Kozel
přečtené 775
Dombey a syn I.
1964,
Charles Dickens
"Bože, bože! kdo by se byl nadál, že ten Dombey a syn bude nakonec přece jenom dcera!" Takové je zvolání slečny Toxové v polovici první části románu, který v rámci celého Dickensova díla stojí tak trochu stranou. Přiznávám, že i já sám se knize trošku straním, protože první čtení před několika lety mnoho radosti nepřineslo. On je totiž Dombey a syn, jak se mi zdá, mírně odlišným románem oproti jiným příběhům z Charlieho dílny. Leč, s odstupem času - a díky tomu odlišným pohledem - zasluhuje novou šanci. Protože mám za sebou teprve první část, určitě je brzy na hodnocení celku. Ačkoliv se závěry pomalu rýsují. Dickens, vždy humanista snažící se o společenskou spravedlnost a plísnící neduhy lidské, si v této knize bere na paškál téma velmi pozoruhodné - rodičovskou a dětskou lásku nelásku, stejně jako důsledky z toho plynoucí. Znovu k tomu využívá spoustu kontrastních postav a postaviček nebo scén z různých společenských sfér, to vše ohraničené hned několika dějovými linkami - typický Dickensův recept. Ačkoliv tentokrát se mi jeví jednotlivosti mírně "nedokonalé" a někdy až příliš připomínají věci v té době již autorem napsané nebo ty, které měly teprve přijít. Určitá plochost některých charakterů a menších epizod má za následek, že dostat se pod kůži této knize není úplně snadná záležitost. Když se to však nakonec podaří, vyplavou na povrch ohromující myšlenky, nic neztrácející na živosti v dnešní době, a kouzlo některých postav. K celému příběhu se vypíšu až při druhé knize, teď jen zmíním několik postav, které stihly při první dávce vyniknout. Předně Zuzana Nipperová, věrná služebnice malé Florence. Její prudká, upřímná povaha, stejně jako upovídanost, přináší radost z každého setkání. Malá Florence, ta je samozřejmě středobodem celého vesmíru románu, což vychází najevo pomalu a decentně, ale za to velice silně. Kolem ní se točí ty nejzásadnější emoce, otázky, vývoj příběhu a teze autorovy. A s ní následně roste i čtenář a jeho vědomí. O pozdvižení se vždycky postará kapitán Cuttle se svým hákem a bodrostí vysloužilého námořníka. Za zmínku stojí i na začátku zmíněná slečna Toxová, trochu zvláštní dobračka, a slečna Blimberová, jejíž povaha není tak krutá, jak se může jejím studentíkům zdát. O co skvělejší jsou postavy kladné, o to temnější jsou ty z opačného spektra. Tedy především jedna - prokurista Carker a jeho zubatý úsměv. Směle by mohl konkurovat Uriáši Heepovi, avšak tento ďábel v mých představách natolik ožil, až mi něho bylo až fyzicky nedobře. Abych to k něčemu přirovnal, doporučil bych pohled na herce Conrada Veidta, jehož role ve filmu The Man Who Laughs dala vzniknout Jokerovi z Batmana=o) Nakonec trocha kritiky k českému překladu. Mám vydání z roku 1964, na němž pracovali pánové Vařecha a Skoumal. Ač ve vší úctě, v nejednom směru jejich podání pokulhává. Chybí jim citovost a citlivost manželů Tilschových, jejichž překladů (byť někdy za cenu fantazie překladatelů) si velmi cením. Jméno Pavel - a jeho všemožné zdrobněliny - se mi stihlo hrubě zprotivit. Celkově překladatelská práce se jmény je mírně nešťastná. A ještě neveselejší je zpracování Dickensových promluv přímo ke čtenáři. Přímé tykání vystřelené z ničeho skutečně nepůsobí způsoby, jaké by Dickens zvolil=o)... celý text
Tess z d'Urbervillů
1956,
Thomas Hardy
