Kozel
komentáře u částí děl
Musím říct, že tahle sbírka se otevírá opravdu silným příběhem. Dojemným a ne zrovna veselým. Děsivé na povídce je, že dost dobře se ve světě nachází mnoho podobných příběhů, kdy si člověk odpírá štěstí, kterého by mohl dosáhnout, pro umělou ohleduplnost k nevděčníkům. Teda, Thomase Hardyho a jeho fantazijní svět Wessexu mám rád, tady se však musím doznat k překvapení, které ve mně pochmurnost povídky vyvolala. Nenápadná, tichá, hluboko se vrývající úzkost.
Jaká vzácnost, že Sherlock vypravuje sám. Příběh nejen vypravěčem v mnohém jiný, než by fanoušek Sherlocka a detektivky čekal. Zvlášť pokud čte povídku samostatně stojící. Přesto, je to takové milé rozloučení s největším detektivem. Sherlock na odpočinku znovu zažívá dobrodružství. Tentokrát nebojuje s lidským zločincem, ale zločincem přírodním. Leč používá k tomu téže metody, naráží na vlastní limity a je znát, že je už unaven a síly dochází. Myslím, že to byl autorův záměr a za mě zdařile provedený. Sherlock není neomylný, sám to přiznává a doznává, jako tolikrát, že byl trestuhodně pomalý. Podívat se však na pláž s křídovými útesy, přírodními koupališti, v blízkosti malé obce a typické anglické školy, to je brilantně zvolené prostředí pro závěrečné vystoupení brilantního detektiva, který by jako jinou životní dráhu mohl s podobným úspěchem zvolit tu zločineckou=o)
Na Holmesovské poměry celkem brutální povídka. Respektive, vskutku to vypadá, že Holmes je před odchodem do důchodu - na prvotní vyšetřování pošle Watsona, zároveň se objevuje "konkurenční" detektiv Barker (narážka na zednáře je vzhledem k zlomu ve vnitřním světě Doyla celkem zajímavá). Podivuhodná je ovšem výstavba zločinu podivínského barvíře v penzi. Prvky moderní kriminálky a hlavně způsob vraždy, který díky skutečným událostem během druhé světové války a o kterých Doyle neměl tušení, dovedou vyznít velmi skličujícím způsobem.
Přesto v povídce chybí příslovečná lehkost a jakási vstřícnost Holmesovských příběhů. Těžko říci, čím to je dáno. Možná únavou autora, jemuž se Holmes stal tak trochu prokletím. Jako čtenáře mě přesto tenhle příběh docela bavil, především závěrem, kdy pomocí dialogu Holmes vysvětloval, jak se věci udály.
Bravo. Záhada na Thorském mostě je docela zábavnou hříčkou o pomstychtivosti a zločinu ze zhrzené lásky. Spáchat zločin na sobě samém a chtít vinu hodit na jiného je již několikrát zpracovaný motiv. A pořád dobře funguje, troufám si říct. Sherlock tentokrát pomůže ženě v nesnázích, ač zadavatel je mu krajně nesympatický. A jeho hravost, nadšení při řešení záhad čtenáře potěší, stejně jako Watsona udiví. On je často v údivu ve vztahu k Holmesovi. Není se mu co divit=o)
Naprosto brilantní povídka! Sherlock nepatří mezi jedince, kterým by bylo možno dopřát si chvíli klidu. Popravdě po tom ani moc netouží, jak může Watson mnohokrát pozorovat. Stalo se tak i v Cornwallu, kde řádí tajuplný ďábel, po jehož zásahu lidé hrůzou umírají nebo přicházejí o rozum. Jedy jsou klasikou všech klasik. A zápletka, kterou Doyle v této povídce rozvíjí, rozhodně mezi klasické patří. Má v sobě ještě cosi z příběhů předchozího století. Včetně toho, že vzít spravedlnost, potažmo pomstu, do vlastních rukou nejen bylo celkem obvyklé, leč v mnoha případech i ospravedlnitelné. A Sherlock, jakožto vyšetřující amatér, jehož přispění cornwallská policie pohrdlivě ignorovala, může si dovolit i amatérsky konat v závěru. Až se divím, že mu nepřišlo zpětně obvinění=o) nicméně Ďáblovo kopyto bylo opravdovou lahůdkou a jednoznačně ji musím považovat za jeden z nejlepších Holmesových případů vůbec.
Krásný případ, krásná povídka. Sherlock se vydá prakticky na dovolenou, kdy zkoumá obsah univerzitní knihovny. Ale protože mozkové závity je třeba cvičit neustále, dostalo se mu opravdu hezkého podnětu. Taková odpočinková práce pro rozptýlení. Nejen, že vyřešil "klukovský zločin", ale zároveň zabránil ještě většímu zločinu podvodu. Elegantní a odpočinková záležitost.
To je tak nádherně klasická detektivní povídka! Zajisté, my, ostřílení zkušenostmi potomků Sherlocka Holmese, lehce rozpoznáme pointu hned zkraje. Je v tom však více. Strukturou, gradací a finále lze pozorovat rysy prvních povídek Piorota. Zároveň táž struktura, gradace a finále mě osobně upomíná na první "téměř" detektivky viktoriánského věku - především vzpomínám na Wilkieho Collinse. Troufám si říct, že Šest Napoleonů lze bez nadsázky řadit mezi učebnicové detektivní povídky.
