meluzena komentáře u knih

Oj, to to bylo dobře napsané! Krásná čeština, jedním slovem či větou trefí přesně do černého, přesně dávkované bodré a jadrné výrazivo padne jak pr*el na hrnec.
Přistihla jsem se, že mě to baví číst, ač špionážní příběhy se složitými vztahovými propletenci fakt nemusím, a komunistické intriky už vůbec ne. Celé to bylo velice životné, jednotlivé postavy i všudypřítomná tíseň a strach – až vše vyhřezlo s únorovým převratem – vše výborně vystiženo a Gottwaldovy věty, jak se právě vrací z Hradu, přesně zapadly na svoje místo do mozaiky. Uf.
Rozpolcený žid Erik Brunner, duší nestraník, komunista jen podle odznáčku, jako prototyp řadového občana, prožil si peklo koncentráku a nikdy se nezbavil ponížení od esesáků, teď prožívá ústrky od kovaných komunistů. Do toho celá škála více či méně přesvědčených komunistů. A komická postava čechoameričana Stanleyho Johnsona (a lá strýc Pepin z Postřižin) hledající svůj kufr :)
Paráda. Doporučuji.
---
"Erik volky nevolky a přes všechno logické sebekonejšení nedokáže „citově uznat“ rozdíl mezi policejním předvoláním z let německé okupace a tím dnešním."
---
"Erik zmlkl, protože se otevřely dveře, jiné, než kterými před chvílí vstoupil, a v nich stál obrýlený hastroš ženského rodu podle sukní, ale otrlý voják podle krátce přistřižených vlasů a chlapského hlasu, jenž slova spíše vystřeloval, než pronášel."
---
"Ano, měl vztek, a vztek mu toho dne propůjčoval žahadla."
---
"Ne že by se po prvním doušku slivovice změnil jediný Matějkův rys, ne že by slovně nějak Erika přepadl nebo že by ho nečekaně chtěl omráčit nastraženou otázkou, a přece po prvním doušku v celé atmosféře kolem něho se cosi přesunulo. Jako když hravé kotě ukáže náhle dráp, nepřestávajíc nevinně příst. (...) Hravé kotě podruhé ukázalo dráp. Ale vzápětí už jen předlo. Jenomže tentokrát dráp Erika zranil. (...) A právě v tu chvíli ukázal Matějka, že má nejen drápy, nýbrž i zuby."
---
"Nechoďte kolem rohu, nýbrž kápněte božskou! Všechno vám odpustím, jen jedno ne: jestliže si budete žvásty a lžemi kadit do vlastní huby."
---
"A bylo mu chladno a bylo mu úzko a do netopýřích myšlenek dul severák. (...) Pomalu, velmi pomalu setřel si Borek promrzlou dlaní z tváří a z úst sníh. Někoho v sobě tím gestem pohladil."
---
"Mně jsi neudělala nic, ale sobě mnoho. Bránil jsem tě a budu tě bránit před lidmi. Před tebou tě neubráním. Snad mi jednou porozumíš."

8 17.04.2024

Čtivá, lehce stravitelná, ne zrovna literárně povedená motivační příručka osobního rozvoje zabalená do hávu beletrie (pod komentář maléhomedvěda z 30.1.2023 se klidně podepíšu).
Pětatřicetiletá, ve všech možných směrech nadaná i neúspěšná absolventka filosofie Nora Seedová už nezvládne žít a spolyká hromadu prášků. V 19 nechala plavání, ač měla šanci dostat se na olympiádu, kvůli labilní psychice sekla s kapelou svého bratra, ve které zpívala, hrála na klávesy a skládala písně, dva dny před svatbou vycouvala ze vztahu, prodávala v málo úspěšných hudebninách, z nichž byla právě propuštěna, a právě pohřbila kocoura, kterého z roztržitosti nechala vyběhnout na ulici. Žije sama v nezajímavém zapadákově, bere antidepresiva, nemá ani kamarády (kromě Izzy, která je ale v Austrálii), ani partnera, ani děti, s bratrem se pohádali a rodiče už zemřeli (ač ti jí nikdy neposkytovali žádnou podporu). (Tahle část je dost otravná, ač chápu, že autor potřeboval na úvod s Norou dojít až na dno.)
Ocitne se v půlnoční knihovně, kde jí bývalá knihovnice ze školy paní Elmová vysvětlí, že každá kniha představuje jednu verzi jejího života podle toho, jaká rozhodnutí učinila, a ona si může vyzkoušet libovolné množství těchto životů v „bezčasí“, zatímco její tělo balancuje mezi životem a smrtí. Taky jí ukáže Knihu výčitek, která tak moc ovlivňovala její rozhodnutí. Nora si tak postupně vyzkouší, jak by žila, kdyby nesekla s plaváním, s kapelou, se svatbou, kdyby se vydala na Špicberky, do Austrálie, atd. a postupně zjišťuje, že… (ne, nebudu spojlerovat, ač modří už vědí :).

