Winterbergova poslední cesta

10.12.2021

Takový "euroromán", od všeho trocha a nic pořádně, uspokojí průměrnou chuť, ale ne labužníka.

29.11.2021

S historickými motivy a postavami si mnohem lépe hrál třeba Vladimír Macura. Tohle mi přijde takové moc chtěné, tlačené na virtuozitu, ne moc dokonalou ale, takový slabší Binet.

29.11.2021

Nelze jinak než za 5*. I když mě občas Winterberg těmi svými historickými záchvaty mírně štval (být Krausem, asi by mi z něj praskla hlava doslova), i když mě štval Kraus tou svojí smutnou letorou (jasně, asi na to měl i nárok, ale nebyl s to zkusit ukročit stranou, takže být Winterbergem, asi bych měla chuť ho neustále nějak provokovat), i tak to byla jedna velká historická jízda. Zas další z knih, co by mohla v určitém směru doplnit výuku dějepisu. Zas jsem se tu toho tolik dozvěděla. Zas jsem měla chuť listovat dál, pročíst si o událostech, které Winterberg předkládal. Sednout na vlak a jet, jet prostě někam. Semtam na nádraží vystoupit a koukat, zvlášť teda, když tam bude nádražka, kterých bohužel ubývá (smutné), dát si tam pivo a utopence a nasávat. Nejen to pivo, ale i historii, atmosféru a třeba zase pivo. A zase jet dál. Až tam, kam to půjde. Kam dá můj život a život těch okolo. Tohle byl train trip jako jeden vychlazený půllitr za druhým. A train trip through the history. Mám ráda knížky, co popouzejí k dalším činům, byť by to bylo jen listování další knihou, nebo hledání souvislostí.

Rakousko-Uherská jízda, která se nedá překolejit tak snadno jako Alpy. Vzpomněl jsem si v této souvislosti na bonmot, podle kterého "Brno není Vídeň a Praha není Paříž". To si zapamatujte, milý pane Krausi. Historie, architektura, kultura, pivo a železnice, jde na mě z toho veliká melancholie. Hlavně ta historie, každý nějakou máme, jako ti dva v románu. Ale musíme se umět dívat skrz historii a přečíst si Clausewitze. Tavící tyglík středoevropského prostoru, beautiful landscape of battlefields, cemeteries and ruins (jak by řekl Angličan). Češi a Němci, Prusové a Sasové, šílené, všechno je to šílené, cornus sanguinea, není úniku. Čtenáři Járy Rudiše nejsou hezké mrtvoly. Winterberg je bez nadsázky něco jako Švejk pro 21. století.

15.11.2021

Od Rudiše jsem četl všechno. Něco dvakrát, což je u mne fakt výjimečný. Nemám čas číst knihu víckrát, protože na mne doma čeká dalších asi 5000 na přečtení.

Všechno, co napsal mne bavilo. Něco víc a něco míň. Ale tady aktuální “Winterbergova poslední cesta” mne zcela dostala a fakt si myslím, že tohle je ta Kniha s velkým K, kterou už není možný překonat. Vrcholný Rudišovo dílo. Geniální a dokonalý.

V tý knize, kde hlavní postavy hledají sami sebe, svý slabosti a osobní selhání a skrz dějiny a železnici a prohry a výhry (každá prohra je i výhra) se toho o sobě dozví víc, než za celej život dokázali zjistit a dokonce i svý nejhorší zklamání ze sebe sama dokážou předat jeden druhému.

Vlastně si musíme prohlédnout všechny slavné historické porážky, abychom pochopili své vlastní porážky, říká Winterberg Krausovi a o tom vlastně celej příběh a jejich cesta je.

Při čtení jsem asi 3x myslel, že už je jasný, jak se vše bude dál vyvíjet a kam kniha směřuje, ale vždycky mne Rudiš překvapil a šel někam jinam. Stejně jako mne překvapil, když prozradil, kdo že je ten Kraus.

Tohle číst byla neskutečná radost a zážitek. K něčemu takovýmu se musí autor poctivě vypsat. Takovou věcí nejde debutovat. Jsem moc rád, že to Jaroslav Rudiš přes všechny svý knihy dotáhl až sem.

