ondrula komentáře u knih

Kniha se dá číst vcelku v pohodě, pokud vám nevadí nehorázné pohádkové bájení okolo Žižkovy postavy. V úvodu knihy dostane Žižka od kouzelného dědečka čarovný palcát, kterým se pak v osudových okamžicích ohání takovým způsobem, že bez nadsázky mění dějiny. Jsem si vědom, že příběh o Žižkově účasti u Grunwaldu je výplod autorovy fantazie založený na domněnkách seriózních badatelů. Přesto mě trochu otravovala Žižkova genialita a vojenský génius, který v pravém okamžiku zasáhne do bitvy u Grunwaldu a zásadním způsobem přispěje k vítězství polsko-litevské unie.

2 16.11.2023

Atraktivní prostředí mořeplavby a vzrušující okultní motivy na jedné straně, na straně druhé překombinovanost, zbytečné pasáže a nezajímavé postavy. Závěrečné rozuzlení je natolik zběsilé, že nedává čtenáři šanci v průběhu četby uplatnit detektivní talent.

3 25.01.2022

Slušel by se podtitul "Aneb kterak zlá kleveta dobrého člověka málem až k šlaku přivedla." Kniha je další z mnohých Klostermannových prudérních moralit, ve které se opět střetává Dobro a Zlo, tentokrát v titánském zápasu o pověst starého dobráka Bořity.

Přestože je kniha svým rozsahem poměrně neveliká, stálo mě značné úsilí ji dočíst, protože utahané zamilované tirády otroubeného mladého adjunkta stíhají ubrečený světabol starého pana sudího a je příšerný se tím prokousat. Navíc - nedokážu si pomoct, ale přijde mi, že Klostermann píše hrozně archaickou češtinou. Jiní autoři, píšící na sklonku 19. století, přitom píší vcelku normálně.

Jednou provždy jsem se utvrdil v tom, že Klostermannova pralesní trilogie je bez pochyby nejčtivějším jeho dílem a zbytek jeho knih ve své kvalitě podlehl zubu času.

1 10.01.2022

Čekal jsem napínavé a záživné čtení o tažení členů Řádu německých rytířů proti pohanským Prusům s cílem kolonizovat a zejména christianizovat Pobaltí. Namísto dobrodružné četby jsem se dočkal nekonečného a zoufale nudného utápění se postav v depresích, všelijakých fantasmagorických vizí a složitých duševních rozpoložení. Při četbě jsem nedokázal udržet pozornost, ale jelikož u knih se chci obvykle relaxovat (nikoliv upadat do depresí), nakonec jsem Písečnou kosu se zklamáním odložil. Možná to má svojí hodnotu, ale není to pro mě.

1 22.09.2021

Knihy Petra Čorneje čtu už dobře čtvrt století, jeho narace mi velmi vyhovuje, protože je (na poměry vědeckého textu) velmi čtivá i pro širší veřejnost. Prof. Čornej si na své vysněné dílo o Žižkovi počkal na důchod, aby měl na psaní klid, utřídil si myšlenky a zúročil své celoživotní badatelské úsilí. Výsledkem je Čornejovo životní dílo, které se zcela po zásluze dočkalo ocenění knihy roku v prestižní soutěži Megnesia Litera. Což - považte - je na historiografické pojednání pozoruhodný výkon.

Přesto musím dát za pravdu některým čtenářům, které sáhodlouhá pojednání o historických souvislostech a zvláště pak detailní popisy událostí, osob a majetkových poměrů unavovaly a připadaly jim příliš podrobné. Někdy to tak skutečně může být, inu nejedná se o dílo krásné literatury a prof. Čornej zcela zjevně místy nemohl nepropadnout své profesní deformaci směřující k vědecké popisnosti. Na druhou stranu - jak autor na závěr knihy sám poznamenává - kniha by klidně mohla mít dvojnásobný rozsah a poznámkový aparát by mohl nakynout dokonce na desetinásobek.

