ondrula komentáře u knih
Poměrně čtivý mix thrilleru a detektivky. Autorovi se především dost sugestivně podařilo vytvořit atmosféru napětí, tudíž se čtenář nedokáže od knihy jen tak odtrhnout. Co mi přišlo k smíchu, byl charakter ústřední postavy, Josepha O’Loughlina, a to pro tato autorská klišé: 1) Musí se nechat coby psycholog dlouhodobě přemlouvat, aby se případu zhostil a je z toho otrávený 2) Aby na něm bylo něco atraktivního a originálního, je onemocněn parkinsonem. Ach jo, kde jsou staří dobří sociopatičtí alkoholici z klasické detektivní školy?
Originální myšlenka, se kterou je kniha psána (vyjevena hned na začátku) vede k hlubokému zamyšlení. Vůbec začátek knihy je velmi čtivý a za její vrchol pokládám - bohužel krátkou - epizodu ze Stalingradu. Druhá půlka knihy mi přišla už poměrně nudná a rozvleklá.
Bohužel musím říct, že první a poslední díl celé série jsou ty slabší. Policie byla pro mě více než kdy jindy přehlídka stereotypů a klišé ze života Harryho Holea. Nesbø se očividně přidržoval zajetých spisovatelských modelů a motivů (proč to také měnit, když to fungovalo předtím) a třeba takové to neustálé uvádění čtenáře v omyl, které má vyústit v dokonalý úžas při odhalení pravdy, to mi přišlo až směšné. Falešné stopy, které autor od začátku čtenáři servíruje, jsem skoro ignoroval, protože už Nesba znám a vím, jak pracuje. Taky se mi snad poprvé stalo, že jsem v sérii HH v půlce knížky odhalil vraha (a tentokrát jsem se opravdu trefil), protože tentokrát ho Nesbø nešikovně vystrkuje do popředí. Motiv znásilnění mi přišel hloupý a zbytečný. Přesto všechno se kniha velmi dobře čte, se čtivostí Nesbø rozhodně nemá problém a to je jeho největší deviza.
Nejdřív mě kniha bavila, je to takový historický quasiviktoriánský urban pank. Autor má velice slušné znalosti historie (dějinných událostí i reálií) a dovede je aktivně zapojovat do děje. Některé motivy v knize jsou podle mého poctou atraktivnímu psychedelickému mysticismu staré Prahy, tolik používanému třeba Gustavem Meyrinkem či Milošem Urbanem. No a gurmánské orgie, oslavované snad na každé stránce, to je prostě nádhera. Jenomže. Autor se na čtenáři dopustil dle mého názoru trojí zrady. První zradou je samoúčelnost Durmanova cestování, v knize se očividně objevuje francouzská a mexická anabáze jen z toho důvodu, aby Durman mohl zažívat nová (jiná) potěšení z jídla či sexu; jinak tyto pasáže nemají vliv na děj detektivky. Druhou zradou je pornografická oplzlost, vyobrazená až přehnaně explicitně a nedivil bych se, kdyby se to některým čtenářům hnusilo. Třetí zradou je samotný závěr knihy (SPOILER!), kdy nepřijde odhalení totožnosti vraha, ač k němu Durman celou dobu směřuje, nakonec to nechá jen tak lehkomyslně být a poznamená, že totožnost vraha je zcela zřejmá...
Oproti prvnímu dílu, ze kterého jsem byl nadšený, mě díl druhý bohužel dost zklamal. Měl jsem dojem, jako by pan Vondruška psal příliš překotně a neměl čas jednotlivé zlomové události dostatečně dramatizovat či vypiplat (například historické bitvy nebo smrt některých ústředních postav). Děj proto plyne spíš nudně a nezáživně na pozadí známých dobových událostí a banálních historických reálií. Osudy ústředních postav mě postupně přestávaly zajímat. Poslední dva roky (1424-1425) autor odbyl jen jakýmsi stručným zápisem. Přitom jen v roce 1424 nastaly dvě velmi důležité události - bitva u Malešova a Žižkova smrt. Také jsem si nemohl nevšimnout, že autor je zřejmě posedlý motivem středověké kopulace, protože na každé druhé straně někdo někoho "pomiluje"; nakonec je toho milování v knize tolik, že je to až otravné.