Je to napsané líbivě čtivě, stránky rychle ubíhají, čtenáře to vede za ručičku k uvědomění si životních hodnot, ale... Pro mě to bylo příliš schematické a místy příliš okatě účelové, některá důležitá poznání se v různých obměnách opakují, aby je náhodou čtenář nepřehlédl. Jazykově to občas zaskřípalo či sklouzlo k jakémusi podivnému “new speaku“ – jako by překladatelé, kteří umí česky, znají české předložkové vazby a umí správně používat přirovnání, byli ohroženým druhem. Ach jo. (Třeba tahle věta je učiněná perla: “V tu chvíli si dovolila se bez dalšího otálení zhroutit přímo před sebe na rohožku pana Banerjeeho.)
Neurazí, nenadchne.
---
„Nebylo snadné paní Elmovou nesrovnávat s Nořinou matkou, která se k dceři chovala jako k chybě, již je třeba napravit.“
---
Citáty Henryho Davida Thoreaua:
- Všechno dobré je divoké a svobodné.
- Otázka není, na co se díváš, nýbrž, co vidíš.
---
„Životu nemusíš rozumět, stačí ho žít.“

Nádherná novelka!
Devatenáctiletý čistý a dětsky naivní hoch Bob Stroud, s pouhými třemi třídami obecné, zabije v sebeobraně hromotluka, co okradl a zbil jeho nastávající (o 12 let starší prodejnou ženu) a pak odmítl vrátit ukradené věci. Je odsouzen k trestu smrti, který mu král na přímluvu matky zmírní na doživotní žalář. Soudcové mu nařídí celoživotní samovazbu. A tak Stroud přichází do styku jen se svým žalářníkem, celé dny přemýšlí a čte stohy knih, až se z něj stane uznávaný ornitolog (aniž kdo tuší, že je to zároveň vězeň).
Je to vlastně absurdní satira, ovšem v ruském potrhlém stylu. Věci jsou tu s až dětskou přímočarostí pojmenovávány bez obalu tak lidsky, až to chytá za srdce.

Celé je to napsané roztomile potrhle, takže např. když za králem přijde orodovat Stroudova matka, král otevře poklop vedle trůnu a zavolá na Strouda. Ten hmátne po žebříku (který samozřejmě má hned po ruce) a vyleze nahoru obejmout se s matkou. Se stejnou samozřejmostí chová ptáčky v klecích, které vyrábí z nepotřebných věcí (které ve své holo-cele najde), nebo přispívá do věhlasných ornitologických časopisů se zpáteční adresou: poštovní schránka č. 9 atd. atd.

Velice trefně a přímočaře a zároveň jakoby láskyplně se odhaluje hloupost mocipánů a celého systému.

Tohle drobné literární dílko nemohu než doporučit všema deseti.
---
„Jméno a příjmení?“ zeptal se soudce.
„Jsem vinen,“ odpověděl Stroud. „Já jsem ho zabil.“
„Po pořadě, po pořadě. My nepopíráme, že jsi ho zabil. Nezbavujeme tě toho práva. Jméno a příjmení.“
„Zabil jsem ho.“
„Dopouštíš se urážky soudu. Nás teď vůbec nezajímá, kdo tu koho zabil. Řekneš nám konečně, Bobe Stroude, své jméno a příjmení?“
(...)
Soud byl odročen, protože podle obhájce došlo k řadě procedurálních chyb. (První přísedící měl zmačkané kalhoty a to je porušení trestního zákoníku. Druhý přísedící neustále ťukal prsty na stůl. To je hrubé porušení trestního zákoníku, protože to svědčí o vnitřní nevyrovnanosti. A člověk vnitřně nevyrovnaný se nemůže vydat hledat pravdu.)
---
[Stroud zavolal žalářníka, aby mu ukázal svůj nový vynález – krabičku, která dá pravdivou odpověď na jakoukoli otázku]
„Kdo potřebuje tu tvou krabičku? Kdo chce znát pravdu? Budu se například já chtít dozvědět, že jsem nevzdělaný hrubec?“
„Nebudeš,“ připustil Stroud.
„Bude chtít král...“
„Nebude....“
„Ale vždyť ani nevíš, co chci říct?“
„To je jedno, stejně nebude...“
„A ty bys chtěl, aby se ta tvoje krabička dostala do ruky mně a mně podobným?“
„Nechtěl.“
(...) „Takže jak ti jsem řekl. Půjdeš do korekce. Na týden.“
---
[Na zasedání komise pro udílení milosti, složené z krále a tří ministrů]
„Četli jsme všechny tvé knihy ještě v rukopise. Máš překrásný rukopis, Stroude.“
„Četli jsme také tvůj dvousvazkový spis věnovaný systému vězeňství. Je to skvělá práce, Stroude. Jaká škoda, že se týká naší země.“
„Jsem nadšen, jak mistrovsky jsi nás odhalil. Jaká škoda, že nás.“
(...)
„Tvůj monolog byl pro nás políčkem do tváře...“
„Jaká škoda, že do naší tváře....“
---
Bez ohlášení vešel ministr spravedlnosti.
„Poslyš, syn téhle ženy zabil člověka, ale já mu chci darovat svobodu. Co mohu udělat?“
„Nic, Vaše Veličenstvo. To je proti zákonu. A když se poruší zákon, týž trest, jaký byl stanoven pro osvobozeného, musí stihnout mne, jakožto ministra spravedlnosti. V daném případě doživotní žalář nebo šibenice.“

4 17.04.2024

„Tanec s vlky“, ale bez líbivých pozlátek pro široké publikum.