Žižkův život byl celými generacemi vědců mnohokrát prozkoumán a uvážíme-li, že počet listinných pramenů a archeologických stop je s největší pravděpodobností v relaci k Žižkově době již vyčerpán, musel prof. Čornej vyvinout takřka nadlidské úsilí, aby k tolikrát již recyklovanému tématu přinesl nějakou podstatnou vlastní přidanou hodnotu. V tom vidím přibližně polovinu Čornejova úspěchu. Druhá polovina pak je ta překrásná práce s jazykem, která je pro prof. Čorneje symptomatická, kdo kdy slyšel nějakou jeho přednášku, tak ví, že pan profesor dokáže takto krásně s češtinou pracovat přirozeně a spatra.

Ještě jednu poznámku. Na celé knize je patrné, že historik Žižkova života má nelehkou úlohu, když o jeho životních osudech musí nejednou spekulovat, domnívat se a usuzovat. Není divu, když se dočteme, že zprávy o Žižkovi zmizí z pramenů klidně na 20 let. Proto ve mně třeba nebudily moc velkou důvěru zprávy o jednookém bojovníku, které jsou známy z bojůvek stoleté války, účasti na konfliktu mezi Řádem německých rytířů a polsko-litevskou unií i odjinud (úřad na dvoře krále Václava).

A přestože si tím popularitu jistě nezjednám, dovolím si na závěr jeden kontroverzní hodnotící soud. Žižka a jeho činy mi byly odporné. Žižku (i s vědomím historických souvislostí a konsekvencí doby počátku 15. století) vnímám tak, jak to prof. Čornej nemá rád, totiž jako lupiče, vraha, nájemného zabijáka, žoldnéře, později na sklonku jeho života i jako primitivního náboženského fanatika a pachatele masakrů na nevinném civilním obyvatelstvu. Nevidím proto důvod, který je asi zřejmý mnohým jiným, proč je právě Žižka oslavován četnými pomníky, sochami a památníky i jinak. Žižka notnou dávkou přispěl k tomu, proč je středověk vnímán jako věk temnoty, ze kterého se řízení dějin pozvedávalo ještě dlouhá staletí.

9 20.07.2021

S gustem a chutí jsem si přečetl další díl. Ve srovnání s ostatními Vondruškovými ságami (Husitská epopej, Přemyslovská epopej) má Křišťálový klíč větší výhodu ve čtivosti, sympatických a uvěřitelných postavách a také v zajímavějších historických reáliích. Jakoby baroko sedlo autorovi lépe než středověk. Dokonce mi přijde, že pan Vondruška tentokrát ubral i na neustálém nastrkování různých forem dobového miliskování a jiné kopulace.

8 24.06.2021

Je to tak nepovedená kniha, až jsem užasl, že jsem ji přečetl celou. Chaos okolo různých fantastických verzí osudů posledních Romanovců vyplnil větší část knihy, o zbytek se postaraly bez nápadu napsané akční scény. Za zcela nejhorší však považuji reminiscence do posledních let vlády carského režimu, které rozvláčně popisují směšně úlisnou snahu cara Mikoláše vetřít se do přízně a skamarádit se s nýmandem Pekkalou. Podobně pak Pekkalovi do zadku v závěru knihy pokouší vlézt Josif Stalin, takže čtenář může nabýt dojmu, že inspektor Pekkala je nějakým univerzálním spasitelem lidstva. Špatný.

14.05.2021

Výjimečně špatně napsaná kniha. Horší je snad už jen její překlad ("caucasian race" přeloženo jako "kavkazská rasa", to je síla). Trpící detektiv alkoholik s dobrým srdcem a podivínskými přáteli, to je v dnešní době takové klišé, že je to až neuvěřitelné. Kdyby M. K. Krefeld aspoň uměl psát, jako to umí Nesbo, ale to on neumí. Taky bych uvítal, že když už autor v jedné dějové linii věnuje prakticky třetinu knihy vývoji a vývinu osobnosti pozdějšího vraha - magora, že by mohl aspoň pořádně objasnit motiv vražd. Nestane se tak. Na úplný závěr knihy proběhne jakýsi plytký a velice odfláknutý fight se záporákem, a ještě nějaká sladkobolná omáčka a konec. Opravdu nevydařené dílo.

2 30.03.2021

(SPOILER) Na dnešním knižním trhu vesměs převládají vyhajpované knihy, které jsou psané rychle, vypočítavě, s pečlivě naplánovanými prvky líbivosti a za účelem dosažení vysokých prodejů a zisků. Čtou se mi poměrně dobře, ale ta prvoplánovitost mi vadí a je to i případ Bývali jsme bratrů.

