Kozel
komentáře u částí děl
Zajímavá vize evoluce. Spíš taková poetická, než jako povídka science-fiction, čímž stojí skutečně poněkud stranou všemu ostatnímu v antologii Svědkyně zítřka. Nebylo to vyloženě špatné nebo bez nápadu, ale neobsahovala nic, čím by mě více zaujala. Snad jen tím provoláním: "Země spala." To je naopak prohlášení, které při hlubším zamyšlení nad evolucí života může přinést poněkud zlověstný závan.
Sci-fi přímo učebnicová! Dějiny budoucnosti, kdy si lidstvo ve 4. tisíciletí bezpodmínečně podmanilo planetu Zemi poté, co na konci dvacátého století vyhrálo životní válku s hmyzem. Povídka obsahuje několik pozoruhodných nápadů a myšlenek, které se čtenáři roku 2024 mohou zdá velmi tíživé - jídlo z laboratoří, mizející (a nakonec zcela zmizelá) flóra, dokonalý svět postrádající cíl, emoce, individualitu. Skvělá fantastická povídka s přesahem, skvěle vykresleným prostředím a propracovaným příběhem zaměřujícím se na deníkové zápisky několika generací. A postupný návrat flóry i starého nepřítele - hmyzu. Leč Venušané bojují také s hmyzem, ačkoli lidstvo brzy pochopí, že je onen hmyz postaven tak trochu jinak. Skvostná povídka.
Dramatická, napínavá až thrillerová povídka. Vášnivý chemik Paul Sarr se promění v šíleného vědce, který se nezdráhá vůbec ničeho. Fyzické zápasy s neviditelným, stupňující se hrůza nebohého sluhy, rodinné drama vrcholící bojem o život. Opravdu vydařený příběh, skvěle vystavěný. Téma neviditelnosti je v oblasti sci-fi velmi oblíbené, a vlastně nejen v onom žánru, takže se čtenáři může pointa zdát trochu "obehraná", ale totéž by se dalo říci o detektivkách. Ačkoli zápletka známá, tahle verze je jednoznačně příjemnou záležitostí.
Tahle povídka byla velkým zážitkem. Autorka, spřízněná s básníkem Yeatsem, se pro lásku k rannému letectví vrhla do dobrodružných povídek, které bych snad přirovnal k mixu Wellse s Haggardem s jistým závanem Bigglesových dobrodružství. Užil jsem si dobrodruha Maxtona Domville a jeho účast na krvavé revoluci fiktivní země. Bylo to dobrodružné, napínavé, zábavné, přičemž jeden z nejpozoruhodnějších jevů povídky bylo pozorovat revoluční dění z výšky pohledem ze vzducholodě. Famózní. Opravdu povedené. Škoda, že (snad prozatím) není v češtině dostupno více z díla Muriel Pollexfen. Ještě hůře, že se jí obecně ve stínu slavných příbuzných nedostalo větší pozornosti.
Krásná vědeckofantastická povídka. Přesně dle mého gusta s láskou pro starý svět. Dopravní provoz Londýna a jeho prostředí na počátku 20. století. Vyšší společnost v podobě chudého profesora věd a Lady z vyšší společnosti, která z nějakého důvodu nestárne a stále se těší kráse a obdivu okolí. A k tomu rozhovor, který profesor vede se svým studentem, jež odhalí ono tajemství zmíněné Lady. Zneklidňující, hlubokomyslné a okouzlující vyprávění o umělém "zpomalování" času. Jistě, zmíněná technika při současných poznatcích je pochopitelně zcestná. Což nijak neubližuje čtenářskému požitku. Je přes známo, že "obyčejný zdravý rozum člověk nepoužívá, aby učinil velké objevy nebo provedl pokusy nedozírného významu."
Edith Nesbitová byl pozoruhodná osobnost lidsky i spisovatelsky. Autorka velmi slavných dětských příběhů, ať už se jedná o Děti železnice nebo Pět dětí a skřítek, mě nepřestává udivovat každou další povídkou, na niž narazím. Ty jsou totiž tematicky velmi vzdálené dětským vyprávěnkám. Většinou se jedná o hororové povídky, často poznamenané atmosférou hřbitovů a krypt (což mi velice lahodí). Pět smyslů je ovšem zase z trochu jiného, tentokrát vědeckého, ranku.
