pista53 komentáře u knih
Určitě si každý vzpomínáte na svoji oblíbenou hračku...byli jste malí a nedali jste bez ní ani krok....
I chlapec Vilík má takovou . Plyšáka jménem Olík, kterého mu, jako úplně maličkému, ušila jeho maminka. Ušila ho s láskou a na místo srdíčka dostal Olík rolničku. Je to tedy "domadělanec" a Vilíkův velký oblíbenec.
Jenže přesně na takové má zálusk zlotřilý šašek Zozo a jeho banda Superpříšerek. Zozo je samozvaný vládce podsvětí a nešťastných hraček a obývá s nimi podzemí rozpadajícího se zábavního parku.
Kniha je to vcelku strašidelná, pro citlivé povahy doporučuji spíše na čtení přes den než před spaním, ale ukrývá v sobě poselství v podobě velkého přátelství a taky nezlomné odvahy. Hodně se tam pracuje s emocemi, jako je strach z odloučení, z odmítnutí, hněv či odpuštění. Ale jelikož je to pohádka a tam my i děti chceme ten dobrý konec, vyplyne z toho závěr, že i to nejokoraleší srdce dokáží dobré vzpomínky a láska nakonec obměkčit.
William Joyce je známý ilustrátor, filmař a spoluautor animovaných filmů jako jsou Toy Story: Příběh hraček, Život brouka či Roboti.
Doporučiji všem, kdo rádi zažívají velká dobrodrůža (jak řekl trefně Vilík)!!
"Těžké je bát se, nevědět jak dál,
těžké volání hlubin odolat,
a přece dál sedět a jen se třást -
těžké chtít zůstat a pád dolů si přát."
Karin Boye: "Jistě že to bolí"
Na začátku byla Anglie a ostrov Wight. Na začátku byl jeden profesor literatury a jeho student ze Švédska, který přijel na tento ostrov studovat angličtinu. "Á, další milostný příběh dvou mužů!" povzdechnete si možná. "Takových tu teď je!" Ale tento je jaksi jiný...
Odehrává se v rozmezí let 1967-1969, a přestože byla homosexualita jako trestný čin v Anglii a Walesu oficiálně zrušena v r. 1967, společnost těmto lidem rozhodně nakloněna nebyla. Světem sice hýbe vlna hippies, na dveře klepe sexuální revoluce, ale je to pomalé, postupné a zatím je svobodnější smýšlení vidět jen ve velkých městech jako Londýn či Brighton. Právě do Brightonu spolu jedou zakusit trochu té uvolněné atmosféry, můžou jít do klubu, kde se schází podobní lidé, kde můžou být konečně sami sebou, beze strachu. Nálada těchto let je tu skvěle vykreslena i velkolepou událostí v podobě hudebního festivalu Isle of Wight v roce 1968, který byl nazýván evropským Woodstockem a kam přijela toho léta taková zvučná jména jako The Who nebo The Turtles.
A nesmím zapomenout ani na třetího důležitého protagonistu příběhu - a tím je moře! Moře totiž hraje v životě našeho milého studenta zásadní roli. Ať už je vidět okýnky karavanu v Luccombe, kam jezdí spolu tajně na víkendy nebo bouří za prosklenými zdmi luxusního domu na pláži v Shanklinu. Moře je tu všudypřítomné a nakonec sehraje i velkou roli v důležitém rozhodnutí, které nakonec musí oba mladí lidé na sebe vzít....
"Já chtěl do Anglie. Vždycky jsem chtěl do Anglie. Možná za to mohli Beatles. A jejich upnuté kalhoty."
Knihu doporučuji! Pro její velký příběh, pro atmosféru, kterou dýchá a verše, které ji doprovází.
Krásná kniha o velmi talentovaném a zároveň bolestně nešťastném člověku, jakým byl Jim Morrison. Bohužel žil příliš rychle a nenašel se nikdo z jeho četných "přátel" či lidí, ometajících se kolem něj, kdo by ho dokázal zastavit, či alespoň přibrzdit.
Autorka se hodně pečlivě věnuje nejen Jimovi, ale i jeho partnerce a múze Pamele Courson. Patřili k sobě, milovali se, ale zároveň se vzájemně ničili...
