Kozel
komentáře u částí děl
Tolkienův pohled na Béowulfa je vynikající přednáškou, která doplňuje pohled na tuto báseň i pro naprostého laika. Souhlasím s ním, že povětšinou jsou kritiky a studie zaměřené spíše kulturně, kdežto on se na věc dívá především jazykovědně. Ač přechází mezi tématy. Kdo Béowulfa četl - třeba ve skvělém kritickém vydání Jana Čermáka - tomu bude tahle přednáška skvělým doplněním.
Poslední příběh z první sady povídek o otci Brownovi je velmi lidský. Dobrotivý farář je povolán k případu vraždy proslulého filantropa, který svou veselostí opravdu nešetří. Kdo by ho chtěl zabít? A proč se objevuje tolik vražedných zbraní? Viník je jasný. Vlastně jsou dva. Možná tři. Možná je to ve skutečnosti celé úplně jinak, než se zdá. Možná se někteří snaží, aby to vypadalo zcela jinak. Jak ke svým vývodům proslulý farář dochází, to se nikdo nedozví. Že tím vnáší do světa dobro a policii na správnou stopu, to je bez pochyb.
Tak trochu jiný příběh, který mi ovšem velmi padl do noty. Otec Brown se snaží rozřešit záhadu minulosti a pozadí smrti obdivovaného generála. Při procházce se svým věrným přítelem Flambeau, u něhož si nejsem jistý, zda ho více dráždí temný les kolem nich a nebo poněkud temné poznámky a vyprávění otce Browna, ačkoli jindy je pln odvahy. Povídka, jenž se tentokrát nezaobírá jen motivy a činy lidských bytostí, ale tentokrát si bere na paškál i něco většího - morálku společnosti, dějiny. A taky hranici toho, kdy tajemství uchovat či naopak promluvit. A tady se mi úvaha otce Browna v závěru skutečně hodně líbila.
Tak se mi zdá, že s druhou polovinou Nevinností se teprve svět otce Browna skutečně rozjíždí. Zápletky jsou pestřejší, zajímavější, řešení překvapivější a četba zábavnější. V nemalém ohledu mi Apollonovo oko připomnělo tak trochu noir detektivky americké tvorby. Což je nejspíš zapříčiněno optikou čtenáře o sto let později. Což nijak neubírá na svěžesti povídky. Ba naopak. Zločin spáchaný ve věžovém domě, přímo (jak jinak) pod nosem otce Browna i jeho polepšeného přítele Flambea (vlastně nechápu, jak se mu povedlo získat věhlas coby detektiv). Dramatické, moderní, odlehčené, svižné.
Famózní. Lidské, božské. Překvapivé. Trošičku brutální, velmi morálně poučné. Není dobré pozorovat svět z výše, je to pohled nanejvýš zrádný a vede k nebezpečným myšlenkám. Jedna z rozhodně nejlepších povídek Nevinnosti otce Browna.
Výborná povídka! Flambeau s otcem Brownem vyrážejí na dovolenou, kde si ani tak odpočinku neužijí. Ba naopak. "Je vždycky nebezpečné vstoupit do lesa víl". Nejinak tomu je na Rákosovém ostrově. Zločin, který se stal v dávné minulosti, je pomstěn sicilským způsobem. Přesto zločinec ujde trestu a příběh je především tancem na hranici morálky a zákona. Opravdu skvěle postavená zápletka s krásně vykresleným prostředím přírodním i společenským. Bratři Saradinové jsou rozhodně vejlupci na slovo vzatí.
Čeho si mimo jiné začínám u Chestertonových povídek o otci Brownovi všímat, a tady to vyznělo obzvlášť, že autor je velmi vágní jakmile dojde na ženské postavy. Ženy tu nepůsobí ani jako křoví, natož hlavní postavy, jejich vykreslení je opravdu jen v hrubých obrysech a nějak si nejsem jist jejich funkcí. To jen tak na okraj. Čtenář jistě dobře ví, že zásadní je tu dobrotivý, poněkud bláznivě osobitý, naprosto obyčejný a nezajímavý farář=o)
Dobrá povídka, velmi dobrá. Na rozdíl od předchozích, které jsem s otcem Brownem zatím četl, zápletka je tu složitější a řešení velmi překvapivé. Co se jednotlivých prvků týče, jako pokaždé, najde tu čtenář prakticky všechno, co se dá najít ve slavných starých britských detektivkách. Akorát je tu přídavek v podobě humoru - Flambeau mi začíná být sympatický stejně jako jeho přátelství a interakce s otcem Brownem. Doufám, že spolu vydrží dlouho.