Předně mi vadilo, že autor knihy servíruje čtenáři zajímavosti z polského holokaustu a ukrývá je za vyprávěním Bena Solomona, který skutečně zbytečně rozvláčně celý svůj životní příběh vypráví své advokátce Cat, zatímco ona mu vcelku pochopitelně dává najevo, že na ty kecy nemá čas. Alespoň tedy do okamžiku, kdy se Cat dojme a začne žít staříkovým příběhem do té míry, že hodí vše ostatní za hlavu a dá v práci výpověď. Naivita Cat je omračující, na Benovo historky reaguje tak, jako by o holokaustu slyšela poprvé a dokonce položí otázku: "Co je to ghetto?"

Za poměrně nevěrohodnou pokládám proměnu hodného a bratrsky milujícího Otto Piatka v nacistickou zrůdu, ke které dojde tak nějak náhle a bez trošky skutečné empatie. Stejně tak je pro čtenáře trochu zklamáním závěr, protože k tomu celou dobu chystanému soudnímu procesu nakonec nedojde a Piatek se dočká jiného osudu, opět poměrně dosti neuvěřitelného.

Bylo zřejmě snadné psát o chystaném soudním procesu, jelikož autor R. H. Balson je původním povoláním advokát. O poznání větším martýriem bylo zřejmě pro překladatele přeložit termíny z amerického procesního práva; trošku o tom něco vím a nepřiléhavost a chybnost těch překládaných právních institutů do češtiny zřetelně svědčí o tom, jak překladatel trpěl.

Proč tedy po mé zdrcující kritice (která jistě R. H. Balsona uvrhne do zoufalství) dávám tři hvězdy? No protože … se to v zásadě čte hezky.

11 18.12.2020

Popravdě četlo se mi to obtížně. Jsem Jihočech a náš venkov mám rád, ale do četby Selského baroka jsem se musel nutit. Nepřirozenost, nudnost a taky snad i jistá absurdnost dialogů mezi postavami (i mezi těmi vedlejšími) mi připomínala prvotiny mladých a nevypsaných autorů. Takhle spolu prostě lidé ve skutečnosti nemluví. Minulost Rozálie Zandlové mě nezajímala a postupně mě začala i otravovat. Ukňouraná ublíženost a strojené pohodářství Pavla Straňanského mě dokonce poněkud popuzovaly. Závěrečné senzační rozuzlení příběhu mi přišlo nereálné a směšné. Zaujalo mě, že Pavel, který neustále dával na odiv svou chudobu a nedostatek příjmů, neustále vysedával po kavárnách a hospodách, napájel se tam veškerým sortimentem a sežral při tom horu tatranek. Chystal jsem se na tuto knihu celých těch 15 let od té doby, co jsem jí poprvé v roce 2005 listoval v knihkupectví a nečekal jsem takové zklamání.

8 10.12.2020

Měl jsem jistá očekávání, Max von der Grün je slavný romanopisec, Dva dopisy Pospischielovi je jeho zřejmě nejproslulejší román, v roce 1970 podle něj byl natočen film, navíc kniha reaguje na činnost Freikorpsu v Egerlandu, což mě zajímá. Ve výsledku jsem byl zklamán a knihu považuji za podprůměrné nebo přímo slabé dílo.

Následují SPOILERY, které jsou ovšem pro mojí recenzi nezbytné. První polovina knihy je strašně utahaná, autor popisuje nezajímavý usedlý Pospischielův život v Dortmundu, jeho cesty do nudné práce a z nudné práce k nudné rodině, nudné procházky se psem a nudné rozhovory se sousedy. Do děje vstoupí dopis Pospischielovy matky, která vyjadřuje poznatek, že asi ví, kde bydlí někdejší nácek Baierl, který před 20 lety udal otce. Pospischiel, ač sám neví proč, pocítí umanutou potřebu se jet podívat na Baierla. V podniku si chce vzít 3 dny volno, ale je mu sděleno, že jej v žádném případě nedostane. Pospischiel se přesto sebere a zcela nezodpovědně odjede do vzdáleného Bavorska, aby vykonal svou touhu. Baierla skutečně potká, ale vzmůže se jen na žvanění o blbostech. V noci se pak připosraně rozhodne Baierlovi pomstít tak, že mu na domě ostříhá popínavku, jeho chloubu.

