Kozel
komentáře u částí děl
"Home je donašeč a darebák, ale nezapomeňte, že jako mnoho jiných donašečů a darebáků v dějinách je také básník." Mimoto je Home taky alfou a omegou zapeklitého případu tří zavražděných milionářů ve stejné chvíli na třech různých místech. Každopádně je ona poetická myšlenka otce Browna velmi pravdivá, když se nad ní čtenář trochu pozastaví. Je jen škoda, že k ní vedla povídka, která mě osobně zrovna moc nebavila. Ba téměř vůbec. Ač to mohlo být pouze osobním zdáním, byla dosti chaotická a poněkud roztřepená, aniž by mě dovedla něčím zaujmout. Snad vyjma onoho filozofování nad bojem pro a proti ideologii. Myšlenka vyřčena celkem nadčasově při vědomí, že Duch Gideona Wise se nad propastí vznášel už před sto lety.
Případ, který dle slov otce Browna byl "strašlivě banální a hloupý". A přitom to byla tak skvostná povídka anglického střihu. Temný rozpadající se dům, šlechta padnoucí na dno, dávná rodinná kletba, která má dojít nového naplnění. Brilantní atmosférický kousek páně Chestertona. Vynikající čtení. Trochu (ač cíleně) nadnesené, ne-li přepálené. Tím hned čtenář ví, že to nebude viktoriánská detektivka, ale že si je bere tak trošku jako cíl ironie. Nebo paradoxu, chcete-li. Rád se do domu Darnawayů vrátím, už jenom pro tu figurku otce Browna, kterou autor vždy tak kouzelně nastrčí do prostředí.
Svižná, zápletkou jednoduchá, mysteriózní a zároveň zvláštním, jemným způsobem až děsivá povídka. Možná mrazivá nejen pro sníh, který se během jejího děje snáší. Otec Brown se svým bohorovným klidem - či odevzdaností - vstupuje do domu hrůzy obývaného potenciálním bláznem, aby zjistil, jak je na tom mysl majitele. Uchvátilo mě, na jak malém dějovém prostoru Chesterton dokázal vytvořit prvotřídní povídku. Postavenou na pouhopouhém rozhovoru a konfrontaci mezi katolickým knězem a zloduchem vskutku geniálním. Jak se děj odehrává "pod pláštěm". Jak černá magie bojuje s bílou a prohrává.
Minimalistické, atmosférické a vskutku magické. Zcela mě to vtáhlo do pokoje s pár křesly, nádobou s rybičkami, kobercem, jedním věšákem v předsíni, francouzským oknem ve vedlejší místnost a prvotřídním dialogem.
"Říct o někom, že je geniální, neznamená ho hájit."
Krásná povídka vzniklá v době, kdy svět zažíval další vlnu egyptománie. Kdy vykopávky, poklady, hrobky a kletby zažívaly boom. Atmosférou mě to vtáhlo a s radostí jsem se ponořil do příběhu, kdy Otec Brown doprovází amerického vědce, jemuž je v patách vrah. Až téměř do konce. Ač známe Chestertonovy paradoxy a unikátní přístup k detektivkám, musím se přiznat, že závěr mě...nechci říct zklamal, rozhodně mě nenaplnil. Patrně jsem jej nepochopil, a tak popravdě nevím, proč by se měl Smaill své společnosti omluvit a za co. Tajemný symbol prvotních křesťanů je mi tak nadále záhadou.
Zázračná vražda? Ne, naopak, až nepřirozeně prostá. Zmatenost nevěřících a tichá vyrovnanost duchovního. Touha vidět nadpřirozeno proti naprosto přízemní logické úvaze. Otec Brown ví. Povídka čtivá a její rozuzlení až opravdu nepřirozeně prosté. Vzdor Chestertonovu sklonu k náboženskému poučení, se mi úvahy v povídce líbily. Především ty, že ateismus či nevěrectví vede jen k touze něčemu věřit. Víra je důležitá. A když žádnou nemáte, lehce propadnete vlivu nadpřirozena. Velmi dobrá myšlenka a příjemně přednesená. Podobně zábavná byla i konfrontace víry a psychologie.
