Nové komentáře u knih Patricia Butler
Andělský tanec, andělská smrt
„Krásná kniha o velmi talentovaném a zároveň bolestně nešťastném člověku, jakým byl Jim Morrison. Bohužel žil příliš rychle a nenašel se nikdo z jeho četných "přátel" či lidí, ometajících se kolem něj, kdo by ho dokázal zastavit, či alespoň přibrzdit.
Autorka se hodně pečlivě věnuje nejen Jimovi, ale i jeho partnerce a múze Pamele Courson. Patřili k sobě, milovali se, ale zároveň se vzájemně ničili...
Přináší i zajímavé informace z jejich dětství a dospívání, je vidět velká práce nad hledáním vzpomínek přátel i pamětníků. Pro milovníky The Doors velmi cenná kniha.“... celý text
— pista53
Andělský tanec, andělská smrt
„Obrovská škoda tak mladého a krásného člověka...
Připadá mi, že všichni z hudební branže mají život nalajnovaný -
období chlastu a drog... Teď jen závisí jejich budoucnost na tom,
zda jsou tak sobečtí a egoističtí, jestli svůj život zahodí, nebo přijdou k rozumu
a jsou schopni se rozdělit o své srdce.
Nejdůležitější jsou lidi, které si připustí k tělu a nechají se ovlivnit.
Všichni si totiž myslí, že tady budou věčně.
Nejhorší totiž je, že problémy obyčejných lidí se jich nedotýkají a samou rozežraností neví, co by...
Když se Paul Ferrara dozvěděl o Jimově smrti, plakal, současně ale cítil, jak ho zachvacuje vztek nad tím, jaký málo si jeho přítel vážil života. Jim a já jsme se o jeho výstřelcích mnohokrát dohadovali, vypráví Ferrara, a on se pořád vymlouval, jako že se nic neděje. Ale já jsem říkal: Ale děje, to že se zabiješ, to se děje! Paula napadá historka, která ilustruje Jimovu představu o vlastní nezranitelnosti. Jednou večer, vzpomíná Ferrara, jsme jeli Jimovým autem, byl to Mustang Shelby, mám pocit, že Babe seděl vpředu, já byl vzadu a myslím, že vedle mě byl Frank Lisciandro. Když jedete od Whisky a Go-Go na východ po Sunset Stripu, tak nakonec dojedete na ulici, která se jmenuje Halloway, a ta pak klesá dolů až k La Cienega. Je tam asi šest nebo sedm semaforů. A někde kousek na západ od Whisky Jim sešlápnul plyn na podlahu a s halekáním těch šest nebo sedm semaforů projel bez toho, že by se díval, jaká barva na nich svítí. Zrovna prošlapával podlahu pod pedálem, fakt to frčelo! Tím myslím, že jsme museli jet tak sto šedesát, takový auto jezdí vážně rychle! Jak tato historka Ferrarovi připomíná jeho vztek nad Jimovou lehkovážností a dokresluje důvody tohoto vzteku, vzbuzuje v něm současně i nostalgii po těch vzrušujících časech. Potom, říká, myslím potom, co Jim umřel, jsem si žil opravdu dobře. Ale už to nikdy nebylo jako dřív.“... celý text
— evineckY
