ondrula komentáře u knih

Poslední hodinu považuji nejen za nejslabší knihu ze série Římský válečník, ale dokonce i za nejslabší knihu Harryho Sidebottoma vůbec. Působí jako naprosto zbytečně nastavovaná kaše, při jejímž vaření autor solidně trpěl.

Balista se v podstatě celou knihu nemůže vymotat z ulic Říma, marně hledá cestu ke Koloseu, na každém kroku jej pronásledují špehové, vrazi, pretoriáni nebo městská hlídka. Balista při té nešťastné anabázi pořád někam padá nebo ho někdo bije, takže musí být jedna velká modřina a bohužel také ztrácí čtenářovy sympatie kvůli tomu, že cestou zavraždí několik zcela nevinných lidí.

Okolnosti spiknutí jsou nepřesvědčivé, politické intriky jsou nesrozumitelné a otravné. Samotný dramatický závěr knihy je poměrně odfláknutý a nezajímavý. Bylo mi z toho smutno, zvlášť když si vybavím, že ve své době jsem považoval Sidebottomův Požár na východě za jeden z nejlepších historických románů.

5 25.09.2019

Po knize jsem sáhl proto, že jsem najednou dostal hroznou chuť na duchařinu ze starého (nejlépe anglického) panského sídla. Má očekávání se naplnila jen zčásti, protože o duchařinu v pravém slova smyslu se nejedná a lokalizace děje je mi neznámá (asi USA, případně Austrálie). Čtyři hvězdy dávám především proto, že kniha je děsivá (občas se mi ji nechtělo večer číst) a je čtivě napsána.

Vytknout pohříchu musím prvoplánovitost zápletky. Mladá dívka bez jakéhokoliv zázemí, majetku či sociálních kontaktů (nepočítaje kocoura) se zčista jasna nastěhuje do staré barabizny uprostřed lesů, ke které přijde jako slepá k houslím. Dům má pochybnou a záhadnou minulost. Tím si autorka výborně připravila půdu pro další hororové motivy, ale je jasné, že to strašně láme přes koleno.

Dále mi trochu vadilo dávkování děsivosti. Nechci příliš vyzrazovat z děje knihy, ale přišlo mi, že ve většině knihy o žádný zvláštní děs nejde, spíše se jedná o neurčité náznaky, noční zvuky, domněnky a také báje a zvěsti s domem spojené. Nic moc. V poslední čtvrtině knihy se oproti tomu dostaví hororový motiv tak strašlivě děsivý, že je čtenáři skoro až k smíchu, jak úporně se snaží autorka čtenáře vystrašit, působí to jako scény z amerického hororového filmu.

4 19.09.2019

Vcelku nenáročné, oddechové počtení na dovolenou. Trochu mi vadila podbízivost tématu, neuvěřitelnost dějových zvratů a taky nesmyslnost motivací jednání postav.

Co mi ale vadilo o poznání víc, byla pitomost stylistiky; nedokážu už ani spočítat, kolikrát nějaká postava v knížce zasténá (například "Macro si prohlédl seřazené gladiátory a tiše zasténal") nebo svěsí rameno (například "Pavo zpozoroval blížící se zbraň a svěsil rameno"), anebo dokonce mlaskne (například "Vzpomněl si na Pallase a mlasknul"). Nadužívání těchto krajně nevhodných výrazů a obratů je v knize tak četné a všudepřítomné, že mě nutilo k zamýšlení se, jestli je to úkaz spisovatelské neschopnosti autorů a nebo překladatele.

Ať je to ten nebo ten, neumí se vyjadřovat. S úžasem jsem se v jedné pasáži dočetl, že gladiátorovi vytékala z rány z lýtka "směs červené a růžové krve". Věděli jste, že máte v těle i růžovou krev? Já ne. A jen na okraj - opravdu nesnáším v beletrii výrazy, že někdo "přidusal" nebo "oddusal", to je něco strašnýho.

Bojové pasáže, kterými je kniha nacpána, pokládám za víceméně nudné, někdy až parodické. Příležitostně se tak můžete dočíst, že gladiátor se řítil na svého protivníka s pěstmi nad hlavou. Hm.

