Kozel
komentáře u částí děl
Madam Oliphant mě znovu svou povídkou naprosto odrovnala a vtáhla do děje. Poprvé jsem se s ní setkal v Královnách hrůzy, kde je uvedena její povídka Portrét. Ve sbírce Přízraky, zázraky & spol. jsou čtenáři nabídnuty Otevřené dveře a rozhodně stojí za to jimi projít! Povídka duchařská a duchovní zároveň. Zmíněný Portrét se odehrával v interiérech, Otevřené dveře jsou dějem zasazeny v exteriérech. Trpící entita, propojení s dětmi, tísnivá atmosféra zimního parku a rozvalin, kde se do temné noci ozývají zvuky trpící duše. Je to duch, mámení mysli? Hrůza je tu skutečně skvěle vypracovaná, je plíživá, příběh je psán napínavě a kdo miluje duchařinu, ten si tuhle povídku, věřím, dovede skutečně užít. U mě tomu tak bylo.
Není divu Chambersova vlivu na americké hororové povídky raného dvacátého století. Ono je to schématem, náturou i stylem takové svěží, moderní, hodně americké. Jeden by chtěl říct, že je to učebnicová povídka, jenže spíš platí, že jeho povídky se staly učebnicí. Romance mezi Tessie a volnomyšlenkářským malířem vypravěčem je téměř salonní. Všimli jste si, že američtí autoři rádi popisují cigaretové kouře a sklenky alkoholu? Hrůza se tu objevuje v dálce ve tváři pochybného hlídače kostela. Postupně se stíny začínají přibližovat a na závěr přijde onen celkem zásadní americky (nemyslím to pejorativně) laděný zvrat, který překope úplně všechno. Je pak pouze otázkou konkrétního čtenáře, zda to je či není jeho styl. Pro mě úplně ne, ačkoli mě to nijak neuráží, zároveň ani nenadchne. Poznat alespoň namátkou původ hororových povídek Spojených států, proč ne.
Příjemná rychlá povídka o pomstě. Největší záští vzniká v rodině, a tak je tomu i v Evelinině návštěvníku. Souboj dvou bratranců, hrozivá přísaha umírajícího a splnění své hrozby. Je to svým způsobem romantické, ryze viktoriánské a velmi příjemné. Nikoli mrazivé či strašidelné, nicméně malířsky obrazové. Líbily se mi ony obrazy z pera Mary Elizabeth Braddon.
Ačkoliv se v Hoffmannově učebnicově mísí podivné s podivuhodným, velmi často se odehrává někde na hranici počínajícího šílenství a smyslového pomatení. Theodorovo vyprávění o prapodivném zážitku z časů strávených v nejmenovaném městě, které, troufám si tvrdit, leželo v Itálii. Pocity z povídky mám poněkud rozporuplné. Byla nápaditá, s měnivou gradací, mnoha zajímavými náměty, natahováním hrůzy a zmatku. Žel se to podepisuje i na formě, která je chvílemi poněkud zmatená až rozsypaná, překombinovaná, pomíchaná. Do jaké míry to bylo autorovým účelem pro navýšení zážitku, neodvažuji se hádat. Osobně mám raději trochu stmelenější a plynulejší stavbu než jakou byl rozpadající se podivuhodný dům.
Příjemná duchařská povídka Waltera Scotta, která ve sbírce Přízraky, zázraky & spol. trochu ztrácí na efektu, neb je mírně vytržená z kontextu. Scott ji napsal ve společnosti dalších tří do soudobé sbírky povídek z roku 1828.
Zařazení ovšem dobře rozumím a číst ji je potěšením. Scottova vypravěčská schopnost nezahálí, popis zámku Woodville je hotovou průvodcovskou výpovědí a hrůza, která zažil vysloužilý generál Browne je hotovým "baf" momentem. Záleží jen na fantazii čtenáře nakolik ho vyleká zjev, který otřásl neohroženým generálem.
Výstavba je Scottovsky okouzlující. Nenadálá změna generála Browne je vysvětlena následujícím rozhovorem s majitelem zámku, a tak se čtenář může v přátelském rozhovoru dozvědět strachuplnou noc, kterou Browne prožil.
Jemná duchařská povídka okouzlující především atmosférou starého sídla a Scottovsky romantickou obrazností.
Průměrná povídka? Snad. Je otázkou, s čím ji čtenář srovnává, aby ji zařadil do průměru. A patrně záleží i na tom, co od ní vlastně očekává. Jistě, Sherlock si tu příliš nezapátrá a případ mu jde svými stopami téměř sám na ruku. Objeví se tu ovšem nový policista, jemuž může dělat mistra v řemesle. Drsné prostředí námořníků je povždy zajímavé, byť je škoda, že se Doyle nerozepsal o Holmesově působení v jejich středu. Samotná smrt nesympatické oběti je dosti krutá, pro obrazotvornost velmi působivá a na poměry počátku 20. století nemálo brutální svým popisem i způsobem. Návrat Sherlocka Holmese nese se tedy v krvavých stopách, ačkoliv Černý Petr není povídkou z kánonu nejpamětihodnější. Pro momentální potěšení je to čtení přece jen příjemné, navíc podpořené hojností dialogů. Takže závěrem - průměrná povídka, která dobře zapadá do celku souboru Návratu Sherlocka Holmese, byť sama o sobě neobstojí a do paměti se hlouběji nezapíše.