Při četbě jsem si poprvý v životě pustil předehru k Wagnerovu Parsifalovi. A vytáhl svý starý beadekry po dědovi a listoval jimi. Vlastně si myslím, že Winterberg měl přesně takovej.

15.11.2021

Jaroslav Rudiš docela umně zrecykloval velké literární postavy naší národní literatury (po stránce obsahové - titulní postava je následovníkem legendárního Fuksova Karla Kopfrkingla, povoláním ,,Spalovače mrtvol" s obsesí pro pohřbívání žehem a zároveň s temným a zprvu nevyřčeným vztahem k nacistické ideologii; po stránce formální v pásmu postav coby typologizaci titulní postavy Rudiš použil až Hrabalovsky laděnou formu jazyka - volnými asociacemi vršený automatický text s častými repeticemi a opakováním vět i motivů atd.), k tomu přidal své oblíbené literární propriety (náklonnost k železnici, motivy vlaků, nádraží, ajznboňáků, postavy outsiderů, lidí stojících mimo mainstream, svět Sudet a německo-českého spolužití atd.) a tuhle osobní autorskou inspiraci tím nejlepším z dějin české literatury až Kunderovsky sofistikovaně přefiltroval do (v originále německy psaného) románu s vyšším středoevropským - a možná až evropským - přesahem a dopadem. Tahle ,,postmoderního Karla Kopfrkingla cesta po Střední Evropě" je nostalgickým ohlédnutím nejen do naší národní historie, ale vhledem do dějin celé Střední Evropy a velkého civilizačního a epochálního zlomu - konce éry velkých nadnárodních celků (monarchií) a vzniku malých národních států, umožněného první světovou válkou a jejím výsledkem. Knihu lze chápat různě, jistě i jako postmoderně variovaný průvodce po Střední Evropě a jejích dějinách - tedy v knize tolikrát citovaný rakousko-uherský bedekr - chytře napsaný románový ,,Lonely Planet: Österreich-Ungarn"... Mám chuť sednout na vlak a vyrazit!

13.11.2021

Víc než o dějinách střední Evropy mi to přijde jako Kniha mrtvých a jejich skutky, na něž se už dávno zapomnělo. Tak poutavé, tak úžasné, jako bonus tolik informací. A tolik vzpomínek, zasutých tak hluboko, že už jsem o nich ani nevěděla. Cesty vlakem do HK, liberecká vývěska Společnosti přátel žehu...
Věta ze začátku knihy o tom, že po bitvě bylo tolik mrtvých, že je zem nedokázala strávit a vyplivuje je dodnes, ta mě naprosto uchvátila. Něco tak dokonalého by z mé hlavy nikdy nevzešlo.
Jsem uchvácená i dojatá. Dokonalost sama. Hvězdiček deset.

12.11.2021

Drahý pane Rudiši, to je dobře, že se umíte dívat skrz historii, ano ano, je málo takových. A záchvaty historie mi až příliš připomínaly občasné debaty s mými nejbližšími. Nostalgicky jsem si to drncala střední Evropou a plula na zvláštním obláčku utvořeném směsicí melancholie, radosti i smutku. Toto zastavení času a popření důležitosti našich všedních stresových situací mě příjemně dojímalo. Tak jako by měl každý správný muslim navštívit Mekku, každý Čech horu Říp... a zároveň bychom se všichni měli jednou vydat na cestu vlakem do Sarajeva, nebo alespoň do Terstu. Abychom pochopili historickou jednotu národů, jejichž pozdější spory nešlo už zdaleka tak "snadno" překolejit, jako Alpy... úchvatný, jemně gradující příběh na pozadí smíření povah i osudu. Báječné, snové, opravdické, sentimentální!

