Winterbergova poslední cesta
Jaroslav Rudiš
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/478457/bmid_winterbergova-posledni-cesta-v7W-478457.png
4
433
433
Winterbergova poslední cesta série
1. díl >
Jan Kraus je pečovatel a v Berlíně se stará o umírající. Pochází z Vimperku, od roku 1986 žije v Německu. S umírajícími tráví poslední chvíle jejich života. Někdy to jsou jen dny, jindy týdny, málokdy měsíce. Jedním z těch, které převáží na druhý břeh, je Wenzel Winterberg, rodák z Liberce, který je stejně starý jako tamní krematorium i Československá republika. Téměř stoletý muž trpí záchvaty historie, celý život pracoval jako tramvaják a nikdy nestudoval, ale přesto toho ví o historii hodně. Jednoho dne Krause požádá, aby s ním vyrazil na poslední cestu střední Evropou. Společně se vydají vlakem z Berlína do Sarajeva podle starého baedekru pro Rakousko-Uhersko z roku 1913. Putují po stopách Winterbergovy dávné lásky Lenky, která se ztratila na začátku poslední války. Venku je zima a za okny vlaku ožívají staré, dávno zapomenuté příběhy…... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno: 2021 , LabyrintOriginální název:
Winterbergs letzte Reise, 2019
více info...
Přidat komentář
Díky poslechu audioknihy jsem se dobře bavila a poznala mnoho míst, mnoho historických událostí, jež se k těmto místům váží, a také zajímavý životní příběh obou hrdinů, vydávajících se na poslední cestu. A hlavně šlo o cestu vlakem, cestu, která očišťuje a smiřuje. Velmi zajímavá kniha svým námětem i stylem.
Chvílemi jsem si říkala, jestli to ještě vydržím :D Ale nakonec jo a líbilo se mi to moc! Některé používané obraty z hlavy asi do smrti nevymažu :D Zajímavý románový koktejl: pivo, vlaky, bláznovství, bitvy, hledání, smrt, selhání a mnohem víc... Dojalo mě, když jsem v kapitole o Brnu četla o pánovi, který vypravuje vlaky, i když není výpravčí. Toho pána z brněnského hlavního nádraží totiž dobře znám, potkávám ho tam velmi často už víc než deset let. Kdo ví, jestli on sám ví, že je o něm teď psáno i v románu Jaroslava Rudiše... Dojemné. Krásný román!
„Šílené, všechno je to šílené. Nedá se to překolejit.“
Rozpaky.
Vždycky jsem měl na příbězích Jaroslava Rudiše rád monology a dialogy, měl jsem pocit, že i když se v jeho románech třeba nic zvláštního neděje, přebývá se mi v nich dobře pro tu autentickou atmosféru, kterou postavy přirozeně vytváří svými promluvami a interakcemi.
Tenhle román je pro mě hodně jiný právě v tom, že číst nekonečně dlouhé a neustále se opakující výlevy starého Winterberga pro mě bylo za trest. Měl jsem pokušení je přeskakovat, opravdu jsem se musel dost nutit k tomu, abych to nedělal – jednak proto, že od pana Kundery už dávno vím, že román je promyšlená symfonie a když se opomine nebo podcení jedno slovo, celá stavba se zhroutí (tak nějak si to pamatuju, doufám, že mistrovu myšlenku příliš nedeformuju), a pak jsem se taky bál, abych nepozorným čtení toho polohypnotického blábolení nepřišel o nějakou důležitou indicii, která by mi pak scházela při pochopení autorského záměru.
Takže jsem se trápil, trápil … až jsem nakonec v nějaká fázi zjistil, že už se netrápím, že už jsem se k putování těch dvou podivínů nějak vnitřně připojil a cestuji s nimi s potěšením.
Přesto vnímám Winterbergovu poslední cestu jako to zatím nejméně oslovující z Rudišova psaní.
Jednoho dne přišel kolega Honza do práce a položil přede mě knihu, pečlivě zabalenou v sáčku. Povídá ,,tohle si přečti. Bude se ti to libit. A nespěchám na ni." A měl pravdu. Líbila se mi moc.
Je to kniha o historii.
O bitvě u Hradce Králové 1866.
O cestování vlakem.
O umírání.
O životě.
O lásce.
O druhé světové válce.
O žárovišti v Liberci.