Alexandr Andrejevič Baranov (1746 – 1819) je reálnou historickou postavou. Byl prvním gubernátorem ruských držav v Americe a těšil se velké úctě (až bázni) široko daleko, byl přísný a neústupný a na jeho slovo se bylo lze spolehnout jako na zákon. Je po něm pojmenován ostrov (Baranof Island) patřící k Aljašce a v roce 1989 byla v Sitce odhalena Baranovova socha, která byla v roce 2020 odstraněna v rámci očisty od rasové a koloniální historie (stejně jako socha Rooselvelta z Amerického přírodovědného muzea – Black lives totiž matter, že).
V téhle knížce napsané roku 1945 se nám předkládá románová a zbytečně vyretušovaná verze tohoto mírumilovného, moudrého a spravedlivého kupce, kterému nešlo v první (ani druhé) řadě o zisk. Usiloval o blahobyt a rozšiřování ruský držav v těchto odlehlých nehostinných a skoro pustých končinách, o slávu a dobré jméno Ruské říše, chtěl pozvednout domorodé Indiány výchovou a vzděláváním, přeonačením z lovu na zemědělství, z jejich ne-víry na pravoslaví. Měl neobyčejný obchodní talent a přirozenou autoritu, byl čestný, netoleroval žádné levárny, uměl jednat s lidmi, upřednostňoval dohodu před konfrontací – a to jak s Rusy, tak s Indiány a jinými cizinci. Knížka popisuje rozmezí několika let na přelomu 18. a 19. století, kdy s prvními osídlenci v nově založeném Novo-Archangelsku (dnes Sitka) bojovali o holé přežití kvůli drsným podmínkám, nedostatku potravy a tvrdému odporu Indiánů.

Nechce se mi dávat nízké hodnocení, když jsem první hodnotící, ale nedá se svítit. Na „historický román“ je to pohříchu krátké a poněkud „mělké“, ač chápu, že hrdinný boj moudrého Baranova s větrnnými mlýny neskýtá mnoho možností už jen proto, že se autor z asi pochopitelných důvodů některým momentům Baranovova života elegantně vyhnul a beletristicky si ho idelaizoval, což je velká škoda. I Baranov byl člověk s masa a kostí, bez svatotáře, a jeho lidské stránky by románové postavě jen prospěly, přidaly jí na plastičnosti a uvěřitelnosti. Celkový obraz si čtenář může později sám doplnit o vynechané „detaily“, které z něj dělají víc člověka z masa a kostí. Třeba jeho soužití s o tolik mladší Indiánkou, s kterou měl 3 děti, ač byl ženatý s Ruskou, která i s jejich synem žila v Rusku. Tehdejší církev nepřipouštěla rozvod, takže žili (pouze) v odluce. Po její smrti svazek s Indiánkou legalizoval.
Člověk by mu rád držel palce. Obyčejný kupec, s vpravdě státnickým nadhledem a uvažováním, vysoko převyšující své okolí, se musel denně potýkat s chamtivostí a touhou po moci, lidská malost mu zas a znovu bořila dlouhodobé, velkolepé plány na různých úrovních. Byl to on, kdo chtěl lovit udržitelně (znal vůbec to slovo? :), věděl, že nelze neomezeně lovit kožešinová zvířata, byť by jejich vzácné kožešiny přinášely (krátkodobě) sebevětší zisky, věděl, že si nemůžou dovolit (=nesmí!) vybít ryby, losy ani jiná zvířata na ostrovech už jen proto, že pak nebudou mít co jíst. Byl oddaným vlastencem, tvrdě trestal cokoli, co by špinilo ruskou vlajku, co by škodilo dobrému jménu ruského impéria.
Ale zároveň neviděl nic špatného na tom, že ve velkém kácel lesy vč. mohutných prastarých cedrů, zabral loviště Indiánům a očekával, že přijmou nově příchozí. Chtěl je vzdělávat, naučit je ruskému jazyku, kultuře, způsobu života, pravoslaví, z kočovných indiánských lovců chtěl udělat pokřtěné zemědělce obdělávající půdu – přesvědčen, že to vše je pro jejich dobro. Uspěl. Díky němu se zachovala kultura Inuitů a dalších národů i v písemné formě, spousta místních etnik dodnes používá ruská jména, ač zrovna Baranovův ostrov dnes patří k americké Aljašce a mluví se tam anglicky.
Baranov s nimi ještě jednal v rukavičkách – na rozdíl od britských/amerických, španělských a jiných dobyvatelů, kteří původní obyvatelstvo prostě vyhladili a „měli klid“. Fuj! :(

Asi jsem taky po knize sáhla v nevhodnou pro mě dobu. Po skoro 5 letech nekonečných ústrků kvůli covidu a Ukrajině, po tahanicích, kdo je víc doma na východní Ukrajině a v Izraeli/Palestině jsem i těch 200 stran věčného strádání a nekonečných bojů nemohla snést.

Na internetu se lze mj. dočíst, jak špatným člověkem Baranov byl. Nedivím se. Dnes je možné překroutit jakoukoli historickou událost a aplaudovat esesákovi v kanadském parlamentu za udatný boj proti zlému Rusovi. Zajímalo by mě, jakou verzi Komenského, Karla IV. nebo jiných skutečných velikánů bychom dostali, kdyby si ho vzali do prádla tihle přepisovači historie. Vlastně ne, nezajímalo.

Knížka u nás vyšla v 50. letech hned 3x, protože udatný a čestný ruský člověk z prostých poměrů se krásně hodil do stranických vzorců. Je to tendenční? Neřekla bych. Přibarvené? Určitě ano – jako všechny mýty a legendy. Leč i mezi dobyvateli byly bílé vrány (viz Tanec s vlky), i v nejhlubší beznaději lze najít lidskost a soucit. A takovýchhle bílých vran je v literatuře jako máku, protože jim čtenáři rádi drží palce. Že je zrovna tahle knížka ruská na tom nic nemění. Čím větší národ, tím větší legendy, ne?

