Francouzské umění válečné
Alexis Jenni
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/160508/bmid_francouzske-umeni-valecne-f1d-160508.jpg
4
20
20
Román, v roce 2011 vyznamenaný prestižní Goncourtovou cenou, má dvě dějové linie – historická rekonstrukce a současný příběh se prolínají v dvojportrétu naprosto rozdílných hrdinů: vypravěče, bezvýchodně se potulujícího lyonskými ulicemi a bary, a vysloužilého vojáka, jehož jako mladíka vtáhla do svého soukolí druhá světová válka, načež procházel dalšími boji (Alžír, Indočína), které upadající koloniální mocnost Francie vedla. Tyto dva hrdiny spojí (a každého v určité části života zachrání) jedna sdílená vášeň – láska ke kreslení. Dobrodružný román je vyprávěný jedním mocným proudem slov, který čtenáře uchvátí a pronese od poloviny dvacátého století až do současnosti, z afrických pouští a asijských džunglí až na lyonské předměstí, kde ve jménu volnosti, rovnosti a bratrství zuří neméně urputné bitvy, jimž jedinec jen těžko uniká.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2013 , ArgoOriginální název:
L'Art français de la guerre, 2011
více info...
Přidat komentář
Dobrý a zajímavý román.Jenniho jazyk je výrazně obrazotvorný,je i dobrý vypravěč
a tak dokáže čtenáře vsadit do prostředí jako je Francouská Indočína nebo Alžír s
velkou přesvědčivostí.Plasticky je vylíčen i francouzský ozbrojený protiněmecký
odpor na konci druhé světové války.Tentýž jazyk ale v pasážích filozofujících občas
unavuje.
Jenni ukazuje na příčiny a příznaky současného francouzského postkoloniálního
syndromu,obludnost násilí užívaného k zachování neudržitelného koloniálního
statu quo.Je to román výrazně francouzský,myslím ale,že ani český čtenář nebude
zklamán.Přinejmenším se poučí.
Francouzské vyrovnávání se s koloniální minulostí. Autorovi se povedlo zachytit a popsat francouzské trauma post-koloniální mocnosti i s přesahem do současnosti.
"Jestli jsme tam byli doma, kdo byli ti lidé, kteří tam žili? A když teď žijí tady, kdo jsou teď? A kdo jsme my?" - tyto a podobné otázky si klade pan Jenni v tomto rozsáhlém románu o poválečných dějinách Francie. Stejné otázky si kladou i lidé, kteří ztratí klíče a pijou hodně alkohol, ale tady jde o něco jiného.
Kdo pravidelně sleduje moje recenze - dobrý den, Bronislavo! - ví, že jsem sečtělý jak pán a je málo věcí, který nevim. No ale Jenni mě nachytal na švestkách! No! Jak by řekl on - nachytal mě na le švestkách! Protože je Francouz! Francouzské umění válečné jsem si jako většina lidí představoval tak, že lidem v roláku někdo vyhlásil válku a oni vyvěsili bílé prapory a šli si dát bagetu! Ale non! Jakože francouzsky ne! Frantíci po druhý světový šli rovnou na tvrdku s les kulometama do Indočíny a počali tak první vietnamskou válku! Ta americká byla až druhá! Proč o tom nikdo nenatočil nějakej film? Nebo mi to prostě neřekl!
Frantíci rádi jezdili na kole a tak měli dřív hodně kolonií. Po vynálezu auta pak ztratili zájem o kolonie, to dá rozum. Kolonie pak začli bejt autonomní! LOL! Prosím vás drazí lidé, zastavte mne někdo, asi se mi protrhly humory! Navíc Francouzi zjistili, že Indočína je blbost. Nikdo přece nemá rád Kung-pao na kari. Mnohem lepší to je zvlášt a proto ta země nikdy neměla budoucnost. Hlavní hrdina je stařík, který vypráví druhýmu hlavnímu hrdinovi svůj příběh. A jeho příběh je o tom, jak si to štrádoval z druhý světový právě do Indočíny, kde Francouzi dostali na fraque (na frak) a šli tak hasit nepokoje v Alžíru.
Proč hasit? Protože Alžír byla další kolonie a tam taky měli kola a hlavně Hasany. Hahahah. No a tam to dopadlo podobně nevalně, ale o tom už psal Camus, tak tam jsem nebyl uplně na le švestkách. A nakonec se vojáci vrátili domu a na starý kolena si stěžujou, že maj doma uprchlíci. No a Jenni hezky popisuje kde se stala chyba a proč jsou ve Francii čas od času nepokoje a že si za to vlastně ty joudové můžou sami.
K tomudle všemu narval Jenni do knihy sáhodlouhý rozmluvy o malování tuší, protože sám maluje tuší. To ale vlastně nikoho nezajímá. To je jako kdybych sem teď psal, že mám rád pečení. Za prvý to neni pravda a za druhý to nikoho nezajímá, protože každej ví, že Hera je pečení. Já jsem jen pečivo. Všehovšudy 8/10.
Cca ve 2/3 knihy se v glosách začne omílat dokola stále to samé, ale jinak kniha rozhodně stojí za přečtení.
Román má neskutečnou vypovídací hodnotu o třech klíčových francouzských válečných zkušenostech 20. století. Tyto tři epizody, které jsou popisovány velmi poutavě, jsou naneštěstí protkávány v podstatě nesmyslnými filosofickými úvahami některé z postav; ty části mají zjevně dodat dílu nějakou zastřešující myšlenku, ale na mě působily dost nudně a otravně.
Na pozadí přátelství profesionálního vojáka a lyonského povaleče jsou barvitě popsány tři zásadní válečné konflikty, které formovaly a formují současnou Francii - 2. sv. válka, Indočína, válka v Alžíru. Úvahy o hnilobě a rozpadu koloniální říše, o národnostních stereotypech, o radikalizaci na sídlištních předměstích. Goncourtova cena zcela oprávněně...
Francouzské umění válečné
Stálé války. Deziluze rozpadajícího se koloniálního impéria. Násilí je dědičné, násilí plodí násilí. Protože "Mít nepřítele, to je ten nejvzácnější majetek, dává nám opěrný bod." (str. 308) A tak pak jsou kolem vás lidé, kteří měli příležitost ve válkách vraždit. Otcové vašich kamarádů, sousedi.. A když se objeví problém, tak mají po ruce stará řešení: "Tolik milujeme sílu, tolik ji milujeme, hlavně od té doby, co jsme ji ztratili. Pořád věříme, že stačí použít o něco větší sílu, a zachráníme se, o něco větší sílu než je ta, kterou disponujeme. A troskotáme zas a znovu." (str. 455) Kdy přijde čas (a nejen ve Francii), "že dojdeme tam, kde lidé nemají tušení, ... vrátit se domů a pokojně zemřít stářím." (str. 573)?
Ovšem je to taky o útěše z umění, o útěše z lásky ... Čteno již podruhé a podruhé pocit, že je to silný román.