Winterbergova poslední cesta
Jaroslav Rudiš
Winterbergova poslední cesta série
1. díl >
Jan Kraus je pečovatel a v Berlíně se stará o umírající. Pochází z Vimperku, od roku 1986 žije v Německu. S umírajícími tráví poslední chvíle jejich života. Někdy to jsou jen dny, jindy týdny, málokdy měsíce. Jedním z těch, které převáží na druhý břeh, je Wenzel Winterberg, rodák z Liberce, který je stejně starý jako tamní krematorium i Československá republika. Téměř stoletý muž trpí záchvaty historie, celý život pracoval jako tramvaják a nikdy nestudoval, ale přesto toho ví o historii hodně. Jednoho dne Krause požádá, aby s ním vyrazil na poslední cestu střední Evropou. Společně se vydají vlakem z Berlína do Sarajeva podle starého baedekru pro Rakousko-Uhersko z roku 1913. Putují po stopách Winterbergovy dávné lásky Lenky, která se ztratila na začátku poslední války. Venku je zima a za okny vlaku ožívají staré, dávno zapomenuté příběhy…... celý text
Romány Literatura česká
Vydáno: 2021 , LabyrintOriginální název:
Winterbergs letzte Reise, 2019
více info...
Přidat komentář
Mám moc ráda českou literární tvorbu. V poslední době jsem hodně upřednostňovala české autorky a tak jsem se rozhodla trochu splatit dluh a vrhnout se na autory. Má první volba padla na Jaroslava Rudiše, vydal novou knihu (mnohými opěvovanou), je mi blízky věkem a je to sympaťák :)
Byla jsem připravená na "jinou" knihu i na to, že se třeba nebudu moci začíst (přeci jenom, pan Rudiš je muž, má jiný pohled na svět).
Z počátku jsem byla zaskočená naprosto nesmyslným citováním z bedekru z roku 1913. Říkala jsem si, třeba je to jen na úvod, pro lepší priblížení historie. Teď už jen nevěřícně kroutím hlavou. Tolik zbytečných slov, papíru a práce. Kniha mohla být poloviční a i tak by zbylo dost prostoru na vzpomínky, osamělost, zármutek a vykoupení.
Ano, ano, ano, dostála jsem svému. Knihu jsem dočetla. Je pro mě však velkým zklamáním. Neustále omílání kdo je jak hezká mrtvola a kde mají jaké žárovište mi pohled na Evropskou historii nerozšířilo.
Pro mě je tato kniha jedním velkým zklamáním. Rudiše mám rád, ale toto je opravdu především neustálé tlachání opakujících se frází na 435 nekonečných stranách. Navíc jsou často zahuštěny Winterbergovým vrstevnatým monologem, u kterého nevidíte konce, který marně vyhlížíte. Měl jsem od knihy velká očekávání podpořená všemožnými recenzemi, avšak osobně řadím tuto knihu mezi nejslabší (počtem stran však nejsilnější) autorova díla. Určitě oceňuji autorovu historickou erudici, ale možná kdyby se "smrsknul" na půlku, dala by se tato čtenářská road movie vstříc smrti lépe strávit...
Rudiš se definitivně zařadil k mým favoritům.
Přesto, že mě kniha nadchla, tak mě překvapuje tak vysoké hodnocení (90 procent). Ona je totiž hodně zvláštní a kdo Rudiše nezná, musí být notně zaskočený. Vlastní příběh se posunuje velmi pomalu a je přerušován neustálými flashbacky a rozsáhlými citacemi z rakousko-uherského bedekru z roku 1913. Přesto jsem šel za autorem jako hypnotizovaný. Příběh, který chytí za srdce, poskytne spoustu informací o historii středoevropského prostoru, podnětů k zamyšlení i slušnou dávku dost černého humoru.
Cena Karla Čapka naprosto zaslouženě.
Na český překlad Rudišovy knihy jsem čekal s napětím a musím napsat, že mě nezklamal, právě naopak. Je to podle mého názoru kniha, díky které se Jaroslav Rudiš zařadil mezi světové autory. Román oceněný již v Německu si zcela určitě získá čtenářskou pozornost také u nás.
