• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 7 knih

Nové komentáře u knih Max von der Grün

Dva dopisy Pospischielovi

„Měl jsem jistá očekávání, Max von der Grün je slavný romanopisec, Dva dopisy Pospischielovi je jeho zřejmě nejproslulejší román, v roce 1970 podle něj byl natočen film, navíc kniha reaguje na činnost Freikorpsu v Egerlandu, což mě zajímá. Ve výsledku jsem byl zklamán a knihu považuji za podprůměrné nebo přímo slabé dílo. Následují SPOILERY, které jsou ovšem pro mojí recenzi nezbytné. První polovina knihy je strašně utahaná, autor popisuje nezajímavý usedlý Pospischielův život v Dortmundu, jeho cesty do nudné práce a z nudné práce k nudné rodině, nudné procházky se psem a nudné rozhovory se sousedy. Do děje vstoupí dopis Pospischielovy matky, která vyjadřuje poznatek, že asi ví, kde bydlí někdejší nácek Baierl, který před 20 lety udal otce. Pospischiel, ač sám neví proč, pocítí umanutou potřebu se jet podívat na Baierla. V podniku si chce vzít 3 dny volno, ale je mu sděleno, že jej v žádném případě nedostane. Pospischiel se přesto sebere a zcela nezodpovědně odjede do vzdáleného Bavorska, aby vykonal svou touhu. Baierla skutečně potká, ale vzmůže se jen na žvanění o blbostech. V noci se pak připosraně rozhodne Baierlovi pomstít tak, že mu na domě ostříhá popínavku, jeho chloubu. Někde v této fázi se děj knihy začíná rozpadat do nějakého podivného psychedelického experimentu, který jsem nepochopil, ale který je typický pro umělecká díla ze 60. let. Pospischiel se setká s Baierlovou vnučkou, všelijak jí po Německu popováží autem, ale ještě předtím společně nesmyslně pokácí vzrostlý strom, aby se mu podívali na letokruhy. Pospischiel se vrátí do Dortmundu a setká se s kamarádem, který lamentuje, že mu z baráku někdo ostříhal popínavku, jeho chloubu (zde jsem nabyl přesvědčení, že Pospischiel zešílel a celá cesta do Bavor byla jen v jeho hlavě a mezitím že se potloukal nepříčetně po Dortmundu a škodil sousedům). Pospischiel přijde domů a hrozně se diví, že tam na něj čeká výpověď z podniku, protože 3 dny nebyl v práci. Pospischiel se vydá do podniku a prodělá zde nějaké podivné kolečko, když ho odchytne asi tak 6 lidí a všichni mu říkají úplně ta samá slova ("Dej si pozor, něco se na tebe asi chystá, rozhodně nenech si to líbit." Pospischiel: "No už jsem dostal výpověď." Postava vždy beze slova odchází a Pospischiel nakonec s nepořízenou taktéž). Tahle absurdní scéna mě utvrdila v názoru, buďto že se Pospischiel definitivně pomátl anebo že Max von der Grün pod vlivem LSD dosahuje netušených hlubin tehdy módního absurdního románu. Závěr knihy je zřejmě to, k čemu von der Grün celou dobu směřoval, co byl ostatně leitmotiv jeho celoživotního díla, a sice protest proti nespravedlivým pracovním podmínkám v prostředí cynického kapitalismu. Svůj vytoužený sociálně-kritický prvek pak autor navozuje závěrečnou scénou, kdy za Pospischielem domů přileze ředitel podniku a nabídne mu, že Pospischiel může v podniku dál pracovat, ale že za trest za třídenní absenci přijde o některé své výhody, bonusy a prebendy, které si tam mezitím za dlouhá léta vysloužil. Pospischiel zcela nepochopitelně, namísto toho, aby řediteli vděčně líbal ruce, že mu zachoval solidní práci, se může vzteky podělat, že jej kapitalisticky vydírají, ale nakonec svolí. Manželka, která je celou dobu hysterická, že Pospischiel už znovu nenajde takovou práci, je nyní z té sociální nespravedlnosti na infarkt. Tak román končí. Koukal jsem ještě pod záložku, jestli to nějak skrytě nepokračuje, protože tak hloupý konec jsem opravdu nečekal. O žádnou sociální nespravedlnost se dle mého názoru pochopitelně nejedná, Max von der Grün to v tomto románu hrozně láme přes koleno. Na úplný závěr knihy jsem si uvědomil, že hypotetické šílenství, které by ospravedlnilo některé Pospischielovy krajně nelogické kroky, se nepotvrdilo a psychedelické motivy děje také zůstaly neosvětleny. No to jsem si zase početl poklad světové literatury.“... celý text
— ondrula

---

Místy náledí

„Odborářský román z tehdejší Německé spolkové republiky.“
— Olšan

---

Dva dopisy Pospischielovi

„Můj nečekaný objev mi přinesl několik překvapení: Je to AUTOBIOGRAFICKÝ román od slavného německého romanopisce. Dějové flashbacky se odehrávají v prvorepublikovém Československu ! 1) Překvapivě aktuální německý román, kde autor už v roce 1968 řešil dodnes aktuální nebo čím dál aktuálnější problém sílícího vlivu nadnárodních korporací vůči běžnému občanovi, zaměstnanci, spotřebiteli… (čili trochu něco ve smyslu Život, s.r.o. : jak si korporace podmanily svět…, Argo, 2014), ale v literární formě. 2) Je to autobiografický román, kde je vlastně hlavní postavou sám spisovatel Max von der Grün (aka Paul Pospischiel), ten se tu vyrovnává s vlastní minulostí, konkrétně se vzpomínkami na dětství, které (a to je velké překvapení) prožil na Tachovsku v době vzmáhajícího nacismu. Současně je v románu řešen motiv názorové menšiny, kterou reprezentuje autorův silně věřící otec, zavřený do koncentráku za pašování zakázané náboženské literatury. Max Grün se na jednu stranu s jeho vírou neztotožňuje, na druhou stranu mu přiznává morální hrdinství nad nacismem a taky že otcova víra přivedla na celoživotní hloubání nad humanitními záležitostmi. Matka, která otcovu víru zoufale nesnáší, v závěru knihy synovi překvapivě přiznává, že otec bral víru možná až příliš vážně, na rozdíl od většiny dnešních lidí ji ale bral poctivě, takže se dokázal i v ostatních situacích rozhodovat čestně. O což, zase si matka zoufá, se většina lidí v dnešním marasmu ani nepokouší.“... celý text
— Johnas10

---

---

Lavina

„Zajímavá kniha jednoho z mých nejoblíbenějších autorů. Ústředním tématem knihy je koncepce participační ekonomiky. Tato problematika je podána prostřednictvím poutavého příběhu s kriminální zápletkou reflektujícího společenské otázky pozdního kapitalismu NSR.“... celý text
— kakadousek

---

Spáleniště

„Jedna z mých nejoblíbenějších knih jednoho z mých nejoblíbenějších spisovatelů. Je sice pravda, že ústředním tématem knihy je problematika neonacismu v NSR, nicméně smyslem knihy je ukázat, že k prosazení soukromých zájmů na úkor veřejných mohou dostatečně posloužit prostředky pohybující se v rámci buržoazní demokracie a (prozatím) není proto nutné, aby se vládnoucí třída snažila o její nahrazení pravicovou diktaturou.“... celý text
— kakadousek