Jinak je to svižná a odsýpající povídka, vpravdě s několika slabšími místy, ve výsledku je to však docela příjemná procházka po domě a zimní zahradou domu spisovatele Quintona.
Otec Brown se vydá do tajemného Skotska. Už to je úvod, který jasně předznamenává tajemné prostředí starých hradů, ještě starších rodů, podivných lordů a ještě podivnějších služebníků. A jelikož náš dobrotivý farář ví, že "Skotové byli zvláštní lidé ještě dřív, než vzniklo Skotsko", ten největší podivín v podobě Israela Gowa je krajně podezřelým. Ačkoli není zločincem. Je poctivcem. Na hranici absurdna. Což činí tuhle povídku naprosto skvostnou díky mnoha prvkům.
Příběh je to až pohádkový, jako ty skotské legendy. Francouzsky netrpělivý (a bezradný) Flambeau, profesionální detektiv Craven a všetečný otec Brown se vydávají řešit záhadu téměř děsivou a přitom vlastně prostou. Jak to s těmi záhadami vlastně je, nemůže čtenář předvídat. Nebo alespoň mě se to nepovedlo, dokud nedošlo na zásadní moment. Moment v podobě skotačení otce Browna, které tradičně naznačuje velké rozuzlení. Zločin však nebyl vykonán, a tak ani žádný podezřelý potrestán. Boží shovívavost dobrého faráře opět zasahuje. Stejně jako zasahuje jeho břitký humor a uštěpačné poznámky. Ten rozhovor se svými kolegy, kdy dává do spojitosti zdánlivě nespojitelné a napíná jejich trpělivost, je úchvatná. Smál jsem se jako Flambeau a Craven.
Jedna ze zvláštností, která se s postavou otce Browna pojí, je možnost pro Chestertona spoustu věcí nepovědět. Brown je přece jen kněz, a tak je pro čtenáře mnohdy záhadou mysl dobráckého faráře, jeho schopnost se objevit ve správnou chvíli na správném místě a stejně tak je mnohdy záhadou pohnutka zločincova, protože....zpovědní tajemství. To je kouzelná vlastnost, která zvlášť vyplyne v této povídce.
Ta je sama o sobě dosti zajímavá a s překvapivě složitou zápletkou. S nádechem sci-fi díky Smythovým vynálezům. Inu, nástup technologicky vyspělého 20. století, který dnes literárně vypadá spíš steampunkově, což prostředí dává kouzelný punc. Jak je to ovšem s tou vraždou a neviditelným mužem? Jak to, že se může zločin stát všem přímo pod nosem? Základem služby je nebýt viděn. Což je výborná příležitost pro zločince. A Chesterton na tomto pravidle staví nejednu svou povídku.
Neviditelný muž je jedna z nich. Povedla se. Užil jsem si úvodní scény z cukrárny a hovor Johna Anguse s Laurou, stejně jako příchod Smythe a jeho byt. Když se objeví rokující Flambeau a otec Brown, už je jasné, že případ rychle vyvrcholí do finále. Povedeného, protože Brownovy vývody, ty zatahají za nos nejednoho zkušeného čtenáře detektivky.
Vánoční povídka jak malovaná. Vánoční čas, vyšší střední třída, večerní harlekýnky a vrcholný kousek zloducha Flambeau. Povídka bez mrtvol, vstřícná a komická. Zástupci několika společenských tříd na jednom místě, které se spojí do společenské hry. A Chestertonův snad už typický hravý výsměch. Dovedu si představit, jak otec Brown sedíc na schodišti s naivním výrazem a dětskou radostí tleská skotačivé improvizaci obyvatel domu. A obzvlášť jak tleská samotnému Flambeau, když k němu vede dobromyslné kázání od paty stromu.