Jak knihu stručně charakterizovat? Nejlépe slovy autora, viz str. 246, cituji: „Jeden den s vaším otcem, a budete o Hradci Králové vědět všechno. A o Sarajevu. O historii železniční dopravy v Rakousku - Uhersku. A o krematoriu v Liberci, o tom taky hodně vypráví. A o mrtvolách.“
Rudišovi se podařilo podívat „skrz historii.“ Jako čtenář se budu k Winterbergově poslední cestě vracet, neboť při prvním čtení člověk nemůže pochopit všechny významy textu. Právě proto je tato kniha výjimečná.
Vzhlem k tomu, že mám ráda historii jsem se na knihu moc těšila, nemohla jsem se začíst a neustálé opakování kdo je jak hezká mrtvola, bylo depresivní. Ano, kniha přiblížila dějiny Evropy, ale ne nic co bychom nevěděli.
Dočetla jsem a až na některé průpovídky, zvláště o chování nejen Čechů v dějinách si asi na ní nevzpomenu.
jsem nadšená jazykem i stylem vyprávění, který autor použil, líbilo se mi, že děj byl stejně rytmický jako jízda vlaku po kolejích, ostatně právě vášeň k vlakům byla z knihy velice cítit. Krásné.
Jednoznačně nejlepší Rudišova kniha, čtení jsem prokládala Wikipedií. "Smutné, smutné, milý pane Krausi" používám teď nebezpečně často.
Winterbergovi nejprve nebudete rozumět, brzy vám začne lézt na nervy, ale postupem času a nejpozději na konci knihy ho nemůžete nemít rádi. Hodně jiná, hodně dobrá knížka, která vás naučí dívat se skrz historii…
Líbilo se mi to. Přinutí to čtenáře zamyslet se nad naším vztahem ke smrti, o našem vztahu k dějinám o roli historických událostí a osobnostní a technologií na náš stávající svět. Dobře se to čte, člověk se dozví spoustu věcí bokem jako "bonus". Jazyk krásně tvaruje postavy i náladu. Až do Záhřebu jsem byl nadšen, ale konec to podle mne pokazil. Vím, že to je otázkou vkusu, ale pokud by to končilo "snově" nebo "šíleně" nebo Kafkovsky "absurdně", tak by to tomu prospělo mnohem víc, než takový konec jaký byl zvolen, který je podle mne filmově líbivý.
Nevím, čím to je, ale okamžitě jsem si Winterberga vizualizoval jako herce Ladislava Mrkvičku. Možná je to takovou filmovostí a divadelností toho románu. Ten styl mě ale moc neoslovil. Množství faktů a bedekrový průřez dějinami a místy, to ještě dobrý román nedělá. Občas Rudiš připomíná hodně zředěného Thomase Berharda. Řečeno s hlučínským bardem Milanem Krupou: Standartní směs / standartní sněz. Nechávám bez hodnocení, nedočetl jsem.
Trochu šílená cesta Wenzela Winterberga z Berlína, který je stejně starý jako Československo, stejně starý jako nejstarší krematorium v Čechách, a pečovatele Jana Krause původem z Vimperku (něm.Winterbergu) Cesta skrze historii, vlastní osudy, lásky i svědomí.
Cestou vlaky z Berlína přes Liberec, Vídeň, Brno až do Sarajeva nám Winterberg a jeho bedekr z roku 1913 dělají průvodce po "Beautiful landscape of Battlefields, cemeteries And ruins." Ale taky po městech, traťových tunelech, krematoriích, hospodách a hotelech.. Winterberg a jeho záchvaty historie..
Takové množství informací, opakujících se informací a mnohdy nesrozumitelných informací, že i já jsem se cítila jako Jan Kraus v muzeu, nejraději bych celého Winterberga někde nechala a zapomněla na něj, však on si ho někdo vezme..ale stejně jako Kraus jsem to nedokázala a musela se do příběhu vrátit.
Úplný Hradec Králové.
"Lepší záchvaty historie, než hysterie". Ano, ano.