Jak typická záhada zamčeného pokoje. Tedy v zásadě. Především typická, duši hladící, anglická detektivní povídka. A záhadná vražda, kterou na koleni doma do stolu vyřeší Otec Brown, zatímco hladí po hlavě retrívra. Líbila se mi postava upovídaného mládence Fiennese a jeho způsob vyprávění, kterým Brownovi předestřel naprosto do detailu celý případ. Navrch docela překvapivé, mírně komplikované a hazardem zavánějící řešení.
"Občas jste tak moc chytrý, že nerozumíte ani lidem, obzvlášt, když se chovají skoro tak jednoduše jako zvířata. Zvířata jsou velice prostá; žijí ve světe jasných pravd."
Otec Brown připlouvá do Ameriky a povídka je taková...no...americká. Přiznávám se, že takový styl mi úplně nesedí, dáno i prostředím, které je vykresleno právě tím severoamerickým stylem. Co je však na Chestertonově povídce velmi zdařilé, je otevřené morální poselství z ní plynoucí. Ztvárněno na jejím konci a rozčilením Otce Browna. Dvojí metr spravedlnosti uvedený do konfrontace zapůsobil opravdu silně.
Otec Brown není Sherlock Holmes. Respektive, Otec Brown nechce být Sherlock Holmes. Uklizený a uklidněný, žije si kdesi v Jižní Americe a je nenápadně vmanévrován do zajímavého komplotu, z něhož málem vyjde jako svatý. Na Otce Browna si ale nepřijdete.
Docela zajímavá povídka, kterou jsem zprvu nechápal, k čemu vlastně spěje. Až na jejím konci, s otcem Brownem u nevypité sklenky vína, jsem ocenil Chestertonův humor a hrátky, kdy snahu o "poholmesování" svého milého frátera šikovně uhnul. Nene, na Otce Browna si nepřijdete=o)
Zajímavá vize evoluce. Spíš taková poetická, než jako povídka science-fiction, čímž stojí skutečně poněkud stranou všemu ostatnímu v antologii Svědkyně zítřka. Nebylo to vyloženě špatné nebo bez nápadu, ale neobsahovala nic, čím by mě více zaujala. Snad jen tím provoláním: "Země spala." To je naopak prohlášení, které při hlubším zamyšlení nad evolucí života může přinést poněkud zlověstný závan.
Sci-fi přímo učebnicová! Dějiny budoucnosti, kdy si lidstvo ve 4. tisíciletí bezpodmínečně podmanilo planetu Zemi poté, co na konci dvacátého století vyhrálo životní válku s hmyzem. Povídka obsahuje několik pozoruhodných nápadů a myšlenek, které se čtenáři roku 2024 mohou zdá velmi tíživé - jídlo z laboratoří, mizející (a nakonec zcela zmizelá) flóra, dokonalý svět postrádající cíl, emoce, individualitu. Skvělá fantastická povídka s přesahem, skvěle vykresleným prostředím a propracovaným příběhem zaměřujícím se na deníkové zápisky několika generací. A postupný návrat flóry i starého nepřítele - hmyzu. Leč Venušané bojují také s hmyzem, ačkoli lidstvo brzy pochopí, že je onen hmyz postaven tak trochu jinak. Skvostná povídka.
Dramatická, napínavá až thrillerová povídka. Vášnivý chemik Paul Sarr se promění v šíleného vědce, který se nezdráhá vůbec ničeho. Fyzické zápasy s neviditelným, stupňující se hrůza nebohého sluhy, rodinné drama vrcholící bojem o život. Opravdu vydařený příběh, skvěle vystavěný. Téma neviditelnosti je v oblasti sci-fi velmi oblíbené, a vlastně nejen v onom žánru, takže se čtenáři může pointa zdát trochu "obehraná", ale totéž by se dalo říci o detektivkách. Ačkoli zápletka známá, tahle verze je jednoznačně příjemnou záležitostí.
Tahle povídka byla velkým zážitkem. Autorka, spřízněná s básníkem Yeatsem, se pro lásku k rannému letectví vrhla do dobrodružných povídek, které bych snad přirovnal k mixu Wellse s Haggardem s jistým závanem Bigglesových dobrodružství. Užil jsem si dobrodruha Maxtona Domville a jeho účast na krvavé revoluci fiktivní země. Bylo to dobrodružné, napínavé, zábavné, přičemž jeden z nejpozoruhodnějších jevů povídky bylo pozorovat revoluční dění z výšky pohledem ze vzducholodě. Famózní. Opravdu povedené. Škoda, že (snad prozatím) není v češtině dostupno více z díla Muriel Pollexfen. Ještě hůře, že se jí obecně ve stínu slavných příbuzných nedostalo větší pozornosti.