Chvílemi jsem se podivoval, proč v knize najednou uprostřed scény končí kapitola a v kapitole následující scéna pokračuje. Po delší době mi došlo, že se autor pokusil docílit efektu page-turner, ale jelikož na konci kapitoly zpravidla chybí napínavá scéna, nedává tento koncept knihy smysl, je to otravné a amatérské.

2 25.07.2019

Nemůžu si pomoct, ale ta Frantova strojená sebeprezentace do role velikého chytráka a mravní autority, hrdiny a empatického ochránce, na mě působila jako jedna veliká lež a póza. Franta Sauer byl žižkovský zlodějíček, vychcánek a flákač, který zastíral svojí lenost bohémstvím. Obzvlášť odpudivě na mě působilo zničení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, který Franta inicioval a odůvodnil tak, "aby se něco dělo".

3 20.06.2019

Původně jsem od knihy nic nečekal a přistupoval jsem k ní jako k další publikaci plné historických fotografií, opatřených lapidárním popiskem. Jak jsem se knihou prokousával, začaly se ve mě vrstvit silné emoce nebývale protikladného obsahu.

Plusy: Přesně taková kniha chyběla mezi publikacemi o historii Krumlova. Vlastně nevím, čím to je, ale moderní dějiny Krumlova (řekněme mezi lety 1848 a 1946) tvořily dlouhodobě mezi krumlovskými monografiemi bílé místo a jelikož jsem tímto obdobím dost postižen, nesl jsem to nelibě. Toto období jsem nenašel zpracované ani v mamutí antologii "Český Krumlov - od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví", a tak jsem nyní "Krumlov, město pod věží" hltal obzvlášť dychtivě. Nelze ovšem nevidět, že tento průlom se podařil jen díky neúnavné badatelské činnosti Jana Mareše a jeho Kohoutího kříže, který já osobně mám důvod považovat za nejvýznamnější projekt na poli historiografie od počátku 21. století. Mezi plusy bych ještě vyzdvihl nebývalou čtivost textu, cit pro výběr fotografií a velmi vhodně zvolená intermezza - medailonky významných osobností.

Mínusy: Poměrně otřesným způsobem selhala redakce. V knize takového formátu je opravdu hrozivým zjištěným, že skoro na každé stránce jsou překlepy, občas chybné skloňování - zjevné chyby z nepozornosti a nedostatečné kontroly textu. Poněkud závažnější jsou obsahové chyby, kterých sice není moc, ale takto krásná kniha by snad mohla být i z hlediska faktů korektní. Zcela konsternován jsem byl, když jsem nabyl podezření, že jistá část knihy byla dost zřejmě opsána z jednoho mého díla (které jsem sepsal kdysi dávno jako student a nechal volně přístupné v knihovně), aniž by mé autorství kdokoliv v knize zmínil či citoval.

Přes drobné chyby (a také navzdory malé osobní křivdě) musím dílo velmi doporučit. Navýsost zajímavý obsah knihy je doplněn snad ještě zajímavějšími fotografiemi. Nadevšechno však obdivuji schopnost autorů složit text do poutavé a srozumitelné kompilace, což musel být určitě nelehký úkol, zvlášť když vezmeme v úvahu poměrně dlouhý časový úsek, kterému se autoři v knize věnují a také zeměpisnou různorodost a variabilitu součástí města.

1 04.04.2019

Románu, známému nejspíš jen literárním historikům, fajnšmekrům a některým hloubavějším pedagogům (a pošukům mého zrna) musím přiznat jeden velký přínos: jedná se o autentický náhled do pražské měšťanské společnosti druhé poloviny 19. století. Starý grafoman Klostermann se vždy holedbal tím, že všechny jeho romány mají předobraz v realitě a že si vlastně nic moc nevymýšlí; zde je to stejně, autor již v důchodovém věku vzpomíná románovou formou na poměry před 40 lety, kdy sám živořil na místě gymnaziálního suplenta. Tímto ovšem výčet pozitiv románu (aspoň pro mě) končí.

