meluzena
komentáře u částí děl
Vynikající povídka. Jevgenij Irtěněv si herního dnes s hrůzou uvědomí, že není schopen ovládat až zvířeckou animální přitažlivost k vesničance Stěpanidě, s kterou se ještě za svobodna tajné stýkal, za což jí platil.
Přestože rozum i cit mu velí zůstat věrný manželce i své cti, už ví, že to nedokáže, a rozhodne se proto pro radikální řešení.
Podobné téma jako v Kreutzerově sonátě, jenže bez hudby.
Milá povídka s ponaučením.
Pan Pastičkosýr měl ve snu vidění o arše a velké vodě a tu archu teď staví. Všichni se mu smějou a jeho žena mu kvůli tomu odešla. Když se v daný den a hodinu sešla celá vesnice, aby se mu pořádně vysmáli, opravdu začalo pršet a voda stoupat.
Pastičkosýr pozval na archu i sousedy a ti se tak tlačili, až Pastičkosýra a jeho zvířátka srazili přes palubu.
Vtom vyšlo slunce, voda začala opadávat, Pastičkosýr si otevřel sušenky, pomalu odcházel a všichni slyšeli, jak se směje.
Moc pěkná povídka-pohádka.
Velšský ovčák Bedwyr byl fešák, měl pěkného psa a jednoho dne si řekl, že k tomu, aby byl nejúžasnější ovčák v celé Británii, už mu chybí jen hůl. Tak si jednu uřízl z nedaleké lísky.
Jak mu později ukázal jeden Mudrc, pod lískou byl tunel do jeskyně, kde spal král Artuš a jeho rytíři. Z jeskyně si Bedwyr mohl nabrat zlata NEBO stříbra, kolik unesl. Nabral si tolik, že by za to mohl žít celý život, ale on to utratil za rok. Tak se vrátil do jeskyně a nabral si stříbra. I to utratil za rok. Do třetice si nabral obojího a málem vzbudil Artušovy rytíře. Objevil se Mudrc a řekl mu, že za trest po 7 let a 7 dní se všechny zlaťáky i stříbrňáky, kterých se dotkne, promění v měďáky. Tak si stalo. Cestu do jeskyně už nikdy nenašel.
Roztomile potrhlá povídka.
Vědkyně doktorka Hugová po velkém bum zmizí i s celou budovou laboratoře. Na nyní prázdném trávníku začne sněžit a objeví se tam mamut. Ředitel ústavu Sokl a doktorka Okulárová se ocitnou v minulosti u doktorky Hugové, protože ta vynalezla stroj času, ale neví, jak se dostat zpátky z minulosti.
"Pan Sokl do aparátu z experimentálních důvodu kopl.*
(* Z pohledu pana Sokla šlo o vyzkoušený a prověřený způsob opravy jakéhokoli přístroje.)
Objevilo se zelené světlo (...), laboratoř jako by letěla vzduchem a s žuchnutím přistála. Na ciferníku se objevilo číslo 2020."
Tohle se tváří jako vtipná povídka, ale mezi řádky je cítit mrazivý, kritický podtón. Moc pěkné vybalancováno.
Albert žije už asi 75 tisíc let a neví, proč neumřel jako ostatní. Žije vždycky 50 let aniž by spal, pak si zaleze někam do jeskyně a spí 60 let. Teď se probudil v roce 2020, ale bolí ho zub. Zubařka pozná, že to je pračlověk a její bratr - ředitel zoo - ho unese a udělá z něj velikou atrakcí.
Albert je ale chytrý a dá ředitele k soudu. Soudce Alberta uzná za člověka, který tudíž nemůže být zavřený v zoo.
Albert ale ví, že si musí najít nějaké skryté místo, kde by ho nikdo nenašel.
Roztomilá povídka. Angličani si pořád stěžovali na počasí, tak si počasíci řekli, že by tam měli zajít a zeptat se jich, jaké počasí by si přáli. A tak se zeptali na jedné farmě. Jenže Slunce všechno vysušilo na troud a založilo pár požárů, načež Déšť způsobil povodně. Severní Vítr to taky zrovna nenarovnal a "když to viděli ostatní počasíci, sletěli dolů na pomoc a za chvíli byla farma plná foukaní, sněžení, mrazu, spékajícího horka, skučení a vířící mlhy."
Roztomilá, lehce ironická povídka
Američané se právě chystají poprvé přistát na Měsíci a celý svět sedí u televize. Jen děti Osvald, Vilda a Brejla musí být na Měsíci dřív než astronauti, aby zamaskovali svoji základnu, kterou si tam postavili. Brejla totiž postavil vesmírné auto, aniž by vůbec tušil, jak se mu to podařilo", a tak si tam občas zaletí.