Sherlock Holmes v akci. Doslova, protože vyšetřování probíhá na Holmesovi poměry především v terénu. Pod tíhou ubíhajícího času. Na koloritu, který je na výsost typický pro anglické prostředí. Močály, zmizelý dědic, tíha minulosti, odtažitý šlechtic, močál, internátní škola. Sherlockovi zdál se případ nanejvýš zajímavý. A nedivím se mu, protože musím kvitovat, že i já si příběh v jeho společnosti skutečně užil. Včetně malých detailů, které vyzní především o těch 120 let později. Jako jsou (opět) bicykly, rozdíl různých pneumatik, koňské podkovy a prostředí, které dovede být vcelku úzkostné. Dobrodružný, akční a zábavný příběh. Se zápletkou z anglického prostředí "známou" a právem oblíbenou.
Roztomilá a příjemná povídka, ačkoli zážitek pro slečnu Smithovou příjemný dozajista nebyl. Nicméně, ne každý případ musí být brutální, jak podotýká Watson na počátku povídky. A tento, zanesený do venkova a točící se okolo krásné svobodné dívky v obležení pochybných nápadníků, je příběh rozhodně odlehčený, ale přesto svižný, dobrodružný a docela napínavý. Ať už samotná zápletka je jaká chce, kouzlem Osamělé cyklistky jsou interakce postav, tón vyprávění a ano, taky ten samotný obraz pohledné mladé dívky jedoucí na kole kvetoucí jarní krajinou anglickou. Takovému pohledu, přiznám se, těžko lze odolat.
Výborná zápletka, drama, klientovo vyprávění v pokoji na Baker Street a bravurně zvládnutá šifra. Jedna z těch jednoznačně lepších, Holmes v plné parádě. Slovo originalita je trochu nebezpečné, Holmes je učebnice detektivek a Doyle v Tančících mužících ukazuje proč tomu tak je. Inspirován literaturou století devatenáctého inicioval vznik definice detektivky století dvacátého, i toho současného. Povídka, kterou jsem si jednoznačně užil od první do poslední stránky.
Skvělá povídka. Lehce překombinovaná, možná trochu upnutá a mírně nedotažená. Ale přesto zábavná a její výstavba se mi líbila. Včetně několika malých vtípků a opravdu lehce přehlédnutelných detailů, jak to Sherlock řešil. Ono je to ale těžké z pohledu současného čtenáře. Ty detektivní zápletky se v jádru často opakují a toto jsme viděli/četli již mnohokrát. Kouzlo Doylovy povídky leží v tom, že patří mezi první zmínky podobného typu. I když ne tak docela, viktoriánská literatura jich nabídla celkem v hojném počtu. Přesto Doylův Stavitel z Norwoodu dle mého nepochybně slouží jako vzorová povídka pro podobné mladší příběhy. Mně osobně snaha o útěk z vlastního života docela těšila (a lákala...), ač to vzal Holmes poněkud šmahem a Watsona nechal za sebou. A to špičkování s Lestradem se povedlo.
Doyle není jediným autorem, který se chtěl "zbavit" své ústřední postavy a později byl nucen ustoupit tlaku fanoušků. Povídka o prázdném domě je hezkým oslím můstkem jak oživit mrtvého Holmese, aby "zasvětil život svůj zkoumání oněch drobných, zajímavých problémů, jichž složitý život londýnský tak hojně poskytuje." A tak je nutno k povídce přistupovat, jako k onomu oslímu můstku, který se Doylovy za mě vydařil. Tedy nemohl jsem se zbavit úsměvu a potěšení od začátku do konce, ač je to povídka obsahově trochu vágní a blesková a oproti jiným Holmesovským problémům nezajímavá. Jako úvod do dalších dobrodružství a lákadlo slouží skvěle a svůj účel tak splnila. Návnada vskutku Holmesovská.
Charlie ke svým soudům o společnosti a trefným šlehům povětšinou potřeboval celý román. Tady mu k opravdu tvrdém, leč úsměvnému a spravedlivému rozhořčení nad pokrytectvím a zbytečnosti, navrch dobrovolnou, stačilo sotva pár stránek. O to tvrdší ve svém soudu je a o to více odhaluje i sám sebe. Když pro nic jiného, tak pro mravoučné potěšení tato kratičká povídka splňuje svůj účel. Přísný soudce, ten Charles. Spravedlivý a lidský přesto.