Někde v této fázi se děj knihy začíná rozpadat do nějakého podivného psychedelického experimentu, který jsem nepochopil, ale který je typický pro umělecká díla ze 60. let. Pospischiel se setká s Baierlovou vnučkou, všelijak jí po Německu popováží autem, ale ještě předtím společně nesmyslně pokácí vzrostlý strom, aby se mu podívali na letokruhy. Pospischiel se vrátí do Dortmundu a setká se s kamarádem, který lamentuje, že mu z baráku někdo ostříhal popínavku, jeho chloubu (zde jsem nabyl přesvědčení, že Pospischiel zešílel a celá cesta do Bavor byla jen v jeho hlavě a mezitím že se potloukal nepříčetně po Dortmundu a škodil sousedům). Pospischiel přijde domů a hrozně se diví, že tam na něj čeká výpověď z podniku, protože 3 dny nebyl v práci. Pospischiel se vydá do podniku a prodělá zde nějaké podivné kolečko, když ho odchytne asi tak 6 lidí a všichni mu říkají úplně ta samá slova ("Dej si pozor, něco se na tebe asi chystá, rozhodně nenech si to líbit." Pospischiel: "No už jsem dostal výpověď." Postava vždy beze slova odchází a Pospischiel nakonec s nepořízenou taktéž). Tahle absurdní scéna mě utvrdila v názoru, buďto že se Pospischiel definitivně pomátl anebo že Max von der Grün pod vlivem LSD dosahuje netušených hlubin tehdy módního absurdního románu.

Závěr knihy je zřejmě to, k čemu von der Grün celou dobu směřoval, co byl ostatně leitmotiv jeho celoživotního díla, a sice protest proti nespravedlivým pracovním podmínkám v prostředí cynického kapitalismu. Svůj vytoužený sociálně-kritický prvek pak autor navozuje závěrečnou scénou, kdy za Pospischielem domů přileze ředitel podniku a nabídne mu, že Pospischiel může v podniku dál pracovat, ale že za trest za třídenní absenci přijde o některé své výhody, bonusy a prebendy, které si tam mezitím za dlouhá léta vysloužil. Pospischiel zcela nepochopitelně, namísto toho, aby řediteli vděčně líbal ruce, že mu zachoval solidní práci, se může vzteky podělat, že jej kapitalisticky vydírají, ale nakonec svolí. Manželka, která je celou dobu hysterická, že Pospischiel už znovu nenajde takovou práci, je nyní z té sociální nespravedlnosti na infarkt. Tak román končí. Koukal jsem ještě pod záložku, jestli to nějak skrytě nepokračuje, protože tak hloupý konec jsem opravdu nečekal. O žádnou sociální nespravedlnost se dle mého názoru pochopitelně nejedná, Max von der Grün to v tomto románu hrozně láme přes koleno. Na úplný závěr knihy jsem si uvědomil, že hypotetické šílenství, které by ospravedlnilo některé Pospischielovy krajně nelogické kroky, se nepotvrdilo a psychedelické motivy děje také zůstaly neosvětleny. No to jsem si zase početl poklad světové literatury.

1 03.11.2020

Fenomenální Reymontův román pokračuje zimním vyprávěním. Realistické líčení zimních mrazů, plískanic a vánic je tak sugestivní, že z toho běhá mráz po zádech. Druhý díl Sedláků je ovšem především o (ne)naplněných milostných vášních mezi Antkem a Jagnou, přičemž podle očekávání Boryna, Hanka a vůbec celá ves Lipka to milencům nijak neulehčuje. Na rozdíl od prvního dílu, který byl tak nějak dějově vyvážený, platí, že díl druhý je opanován bouřlivými emocemi milostných a nenávistných vztahů hlavních aktérů příběhu. V pravém slova smyslu akční závěr knihy je dechberoucí.

1 02.09.2020

Slabota. Příběh je žánrově na pomezí pohádky a duchařského příběhu pro školní mládež, rozhodně se nejedná o horor. Všechny ty motivy knihy jsou takové přihlouplé: Danielova poctivost, Kylova vychcanost, zlaté mince, duch dívenky, neuvěřitelné metamorfózy, boj dobra se zlem a ten konec...