Takhle o dějinách střední Evropy skutečně ještě nikdo nevyprávěl. Autorovi se povedlo napsat takovou tu knížku, která bude vyčnívat mezi ostatními, takovou zvláštní až úžasnou. Takovou, kterou budete buď milovat nebo nenávidět a s nechutí ji ani nedočtete.
Je to zase jedna z těch knih, která ke čtení vyžaduje čas, číst a nevěnovat se ničemu jinému, jen tak si příběh užijete. Teda až vezmete užvaněného a náladového Winterberga na milost. Ukáže Vám jak se dívat skrz historii.
Já tleskám.
"Kocovina je jediná jistota, kterou Čech má. Celá země může být ve válce, obsazená, nebo svobodná. Měli bysme bojovat, měli bysme slavit. Jenomže my máme pořád kocovinu, tak neděláme vůbec nic. Jediné co můžeme dělat, je dát si další pivo."
"Vytáhnout špunt.
Vypustit vzduch.
Zavřít oči.
Dobrou noc".
37/2021 Tahle kniha by potřebovala proškrtat jako sůl, ano, ano. Copak to nečetl žádný editor? Smutné, smutné. Winterbergovy průpovídky se neustále opakují, kdyby je neopakoval pořád dokola, tak by byla kniha kratší snad o polovinu, ano, ano. Samotný děj by šel shrnout na 100-150 stránek, milý pane Krausi. Fakt, že jich má kniha přes 400 je zločin na čtenářovi, smutné, smutné. Člověk by si řekl, že na tak velkém prostoru bude aspoň enormní množství zajímavých informací, ale to bohužel není pravda, ne, ne. Ve skutečnosti se tu točí pořád dokola jen asi 5-10 věcí, takže vám stačí nastudovat si jejich hesla na Wikipedii a tuto bichli nezkroceného grafomana ani nemusíte otevírat: bitva u Hradce Králové 1866 a von Benedek, vznik krematoria Liberec 1918 a Rudolf Bitzan, překolejení Alp a rytíř Karl von Ghega, Atentát na Františka Ferdinanda d'Este a jeho řidič Leopold Lojka a... a to je v podstatě vše. Kniha neustále cituje průvodce Baedekr Rakousko-Uhersko 1913, které obsahují množství údajů, jež si má pan Kraus zapamatovat, ale čtenář je může rovnou přeskočit. Skutečně není potřeba stále dokola číst, kolik halířů spropitného si zaslouží číšník a kolik hotelová uklízečka nebo kolik korun stojí ubytování v hotelu Hamburk a kolik v nějaké nádražce. Tyto údaje čtenáře nijak neobohatí. _____ Asi nejvíc mi na knize vadí, že Rudiš (Winterberg) hrozně zdůrazňuje, jak je důležité umět se dívat "skrze dějiny", což si lze vyložit jako schopnost pracovat s kontextem, tzn. ne tupě memorovat jména a data jako v hodinách dějepisu, ale spojovat informace do provázaného celku. Blbý je, že on sám dělá pravý opak! Sice neustále zdůrazňuje, že je potřeba umět se dívat skrze dějiny, ale skutečnost je taková, že celá tato kniha je jen přehlídkou význačných jmen a dat! Takhle do očí bijící rozpor mezi deklarovaným záměrem a výsledkem jsem dlouho neviděl. Ano, první světové válce předcházel sarajevský atentát, tomu zase předcházela Prusko-rakouská válka, ale co bylo dříve? To už Rudiš/Wintereberg neřeší. Dějiny pro něj začínají v roce 1866, ačkoliv Rakouské císařství existovalo od roku 1804 a před ním byly zase další a další útvary - to tady ale nikoho nezajímá. Takže jestli se tu někdo neumí dívat skrze historii, tak je to právě Winterberg, pro kterého platí, že dějiny = Rakousko Uhersko, což je dost omezený pohled. ____ Knihu jsem původně koupil jako dárek pro babičku, protože podle anotace mi přišlo, že z hlediska témat stáří a historie to pro ni bude vhodné, ale myslím, že jí touhle nekonečnou nudou nechci trápit.
