Olga Grjasnowa

ruská, 1984

• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih Olga Grjasnowa

Rus je ten, kdo miluje břízy

„Příběh 19-leté Rusky Máši narozené v Ázerbajdžánské svazové republice (rodiče komunisté, ruští Židé). Po pogromech a honu na Rusy ze strany Ázerbajdžánců i Arménů v 90. letech utekla rodina do Německa, to bylo Máše 11. Její prababička přežila holokaust a Máša jako dívka při pogromech viděla a zažila věci, které už nikdy nemohla vymazat z hlavy. V Německu se stýká hlavně s jinými migranty (hlavně Turky), pak má německého kluka (jenže ten si ošklivě zlomí nohu a následky Máše podlomí kolena). Jako vystudovaná tlumočnice sáhne po práci v Izraeli u německé neziskovky, kde se potkává s jinou verzí národnostních a náboženských sporů. Kniha zpracovává komplikované téma migrantů v Německu i horké půdy v Izraeli. Pohled ruské migrantky i jejích kamarádů z druhé generace migrantů, kteří se narodili už v Německu, jejich vnímání života v Německu, i to, co zažívají od Němců. Kniha vyvolává řadu otázek a zamyšlení. Škoda, že autorka neumí psát, překladatelka neumí česky a redaktorka odvedla hajdaláckou práci a nechala v textu spoustu podivností a chyb. Těžko říct, nakolik byl text nemotorný už v originále a nakolik ho zdeformovala překladatelka - ale připravte se na perly jako: „seděla s nohama přitaženými k tělu“, „hlas z reproduktoru nabádal k nespouštění zavazadel z očí“, „bylo to po čtyř týdnech“ nebo že na větu „díky, že se mnou pojedeš“ knižní postava odpoví „je mi radostí“. Přínosem knihy je, že Máša je autorčiným alter egem, takže většina knižních událostí, rozhovorů a postojů se plus mínus mohla odehrát v reálu, čímž se nám dostává náhled „zevnitř“. To zároveň přináší i kouzlo nechtěného, protože si můžeme všimnout, že tihle knižní migranti jsou naštvaní a nechápou, proč se na ně Němci pořád dívají přes prsty, přestože oni přece mluví německy bez přízvuku (= považují se za STEJNÉ Němce). A tady přichází asi nejcennější okamžik: tihle knižní migranti nejsou schopni vidět sami sebe „zvenku“ a nikdy nepochopí, co na nich Němcům vadí, a vztahy zhoršují tím, že ve vzteku vytahují špinavé prádlo, staré viny, holokaust... Do země si ale přináší svoje problémy, svoje traumata (Máša je neléčený psychiatrický pacient, který nechtěně ubližuje svému okolí stejně jako mnoho jiných). A Němci vnímají svoje právo žít si po svém, bez tohohle ubližování „od cizích", protože koneckonců mají svých problémů dost. A tady vidím vpravdě filozofickou otázku k zamyšlení - otázku, která nemá žádné dobré řešení: Nakolik je nějaká země „povinna“ strpět migranty - co všechno jim poskytnout a po jakou dobu, čeho se vzdát na svůj úkor ve prospěch nově příchozích. A na druhou stranu: co všechno si migranti „mají právo“ nárokovat, jak dlouho můžou zůstat a nakolik jsou „povinni“ se uskrovnit a přizpůsobit, přijmout obyčeje svých hostitelů a slevit/vzdát se těch svých. Je integrace jednosměrná nebo obousměrná? Znamená to, že se má přizpůsobit pouze nově příchozí nebo i domorodec? Kdo z nich má změnit svá pravidla a obyčeje a přijmout (pro něj) nová? Když přijdete na návštěvu, zeptáte se, zda si u nich smíte zakouřit nebo tam prostě zavedete svoje pořádky? Když přijmete pomoc, která vám vytrhla trn z paty, budete se chovat pokorně nebo jednat jako rovný s rovným (nebo budete očekávat/požadovat, že ruka páně bude otevřená)? Když byly u nás ničivé povodně, lidi si vzali k sobě příbuzné či známé, co přišli o všechno. Ale neznamenalo to, že u nich zůstali natrvalo, že už navždy spali v jejich postelích, nosili jejich oblečení, vzali jim práci, důchod, úspory a místo u doktora a zavedli jim doma svoje pořádky. (ač možná že se někteří chopili příležitosti podle hesla „podej čertu prst a vezme si celou ruku“). Knížka se četla špatně kvůli formě i obsahu - skoro 300 stran o různých zpackaných životech a dominovém efektu, kdy jedna nespravedlnost plodí druhou a nic už nejde zcela napravit, i kdyby k tomu byla vůle. Máša (a nejen ona) jako neléčený psychiatrický pacient zoufale mlátí kolem sebe a neumí napravit spoušť, kterou tím způsobí (protože posttraumatický stresový syndrom nelze překonat bez náročné a cílené terapie). Ale jak k tomu přijdou chudáci Němci kolem ní...? --- „Jednou jsem četla knihu, ve které se psalo o lidech s traumatickými poruchami, sebe bych tak nikdy neoznačila, ale stálo v ní, že lidi, které milujeme, ničíme.“ --- „Tátova němčina působila pokaždé nezdvořile, rusky by to znělo diplomatičtěji. I jeho držení těla bylo jiné, když mluvil německy, záda měl rovná, svaly napnuté.““... celý text
— meluzena

---

Právna nejasnosť jedného manželstva

„Prvá polovica knihy bola skvelá jazda, precízny prienik do zmätených, občas celkom vyfetovaných, polyamorických vzťahov, ale čiastočne aj do azerbajdžanskej mentality a čiastočne aj do sveta baletného drilu. V druhej polke to však nejak stratilo "drive" a prišlo mi to už také naťahovanie. Ale inak dosť originálny text, ak človeka zaujíma, ako to funguje v takýchto podivných vzťahoch.“... celý text
— erik385

---

Právna nejasnosť jedného manželstva

„Postmoderná jazda naprieč Euroáziou, ohromujúce i deziluzívne. Pekný románový oblúčik s klasickou vzťahovkou. Škoda toho množstva chýb.“
— čika

---

---

Rus je ten, kdo miluje břízy

„Velmi zajímavá a zvláštní kniha, jejíž četba je však docela obtížná. Prolíná se zde současně přítomnost a minulost, některé příhody jsou popsány detailně, jiné pouze nastíněny. Přesto ve Vás kniha zanechá silný pocit uvědomění, že život není snadný a že člověk bez domova je hodně zranitelný.“... celý text
— VendulaB

---

Rus je ten, kdo miluje břízy

„Znepokojivá knížka, bezvýchodná, pravdivá víc, než by si člověk přál. Chaos, ve kterém ti lidé jsou nuceni žít, je děsivý. I přes tíživé téma je styl velmi čtivý. Po dočtení ve mě dlouho rezonovalo. Doporučuji. Jen výtka k redakci - záměna slova mezuza za medúza je docela ….pitomá.“... celý text
— douchová

Žánry autora

Literatura světová Romány

Štítky z knih

Grjasnowa je 0x v oblíbených.