Z vlastní zkušenosti vím, že pan Vondruška má smysl pro humor a je to ostatně patrné i v jeho knížkách. Přesto mi taková bláznivá taškařice od něj nesedí. Je to dílo z kategorie "legrace za každou cenu" a takové dílo obvykle přestává být vtipné a začíná být trapné. Například hláška "Chceš do držky?" se objevuje v průměru asi tak čtyřikrát na každé straně a tomu se člověk už nemůže smát.

Další věc, která mi vadí, je, že autor do svých knih pod tlakem neustále cpe sex. Dívky neustále s někým lehají anebo se aspoň vyptávají náhodných kolemjdoucích, jestli je nechtějí pomilovat. Muži všech věkových kategorií jsou zpravidla postiženi podobnou umanutostí. Není to žádná pornografie a ani to není vulgární, vlastně je to takové rozpustile roztomilé, ale je toho příliš.

05.08.2020

Již před delším časem jsem zjistil, že vesnický román dokáže být neobyčejně silným zdrojem poučení i zábavy. Za obojím však stojí ještě něco: jakási esence samého života, odkaz životní moudrosti předků, mohutné životní pouto mezi přírodou a člověkem. Proto je četba vesnického románu pro mě zajímavá.

Mám v čerstvé paměti třeba Mlhy na Blatech, Jana Cimburu nebo Zapadlé vlastence. Mlhy na blatech jsou tak nějak klostermannovsky užvaněné, Jan Cimbura je jaksi mravokárný a ukňouraný, Zapadlí vlastenci jsou nudní. Vše jsem ale dočetl do konce. Když pak člověk otevře Reymontův román Sedláci, je to jako kdyby dostal ránu pěstí. Tak nádherné popisy krajiny a jejích proměn, črty lidských charakterů a jejich pohnutých osudů, epické dějové zvraty, živé zobrazení lidových zvyklostí a slavností... o tom se může výše zmíněným autorům zvučných jmen (Klostermann, Baar, Rais) jen zdát. Však ne nadarmo je také Reymont laureátem Nobelovy ceny za literaturu.

Zpočátku jsem se trochu bál, jak budu vnímat polský román, protože jednak s nimi nemám moc dobré zkušenosti a jednak jsem nostalgický vlastenec a selské prostředí v sousedním Polsku by mi mohlo být třeba cizí. Opak je pravdou, kulturní rozdíly jsou poměrně mírné a přesto zábavné, poučné a osvěžující. Paralely s českým prostředím jsou naopak silné.

Je mi záhadou, proč Reymont není v Čechách známější a čtenější, když na hlavu poráží svým spisovatelským uměním naše učebnicové klasiky. Ale třeba je to i dnešní dobou a silně konkurenčním knižním trhem; Sedláci je přeci jen četba pro fajnšmekry a vydat dnes čtyřdílný epos napsaný před 116 lety (sic!) by byla zřejmě nakladatelská sebevražda. Jen na okraj - v Čechách byli Sedláci vydáni naposledy v roce 1951, tedy před 70 lety, to je síla.

3 23.07.2020

Lubomíra Kubíka jsem do nedávna vůbec neznal, jeho kniha mi přišla pod ruku náhodou. Přesto se jedná o autora neobyčejně talentovaného. Kniha je napsána strhujícím způsobem, je neobyčejně čtivá a zajímavá. Pan Kubík navíc výborně pracuje s historickými fakty; hloubka jeho erudice je zjevná a přitom se nenechává strhnout k tomu, aby své poznatky čtenáři vulgárně a pod tlakem vnucoval, jak se tomu ostatně neubrání spousta jiných spisovatelů. Tak trochu se zabývám česko-německými vztahy a díky této knize jsem se dozvěděl některé zajímavé myšlenky, které mě nutily k hlubšímu zamyšlení.

Proč nedávám plný počet hvězd? Protože přestože se jedná o knihu od počátku napínavou, trošku mě mrzelo, že narativní oblouk nevyvrcholil nějakou dostatečně dramatickou scénou. Kniha, která je jinak plná násilí, křivd, zloby a lidské ubohosti logicky směřovala k určité explozi, ta se ale nakonec nekonala.