2 17.04.2024

Už v Truhle času jsem pochopila, že autorovi leží na srdci osud planety a že ji chce zachránit. Už tam mi ale přes naléhavost tématu nesedly různé podivnosti, postoje postav i nelogičnosti a postupně to začalo připomínat, jak pejsek s kočičkou vařili dort. Mezitím jsem na autora i Truhlu času úspěšně zapomněla, půjčila si tuhle knihu a ouha – jiný žánr, stejné rozčarování.
Z knihy přímo křičí autorovo zoufalství nad mizející (krásnou) přírodou (nejen Islandu) a hrozící ekologickou katastrofou, kterou nemůže nijak ovlivnit a která zdánlivě nikoho nezajímá. A jako se člověk, který už má oprátku na krku, honem snaží chrlit nové a nové argumenty, přesvědčit svého kata a zachránit si krk, tady autor kupí argumenty na záchranu planety – cituje fakta a čísla, oblíbeného autora opěvující krásy Islandu a osobní příběhy svých prarodičů a rodičů, které podkládá fotografiemi... a dál nevím. Pro mě to byl guláš, který jsem na straně 73 odložila. (Autor se v textu přznal k tvůrčí krizi při práci na Truhle času, čímž mi připomněl, že už jsme se jednou zrovna „nepotkali“.)

Takže bohužel. Tohle není pro mne, a není to tím, že by mě téma nezajímalo.

4 07.04.2024

Populárně naučný komiks, kterým se jako tenká červená linie (resp. tlusté žluté h) vine Planckova konstanta.
Dobrodruh Bob a jeho pes Rick (resp. jeho vycpaný pes Rick) se vydávají vyřešit záhady kvantového světa a setkávají se s Planckem, Bohrem, Bornem, Einsteinem, Schrödingerem a dalšími, kteří jim ochotně vysvětlují svoje objevy a teorie i to, proč (ne)souhlasí s jinými kolegy-vědci.
Těžko říct, jestli tenhle výcuc někomu něco dá. I kdyby náhodou ne, je roztomile zpracovaný.
---
- [Heisenberg:] „Einstein mi vzkázal, že se prý pokoušíte vyřešit záhadu kvantového světa... To není zrovna snadný úkol!“
- [Bob:] „Přesně to jsem říkal i svému vycpanému psovi.“
---
[Einstein:] „Bohr tvrdí, že částice je lokalizovaná, jen když je pozorovaná. Jenže já mám za to, že Měsíc existuje, i když se na něj nikdo nedívá!“

2 07.04.2024

Mix suchých, vtipných, kousavých, moudrých a dalších postřehů. Hubený kravaťák s propadlým hrudníkem je přesně ten typ, co je protivný už od pohledu, a když navíc velice trefně glosuje, je téměř nesnesitelný :-)
---
„Poslední dobou se cítím velmi osamělý. Chtěl bych mít někoho, kdo by mě nikdy neopustil. Asi si vezmu hypotéku.“
---
„Říká se, že jednou je člověk nahoře, jednou dole. Jako urbánní elita upřednostňuji jinou variantu: Jednou jsi holub, jednou socha.“
---
„Prý jsem příliš negativní, všechno jen kritizuji a moc si o sobě myslím. Přitom nakládám sobě i druhým stejně. Rozdíl je jen v tom, že u nich je co kritizovat.“
---
„Ha, někdo s mnou nesouhlasí. A má poměrně logické argumenty. Zablokovat.“
---
„Jak se pozná charakter? Postavte člověka na nějaké zajímavé místo, dejte mu do ruky foťák a počkejte jestli vyfotí to místo, nebo sebe.“
---
„Rodiče mě mohli dát na sport nebo do nějakého oddílu. Místo toho mé šance na přežití apokalypsy zvýšili tím, že mě dali na klavír. Jestli se nedostanu do bunkru s piánem, je se mnou ámen.“
---
„Snažil jsem se potlačit svou škodolibost a být ke všem přátelský Nejdál ovšem člověk dojde tehdy, když se drží svých silných stránek. Miloš Zeman take chtěl být prezidentem všech, ale hned po volbách se resetoval do továrního nastavení.“

2 07.04.2024

Líbezná staromilská divadelná hra. Divadlo na divadle. Chaldejové (staří ruští komedianti) nám zahrají divadlo, v němž se převlékají na scéně za jednotlivé postavy. Má to spád a šťávu, jadrná lidová mluva i slovní humor založený na zkomolení složitých slov nevzdělanými vesničany jsou tak úžasně přeložené do češtiny, jako by hra ani nebyla napsaná jinak než česky, a to včetně rýmů. Zároveň je to hra tak ruská, že to ani víc nejde – je to esence ruské potrhlosti a vznešenosti. Má to kouzlo, kvůli kterému máme rádi Mrazíka a třeba Svéráz národního lovu nebo Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina. A slovní humor Lennonova Písání.