Při vší úctě k panu Klímovi jsem nedokázal udržet čtenářskou pozornost a knížku jsem v půlce odložil. Dýchala z ní na mě atmosféra knižních děl, typických pro bývalé disidenty, kteří se donekonečna vyžívají v unylých a rozháraných náladách normalizačního existencialismu. Hrdina - kameraman - je blbec, který nedokáže nikde zakotvit, a tak se svým životem mátožně potácí a má deprese. Vypodobnění Gustáva Husáka coby senilního paranoika je krajně nevěrohodné. A postava zločince - únosce - je (jak už je to pro Klímu v případě popisování příslušníků nejnižších společenských vrstev typické) vystižena dost naivně. Depresivní.
Vynikající thriller ze světa současné špionáže. Začíná to jako detektivka, ale kniha se záhy stočí úplně jinam, aby se zabývala hrozbou globálního terorismu. Knize bych přesto vytkl jistou rozvleklost - Saracén například vyrábí svou biologickou zbraň asi na dvou stech stranách knížky. A také špatnou práci s postavami; třeba policista Bradley je v úvodu charakterizován jako velmi silná osobnost a neotřesitelná autorita, zatímco ve zbytku knihy působí už jen jako pohůnek a nic nechápající slaboch.
Pamatuji si, že nám náš poněkud senilní profesor češtiny na gymnáziu zmiňoval Davida Lodge jako typický příklad současného humoristického románu. Ten starý paprika to měl ovšem asi nějaké popletené, protože můžeme brát román Hostující profesoři jako současný pouze s rezervou dobrého půlstoletí (Lodge zpracovává vlastní zážitky z výměnného pobytu, který se udál v 60. letech) a humoristický teprve není, neboť mi přišlo, že těch několik málo pasáží, při kterých jsem se lehce pousmál, skutečně nečiní knihu nějakým manifestem humoru. Komičnost, o kterou se Lodge usilovně snaží, je odsouzena k záhubě jednak její mizernou kvalitou, a jednak autorovou neschopností udržet koncept narace. O skutečně humorný román by mohlo jít tehdy, pakliže by se příběh odvíjel dále v duchu, v jakém byl započat a těžil by hlavně z konfrontace arogantního Američana s konzervativním prostředním staré dobré Anglie na jedné straně a na straně druhé ze střetu uťáplého Angličana s otevřeným a kosmopolitním duchem americké univerzity. Jakkoliv se to zdá bizarní, ve škole stráví obě postavy minimum času a místo toho se věnují nějakým naprosto neuvěřitelným milostným eskapádám. K těm je ostatně autor násilně svede zjevně jen proto, aby mohl v závěru knihy realizovat svou dlouho chystanou změnu formátu - román se přetaví do podoby filmového scénáře. Kniha, která se takto začně rozpadat už někdy ve své polovině, kdy autor únavným způsobem román pozmění do nudné korespondenční podoby, je navíc rozmělněn podrobným líčením kvašení v americké společnosti v 60. letech, projevující se (dost zbytečně) také v podobě nepokojů a demonstrací v dění na univerzitě. Kdo někdy poznal, z jakých bohatých studnic může čerpat akademický humor, musí být Hostujícími profesory poněkud zklamán.
