• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih Perč Zejthuncjan

Legenda o zničeném městě

„Velice povedený historický román, který jsem poprvé četl asi před třiceti lety. Bylo to tehdy moje první setkání s arménskou historií. Od té doby uběhlo spoustu let a na Kavkaze jsem jak doma a povahu Arménů znám z osobní zkušenosti. Zejthuncjan popisuje vládu arménského krále Aršaka II., který vládne Arménii, která vírou patří k Byzanci ale myšlením spíše k Persii. Polovina jeho knížat by chtěla spojenectví s Byzancí a druhá by se klidně vzdala nové křesťanské víry a přijala perské zvyky. A mezitím je osamělý král Aršak II., který svým myšlením předběhl dobu, ale krutostí a chováním právě do té doby patří. Aby si nemusel vybírat mezi dvěma říšemi, rozhodne se vybudovat své město, kam pozve všechny chudáky, psance, vyvrhele, aby začali svůj nový život, aby budovali pod jeho ochranou město svobody, skutečně nezávislé město. Svého bratrance Nersese, skvělého vojevůdce a požitkáře donutí stát se katholikem – hlavou arménské církve. Svého synovce Glena se rozhodne zavraždit, jeho manželku si vzít za ženu. Zabíjí svého oslepeného otce Tirana. Slibuje přátelství hned císaři a hned šáhovi. Chová se jak slon v porcelánu a nakonec poštve všechny prosti sobě – svůj lid, královnu, Byzanc i Persii. Milované město se mu hroutí před očima a vidí, že obyčejný lid nesdílí jeho sen, nechce se být za svou svobodu. Aršak upadá do perského zajetí, je přikován řetězem ke zdi a tak dožívá své poslední dny, kdy přemýšlí nad svou vládou. Bylo to velmi dobře napsané. Svým způsobem mi to připomínalo romány od Liona Feuchtwangera. Vadilo mi často nelogické chování některých postav. A dost velké zjednodušení. Vygoogloval jsem si osudy jednotlivých osob a zjistil jsem, že mezi katholikem Nersesem a králem Ašrakem byl velký spor o křesťanství, král prosazoval arianismus, katholik samostatnou arménskou církev – není o tom v celé knize ani zmínka. Význam králova města mi naopak přijde až příliš přeceňován, než tomu ve skutečnosti bylo. Rozhodně doporučuji k přečtení a pochopení jiného myšlení a poznání exotického kousku země.“... celý text
— Adapa