Car se od Kurýra Sedmimíla dozví, že „Engličany posedla pejcha, (...) prej u nás všecko odzdola nahoru stojí za starou bačkoru a (...) že englický a švábský mistři dají našim fleka.“ Car se zamračí, nechá si přinést pokladnu a najde v ní mechanickou blechu v briliantovém ořechu. Kozák Platonov mu osvětlí, že „řečenou blechu Carovu pantatínkovi přinesli Engličani prezentem“. Car poručí, aby Platonov vzal blechu „na examen do města Tuly naší otčiny“, aby „tulští mistři ty Engličany utřeli jak zákon káže.“
Tulani se zavřou na závoru, 40 dní a 40 nocí nevychází a jenom ťukají. Tulani nechtějí prozradit tu tejnost, tak se Platonov a tulský mladík Levák vydají do Englicka. Dlouho to vypadá, že tulani s englickou blechou nic nezmohli, ale Levák nakonec všechny překvapí, jako dárek od Engličanů dostane „hacafrak dvorního troubydůra“ :-) a od Cara... Inu, přečtěte si to sami. Stojí to za to.
Doporučuju všema deseti.
---
„Hrom do koruny! Tohle je celá bleší persona, to se podívejme! Ne, na tohle musí přijít jinej kos.“
---
- LÉKAŘ-APATYKÁŘ: Jde o takřečený hmyzí monument v podobě blechy. Je ukována z nejčistší ocele a není to naše, nýbrž cizozemská práce. Víc vám o té bleší odlitině nemůžu říct.
- CAR: Díky. Tak a teď dobře poslouchej, von Drekštajne, jestli v tu ránu nevysmejčíš, odkud se vzala v mojí kase tahle cizí podlitina a k čemu je dobrá, budeš krmit blechy a šváby v nevolnické base!
- DREKŠTAJN: Veličenstvo, všecko do datejlu vyzím. Jenom mi dej lhůtu do zejtřka.
---
„Fuj tajksl! Klouže, potvora, jako husa na ledě. () Láry fáry! Tady je zapotřebí ženská šikovnost. Ženská má prsty jako blechy, dokonce umí i jehlu navlíknout. Hej.. Hola, Malafjevno! Sem spěchej, všeho nechej!“
---
„Vem si blechu a ujížděj štando pede na Tichý Don.“
---
- MISTR NAD MISTRY: Vypadá jako svatej utřinos, zatím je to kos! Toho ani vodkou neopiješ, natož rohlíkem!
- ALCHYMIK-MECHANIK: Svatá pravda. Ten nevleze v botách do rybníka! Ale počkej, my mu ukážeme ty největší divy a uvidíš, jak spustí stavidla! Copak nevíš, že je lechtivej na čest? (LEVÁKOVI) Tohle zařízení – to eště nic není. Jen počkej, to budeš teprvá kroutit fousama!
---
„LEVÁK: Mně se zdá, že jsme tu z vejletu! (Uvidí na schodě slupku od semínka, zvedne ji.) Namoutěkutě! Slunečnicový semínka! Tak to jsme vopravdu doma: Však se nadarmo neříká: Lepší doma krajíc chleba, než v cizině kráva celá! To mně to hejbá osrdím.“

2 24.03.2024

Mrzí mě to, ale na rozdíl od mnoha komentářů já nadšení z této knížky nesdílím. Možná nedokážu najít konkrétní důvody, ale po dočtení cítím jakousi pachuť, jako bych byla podvedená. Přijde mi, jako by autorka nevěděla, o čem to chce napsat a v jakém žánru. To, o čem píše anotace (pohádkovost, možná magický realismus) je jen kus knížky (a je opravdu nádherný). Jenže pak člověk dostane ránu mezi oči, že nene, to všechno je reálné, drsně lidské a vysvětlitelné, a pak zase nene, hleďme na ta kouzla - atd., několikrát dokola. V reálných kusech mi překážela pohádková prvoplánovost a ne-uvěřitelnost postav a jejich vývoje.
Z pohádky a reálu udělala autorka roládu a několikrát nás nachytá, že to je přeci reálno a pak zas, že to přeci není reálno – jako by si pohrávala s čtenářovou důvěřivostí a vždycky z něj udělala hlupáka, že jí na to zase skočil. Pro mě to přelévání mezi nimi pohádkou a reálnem tam a zase zpátky nefungovalo, nedrželo to pohromadě.
Tohle tančení mezi žánry a tahání čtenáře za nos chce mistrovskou lehkost a eleganci, aby se čtenář zasmál sám sobě, což se tady podle mne nepovedlo. Jako by autorka chtěla zvládnout víc, než na co stačí.
Asi si radši najdu a přečtu onu starou ruskou pohádku o Sněguročce.

3 23.03.2024

Část o „neodolatelném kouzlu vzájemné přitažlivosti“ (jak se píše v anotaci) je opravdu úchvatná. Skvělé vnitřní rozhovory obou hrdinů: valí se na ně vášeň, ale ne zvířecky, aby vše převálcovala, oni ji naopak pozorují „zvenku“ – prostě vnitřní dialogy vědomých bytostí, které čtenáře baví, „rajcují“, jsou smyslné, ale ne laciné – tomu říkám literatura!
Pokud jste někdy něco takového zažili/y, můžete si oživit svoje vzpomínky, a pokud ne, můžete aspoň snít, jaké by to mohlo být. Není to totiž jen o až animální fyzické přitažlivosti, ale i o dalších, mnohem vyšších hodnotách „posledního kovboje“, které táhnou.

Ovšem s „hodinou pravdy v okamžiku rozloučení“ (jak to nazvala anotace) je to najednou jiná kniha, kterou bych klidně odložila. Ne kvůli samotné „hodině pravdy“, ani rozhodnutí, které oba hrdinové učinili – tu tíhu jsem cítila velmi silně. Ale text má těžkou zadel, příšerně a lacině, prvoplánově tlačí na city a ubohé čtenářky (kniha je v kategorii „pro ženy“) mučí sáhodlouhými sladkobolnými litaniemi po lopatě vysvětlujícími, že se ti dva za těmi vysokými hodnotami nemůžou vydat, z ohleduplnosti k tomu druhému (cože?!) a zároveň až sebemrskačsky popisují, jak moc je to celé ty roky drásá. Čtenářky možná roní krokodýlí slzy, já obracela oči v sloup.