Přináší i zajímavé informace z jejich dětství a dospívání, je vidět velká práce nad hledáním vzpomínek přátel i pamětníků. Pro milovníky The Doors velmi cenná kniha.
Co je pro člověka důležité? A jakou roli v jeho životě hrají knihy? Tyto a mnoho dalších otázek nám klade kniha japonského lékaře, spisovatele a scénáristy Sósuke Nacukawy.
Hlavním hrdinou je nesmělý středoškolák Rintaró, jehož dědeček vlastní zapadlý a vzácnými knihami našlapaný antikvariát. Je sice plný krásných knih, ale zákazníků je pomálu. Když dědeček zemře, zůstane Rintaró na všechno sám a musí se rozhodnout, co udělá nejen se starým knihkupectvím, ale především se svým životem.
Průvodci po této jeho cestě k zásadní přeměně mu jsou spolužačka Sajó, ale především mourovatý, trochu nabroušený kocour Tygr, který každou situaci neopomene břitce komentovat.
Někde jsem četla, že je kniha určena i pro malé čtenáře...inu, dětem se určitě bude líbit putování kocoura s Rintaróem labyrinty a také dobrodružství se zachraňováním knih. Nejednou jsem si vzpomněla na malé děvčátko Momo, kterak putuje s želvou KIasiopeou za Pánem Času...dospělí čtenáři si v tom zas mohou nalézti svoje otázky po smyslu života a vůbec. Vlastně by se dalo říci, že ideální je čtení dospěláků s dětmi, kdy obě strany mohou tu druhou obohatit. Stejně, jako tato kniha mě.
Syrový příběh!! Toto bylo tak hutné čtení, že jej budu rozdýchávat ještě hodně dlouho. Příběh, ve kterém musí každý jedinec doslova bojovat o své místo v životě, o přijetí, pochopení, o lásku i o sebe sama a své právo na štěstí.
Člověk má při čtení až nepatřičný pocit, že někomu nahlíží okny do obýváku, přes rameno mu čte deníkové zápisky či se mu přímo vrtá v hlavě. A byly chvíle, kdy je to až trýznivě nepříjemné, kdy se cítíte jako voyer, vetřelec, že zkrátka strkáte nos tam, kam nemáte právo a vlastně ani chuť...
Rodina Hlineckých je na první pohled zcela běžná a ničím nápadná. Milující rodiče a tři, už dospělé, děti. Mají se rádi a dokáží se vzajemně podržet. To je ovšem ten první dojem...na ten druhý už to s nimi tak růžově nevypadá. Nejmladší Malka je totiž adoptovaná. Je nepřizpůsobivá, sobecká a svým způsobem nevděčná. Kolikrát jsem měla při čtení sto chutí s tou mladou dámou zatřást, aby se už konečně probrala! Jasně, neměla zrovna dobrý start do života, ale dostala se do milujicí rodiny už jako miminko, tak kde je problém? Ve skoro až opičí lásce jejích rodičů? V její snaze chtít stále víc než má? Těch otázek mi při čtení naskakovala spousta, člověku se z toho úplně točí hlava a stejně nic nevymyslí...a co je na tom nejhorší, že bité jsou na tom děti. A to je setsakra špatně!!
Ditu Táborskou jsem si postavila na roveň stejně štiplavě drásavé a syrově přímočaré Petry Soukupové. Ráda bych si přečetla i její druhý román BĚSA, ale kde vzít tu energii a odvahu a nekrást....
DOPORUČUJI!!
Syrový příběh!! Toto bylo tak hutné čtení, že jej budu rozdýchávat ještě hodně dlouho. Příběh, ve kterém musí každý jedinec doslova bojovat o své místo v životě, o přijetí, pochopení, o lásku i o sebe sama a své právo na štěstí.
Člověk má při čtení až nepatřičný pocit, že někomu nahlíží okny do obýváku, přes rameno mu čte deníkové zápisky či se mu přímo vrtá v hlavě. A byly chvíle, kdy je to až trýznivě nepříjemné, kdy se cítíte jako voyer, vetřelec, že zkrátka strkáte nos tam, kam nemáte právo a vlastně ani chuť...