A o spoustě dalších věcí. Jen si člověk musí najít čas poslouchat věčně užvaněného staříka, stejně starého jako Česká republika ;-)
Za mě výborná kniha, pravda, možná by mohla být o něco útlejší. Místy byl příběh zbytečně natahován "otravnými" a opakujícími se větami, ale zase je tu určitá symbióza s "otravným" Winterbergem, takže 1 a 1, jsou 2. Román se četl téměř sám. Škoda, že neoplývám alespoň dobrou znalostí němčiny, určitě bych si přečetl rád i neustále zmiňovaný baedeker či překolejení Alp. Třeba to někdy někdo přeloží...
No, nevím, co si mám myslet... Nejspíš to, že je autor placený od množství písmenek... Tématem je to možná zajímavé, ale číst se to nedalo. Stránky přebytečného textu jsem postupně přeskakovala a myslím, že jsem o nic nepřišla.
Uf, konečně jsem to dočetl. Vedly mne k tomu v podstatě dvě věci. Knihu jsem chtěl zařadit do čtenářské výzvy a chtěl jsem si přečíst něco ze současné oceňované tvorby. Myslím, že jsem na dlouhou dobu vyléčen. Vracím se k dohánění klasiky.
Jako zdroj zajimavych informaci dobry, jako literarni pocin - roman - nic moc. Tahla napodoba jakoby Hrabalova alla prima Pepinova stylu vypraveni se Rudisovi moc nepovedla.
Knihu jsem ocenila zejmena v tom, ze znam cestu vlakem z Berlina az po Zahreb. Pan Winterberg uz dale nepokracoval, ja ano, az do Splitu. Odtud pak uz jela opravdu jen nahradni autobusova doprava do Sarajeva.
Viden mam prochozenou. Cestu vlakem pres Drazdany mam take rada. Rijeka, Ljubljana, Zahreb.. vsechna ta mista kolem nadrazi znam jsem take milovnik zeleznicni dopravy.
Rada jsem si knihu precetla.. rusily me nektere chyby, jako infarkt pomerne mladeho vypravece (tezko se tomu nejak verilo), 99 lety muz bezi! ke kolejim, aby skocil pod vlak nebo jde pesky nekolik km to asi ne.. ani tu Josefu bych tam nepotrebovala mit. Kde by se tam vzala, krasna zenska na traktoru nekde v polich
Presto fajn.
Příběh mne vtahoval čím dál víc. Než jsem si na hlavní hrdiny zvykla. Ráda bych cestovala v jejich kolejích. Nádherná kniha o cestování vlaky. A zároveň moje první do letošní výzvy: mapa a brýle.
Poetika cestování po železnici, historie a její vliv na současnost nás všech a občasný neodbytný pocit, že svět je v prostě v... háji. Chvílemi jsem to četl jedním dechem, chvílemi jsem se v tom ztrácel jako Winterberg v záchvatech historie, v podstatě mě to s přibývajícími stránkami bavilo víc a víc... tedy až na ten úplný závěr.
Krásná, i když tragická cesta historií, ale i současností střední Evropy - cesta plná bitev, velikánů i troubů historie, cesta plná krve, lásky a šílenství, příběhů a samozřejmě vlaků a železničních tratí.
Rudišův text se místy čte obtížně, ale pokud si člověk zvykne na jeho tempo a rytmus, dostane skvělý zážitek vrcholící pro oba hrdiny na jejich osudových místech.
Ano, starého Winterbergra by jeden občas z toho jedoucího vlaku snad i rád vyhodil... ale mezi tím vším (zbytečným?) textem skvělý příběh - opět BRAVO pane Rudiši!
Jako první jsem od autora četla, v době kdy vyšlo, Nebe pod Berlínem a byla jsem z ní úplně na větvi a tahala ji všude s sebou. Další knihy mě už ale minuly - prostě mě podle anotací a humbuku kolem nenalákaly. Až když vyšel Winterberg tak to zase zacinkalo a jsem fakt ráda, že jsem se k autorovi vrátila. Literární cesta po hřbitovech, bitevních polích a ruinách mi neskutečně sedla, oproti Nebi je znát posun v psaní i ve zkušenostech (a určitě i v mém vnímání). Za mě velký dobrý.
Rudiš chytne a nepustí, i když zpočátku mohou být trochu rozpaky. Národní třída mě ohromila svou nezvyklostí a originalitou, tady jsem už trochu „rudišovský“ styl čekala. Po prvních stránkách jsem knihu prolistovala, a říkala si, no jo, vždyť je to ale stále stejné... Stejné, stejné, ano, ano, milý pane Krausi...
A pak se stalo to samé, co u Národní třídy, dost jsem tomu propadla, knihu (dost těžkou bichli) tahala stále s sebou, protože jsem se nemohla odtrhnout.