Čeká-li čtenář detektivní povídku, pak bude ve svém očekávání zklamán a naprosto nepochopil Chestertona. Tohle je satirická, rozmilá vyprávěnka, k níž se čistě náhodou nachomýtne otec Brown se svým bryskním rozumem. Ono vnímat co vidíte je jedna věc, někdy je však neméně důležité poslouchat své okolí. Pak můžete na ledacos přijít. Na zbytečnost některých spolků. Že změna úboru má svůj důvod. Že "gentlemana není možné splést si s číšníkem"...a "číšníka s gentlemanem". Většinou.
I když stylisticky bylo vyprávění na můj vkus poněkud rozvláčné, to jádro bylo skvostné. Především onen nicotný farář, který je v několika větách schopen přejít od zlomyslného sarkasmu k detektivní filozofii a zakončit to životní moudrostí. Tohle vše je Chesterton schopen vměstnat do několika málo stránek.
A tak to pozor! Detektiv Valentine dá dohromady slavnost, která všechny překvapí. Včetně čtenáře. Otec Brown počíná být pro své okolí velmi otravný, jakkoli vtipný pro vnější publikum. Přitom slyne bryskním rozumem, který ho dovede k vyřešení záhadné vraždy jedné mrtvoly a dvou uťatých hlav. Překvapila mě svižnost povídky, určitá tajemnost a brutalita. Maně jsem si vzpomněl na podobný případ Hercule Poirota z karetního večera. Co je však opravdu šperkem této Chestertonovy povídky, jsou ty jemně ironické štulce, které rozdává na všechny možné strany. Stejně jako rozvíjející se osobitost otce Browna. Ty jeho nenápadné, nic neříkající a okolí dráždící poznámky jsou velmi vydařené a autorovy vtípky mě rozesmály. Překvapil mě ovšem i detektiv Valentin, o němž jsem si původně myslel, že ve světě otce Browna bude faráři sekundovat ve dvojici "dobrého kněze a dobrého ateisty". No, není tomu tak.
První setkání se slavným otcem Brownem je pro mě takové velmi opatrné. Naivní, úsměvné, tak trochu jiné, než by od detektivky očekával. Nenápadné stopy podávané nenápadným knězem dovedou slavného detektiva až k neméně slavnému zločinci. Jednoduchá zápletka, až průhledná, přesto svým způsobem zábavná a předně odpočinková co do četby. Otci Brownovi zcela nepochybně zaslouženě patří na závěr udělená poklona. Jsem spíše zvědav, zda dovedu na konci udělit poklonu Chestertonovi za jeho dílko. Jak řečeno předem, Modrý kříž je přece jen prvotní seznámení, a tak je na soudy příliš brzy. Mezi oblíbené kousky tahle sakrální ozdoba patrně patřit nebude.
Nejkratší povídka sbírky. A přitom svým způsobem nejrozmilejší. Ve srovnání s ostatními je jiná, především pozitivnější. Starý Selby vypráví při sešlosti svou vzpomínku na rok 1804 a je z toho líbezná venkovská zkazka o návštěvě Bonaparta obhlížejícího možné místo vylodění. Je na posouzení čtenáře, zda-li tomu věří. Vyprávění je psáno pozoruhodně okouzlujícím způsobem a činí tak z příběhu Šalamouna Selbyho nádhernou ukázku "what if" příběhu. Navíc, zcela mimoděk, podobná zkazka o Bonapartovi chodícím po anglickém pobřeží je - či byla - svým způsobem skutečná folklorní záležitost anglického venkova.
Ačkoli obsahem je tahle Tradice z roku 1804 dosti osekaná na Hardyho poměry, je to chutný bonbonek, který se nelepí na zuby.
