Aztéků: Tažení Hernána Cortése v letech 1519–1521

„Pre nášho čitateľa výborné objasnenie toho, ako dobytie Aztéckej ríše dopodrobna prebiehalo. V stredoškolskom dejepise sa v podstate učí len rok a meno dobyvateľa, okolnosti a priebeh sa vôbec nevyučujú. Pritom ide o neuveriteľnú udalosť, keď Cortéz so 600 mužmi dobyl ríšu s miliónmi obyvateľov a v rozhodujúcej bitke padlo asi 250 000 Indiánov. Kniha dobre popisuje to, ako históriu môže zmeniť jediný moment, jedno rozhodnutie. Dejiny vtedy stáli na indiánskom vládcovi Montezumovi, ktorý jediným slovom mohol skupinu Španielov nechať zmasakrovať. Ale neučinil tak. A to všetko kvôli jednej prastarej povere... Citát z knihy: „Bol som mladý muž, ktorý už mnoho videl, ale zdalo sa mi, že toto je snáď bohatstvo celého sveta.““... celý text
— Bonapartista

---

Války růží: Střet Lancasterů a Yorků (1455–1485)

„Kromě toho, že Války růží jsou fascinující kapitolou anglických dějin, dávno jsem si je pro sebe překřtil na živou formu přísloví "když se dva perou (Yorkové s Lancastery), třetí se směje (Tudorovci)". Rozvedení celého konfliktu a epizody se zhostil Pavel Vodička, přičemž musím rovnou říct, že naprosto skvěle. Nebojím se tvrdit, že spolu s Neillandsovou knihou tvoří patrně nejlepší česky dostupnou dvojici prací o Válkách růží. Pokud o další dobré nevím, milerád si ji přidám. Teď však k samotné Vodičkově knize. Autor čtenáře uvede souvislostí výborným úvodem událostí okolo Richarda II., Eduarda III. a taky Jindřicha IV. Následně se věnuje těm nejvýznamnějším osobnostem - a nejvýraznějším - kterými jsou Jindřich VI., Eduard IV. a Richard III. Pak už zbývají vítězové Jindřich VII. a VIII. Tolik o hlavách korunovaných. Nechybí ani "vedlejší" role Nevillů, Buckinghamů, králotvůrce Warwick a Woodvillové nebo bratrů Stanleyů. Na poměrně malém stránkovém rozsahu se autorovi povedlo představit a rozepsat ty nejzásadnější události, ať na polích bitevních nebo dvorských. Přehledně, čtivě, dostatečně informativně a podložené odkazy na prameny či literaturu. Jedna z věcí, co je pro mě na válkách růží zajímavá, je, že přes veškerou snahu, snad žádný autor nedovede být mimoděk nestranný. Všude se o aktérech dočtete jiné profily. Tak je to propletené a strhující. Shakespeare se dění věnoval ve svých hrách a značně ovlivnil vnímání tohoto období. Vodička pak přede mne v epilogu rozprostřel dosud neviděnou skutečnost, že onen Shakespeare nenapsal hry o jednotlivých aktérech, ale že ty jednotlivé hry jsou vzájemně velmi provázané a souvisle vypráví celé období. Pravda, spíše divadelně a ovlivněn alžbětinským dvorem, nicméně přesto dost zasvěceně. Bod pro Shakespeara. A tak se ani Vodička nevyhnul jistému a nevyhnutelnému zaujetí. Velmi se mi líbilo vykreslení Jindřicha VI. a takové určité - velmi zasloužené - ospravedlnění jeho osobnosti, pohnutek i činů. Horší je to s Richardem III. - tam ať se kdokoli snaží jak chce, ten kluk z toho vždycky vyjde špatně. Co bych autorovi vytknul, byť chápu jeho zaměření spíš na "bojovou" stránku, je až podivné přehlížení důležitosti žen na pozadí. Snad vyjma Markéty z Anjou se mi zdálo, že ostatní odsunul do pozadí a poněkud podcenil - ať už je řeč o Alžbětě Woodville nebo Margaret Beaufortové. Možná jim měl věnovat více prostoru než se rozepisovat o nástupu a vládě Jindřicha VIII. Tahle kniha má v sobě hodně, proč si ji opakovaně přečíst. Ať už po stránce odborné nebo čtenářské přívětivosti. Jako u každé historiografické knihy i tady platí, že vyvolává otázky či jistou skepsi v některých místech. Což je ovšem jedině dobře. A jak řečeno, troufám si tvrdit, že v češtině a českým autorem napsanou knihu o Válkách růží v tuto chvíli asi těžko hledat.“... celý text
— Kozel

