Nejsmutnější člověk na světě

17.04.2024

Nádherná novelka!
Devatenáctiletý čistý a dětsky naivní hoch Bob Stroud, s pouhými třemi třídami obecné, zabije v sebeobraně hromotluka, co okradl a zbil jeho nastávající (o 12 let starší prodejnou ženu) a pak odmítl vrátit ukradené věci. Je odsouzen k trestu smrti, který mu král na přímluvu matky zmírní na doživotní žalář. Soudcové mu nařídí celoživotní samovazbu. A tak Stroud přichází do styku jen se svým žalářníkem, celé dny přemýšlí a čte stohy knih, až se z něj stane uznávaný ornitolog (aniž kdo tuší, že je to zároveň vězeň).
Je to vlastně absurdní satira, ovšem v ruském potrhlém stylu. Věci jsou tu s až dětskou přímočarostí pojmenovávány bez obalu tak lidsky, až to chytá za srdce.

Celé je to napsané roztomile potrhle, takže např. když za králem přijde orodovat Stroudova matka, král otevře poklop vedle trůnu a zavolá na Strouda. Ten hmátne po žebříku (který samozřejmě má hned po ruce) a vyleze nahoru obejmout se s matkou. Se stejnou samozřejmostí chová ptáčky v klecích, které vyrábí z nepotřebných věcí (které ve své holo-cele najde), nebo přispívá do věhlasných ornitologických časopisů se zpáteční adresou: poštovní schránka č. 9 atd. atd.

Velice trefně a přímočaře a zároveň jakoby láskyplně se odhaluje hloupost mocipánů a celého systému.

Tohle drobné literární dílko nemohu než doporučit všema deseti.
---
„Jméno a příjmení?“ zeptal se soudce.
„Jsem vinen,“ odpověděl Stroud. „Já jsem ho zabil.“
„Po pořadě, po pořadě. My nepopíráme, že jsi ho zabil. Nezbavujeme tě toho práva. Jméno a příjmení.“
„Zabil jsem ho.“
„Dopouštíš se urážky soudu. Nás teď vůbec nezajímá, kdo tu koho zabil. Řekneš nám konečně, Bobe Stroude, své jméno a příjmení?“
(...)
Soud byl odročen, protože podle obhájce došlo k řadě procedurálních chyb. (První přísedící měl zmačkané kalhoty a to je porušení trestního zákoníku. Druhý přísedící neustále ťukal prsty na stůl. To je hrubé porušení trestního zákoníku, protože to svědčí o vnitřní nevyrovnanosti. A člověk vnitřně nevyrovnaný se nemůže vydat hledat pravdu.)
---
[Stroud zavolal žalářníka, aby mu ukázal svůj nový vynález – krabičku, která dá pravdivou odpověď na jakoukoli otázku]
„Kdo potřebuje tu tvou krabičku? Kdo chce znát pravdu? Budu se například já chtít dozvědět, že jsem nevzdělaný hrubec?“
„Nebudeš,“ připustil Stroud.
„Bude chtít král...“
„Nebude....“
„Ale vždyť ani nevíš, co chci říct?“
„To je jedno, stejně nebude...“
„A ty bys chtěl, aby se ta tvoje krabička dostala do ruky mně a mně podobným?“
„Nechtěl.“
(...) „Takže jak ti jsem řekl. Půjdeš do korekce. Na týden.“
---
[Na zasedání komise pro udílení milosti, složené z krále a tří ministrů]
„Četli jsme všechny tvé knihy ještě v rukopise. Máš překrásný rukopis, Stroude.“
„Četli jsme také tvůj dvousvazkový spis věnovaný systému vězeňství. Je to skvělá práce, Stroude. Jaká škoda, že se týká naší země.“
„Jsem nadšen, jak mistrovsky jsi nás odhalil. Jaká škoda, že nás.“
(...)
„Tvůj monolog byl pro nás políčkem do tváře...“
„Jaká škoda, že do naší tváře....“
---
Bez ohlášení vešel ministr spravedlnosti.
„Poslyš, syn téhle ženy zabil člověka, ale já mu chci darovat svobodu. Co mohu udělat?“
„Nic, Vaše Veličenstvo. To je proti zákonu. A když se poruší zákon, týž trest, jaký byl stanoven pro osvobozeného, musí stihnout mne, jakožto ministra spravedlnosti. V daném případě doživotní žalář nebo šibenice.“