Autor prý text napsal za 11 dní a byl určen jen přátelům. Za mě na něm mohl ještě pracovat a být v druhé části stejně distinguovaný a zdrženlivý (pointa konce obou životů jako by mi dávala za pravdu).
I zarámování celého příběhu do setkání spisovatele a Francesčiných dětí v současnosti jako by bylo šito horkou jehlou a chtělo ještě (hodně) učesat.

Ne, jako celek mi to nesedlo – jako luxusní vlněné sukno přišité k dederonu a zabalené v papundeklu :)

(Na téma "posledního kovboje" mě daleko víc chytl třeba Muž se srdcem kovboje – ale to je samozřejmě úplně jiný příběh.)

Geniální. Výborně vystižená obludnosti profízlovaného státu.
I to, že postavy nemají jména, ale hlavními postavami jsou vyšetřovatel, manažer, on, šéf atd. působí skličujícím a odosobněným dojmem.
Obyčejná situace: v kavárně mu někdo šlápne na nohu, on tomu neznámému vyhubuje a vzápětí ho za to zatknou agenti Zvláštního oddělení jakožto nepřítele státu. Druhý den ho veze vyšetřovatel a manažer na Ústředí do 910 km vzdáleného hlavního města. Během cesty se porouchá auto, manažer zajišťuje opravu a vyšetřovatel s ním mezitím jde na neformální procházku.
Vše je vyprávěno nejdřív chronologicky, ale pak se začne skákat v čase tam a zpět, převypráví se totéž z pohledu jiné postavy (čteme ty samé odstavce, stejné slovo od slova, ale pak se najednou přehodí výhybka, a...) a nám dochází, že to vlastně není totéž a že vše je trochu jinak, a po jiném skoku v čase ještě zase jinak. Postupně se odkrývá, co kdo komu tají nebo předstírá a proč, a ukazuje se skoro až kafkovská absurdita a nesmyslnost státní mašinerie. Ano, Kavkův Proces mi mnohokrát vytanul na mysli, stejně jako i různé antiutopie.

6 07.03.2024

Poměrně jednoduchý pohádkový příběh, při jehož čtení jsem se mnohokrát přistihla, jak se usmívám.
První kapitola, která je jakousi „předmluvou“ od Neila Gaimana, knížku i jejího autora velice vychvaluje, což k mému překvapení nezapůsobilo kontraproduktivně. Naopak mi rafinovaně napověděla, jak ke knížce přistoupit (nejsem totiž běžný čtenář fantasy), a možná hlavně díky tomu jsem si ji mnohem víc užila a usmívala se pod fousy. To, jak si autor pohrává s různými mýty a lidskou představivostí napříč věky, a ta spousta věcí, které fungovaly v lese mytág jinak než v reálu, mi přišlo až roztomilé.
Leč možná právě proto, že nejsem běžný čtenář fantasy, mi navzdory všem těm báječným kudrlinkám přišla samotná kostra příběhu přeci jen příliš jednoduchoučká.

11 27.02.2024

V y n i k a j í c í román, ke kterému by mi víc seděl název Pokušitel než Svědek, ale co už.
Václav Řezáč ve vrcholné formě. Propracovanou psychologií postav, krásným jazykem i tím, s jakou lehkostí se ráchá v temných stránkách lidských duší, mi to připomínalo vynikající díla Jaroslava Havlíčka.
Určitě mohu vřele doporučit.

Do městečka Byteň přijíždí půlnočním vlakem už na první pohled divná postavička – tajemný a jaksi „měňavý“ stařík Emanuel Kvis. Jak se postupně ukáže, není schopen žádných citů a aby zaplnil svou prázdnotu, jitří cizí city, čím víc, tím líp a nejlépe hned - je už starý a nemá čas čekat, jak se co časem samo vyvine.
Usadí se ve zděděném domku a se sousedy zapřádá zdánlivě nevinné hovory, při nichž neomylně vyčenichá jejich nejskrytější, těžce potlačované či zatím netušené touhy, zloby, křivdy (včetně jejich vnitřní nepřekročitelné hranice). Pak je ve vhodné chvíli pokušitelsky popostrčí, aby se věci mohly udát (a on si mohl nasosat hutné emoce). Dominový efekt, který tím uvede do chodu, smete kdeco a přesně po tom prahne - konečně naplní svoji bezednou prázdnotu cizími city.
A vy si tak moc přejete, aby mu už konečně sklaplo, protože se nemůžete dívat, jak tenhle dědek postupně ničí život tolika normálním lidem, jak nezadržitelně šíří zkázu jako mor. A těžko se bráníte myšlence, že kdybyste se potkali, možná by dostal i vás, protože každý máme svou větší či menší 13. komnatu, zamčenou na devět zámků. Nebo ne?

8 21.02.2024

U druhého dílu bych napsala v podstatě totéž, co u dílu prvního, s tím, že všeho je tu mnohem víc, protože sága pokračuje na dalších šesti stech stranách.
Víc informací z mně dosud neznámých dějin, nové detaily z dějin známých, víc nářečního výraziva, víc utrpení, víc otravných omeldovávacích monologů. Tady už jsem si skoro zoufala, že po těch stovkách stran nám už mohla autorka důvěřovat, že chápeme nastavení každé postavy, a mohla nám „vysvětlit“ jen ta hnutí mysli, kdy se ta která postava odchýlila od dosavadního myšlenkového směřování.
(A přestože všechno převysvětlila, z nějakého záhadného důvodu se ani slovem nezmínila, co Julka na svoji bezdětnost. Zvláštní.)