Boyd Thompson je fiktivní, přesto fenomenální vědec, který si pohrává s vivisekcí, historicky při nejmenším kontroverzní vědeckou technikou, až mu hrozí ztráta snoubenky. Dilema, zda se věnovat lásce nebo vědě, zvítězí ve prospěch vědeckého bádání. A protože je to povídka, jak má být, experiment vyzkouší na sobě. A jaký obrat to pak nabere. Povýšit lidské schopnosti je vděčná látka. A Edith Nesbitová ji zpracovala čtivě, lehce romanticky a přitom docela uvěřitelně. Oh, zajisté, i na ty hroby dojde.
Tato povídka stojí v antologii Svědkyně zítřka tak trochu stranou ostatních. Tedy při nejmenším geograficky, neboť její autorka pocházela z Indie. Nijak to příběhu neubírá, ba naopak, do sbírky to přináší trochu orientálního koření. Přičemž téma, které Roquia Sakhawat Hossein zpracovává, odolává času i prostoru - genderová rovnoprávnost, feminismus nebo podobný výraz, který si čtenář dosadí.
Za mě je to zpracováno pomocí Sultanina snu velmi snově, zábavně, až tak trochu ironizujícím způsobem. V dobrém smyslu. Lehce mi to připomíná středověkou Knihu o městě dam. Je s podivem, jak ona rovnoprávnost často spadne až do snové absurdity, totálního obrácení či spíš zrcadlení. I když myšlenkou trochu odbočuji, ona rovnoprávnost by v sobě měla nést především spolupráci.
Sultanin sen byl velmi zdařilou procházkou a osvěžením zmíněné antologie. Opravdu snové, sofistikované a myšlenkou hluboké, čtenářsky přívětivé.
Vypadalo to skvěle. Automobilová nehoda a rekonvalescence u tajnůstkářského vědce. Následně zvědavost pacientova, objevení laboratoře, dramatická život ohrožující nehoda a následně doslova zázračné objevení síly. Takový protosuperman byl ten pan Dunbar. Škoda závěru, který byl takový sebe shazující. Autorka si rozhodně připravila výborný námět, který stál za větší rozpracování. Takto nakonec moc požitku nepřináší.
Na druhou stranu, a to je nutno podtrhnout, sepsala tuto povídku ve svých 17ti letech. Takže spisovatelské literární kvality jsou zcela jiného ražení a výsledek je hodný obdivu. Pro čtenáře, kdož jsou fanoušky vědeckofantastického žánru, může být Podivný zážitek Thomase Dunbara nepochybně skvělým doplňkem sbírky.
Dle doslovu jedna z prvních prozaických povídek zabývajících se čtvrtou/pátou dimenzí a narážkou na snahu o matematický důkaz. Příběh, vyprávěný pomocí nedokončeného deníkového zápisu, je docela originální. Především je dost smyslový, a tím pádem dosti možná příliš náročný až nezajímavý pro mnohého moderního čtenáře. Na vnímání smyslů už příliš nedáme. Ať se jedná o kterýkoli z nich. Respektive nedokážeme zcela docenit jejich sílu a tím se vcítit do pocitů Wheatcrofta, který v pokoji pro služku zažíval přímo transcendentální zážitky. Každou noc trochu jiné. Místo strachu probouzející zvědavost a dalo by se říci, že i touhu.
Jak řečeno, je to povídka originální námětem, který nebývá zas tak často využíván. Jistě ne v moderní době. Pro "smyslového" čtenáře to bude požitkem. Pro ty přízemnější - kam patřím i já - to bude přeci jen spíš kuriozitka a lehce zapomenutelná cesta do jiných dimenzí.