Krásná vědeckofantastická povídka. Přesně dle mého gusta s láskou pro starý svět. Dopravní provoz Londýna a jeho prostředí na počátku 20. století. Vyšší společnost v podobě chudého profesora věd a Lady z vyšší společnosti, která z nějakého důvodu nestárne a stále se těší kráse a obdivu okolí. A k tomu rozhovor, který profesor vede se svým studentem, jež odhalí ono tajemství zmíněné Lady. Zneklidňující, hlubokomyslné a okouzlující vyprávění o umělém "zpomalování" času. Jistě, zmíněná technika při současných poznatcích je pochopitelně zcestná. Což nijak neubližuje čtenářskému požitku. Je přes známo, že "obyčejný zdravý rozum člověk nepoužívá, aby učinil velké objevy nebo provedl pokusy nedozírného významu."
Edith Nesbitová byl pozoruhodná osobnost lidsky i spisovatelsky. Autorka velmi slavných dětských příběhů, ať už se jedná o Děti železnice nebo Pět dětí a skřítek, mě nepřestává udivovat každou další povídkou, na niž narazím. Ty jsou totiž tematicky velmi vzdálené dětským vyprávěnkám. Většinou se jedná o hororové povídky, často poznamenané atmosférou hřbitovů a krypt (což mi velice lahodí). Pět smyslů je ovšem zase z trochu jiného, tentokrát vědeckého, ranku.
Boyd Thompson je fiktivní, přesto fenomenální vědec, který si pohrává s vivisekcí, historicky při nejmenším kontroverzní vědeckou technikou, až mu hrozí ztráta snoubenky. Dilema, zda se věnovat lásce nebo vědě, zvítězí ve prospěch vědeckého bádání. A protože je to povídka, jak má být, experiment vyzkouší na sobě. A jaký obrat to pak nabere. Povýšit lidské schopnosti je vděčná látka. A Edith Nesbitová ji zpracovala čtivě, lehce romanticky a přitom docela uvěřitelně. Oh, zajisté, i na ty hroby dojde.
Tato povídka stojí v antologii Svědkyně zítřka tak trochu stranou ostatních. Tedy při nejmenším geograficky, neboť její autorka pocházela z Indie. Nijak to příběhu neubírá, ba naopak, do sbírky to přináší trochu orientálního koření. Přičemž téma, které Roquia Sakhawat Hossein zpracovává, odolává času i prostoru - genderová rovnoprávnost, feminismus nebo podobný výraz, který si čtenář dosadí.
Za mě je to zpracováno pomocí Sultanina snu velmi snově, zábavně, až tak trochu ironizujícím způsobem. V dobrém smyslu. Lehce mi to připomíná středověkou Knihu o městě dam. Je s podivem, jak ona rovnoprávnost často spadne až do snové absurdity, totálního obrácení či spíš zrcadlení. I když myšlenkou trochu odbočuji, ona rovnoprávnost by v sobě měla nést především spolupráci.
Sultanin sen byl velmi zdařilou procházkou a osvěžením zmíněné antologie. Opravdu snové, sofistikované a myšlenkou hluboké, čtenářsky přívětivé.
Vypadalo to skvěle. Automobilová nehoda a rekonvalescence u tajnůstkářského vědce. Následně zvědavost pacientova, objevení laboratoře, dramatická život ohrožující nehoda a následně doslova zázračné objevení síly. Takový protosuperman byl ten pan Dunbar. Škoda závěru, který byl takový sebe shazující. Autorka si rozhodně připravila výborný námět, který stál za větší rozpracování. Takto nakonec moc požitku nepřináší.
Na druhou stranu, a to je nutno podtrhnout, sepsala tuto povídku ve svých 17ti letech. Takže spisovatelské literární kvality jsou zcela jiného ražení a výsledek je hodný obdivu. Pro čtenáře, kdož jsou fanoušky vědeckofantastického žánru, může být Podivný zážitek Thomase Dunbara nepochybně skvělým doplňkem sbírky.