---

Nejsmutnější člověk na světě

„Nádherná novelka! Devatenáctiletý čistý a dětsky naivní hoch Bob Stroud, s pouhými třemi třídami obecné, zabije v sebeobraně hromotluka, co okradl a zbil jeho nastávající (o 12 let starší prodejnou ženu) a pak odmítl vrátit ukradené věci. Je odsouzen k trestu smrti, který mu král na přímluvu matky zmírní na doživotní žalář. Soudcové mu nařídí celoživotní samovazbu. A tak Stroud přichází do styku jen se svým žalářníkem, celé dny přemýšlí a čte stohy knih, až se z něj stane uznávaný ornitolog (aniž kdo tuší, že je to zároveň vězeň). Je to vlastně absurdní satira, ovšem v ruském potrhlém stylu. Věci jsou tu s až dětskou přímočarostí pojmenovávány bez obalu tak lidsky, až to chytá za srdce. Celé je to napsané roztomile potrhle, takže např. když za králem přijde orodovat Stroudova matka, král otevře poklop vedle trůnu a zavolá na Strouda. Ten hmátne po žebříku (který samozřejmě má hned po ruce) a vyleze nahoru obejmout se s matkou. Se stejnou samozřejmostí chová ptáčky v klecích, které vyrábí z nepotřebných věcí (které ve své holo-cele najde), nebo přispívá do věhlasných ornitologických časopisů se zpáteční adresou: poštovní schránka č. 9 atd. atd. Velice trefně a přímočaře a zároveň jakoby láskyplně se odhaluje hloupost mocipánů a celého systému. Tohle drobné literární dílko nemohu než doporučit všema deseti. --- „Jméno a příjmení?“ zeptal se soudce. „Jsem vinen,“ odpověděl Stroud. „Já jsem ho zabil.“ „Po pořadě, po pořadě. My nepopíráme, že jsi ho zabil. Nezbavujeme tě toho práva. Jméno a příjmení.“ „Zabil jsem ho.“ „Dopouštíš se urážky soudu. Nás teď vůbec nezajímá, kdo tu koho zabil. Řekneš nám konečně, Bobe Stroude, své jméno a příjmení?“ (...) Soud byl odročen, protože podle obhájce došlo k řadě procedurálních chyb. (První přísedící měl zmačkané kalhoty a to je porušení trestního zákoníku. Druhý přísedící neustále ťukal prsty na stůl. To je hrubé porušení trestního zákoníku, protože to svědčí o vnitřní nevyrovnanosti. A člověk vnitřně nevyrovnaný se nemůže vydat hledat pravdu.) --- [Stroud zavolal žalářníka, aby mu ukázal svůj nový vynález – krabičku, která dá pravdivou odpověď na jakoukoli otázku] „Kdo potřebuje tu tvou krabičku? Kdo chce znát pravdu? Budu se například já chtít dozvědět, že jsem nevzdělaný hrubec?“ „Nebudeš,“ připustil Stroud. „Bude chtít král...“ „Nebude....“ „Ale vždyť ani nevíš, co chci říct?“ „To je jedno, stejně nebude...“ „A ty bys chtěl, aby se ta tvoje krabička dostala do ruky mně a mně podobným?“ „Nechtěl.“ (...) „Takže jak ti jsem řekl. Půjdeš do korekce. Na týden.“ --- [Na zasedání komise pro udílení milosti, složené z krále a tří ministrů] „Četli jsme všechny tvé knihy ještě v rukopise. Máš překrásný rukopis, Stroude.“ „Četli jsme také tvůj dvousvazkový spis věnovaný systému vězeňství. Je to skvělá práce, Stroude. Jaká škoda, že se týká naší země.“ „Jsem nadšen, jak mistrovsky jsi nás odhalil. Jaká škoda, že nás.“ (...) „Tvůj monolog byl pro nás políčkem do tváře...“ „Jaká škoda, že do naší tváře....“ --- Bez ohlášení vešel ministr spravedlnosti. „Poslyš, syn téhle ženy zabil člověka, ale já mu chci darovat svobodu. Co mohu udělat?“ „Nic, Vaše Veličenstvo. To je proti zákonu. A když se poruší zákon, týž trest, jaký byl stanoven pro osvobozeného, musí stihnout mne, jakožto ministra spravedlnosti. V daném případě doživotní žalář nebo šibenice.““... celý text
— meluzena

---

Legenda o zničeném městě

„Historický román z Arménie. Jaké šance má národ, který žije mezi dvěma navzájem znepřátelenými velkými říšemi. Tento stav se projevuje i uvnitř království, kde jsou knížata rozdělena na příznivce Persie nebo Byzantské říše. V podstatě lze konstatovat, že vše je marnost. A vše končí špatně. Obávám se, že zkušenosti Arménů následujících letech až do současnosti nejsou o mnoho lepší. A vlastně to nekončí ani dnes. Podívejte se co se dnes děje na Náhorním Karabachu, aniž bych posuzoval podíl viny jednotlivých zúčastněných národů.“... celý text
— petr_

---

---

Nejsmutnější člověk na světě

„Útlá knížečka, kterou jsem přečetl v průběhu 10 let již 3x. Je to krásné čtení, svým způsobem smutné, plné paradoxů a absurdit, ale pořád si u čtení říkáte - ono se to vlastně takhle mohlo stát! Jsem moc rád, že se nám v rodině tato kniha dochovala, protože nového vydání se asi nikdy nedočkáme.“... celý text
— sedw