Kniha mi přinesla určité zklamání. Předně její thrillerová atmosféra je spíš průměrná a onen mráz se příliš nedostavuje v napínavosti příběhu ani (překvapivě) v podobě třeskutých zim. Autor podle mého soudu příběh rozvrhl v prvním plánu a jednotlivé motivy náležitě nerozpracoval; tak například šokující prvek rituálně zabitého koně (následně zavěšeného na lanovce) se sice jistě pro svou originálnost pěkně vyjímá v reklamě na knihu, ale jak se v příběhu dále ukáže, je v podstatě zbytečný a tedy ostudně samoúčelný. Zneklidňující přítomnost blázince plného vraždících monster, mezi kterými vyniká novodobý Hannibal Lecter, do příběhu zasáhne jen minimálně a čtenář se také nemůže ubránit dojmu, že jej autor zasadil do knihy proto, aby se jí laciným způsobem pokusil ještě více čtenáři zatraktivnit. Poněkud přihlouplé akční rozuzlení příběhu je autorem vyloženě odfláknuto. Největší potíž jsem měl s postavami. Žádná si nedokázala získat mé sympatie, jejich vztahy a peripetie mne spíš otravovaly. Servazova dcera je v příběhu úplně zbytečná, pro mě byla naprosto nezajímavá a náznaky budoucí zápletky ohledně potenciálně násilného milence zůstaly v podstatě nevyužity. Jako vyloženě směšná mi přišla autorova snaha ozvláštnit hlavního hrdinu tím, že mu i v nejméně vhodných situacích vkládal do úst latinské citáty, což působilo nejen nepatřičně, ale i hloupě a snobsky. Knize musím přiznat určitou atmosféru, danou neotřelým prostředím Pyrenejí a také - přibližně v jejím prostředku - thrillerovými prvky ve vyšetřování vražd. Další díly se Servazem si již nepřečtu. Tato kniha na mě působila dojmem uměle marketingově vyhajpovaného bestselleru od autora - začátečníka, který se má ještě hodně co učit.
Možná je to tím, že jsem trochu pozapomněl na nadšení z předchozích dílů, ale Přízrak je pro mě zatím nejlepší Holeovka. Když pominu epickou zápletku postav, se kterými čtenář prakticky vyrůstal, krásné místopisné popisy, dechberoucí příběh a atraktivní motiv ruské mafie, musel jsem se Nesboovi neustále obdivovat pro jeho mistrný způsob vyprávění - zkusil něco jiného než obvykle (kapitoly se pravidelně retrospektivně prolínaly dvěma rovinami, které se v závěru dokonale setkaly) a mně z toho padala brada. Po delší době se mi stalo, že jsem se od knihy nemohl odtrhnout a přečetl jsem jí asi za 4 dny. Celou dobu jsem coby ostřílený čtenář detektivek pečlivě bádal po vrahovi a když jsem si myslel, že ho určitě mám a říkal jsem si, že tentokrát mě starý vykuk Nesbo nedostane a pod vousy jsem se smál, jak se lacině pokouší vraha příliš nevystrkovat, aby jej neprozradil, v závěru jsem opět zíral, jak hloupej jsem byl.
Nevím, jestli to bylo stylem, jaký zvolila autorka anebo chabou stylistickou schopností překladatele, ale nemohl jsem se překousat přes prvních 80 stran. Některé pasáže jsou nečitelné, čtenář je nucen protáčet očima a divit se, cože to je zase za blbost. Jedna ukázka za všechny: "...našli jsme zamordovaného fakana. Bez oblečení, porychtovanýho špičkou tak, že by z toho člověk vyblil snídani. Náramná podívaná. Docela fešák." Tohle se prostě nedá číst.
Tento komentář obsahuje SPOILERY, nedoporučuji jej číst těm, kteří se na knihu teprve chystají. Ze všech Brownových knížek je tato bezkonkurenčně nejslabší. Na prvním místě je třeba říct, že je z ní silně cítit Brownova urputná snaha prodat VŠE, co si poznamenal při studiu reálií. Hlavně pak poměrně známá fakta, která pro neinformovaného jedince mohou působit překvapivě. Zajímavé je, jak moc Brown podceňuje Američany - studenti vysoké školy jsou zde prezentováni jako hloupí dementi a americká veřejnost by zcela jistě nepřežila, kdyby se seznámila s podobou zednářských rituálů (tato skutečnost představuje státní ohrožení nejvyššího nebezpečí? co je to za kravinu?). Ale dál - Langdon se v této knize zamotal do takového toho pošahaného mysticismu, který můžete vidět na stránkách všelijakých konspiračních pošuků a vážně to nepůsobí příliš seriózně; souhlasím s tím, že posledních 40 stran je opravdu otravných. Bad Guy má tentokrát podobu opravdu démonickou a je tak odpudivý, že pozbývá věrohodnosti. Konečně mi přišlo, že Brown dělal v této knize přímo dětinské chyby - za vše třeba mluví uvedení Sato do děje, o níž v úvodní kapitole záhadně mluví Brown v mužském rodě, aby následně překvapivě odhalil, že se jedná o ženu - v angličtině to zjevně funguje, ale Brownovi nebylo jasné, že se tato pasáž bude překládat i do jiných jazyků?