Stihli to tak tak, jen Osvald zapomněl sklidit z měsíčního kráteru láhev limonády, na kterou teď v televizi nevěřícně zítra celý svět.
---
"Co naše šlápoty?" zeptal se Brejla.
"Ty odneseš věci zpátky do auta a já ty stopy mezitím zametu," řekla Vilda (...) "Je to škoda. Měla jsem Měsíc ráda, i když tu není žádný vzduch."
"Pořád ještě máme druhou stranu," připomněl Brejla. (...) "Podívejte na tamhletu hvězdu! Ta je nová!"
"To už přistává měsíční raketa!" vykřikla Vilda. "Rychle! Popadni ty věci a jdeme zpátky!"
Kraťoučký, typicky poirotovský příběh - se svou starosvětskou atmosférou a bystrým Poirotovým úsudkem, díky němuž odhalí nečeané.
"Koukám, že seš nějakej zapšklej. Tys musel zamlada dostávat mlatu, co? To proto ty seš takovej, synku. Citu a svědomí jako u slepice..."
U Anfimky ale nebyla na vině výchova, nýbrž jeho špatná povaha - byl líný, hloupý, škodolibý a podrazácký. Nicméně ve své lenosti byl zároveň trochu mazaný, a tak se mu vždycky podařilo nějak vyváznout. Z vysmívaného klučiny se během let stane... (no přečtěte si to sami).
Když se nad tím trochu člověk zamyslí, je to vlastně až prorocky mrazivé čtení o tom, jak nebezpečné je dát lůze funkci a s tím spojenou moc - jak takový líný podrazák stoupá výš a výš a neštítí se přitom kohokoli využít, zneužít, potopit. Čím horší jsou jeho činy, tím víc se zatvrzuje.
Novelka je napsaná v roce 1912, tedy 5 let před bolševickou revolucí, která překonala asi i nejčernější Zamjatinovy předtuchy.
---
"Z příšerné nudy zabloudil Baryba do kuchyně, k Polce. Káča pitomá, ale přece jen je to živá duše. V kuchyni objeví kocoura, Polčina miláčka, a začne ho cpát do holínky. Kocour zoufale vřeští. Polka má oči na vrch hlavy, slabou rukou tahá Barybu za rukáv. A Baryba odkopne holínku i s kocourem do kouta a řehoní se jako když žebřiňák skáče přes kamení."
Vynikající novelka o "celkem normálním" Andreji Ivanyčovi, který se dostane k vojenské posádce do zapadákova, kde lišky dávají dobrou noc a kde je snad každý více či méně podivín.
Krásný jazyk, výborně vykreslené charaktery nejrůznějšího druhu. Pán Zamjatin má své postavy rád a má pro ně hluboké pochopení, ač to nejsou žádní superhrdinové.
Určitě můžu doporučit.
---
"[Sluha] Larka se přibatolil rozzářený jako lívanec."
---
"Psovským čichem Tichmeň vyčmuchal jakousi člověku neviditelnou stopu a rozběhl se po ní - doprava, doleva, jel po ní jako had."
---
"Pravda, bláta bylo až po uši, hlína se lepila jako povidla, táhla se jako pop, vojáci koukali jako vejři. Ale co se dá dělat, služba je služba."
Na severu žijí obyčejným vesnickým životem, vždy zjara tam přijíždějí Lopaři, chvíli pobydou, vymění kožešiny, nakoupí a na zimu odtáhnou.
Pestrá mozaika vesničanů a Loparů (eskymáků?), propletenec příběhů, bolestných osudů, dva se tomu vymykají. Marej a Pelka.
Možná až příliš velký propletenec, v které jsem se občas trochu ztrácela. Ale i tak povídka stojí za přečtení.
Matka Nathanalie, představená, měla kdysi domek ve zdejším újezdu. Vychovala bez muže devět dcer, o všechny najednou přišla při jedné epidemii cholery, když nejstarší byla na vdávání. potom odešla do kláštera, a teď má dcer devadesát. Už je stará a drobounká a dnes má svátek, ale den běží jako obvykle, na mši přišlo jen pět poutníků a tři místní. Zato na zázračné ikoně - Pomocnici hříšníků - lidí nespočítaně a ona na všechny laskavě shlíží, oči modré a jasné.
Ti tři místní jsou packalové se zlými úmysly.
Výborně napsaná povídka o lidské podlosti.