Rodina Hlineckých je na první pohled zcela běžná a ničím nápadná. Milující rodiče a tři, už dospělé, děti. Mají se rádi a dokáží se vzajemně podržet. To je ovšem ten první dojem...na ten druhý už to s nimi tak růžově nevypadá. Nejmladší Malka je totiž adoptovaná. Je nepřizpůsobivá, sobecká a svým způsobem nevděčná. Kolikrát jsem měla při čtení sto chutí s tou mladou dámou zatřást, aby se už konečně probrala! Jasně, neměla zrovna dobrý start do života, ale dostala se do milujicí rodiny už jako miminko, tak kde je problém? Ve skoro až opičí lásce jejích rodičů? V její snaze chtít stále víc než má? Těch otázek mi při čtení naskakovala spousta, člověku se z toho úplně točí hlava a stejně nic nevymyslí...a co je na tom nejhorší, že bité jsou na tom děti. A to je setsakra špatně!!
Ditu Táborskou jsem si postavila na roveň stejně štiplavě drásavé a syrově přímočaré Petry Soukupové. Ráda bych si přečetla i její druhý román BĚSA, ale kde vzít tu energii a odvahu a nekrást....
Doporučuji!
Jeruzalém, 11.4. 1961. Začíná proces s Adolfem Eichmannem.....
Eichmann je postaven před soud a obviněn ze čtyř zločinů: ze zločinů proti židovskému národu, ze zločinu proti lidskosti, z válečného zločinu a z členství ve zločineckých organizacích. Tento proces je nám zprostředkován třemi novináři: Šimonem Abecassisem (šéfredaktorem The Jeruzalem Post), Hannah Arendtovou (významnou myslitelkou a korespondentkou pro The New Yorker) a Jeanne Amelotovou (francouzskou novinářkou z L´Express). Všichni si jsou vědomi, jak významné události jsou přítomni. Nejen pro mladý izraelský stát, ale pro celostvětové vypořádání se se Šoa.
Proces se zabývá Eichmannovou rolí ve stranické hierarchii, jeho pravomocemi v ní a vůbec možnostmi býti činným ve věci „Konečného řešení židovské otázky“. Nakolik byl osobně aktivním, či naopak pouze vykonával rozkazy a byl tupě poslušen svým nadřízeným.
Velký prostor je zde také věnován Eichmannově potrestání. Pro mnoho lidí byl přijatelný jen a pouze trest smrti. Ten však byl v Izraeli, až na dvě možnosti připouštějícími výjimku, v r. 1954 zrušen. Židé, jako národ, odmítají trest smrti už ze své podstaty. Bůh život dal, proto o něm nikdo jiný rozhodovat nesmí....
Další zde nastolenou otázkou je, KDO vlastně je Eichmann. Na jedné straně „ztělesněné zlo“, přitom na straně druhé zcela obyčejný člověk, vzorný otec rodiny, co jen poslušně sloužil totalitnímu systému. A, jak podotkla Arendtová: „ Právě ta jeho normálnost je děsivá...“ Kdy se tedy z člověka může stát takové monstrum? Jak lze odolávat ideologii? Lze rezignovat na svědomí? Je trest smrti v takovém případě žádoucí? Správný? Výchovný?
I přes tyto rozpory a naléhavé otázky byl nakonec Adolf Eichmann 1.6.1962 popraven. Byl to poslední případ hrdelního trestu, který byl v Izraeli vykonán.
Ti, kdo četli Maus a životní příběh Arta Spiegelmana, Wannsee či Deník Anny Frankové, vědí, že komiksově se dají velice zdařile zpracovat i taková témata. Proto doporučuji všem, kteří se nezaleknou nastolených otázek, stále aktuálních a palčivých i v dnešní době.
Už v předchozích knihách nám Karin Lednická ukázala, že je PANÍ SPISOVATELKA, že ve svých příbězích odvádí neskutečnou mravenčí a poctivou práci. Při studiu v archivech, při pročítání dobových kronik i při umění naslouchat pamětníkům.
V zatím dvou dokončených dílech zamýšlené trilogie Šikmý kostel i teď nově, v Životicích, se jí povedlo odkrýt, troufnu si říci, pro mnohé bílé místo novodobých dějin. Ve školních osnovách se toto nevyskytovalo, či bylo bráno tak, jak se to zrovna hodilo „těm nahoře...“ a o to více mi přijde tato kniha záslužná.