Dle doslovu jedna z prvních prozaických povídek zabývajících se čtvrtou/pátou dimenzí a narážkou na snahu o matematický důkaz. Příběh, vyprávěný pomocí nedokončeného deníkového zápisu, je docela originální. Především je dost smyslový, a tím pádem dosti možná příliš náročný až nezajímavý pro mnohého moderního čtenáře. Na vnímání smyslů už příliš nedáme. Ať se jedná o kterýkoli z nich. Respektive nedokážeme zcela docenit jejich sílu a tím se vcítit do pocitů Wheatcrofta, který v pokoji pro služku zažíval přímo transcendentální zážitky. Každou noc trochu jiné. Místo strachu probouzející zvědavost a dalo by se říci, že i touhu.
Jak řečeno, je to povídka originální námětem, který nebývá zas tak často využíván. Jistě ne v moderní době. Pro "smyslového" čtenáře to bude požitkem. Pro ty přízemnější - kam patřím i já - to bude přeci jen spíš kuriozitka a lehce zapomenutelná cesta do jiných dimenzí.
Skvělá pozdně viktoriánská vyprávěnka! Atmosférická, s romantickým nádechem, lehce gotickým závanem, určitou dávkou sentimentality a zároveň se držící životní skutečnosti, což se vyjeví především v závěrečném zvratu. Bellina nevědomá cesta za životním štěstím ve snaze pomoci své matce je skutečně rozmilým příběhem. A přiznávám, že to finální rozuzlení bylo přece jen neočekávané. Zatímco mě madam Braddonová zavedla do fantazie, svým závěrem mě tvrdě vrátila na zem. Což je docela překvapivé osvěžení v podobných příbězích a povídku o hodné Lady Ducaynové tak ještě více posouvá ke skvělému čtenářskému požitku.
Příběh podtrhne ještě dovětek Mikea Ashleyho ve sbírce Svědkyně zítřka. Techniky, které v povídce Braddonová popisuje (či naznačuje) - včetně oněch negativ s nimi spojenými - nejsou žádnou fantazií. A navrch jen pár let po vydání nastal vědecký zlom, který touž techniku z pozice fantastických příběhů přesunul do základu moderní medicíny.
Téma androidů, robotů, umělých lidí a soužití s nimi je již klasickým vědeckofantastickým konceptem. Z vosku vyrobené Manželky na zakázku nijak zvlášť nevybočují. Snad tím, že myšlenka ryze ženská je vyprávěna mužským vypravěčem a příběh tak dostává lehce ironický nádech. Myšlenka je to rozhodně trefná a trvale platná - hledání dokonalosti v podobě umělosti končí nezdarem a poučením. Povídka příjemně humoristická, vyprávěna s nadhledem, je milou jednohubkou.
Výborný je doslov o autorce, o níž prakticky není nic bližšího známo. Dokonce ani dle jména není, jak se zdá, možno ji identifikovat blíže. Natož říct, napsala-li víc děl. A tak závojem tajemství zahalená Alice Fullerová s potutelným úsměvem nabízí onu, z mého pohledu, odlehčenou a zábavnou povídku dobírající si mužskou ješitnost tak nesnášející upovídané a protestující ženy=o)
Vida název Měsíční kámen, hned jsem si vybavil Wilkieho Collinse. A vskutku, že jeho román je daleko lepší této povídce. I proto, že je to jiná kategorie příběhu. Harriet Prescott Spoffordová čtenáře zavede do neprobádaných ledových pustin severního pólu, kdy se vypravěčův boj o život a přežití v nejednu chvíli srazí s určitou lidskou hamižností. Je to povídka skutečně ledová, mrazivá a pustá. Spíše dobrodružná než děsivá nebo vědeckofantastická. Stavěná především na atmosféře neznámých krajin. Pak už záleží na samotném čtenáři, zda a jak mu takový příběh sedne nebo nikoli. U mě se jedná spíše o ten druhý případ. Dobrodružné putování na ledové kře, kdy člověk nemá pod kontrolou prakticky vůbec nic a zachráněn ze spárů nekonečných mrazivých živlů může být jedině náhodou a štěstím. Jednohubka, která mě svou hloubkou příliš nezaujala. Za to mě zaujalo jméno vypravěčovi snoubenky. Eleanor je jméno opravdu pěkné.