20 20.02.2024

Ideální knížka k zaplnění slepé skvrny, neb tuhle část české historie jsme se v dějepise neučili.
Autorka odvedla velký kus badatelské práce a evidentně do toho dala kus srdce. Svým postavám vtiskla různé charaktery a životní postoje, aby na nich mohla ukázat, jak složité klubko to bylo – spíš takový gordický uzel, který neměl (a nemohl mít) jednoduché řešení, které by fungovalo pro všechny, až na věky věkův, amen.
Už jen to, že se za uhlím táhli lidi s vidinou snadného výdělku (tím myslím dobrý plat, protože nelidská dřina tehdy byla kam oko dohlédlo, „v ďuře“ navíc vysoké riziko výbuchu či závalu, tedy smrti), leckdy to byli dobrodruzi a podivíni, nebo prostě jen tvrdé palice. Lidi, kteří zpřetrhali své kořeny a vydali se do (jim) dalekých, cizích krajů za „lepším“ nebo jen opustili svá hospodářství s věčnou nejistotou úrody. Smrt vždy připavená, bezprizorné vdovy a sirotci vydaní napospad osudu.
A pak ta nešťastná národnostní otázka - Češi, Poláci a Němci, žijící po staletí ve shodě na jednom kousku země, se po rozpadu Rakouska-Uherska rozhádali, protože každý měl svou verzi jediné pravdy - kudy má jít hranice, kdo má mít jaká práva a hlavně komu je třeba zatnout tipec. První válka, mezičasí a lízání ran, sudety, druhá válka, holokaust. Bez ohledu na strádání a změnu režimů však podstata nesmiřitelnosti přetrvávala.
Za tenhle historický exkurz patří autorce velký dík. Přimíchání výrazů ze slezského nářečí do textu je na metál :)

Navzdory tomu všemu mi ale čtení drhlo. Toho utrpení a strádání je v knížce už samo o sobě naloženo až na samou hranici únosnosti. A není úniku, protože autorka jednotlivé hrůzy popisuje z pohledu různých postav, takže to samé vás propleskne z několika stran, z různých úst. Mnohem víc mi ale vadil ten „klub nechápavého diváka“, kdy autorka svým postavám neustále vkládá do úst vnitřní monology vysvětlující, proč dělají nebo naopak nedělají to či ono. Jako by to byla psychologická příručka s tajenkou, aby nikdo nebyl na pochybách, proč se která postava chová zrovna tak, a ne jinak. To bylo oravdu otravné. To tam bylo kouzlo nevyřčeného, možnost přemýšlet si nad věcmi, hledat mezi řádky, sama si přicházet na různá Proč/protože. A hlavně pořád dokola - každá postava měla svoje věty, opakované v mnoha a mnoha situacích, což už bylo fakt hodně protivné.

Kdyby to nebylo tak zajímavé, závažné a zároveň skoro tabuizované téma, nestyděla bych se dát tři hvězdičky, i míň.

24 20.02.2024

Knížku jsem začala číst a úplně jsem viděla autora jako upovídaného a vtipného společníka, který by vám hravě vykecal díru do hlavy a jehož slovní humor je určitě ozdobou každé sešlosti (v čemž se samozřejmě můžu mýlit).
Nicméně začátek mě nenavnadil, a tak jsem si po první kapitole řekla, že raději sáhnu po jiné knize.

Vynikající román o cestách do minulosti.
Obyčejný učitel angličtiny se dozví o ,,králičí noře", kterou se lze dostat do minulosti, vždy do stejného místa a času v roce 1958. Jeho přítel ho přesvědčí, že je bezpodmínečně nutné zabránit zavraždění prezidenta Kennedyho. Přes zdánlivé těžkosti i opravdu velké překážky jde vše dobře, dokonce i na životní lásku dojde. Jenže ono to s těmi změnami minulosti k lepšímu není tak jednoduché, a vezmeme-li v úvahu (mnohem) víc věcí, než dosud, už není tak jednoznačné, že je to změna k lepšímu.
Steven King píše jako vždy skvěle, odvedl spoustu práce při získávání faktů, které zpracoval do téhle obsáhlé beletrie; v doslovu přidává svůj komentář, další fakta a souvislosti. Není to ale jenom dobře napsaná knížka. Autor nadnáší otázky k zamyšlení ohledně větších či menších zásahů do osudu jednotlivců či lidstva, a tím způsobeného efektu motýlích křídel. A taky trochu narovnává lety zidealizovanou představu o báječných padesátkách - sice byly skvělé, ale měly i své (velké) mouchy.
Překlad jen občas zakopne (,,spodnička pod šaty" je přeci kombiné, neříká se ,,mentálně handicapovaný", ale ,,mentálně postižený", v té konkrétní situaci by nikdo neřekl ,,pohov si", ale ,,dej si pohov" atd.)
Jako celek mohu doporučit.
---
"Dospívající mládež je sice citově křehká a nesmírně zranitelná, ale empatie se jí příliš nedostává. Ta přichází až s věkem, pokud vůbec."
---
"Připadal jsem si jako návštěvník v docích v sedmnáctém století, který si najednou uvědomí, že ho naverbovali."
---
"Hloupost je jedna ze dvou věcí, kterou vidíme nejjasněji až při zpětném pohledu. Tou druhou je propásnutá šance."
---
"Odpověděl jsem mu, že samozřejmě vítám jeho názor; ten má každý stejně jako díru do zadku."
---
"Věříme Bohu. Všichni ostatní platí hotově."
---
"Bylo to japonské přísloví. Kde je láska, i jizvy po neštovicích vypadají jako roztomilé dolíčky."
---
"Ano, Weekly Gazette pořád vychází. Máma říkávala, že ho odebírá jenom proto, aby měla do čeho zabalit rybu."