Dickens umí naprosto skvěle oživit věci neživé. Patří to mezi podstatné prvky jeho génia. Ukazuje se to tak i v této krátké povídce, kde ožívá škola slečny Pupfordové před očima a bujnou fantazií malé slečny Kimmeensové. Tedy hned poté, kdy se Dickens vyčerpá až úsměvným povídáním o slečně Pupfordové, škole slečny Pupfordové a celém okolí slečny Pupfordové a bytí slečny Pupfordové=o)
Jádrem je však malá slečna Kimmeensová a její samota. Tíživá samota. Rovnající se hororu. Samota je totiž věc velmi tíživá. A Dickensem skvěle zpracovaná stejně jako důsledky. Znát jsou na malé Kitty Kimmeensové. Nebo na její dospělejší verzi v podobě slečny Havishamové z Nadějných vyhlídek.
Krátká povídka se silným obsahem a ještě silnějším sdělením. Dickens.
Dobrodružná westernovka, která by - možná překvapivě - mohla stát vedle mayovek. Hrdinný úředníček je pověřen úkolem přejet divočinu Spojených států. A toto dobrodružství Harwood sepsal docela znamenitě a detailně. Natolik, že samotné jádro úvodu ustoupilo na pozadí příběhu, kdežto "okolí" stalo se jádrem. Záleží pouze na tom, zda-li a jak moc je čtenáři blízké putování divokými americkými pláněmi, kde číhá nebezpečí za každým porostem.
Tenhle příběh je typická "collinsovka" zápletkou, způsobem, zábavou, hraním si se zápletkou. Stejně jako pohledem na události očima několika zúčastněných. To mě na něm baví. Děti zaměněné na moři jsou krátkou povídkou, aby Collins mohl příběh řádně rozvinout a čtenáře uchvátit, což je nutno podotknout a ve srovnání s jeho romány je to znát. Přesto jako oddychovka je to příjemné počtení vlastně po všech stránkách - příběhem, vyvrcholením, záhadou i jednotlivými postavami.
jeden z mých oblíbených příběhů v rámci vánočních povídek. Respektive viktoriánských příběhů. Je dramatický, napínavý, téměř brutální. Thierry bojuje s vlastními nesnázemi a následně s nejhorším nepřítelem na život a na smrt. Zasazení do římské katedrály a zapalování jejích světel tomu dává ještě další rozměr. Protože dnes to probíhá zajisté jinak=o) Byť nebezpečí je v tom stále, s Gasparem nebo bez.
Ačkoliv povídku napsala Amelia Edwards, z nějakého důvodu si při čtení vždy vzpomenu na Dickensova Rigauda z Malé Dorritky.
Tato povídka patří mezi mé nejoblíbenější. Přestože ji Dickens nenapsal, často je s jeho jménem spojována a zařazovaná do sbírek Dickensových vánočních povídek. Ne, že bych byl fanouškem voyeurství, nicméně nebudu lhát, pohled do cizích oken, zvlášť v předvánoční nebo jen večerní čas, dává inspiraci fantazii. A za každým oknem se děje mnoho příběhů. A jeden takový, opravdu pěkný, viktoriánsky melancholický a vánočně sentimentální sepsal i Charles Collins. Za posledních několik let jsem ten příběh četl několikrát, vždycky mě zahřeje u srdce a na tváři vykouzlí jemný, lehce zasněný účastný úsměv.
Dickensovy "úvody". Jeden z jeho rysů, pro nějž jsem si jej zamiloval. A úvodní povídka otevírající tuto vánočně nevánoční sbírku není jiná. Bezejmenný obchodní cestující se vydá za vyhlášeným poutníkem, aby mu vmetl do tváře, že jeho dobrovolná osamělost je hloupost a velká obtíž společnosti. Na Dickensovy poměry je tu onen cestující ve svých soudech celkem nebývale tvrdý až neurvalý. Nic to neubírá na velmi pěkně vykresleném v osamění zmírajícím panském domě a jeho pánu, který je možná spíš bláznem než poustevníkem. A nic to neubírá ani na zajímavém dialogu mezi cestujícím a panem Mopesem, než se před čtenářem otevřou stránky několika zajímavých příběhů.
Nejdelší povídka ze Strašidelného domu. A jednoznačně jedna ze dvou nejlepších mezi nimi. Dramatický, dojemný, dobře plynoucí a propracovaný příběh o rodinném neštěstí a marnotratném synovi, který se sice vrátí, ale rozhodně ne jako v evangeliu, jak by si Ester byla přála.
Povídka tak nějak navíc. Především proto, že nemá účel stát samostatně, ale je závěrečnou kapitolou Strašidelného domu, který se řadí mezi Dickensovy Vánoční knihy. A finále musí by mělo končit radostně a lehce sentimentálně, ať už se jedná o Vánoce nebo ne=o)