Železnice, žároviště - krematorium, Reichenberg neboli Liberec, Winterberg neboli Vimperk, evropská bojiště a hřbitovy, bitva u Hradce Králové, Rakousko-Uhersko a zašlá sláva Evropy na počátku 20.století. A dva ztracení a hledající muži, jejichž docela smutné osudy se nám pomalu při tom bloudění po Rakousku-Uhersku odhalují... Psáno nezaměnitelným stylem a jazykem, který člověku snad i proti jeho vůli učaruje, všechno to opakování má sílu čtenáře zprvu překvapit a pak připoutat.
Skvělý překlad, těžší o to, že jde o překlad do rodné řeči autora.
Těžké hodnocení, původně jsem to viděla tak na 4 a kousek, ale málo platné, celkově mě tahle cesta železnicí po dějinách Evropy moc chytla, rozhodně pro mě patří, i přes tu nekonečnost, do kategorie knih výjimečných. A Winterberg, zprvu svými záchvaty historie a nekonečným brebentěním dost nesnesitelný, mi nakonec přirostl k srdci.
*
"Otec sice vybudoval první žároviště v Rakousku, ale jeho sen o pohřební tramvaji a tramvajové lince až k branám žároviště a tramvajové smyčce na prostranství před žárovištěm na kolejovým spojením o rozchodu 1000 milimetrů s kolejemi o stejném rozchodu ve sklepě žároviště, které jsou tam jistě zabetonované až dodnes, tenhle jeho velký sen se bohužel nesplnil, smutné, smutné, já vím, co chcete říct, milý pane Krausi, koleje a vlaky a žároviště, já vím... Ale za to otec nemůže, on nepřehodil výhybky historie špatným směrem, on nemohl a nemůže za to, že lidstvo vždycky a znovu vykolejí, on ne."
*
"Ano, ano, teď pojedeme chvilku přes Polsko, dřív tady Polsko pochopitelně nebylo, tak to je, v Evropě se s ničím neposunuje tolik jako s hranicemi, tak to bylo, tak to je, tak to i bude, ano, ano, někdy si říkám, že hranice existují jenom proto, aby se s nimi dalo posunovat..."
Kdybych chtěl Rudišovu knihu zkritizovat, už to napsal za mě (na straně 138):
Příliš mrtvol.
Příliš vlaků.
Příliš baedekru.
Příliš krematoria.
Příliš historie.
Příliš historek.
Příliš Winterberga.
Je to tak repetitivní, že to může někoho otrávit (a otrávenci nejsou hezké mrtvoly), nebo se to člověku dostane pod kůži. Možná by takhle měly být psané učebnice, kde by příběh sloužil jako vehikl pro to, co si v něm člověk přečte tolikrát, až si to zapamatuje, i kdyby nechtěl
Rudišův manifest smíření, smíření s tragičností života a dějin.
Bedekr po ztracených časech plný zajímavých postřehů a se smyslem pro překvapivé i groteskní souvislosti a paralely.
Jen mi přijde, že příběh byl vymyšlen až příliš na druhé koleji a postavy jsou hlavně k tomu, aby mohlo formou románu zaznít všechno to, čím je autor fascinován. Ale poslední scéna je krásná.
Dám tomu ještě šanci, i když sama někde uvnitř vím, že asi je zbytečná. Jsem na cca 150 straně a nic. Přeskakují ji další a další knihy, další příběhy. A pořád tam leží a leží a nic. Možná tolik toho textu. Jakoby autor měl korunu od písmenka. "... beautiful landscapes of battlefields, cemeteries and ruins.." mi po pátém zopakování lezla krkem. A že jich do té strany 150 bylo...
Když se podívám i sem na komentáře - vysoké hodnocení - ale přesto, tolik rozporu plných hodnocení. Někdo dá 2-3*, někdo plný počet... zajímavé. A výjimka potvrzuje pravidlo.
Štítky knihy
historie, dějiny 20. století železnice rozhlasové zpracování střední Evropa
Autorovy další knížky
| 2021 |  Winterbergova poslední cesta |
| 2002 |  Nebe pod Berlínem |
| 2013 | Národní třída |
| 2010 | Konec punku v Helsinkách |
| 2018 | Český ráj |
Mam tohoto spisovatele ráda a přistupuji k němu možná až nekriticky. Ale líbilo se mi to moc. Nostalgie je tam tak akorát, hluboké je to taky akorát. Napsané je to výtečně.