16 17.12.2023

Arturu Pepperovi před rokem zemřela žena Miriam a on se konečně odhodlal vyklidit její věci. V jedné kozačce nalezne krabičku a v ní masivní zlatý náramek s několika přívěsky, o kterém za celých 40 let manželství neměl ani tušení. Každý přívěsek odkrývá jeden příběh z manželčiny minulosti a skrze jejich hledání Artur nachází v sobě i v druhý to, co by tam opravdu nečekal.

Kdyby to byl film, zařadila bych ho do škalutky vánočních slaďáků (však to taky v originále vydal Harlequin, že). To už samo od sebe stačí jako charakteristika, protože to má všechny odpovídající atributy:
Ve všech ohledech obyčejný důchodce Artur před rokem ovdověl a sám nějak neumí žít. S dětmi se odcizili a navíc se k němu pořád vnucuje sousedka Bernardeta s nějakými dobrotami, přičemž on nestojí ani o ni, ani o její jídlo. Ve vánočních slaďácích to ale chodí tak, že každá záporná věc se postupně urovná nebo dokonce promění v kladnou, takže není těžké odhadnout, jak se co bude vyvíjet až do velkého finále. Kniha není objevná ani tématem, ani postavami, ani dějem, přijde řada na celou paletu klasických klišé a nad uvěřitelností vývoje postav (zejména Artura) neradno přemýšlet. Ale to se v tomto žánru ani neočekává, protože máme rádi, když aspoň v knížce to takhle funguje, když si připomeneme, jak by to mělo být, když můžeme zapomenout na tvrdou realitu, která nám nic nedá zadarmo. Tady je důležité, že nakonec všem záleží na všech, všichni zmoudří a nikdo nezůstane na ocet :-)
V rámci žánru poctivé čtyři hvězdičky.
---
"Byly to všechno vlastnosti, o nichž netušil, že je má. Byl silnější a měl v sobě větší hloubku, než tušil, a tahle nová odhalení o sobě se mu dost zamlouvala. "

5 17.12.2023

Uf, to byla síla! Výborná knížka ve vší své obludnosti.
Karel Kukla vypráví svůj životní příběh neduživého hýčkaného jedináčka, kterého příhoda se zabitým potkanem proměnila v člověka zapšklého a až zrůdně nepřejícího nikomu jeho fyzickou zdatnost a sílu, a už vůbec ne úspěch a štěstí. Temnota a zlo se v Karlovi prosazuje pomalu, ale nezadržitelně, a vy sice tušíte, že to nemůže vzít dobrý konec, ale přesto doufáte, že boží mlýny stihnou zasáhnout včas a ti všichni, kteří mu (nic zlého netuše) kříží plány, nedojdou záhuby.
Ta stupňující se tíha mi silně připomínala Havlíčkova Neviditelného - obě jsou o slabochovi, který škodí všem okolo, obě jsou to vynikající díla, která mohu jen doporučit.
Jestli máte rádi bohatý květnatý jazyk, tady si přijdete na své. Jako bonus dostanete spoustu zapomenutých výrazů, přímo roztomilých (např.: "lidový soud hudrmanic a klepen z naší ulice" nebo "zaměstnanci polykají chvatně a kradí své přesnídávky").
---
"Proud věřících vytéká zvolna z chrámových dveří a rozlévá a vytrácí se všemi směry."
---
"Už mají dost toho všeho, co tu dnes prožili, trapnost na ně vystrkuje svůj červený paviánský zadek."
---
"Je v tobě červ, Vidím ho ve tvých očích a vím, že kdybych ti položila ucho na prsa, slyšela bych, jak uhryzává tvé srdce. Červivý člověk nemůže nikoho milovat."
---
"Spokojenost nebo nespokojenost závisí od síly žádosti a splnění."
---
"Řekl bych, že síla silných je zárodkem jejich zkázy. Vidí svůj život jen v rovině své moci a zapomínají skloniti se a naslouchati, co se děje pod ní."
---
Frantík Munzar seděl už druhý rok v první třídě, ale vypadal mezi námi, jako by ji opakoval již počtvrté. (...) Jeho mozek byl dobře utěsněn, i nehrozilo nebezpečí, že by do něho pronikla kdy zhoubná nákaza vědění."

10 05.10.2023

Vynikající kniha Franze Werfela z Rakouska 30. let, navíc výborně přeložená.

Vypravěčem je spisovatel Theo, starý mládenec, věčný host rodiny Araganových – nezávislých a spokojených lidí, kteří mu nastálo poskytli pokoj pro hosty, aby měl klid na práci. Araganovi tráví zimy ve městě, léta na usedlosti Grafenegg a už 20 let jim slouží "slečna Teta", nyní sedmdesátiletá česká služebná z Hustopečí, stará panna s mongolskými rysy a pomněnkovýma očima, vynikající kuchařka a nepřístupná žena. Její příběh se Theo rozhodl sepsat a tvoří většinu knihy.

Těžko říct, v čem přesně tkví kouzlo téhle knihy. Asi ve všem. Především ve Werfelově vynikajícím vypravěčském stylu, který nám dává nahlédnout do duše i mysli ženy nevzdělané, podivně chladné a odtažité, která se tak moc chtěla dostat do nebe, že tomu na své pozemské pouti podřídila úplně všechno. Nebyla to ale žádná milující babička. Nehleděla nalevo, napravo, chtěla si "koupit" nebe za každou cenu, a i přesto jí člověk fandí a drží palce.
Můžu jedině doporučit.

11 24.09.2023