Největší nedostatek vidím v brutální a nelidské rozvleklosti díla. Příběh je v podstatě prostý a těch 800 stran románu je nastaveno nekonečnými proslovy, které postavy vedou buďto s jinými postavami anebo samy se sebou. Na totéž téma se pak tytéž s prominutím kecy vedou v různých částech knihy opakovaně. Typicky to třeba vypadá tak, že prohnaná Klementina se snaží otroubenému Slatinskému půjčit peníze, protože on už pomalu umírá hlady a on tomuto návrhu svatouškovsky vzdoruje, načež Klementina povstane, rozčílí se a pronese sáhodlouhý proslov (klidně na 2 strany), ve kterém neuvěřitelně šroubovaným jazykem a přepjatě strnulou formou začne Slatinského citově vydírat, že jestli si on ty prachy nevezme, ona že ho nebude mít ráda. Třeba to bylo dobrý před 100 lety a čtenáři to měli rádi, těžko posoudit, ale mě to silně otravovalo.

Další problém, který ovšem s Klostermannem mám dlouhodobě, je jeho obligatorní moralizování. Protože román dle Klostermannových představ měl zřejmě čtenáře především vychovávat, je celý motivován pranýřováním různých neřestí, jejichž nositelé jsou pro ten účel náležitě karikováni. Tomu odpovídá i neuvěřitelná šablonovitost postav, kdy v příběhu na jedné straně barikády stojí andělsky mravně čistý Slatinský (tomu přicmrndává poněkud přitroublý ale mírumilovný ředitel školy) a na druhé pak slabošský Okrouhlík, sadistický Drobílek, vychcaná Klementina a její maloměšťácká matka, neřestná kartáčníkova dcera, patolízal Procházka nebo hnidopich Kopretina.

Příběh je v té spleti sáhodlouhých blábolů a ideových střetů nebývale polarizovaných postav poměrně prostinký. Klostermann chtěl především poukázat na zbídačené a ustrkované postavení pomocného učitele za poměrů starého Rakouska. Tato veliká nepravost nebyla výjimečně způsobena něčí individuální neřestí, nýbrž zcela zřejmě systémovým nedostatkem zapříčiněným zkostnatělostí a neefektivností veřejné správy; zdálo se mi, že touto skutečností byl Klostermann nepříjemně zaskočen, protože se na rozdíl od svého zajetého zvyku nekonečného mravokárství lidských jedinců neodvážil otevřeně kritizovat nebo aspoň klasifikovat státní zřízení. Paradoxně pak největší poselství knihy musí čtenář vyčíst mezi řádky, protože autor se nemá k tomu, aby nabízel prostředky nápravy.

Osobně mám dojem, že dnes veřejností vzývaná a oblíbená doba starého c. a k. Rakouska, ono "dlouhé" 19. století, včetně pověstné Belle Époque, byla doba v mnoha ohledech taková, jakou ji popsal Klostermann: odpudivé tmářské časy, které se navzdory výdobytkům technologické revoluce ještě ideově nepozvedly z různých středověkých bludů, dogmat, společenských pořádků a hodnot. Ještě dnes to můžeme vidět nejen na starých náhrobcích, kdy si ještě před stoletím nechala bába vytesat do kamene: "Vdova po zemském školním radovi", ale třeba i na faktu, že v té době se v rámci vzdělávání kladl až psychopaticky precizní důraz na znalost reálií (silně idealizovaných) antických civilizací včetně bazírování na plynulé znalosti latiny a starořečtiny. Jak moc to pak bylo v praktickém životě užitečné, je asi každému jasné.