1 10.07.2020

Atraktivní téma sepsané nudným a nečtivým způsobem. Krumlov má jednu zvláštní vlastnost. Jeho neuvěřitelně silná atmosféra pudí ohromnou spoustu tvůrců k uměleckému vyjádření. Na mnoha případech z oblasti literatury, filmařství, malířství, sochařství a jiného kumštu bych mohl doložit, že se však ve výsledku pravidelně jedná o díla spíše slabá a podprůměrná. O Krumlově byla napsána celá řada historických románů, přesto žádná z těchto knih se nestala Knihou, na kterou by mohl být Krumlov hrdý.

Když se vrátím ještě ke Kavkám nad městem, přijde mi, že autorka má problém s jazykem jako s vyjadřovacím prostředkem, a proto se do její knihy nedá dost dobře začíst. Své myšlenky formuluje třeba takto: „Myslela na Manka, ke kterému vzhlížela s neskonalým zbožňováním“. Tohle já považuji za nedostatečnou a nevyzrálou práci s češtinou.

1 10.07.2020

Knihu vnímám jako typického představitele normalizačního historického románu. Jedná se o styl pomalu plynoucí, popisný a dosti nudný. A to přesto že se jedná o příběh renesančního dobrodruha a hochštaplera Kelleyho, v jehož životě nebyla nouze o náležitá dramata. Měl jsem u Kaplického týž problém s Kladivem na čarodějnice; přijde mi, že autor tak nějak popisuje historickou scénu, bez většího nápadu sepisuje dialogy postav, ale nemá talent k tomu, aby čtenáře zaujmul či dokonce strhnul. Problém je možná také v tom, že kniha na svých asi 260 stranách se snaží obsáhnout románovou formou celý Kellyho život, což je ovšem na historicko - biografický román zoufale malý knižní rozsah a kniha nakonec působí skoro až jako životopisný medailon. U takových knížek mám zkušenost, že po nich sáhnu, když momentálně nemám po ruce nic atraktivnějšího, čtu je nekonečně dlouho a dočtu je se zaťatými zuby anebo vůbec ne.

4 24.06.2020

Po delší době jsem zas nějakou knihu nedočetl, a to dokonce nedlouho před jejím koncem, protože se mi kniha postupně znechucovala pořád víc a víc a postupně mi začalo být jedno, kdo je vrah. Chápu, o co Mayovi šlo, dostal nápad napsat detektivku, ve které bude čtenáři postupně dávkovat zajímavosti o čínské kultuře a reáliích. Je to spisovatelská kalkulace a zjevný marketingový motiv, což by mi zas tak nevadilo, kdyby se jednalo o zajímavou detektivku. To ovšem Pán ohně není. Vyšetřování případu se posouvá ukrutně pomalu, spisovatelovo podsouvání reálií časem prořídne a většinu knížky opanuje lehké erotické jiskření mezi detektivem Li a lékařkou Margaret. Je to tak neskutečně otravné a rozvláčné, že má čtenář dojem, že čte nějaký šestákový román červené knihovny. Navíc se obě postavy chovají jako strašní kreténi a do toho tam něco připindává moudrý strýček - konfucionista. No nedá se to číst.

5 20.03.2020

Já mám k Singerovi rozpolcený přístup. Jeho příběhy mě vcelku nezajímají, na otravném milostném trojúhelníku Maxe, Miriam a Arona je ta nezajímavost pěkně vidět. Napětí v jejich vztahu začne klíčit v jediném okamžiku, totiž když se Aron dozví pravdu o Miriamině minulosti, ovšem nakonec si to nechá pro sebe a nevzejde z toho vlastně žádný konflikt. Je to tak nějak příběhově o ničem a vůbec je děj dost předvídatelný. Co mám ovšem na Singerovi rád, jsou takové ty jeho reminiscence do židovsko-chasidské kultury. Jeho košaté vzpomínky na poměry ve štatlech předválečné východní Evropy ve mně vzbuzují zvláštní příjemné šimrání pro tu tajemnou okultnost, konzervativnost a nebojím se napsat nádhernou zaostalost, zvlášť když to autor vyšperkuje pozoruhodnou sbírkou hebrejských a jidiš výrazů, které používají postavy tak nějak přirozeně mezi řečí. Myslím, že tenhle typ narativu, ta ojedinělá atmosféra skoro až středověkých poměrů, kterou je Singer na základě svých vzpomínek schopen vykreslit, je také důvod, proč je jako autor tolik populární.

3 31.10.2019