Winterbergova poslední cesta

28.05.2022

Četba na pokračování.
Rudiše obvykle zhltnu na dva zátahy, ale tady to nějak nešlo. Nejde o počet stránek, i když je to jeho nejtlustší knížka, ale ten počet informací, které se dozvídáme. A vlastně skoro nic z nich není až tak podstatné, to opravdu důležité před námi Winterberg i Kraus tají skoro do konce. Nečetlo se to snadno, ale o to intenzivnější zážitek jsem z knížky měl.
Moji přátelé, kteří jsou občas nuceni cestovat se mnou, tvrdivají, že ke každému místu vypravil spousty historek, občas je to prý zajímavé, ale obvykle je tom spíš obtěžuji. Dám jim přečíst Winterberga, aby viděli, že se to s mým přibývajícím věkem bude zhoršovat.

28.04.2022

Kniha měla všechny ingredience pro to, aby mě strhla, nebo alespoň bavila. Historii, téma první (ale i druhé) světové války a hlavně železnici, vlaky, které jsem miloval už jako čtyřletý sopel a nutil své rodiče na aspoň hodinové pozorování vláčků. Bohužel, kniha mě těžce minula. Po jejím dočtení dost možná chápu, co tím vším chtěl autor říct, ale forma, kterou zvolil... docela utrpení to 400+ stran číst. Tři hvězdy tedy za téma a taky za tu mrazivou atmosféru, která je tím vším prostoupena. Leč čekal jsem víc. (Ještě oceňuji obal knihy, jenž je po rozložení mapou Rakouska-Uherska, skvělý nápad!).

22.04.2022

Pěkné. A smutné, smutné...
Zvláštní a silná kniha. Na konci mi v hlavě zněla píseň Sarajevo od Jarka Nohavici.

15.04.2022

Už před začátkem četby mi bylo jasné, že Jaroslav Rudiš není žádný Márquez(vypravěč), aby zvládl na jedničku dialog dvou osob na čtyř stech stranách. To se také potvrdilo. Ale vlastně, na všech místech které v příběhu naše dvojice navštíví, jsem byl, takže knihu beru na milost. Námět je to skvělý, ale možná se měl ještě pár let nechat "uzrát".

15.04.2022

“Byl jsem si jistý, že stejně jako já dobře vědí, že žádná naděje neexistuje. Jenom cesta. Převoz. Jedním směrem. Na druhý břeh. Mlha. Vítr. Proudy. Konečnost. Nekonečno. Nejistota. Láska. Smrt.”
Knihy Jaroslava Rudiše čtu ráda (v češtině) a toto velmi netradiční putování vlakem po střední Evropě po stopách dávné lásky se mi moc líbilo. Není veselé, přítomnost tragiky a smrti nutí k zamyšlení, zanechává zvláštní tíživou až existenciální atmosféru. Dějová linka je jednoduchá a díky nekonečnému proudu vyprávění a náhlých záchvatů historie Wenzela Winterberga-vitálního téměř stoletého starce, kterým “unavuje” svého převozníka mezi dvěma světy-se dozvíme i něco z historie.

14.04.2022

Ano, ano, milý čtenáři, dívat se skrze historii není jako překolejit Alpy. Čtenář musí mít už něco přečteno, dokázat přemýšlet nejen o historii Evropy, ale i analyzovat postavy, které se skrze poznání své minulosti transformují do sebeuvědomělé bytosti.

Těžká kniha, která propojuje příběhy bitev, železnic a historických postav. Leopold Lojek, horská dráha Carla von Ghegy, ale vše začíná bitvou u Chlumu. Tleskám. Těším se na nově vzniklou divadelní hru!

PS: Jako je pomalá cesta vlakem, tak se někomu může zdát i pomalé vyprávění. Ale pozor, všechno souvisí se vším.

01.04.2022

Rudišův Winterberg je dokonalou ukázkou poznatku, že když dva píší o tomtéž, není to totéž, a tahle bichle svou ideální hmotností vybízí, aby byla omlácena o hlavu Pavly Horákové (za její paskvil Srdce Evropy) a pak předložena k důkladnému prostudování, co je to skutečná literatura (už asi mnozí zapomněli, ale literatura patří mezi umění, fakt je to nejvyšší forma estetického osvojování skutečnosti, koncentrát lidského poznání)

od prvních stránek se mi Winterberg asocioval s kostrou-Novákem ze Sestry Jáchyma Topola a až do konce jsem se toho propojení nezbavil, ale snad i o to větší byl můj zážitek z četby - a ne, jak tu někteří píšou, opravdu text nelze zkrátit, jeho rozsah je součástí promyšlené stavby románu-poslední cesty a opakování principem demaskování líčené skutečnosti, abych tak řekl, pardon

nesentimentální, autentický, krutě pravdivý příběh o odhalení sebe sama, o velmi bolestivém pokusu uvidět sám sebe, svou minulost, své činy ve své nahé, podělané a páchnoucí, nepřikrášlené podobě (je to rána na komoru, a přesto bez deziluze), doporučuju