2 04.02.2019

Follett se snažil vycucal z prstu (pera) další díl komerčně úspěšných historických románů z městečka Kingsbridge a zasadil ho do kulis anglických a francouzských náboženských bouří 16. století. To by bylo fajn, kdyby ty velké dějinné události, o kterých kniha primárně je, omezil na minimum a autor setrval namísto toho v Kingsbridge. O městečku a katedrále se ale Follett tu a tam zmíní tak nějak z donucení a aby se neřeklo. Kdyby v knize nebyly, nic by se nestalo, Follett se zaměřuje na šílené intriky spojené se světem královských dvorů, mezinárodní špionáže a vůbec učebnicových dějin. Postavy jsou buď ďábelsky zlé nebo pohádkově dobré a děj místy rozvleklý a nudný. Jak už je to u Folletta u románů z Kingsbridge obvyklé, autor místy dělá velké časové skoky, ovšem tentokrát to působí tak nějak nepřirozeně a nekonzistentně. Jako by čtenář nemohl autorovi najednou ani uvěřit, že ten šedesátiletý Ned je ta samá postava, které je ve většině knihy kolem třiceti. Shrnuto: jako historický špionážní thriller se to nečte špatně, ale jako součást geniální série z Kingsbridge je to slabota, Follett to rozhodně umí lépe, když se snaží.

3 19.11.2018

Mezi lety 2005 a 2013 byla Babička vydána ve 13 různých reedicích. To z ní zřejmě dělá jednu z nejvydávanějších českých knih vůbec. Proč je tomu tak? Dle mého názoru proto, že Božena Němcová zde vykreslila český venkov ve veškeré idealizované malebnosti a dobrotě, jaká je jen možná. Navíc se jedná o styl poměrně čtivý a snadno stravitelný, což je také hlavní důvod, proč je Babička nejklasičtější školskou povinnou četbou ever. Kdyby totiž učitelé nutili děti povinně louskat Zikmunda Wintera, Karla Václava Raise nebo třeba Josefa Holečka, už by dětičky dále dobrovolně nic číst nechtěly.

8 14.09.2018

Poměrně nepovedená a pohříchu nezvládnutá holmesovka. Začínám si myslet, že kromě A. C. Doyla už nikdo z jeho následovníků nedokáže napsat atmosférický příběh o Sherlocku Holmesovi (jediná výjimka je snad Závěť Sherlocka Holmese od Boba Garcii). Současní autoři jsou navíc postiženi hloupým nutkáním strkat Sherlocka do Ameriky anebo alespoň Ameriku nějakým způsobem importovat do Londýna. Nechápu to. Je to i případ Smrti bankéře Crosbyho. SPOILER ALERT! Skutečnost, že vrahem je Apač, odhalí Sherlock hned zkraje knihy (a zde příběh přestane být detektivkou), a ve zbytku příběhu se pak s Watsonem už jen pinoží, aby se dopátral, kde leží zlatý důl (což mu vlastně k ničemu dobré není). Apač naprosto neuvěřitelným a přihlouplým způsobem oba přátele pronásleduje a moc se mu to nedaří. Do Londýna, kde se Apač nechá (asi z dlouhé chvíle) zaměstnat v docích, zcela logicky natahá přes oceán spoustu haraburdí, včetně série jedovatých plazů - velmi praktické. Sherlock se zase příliš nemá k tomu, aby Apače dopadl, chodí ho do doků jen tak pozorovat a žvaní o tom. Na závěr proběhne nějaký nudný a předvídatelný souboj a je konec. Musel jsem se vážně zamýšlet nad tím, proč už se nepíšou holmesovky, ve kterých by vrah prchal po zamlžených vřesovištích, ve kterých by Sherlock pátral po stopách v útrobách starého panského sídla, anebo ve kterých by Watson prolézal smrdutá opiová doupata. Ne, namísto toho musí čtenář s úžasem sledovat scénu, ve které Watson spadne do díry a Apač tam za ním vhodí tři agresivní ještěry, kterým Watson čelí rozděláním ohně...

2 14.09.2018

Byl jsem poměrně překvapen, že tato sbírečka reportáží o Krumlově takovou dobu unikala mé pozornosti. V průběhy četby jsem usoudil, že to bylo zřejmě proto, že za pozornost vůbec nestojí. Jiří Žák psal z pozice pražského huránovináře, který se vypravil do Krumlova, aby tam všechno okoukl, zhodnotil a pustil se do udělování knížecích rad. Tedy soudružských rad. Jiří Žák byl zřejmě fanatický komouš a se zabedněnou pitomostí se v knize pouští do ostré kritiky všeho, co mu nejde pod jeho rudý nos. V Krumlově to tak schytají například nemravní američtí vojáci, kteří v roce 1945 město osvobodili, Schwarzenberkové, ze kterých Jiří Žák nestoudně udělal nacistické kolaboranty, anebo trempíci, v nichž autor vidí špindíry, nemravy a zločince. Udělil jsem dvě* a sice jednu z nostalgie, protože si socialistický Krumlov pamatuji ze svého dětství, a druhou proto, že se mi líbí ilustrace Václava Boukala. Jinak bych dal odpad.