Požitek je to ovšem i čistě čtenářský. Lestradovo povídání o novém případu mě zaujalo stejně jako Sherlocka. A pak už jsem se vyloženě těšil z Holmesově nenápadných sledování stop, z putování Londýnem, z tajuplného úsměvu na detektivově tváři, který se zrcadlil i na mé, a postupné řešení záhady rozbíječe levných byst Napoleona.
Co se příběhu, zápletky i úplného závěru týče, pak je povídka o osudu Charlese Augusta Milvertona v sherlockovském kánonu jistě ve skupině těch slabších. Přesto má pozoruhodnou atmosféru a tancuje na tenké hranici morálky. Což je fascinující. Sherlock je totiž také člověk se svými sympatiemi, antipatiemi a je ochoten překročit hranice zákona víc, než by si o něm čtenář mohl myslet. Milverton je zas prvotřídně ztvárněnou lidskou zrůdou, která své živobytí staví na neštěstí druhých. A to zcela bez skrupulí. Těžko se mi povídka hodnotí. Po čtenářské stránce opravdu nepatří mezi nejzajímavější příběhy o Sherlocku Holmesovi. Ale těmi emocemi, atmosférou, balancem a gradací až brutální je vlastně docela skvostná. Takže jak hodnotit? Milverton se mi do mysli vpálil jako odporná postava, kterou dostihne vyšší spravedlnost, které se dosud vysmívala s pohrdavým úsměškem. A vražda Milvertonova spadne do případů nevyřešených, protože Sherlock se odmítl na vyšetřování podílet. V tomto je povídka famózní.
Jestli mohu něco s plnou úctou O. Henrymu dle této povídky přiznat, pak je to jeho ohromující schopnost spisovatelsky pomazlit s interiérem a jeho inventářem. Skutečně královsky popsaný prostor s veškerou špínou, pamětí a jednotlivostmi rychlých nájmů a postaviček na to navázaných. To se skvěle četlo. Co se týká linky příběhové, tam to trochu se mnou zase trochu hapruje. Já tu americkou přepjatost z extrému do extrému nějak nedovedu přijmout za svou.
Z povídky Edith Whartonové mám lehce rozporuplné pocity. Její styl, kdy jsou jednotlivé scény useknuté dost radikálním střihem působí dost roztržitě, pročež mi chvíli neseděl. Závěr je takový trošku na sílu. Nicméně skvělá je celková atmosféra a příběh. Dědička starého domu, nyní Lady Jane, pátrá ve společnosti přítele, spisovatele Stramera, v chodbách a místnostech starého domu po tajemstvích minulosti domu i jeho obyvatelích. A to bylo naprosto skvělé. Jen škoda, že se Edith nerozepsala více, má zvědavost stoupala stejně jako zvědavost Stramera ohledně Pana Jonese, který tu je a přesto není. V konci je to povídka výborná, představivost povzbuzující. Jen to nadšení nedošlo plného nasycení.
Tohle je natolik specifická a originální povídka, že skutečně záleží na vkusu čtenáře. Mohu přiznat, že můj vkus minula. Přesto musím uznat že lovecraftovské podsvětí humanoidních stvůr v kombinaci s westernem a silnou dávkou sci-fi je opravdu pozoruhodnou fantasy od autora, který se proslavil především barbarem Conanem. Je tu všechno. Především slova "krevní msta", která mi stihla značně lézt na nervy. Hrůzy které prožil John byly v mnoha směrech zvláštních, v nejednom ohledu mi připomínaly jiné, mně bližší příběhy. Pro dobré sci-fi podobného druhu si zajdu k Wellsovi, pán Lovecraft mě nikdy moc neoslovil. Pro jeho fanoušky však tato povídka může být docela zajímavým zážitkem.
Skutečně není možno hodnotit kvality autora dle krátké ukázky. Montague Rhodes James talentem vypravěče nepochybně oplýval. Skautská vyprávěnka k večernímu táboráku rozhodně nese příjemně mrazivou hrůzu v podobě pozorování zápasu o život Stanleye Judkinse. Přestože je to docela spratek. Povídka je vyprávěna právě i tím způsobem, jaký by člověk u táboráčku očekával. Bohužel suma sumárum to není povídka pamětihodná nebo nějak výrazná, aby mě více zaujala.
Vyprávěnka rozverná a veselá. Osvěžující záležitost mezi hororovými povídkami. Richard Middleton se rozhodl jít proti proudu a do duchařských povídek, do té doby povětšinou ponurých a vážných, vnést lehkost a humor. Ve vesničce Fairfield se obyvatelé rozhodně nenudí a pospolu tu žijí spokojeně vedle sebe obyvatelé živí i ti, co mají život za sebou. Jedné bouřlivé noci však připluje přízračná loď a všechno je vzhůru nohama. Povídka svižná, humorná, pobaví a nechá čtenáři úsměv na tváři. Vůbec by nebylo špatné, kdyby dostala filmový vizuál. Představivost čtenářova přesto postačí a věřte, že při takové inspiraci, jakou je Middletonova povídka, dovede být představivost velmi hravá.