Mám rád Thomase Hardyho, který se proslavil především jako básník skutečného anglického venkova z fiktivního hrabství Wessex. Jeho poetická vyprávění o venkovském životě jsou plné nádherných obrazů a silných příběhů. Chtěl jsem si některou z jeho knih po čase, v řádu několika let, znovu připomenout, a tak jsem tentokrát sáhl po Tess z d´Urbevillů. Rovnou mohu říct, že moje pocity jsou rozporuplné na škále od mírného zklamání po mrazivé ohromení. Začnu mírným zklamáním. Hardy je v této knize velmi upovídaný a stylově až rozvláčný. Což do jisté míry škodí příběhu i prostředí. Především pro vnímání netrpělivého dnešního čtenáře. Do charakterů, jejich myslí, krajinomalby i celkové dění se popisem noří, natolik hluboko, že pro čtenářskou fantazii mnoho prostoru nezbývá. Povídavost autorova může jeho dílu touto vatou uškodit tak, že na čtenáře nedolehnou plnou silou všechny ty petardy, jimiž je příběh Tess z d´Urbevillů plný. Čímž se dostávám k tomu, že právem je tento román považován za autorův kritický realismus. A co je na tom možná ještě děsivější, myšlenkou stále přesahuje do dnešní doby. Všichni do jednoho jsme více nebo méně svazování společenskými konvencemi. A ty mohou mít kardinální a fatální následky pro jedince. Konvence mohou být brutální a brutální je příběh Tess. Ta je sice prostá, až submisivní venkovská dívka, jejíž charakter může působit méně zajímavě výrazně a propracovaně než taková Batsheba z Daleko od hlučícího davu. Tess v této knize figuruje spíš jako symbol, kolem něhož se soustřeďuje neštěstí, které by v reálu snad ani nešlo vydržet. Pod jhem konvencí však úpí a trpí také ostatní postavy, ať se jedná o Aleka, Angela nebo rodiče Tess (ti tu působí jako komický, při nejmenším úsměvný, faktor příběhu, aniž by ztráceli vliv na jeho dění). Obrazy, které Hardy v krajině maluje, jsou dvojího druhu. Ty pozitivní a povzbudivé jsou samozřejmě zemědělského rázu venkovského života. Především v mlékárně v Talbothays, což je snad jediná část románu, která působí utěšeně a romanticky. Do detailu popsané fungování mlékárny oživuje venkov konce devatenáctého století do pohyblivé pohlednice. Stejně tak Hardy implementuje postupné zavádění nových technologií v oblasti zemědělství, což je třeba krásně vidět na parní mlátičce při sklizni. Nezapomíná ani na změnu "politiky", kdy venkov už není statickým místem žijícím svým klidným pomalým způsobem, ale prostorem, kde se lidé rychle mění a s nimi jejich jistoty, či spíše nejistoty. Tolik k příběhově pozitivní stránce, která je "pouhým" kontrastem a opakem brutality. Největším zlem a zloduchem, z něhož mi bylo až fyzicky zle, byl Alek d´Urbeville. Hejsek a zlý duch Tess, kterou zničil, naprosto zdecimoval, odsoudil k zániku. Ta se, s jistým stoicismem, snaží smířit s osudem skutečně krutým a vyobrazeným. Už první cesta kočárem ve společnosti Aleka je skutečně děsivá i pro čtenáře. Později to vygraduje scéna se znásilněním, brutální především tím, že je pouze naznačena. Tess, aby toho nebylo pro ni málo, ztratí své dítě. Když už si čtenář myslí, že se všechno zlé v dobré obrátí a Tess najde oporu v náručí Angela, dojde k tvrdému vystřízlivění. To už by jeden nad Tess ronil slzy. U románu by jeden očekával alespoň happy end. Ale kdež, tragédie se nejen sčítají, nýbrž vyvrcholí něčím na výsost neočekávaným. Po ubíjejících stránkách plných popisů, padla mi čelist pro naprostou nepřipravenost. Jistě je tímto lépe srozumitelné, proč jsou mé pocity poněkud rozporuplné. Když už jsem se prokousal onou zmíněnou vatou, padl na mě plnou vahou brutální a silný příběh. Který ani nevím, jak pořádně vstřebat. Jedna myšlenka je autorem opakovaně jmenována v knize: "Neměl bys posuzovat člověka podle jeho minulosti, ale podle toho, co je jeho cílem/zájmem/účelem/myšlenkou" A tuhle lekci Hardy uštědřil tvrdým způsobem nejen Tess, nýbrž i svým čtenářům.... celý text
Příběh od příběhu jsou dobrodružství Langdona víc strhující, napínavější, kontroverznější a nutí člověka přemýšlet. Sice nejsem fanoušek konspiračních teorií, ale tohle, to je velká věc.... celý text
Alenka v kraji divů… a za zrcadlem
2007,
Lewis Carroll (p)