08.09.2018

Nebavilo mě to, i když jsem věděl, že příběh je jen metafora a beletrie slouží pouze ke sdělování hlubších filozofických myšlenek. Paradoxně je však na příběh v knize kladen poměrně velký důraz, a mě tedy strašně otravoval samotný osud konzervativního učitele, který po celý život se skoro až autistickou umanutostí neznal nic jiného než vrtání se v mrtvých jazycích a náhle opustil svůj život, aby odcestoval a vrhnul se za dobrodružstvím, aby pátral po osudech obskurního autora knihy filozofických esejů. Spouštěčem k tomuto jednání je skutečnost, že na mostě potká dívku, která špitne, že je Portugalka (nic víc a nic míň). Jestli tohle není přihlouplé, tak už nevím. Bizarní postavy Portugalců, které Mundus potkává v Lisabonu, nejsou snad ani z tohoto světa. Co se týče filozofie, myšlenky mi přišly buďto bezvýznamné anebo příliš zjevné, v obou případech zbytečně sáhodlouze a nudně omílané.

2 28.08.2018

Je to vlastně taková sbírka rozvláčných humoriád a anekdot. Humor je typický pro dobu svého vzniku (před 110 lety), připomíná vtipy ze starých časopisů. Typicky se autor strefuje do postavy nabubřelého, hloupého a chamtivého panského správce, jehož hlouposti dává vyniknout v neustálých absurdních monolozích. Kniha je výmluvnou sondou do mentality lidu na přelomu věků, ale jinak se to už moc číst nedá.

22.05.2018

Na prvním dílu mi bylo sympatické, že Reiner Stach podal monumentální úvod ke Kafkově životopisu stylem, který vykresluje Kafkova raná léta s kontextem doby konce 19. století, konfrontuje jeho životní osudy s reáliemi, prostředím, institucemi a podobně. To jsem považoval za mimořádně zajímavé. Jak ale Kafka stárne a jeho osobnost vyzrává, začal jsem mít dojem, že Reiner Stach propadl umanuté potřebě doslova každé slovo v Kafkově deníku či jiné písemnosti sáhodlouze interpretovat a vyvozovat z něj obšírné psychologické souvislosti. Taková četba pro mě byla nudná a přišla mi i poměrně nepodstatná. Dospěl jsem k názoru, že jakkoliv zajímavé je Kafkovo dílo, jeho život zdaleka tak pozoruhodný nebyl a je to dost možná dobrý důvod k tomu (jak se Reiner Stach s údivem v úvodu ke knize vyjadřuje), že se doposud nikdo příliš nenamáhal Kafkův životopis zpracovat dostatečně zevrubně.

1 21.05.2018

Když tady čtu všechny ty superlativy, nedokážu se zbavit dojmu, že jsem četl jinou knihu. Rozjezd knížky je skvělý, to jistě, ale ve zbylých 90% se jedná o zbytečně nastavované žvanění, donekonečna natahované o různé hrátky špionů a bezpečnostních agentur a vše to pomalu a nezáživně směřuje k nevyhnutelné koncovce, která ovšem také není ani zdaleka tak úžasná, jak čtenář ve skrytu duše doufá. On vlastně celý ten motiv šachové hry, na které je kniha vystavěná, je strašně prvoplánovitý a křečovitý - SPOILER ALERT - Nakonec jsem se nedokázal nesmát tomu, jak železným mužem byl ve finále stařičký intelektuál Saul Laski, který sám zlikvidoval řadu žoldáků, zvláštních agentů a upířích monster, a to i v situaci, kdy byl vyčerpán, několikanásobně postřelen, zmlácen a jinak udolán.