27.03.2022

Čte se, jako se poslouchá hudba, rozkošnicky a se soustředěním na drobné odchylky v opakujících se variacích a na tušené refrény... ta hrabalovsky užvaněná a rudišovsky chladná pouť hřmící železnicí a tichou krajinou... the landscape od battlefields, cemeteries and ruins... plavby za obzor bytí a pátrání po vrahovi dávné lásky uprostřed pohlížení skrze historii a záchvaty historie... propad do hlubin, změny pravidel, výměny rolí, spánek a průhledné existence mezi Berlínem a Berlínem... Kdybych si chtěla zapamatovat všechna popisovaná a historická fakta nebo pronikat do nuancí vyprávěného, mám do smrti co dělat. Při prvním čtení jsem klouzala po povrchu a užívala si. Vrátím se - a ne jednou...

24.03.2022

Neumím se dívat skrz historii, ale stejně jako Winterberg miluji cestování vlakem a nesnáším náhradní autobusovou dopravu.
Kniha se nečte úplně lehce, ale svezení vlakem se zvláštní dvojicí bylo nakonec příjemné. Zvlášť když řadu tratí i měst mám procestované.

22.03.2022

Na této knize je nepochybně něco… něco. Nemohu sice říct, že bych si ji chtěl přečíst znovu, a čtení jsem si ne tak úplně užíval, ale přesto jsem ji zhltnul na mé poměry vcelku rychle. Možná je to tématem, možná zpracováním. Nejspíš kombinací obého.

Dívat se skrz historii

Hlavní postavy cestují dnešní Evropou, ale Winterberg na soudobou krajinu, která dnes tvoří Německo, Česko, Rakousko, Slovensko, Chorvatsko atd., nazírá stále jako na Rakousko-Uhersko. Říká tomu dívat se skrz historii. Nebo alespoň myslím, že to znamená dívat se skrz historii. Může to ale dost dobře být i něco jiného. V každém případě Winterberg trpí záchvaty historie, kterými trápí nejen svého spolucestujícího, pana Krause, ale i čtenáře.

Kniha je originálním spojením beletristického příběhu a vyprávění o životě postav a historického líčení o dějinách střední Evropy. Přestože mi styl hlavního hrdiny a jeho neustálé senilní opakování (ano, ano, pane Krausi, vy se neumíte dívat skrz historii) celkem lezlo na nervy, musí se nechat, že jsem si zase díky tomu zapamatoval poměrně dost o bitvě u Hradce Králové, která prochází srdcem páně Winterberga. Kromě toho se děj v nemalé míře točí kolem Reichenbergu a tamějšího žároviště, odkud pocházím. Totiž z Reichenbergu (Liberce), ne z žároviště. Možná právě proto pro mne celý příběh byl o to zajímavější.

Budeš trpět, ale náramně si to užiješ

Vlastně mám k této knize poněkud schizofrenní vztah. Na jednu stranu, jak jsem psal výše, mi moc nesedl ten styl. Při čtení jsem tak trochu trpěl. Zvlášť při Winterbergových záchvatech historie.

Na druhou stranu musím ale říct, že na slohu, jakým autor příběh napsal mě něco zaujalo. Nedá se mu upřít kvalita. A originalita. Právě proto se to ve mě pere.

13.03.2022

„....A potom Winterberg usnul. Tak rychle, jak to umí jedině on.
Vytáhnout špunt.
Vypustit vzduch.
Zavřít oči.
Dobrou noc.....“

Nastal klid, kdy si člověk mohl při čtení aspoň na chvíli oddechnout. Protože Winterberg stále vyprávěl. Vyprávěl o dějinách Rakouska-Uherska. Vyprávěl o dějinách nově vzniklého Československa, které tolik miloval. Vyprávěl svůj příběh skrze dějiny. Winterberg a jeho záchvaty historie. Tuny informací, které nutily při čtení přemýšlet a mnohdy i zjišťovat a studovat literaturu mimo, navíc. Winterberg, starý pán, tak starý, jako naše republika, jako žároviště v Reichenbergu. A vedle něj pan Kraus, jeho průvodce a kapitán při jeho poslední plavbě. Velmi osamělý muž, který si životem vláčí nejedno břímě.

Zpočátku se mi kniha nečetla lehce. Chvíli trvalo, než jsem si zvykla na trochu specifický styl psaní. Ale časem jsem zjistila, jak čtení odsýpá. Že čím více Winterberg mluví, tím já zrychluji, až jsem se těšila, kdy to přestane, kdy konečně zavře klapačku, kdy nastane ten kýžený oddych, zklidnění a Winterberg konečně usne. Uff!! Tohle tedy byla jízda! A já mám teď chuť, naskočit v České Lípě na vlak a jet přepadnout Liberec.....