Skvělá pozdně viktoriánská vyprávěnka! Atmosférická, s romantickým nádechem, lehce gotickým závanem, určitou dávkou sentimentality a zároveň se držící životní skutečnosti, což se vyjeví především v závěrečném zvratu. Bellina nevědomá cesta za životním štěstím ve snaze pomoci své matce je skutečně rozmilým příběhem. A přiznávám, že to finální rozuzlení bylo přece jen neočekávané. Zatímco mě madam Braddonová zavedla do fantazie, svým závěrem mě tvrdě vrátila na zem. Což je docela překvapivé osvěžení v podobných příbězích a povídku o hodné Lady Ducaynové tak ještě více posouvá ke skvělému čtenářskému požitku.
Příběh podtrhne ještě dovětek Mikea Ashleyho ve sbírce Svědkyně zítřka. Techniky, které v povídce Braddonová popisuje (či naznačuje) - včetně oněch negativ s nimi spojenými - nejsou žádnou fantazií. A navrch jen pár let po vydání nastal vědecký zlom, který touž techniku z pozice fantastických příběhů přesunul do základu moderní medicíny.
Téma androidů, robotů, umělých lidí a soužití s nimi je již klasickým vědeckofantastickým konceptem. Z vosku vyrobené Manželky na zakázku nijak zvlášť nevybočují. Snad tím, že myšlenka ryze ženská je vyprávěna mužským vypravěčem a příběh tak dostává lehce ironický nádech. Myšlenka je to rozhodně trefná a trvale platná - hledání dokonalosti v podobě umělosti končí nezdarem a poučením. Povídka příjemně humoristická, vyprávěna s nadhledem, je milou jednohubkou.
Výborný je doslov o autorce, o níž prakticky není nic bližšího známo. Dokonce ani dle jména není, jak se zdá, možno ji identifikovat blíže. Natož říct, napsala-li víc děl. A tak závojem tajemství zahalená Alice Fullerová s potutelným úsměvem nabízí onu, z mého pohledu, odlehčenou a zábavnou povídku dobírající si mužskou ješitnost tak nesnášející upovídané a protestující ženy=o)
Vida název Měsíční kámen, hned jsem si vybavil Wilkieho Collinse. A vskutku, že jeho román je daleko lepší této povídce. I proto, že je to jiná kategorie příběhu. Harriet Prescott Spoffordová čtenáře zavede do neprobádaných ledových pustin severního pólu, kdy se vypravěčův boj o život a přežití v nejednu chvíli srazí s určitou lidskou hamižností. Je to povídka skutečně ledová, mrazivá a pustá. Spíše dobrodružná než děsivá nebo vědeckofantastická. Stavěná především na atmosféře neznámých krajin. Pak už záleží na samotném čtenáři, zda a jak mu takový příběh sedne nebo nikoli. U mě se jedná spíše o ten druhý případ. Dobrodružné putování na ledové kře, kdy člověk nemá pod kontrolou prakticky vůbec nic a zachráněn ze spárů nekonečných mrazivých živlů může být jedině náhodou a štěstím. Jednohubka, která mě svou hloubkou příliš nezaujala. Za to mě zaujalo jméno vypravěčovi snoubenky. Eleanor je jméno opravdu pěkné.
Nemohu jinak; jakmile se jedná o Mary Shelley, jsem otevřeně zaujatý. Její dílo mě baví, udivuje, uchvacuje. Okouzlující je i tato povídka, v níž se snoubí vědeckofantastické téma, hluboká filozofie a goticky laděné prostředí v tmavších barevných odstínech.
Ostatně snad od dávnověku si lidé pohrávají s myšlenkou na nesmrtelnost. Kolikrát se člověk pachtil za nápojem nesmrtelnosti? Jenže, je to to, co chceme? Nebylo by to spíš prokletím? Winzy ochutnal nevědomky. A po třech staletích je definitivně zdrcen životem, který mu nechutná.
Mary je skvělá. "Kdo může spočítat, kolik let je polovina věčnosti?" "Čím déle žiji, tím více se děsím smrti". Pochmurný zápis učedníka Winzyho, unaveného duši drásající dlouhověkostí. Fantazijní zpověď, která možná nemá příliš dramatickou zápletku plnou akce, přesto si ponechává dostatek hloubky, aby zaujala i po dvou stoletích. Zda-li Winzy v boji se svojí tělesnou schránkou vyhrál? Co by pro něj bylo výhrou?