7 16.04.2018

Nevěřil jsem vlastním očím, že pod touto sračkou je podepsán sexuolog, který je profesorem a doktorem věd. Kniha je do jisté míry fanatická komunistická agitka, která poučuje mladé muže, že jejich dospívání by mělo beze zbytku posloužit budování socialistické společnosti. Z větší části se pak jedná o sbírku tmářských dogmat, vycházejících nejspíš z moralistických ideálů 19. století a autor varuje mladé lidi před nebezpečími homosexuality a onanii pranýřuje jako neužitečnou ztrátu času a energie (které by zřejmě mohly být lépe využity u soustruhů). Nevím, jestli prof. Hynie byl komouš, co jen zamrzl v odborných názorech, anebo jestli šel bolševikovi na ruku jen proto, aby měl snadnější kariéru, ale spisek Dospíváte v muže je opravdová žumpa. Působí to jako výplod šílence. Také jsem se dočetl v CV prof. Hynie, že se hodně zasadil o liberalizaci homosexuality; to je ale asi nějaký omyl vzhledem k nenávistným skřekům na adresu HM, publikovaných v Dospíváte v muže.

Z mimoděčného nákupu v Levných knihách (19 korun) se vyloupla jedna z nejlepších knih, které jsem v poslední době četl. Lousianské mokřady jsou totálním vidlákovem a autor Tom Cooper rozjel neskutečnou noire jízdu, jejíž představitelé se rekrutují z řad pomatenců, zločinců, dealerů, feťáků, vychcánků i zarputilých oldschoolových rybářů. Postava maniakálního jednorukého Lindquista s detektorem mi asi utkví v hlavě na hodně dlouho. O atmosféře a prostředí knihy mnohé napoví, když si do googlu zadáte slovo "bayou".

4 22.02.2018

Pro mě tedy zklamání. V první půlce knihy se neustále a setrvale s prominutím šoustá a motiv bimbajících se koz se opakuje asi tak stokrát. Závěr knihy je samoúčelné líčení různých nechutností a přespříliš explicitně popisovaných zvěrstev. Měla-li mít kniha nějakou myšlenku (nepotrestané zločiny), zůstala zasunuta.

1 30.01.2018

Tato drobná novelka je pro dnešního čtenáře o poznání čtivější nežli většina zbylého Klostermannova díla, ovšem na druhou stranu se nemůže poměřovat s nedostižnou šumavskou trilogií. Trable profesora Koudelky, kterému se barák sype na hlavu a on neví, co si s tím počít, jsou lehce stravitelné a úsměvné. Klostermann se výjimečně nepustil do apokalyptického moralizování, jak to mívá ve svých dílech obvykle ve zvyku, píše s nezvyklou lehkostí a bez zbytečného mravního poučování. Pro mě bylo dílo nakonec nejvíc zajímavé tím, že mi poskytlo zajímavý náhled do poměrů získávání úvěrů a správy nemovitostí v době konce 19. století, což skýtá jednak archaickou roztomilost a jednak i překvapivě velice přiléhavé paralely s dnešní dobou.

2 23.01.2018

Klostermann je především autorem knih Ze světa lesních samot a V ráji šumavském. Je znám právě pro úchvatné líčení šumavské přírody a života lidí na Šumavě. Zbytek jeho románů je relativně neznámý a není ani pro dnešního čtenáře příliš přitažlivý. To je případ také Žichovických půlpánů. Jedná se o poměrně primitivní moralitu, která pranýřuje pokleslý způsob života zhýralého Kazdy, který se opíjí, obtěžuje ženy, pomlouvá lidi, je líný a nezodpovědný a v práci držkuje. Taky je to neznaboh a špindíra, navíc je zpupný a domýšlivý, takže neustále vyzdvihuje svoji domnělou velkolepost a povyšuje se nad ostatní. Jak už je to tak u Klostermanna obvyklé, zloduch Kazda směřuje ke své záhubě, kterou si přichystává důsledným pěstováním svých neřestí. Aby toto téma vydalo na román, je protkáno tragickým osudem krejčovic Mařenky, která se má ráda se zahradníkovic Frantíkem, ale protože ten je chudý a jeho ubrečení rodiče jej nutí, aby je živil, zasnoubí se nakonec Frantík s bohatou bábou a Mařenka zůstane na ocet, zvlášť když ohrne nos nad dalším nápadníkem, zpovykaným stavitelovým synkem. Tento tragický osud je obsažen v realistickém románu, tudíž vydá dobře na 200 stran a je líčen a omílán do zblbnutí. Pro současného čtenáře je to už poměrně těžké čtivo.