---

---

Kavalíři, puritáni, královrazi: Anglická občanská válka 1642–1649

„Je prima, že spisovatelé, jako Taraba, Kovařík, Opatrný nebo Hubáček mají zdatné následovníky. O občanské válce se nějak tak obecně moc v našich končinách neví, asi nejznámější budou pasáže z druhé řady Tří mušketýrů. S jejím průběhem jsem se mohl kromě dějin Velké Británie seznámit i v Churchillově epopeji Dějiny anglicky mluvících národů, ale Pavel Vodička je bezpečně nejsrozumitelnější i nejčtivější (a že byl Churchill vypravěč zdatný...). Jediný, kdo se téhle knize na téma anglické revoluce (nebo taky krvavé rebelie) vyrovná je Paul Johnson, jehož subjektivní názor a chápaní celé události je dost podobné tomu, jak ji podává pan Vodička. Jeho (i Johnsonovy) sympatie k O. Cromwellovi chápu. V samotné Británii ono označení "krvavá rebelie" mělo vyjadřovat už od doby návratu Stuartů na trůn odpor proti zásadní události, která ovlivnila a hlavně přesměrovala vývoj Británie poněkud jiným směrem, než tomu u kterékoliv jiné země tehdejší doby. Díky popravě krále, toužícího po absolutní moci ve stylu Ludvíka XIV., diktátu parlamentu a zklamání z vlády posledních dvou Stuartovců (zejména toho druhého) se konečně začal klopotně tvořit nový řád. Období Cromwellovy diktatury je samozřejmě dodnes dost tendenčně vykládáno jako doba nesmírného útlaku a temna (což je dokládáno třeba tím, že v neděli se nesmělo pracovat a byly zavřené hospody i ostatní místa zábav), ale už tito přepisovatelé a upravovatelé historie zapomínají zmínit třeba fakt, že díky převratným událostem tohoto období mohl jejich vrstevník John Locke vytvořit svoji státoprávní teorii, která vedla ke zdůvodnění principů, na kterých dneska stojí demokracie. A jako perličku je třeba uvést, že v neděli za Cromwella sice divadla hrát nesměla, ale zato v oněch zbývajícíh dnech v nich konečně směly ženské role hrát - ženy. Takže to s těmi temnými dobami asi bylo jinak. Vláda Karla II. byla obdobím, kdy Britové začali na Cromwella vzpomínat se slzou v oku. Třeba když se nizozemské loďstvo dostalo po Temži až k Medway, zničilo doky, řadu britských válečných lodí potopilo, některé odvleklo a totálně zesměšnilo Royal Navy. Na druhou stranu souhlasím s komentářem Anjina, co se týká počínání britských vojsk v Irsku. To počínání by bylo asi lepší nazvat řáděním a dokonce možná i genocidou. A nelze ho omlouvat faktem, že Irové se postavili na stranu krále Karla I., s anglickými i skotskými protestanty měli své zkušenosti, v případě Angličanů už do normanských dob. Jenže pokud se budeme bavit o této otázce, mně osobě připadá daleko horší, když ona "vysoce" civilizovaná Velká Británie dodnes drží při životě ono "Severní Irsko" včetně jeho fiktivní státnosti, ačkoliv se vlastně jedná o jakési irské "Sudety". A vlastně se ani nedivím, proč měl onen vznešený lord Runciman při řešení sudetské krize v roce 1938 tak velké pochopení pro sudetské Němce s jejich touhou po připojení k říši Adolfa Hitlera.“... celý text
— jadran

---

Dobytí říše Aztéků: Tažení Hernána Cortése v letech 1519–1521

„Útlá kniha ze série Polozapomenuté války, popisující pád říše Aztéků. Kniha je přehledná a velice čtivá, ale zbytečně stručná - téma by si zasloužilo podrobnější zpracování. V knize je bohužel i dost pravopisných a dalších chybek, korektura mohla být důkladnější - podobný problém má velká část knih z této série. Celkově tři a půl hvězdy.“... celý text
— Hor89