Povídka Modrá laboratoř otevírá sbírku sci-fi povídek Svědkyně zítřka. A na úvod je to výborná povídka upozorňující, že autorky nijak nezaostávaly za svými mužskými protějšky. Příběh vědecké romance s vědcem dvou tváří, přičemž ta temná hraje pochopitelně prim. A guvernantka, kteráž svou zvědavostí a zájmem o vědu připraví čtenáři dosti dobrodružné a napínavé okamžiky. Plynulost příběhu a postupná dramatizace zápletky je vskutku učebnicová. V dobrém i zlém. Podobné schéma mnoho čtenářů již několikrát četlo, případně vidělo, nijak to však neomezuje její zábavnost a originálnost. Nechat se pohltit vědeckým výzkumem přesahující veškeré morální zábrany mělo svoje kouzlo v roce 1897 a stejně tak je tomu v roce 2024, kdy jsem se s povídkou a její autorkou seznámil.
Pokorný, vůči vlastním úspěchům skromný až kritický Tolkien. Je pozoruhodné, že ti největší velmi často shazují a nepřiznávají vlastní velikost. Což je nepochybně dobré a správné. Tolkien se zamýšlí nad stavem vědy na Oxfordu při svém nástupu, během působení a trochu se děsí budoucnosti. Pohlíží s kritikou na některé přístupy a postoje v souvislosti s jazykem a literaturou. V tomto smyslu zlehka vychází najevo i určitá vášnivá impulzivnost Tolkienova. Přirozenost a vášeň, díky níž se tento společensky vnímaný génius sám představuje na úrovni ryze lidské.
V Tajné neřesti už jsem Tolkienovi nestíhal a pochopil jsem, že jsem naprosto vzdálen jeho myšlení. Nadšení pro jazyk se mu nedá upřít, jazykovědné vzdělání je pro obyčejného člověka daleko za jeho schopnostmi. A to dost možná platí i pro mnohé studenty filologie. Nicméně je to přednáška o soukromí, a tak se čtenářům odhaluje samotný Tolkien svou neřestí a intimní zábavou. To musí být přínosem pro každého jeho fanouška.
Toto už je velmi náročná esej. Jazykovědné povídání o dvou vedle sebe žijících jazycích je pro nevzdělance jako jsem já dost složitá. Přesto v nejednom smyslu přínosná. Při nejmenším v detailu, kdy v poslední části odhaluje sám Tolkien s přiznáním, že velština (což je krásný jazyk) mu byla vždy fascinací a jistou inspirací pro elfský jazyk (což pozná i nevzdělanec jako já).
Stejně jako v případě Béowulfa, zaměřil se Tolkien na podobně významný, ač výrazně mladší, příběh - Sir Gawain a Zelený rytíř. Sám jsem si tuto esej možná užil víc než tu předchozí. Tolkien se zabývá především vrcholnou částí básně a pokušením, které je největší výzvou Sira Gawaina. Historickovědně a jazykovědně tak svým posluchačům/čtenářům osvětluje zajímavosti a detaily této výpravné básně.
Jsem zvědav na nový překlad, který se připravuje na základě Tolkienova překladu. Už pro porovnání s českou verzí Anny Valentové, která je sice skvělá, ale jak to bývá, pouhým převyprávěním.
Tolkienův současník a kolega C. S. Lewis řekl, že jednou nadejde čas, kdy člověk bude znovu číst pohádky. Tomu tvrzení se nedá oponovat. Ostatně jeden dal světu Pána Prstenů a druhý Narnii. Vyjít si do světa Faerie s průvodcem jako Tolkien bylo skvělým výletem, který nabízí mnohé zajímavé výhledy a pohledy na svět fantazie.
Rozšíření přednášky Netvoři a kritikové, více zaměřená na problémy, specifika překladu a komplexnost jazyka. Famózní, až "nerdovská", esej. V mnohém je užitečná i pro problematiku překládání obecně. Už proto, že v češtině tento text znamená, že je překladem eseje zaměřené na překlad staré angličtiny do moderní, a to je přeloženo do češtiny. Zní to složitě? Snad. Je to přínosné a zajímavé? Na každý pád.