11.11.2021

Měl jsem to štěstí, že jsem během čtení knihy besedu a autorské čtení s J. Rudišem. Oboje byl skvělý zážitek. Winterberg s Krausem cestují po železnici nejen střední Evropou, ale také našimi dějinami a vzpomínkami. V knize jsou zmíněna místa a části železnice, která velmi dobře znám a jsem moc rád za několikerou zmínku o Semilech. A naopak, při čtení o jiných místech, která mě zaujala jsem si o nich vyhledával další informace. Venkovní listopadové počasí krásně dokreslovalo melancholické putování po beautiful landscape of battlefields, cemeteries and ruins.

08.11.2021

Já teda nejsem žádnej Rudišův fanda - to, aby bylo jasno.
Nicméně tahle kniha se mi... něco, něco, něco. Vlastně nevím co. Protože napsat, že se mi líbila, úplně přesně nevyjadřuje to, co se mnou ta kniha vlastně dělala. Protože někdy se mi líbila a jindy se mi ukrutně nelíbila. Někdy jsa nadšen, jindy otráven. Ba co hůř! Kolikrát to bylo v ty samé momenty! A to je teda setsakra už brajgl v hlavě. Winterberg a jeho chrlení historie! Mnohokrát jsem si vzpomněl na mého oblíbeného Švejka (aji na Bělehrad došlo; a taky na Hrabala - to zas díky opakujícím se refrénům). Ale zatímco Švejk bojuje proti velkým dějinám chrlením banalit z života, Winterbeg bojuje proti životu, chrlením historie. Vše je lepší mít obaleno dějinami, než si připustit svůj vlastní život (Sic!?), anebo ne? Vytěsnit život, vytěsnit traumata, dějiny jsou jenom střípky čehosi, jako naše osobní dějiny. To bylo za druhé, co na mne mocně zapůsobilo - to jak se stářím potrhané životy zaklesnou již jen do pár drobků, střípků čehosi, kdesi, kdysi... až z toho na mne padá melancholie.
A co průvodce? Za třetí, aby bylo jasno. Kraus! Zvláštní postava. Vyčerpaná, vlekoucí se, odkudsi kamsi. Smutný člověk, se smutným osudem. Ovšem bavilo mne, jak si zhruba od poloviny knihy začali pánové vyměňovat role. Průvodce, už najednou nebyl průvodce, ale provázeným a naopak. Sám pomalu začal zabředávat do historie, vidět, ji skrze, skrze, chtít ji vidět skrze život. Dokonáno jest. Vzájemně vzájemný vztah, byl naplněn.
A ten stesk! Kniha plná stesku. Po dávno zašlém, zapomenutém světě. Po dávno prožitých životech. Kde učinili jsme chyb? Až se člověku, vždy dere na jazyk, ta tisíckrát opakovaná, vlezlá myšlenka, při pomyšlení těchto ztracených světu; existoval vůbec kdy? Existoval vůbec?

08.11.2021

Klasický Rudiš, mnoho řečí, vlaky, vztahy, tajemno, historie, čes-německo-rakousko. A přece je to dobré. Psáno pod rytmem kol. Často jsem musel vysednout, nabrat dech, abych mohl zase jet dál. Spousta podnětů, spousta nápadů. Všechno dobře načasované. Jen mi tam chyběl poslední dílek skládanky. Nějaký ten efekt, co mne srazí, posadí na zadek, vyrazí dech. Ale i tak v záplavě všednodenní plytkosti. Tu chybějící půlhvězdičku dohání obal s mapou. Jsou autoři, u kterých mi nestačí ekniha, a Rudiš patří mezi ně.

07.11.2021

Historie zůstává v nás...perfektní příběh s přesahem zabalený do železničního road-movie.

03.11.2021

Báječné! Je to kniha, která neobvyklým způsobem vypráví o historii a hlavně o životě, hluboce a bez sentimentu.
Musela jsem se sama nad sebou pořádně zamyslet proč cvičím jógu :-D

28.10.2021

No páni! Úžasný gejzír, od kterého se nešlo odtrhnout....
Mým srdcem (už také) prochází bitva u Hradce Králové...
Krása, díky za zážitek pane Rudiši !


PS:Jen doufám, že se autor stále řadí do české literatury(překlad z němčiny), abychom měli být nač pyšní :-)).