Příběh Životic je rozkročen do období od r. 1941 a sahá až do let poválečných, kdy zůstali ti, kteří přežili, ti, kteří se museli vypořádávat s nastalou situací i s nástupem nového, ne o nic méně krutého režimu.
Musím říci, že mně hodně pomohlo k celkovému pochopení přečtení obou dílů Šikmého kostela, kde se čtenáři dostane širšího vhledu do poměrů i celkové politické atmosféry tohoto regionu. Protože, jak je psáno v knize: „ Během války zde panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu....“
Velmi mi sedla i forma vyprávění, kdy fakta střídají zbeletrizované pasáže ze všedního života obyvatel Životic, doplněná o bohatou obrazovou přílohu. To vše do sebe geniálně zapadá a utváří tak krutě reálný obraz jedné (po)zapomenuté tragédie. A je velmi dobře, že díky této neobyčejné knize se dostala opět na světlo a lidé si ji mohou připomenout či ji vůbec poznat.
Doporučuji vřele!
Když je člověku jedenáct, tak už tato skutečnost sama o sobě není tak úplně jednoduchá. Puberta na krku...Alma však s sebou vleče i osud sirotka, když v pěti letech přišla při autonehodě nejen o rodiče, ale i o zrak. Od té doby putuje po příbuzných, je vzpurná, nepřizpůsobivá, nešťastná...Při jedné takové zlostné chvilce, kdy chtěla rychle utéct z dědečkova vetešnictví plného krámů, vrazila do o zeď opřeného obrazu a ejhle: ocitla se uvnitř, v prostoru malby, s Divnovlkem a Havranem. A nejenže vyšla „na druhé straně“ v úplně jiném století (přesně v r. 1922), ale také znovu vidí, což je pro ni, jak se později ukáže, kupodivu hendikep. Dostává se do rodiny továrníka Emmricha, pozná tu vlídnost a dobrotu jejich hospodyně Marie a nalézá nečekané přátelství.
Ale svět v této době není nijak jednoduchý. Je po Velké válce, hodně lidí žije v bídě a Alma pozná, že i děti se tu musejí otáčet a že pokud si chtějí udržet aspoň trochu slušné živobytí, je třeba občas překročit i zákon. A pravidla a ostré lokty tu hrají důležitou roli....
Tuto knihu jsem si vyhlédla v edičním plánu dlouho předtím, než vůbec spatřila sílu tiskařského lisu. Dětské knížky sleduji bedlivě a ty od Paseky obzvláště, a tato moje očekávání splnila na 200%. Vlastně už mě dlouho žádná kniha TAKTO nevtáhla, neokouzlila, nepohltila. Je v ní všechno, co čtenář potřebuje. A ten dětský obzvláště – napětí, kamarádství, poučení, všechno tak skvěle dávkováno. A to grandiózní finále!! Musela jsem ho číst vícekrát, protože poprvé jsem četla tak rychle, zvědava, jak tohle dopadne, že oči přeskakovaly řádky napětím.
Myslím, že tato kniha má v sobě velký dar, připoutat děti ke čtení. A já jí to velmi přeji.
Opravdu doporučuji vřele!!
„....A potom Winterberg usnul. Tak rychle, jak to umí jedině on.
Vytáhnout špunt.
Vypustit vzduch.
Zavřít oči.
Dobrou noc.....“
Nastal klid, kdy si člověk mohl při čtení aspoň na chvíli oddechnout. Protože Winterberg stále vyprávěl. Vyprávěl o dějinách Rakouska-Uherska. Vyprávěl o dějinách nově vzniklého Československa, které tolik miloval. Vyprávěl svůj příběh skrze dějiny. Winterberg a jeho záchvaty historie. Tuny informací, které nutily při čtení přemýšlet a mnohdy i zjišťovat a studovat literaturu mimo, navíc. Winterberg, starý pán, tak starý, jako naše republika, jako žároviště v Reichenbergu. A vedle něj pan Kraus, jeho průvodce a kapitán při jeho poslední plavbě. Velmi osamělý muž, který si životem vláčí nejedno břímě.