Ano, ano, milý čtenáři! Tato kniha opravdu stojí za to!

09.03.2022

Pěkné, pěkné.

02.03.2022

Není to lehké ani veselé čtení. Ale nelituji, že jsem se staříkem Winterbergem a panem Krausem prožila nějaký čas.
Kniha byla mistrně vystavěna.
Ať se vydáte kamkoli; nejdále, kam to jde, před sebou samým nikdy neutečete.

"Lidská hloupost se nedá překolejit, tak snadno jako Alpy."

20.02.2022

Ve Vimperku pracuji, dokonce jsem tam nějakou dobu i žil, záchvaty historie mám prakticky neustále, bojiště u Hradce Králové jsem navštívil již dvakrát, vlaky mám rád, Rudiše považuji za předního spisovatele mé generace ... a přesto musím říct, že to nebylo úplně ono. Dobrý nástup, výborná poslední třetina knihy, ale uprostřed ubíjející a repetitivní nuda. Možná to byl záměr, i cesta vlakem taková je, ale mě to prostě chvílemi nebavilo a Winterbergovy pasáže jsem četl spíš letmo, než abych si v nich nějak liboval. Katarze posledních kapitol byla ale vynikající, přestože se dala předvídat, takže ve finále všechno odpuštěno. Beautiful landscape of battlefields, cemeteries and ruins ...

18.02.2022

Místopisný a historický průvodce po Rakousko-Uhersku. Záchvaty historie se snaží zakrýt nepříjemné vzpomínky a pocit viny obou hlavních postav. Kniha je psaná v rytmu jedoucího vlaku. Opakované fráze jsou jako pražce, dialogy jízdu zrychlují, vzpomínky zpomalují...

Nebylo to snadné čtení. Číst knihu povrchně a jít jen po zápletce, nemá smysl, kniha by byla k neučtení. Taky se ale nejedná o "naučku". Je třeba mít na paměti, ze se jedná o román.

Podle mě to není nejlepší kniha Jaroslava Rudiše, ale určitě stojí za přečtení.

Zlákána recenzemi, odkazem na Liberec a i krásnou obálkou s bonusem mapy jsem měla veliká očekávání, ale knížku jsem ve stanoveném čase nezvládla, proto jsem ji postoupila jinému zájemci. Asi na ni nebyl ten správný čas.
Ale silnou vůli jsem prokázala, hodně přečtených stran otočila. Avšak nadšení se nedostavilo. Ještě si ji snad opatřím ve formátu do čtečky a dám jí šanci. Zatím mám však v zásobě tolik titulů, a některým z nich hodně věřím, tak mi přijde škoda času se trápit přežvýkáváním zkonstruovaného příběhu, který mi tak nějak neladil. Evidentně si s autorem nerozumím.

13.02.2022

Motiv jedné dávné bitvy, žárovišť a železnic … a pořád dokola … smutné, smutné, čekal jsem víc. Kdo nezná historii Evropy a monarchie, ten z těchto stránek nejspíš nebude moc moudrý. I tak, teď s odstupem, se mi příběh těchto dvou ztracenců líbil a třešničkou na dortu byla raketa s Lenkou Morgensternovou.

13.02.2022

Rok 1866 si budu pamatovat asi už navždy :-) Zrovna před dočtením jsem se dočetla, že pan Rudiš je zkrachovalý historik, který se chtěl stát učitelem. Jo přesně to sedí. Neustálé opakování historických událostí se mi skutečně vrylo do paměti podobně jako těleso ponořené do kapaliny :-)
Z příběhu na vás shlíží čistá krása jízdy vlakem, návštěv měst, bilancování životů. Před minulostí nikdo neuteče, nejde za ní zavřít dveře, stejně vás vždycky dožene. Smutné, smutné.
Každopádně děkuji autorovi za dodání strany 16, která byla nedopatřením u dotisku zaměněna za stranu 116.

11.02.2022

To byla jízda! Jaroslav Rudiš opět nezklamal. Prostřednictvím pana Winterberga nás provezl historií, ale také Rakouskem-Uherskem, skrz všechny možné nádraží a nádražíčka, tunely a významná bojiště. Často jsem u čtení otvírala mapu a např. u Svíbského lesa mi spadla brada jak ohromné funerální místo to je.
Občas už se záchvat historie pana Winterberga zdál nekonečný a právě v ten okamžik "překolejil". Na pozadí této cesty se skládají střípky životů pana W. i pana Krause. Pro mě hlavní poselství knihy: ať se snažíme utéct kamkoli, před sebou samotným člověk stejně neuteče.