19.07.2017

Kniha mě v zásadě zklamala a hnedle vyjevím proč. V poslední době zažívám pocity sžíravého kritického nutkání ke kvalitám všech knih označených marketingem jako „bestseller“. Tento komentář může obsahovat některé dílčí spoilery.

Kniha podle mého názoru nemá takové kvality, aby si mohla osobovat označení „bestseller“. Jedná se spíše o (pod)průměrný detektivní román s prvky thrilleru. Vyšetřovatelka Erika se potýká až příliš často s nepřízní svých šéfů, kteří jí s až nepochopitelnou zabedněností neustále háží klacky pod nohy a znemožňují jí vyšetřování. Samotné vyšetřování vražd, tedy zřejmě nejdůležitější prvek knihy, je co do úspěchu závislé na náhodě, která spočívá v tom, že Erika celkem nahodile zajde do nějaké zaplivané putyky a pochytí tam (pro vyšetřování vraždy) klíčovou informaci.

Dále mě celkem iritovalo, jak Bryndza do svého románu promítá svou osobnost. Vůbec mi nevadí, že autor je gay, ale když je v knize gay zároveň oduševnělý patolog a charismatická vyšetřovatelka je lesba, a zároveň se příběh hemží motivy obdivných pohledů na mužské zadky a hystericky brečících mužů, působí to na mě tak nějak rušivě. Zároveň mi přijde, že je daleko nad rámec nějaké normální pravděpodobnosti, že hlavní vyšetřovatelka je Slovenka, matka VIP oběti (potažmo pak sama oběť) je Slovenka a některé další oběti sériových vražd jsou pak také Slovenky. To vše zřejmě jen proto, že Bryndza je původem Slovák. V anglické detektivce to působí bizarně. Čekal jsem, že v závěru knihy se alespoň vyjeví, že vraždění Slovenek mělo nějaký zvláštní motiv, ukáže se však, že to tak není, slovenská národnost postav je tak čirou (jakkoliv nepravděpodobnou) náhodou a o to bizarněji to pak působí.

Po formální stránce mě trochu rozčilovala sazba. V knize jsou chyby a překlepy, a také řádkování je až směšně roztáhlé (zřejmě proto, aby kniha svou tloušťkou vypadala jako plnokrevný román). Co mě rozčilovalo o poznání víc, byl amatérský překlad, který svou pitomostí bil do očí. Svědci například neustále oslovují vyšetřovatele kostrbatým termínem „důstojníku“, a to zjevně proto, že si překladatelka nedovedla lépe poradit s termínem „police officer“, což je sice obtížně přeložitelný termín, který nemá v češtině přiléhavý ekvivalent, ovšem méně hloupě by působil překlad jako „policista“ nebo „strážník“, případně „detektiv“. Je to jen drobnost, ale kniha je jich plná, a nakonec to dokresluje skutečnost, o jak moc syntetický „bestseller“ se jedná.

Název knihy je marketing jako prase. Že se jedna z obětí vražd najde pod ledem (nikoliv v ledu, jak napovídá název knihy) je vlastně jen jedna z dalších náhod, pro samotný děj knihy to nemá sebemenší význam. Tento motiv však výborně posloužil k designu titulní obálky knihy, která je nejen náležitě tajemná a provokující, ale i líbivě vybarvená.

Finále knihy, skoro až komickým způsobem dramaticky vystupňované do extrémního napětí, je jak přes kopírák z levných detektivek a nemohl jsem se nad ním neušklíbnout. Napadlo mě ale, že Bryndza má možná mimořádně dobrý instinkt k odhalení majoritních čtenářských preferencí a umí napsat záměrně dílo nenápadité, nenáročné, povrchní a plytké, neboť právě takové se zjevně může stát celosvětovým bestsellerem.

20 08.02.2017