Neuvěřitelně prázdná knížka. Nohavica měl poskytovat tyto rozhovory v době, kdy hodně chlastal, tudíž k nim přistupuje nerudně a není schopen formulovat něco jiného než bezobsažné bláboly. Je také zjevné, že se stydí mluvit do diktafonu nějaká zvláštní životní moudra, a tak se schovává za zemitou rázovitost. Okolnosti těchto antirozhovorů pak Zapletal obsáhle komentuje. Výsledek je tragický.
Knížku jsem si vzal na výpravu do Indie, že si to tam jako víc užiju. Přestože to bylo jediné čtivo, které mi tam mělo zkrátit dlouhou chvíli při prostojích, strašně mě nudilo, nechal jsem ho někde v Himáláji na hotelu a už nikdy víc.
Kniha přímo klasicky ilustruje fakt, proč jsou v současnosti skandinávské detektivky a thrillery tolik oblíbené. Neotřelé prostředí se zakaboněným přímořským počasím dodává těmto žánrům přesně tu atmosféru, kterou čtenáři vyhledávají a kterou jim v posledním století nabízely romány ze staré dobré Anglie. Do 21. století se už však hodí spíš drsné a přitom bohaté země Skandinávie a nutno říct, že zaslouženě. Theorin mne dost zklamal svou knihou Skrýš, protože se v ní v podstatě nic zvláštního nestalo, zato mi to ale vynahradil Mlhami Ölandu, jejíž skvělý příběh a napjatá atmosféra mne držela u knihy dlouho do noci. Trošku odfláklý závěr (vnímám všeobecné znepokojení z nenaplněného čtenářského očekávání - ti co četli, vědí) mě sice zamrzel, ale alespoň není zbytečně natahovaný.
Román má neskutečnou vypovídací hodnotu o třech klíčových francouzských válečných zkušenostech 20. století. Tyto tři epizody, které jsou popisovány velmi poutavě, jsou naneštěstí protkávány v podstatě nesmyslnými filosofickými úvahami některé z postav; ty části mají zjevně dodat dílu nějakou zastřešující myšlenku, ale na mě působily dost nudně a otravně.
Musí se nechat, že kniha je neobyčejně intenzivní na začátku a také na konci. Zbytek knihy působí dost často rozvlekle a kouká z ní vata, kterou se Koontz pokoušel uměle natáhnout stopáž.
Syn celuloidu je strašlivá a nudná pitomost. Král Syrohlav je zase naivní příběh o obludě, hodný tak pera malého dítěte. Tohle se Barkerovi vážně nepovedlo.
Coby krumlovského patriota mě objevení knihy potěšilo, ale nedočetl jsem jí. Autorka je očividně nadšeným spisovatelským amatérem, takže její popisy působí nerealisticky, děj je hodně nudný a konverzační repliky působí naivně a nereálně. Dost mě zklamalo, že se autorka zjevně dostatečně neseznámila s Krumlovem a jeho historií. Nemohla by pak tvrdit, že si holka vyjela v zámeckém areálu k řece (není to možné) nebo že mezi náměstím a kostelem byl hostinec (nebyl).
Byl jsem zvráceností knížky mého oblíbeného spisovatele tak zhnusen, že si teď po několika málo letech ani nevzpomenu, o čem to vlastně bylo.