Madame Oliphant a její povídky zaměřené na "brány" jsou opravdu zážitkem. Tedy v češtině jsou mi známy tři - Portrét, Otevřené dveře a právě toto Otevřené okno. Povídka není nijak zvlášť akční v ději, je ovšem ohromující stoupajícími emocemi a šílenstvím v mladé dívce koukající do okna, které možná ani není okno. Ten průběh změn v mysli vypravěčky je ohromující a celý její vývoj se famózně zrcadlí v okně. Je to těžko popsatelné, přesto velmi okouzlující. Rodově dědičná hysterie v praxi dalo by se povědět. Margaret Oliphant dovede čtenářům nabídnout originální požitek.
Taková docela hezká americká duchařská povídka. Hrůza se neděje ani tak v samotném ději, jako spíš v závěrečném poznání. Co je na povídce zajímavé, je její "klasický styl". V úvodním slově je zmíněno, že bývá užita v amerických učebnicích tvůrčího psaní. A že se často stala vzorem, o tom není nejmenších pochyb. Osamělý cestující v automobilu nabourá uprostřed liduprázdného venkova a noc stráví v zanedbaně vypadajícím domě, kam ho odvede neméně zanedbaně vypadající chlapec. Kolikrát už bylo možné na podobné schéma narazit?=o) Plynulost a čtivost je rozhodně vyvedená, co se však týče hlubokého čtenářského zážitku týká, v tomhle případě u mě White nezabodoval a jeho povídka v paměti zmizí jako chlapec zmizel z verandy domu.
Velká paráda. Carnacki coby detektiv nadpřirozena se jeví jako výtečnou postavou. Byť se jedná o jednu povídku, je to solidní ochutnávka univerza, které Hogson čtenářům přelomu 19. a 20. století nabízel. V kontextu je to skvělý doplněk jiných vyšetřovatelských mozků jako Holmes nebo Poirot.
V některých částec povídka o Hvízdavém pokoji sice zní trochu překombinovaně nebo "lámaně přes koleno". Já však byl pohlcen stejně jako Carnackiho posluchači, kteří si užívali při doutníku po vydatném jídle vyprávění dobrodružství z Irska. Nechybí nebezpečí a napětí, odkazy na věci spiritualistické a magické, přítomna je i mrazivá hrůza. Skvěle se mi trefilo do gusta.
Povídka, která byla sice zajímavá a hororově zábavná od chvíle, kdy se Rebeka potkala se svou švagrovou. Ten závan podivného tajemství, které hýbe růžovým květem, byl velmi příjemný. Přesto mám poněkud potíž s jistou kulhavostí a uvěřitelností. K ničemu by totiž snad nedošlo, kdyby Rebece manželský pár na přívoze prozradil, co je řečeno závěrem. A nějak nedovedu uvěřit, že by ji v takovém případě nevarovali. Škoda. Jak však řečeno, samotný pobyt u švagrové je velmi zdařilý a hodný opakovaného procítění.
S touto povídkou se čtenář podíval do areálu anglických soukromých škol, které jsou pověstné nejen starobylým vzhledem, ale taktéž specifickým folklorem. Dle úvodního slova dal Montague Rhodes James svými povídkami menší návod pozdějším autorům zaměřených na "školní zdi". A mohu kvitovat, že není divu. Záhadné zmizení a děsivé nalezení Pana Sampsona v sobě nese všechny prvky kvalitní a zážitkuplné anglické povídky - dva gentlemani vedoucí hovor o školních letech, vyprávěnka o školních zážitcích, tajemná učitelova minulost, ještě tajemnější zmizení a trochu té děsivosti. Povedený kousek. Vida, jak podivuhodné mohou být hodiny latiny.
Svižná povídka. Parta přátel se po večerním popíjení rozhodně přespat v opuštěném domě s děsivou pověstí. Povídka je vyprávěna rychlým tempem postaveném předně na rozhovorech mezi postavami, čímž citelně stoupá hrůza. Vyprávění pak vrcholí vystupňovaným dramatem a neznámou hrůzou. Líbilo se mi, že čtenář - stejně jako postavy - se naprosto nedozví, co je tím děsem, odkud pochází. Příjemná jednohubka, která svou osnovou stojí trochu samostatně oproti jiným povídkám tehdejší doby. Svěží meluzína v komíně.
Co na této povídce jednoznačně považuji za zajímavé, je nejen část pojednávající o vnitřním šílenství, ale hlavně tragická událost vyprávěná třemi hlavními aktéry. Námětem je tedy dílko Ambrose Bierce pozoruhodné. Horší je to s formou. Americká pera mi z nějakého důvodu příliš nesedí. Děj ženou rychle dopředu, v emocích jsou poněkud přepjaté a troufám si říci, že část vyprávěná duchem zavražděné je taková - jak to říci - trochu zmatená, příliš snaživá do bombastičnosti.