Lev se ožral do němoty. Tedy statista, který ve lví kůži měl čekat na skále, až ho hlavní hrdina srazí kopím, a mrtvý spadnout dolů. Premiéra má začít za chvíli, v sále sedí lidový komisař z Moskvy - co teď? Přihlásil se divadelní hasič Péťa Koníček, že by za lva zaskočil, čímž všechny zaskočil. Vyzkoušeli to, ale Péťa že si musí ještě někam odskočit.
Velmi člověčenská, skoro (rozto)milá povídka.
Povídka z doby blokády Leningradu (Petrohradu), kdy lidé hladověli a mrzli, protože neměli čím topit. Vyprávěno stylem jako by po staletích znovu nastal pravěk a lidé žili v jeskyních, halili se do kůží a žili primitivním způsobem života. O to víc si člověk uvědomí hrůzu tehdejší reality.
Skvěle napsáno, až z toho běhá mráz po zádech.
Trochu bláznivá, ale velice dobře a s vtipem napsaná povídka.
Toho dne (20.5.1919) všechny občany od osmnácti do padesáti zřejmě čekalo něco neobyčejného." Rozkřiklo se, že zítra budou zaměstnanci fasovat pracovní oblečení, a Ale nikdo netušil, jaké pracovní oblečení to bude. Jakéhokoli oblečení se tehdy nedostávalo. Telegrafista Aljoša například už dávno chodil do služby v podvlékačkách, pomocí fermeže, sazí a minia předělaných na šedivé, červeně pruhované nepromokavé kalhoty."
---
A přede dveřmi kanceláře za stolkem slečna z druhu sekretářek (zvláštní forma pudlíka).
Attila jako mladík je poslán svým otcem, králem Hunů, jako host na Římský dvůr, kde se s ostatními mladíky též potomky vládců své země učí římským způsobům a řeči. Attila ale uvnitř zůstává divokým Hunem, jen se to naučí před ostatními dobře skrývat. Když pak zemře jeho otec a později i strýc, který převzal vládu, Attila se vrací domů a je jisté, že kdyby byl vládcem on, zemím z blízkého i dalekého okolí by nastaly těžké časy. Tady dílo zůstalo nedokončené.
Těžko hodnotit nedokončené dílo. Je to jen úvod, kde se dozvídáme o tehdejších poměrech v Římě, o pár postavách, a hlavně o mladém Attilovi. Možná to mohl být dobrý román, ale to už se nedozvíme.
Do tramvaje nastoupí krásný, elegantní mladík. Pak přistoupí hromotlucký podnapilý dělník a jen co zmerčí toho krasavce, je všem jasné, že to nedopadne dobře.
Kratičká povídka s pěknou pointou.
Sofie a Trofim Ivanyč žijí obyčejným spokojeným životem, až si najednou uvědomí, jak jim chybí, že nemají děti. Když zemře jejich ovdovělý soused, vezmou si jeho asi 13letou dceru Hanku k sobě a vypadá to, že pozvolna vytracené štěstí se vrátilo. Jenže Sofie si s Hankou nerozumí, zato Trofim Ivanyč až moc.
Vynikající psychologická povídka o citovém zmítání 40leté bezdětné ženy.
Při Večeru vzpomínek se o slovo přihlásí soudruh Čurygin ze zapadlé vesnice uprostřed hlubokých lesů, aby odvyprávěl, jak prožívali události kolem svržení cara Nikolaje a nahrazení pravoslaví "vědeckejma zákonama našeho drahýho Marxe". Vypráví jazykem negramotného prosťáčka, "z celýho svýho pravoslavnýho srdce", pročež nám události přímo ožívají před očima. Čuryginova nezáludná přímočarost nechtěně odhaluje nesmyslnost, ukvapenost a hloupost nastolení vlády lidské spodiny. Čtenář si pak snadno dá dohromady tyhle příčiny a tragické následky, které to přineslo.
To se panu Zamjatinovi moc povedlo.
Dva paralelní děje:
- Na jakési vzdálené planetě/hvězdě(?) jsou živí poslední čtyři lidé - mladý muž, mladá žena, slepý chlapec a stará Matka. Nemají vzduch k dispozici jako my - pijí ho po douškách z lahví a zbývá jim poslední.
- Na Zemi po sobě přes údolí střílí vzbouření sedláci a sovětčíci. Nikdo neví, kam se to vyvine a kdo přežije.
Povídka s těžkými tématy vyprávěná spíše v náznacích, jakýmsi "básnickým" snovým jazykem. Já bych upřednostnila víc polopatičtější styl, abych se neztrácela v tom, co se právě děje a komu.