Rozsáhlé, zábavné a promyšlené dílo. Pěkně vykreslené postavy, jejich osudy a specifické vyjadřování. Pro mne zajímavé čtení o roku 1866, o časech Rakouska-Uherska a První republice a celém minulém století v kontextu střední Evropy. Přejmenovaná města a přejmenovaní lidé žijící řízením osudu v cizích zemích. Wenzel Winterberg, narozený roku 1918, se umí dívat skrz historii a pak z toho má melancholii, ano, ano. Ale co dělal za druhé světové? A co všechno se tu vlastně za všechny ty roky a roky odehrávalo?
Beautiful landscape of battlefields, cemeteries and ruins.
Od knihy jsem čekal hodně na základě recenzí. Ale byl jsem zklamán, nevyhovoval mi styl psaní autora. Někdy hodně náročné čtení, zvláště když hovoří Winterberg. Závěr sice reputaci trochu zlepší, ale kniha mě moc neoslovila.
„Já vím, co chcete říct. Příliš mnoho historek, příliš mnoho historie, nelze uniknout, můžeme se jenom ztratit, ano, ano, máte pravdu, milý pane Krausi, člověk se možná dokonce musí ztratit a doufat, že najde cestu ven, že z té mlhy vyvázne živý a s jasnou hlavou. Ale já mám často strach, že člověk cestu nenajde, že může leda ztratit hlavu, vlaky jedou dál, žároviště jednou dál i dějiny jedou dál, kde jsem to…“
Winterberg je vyčerpávající a někdy jsem ho musela doslova přerušit uprostřed kapitoly a odpočinout si od přívalů jeho slov. Jenže pak mi zase brzo začalo jeho vyprávění a cesta vlakem po zemích bývalé habsburské monarchie a skrz dějiny chybět. Výjimečný styl, důmyslné, vtipné, dojemné, skvělé. Zůstala mi hlava plná dojmů a chuť zajít si do nádražky na utopence a pivo.
Od Rudiše jsem četl všechno a jeho, zatím, poslední česky vydaná kniha mě pravděpodobně přinutí přečíst si znovu všechny jeho knihy, protože jak sám poznamenává v jednom rozhovoru pro Český rozhlas Wave: tinyurl.com/4x6xkhvf ve Winterbergovi se vyskytují motivy z jeho předchozích románů: vlaky (metro) - Nebe pod Berlínem a knihy o Aloisi Nebelovi, posedlost historií a historie a dějiny vůbec - Nebel, Konec Punku v Helsinkách, Liberec - Grandhotel, tramvaje - Potichu a dalo by se pokračovat.
Winterberg je dle mého názoru nejlepší Rudišova kniha a obsahuje tolik dějiných informací až vám budou oči přecházet. Dobrý způsob jak knihu číst je, vyhledávat si podrobnosti o událostech a lidech, které kniha zmiňuje, člověk se dost poučí a naučí se dívat zkrz hitorii.
Čte se to dobře, ale připadá mi to i se vší tou obrovitou reklamou trochu vykalkulované. Jako by si autor říkal na každé třetí stránce o nějakou cenu... nebo spíš víc cen. Ale to není podstatné, důležitější mi přijde, že to vlastně není jazykově žádná slast. Na to tu jsou o koňskou délku lepší velmistři jazyka. Tři a půl nejde, tak čtyři, abych nebyla nespravedlivá.
Autorovy další knížky
2021 | Winterbergova poslední cesta |
2002 | Nebe pod Berlínem |
2013 | Národní třída |
2010 | Konec punku v Helsinkách |
2018 | Český ráj |
Není to rozhodně lehké čtení a rozhodně ne pro každého. Historie střední Evropy podaná očima stoletého staříka. Hlavní linka nese příběh muže Wenzla Winterberga, o kterého se stará Jan Kraus, převozník na druhý břeh. Podniknou spolu cestu vlakem do Sarajeva skrz stoletou historii.
"Lidská hloupost se nedá překolejit, tak snadno jako Alpy."