Zpočátku se mi kniha nečetla lehce. Chvíli trvalo, než jsem si zvykla na trochu specifický styl psaní. Ale časem jsem zjistila, jak čtení odsýpá. Že čím více Winterberg mluví, tím já zrychluji, až jsem se těšila, kdy to přestane, kdy konečně zavře klapačku, kdy nastane ten kýžený oddych, zklidnění a Winterberg konečně usne. Uff!! Tohle tedy byla jízda! A já mám teď chuť, naskočit v České Lípě na vlak a jet přepadnout Liberec.....
Ano, ano, milý čtenáři! Tato kniha opravdu stojí za to!
Odjakživa mě čímsi přitahovaly velryby. Snad svojí majestátností, mírumilovností. Proto, když se na pultech zjevilo již 2.vydání knihy o tomto plejtvákovci šedém, sáhla jsem pro ni všemi deseti. Nejprve tedy po audioknize. Rádi na našich cestách posloucháme v autě příběhy a tento byl tak zajímavý, nevšední a dojímací, že jsme kolikrát i v autě čekali, až dočtou kapitolu a my mohli konečně vypnout přehrávač.
Tento velice poutavý příběh je totiž příběhem pravdivým. Tito obří savci ho zažívají od dávných věků, kdy rok co rok vyrážejí chladnými vodami Tichého oceánu do líhnišť v Mexiku a zpět. Varvara při této pouti zdolala neskutečných 22 500 km.
A všechno toto je v knize krásným jazykem a pěkně podáno dětem. Zachycuje koloběh života, od jeho počátku až ke smrti. Je to dojemné, napínavé a dechberoucí. V audioknize jsou básně velmi zdařile přezpívané a čtené samotnou autorkou a v knize jsou zase nádherné ilustrace akademického malíře, grafika a ilustrátora MIRO POGRANA. Takže jsme si, pro úplnost zážitku, pořídili domů nakonec oboje. A určitě se k nim budeme rádi vracet.
Doporučujeme všemi ploutvemi!!
To takhle jednou vstanete z postele a ke vší hrůze zjistíte, že vám chybí nos!! Zrovna jako pan Armaňak. Asi si teď říkáte, že se stávají i horší věci, jenže páně Armaňakův nos je v pravdě de-li-kát-ní! Pan Armaňak je totiž vyhlášený parfumér, a to jaksi bez nosu, provozovat nelze....
Při pátrání po zcizeném orgánu mu až z Čech přijíždí na pomoc pan Lupička, detektiv amatér, jinak povoláním účetní. A stopa vede tuto povedenou dvojici z Paříže do města sardinek Nantes až do Grass. Kolébky vůní, parfumerského umění a Armaňakových studentských let.
Tato kniha je skvělá!!! Je zábavná, dobrodružná a navíc napsaná krásným jazykem. Ale co nás s dcerkou bavilo nejvíc, že čtenář sám může rozhodovat, jak se bude příběh vyvíjet, kam povede stopa a kde se nakonec Armaňakův nos objeví.
Překrásnými ilustracemi ji doplnila Petra Waldauf Stará a velmi nápaditě vypravilo Nakladatelství Argo
Doporučujeme pro čtenáře od 6 let a pro všechny ostatní též.
Knihu jsem si pořídila v rámci společného čtení a od první stránky jsem zklamaná. Tento druh literatury normálně nečtu (v tomto žánru nedám dopustit snad jen na mého milovaného Arnošta Lustiga), ale bohužel mi to přijde psáno jako slohovka žáka druhého stupně. Možná je to i špatným překladem, občas jsou tam krkolomné věty, ale za mě fakt ne. Eddie Jaku si určitě prožil těžký život, nechci to v žádném případě zlehčovat, ale ne každý má ten dar psát. Jen mi přijde, že toto téma (holocaust), teď prostě frčí, tak se vydají kdejaké vzpomínky. Mám jako e-knihu, tak po přečtení s lehkým srdcem smažu.
David Walliams pro děti prostě psát umí. Tentokrát jsem sáhla pro Ledovou obludu a byla to opět sázka na jistotu. Neboť jeho knihy pobavit a zaujmout opravdu umí. Příběh má šmrnc a spád a umí být vše, jen ne nudný.