Kdo by neznal v nějaké podobě zasněnou Alenku. Ať v říši divů, za zrcadlem nebo v obojím. Nutno podotknout, že knižní originál (dokonce v překladu Skoumalových není Kloboučník, nýbrž Švec a především tato postava hraje minoritní roli) je na míle vzdálen jakémukoli filmovému zpracování. S tím je dobré počítat. Oba Alenčiny příběhy totiž nejsou nic než sen, se všemi nesmyslnostmi, nelogičnostmi a pomateností, které k nim patří. Proto může být pro dospělého čtenáře docela náročná; dennímu snění si mnozí z nás odvykly. A je to škoda. Pro mě, stejně jako před lety, je zábavnějším příběhem ten Za zrcadlem. Je propracovanější, vtipnější, čarovnější, bohatší na události. Jakkoli krásným je čajový dýchanek a královnino kriketové hřiště v říši divů, těžko se může rovnat zápasu Lva a Jednorožce, putování s Bílým jezdcem či upovídanou Živou zahradou a opravdu prapodivnými Královnami v království za zrcadlem. Ono se tahle jednohubka k jednomu odpoledni těžko popisuje. Je to velmi odlehčené a popletené. Těžko srozumitelné až absurdní. Potěšující a přitom neuchopitelné. Můžete Alenčino dobrodružství číst opakovaně, ale do mysli Lewise Carrolla je nemožno proniknout. Každý totiž sníme zcela jinak. Jemu se ovšem podařilo sny proměnit v příběh, který přežívá už 160 let.... celý text
Solipsista
2002,
Henry Rollins
Henry Rollins je vcelku velkou postavou na hardcorové scéně...vyhraněnou, egoistickou, egocentrickou a vlastně i osamělou. A Solipsista je tím nejcyničtějším pohledem na svět a jeho posláním do prd.le, jaké jsem dosud neviděl. Realita v realitě. Nejvíce zarážející je pak skutečnost, že jsem kolikrát jenom souhlasil=o)... celý text
Nadějné vyhlídky
1960,
Charles Dickens
Po Davidovi Copperfieldovi to byla druhá kniha od Charlieho, kterou jsem kdy četl. Přestože byla důvodem, proč jsem jeho tvorbě i osobnosti zcela propadnul, román nakonec řadím mezi ty slabší. Ne tolik pro jeho obsah, jako spíš čtivost. Mnohokrát jsem se stránkami spíš prokousával, ale konečný výsledek ve mně zanechal to nejlepší z knihy a Charlieho tvorby. A tak to má být=o)... celý text
Americké poznámky
1952,
Charles Dickens
Už v 19. století byla Amerika zemí snů. Už v 19. století měla svoje chyby, které poněkud bortily představy. A po cca 150 letech ze stránek Dickensových vzpomínek vyvstává obraz Ameriky současnosti - s jejími přednostmi, i s jejími chybami. České vydání bohužel vynechalo pro mě nejzajímavější a nejsilnější kapitolu o jeho návštěvě Bostonu a ústavu pro handicapované. Na což jsem přišel po pracném přeložení z originálního textu. A pokud se vám kniha dostane do ruky, na kapitolu tři rozhodně nezapomeňte=o)... celý text
Zlé časy
1953,
Charles Dickens
Překvapivě krátký román na Charlieho poměry. Přesto je v něm jeho čtivost, barvitost, hravost s charaktery a především kritický a ironický pohled na tehdejší Anglii, která se nyní seznamuje s kapitalismem pod vlivem průmyslové revoluce.... celý text
Vzpoura v Treblince
2013,
Samuel Willenberg
Jeden z mála přeživších z vyhlazovacího tábora v Treblince podal své svědectví způsobem, z kterého od první do poslední stránky děsí a způsobuje nejen husí kůži, ale na mnoha místech i nevolnost. A to nejen při čtení o událostech, které se autorovi do paměti zapsaly nejsilněji za jeho pobytu v táboře, ale i na následné v Polsku, kterým se probojovával po celý zbytek války i po ní. Druhá zmíněná část lze pak označit za černou a dosud tabuizovanou součást Polských dějin, která se dá přirovnat k českým událostem během poválečném odsunu Němců. Dvě strhující odpoledne četby (a několik následujících v myšlenkách) je to nejmenší, co může současný člověk věnovat památce všech, kteří zahynuly zcela nepochopitelným a odsouzeníhodným způsobem za nacistické nadvlády nad většinou Evropy a především jedním národem. Můžeme se divit, že mnozí z nich, kteří přežili, dospěli k názoru, že "Bůh nikdy neexistoval a lidé si vždy dělali, co chtěli?"... celý text