Výborný příběh! Trochu magický pro to, jak hra šumaře Mopa působí nejen na Karlu, která jeho kouzlu propadla tedy zcela. Ochranu však nachází v postavě Neda, který je dobrákem od kosti, jaké Hardy umí vymalovat velmi osobitým způsobem. A nemalou roli i hraje malá Karlina dcera. Hardy tu oplývá svou schopností popisů, ať je to zařazení Velké londýnské výstavy roku 1851, hospodských tancovaček a tanců nebo dramatického zvratu na konci povídky. Je jen veliká škoda, že se autor rozhodl příběh utnout jako krátkou povídku, což vyznívá předně na jejím konci. Protože celá výstavba, emoce, děj přímo vybízel k celému románu. A celkem věřím, že si s tou myšlenkou Thomas Hardy pohrával než se rozhodl, že příběh více nerozvede. Škoda. Tohle je určitě jedna z nejlepších nebo nejlepší povídka z Drobných ironií života.
Prostředí vojenské či přímo husarů je velmi oblíbeným prostředím příběhů 19. století. Je zajímavé, že tehdejší vojsko mělo tak diametrálně odlišné společenské postavení a vnímání než je tomu dnes. Tím trochu odbíhám od příběhu. Ten se zaobírá podivným nefunkčním vztahem, z něhož se Phyllis pokouší vymanit, když propadne kouzlu Yorského husara. Jaké štěstí, že si to na poslední chvíli rozmyslí. Ačkoli zůstane sama, je pozoruhodné, jak blízko máme k fatálním následkům hrozících při rozhodnutí pod silou momentálního kouzla.
Je možné závistí, žárlivostí a zlou vůli zešílet a vehnat se do záhuby? Všichni asi tušíme, že to možné je. Thomas Hardy na tohle téma předložil povídku Ženě k vůli. Dobrák a námořník Jolliffe se po návratu do rodného pobřežního města zaplete mezi dvě spřátelená děvčata. Dobromyslnou, avšak chudší Emily, a Janu, která je společensky o stupínek výš. Protože je chorobně žárlivá, uloví Jolliffa pro sebe, aby jej neměla Emily (docela reálné, že?). Nedokáže však snést pohanu, když se Emily svým manželstvím pozdvihne, zatímco Jana trpí chudobou a nemilujícím manželem. Pro status a pocit výhry je ochotná podstoupit kdejaké riziko, až se divím, že Jolliffe byl ochoten podstoupit ono manželství. Přání se jí splnilo, zaplatila za to velkou cenu. Je to příběh celkem hlubokomyslný, docela dojemný a schématem dosti zavání folklorem.
Pozoruhodný milenecký trojúhelník vzniklý na základě dopisů, dobrých úmyslů, mylných úsudků a morálně kulhavých rozhodnutí. Poněkud sobecký a snivý Raye, prostomyslná Anna a Paní Harnhamová, která se osudově vloží do počínajícího vztahu dvou prve zmíněných. Dostatek prostoru k tomu, aby z toho Thomas Hardy složil zápletku, nad níž se čtenář mnohokrát pozastaví a zamyslí, kde nikdo není jednoznačně viník, ani oběť, podvodníci všichni. A znovu, jako snad při každé podobné Hardyho povídce, bude záležet na samotném čtenáři, jak si příběh sám pro sebe rozhodne. Já, vzhledem k samotnému závěru, mám nutkání se poněkud "škarohledit" směrem k Rayemu.
Hodnocení dávám nízké pro jistou rozvláčnost povídky. Její zpráva je však na více hvězd. Příběh je ponurý, balancující na hranici morálky, a to na velice tenké hranici. Troufám si tvrdit, že hodně záleží na samotném čtenáři a jeho životních zkušenostech, zda se přikloní k pochopení konání obou bratří či k jejich přísnému odsudku. V tomto směru je povídka skutečně pozoruhodnou a dráždivou záležitostí.
Chtít dostát svědomí a nesplněným slibům může přinést více škody než užitku, děje-li se naplnění slibů s přílišným zpožděním. Pan Millborne přes dobré úmysly brzy sezná, že chtít učinit věc správnou není vždy tou....správnou. Velmi povedená povídka o tom, že snažit se napravit jakékoli rozhodnutí po dlouhém časovém odstupu nemusí být tím ideálním řešením. Nutno Thomasi Hardymu znovu přiznat, že měl skvěle vypozorované drobné životní ironie.