Hlavní hrdinkou je sirota a uličnice Elsie, která si najde velmi nevšední kamarádku, deset tisíc let starou, právě rozmraženou Mamutku. Je to příběh nejen veselý, ale i dojemný. K tomu, aby ji dostala domů k její rodině, jí pomáhá laskavá, leč dosti natvrdlá uklízečka z Přírodovědeckého muzea, její milý vojín Špunt a bandička veteránů z Královského špitálu, v čele s vysloužilým Admirálem. A že toho na cestě na Severní pól zažijí víc než dost, to Vám jistě nemusím povídat!
A ať už budete dítěti číst vy, nebo máte doma samostatného čtenáře, doporučuji!
Je to kniha, která by mohla v té záplavě všelijakých bestsellerů a trháků velmi snadno zapadnout. A věřte, že by to byla věru škoda!
Děj je zasazen na Eifelskou vrchovinu, která se rozprostírá ze západního Německa až k belgickým hranicím a tato krajina hraje v příběhu důležitou roli. Hlavní hrdina Egidius Arimond je totiž včelař a nebýt toho, že je rok 1944 a v Evropě zuří 2.světová válka, žil by si spokojeně uprostřed přírody, se svými milovanými včelkami a milenkami a ve volných chvílích by překládal fragmenty ze starých foliantů o životě svého předka Ambrosia Arimonda. Ten žil a taktéž včelařil léta páně 1489 v kláštěře ve Steifeldu.
Zprvu se válka dotýká Egidia jen zpovzdálí. Kvůli epilepsii nebyl odveden, léky mu pravidelně posílá bratr a čas od času pomůže přes hranice dostat židovské uprchlíky. Situace se však začne zhoršovat na přelomu let 1944/45, kdy na západní frontě propuká bitva v Ardenách...
Kniha je psána formou deníku, velmi úsporným jazykem, kde každé slovo má své místo a přesně vystihuje situaci či autorovo rozpoložení. Velmi mě také zaujaly pasáže o včelách. Je tu spousta zajímavých informací o jejich životě, o fungování tohoto fascinujícího organismu a jeho navázanosti na přírodu.
Opravdu doporučuji vřele!!
Lékaře bez hranic už delší dobu sleduji i podporuji a tak bylo celkem nasnadě, že přijde čas, přečíst si o jejich práci i nějakou literaturu. A že to je práce více než záslužná, to velmi dobře a bez jakéhokoliv sentimentu popisuje ve své poslední knize Tomáš Šebek alias Ohňostroj (ano, opravdu se v tamní řeči překládá jméno Tomáš jako Ohňostroj, čímž vzniká spousta nezapomenutelných situací a mnohdy to pomáhá odlehčit jinak tíživou chvíli).
V knize se popisují jednotlivé případy, medicínské zásahy, na které není připraven žádný běžný absolvent medicíny, ale musí je vyřešit akutně, s rozvahou a chirurgickou přesností. Popisují se zde válečná zranění i běžné operace apendixu či komplikované porody. K ruce si zde stojí křesťané, muslimové, zarytí věřící i ateisté. Skoro 60% všech případů zde tvoří děti, a ty, jak víme, by neměly ve válce vůbec co dělat.....
Není to však jen kniha o medicíně. Šebek si všímá i běžného života v Jemenu, ikdyž poznat jej na vlastní kůži je mu zapovězeno, neboť se smí pohybovat jen v rámci nemocnice, a to jen od 7-18 hodiny a pak bývá autem převezen do guesthousu nedaleko, odkud se nesmí vzdálit. Inu, přísné bezpečnostní předpisy. Pokyny ovšem obdržel i ve věci týkající se jednání s jemenskými ženami. Jak s nimi jednat, jak je moci vůbec vyšetřit či co je v jejich blízkosti přípustné. Zajímavé byly i jeho krátké medailonky dvou lékařek, které se mu podařilo vyzpovídat a které velmi otevřeně odpovídaly na Šebkovy zvídavé otázky. Jiný kraj, jný mrav, ale některé věci běžný Evropan prostě pochopit nemůže....
„...tihle lékaři popisují možnost léčit lidi jako privilegium. Jako něco, co vůbec není samozřejmé. A to je pro mě nejsympatičtější přístup, který bych si chtěl i pod tlakem zachovat. Tyhle prototypy lékařů přistupují ke svým pacientům s absolutní úctou, respektem, pokorou a vlastně i poděkováním, že je mohou léčit. Jinými slovy, podle mě by měl správný doktor před zahájením léčby pacientovi poděkovat za důvěru, kterou v něj coby lékaře vkládá, a velebit ho, že se vůbec nechá léčit! Připadá vám to přitažené za vlasy? Mně vůbec ne. Nikdy nikdo nebude dokonalým lékařem, který všechno zná a všechno umí. Budete na správné cestě, když budete v každém případě postupovat tak, jako byste léčili sami sebe anebo drahého rodinného příslušníka....“
Amen, Pane Šebku!
To je tak, když se člověk nechá zlákat velmi povedenou obálkou. Jméno autora neznám, ikdyž jsem si, (zpětně), zjistila, že už mu u Nakladatelství Argo jedna kniha u nás vyšla. Vlastně jsem ani nečetla anotaci....
Takže zprvu jsem si myslela, že půjde o komorní příběh rodičů, kteří se musejí vyrovnávat se smrtí svého malého syna. A já si řekla: Óoj, do čeho jsem se to jen pustila? Tohle je zrovna téma, kterého mi vůbec není zapotřebí! Pak se to přehouplo v příběh skoro duchařský, s hrozivou dějovou linkou sahající hluboko do minulosti vesnice, kam se mladá rodina přestěhovala z Edinburghu. A mě napadlo, že to sice není úplně můj šálek kávy, ale napětí to rozhodně nepostrádalo a to tajemství kolem pozemku jejich domu, mě napínalo jako kšandy. A v druhé polovině už to nebyl žádný čajíček, ale pěkné psycho. To už jsem se nedivila všem zúčastněným, že jdou raději mladým z cesty a s jejich synkem nechtějí nechávat o samotě ani psa, natož své děti.
Doporučuji tedy milovníkům napětí a duchařských historek.
P.S.: Zajíci nejsou tím, čím se zdají být.
Většina lidí (včetně mě), má Michaela Endeho spojeného hlavně s Nekonečným příběhem a jeho velmi dobrým filmovým zpracováním, které ovlivnilo nejedno dětství či dospívání. K jeho další knize Punč přání, jsem se dostala až v dospělosti díky mým dětem, ačkoliv poprvé u nás vyšla už v roce 1993. Nakladatelství ARGO jí dalo velmi krásnou grafickou podobu a tou si mě, milovníka všech krásných dětských knih, naprosto získalo.
A každou čtenou stránkou jsem byla nadšenější a natěšenější, jak to všechno dopadne a prožívala s dcerkou každou minutu příběhu. Ten se totiž odehrává jednoho Silvestrovského večera, přesně od 17 – 00 hodin a vy tak můžete se zatajeným dechem sledovat vývoj situace a krácení nemilosrdně ubíhajícího času.
A o co že tam jde? Vlastně o všechno! O to, zda dobro zvítězí nad zlem, a zda podlý kouzelník Škodolib s přeukrutně zlou tetou Tyranií nakonec namíchají punč přání a po jeho požití obrátí svět vzhůru nohama. Výroba je však neskutečně obtížná, každý z nich musí přiložit svůj kus vědomostí k dílu, jeden druhého se u toho snaží přechytračit a navíc se u nich projevuje stále větší a patrnější účinek alkohrozného nápoje. „Oba sice měli dost vysmolená hrdla a leccos snesli, ale že museli pít v takovém spěchu a mok byl ďábelsky silný, měli brzy jaksepatří nakoupeno...“
A v neposlední řadě jim stáli v cestě dva protivníci, (původně jejich domácí mazlíčci), kteří je naštěstí včas prokoukli – opelichaný kocour Mauricio a revmatický havran Kuba. Dvojka jinak normálně v přírodě nepřátel na život a na smrt, okolnostmi však donucena spolupracovat a nakonec najít společnou řeč a táhnout za jeden provaz.
Kniha oplývá neskutečným humorem a takovým krásným jazykem a obraty, že je tu namístě poděkovat i překladateli Radovanu Charvátovi. Je to opravdu skvostné. Takže pokud hledáte něco ke čtení s dětmi, u čeho nebudete usínat, ale budete se náramně bavit a na každé večerní čtení se nesmírně těšit, namíchejte si tento silný a opojný drink. Budete nadmíru spokojeni!!!
V žánru mangy jsem stále ještě nováčkem a přečtené tituly by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Průvodce mi dělá moje 14letá dcera a když vyšel Akira a já jí nový přírůstek v našem knihkupectví nahlásila, její nadšení nebralo konce. A to, samosebou, vzbudilo mou zvědavost.
Naprostá klasika žánru, vydaného v Japonsku už v roce 1984, se odehrává v blízké budoucnosti roku 2019, kdy se svět vzpamatovává ze 3. světové války a v megapoli Neo-Tokio se připravují na olympiádu, která by měla naznačovat nový počátek, nový rozmach města i nastolení nového řádu. Ovšem všechno má svůj rub a líc a pod povrchem tu probublává druhá tvář města, ta „za tou dálnicí“, která spojuje zakázané místo, kde kdysi vybuchla vodíková bomba rozpoutavší válku. Tady vládne tvrdou rukou Plukovník a jeho armáda, je zde tajná laboratoř, kde se provádějí kdovíjaké výzkumy a vyrábí se pilulky, pro které by mnozí byli ochotni i zabíjet.
Seznamujeme se s teenagery, kteří se potulují po barech, bezstarostní, zvlčilí a bez zábran, štvoucí městem své nabušené motorky a bojující mezi sebou v různých motorkářských ganzích. Seznamujeme se s kámoši Kanedou a Tecuem, kteří drželi při sobě, dokud se na zakázané dálnici nestali svědky střetu s velmi podivnou bytostí – je to dítě či stařeček? A kam tak najednou zmizel? A kam se poděl zraněný Tecuo?
Děj uhání zběsile stejně jako Kanedova vytuněná Honda a je neskutečně akční. Honičky, přestřelky a souboje se střídají s napětím a s velmi mrazivým tajemstvím, které se ukrývá ve výzkumné laboratoři a vy byste tomu sakra chtěli přijít na kloub!!
Zatímco ruce by chtěly strašně rychle listovat stránkami a číst, co se stane, oči to vše zdržují a těkají po každém jednotlivém okénku, hledajíc každičký detail v kresbě, plechovku na chodníku, nápisy či graffiti na stěnách klubů nebo jemné hnutí emocí na tvářích hrdinů. Katsuhiro Otoma je totiž vskutku bravurní kreslíř a každá maličkost na stránce má své místo a smysl.
Jediné, co mě na tom znervózňuje, je fakt, že zatím není udáno datum vydání druhého dílu...
Knihy z odeonské edice Světová knihovna mám ve velké oblibě. Tato kniha se ke mně dostala opět na základě zadání Čtenářské výzvy a je velká škoda, že v přehršli ostatních téměř zapadla, nepovšimnuta. Myla Goldberg je autorkou celkem čtyř knih, u nás je bohužel přeložena zatím jen tato nejnovější, z roku 2019.
Forma vyprávění je nevšední, text je koncipován jako katalog k výstavě fotografky Lilian Prestonové, který dává po její smrti dohromady dcera Samantha Jane. Popisky u jednotlivých fotografií krásně ilustrují fotografčin talent, smysl pro světlo i danou chvíli a provázejí nás stejně naléhavě jejím životem, jako útržky z deníku, dopisů nebo vzpomínky jejích přátel.
Příběh je rozkročen do období 50. - 70. let minulého století, kdy ženy umělkyně neměly zrovna na růžích ustláno, fotografie jako umělecký směr byla „v plenkách“ a nedejbože, aby se žena ještě k tomu všemu rozhodla vychovávat své dítě jako svobodná matka!
Tímto vyprávěním se nám otevírá obraz Ameriky, sešněrovaný konvencemi, kdy Lilian musí utéct z Clevelandu do New Yorku, aby mohla, přes zákaz rodičů, studovat na umělecké škole, až po postupné uvolňování v letech 60. a éru hippies. Je to však i kniha o mateřství, o přátelství a umění, za které musela autorka doslova bojovat a svá díla obhájit před veřejností. Za své dílo byla zavřena v Ženské detenční věznici a postavena před soud.
Pastva pro oči je skvělá kniha! Takže pokud chcete silný příběh, určitě se nechte zlákat!!